Abrahamská náboženství a moderní svět

 A bohové se vracejí. Tímto titulem opatřil v roce 2012 svou knížku pražský kolega a přítel Pavel Hošek, teolog a religionista. Věnoval se v ní nejen náboženství na ústupu ze státní politiky a příčinám sekularizace v Evropě 19. a 20. století, ale také návratu náboženských fenoménů v posledních dekádách, zejména rozvoji fundamentalistických proudů (které například v USA usilují o návrat do vrchních pater politiky a ovlivňují tamní kulturní boje). Popsal i situaci postmoderny, která je poměrně nepřehledná – znamená sice do jisté míry rozchod s modernitou, tj. například se starými antiklerikálními vzorci a stereotypy, ale na druhé straně také rozchod s náboženstvím jakožto s jednou, a vzhledem ke své minulosti podezřelou, nabídkou celkového výkladu světa s nutnou emocionální a symbolickou výbavou. Podle Hoška je postmoderna charakteristická spotřebou a zábavou, tržními mechanismy a přeznačením etických principů a norem, na což náboženské společnosti sice reagují, ale jejich pozice v novém paradigmatu opět není jednoduchá. Kam s tradičním pátečním půstem, pokud se konec týdne proměnil v široce rozšířenou oslavu volného času?

Chtěl bych v této stručné eseji nastínit některé prvky poměru náboženství a (post)modernity, jak je představil Pavel Hošek, a kriticky je doplnit některými postřehy a poznámkami. Omezím se však na oblast Západu a na abrahamská náboženství (židovství, křesťanství, islám), protože charakteristika v celosvětovém měřítku by byla díky rozmanitosti náboženských proudů nesrozumitelná a příliš generalizující, ne-li přímo nemožná.

Hošek správně podotýká, že postmoderna znamená vedle jiného především kritický vztah k modernitě a moderně, což znamená především kritiku osvícenského „projektu“. Ten znamenal v řadě evropských zemí nejen kritiku nábožen­ských zakladatelských textů (připomeňme exjezuitu Josefa Dobrovského), odmítnutí nábo­ženství jako integrující společenské síly díky prosazovanému občanskému principu, rozchod s tradičními verzemi společenského řádu, emancipační patos a optimistické scénáře do budoucnosti. Osvícenský projekt můžeme chápat jako nový ideový rámec, který v celé řadě svých parametrů a navzdory svému ambivalentnímu charakteru dal nový impuls západním společnostem, ba je vytvořil. Osvícenský postoj však poznamenalo mnoho zásadních a zpochybňujících otřesů, z nichž nejdůležitější bylo – vedle romantismu a nacionalistické politiky – zpochybnění optimistického vidění budoucnosti, vývoje neodvratně směřujícího k budoucnosti lepší, od náboženské k „humanistické“. Dnes je zřejmé, že po událostech 20. století je tento osvícenský projekt jako celek neudržitelný a vyžaduje mnoho korekcí na mnoha úrovních, na druhé straně však není zcela mrtev. Emancipace společenských vrstev, rozvoj občanství, industriální a politické revoluce, vývoz evropských intelektuálních i technických výdobytků s jejich pozitivními i negativními prvky do celého světa, hledání liberálních a neliberálních receptů na nové uspořádání společností ovlivnily takřka celý svět a v oblasti náboženské nutně zatřásly starými koncepty a donutily náboženské společnosti k reakcím. Jejich povaha byla ovšem různá: záleželo na vztahu náboženství k nacionalismu, na vztahu nových neliberálních ideologií k náboženství (fašismus, nacismus, ale zvláště komunismus, obsahující ve své doktríně pseudonábožensko-utopické vize), na úrovni modernizace jednotlivých zemí atd., a na druhé straně na rozmanitosti církevních a náboženských skupin, na postojích jednotlivých konfesí a na způsobech hledání adekvátních náboženských reakcí.

Nesmí se zapomínat ani na to, že osvícenský projekt znamenal svou vlastní replikaci a vývoz do světa, tu s většími, tu s menšími úspěchy, na čemž se ostatně podílelo i křesťanství. Moderní doba, jakkoli měla svá temná místa, přinesla také pozitiva: poznání racionálních cest k postupnému vylepšování životních podmínek, prodlužování života, rozvoj moderní medicíny, důraz na vědecká fakta, rozvoj ideje občanských práv a svobod. Tam, kde se prosadil demokratický model vlády a právní stát, zůstává tento model v řadě ohledů funkční. Proto není možné hodnotit osvícenství a jeho plod, moderní kulturu, jen negativně, a dokonce se nedá mluvit ani o tom, že by došlo k naprostému krachu moderního paradigmatu jako takového. Jde spíše o to, že se znejistila některá jeho východiska a problematizovaly některé jeho cesty – většinou ty politicky radikální. Současně však, jak rovněž podotýká Hošek, vytratily se i „ctnosti“ modernity, k nimž patřila pracovitost, mobilizace lidských zdrojů, optimismus, cílevědomost, odříkavost, schopnost nasadit se pro společnou věc. Humanitní ideály modernity, včetně forem občanského náboženství a přirozené etiky, se v průběhu 20. století neukázaly tak silné, jak na jeho počátku vypadaly. Někteří současní etici hovoří o dnešku jako o době „ochablé vůle“, soumraku povinnosti a estetizaci svědomí (G. Lipovetsky), na což mají často náboženské společnosti své vlastní odpovědi.

V rámci moderní doby se formulovalo několik základních náboženských pozic (a to v prostředí židovství, křesťanství i islámu), které v podstatě znamenaly reakci klasických náboženských systémů a jejich reprezentantů na výzvy osvícenství, a tedy modernity. Při použití výrazu „reakce“ je třeba se mít ovšem na pozoru. Některé náboženské proudy, zejména křesťanské a židovské, osvícenství spolutvořily a prohlubovaly. Náboženství, zejména v evropské tradici, má kreativní potenciál, a to na škále od konzervativních názorů a postojů až po radikální. Koncept reakce, poměrně oblíbený u teologů i historiků, opomíjí skutečnost, že nábožensky orientovaní jednotlivci nebo náboženské instituce jsou i v moderní době na samotném počátku změn. Podobně není možné zapomenout na to, co zdůraznil v naší době Roger Scruton, když se snažil spojit „boha filosofů“ s „bohem věřících“: že totiž jistý proud v osvícenství žil v iluzi, že náboženství tvoří pouze soubor představ, které věda už dávno vyvrátila, a přesto se na nich lpí. Zdá se, že tento reduktivní pohled není možné podržet už kvůli tomu, že náboženství není pouze „souborem představ“.

V rámci židovství se vedle ortodoxních proudů objevily proudy liberální, což znamenalo vnitřní a hlubší skupinové rozdělení. Tato skutečnost byla ovlivněna růzností židovského osídlení v rámci diaspory a rozporuplnou minulostí vztahů s křesťany a muslimy. Zásadní roli zde sehrál také osvícenský projekt, a to nejen díky existenci haskaly (tedy židovské varianty osvícenství), ale také z důvodu vzniku moderním nacionalismem ovlivněného sionismu, který vedl k osidlování Palestiny na základě tolerance britského impéria a posléze k vytvoření židovského státu (1948), jenž znamenal nejen novou formu politického společenství, ale také válečná střetnutí v rámci celého Blízkého východu a konflikty židovsko-arabské (muslimské). Vznik Státu Izrael, podporovaný mnoha židovskými skupinami, které zůstaly v diaspoře, zejména v USA, znamenal milník i v nábožensko-politické rovině v tom smyslu, že původně socialistický koncept otců sionismu a zakladatelů státu se postupně proměnil ve více pluralitní, v západním smyslu demokratický systém, v němž značnou roli hrají i náboženské strany, a to i silně ortodoxního typu. Židovské náboženství, judaismus, si přitom zachovalo z minulosti svůj ne-misijní charakter – jeho cílem je vedle aktivní obrany vlastního židovského státu také prosperita v původně křesťanských zemích a možnost důstojného života bez antisemitských projevů všude na světě. To je, jakkoli to zní samozřejmě, docela ambiciózní cíl. Aktuální situace na Blízkém (Středním) východě ukazuje, že náboženské ideje propojené s nacio­nalismem představují v politice i společnosti reálnou sílu, kterou musejí vzít vážně liberálové i socialisté. To je patrné zejména s ohledem na významnou ochotu nábožensky ortodoxních a nábožensky radikálních skupin mít hodně dětí.

Křesťanství se již díky svému premodernímu rozdělení postavilo k problému modernity různě. Římský katolicismus se pokusil zformulovat jakousi svou ultramontánní alternativu k moderně, přičemž usiloval o zachování některých prvků premodernity – tuto perspektivu nakonec opustil, ale až relativně pozdě, v šedesátých letech 20. století, po tlaku zevnitř svých vlastních struktur na Západě. Protestantismus se pokoušel nalézt k modernímu světu vstřícnější pozici, přijal mnoho osvícenských myšlenek, v nichž – víceméně správně – našel starokřesťanské vlivy: především ideu svobody svědomí a lidských práv, jež vyložil s pomocí teologických přístupů. Ke zvláštní situaci došlo v pravoslaví, zejména díky složitému (geo)politickému vývoji – ruská ortodoxie se dostala po bolševické revoluci do jiného, mnohem obtížnějšího postavení než „řecký svět“, který se přece jen měnil v důsledku liberálních společenských změn. Nelze také pominout skutečnost, že ve dvacátém století byly všechny křesťanské konfese prověřeny tvrdými postihy, a to nejen nacistických, ale zejména komunistických režimů. U všech církví to zjevně vedlo k úbytku členstva a oslabení institucionálních struktur, na druhé straně k vyznavačské praxi, která může být zařazena do forem moderních náboženských obnov. Tento výčet by nebyl úplný, pokud bychom nezmínili evangelikální křesťanské proudy – lidový protestantismus, který patřil v celé moderní době k nejvíce se rozvíjejícím křesťanským fenoménům. Byl aktivní především ve svobodném světě, ale díky své akceptaci moderních prvků (důraz na emocionální stránku člověka, individualismus) a značné misijní odvaze představoval nejen hozenou rukavici moderně, ale také provokaci pro další křesťanské konfese. Dnešní situace v USA, kde se vedou například bitvy u umožnění nebo zákaz potratů, které evangelikálové zcela odmítají, prokazuje životnost těchto skupin, což je vidět u jejich politických preferencí (upřednostňování republikánských kandidátů, dnes tedy Donalda Trumpa).

Odlišný vývoj měl v moderně islám. I zde došlo k některým pokusům o přijetí moderních (liberálních) principů v důsledku politických změn, a to zejména mimo Evropu. Objevily se však radikální směry, v nichž krystalizovaly nábožensko-politické koncepty zcela proti­chůdné liberálně-osvícenským. Islám jako světové náboženství byl sice do jisté míry chráněn svým premoderním zaměřením a svými klasickými tradicemi, díky politickým turbulencím zejména 20. století (rozpad osmanské říše a vznik sekularizovaného Turecka, politická situace států Blízkého a Středního východu, vznik Pákistánu, Íránská revoluce atd.) se v něm však objevily radikalismy, pro které dnes existuje souhrnný výraz „islamismus“. Jedná se o zcela zvláštní fenomén, který se odvolává na některé prvky tradice (jiné však při odmítání osvícenských konceptů jakožto „západních“ zcela opouští), jež kombinuje s moderním nacionalismem, kultem hrdinské smrti a antiamerickým afektem. Ze všech abrahamských náboženství má dnes islám nejsložitější pozici, protože jeho základní premoderní rozlišení (sunnité/šíité) se zkomplikovalo právě na ose islámsko-islamistické. Radikální myšlenkové a aktivizační skupiny se samozřejmě objevily v důsledku kritiky moderny i v judaismu a křesťanství, jsou však mnohem méně výrazné a nemají zdaleka takový vliv. Právě ve srovnání islámu a křesťanství můžeme ostatně nejvíce pozorovat, do jaké míry záleží na tom, zda náboženské skupiny žijí v rámci demokratických či nedemokratických států a režimů.

Pokud bychom chtěli rozdělit základní náboženské pozice vzhledem k moderní a postmoderní situaci, mohli bychom to – nutně zjednodušeně – vyjádřit takto:

a) Pozice radikálního přijetí osvícenského i postmoderního projektu. Tento postoj se objevuje zejména v křesťanství a také v židovství v tzv. západních společnostech. Je pro něj typická vstřícnost k moderním změnám, výrazný smysl pro kompromis, hledání tradičních náboženských inspirací pro akceptaci změn světa i vlastní konfese. Provází jej výrazná sebekritika (je to vidět například na kritice tzv. klerikalismu u papeže Františka, i když v jiných oblastech se papež pokoušel vystihnout specifický přínos křesťanství a katolicismu pro modernu i současnost). Slabinou tohoto přístupu je nebezpečí „vyprázdnění“ typicky vlastního charakteru a nebezpečí ztráty identity.

b) Pozice hledání „středu“, tj. kompromisu, který by nepostrádal prvky vlastního vymezení odlišnosti od stávajícího mainstreamu. V rámci abrahamských náboženství tento postoj převažuje v římském katolicismu, ale je silně přítomen i v tradici konstantinopolské ortodoxie a v klasickém protestantismu, i když s odlišnými důrazy. Jde patrně o postoj nejobtížnější, zvláště proto, že je neustále konfrontován s proměnami modernity a stále musí hledat kompromisy i uvnitř svých vlastních institucí. O středovou, a tedy „komunikativní“ pozici se samozřejmě pokoušejí i mnohé skupiny židovské a islámské, i když ty mají v existenci Státu Izrael základní neuralgický šibolet. Středová pozice je dnes v „tvrdé palbě“ následkem kulturního boje, který se objevil nečekaně razantně v západním světě a přesunuje se postupně z USA do západní Evropy.

c) Pozice kritiky a hledání alternativních společenských modelů, stále však ještě na bázi politické plurality. Zdá se, že ve všech abrahamských náboženstvích se jedná o trend v současnosti sílící. O evangelikální tradici již byla řeč, ale podobné tendence, zaštiťované skupinovou identitou, se objevují i jinde. U islámu je situace složitější, protože muslimové žijí často v autoritářských režimech, kde byl osvícenský koncept občanské společnosti přijat pouze částečně, pokud vůbec, na rozdíl od silného nacionálního vědomí a antikoloniálních i antizápadních emocí. Alternativa v mnoha muslimských zemích má tedy často povahu paradoxně liberalizačních tendencí umírňujících politické režimy dané země. Může se stát, že právě tyto formy umírněného islámu sehrají významnou úlohu při tolik potřebné přeměně některých nebezpečných režimů íránského typu.

d) Pozice tvrdé, radikální opozice jak proti modernímu a postmodernímu paradigmatu, tak proti vlastním stoupencům, kteří mají k moderně pozitivnější vztah a považují i postmoderní situaci za výzvu, nikoli za fiasko všech náboženských snah. Jak jsme již konstatovali, největší problémy má s tímto typem muslimská komunita. Jasnou slabinou této pozice je nekompromisní hledisko, nesnášenlivost a případně i projevy násilí a terorismu. Názory těchto skupin se díky své nesnášenlivosti a adoraci násilí dostávají do rozporu s umírněnými režimy arabského/muslimského světa, které stojí o modernizaci, jíž se tvrdí muslimští radikálové brání. Výrazný posun v tomto směru představují Abrahámovské dohody z roku 2020, v nichž se Izrael za přispění Spojených států domluvil na diplomatickém řešení sporů a de facto na uznání své existence (přímo se dohody týkaly Spojených arabských emirátů a Bahrajnu, ale ve hře byl i Súdán a Maroko).

Jak je ze schematického rozložení zřejmé, klíčovým kritériem je nejen zastávaná pozice, ale především kontext, k němuž patří zejména politická situace daných zemí, světové (válečné) konflikty, historie jednotlivých církví a náboženských společností včetně jejich začlenění do národních hnutí, existence jejich celosvětového či alespoň regionálního ústředí (výjimečnost tu zastupuje římský katolicismus s institucí papežství), existence profilujících osobností, existence typicky náboženských vizí a utopií a mnohé další skutečnosti. Určitou roli zde též sehrává historie konkrétních náboženských společenství – příkladem budiž západní vývoj s jeho rozlišením mezi duchovní a světskou mocí (a tedy „prorockou“ kritikou vládců), na rozdíl od jejich východního propojení, které se nyní projevuje negativně v ruském pravoslavném světě, kde jsou oficiální církevní představitelé v područí putinovského režimu a neoficiální náboženská opozice je poměrně slabá.

Na základě uvedeného se dá tvrdit, že abrahamská náboženství projevila i v rámci značných společenských proměn velkou míru životaschopnosti. Modernita přinesla prvky, které se pro náboženství a jejich konkrétní instituce ukázaly být nebezpečné, přesto se těmto změnám dokázaly jednotlivé náboženské směry přizpůsobit, přičemž prokázaly značnou schopnost modernizace a proměny. Druhý vatikánský koncil v první polovině šedesátých let 20. století zůstává vynikajícím příkladem této schopnosti. Některé náboženské směry se vyrovnaly s liberálním pluralismem i s totalitními režimy, i když v konkrétních případech zůstaly oslabeny nebo musely „odepsat“ některé své společenské funkce i instituce. Na modernu zareagovaly nejen přizpůsobením, ale také silnou a tvrdošíjnou opozicí, někdy i radikalismem. Fundamentalismus v abrahamských náboženstvích není pouze nějaká výchylka daná vnitřním uspořádáním konkrétní náboženské struktury, představuje také životaschopnou reakci na moderní výzvy. Lze rovněž tvrdit, že náboženské skupiny jsou schopny se chovat pohotově politicky, i když spolu nemusejí souznět teologicky či dokonce hodnotově. Například lze aktuálně pozorovat hodnotové souznění amerického katolicismu a evangelikálství při vytváření hodnotových koalic v rámci kulturního boje a dlouhotrvající ekumenické hnutí a tzv. mezináboženský dialog je de facto společenstvím napříč náboženskými skupinami, hledajícími nejen kompromis a modus vivendi mezi sebou, ale také adekvátní vztah k okolnímu světu. Současně ovšem platí, že některé nesnášenlivé skupiny (týká se to zejména islamismu) jsou proti jakýmkoli koalicím, které neprosazují teokratický model vládnutí v kombinaci s existencí silného nábožensko-sekulárního vůdce.

Představa sekularistů mnoha typů a odrůd, že náboženství postupně vymizí a bude nahrazeno jinými formami, vzala dávno za své. V převratných změnách mnohé klasické náboženské ideje a formy zanikly, vytvořily se však jiné. Abrahamská náboženství prokazují neuvěřitelnou životaschopnost na mnoha polích, i když jejich společenská relevance byla a je zpochybňována. Mimo Evropu existují oblasti, kde je náboženství živé i v politice (Izrael, muslimské země, evangelikální církve v Severní Americe, katolicismus v Americe Jižní). Jinými slovy, náboženství neskončilo na pověstném smetišti dějin, jak hlásali proroci jeho zániku. Dalo by se dokonce říci, že doposud neřeklo poslední slovo. Samozřejmě záleží na tom, zda to bude slovo politicky umírněné, nebo naopak radikální.

I z tohoto celkového, jistě zjednodušujícího pohledu je zřejmé, že je zapotřebí potvrdit tezi, podle níž demokratické, svobodné společnosti sice oslabují náboženské struktury svým důrazem na pluralitu přesvědčení a jednání, na druhé straně však „zklidňují“ náboženské působení církví, organizací a skupin a umožnují jim ve společnosti fungovat způsobem, který považují za adekvátní. Na svobodné agoře mohou koneckonců argumentovat i tím, zač moderní a postmoderní společnosti vděčí svým religiózním kořenům a tradicím. Na druhé straně, společnosti s problémy nedemokratického řádu, s nedokonalým rozdělením mocí nebo přímo autoritářské režimy generují problémy, které mají politicko-náboženskou povahu a mohou být nebezpečné pro svět i pro náboženské směry jako takové.

/Upravená verze článku, který vyšel v angličtině v polském časopise Zeszyty Łużyckie./

Literatura k další četbě

Tom Holland: Panství kříže. Jak se formovala duše Západu. Dokořán, Praha 2022.

Pavel Hošek: A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době. Mlýn, Jihlava 2012.

Karl-Josef Kuschel: Spor o Abrahama: Co Židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje. Vyšehrad, Praha 1997.

Bernard Lewis: Kde se stala chyba. Vliv Západu na Střední východ a jeho násilná odpověď. Volvox Globator, Praha 2016.

Gilles Lipovetsky: Soumrak povinnosti. Prostor, Praha 1999.

Ernst Nolte: Islamismus. Třetí radikální hnutí odporu. CDK, Brno 2018.

René Rémond: Náboženství a společnost v Evropě. NLN, Praha 2003.

Roger Scruton: Boží tvář. Giffordovy přednášky 2010. Dauphin, Podlesí 2023.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)