Bendovi
S Alicí Horáčkovou o Příběhu lásky a odvahy

Životopisy. Biografie. Monografie. Mašíni, Magor, Havel, Blatný, Kundera, Jasný, Nezval, Toyen, Škvorecký, Bendovi… A to vybírám jen namátkou. Životopisných knih v posledních letech utěšeně přibývá. Většinou se jedná o pořádné bichle. Špatně se nosí s sebou, při čtení v posteli sedí těžce na hrudi, nevstřebávají se lehce, není snadné vytrvat a číst a číst a číst, až do poslední stránky. Ale když dočteme, zůstává hluboký čtenářský zážitek i nevýslovný úžas: Kolik se toho dá o člověku objevit, dohledat, vyzvědět, napsat! Kde berou autoři podobných knih tu jiskru, trpělivost, nasazení, zájem, v mnoha případech erudici vpravdě detektivní, při pátrání v archivech a svazcích, znalosti, a rozhodně ne v poslední řadě… čas.

S autorkou jedné z těchto bichlí, Alicí Horáčkovou, mě seznámil před lety její muž Jan Novák, a ta mladá, spíše nenápadná, možná dokonce trochu plachá novinářka, jejíž texty o literatuře jsem v různých novinách kdysi zaznamenávala, se mi hned zalíbila. Od té doby zkrásněla, napsala několik ceněných děl včetně románu o své vlastní česko-německé rodině Rozpůlený dům či knihy o básnířce Vladimíře Čerepkové a o neznámých sourozencích slavných 7 × ve vedlejší úloze. Stala se suverénní a sebevědomou spisovatelkou, která tvoří rovnocennou půli párového tandemu s proslulým autorem kontroverzního životopisu Milana Kundery. A jejich syn se mimochodem jmenuje Hunter. Lovec. Lovci neloví jen zvířata, ale i informace a zážitky. 

Bendovy jsem zhltla vzhledem k jejich rozsahu sice ne na posezení, ale v celkem rekordním čase. Valí se to na vás jako povodeň, tok informací, citací, vzpomínek, faktů, osudů. Trochu to člověka zatopí, tak je to intenzivní a působivé. 

Alice, vím z tvého vyprávění, že nabídku napsat knihu o Václavu Bendovi dostal jako první tvůj partner Honza, tys k tomu přišla jak slepý k houslím. Co tě přimělo tu výzvu přijmout?

Tím důvodem byla Kamila Bendová. Psala jsem o ní ještě jako novinářka, když se objevila v knize rozhovorů s ženami předních disidentů Bytová revolta. Hluboce na mě zapůsobila. Chtěla jsem ji poznat víc, a tak jsem se do psaní vrhla místo Honzy, který na to neměl čas.

Kdys začala s psaním, tedy jak dlouhou dobu jsi s rukopisem strávila a jak se ti „s Bendovými“ žilo?

Začínala jsem na jaře 2021, kdy jsem se poprvé vypravila za Kamilou do legendárního bytu na Karlově náměstí, kterému se mezi disidenty říká „hrad“. A Kamila si mě pustila do rodiny. Otevřeně mi odpovídala na všechny otázky, bez jakékoliv cenzury mi poskytla celou manželovu pozůstalost a ochotně mě propojovala s dalšími příbuznými, spolužáky… Přesto to byla nejobtížnější práce, do které jsem se kdy pustila.

V poslední fázi psaní jsem si připadala jak v mixéru. V hlavě mi vířily věty, citáty, útržky z dokumentů. Zázračně se objevovaly věci dosud považované za ztracené… Nemohla jsem pořádně spát. Je hodně těžké nenechat se tím pohltit. Někdy to bylo až na úkor vlastního života. Syn mi u večeře říkal: „Mami, haló, na co furt myslíš?“ 

Jaký je rozdíl mezi prací na beletrii, byť také založenou na určitých faktech, jako je třeba Rozpůlený dům, a obsáhlou biografií Bendových, vlastně svým způsobem historickou studií?

Román je svobodnější žánr. Dovoluje volně pracovat s dialogy a těkat mezi skutečností a fantazií. Při psaní biografie se musím víc držet: záleželo mi na tom, aby každá věta byla nějak podložená. Měla jsem nicméně výhodu, že matematička Bendová má neskutečnou paměť a hodně věcí se našlo, takže jsem některé scény mohla popsat skoro románově…

Původně to měl být životní příběh filosofa, kybernetika, vězněného disidenta a politika, katolíka a aktivisty, který zemřel před čtvrt stoletím. Proč ses rozhodla rozšířit téma s takovým akcentem na jeho dosud žijící manželku Kamilu a vůbec celou početnou rodinu? Byly to osobní sympatie, možnost bezprostředního kontaktu, jejich energie?

Bez Kamily by Benda nebyl Bendou. Byla mu úžasnou oporou, díky níž se mohl pustit do boje s režimem. To ona ho přivedla k víře, korigovala jeho rozhodnutí, čekala na něj, když byl čtyři roky ve vězení… Vychovali spolu šest dětí. Navíc rodinné rytmy a rituály u Bendových byly velice zajímavé, společně vařili i večeřeli, svolávali se na gong, jako rodina drželi při sobě. Což v disentu nebylo tak samozřejmé.

Jak moc bylo komplikované bádat a zjišťovat fakta o rodině vzhledem k tomu, že jejich synové jsou veřejně známí a činní v politice? Jak ses potýkala (pokud vůbec) s faktem, že nejznámější z „Benďat“, Marek, je mnohaletým předním členem ODS? Hrálo to v tvém psaní nějakou roli?

Mě jako biografku zajímala Benďata hlavně ve vztahu ke svým rodičům, a co všechno musela unést. Jedenáctiletému Markovi otec krátce po svém zatčení napsal, že nyní bude hlavou rodiny on. A Marek tomu chtěl hrozně dostát. Pouštěl se pak do konfliktů s Kamilou, až mu jednou Honza Ruml, svědek nějaké drzosti k matce, vlepil facku. To musel být pro dítě velký náklad. Odkaz otce Bendy, který o sobě říkal, že dělá politiku, v době, kdy se mu za to ostatní smáli, prostě formoval všechny děti: za totáče seděly na pohovce v druhé řadě a poslouchaly, jak dospělí domlouvají protistátní akce…

Přiznám se, že jsem toho o Václavu Bendovi mnoho nevěděla, pamatuji si ho z let porevolučních spíše jako předčasně zestárlého muže, který se špatně vyjadřoval, mluvil pomalu a vypadal nevábně. A střílela si z něho Česká soda. Ale ten muž, o němž píšeš a o němž jsem četla, mě šokoval a bavil. Inteligentní charismatický provokatér, rebel, básník, celoživotní bojovník, kterého neudolal bolševik, ale vlastní nepoddajnost a zničující životní styl. Cos věděla před psaním o Václavu Bendovi ty? A jaký dojem jsi z něho měla na samém konci?

Na začátku jsem měla podobnou vzpomínku jako ty. Zatímco ke Kamile jsem si našla vztah okamžitě, Václava jsem si pro sebe musela objevit. Trochu mě štvaly jeho někdy necitlivé poznámky a taky to, jak z vězení úkoloval Kamilu. Ale postupně jsem pochopila, že mám mimořádného hrdinu. Už jako kluk se vyrovnával s otcem komunistou. Na jedenáctiletce předsedal Svazu mládeže a na jedné schůzi hlasoval sám proti sobě, což pro něj znamenalo životní křižovatku. Byl hodně odvážný, na schůzi ROH se pokusil přečíst Chartu… Nevadilo mu, že přestože má dvě vysoké školy, topí v kotelně. Byl mi nakonec sympatický i vlastnostmi, které mu mnozí vyčítali: svou umanutostí a zaťatostí. 

Kromě peripetií disidentských a politických mě zaujalo, že po nocích vařil nejen pro celou rodinu, ale i pro početné návštěvy. A vůbec, jak čilý a činorodý vedli jako rodina život. Nestíhali toho tenkrát lidé víc než my? Mohla za to doba?

Za komunismu lidé spoustu věcí neměli a taky nemohli, a tak jim zbývalo dost času. Někteří ho trávili na chalupách. A chalupu měli Bendovi taky, ale hostili tam návštěvy a organizovali disent. Benda psal po nocích na úkor svého zdraví… Možná si byli lidé tenkrát blíž než dneska, ale třeba u Kamily se toho zas tak moc nezměnilo. Stále k ní chodí jedna návštěva za druhou.

Dnes jsou příběhy disidentů často bagatelizovány. A je to škoda. Přiznám se, že mě jeho osud opravdu hluboce dojal. Co se dotklo nejvíc tebe?

Hodně jsem prožívala období jeho dvou kriminálů. V Heřmanicích u Ostravy Benda bojoval se sadistickým náčelníkem, v lágru pro mladistvé v Libkovicích zase s ubíjející atmosférou. Měl potřebu lidi napravovat, ale tady narážel na cyniky, násilníky a udavače. Snažil se plnit vězeňské normy na sto dvacet procent, aby ostatním ukázal, že disidenti nejsou padavky. Otevřeně se zastal mladíka, kterého na apelplacu praštil bachař… Měl v sobě velkou sílu, ale hodně ho to vyčerpalo.

Jako mě Václavův příběh šokoval, příběh matematičky Kamily mě udivil, ohromil, nadchl. Bendovi nebyli jediní, kdo měli v disidentském prostředí houf dětí, ale co ona zvládala se šesti dětmi, zaměstnáním a s manželem v kriminálu, se mi zdálo nemožné.

Mně to taky připadá nemožné. A byla bych šťastná, kdybych měla v domácnosti stejnou energii a vynalézavost jako Kamila.

Celý život i výchovu pojímali nestandardně. Pobavilo mě, jakým způsobem také projevovala svou svobodomyslnost, nevodila děti do školky, protože ji nebavilo ráno vstávat. Dá se srovnat tehdejší a dnešní pojetí výchovy?

U Bendových se například nikdy moc neuklízelo a nikdy se tam nikdo nemusel zouvat. Rodičům nevadilo, že děti lítají po bytě, hrajou tam vybíjenou a šplhají na skříně. Čtyřletý Martin šel za ruku s dvouletou Martou přes dvě křižovatky, aby vyzvedli Marka v první třídě ze školy… To je dnes nepředstavitelné. Panovala tam velká důvěra a samostatnost, což mi přijde inspirativní i dnes. A možná i proto Benďata proti rodičům nikdy moc nerevoltovala.

Jak ses jako matka dívala na příběh nejen rodičů a jejich svědomí, ale i dětí, které se musely přizpůsobit?

Děti vyrůstaly pod velkým tlakem, ale měly výhodu, že jich bylo tolik a držely při sobě. Václav zapojoval starší kluky i do poměrně nebezpečných akcí a oni to brali jako kovbojku. Doma se nehrálo na lupiče a zloděje, ale na chartisty a estébáky. Zlom přišel v době, kdy Bendu na čtyři roky zavřeli. Dětem otec dost chyběl, ale Kamila se hodně snažila tu díru zaplnit. Chtěla, aby byl Václav stále nějak přítomný, a četla jim nahlas jeho dopisy… Díky tomu všemu to snad zvládli bez větších šrámů, v jiných rodinách to bylo složitější. 

Kamila si zřejmě nedělala příliš hlavu s příručkami o respektující výchově a rozhodně se chovala tak svobodně, jak cítila. Jako ženě ti byl zřejmě její osud bližší. Čeho sis cenila nejvíc, které její postoje a činy tě fascinovaly?

Kamila mě fascinuje stále. Obdivuju, jak dokázala být klidná při domovních prohlídkách i jak udržela rodinu v nejtěžší době pohromadě. Inspiruje mě, jak bohatý má vnitřní život, že stále udržuje vazby s dávnými přáteli i spolužáky, pořádá salony a snaží se, aby se na minulost nezapomnělo. 

Jak rozumíš tomu, že v rodině tak nekonven­ční, až undergroundově myslící i žijící vyrostl tak konzervativní politik, jako je Marek Benda?

Ona to sice byla rodina dost nekonvenční, ale zároveň s jasným řádem a pravidly. Víra se tam nikdy nezpochybňovala a tradiční hodnoty jako rodina nebo manželský svazek byly svaté. V tom je Marek synem svého otce. 

V době posametové se pronásledováním, kriminály a pitím zdevastovaný organismus bojovníka za svobodu postupně rozpadal. Osud ne nepodobný básníku Jirousovi. 

On je to osud řady disidentů. Ten obrovský tlak a nebezpečí museli nějak vyvažovat, a často to bez alkoholu a cigaret nešlo. Jirous mi jednou v rozhovoru řekl, že za komančů byl nepřítel jasný, ale po revoluci je příliš rozprostraněný. Přepadaly ho deprese. Benda se snažil najít smysl v politice a v potrestání komunistických zločinců, ale myslím, že to také neměl lehké.

Alice Horáčková (1980), žije v Praze, část dětství strávila u prarodičů v Krkonoších. Z této zkušenosti později napsala úspěšný román Rozpůlený dům (2022), který vypráví příběhy její sudetské rodiny. Získala za něj německou Stipendijní cenu Eduarda Mörikeho (2024) a chystá se jeho německý překlad. Je absolventkou Fakulty sociálních věd UK, při studiích začala pracovat jako literární redaktorka Mladé fronty Dnes. Formativní rok prožila v Berlíně, kde studovala na Svobodné univerzitě. Dnes je spisovatelkou na volné noze. Debutovala v roce 2014 biografií básnířky z pasťáků Vladimíry Čerepkové, životopis Václava a Kamily Bendových je její pátou knihou.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2025)