Bod zlomu západní civilizace o dva roky později

Čtenáři loňského ročníku Kontextů si nejspíš vzpomenou na esej anglického teologa, filosofa a společenského kritika Ose Guinnesse Náš civilizační bod zlomu (3/2024). Guinness patří k významným osobnostem Aliance pro zodpovědné občanství (Alliance for Responsible Citizenship, ARC), konzervativní iniciativy vzniklé před dvěma roky, jejíž zatím poslední konference se konala letos v únoru v Londýně a mnozí řečníci na ní v různých souvislostech vyjadřovali přesvědčení, že Západ se dnes nachází v právě takovém guinnessovském rozhodujícím bodu, kdy se vyjasnilo, kudy může vést cesta k obrodě a novému rozkvětu. Přinášíme dvojici úvah, které na konferenci pronesl sám Os Guinness a Ayaan Hirsi Aliová, jejíž perspektivu na stránkách Kontextů rovněž ne­uvádíme poprvé (viz článek Civilizace řezaných květin, Kontexty 4/2024).

Os Guinness: Zhroucení osvícenských nadějí, křesťanství a jeho alternativa

Když jediný den po barbarském útoku palestinského hnutí Hamás na Izrael ze 7. října 2023 vypukly ve Washingtonu první masové protesty, bylo jasné, že vše je naplánováno. Od té doby jsme svědky nevídaného sblížení radikálního islamismu, jak si jej představovali Hitler s jeruzalémským muftím už v roce 1941, a radikálního marxismu v jeho kulturní podobě, která je výsledkem volání po „dlouhém pochodu institucemi“ z roku 1967. Jsme svědky osudového sblížení dvou radikálních směrů, které se nepřátelsky stavějí nejen ke křesťanství a judaismu, ale právě tak rozhodně i k Západu jako takovému. Jinak řečeno, ti, kdo se dožadují alternativ, už nestojí před branami: jsou mezi námi a mají velkou moc. Chtěl bych proto říct několik slov o tom, co jsme se po 7. říjnu dozvěděli o stavu naší civilizace a jejím možném dalším vývoji.

Nejprve něco o náboženství: v této zemi a na tomto fóru lze o něm mluvit snadno, ale v mnoha dalších částech světa vyvolává slovo náboženství – anebo i víra – rozpaky. Pokud o kultuře uvažujeme jednoduše jako o způsobu pospolitě prožívaného života, přičemž pojmem civilizace označujeme kulturu, která vystoupí dostatečně vysoko, rozšíří se dostatečně daleko a trvá dostatečně dlouho na to, aby si takové označení zasloužila, mnohé civilizace přirozeně vykazují zeměpisné či klimatické prvky (jako Nil v Egyptě) nebo typické vojenské instituce (faraonovy vozy, římský meč či anglické loďstvo), každá má však především vlastní odpověď na základní otázky lidské existence. A rozumí se, že skoro ve všech případech je náboženská. Přesto se dnes lidé zdráhají o náboženství vážněji diskutovat. Hodně toho slýcháme o židovsko-křesťanské kultuře a židovsko-křesťanské mravnosti, židovské a křesťanské náboženství však představuje výzvu, před níž nelze uniknout.

Mám za to, že po 7. říjnu se v tomto smyslu nápadně vyjasnily tři věci.

Zaprvé, ukázalo se, že zamýšlená alternativa naprosto nevyhovuje. Podle předpokladu měla být křesťanská víra nahrazena osvícenstvím – neboli, jedním slovem, rozumem – a to pak mělo vést lidstvo vpřed – pod ochranou nikoli už Boží, nýbrž rozumu. Jak ukazují vlny, které zde byly zmíněny (rudá vlna radikálního marxismu, duhová vlna radikální sexuální revoluce a černá vlna radikálního islamismu), tato naděje pohasla. A její zhroucení bylo veskrze ironické: východiskem sekulárního liberalismu byl rozum, dnes však rozum postmodernisté považují za zástěrku nadvlády Evropanů, mužů a bělochů. Místo univerzálního rozumu, který měl nahradit Boha, vznikla různá kvazi-náboženství. Například marxismus začíná tvrzením, že počátkem veškeré kritiky je kritika náboženství, ale sám končí jako náboženství veškerou kritiku dusící. Nejspíš si vzpomenete na oslavy „triumfu lidství“ – a dnes stojíme před tím, co C. S. Lewis označoval za „zrušení člověka“, před hrozbou nahrazení člověka našimi vlastními výtvory, jako je umělá inteligence. Po 7. říjnu se jasně ukázalo, nakolik už se liberálové odvrátili od vlastního liberalismu směrem k jakémusi postliberalismu a za své začali přijímat dokonce i některé velmi neliberální postoje. Osvícenský sekularismus nesporně selhal: tak, jak se od něj očekávalo, západní civilizaci neposlouží.

Zadruhé, neméně jasně je vidět, že křesťanská víra sice zažívá jistou míru obrody, a to i ve významných kruzích, ale mnohem zjevnější je skutečnost, že obroda víry se nyní obecně považuje za nepostradatelnou. Na osobní úrovni lidé potřebují tři věci: smysl, sounáležitost a cíl. Nikde se přitom nenabízejí žádné hlubší odpovědi než ty, které předkládá křesťanská víra s kořeny v judaismu.

To, co dnes sledujeme, však sahá dál, poněvadž mluvíme-li o civilizaci, uvědomujeme si, že víra je čímsi zcela zásadním. Často se v té souvislosti zmiňují „tři R“: kořeny civilizace, civilizační zábrany a obnova civilizace. [Anglicky „roots, restraints, and renewal“; pozn. T.S.]

Pokud jde o kořeny, včera jsme zde mluvili o důstojnosti člověka a dalších vznešených idejích, které Západ přivedl na svět, byť sám je ne vždy praktikoval. Odkud pocházejí? Mnozí odpověděli, že z knihy Genesis (1,27). Bez ní je Západ civilizací řezaných květin.

Američané mezi vámi vědí z Prohlášení nezávislosti, které pravdy je namístě přijímat jako samozřejmé. Platón, Aristotelés a většina myslitelů od počátku dějin by je však považovala za absurdní: lidé jako sobě rovní očividně stvořeni nejsou. Někteří mají v sobě zlato, říkal Platón, jiní jen stříbro a další bronz. Někteří se podle Aristotela rodí k vládnutí, zatímco jiní k tomu, aby byli ovládáni. Představa stvořené rovnosti by byla zcela absurdní – nebýt jejích kořenů v židovské a křesťanské víře. A bez nich je řezanou květinou.

Nezapomínejme ani na civilizační zábrany. Lord Acton charakterizoval Řecko a jeho velikost velmi otevřeně: Řekové měli svobodu a demokracii, a díky demokracii větší moc než kterýkoli z ostatních národů starověkého světa, byla ovšem bezuzdná a proměnila se v tyranii většiny a posléze v imperialismus, načež se zhroutila. Bertrand Russell, který žádným velkým ctitelem křesťanské víry rozhodně nebyl, připustil, že jeho milované, hrdinské období – totiž renesance – bylo právě tak bezuzdné a výsledkem byla prostopášnost spíš než svoboda.

Své žádosti musíme spoutat okovy. Potřebujeme svobodu spolu s řádem, uspořádanou svobodu. Bez zábran je civilizace v úzkých.

A konečně obnova: sekulární svět nečeká nic jiného než úpadek a pád, neboli entropie. Jiné cesty není, úpadek a pád patří k běhu dějin, takový je jejich zákon. Biblicky to však neplatí: pro židy a křesťany není přirozeným spojením úpadek a pád, nýbrž vyhnanství a návrat. Kdykoli lidé opustí cesty Páně a nežijí životem, k němuž je Pán volá, výsledkem bývá chaos, zmatení a nakonec vyhnanství, ale vrátí-li se k Němu, vrátí se také On k nim a obnoví jejich blahobyt. Proto i v dobách hlubokého úpadku, jakou zažíváme dnes, neztrácíme naději na návrat, vrátíme-li se k Pánu, jak On od nás očekává.

Tím třetím, o čem soudím, že je to po 7. říjnu patrné, je jediná nabízející se alternativa návratu k víře. Tou je, jedním slovem, moc. Poslední (posmrtně vydané) pojednání Friedricha ­Nietzscheho Vůle k moci končí otázkou, co je to svět. Svět je podle něj vůle k moci a nic víc: k takovému světu dnes směřujeme. Absolutizovaná svoboda se stává anarchií, absolutizovaný rozum však autoritářstvím.

Veliký historik Christopher Dawson už před sto lety, dávno před vzestupem nacismu, poznamenal, že v zemích autoritářského původu, jako je Rusko, nebo původu militaristického, jako je Prusko, může převládnout, jak tomu říkal, drsný totalitarismus, zatímco země mnohem liberálnějšího původu, jako je Velká Británie, Spojené státy, Kanada nebo Austrálie, si mohou vytvořit totalitarismus měkký neboli demokratický. Plíživé regulace, státní zásahy, manažerská revoluce vycházející z přesvědčení, že všechno v životě dokážeme rozlousknout a všechno lze kontrolovat, a podobné trendy vesměs směřují k ovládnutí a k moci. Hrozbu nepředstavuje jen Čína, Rusko, Írán a Severní Korea, nýbrž i mocná hnutí proti svobodě a samosprávě uvnitř našich vlastních společností.

Ocitli jsme se v náročné době, kdy se nemůžeme spoléhat na klišé a utěšovat truismy. Západní civilizace dospěla do rozhodujícího okamžiku. Obrodí radikální revoluce společnost, jak slibují? Povzbudí sekulární osvícenský humanismus lidstvo k pokroku vpřed, ve znamení rozumu a bez Boha? Ale také: je Bůh Sinaje, Bůh hořícího keře, Bůh hořící hory a Pán, který nás volá do Galileje – je tohle všechno pravda?

Křesťanská víra civilizaci rozhodně nijak neprospěje, budeme-li na ni hledět jako na něco užitečného. Nijak civilizaci neprospěje, uděláme-li si z ní jen psychologickou verzi něčeho, na čem nám opravdu záleží. Skutečná a účinná bude jen tehdy, pochopíme-li ji v tom smyslu, že je pravdivá, a budeme-li mít dost lidí, občanů, kteří budou nejzazší loajalitu prokazovat tomu, co považují za nejzazší skutečnost.

Arnold Toynbee, s nímž jsem se jako chlapec a později i jako student tady v Londýně setkal, vždy zdůrazňoval, že v procesu vzestupu civilizace hraje klíčovou roli tvůrčí menšina. Avšak tvůrčí menšina má právě takový význam i v rozhodujícím okamžiku vývoje civilizace, v bodě zlomu. Najde se mezi námi dostatek občanů s dostatečnou vírou a s nejzazší loajalitou k nejzazší skutečnosti, aby tváří v tvář všem výzvám zvítězila?

Vzpomínám, jak jsem kdysi na BBC sledoval debatu mezi zesnulým rabínem Lordem Jonathanem Sacksem a Richardem Dawkinsem. V jeden okamžik rabín Sacks řekl: „Richarde, vy nemáte hudební sluch. Prostě tu hudbu neslyšíte.“ Dawkinsova odpověď je slavná: „To je pravda, hudební sluch nemám, jenže žádná hudba nehraje.“

Stojím před vámi jako možná nejstarší účastník téhle konference. Sám jsem tu hudbu poprvé zaslechl před šedesáti lety a slýchám ji denně. Slyším ji pořád, zatímco křižuji světem. Slyším stále silnější symfonii, stále mohutnější sbor.

Kéž jsme my všichni, kdo tady na konferenci Aliance pro zodpovědné občanství tohle všechno chápeme, součástí tvůrčí menšiny, která v tento kriticky důležitý okamžik v dějinách západní civilizace dokáže sehrát klíčovou roli.

Ayaan Hirsi Aliová: Nacionalismus, občanství a křesťanská mravnost

Setkáváme se na konferenci Aliance pro zodpovědné občanství, ale koncept občanství v nepřítomnosti jasně určené politické entity postrádá smysl. Po většinu moderní doby se tato entita nazývala národní stát. Moderní liberálové ovšem národní stát a nacionalismus očerňují a s odvoláním na přízraky Hitlera či Mussoliniho dovozují, že nacionalismus byl příčinou druhé světové války, o holokaustu nemluvě. Odmítají činit rozdíl mezi nacionalismem neblahým a prospěšným. Zároveň bagatelizují roli socialismu a kolektivismu, jakož i fašistických teorií rasy. Staří liberálové devatenáctého století v národní stát naopak vášnivě věřili a spatřovali v něm cosi, bez čeho se zodpovědné občanství neobejde. Moderní liberálové se s nimi v tomto bodě rozešli.

O jakých moderních liberálech mluvím? Mnozí z nich ani nejsou liberály tak, jak tomu označení rozuměl například John Stuart Mill. Někteří jsou vlastně spíš sociálními demokraty a od skutečného liberalismu stojí výrazně nalevo. Jiní jsou akademiky s definitivou a univerzity se pod jejich vedením proměnily v instituce k vymývání mozků mladých lidí, kteří se na nich učí nenávidět svou národní totožnost a své dějiny. Další působí jako redaktoři mainstreamových médií, jejichž hlavním posláním se v posledních padesáti letech zdá být podrývání národních institucí. Jiní našli živobytí jako aktivisté v síti výzkumných institutů a nevládních organizací. A konečně, někteří stojí v čele zbytnělé byrokracie administrativního státu, která sama na sebe začala pohlížet jako na blahovolného dozorce na stráži před fašismem – zatímco rutinně potlačuje svobodu.

Čím však chtějí národní stát nahradit? Radikálním usilováním o různorodost ve jménu multikulturalismu a diverzity. Mezinárodními a nadnárodními entitami zkonstruovanými tak, aby přesahovaly či obcházely národní státy (příklady jsou Organizace spojených národů nebo Evropská unie). Někteří – globalisté – dokonce sní o světové vládě.

Byly předloženy i jiné alternativy národního státu – například islamisté dovozovali (a dodnes dovozují), že je nezbytné obnovit chalífát a vynutit poslušnost zákonu šaría.

Tyto představy postnacionálního světa se však ukázaly být šálením. Z mezinárodních a nadnárodních těles se vyklubala dysfunkční tyranská vláda byrokracie, která plýtvá prostředky a trpí chronickým sklonem ke korupci a ke zneužívání moci. Experiment založený na pomýlené teorii multikulturalismu, který v Evropě vytvořil řadu heterogenních společností, už do značné míry selhal. A pokud jde o islamistické státy, jsme svědky toho, jak se z oblastí uchvácených a ovládaných džihádistickými vzbouřenci stává vyslovené peklo na zemi. Jediným prostředím k životu méně lákavým než hobbesovský přirozený stav byl Islámský stát – život v něm brzy začal být ještě ohavnější, brutálnější a kratší.

Mé dnešní poselství je tak částečně prosté: zastavme tento postnacionální experiment, zašel už příliš daleko. Mezinárodní řád založený na pravidlech je u konce. Zhruba mezi roky 1945 a, dejme tomu, 2014 fungoval vcelku obstojně, ovšem nezapomínejme, že po většinu té doby se vedla studená válka (přibližně v letech 1948–1989). Období po jejím skončení (snad bychom mu měli říkat Interbellum 2.0) je dnes už minulostí. Možná skončilo 20. ledna 2025, nebo spíš dávno před tím, když syrský diktátor v roce 2013 použil proti svým odpůrcům chemické zbraně, případně v roce 2014, když Rusko anektovalo Krym, ale tak nebo tak skončilo. Znamená to, že se můžeme rozloučit se dvěma či třemi dekádami nejistoty ve věci totožnosti, mravnosti a cíle, s desetiletími klamu. Nyní zřetelně poznáváme, že žádný lepší model, než je národní stát, nemáme.

Dobrou zprávou je, že alespoň v Americe byli stoupenci postnacionálního globálního řádu vyhnáni do pustiny. Dnešní Demokratická strana nemůže znovu zaujmout postoj „seďme v závětří až do roku 2028, a pak bude všechno zase v pořádku“, jak to udělala v roce 2016. Především postrádá jasné vedení, jež by stranu dokázalo provést šlamastykou, kterou si sama přivodila. Všichni rozumní demokraté už dnes podporují Trumpovu administrativu, případně jsou i jejími členy.

Zadruhé, demokratům se nedostává financí. Někdejší velcí dárci se posunuli o dům dál, zvlášť po rozhazovačné prezidentské kampani Kamaly Harrisové. Zatřetí, demokraté přišli o mediální monopol. A nejde jen o síť X, bývalý Twitter: existuje dlouhý zástup nových médií, z nichž většina stojí napravo od centra, někdy i dost daleko. Začtvrté, demokraté dnes ztratili vládní moc zprostředkovávanou byrokracií a zpravodajskými komunitami – úředníky, které dříve vládní agentury přijímaly na základě směrnic předepisujících rozmanitost, rovnost (equity) a inkluzi, nyní Úřad pro efektivitu vlády Elona Muska aktivně vymetá.

Nejdůležitější však je, že globalistické poselství je dnes odmítáno ve prospěch agendy „America First“. Globalisté jsou bezmocní, což je dobrá zpráva. Znamená, že Američané mají větší šanci uskutečnit poslání této konference, totiž obnovit zodpovědné občanství.

Pro mě zodpovědné občanství značí obnovu zdravého nacionalismu, jinak řečeno, výsadního postavení národní svrchovanosti, loajality prokazované sdílené národní totožnosti a občanství definovaného jako věrnost národnímu státu. Oddanost ústavě, základním národním principům a národnímu mýtu. Ideji, že všichni občané jsou si před zákonem rovni, že všichni mají táž práva a povinnosti, že spravedlnost je slepá a nikdo se neprovinil žádným zločinem, dokud z něj není řádně usvědčen, že vláda je omezená a ohraničená zákonem a existuje proto, aby tohle všechno chránila.

K tomu bych však ráda doplnila ještě jeden bod, nejdůležitější ze všech. Národní státy potřebují křesťanskou mravnost nebo, v případě Izraele, mravnost Tóry. V Evropě křesťanství i přes desetiletí sekularizace zůstává základním operačním systémem společnosti a jednotlivé aplikace bez něho nefungují.

Když jsem se v roce 1992 ocitla v Evropě (na útěku před manželstvím z donucení, jež patřilo ke zkrachovalému klanovému systému), právě s takovým typem národního státu jsem se tu setkala – bohatým, mírumilovným, stabilním a optimistickým, přitom však stále s kořeny v katolické a v kalvinistické tradici. Unikla jsem z chaosu Somálska a ostatních afrických států, v nichž jsem žila, kde kmenové, etnické a náboženské konflikty znemožňují rozvoj zdravého nacionalismu. To, co jsem nalezla v Nizozemí, bylo pro mne opravdovou inspirací. A stejnou inspiraci jsem nalezla, když jsem poprvé přijela do Spojených států.

Avšak během posledních zhruba šestnácti let jsem se na obou stranách Atlantiku stala svědkem usilovné snahy vyhnat křesťanství na okraj společnosti. Podle mého přesvědčení tato hazardní sázka na sekularismus skončí strašlivě špatně, a vlastně se tak už stalo.

Každý úspěšný národ musí mít v základech něco víc než jen ústavu a soubor zákonů: musí existovat transcendentní vyprávění, která občany sjednocují se zákoníkem nejen právním, ale i etickým. Na Západě dřív plnil tuto roli židovsko-křesťanský příběh Bible. Biblické chápání lidské hříšnosti utvářelo koncept omezené státní moci neboli vlády zákona, který klade důraz na brzdy a rovnováhy bránící nastolení tyranie (Izajáš 33,22). Na vlády se pohlíží jako na nástroje k udržování pořádku a spravedlnosti, nikoli jako na nejzazší autority. Víra, že všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu (Genesis 1,27), podepírá myšlenku rovné hodnoty, lidských práv a důstojnosti všech jednotlivců včetně chudých a zanedbávaných. Biblické doktríny, jako je přikázání „miluj bližního svého jako sebe sama“ (Leviticus 19,18), zdůrazňují péči o druhé a spravedlivé vládnutí. Biblické rozlišování mezi Boží suverenitou a pozemskými autoritami (Matouš 22,21) ovlivnilo západní princip, podle něhož by stát neměl zacházet příliš daleko a zasahovat do věcí víry a svědomí. Biblická etika zdůrazňuje, že vladaři i občané se odpovídají vyššímu zákonu mravnímu, který předepisuje, že vlády vždy mají jednat spravedlivě a chránit zranitelné (Římanům 13,3-4).

Tyto principy společně utvářely takové západní hodnoty, jako je demokracie, lidská práva a ústavní vláda. To je důvod, proč mé poselství vám dnes zní: zodpovědné občanství na Západě neoddělitelně souvisí s křesťanskou mravností. Proto prosím, usilujme o budování a obnovu národních států, na nichž závisí naše bezpečnost, a zasaďme se o to, aby fungovaly stejně jako v minulosti, s křesťanským operačním systémem, bez něhož postrádáme jakýkoli mravní kompas.

/Přeložil a redakčně upravil Tomáš Suchomel. Uveřejněno s laskavým svolením ústředí ARC v Londýně./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)