Bosna a Hercegovina – rozdělená země i společnost

Michal Hrušík

POLITIKA & SPOLEČNOST / Evropa

Bosna a Hercegovina je pro mnoho lidí stále exotická a ne zcela objevená země. Jako jediný evropský stát má ve jménu dva pojmy označující dvě různé geografické oblasti, kde společně žili Muslimové, pravoslavní Srbové i katoličtí Chorvati. Ale zatímco ještě začátkem devadesátých let vypadala demografická mapa Bosny i Hercegoviny jako barevný perský koberec, po válce zůstala idea multikulturního spolužití jenom na papíře. Přitom poměr obyvatel připadajících třem hlavním etnickým skupinám se příliš nezměnil: Muslimů je podle posledního sčítání lidu o něco více, nyní těsně nad 50 %, počet Srbů mírně klesl na 30 % a kdysi i dnes nejmenší skupina Chorvatů čítá kolem 15 %.

Když vyrazíte z chorvatského pobřeží severovýchodním směrem, velice brzy překročíte hranice a octnete se v zemi, která se od vnitrozemských částí nám mnohem známější chorvatské Dalmácie takřka vůbec neliší – i tady projíždíte kolem skal a scenérií jako vystřižených z Vinnetoua. Je to také region, kde se rok po smrti Josipa Broze Tita šesti mladým lidem zjevila Panna Maria, a tak se malá vesnice Međugorje stala jedním z nejznámějších katolických poutních míst. Na velikém parkovišti nejdříve uvidíte úctyhodné množství autobusů z Bosny, Chorvatska, ale i vzdálenějších koutů Evropy a pak se váš pohled setká s ještě větším počtem stánků s cetkami, nejrůznějšími relikviemi, obrázky a vším možným, co se dá v kontaktu s přicházejícími poutníky zpeněžit. Ale abych nepůsobil příliš skepticky, osobně jsem měl možnost mluvit s několika lidmi, jimž návštěva Međugorje a prožité zjevení kompletně změnily život. V každém případě je „Mezi-hoří“ jedno z nejdůležitějších míst západní Hercegoviny – posiluje katolickou identitu místního, poměrně konzervativního chorvatského obyvatelstva a také přispívá k naplňování zdejšího omezeného rozpočtu. Nezapomínejme, že tato část země patří mezi nejchudší a že i Titovi komunisté ji v padesátých letech kvůli pochybné ustašovské minulosti okázale ignorovali. Ještě pár kilometrů, a před vámi se objeví pohled na kaňon řeky Neretvy a zanedlouho pak jedno z nejhezčích míst nejen této těžce zkoušené země, ale celé bývalé Jugoslávie – Mostar.

Mostar byl u nás populární už v sedmdesátých letech, kdy českoslovenští turisté ve stále větších počtech začali objevovat tehdejší Jugoslávii. Od moře to bylo blízko, a tak si mohli udělat jednodenní výlet a užívat si pohled na chlapce, kteří pro pobavení skáčou z největší zdejší atrakce – Starého mostu ze šestnáctého století – do čtyřiadvacetimetrové hloubky kaňonu řeky Neretvy pod ním. Největší pozornost však město vzbudilo až za války, kdy generál Slobodan Praljak, velitel tzv. Chorvatské rady obrany (ozbrojená formace neuznané Republiky Herceg-Bosna založené secesionisticky naladěnými Chorvaty), vydal rozkaz vyhodit most do vzduchu. Na první pohled barbarský čin byl v očích chorvatských jednotek omlouván argumenty o legitimním vojenském cíli, protože most využívala také Armáda Bosny a Hercegoviny (převážně muslimské vojsko bojující za udržení jednoty země) pro zásobování a logistiku. Praljak byl pak v procesu před Haagským tribunálem odsouzen na dvacet let, i když právě obvinění týkajícího se destrukce mostarského mostu byl zproštěn. Bezprostředně po oznámení rozsudku vstal, veškerou vinu odmítl a vypil předem připravený kyanid. Nedlouho poté zemřel v haagské nemocnici. Tento čin následně ocenili i ti, jimž to z titulu jejich funkce nepříslušelo, například tehdejší chorvatská prezidentka Kolinda Grabar Kitarovićová. Generála zhodnotila jako „muže, který si raději vybral smrt, než by měl pykat za zločiny, které nespáchal“. V první půli devadesátých let, kdy byla Bosna a Hercegovina jednou z nejnebezpečnějších částí světa, jsme sledovali zprávy, jak v Mostaru nejdříve Srbové z okolních hor stříleli na své někdejší sousedy, jak je Muslimové společně s Chorvaty úspěšně vyhnali a později – celkem podle očekávání – obrátili zbraně proti sobě a svedli jedny z nejhorších vleklých bitev, které město i jeho obyvatele rozdělily fyzicky i duševně. V roce 1994 všichni věděli, kde se nachází Mostar i to, jak se nádherné místo může snadno proměnit v peklo na zemi.

Jedna z nejčastějších, avšak zásadních otázek souvisejících s krvavým rozpadem Jugoslávie zní, jak je vůbec možné, že lidé, kteří spolu dlouhá desetiletí bez problémů žili bez ohledu na etnický původ, prakticky ze dne na den změnili svůj postoj a začali se nemilosrdně vraždit? Možná ta harmonie přece jenom nebyla tak dokonalá a možná že všechny ty historické křivdy – ustašovské vraždící běsnění v Jasenovaci, četnické „černé trojky“, muslimská SS divize Handžar a spousta jiných děsivých skutečností – jen probublávaly pod pokličkou a čekaly na příhodný okamžik, aby balkánský kotel mohl ještě jednou vybouchnout v celé své ohromné síle. Jako jeden z nejlepších indikátorů provázanosti multikulturní společnosti a míry vzájemné tolerance mohou posloužit například smíšená manželství. Před válkou bylo každé desáté manželství v Mostaru smíšené, zatímco teď je jich pouze asi 600 z 18 000 uzavřených v jednom roce. Válka rozhodně přispěla k odcizení a budování zdi nedůvěry a podezřívání, což ale neznamená, že před ní bylo vše idylické. Ani „zlatá léta“ Jugoslávie v šedesátých a sedmdesátých letech nepřinesla úplné opuštění konceptu etnicity a nadřazení jedné společné jihoslovanské identity nad ostatní nacionálně-etnické příslušnosti. Konec konců od poloviny sedmdesátých let se již Jugoslávie celkem otevřeně soustředila na posilování kompetencí jednotlivých republik, což vedlo přímo i k ráznějšímu procesu etnické sebeidentifikace.

Sice ještě stále můžete vidět díry po kulkách, obecně však Mostar opět vzkvétá. Především východní „muslimská“ část lemující řeku je celá v zajetí obchůdků, restaurací, kaváren a prodavačů suvenýrů. Bez problémů také přejdete obnovený „starý“ most a zanedlouho jste v západní, „chorvatské“ části. Těsně po válce si podobný výlet žádal nadlidské úsilí i odvahu – všichni věděli, odkud jste, a ve veřejném mínění převažoval názor, že na „cizím území“ nemáte co pohledávat. Významnou roli na cestě k obnovení předválečných pořádků sehrál Vysoký představitel mezinárodního společenství, který v roce 1998 prosadil zavedení nových evidenčních čísel pro vozidla (a nejenom to, bez něj by Bosna neměla ani společnou měnu). Z nové značky, která obsahuje náhodnou kombinaci sedmi znaků, jak čísel, tak i takových písmen, která jsou stejná v latince i cyrilici, nelze vyčíst, odkud pocházíte.

Od konce války uplynulo už pětadvacet let, což by měla být dostatečně dlouhá doba, ale i když fyzická rekonstrukce proběhla vcelku úspěšně, mentálně zůstává velká část zdejších obyvatel pořád v období bojů a čistek. Jestli hrála etnicita za Tita druhořadou roli, teď je naopak na výsluní a zdá se, že její pozici nic nemůže ohrozit. Umíte si představit, že by se v demokratické zemi a v poměrně významném městě nekonaly dvanáct let žádné lokální volby? Právě takový scénář se odehrával v Mostaru, kde rozepře mezi zdejšími Chorvaty a Muslimy bránily ve vytvoření obecně přijatelného volebního systému, a tak jako „kompromis“ vládli dvanáct let ti samí lidé. Možná ještě důležitější zprávou o stavu společnosti jsou mezilidské vztahy, zvláště u mladé generace, která válku nezažila a zná ji jenom z vyprávění. Právě na ně se zaměřil zajímavý a chvályhodný projekt Rádia Svobodná Evropa, konkrétně pořad Perspektiva. Jeho tvůrci mapují vztahy mezi mladými lidmi v různých balkánských zemích. V Mostaru se známý srbský zpěvák Marčelo ptal studentů smíšeného chorvatsko-muslimského gymnázia, jestli si umějí představit vztah s někým z jiné etnické skupiny nebo jiné víry. Dočkal se různých odpovědí, ale signifikantní byl jednoznačně formulovaný názor mladého asi šestnáctiletého Chorvata, který prohlásil, že pár muslimských kamarádů by možná mít mohl, ale dívku (a to nemluvíme o manželství) jen čistou Chorvatku a katoličku. Tento hoch válku nezažil a s velkou pravděpodobností mu žádný Muslim nikdy nic špatného neprovedl, ale šířící se narativ nenávisti a etnické exkluzivity udělal své. Přestože se s Muslimy (Srbů v Mostaru po válce moc nezůstalo) zná a vídá denně, nadřadil příslušnost k národu a náboženství nad fyzickou přitažlivost, souznění povah i společné zájmy.

Co se týče například evropské integrace, je nejskeptičtější balkánskou zemí Srbsko (s podporou vstupu do Evropské unie dlouhodobě kolem 50 %), ale zeptáte-li se pouze srbské mládeže, jsou výsledky ještě horší, a to výrazně. Podle průzkumu ze srpna 2020 je pro srbskou integraci do Unie jenom 33 % mladých lidí ve věku 15–30 let, přičemž 46 % se vyjádřilo jednoznačně proti. V Bosně se názory na Unii liší v závislosti na etnické příslušnosti, ale ve všech skupinách bez rozdílu můžeme najít lidi, pro něž je typická nízká tolerance vůči každému, kdo je jiného původu, slaví jiné svátky a modlí se k jinému bohu. Jednoduchou názornou ilustraci můžete vidět například v reakcích na libovolné hudební video místních oblíbenců na Youtube. Často natrefíte nejen na hanlivé označování, kdy jsou všichni Chorvati automaticky ustašovci a Srbové četnici, ale také zjistíte, jak se třeba sedmnáctiletý Goran, toho času frekventant učiliště v klidném městečku Ljubuški (v roce 2013 zde žilo 97 % Chorvatů), připravuje na novou válku a slibuje svým muslimským a srbským kolegům, že co se nestihlo před třiceti lety, dodělá on, jen když dostane šanci. Záslužnou práci tady dělají různé organizace pro podporu studentských výměn, kdy kupř. mladí Srbové mohou část svého studia prožít v muslimské části Bosny, ale takových iniciativ není dostatek a z principu ani nemohou suplovat to, co by měl dělat stát, škola a rodina.

Ale opusťme už rozdělený Mostar a vydejme se dál na jihovýchod, do Stolacu a pak na pomyslnou křižovatku mezi Chorvatskem, Bosnou a Černou Horou, do Trebinje ve východní Hercegovině. Stolac je malé město s nevšední historií, jehož největší atrakcí jsou „stećci“, středověké náhrobní kameny, které můžete najít také v hraničních částech Srbska a Černé Hory. Jejich vznik je datován do 12. století a nejkrásnější naleznete v Radimlji, nekropoli kousek od města, je jich zde 133 a vesměs v dobrém stavu. Doufejme, že to tak i zůstane, Radimlje byla zařazena na seznam ohrožených kulturních objektů a památek Bosny a Hercegoviny. Ale kdo tyto velkolepé náhrobky vlastně stavěl?

Jeden z nejčastějších dotazů souvisejících s etniky, jež obývají Bosnu, má co dočinění se zdejšími muslimy či Muslimy (k rozdílu se ještě dostaneme) – kdo vlastně jsou, odkud přišli a byli vždy muslimské víry? Během existence středověkého bosenského státu (ve formě banátu de facto nezávislého na Uhrách a později jako de iure nezávislého království) až do osmanského převzetí moci v roce 1463 tady žilo slovanské obyvatelstvo pravoslavné i katolické víry. Kromě pravoslavných a katolických křesťanů se do hor centrálního Balkánu postupně stěhovali také příslušníci heretické sekty bogomilů, jimž se podařilo najít v Bosně tolerantnější společnost než ve zbytku Evropy. Zmiňované „stećky“ stavěli všichni, jejich vznik tak můžeme chápat jako jeden z mnoha důkazů tehdejšího pocitu sounáležitosti. Po průniku osmanské moci do balkánských hor a měst začala část katolíků, pravoslavných i bogomilů přecházet na islámskou víru – tak se zrodili bosenští muslimové. Důvody konverze byly vesměs praktické, násilné nucení přijmout jiné náboženství se podle mínění většiny relevantních historiků vyskytovalo spíše sporadicky. Kromě relativně slabšího konfesionálního ukotvení (například v porovnání se srbskými regiony na východ od řeky Driny, kde příslušnost k pravoslavné církvi prakticky splývala s identifikací se státem a loajalitou ke královské dynastii Nemanjićů), snahy vyhnout se některým daňovým povinnostem i praxi s názvem devşirme (povinné odvádění křesťanských dětí do Anatolie, kde byly po patřičné převýchově přetvořeny na vysoce loajální osmanské vojáky a úředníky) šlo většinou o vyšší pravděpodobnost vybudovat si kariéru a nabýt mnohem většího majetku. Například mnoho velkovezírů (což byl druhý nejmocnější post hned po sultánovi) pocházelo původně z křesťanských rodin.

Bosenští muslimové byli přitom až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století jen náboženskou skupinou. V pravidelných sčítáních lidu se mohli přihlásit k etnickým Srbům nebo Chorvatům muslimské víry, k Jihoslovanům nebo také k „ostatním“. Od roku 1971 se situace změnila – díky úsilí muslimských delegátů ve Svazu komunistů Jugoslávie se muslimové stali etnickou kategorií s velkým písmenem M. Tento vývoj se, celkem pochopitelně, nezamlouval hlavně Srbům, ale také části Chorvatů, kteří argumentovali tím, že jde o nesmysl, neboť bosenští muslimové jsou přeci potomci někdejších Srbů a Chorvatů, kteří přijali muslimskou víru, a že to neznamená změnu etnické příslušnosti. Oproti tomu stojí převážně muslimský narativ, který odvozuje původ současných Muslimů od výše zmíněných bogomilů. Tato teorie říká, že z důvodu obtížné možnosti uchování původní víry po osmanské okupaci to byli právě bogomilové, kdo masově přijímal islám, zatímco katolíci a pravoslavní odolávali narůstajícímu tlaku mnohem lépe a snadněji. Z bogomilů se tedy prý stali Muslimové, zatímco Srbové zůstali vesměs Srby a Chorvaté Chorvaty.

Takto přímočaře formulovaná teorie má samozřejmě své nedostatky, protože je prakticky nemožné detailněji vysledovat, jaký byl podíl konverzí (někdy také jenom nominálních) na muslimskou víru mezi jednotlivými náboženskými skupinami. Je pravda, že bogomilové byli v těžší pozici a jejich podíl na konverzích jistě nebyl zanedbatelný, ale zároveň nepochybně docházelo ke konverzi i u Srbů a Chorvatů, nebo lépe řečeno u pravoslavného a katolického obyvatelstva. Navíc slučovat víru a etnicitu je poměrně nestandardní. Když pomineme některé vesměs okrajové názory radikálních bosňáckých nacionalistických proudů, můžeme s klidem prohlásit, že bosenští Muslimové se od svých chorvatských a srbských sousedů liší právě jen náboženstvím a souvisejícími tradicemi, zatímco jiné kulturní a sociální charakteristiky takřka kompletně sdílejí. Faktem však je, že koncem šedesátých let většina muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny vnímala svou odlišnost do té míry, že chtěla mít dovoleno ji veřejně deklarovat. Samotné jihoslovanství, jako nadřazená identita, jim nepostačovalo. Konec konců i Srbové a Chorvati se půl století předtím odmítali podřídit pokusům rakouské správy vybudovat jednotnou, společnou bosenskou identitu.

Když ze Stolacu zamíříte dál na jihovýchod, dostanete se do Trebinje, nezaslouženě opomíjené perly východní Hercegoviny, které někteří říkají „srbský Dubrovník“. Vzdálenost mezi oběma městy je zanedbatelná, jenom třicet kilometrů přes hory, ale spojení je žalostné. Existují sice sporadické autobusové linky, ale uděláte lépe, když si pronajmete vlastní auto. V Trebinji vás příjemně překvapí pěkná architektura a především krásný kamenný Arslanagićův most (stejně jako ve Višegradě jej nechal postavit Paša Sokolović, Arslan aga byl pouze správce, který měl právo výběru mýta). Největší devizou města je, na rozdíl od Dubrovníku, že tu nejsou téměř žádní turisté, a tak můžete mít pocit, že máte všechny jeho krásy jen pro sebe. Odvrácenou stranou jsou však nápisy jako „Šešelj dolazi“ (přichází Šešelj) vyjadřující podporu předsedovi Srbské radikální strany, jenž byl Mechanismem pro mezinárodní trestní tribunály za zločiny proti lidskosti odsouzen na deset let. Před válkou zde žilo asi 20 % Muslimů, dnes jen hrstka. Příroda je krásná, města lákají svými architektonickými skvosty, obyvatelé jsou nadmíru pohostinní, a když sedíte někde na terase nad Neretvou, právě jste dojedli skvělé ćevapi s cibulí, dali si pivo (ať už Sarajevsko nebo Nektar z Banja Luky) a přemýšlíte ještě nad nadpozemským burkem, nemůže vám nic chybět. Ale pak si vzpomenete, že před pětadvaceti lety se tady lidé zabíjeli a dva miliony jich musely uprchnout. Přemýšlejí nad tím, co se stalo, nebo se snaží zapomenout?

Země se od přijetí Daytonské mírové dohody nachází takřka nepřetržitě v patové politické situaci. V mnoha aspektech byly mírová dohoda i následné angažmá mezinárodního společenství celkem úspěšné. Podařilo se zastavit velice krvavý a vleklý válečný konflikt, došlo ke značné ekonomické obnově, ve státě se nastolil systém konsociační demokracie, jenž se pokouší vyjít vstříc všem hlavním národům. Na druhé straně je tento politický model ve zdejší praxi vysoce neefektivní, reformy jsou pravidelně blokovány, pozice Vysokého představitele mezinárodního společenství je stále slabší, bizarnější a nevděčnější. A především neznáme odpověď na klíčovou otázku, zdali je projekt celistvé Bosny a Hercegoviny z dlouhodobého hlediska vůbec udržitelný. Samozřejmě, hodnocení současného politického systému závisí na tom, jaká kritéria bereme v potaz. Když porovnáme dnešek s válečným stavem v roce 1995, je to ohromný úspěch. Pokud jej ale chceme srovnávat s lepšími příklady a vzory, musíme konstatovat, že od modelu funkčního multikulturního uspořádání se skutečnou evropskou perspektivou je Bosna ještě velice vzdálená.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)

Michal Hrušík

Michal Hrušík (1984)

balkanolog, působí na Ministerstvu zahraničních věcí a evropských záležitostí v Bratislavě

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan