Editorial: Ruská válka proti ženám a dětem
František Mikš
První číslo nového ročníku Kontextů vychází vždy v době, kdy si připomínáme výročí napadení Ukrajiny Ruskem. Tentokrát již čtvrté. Skoro už to vypadalo, že česká veřejnost, unavená dlouhou válkou a marným vyjednáváním o jejím ukončení, ztrácí o dění na Ukrajině zájem. Nebýt ovšem letošní tuhé zimy a stupňujících se ruských útoků na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, bytové domy a další civilní objekty. Vyvolalo to obrovskou vlnu solidarity, jakou čekal už málokdo. Putin ani po čtyřech letech bojů nedokázal porazit ukrajinské muže na frontě, a tak se rozhodl vést zbabělou válku proti jejich ženám a dětem v zázemí. Bez tepla a světla zůstávají v třeskutých mrazech statisíce domácností v Kyjevě i jinde. Mráz přichází z Kremlu, oprašují média název slavné knihy Zdeňka Mlynáře, kterou jsme v mládí dychtivě hltali, abychom pochopili zrůdnost sovětského, ale i našeho komunistického režimu.
Není to však jen chytlavý titul Mlynářovy knihy o politických procesech v padesátých letech, co bychom si měli v souvislosti s ruskými útoky na ukrajinskou energetickou infrastrukturu připomínat. V jejich pozadí stojí jiný Stalinův zločin, mnohem větší a monstróznější, kterým se Putin od svého „mistra“ inspiroval. Genocida v podobě uměle vyvolaného hladomoru na ukrajinském venkově v letech 1932–1933, jejímž cílem bylo zlomit odpor rolníků vůči násilné kolektivizaci. A také oslabit ukrajinské národní sebevědomí po letech tzv. „ukrajinizace“ či „politice zakořenění“ v rámci Sovětského svazu. Historici se dodnes přou, kolik v jeho důsledku zemřelo lidí. Tři, pět, sedm, nebo dokonce osm milionů? Putinovy útoky na ukrajinské rodiny jsou plánovány stejnou zvrácenou myslí, jež pouze vyměnila vyhladovění za mráz. Mezinárodní trestní soud v Haagu již v roce 2024 za tyto zločiny vydal první zatykače, například na bývalého ministra obrany Sergeje Šojgua a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova. Útoky na civilní obyvatelstvo neustaly, naopak s letošní tuhou zimou vygradovaly.
Člověk se asi víc vžije do utrpení lidí, když zná místa, kde se odehrává. Na Ukrajině jsme několik let pořádali vzdělávací kurzy o přechodu k demokracii, cestovali jsme tam s kolegy poměrně často. Stále mám před očima ty nekonečné řady paneláků ze sovětské éry, někdy až šestnáct pater, které stojí poblíž dálnice při cestě z letiště do centra Kyjeva. A taky některá panelová sídliště, která jako betonový prstenec obklopují historické centrum Charkova. Kdo z nás by tam chtěl žít i v mírových dobách? Co za hrůzu to ale musí být, když jste s malými dětmi uvězněni v několika promrzlých betonových deskách někde ve čtrnáctém patře, kde není čím zatopit, kde je tma, chybějí základní životní potřeby a nejede výtah. A navíc žijete s vědomím, že každou chvíli může přiletět ruská raketa či dron. Lze něco takového vůbec popsat slovy? A co je to za lidi, kteří jsou schopni něco takového plánovat a systematicky druhým provádět?
Bylo období, zhruba dekáda a půl po rozpadu Sovětského svazu, kdy jsme doufali v lepší Rusko. Jeho monstrózní zločiny a zvěrstva, které spáchalo v průběhu 20. století, jsme se snažili připisovat zrůdné komunistické ideologii, které se stalo obětí. Máme to nyní pro změnu přičítat putinismu? Není to spíš tak, že zlo, teror a expanzivní agrese jsou přítomny v samotné ruské DNA? V roce 2014, krátce po anexi Krymu a rozpoutání války na Donbasu, ruský spisovatel Vladimir Sorokin napsal, že Rusko se jako obrovský ledovec odlomilo od evropského světa a odplulo kamsi do neznáma. Nemyslím si, že Rusko do evropského světa vůbec někdy patřilo, ale byly doby, kdy se s ním alespoň snažilo nějak koexistovat. Kam však nyní tento „obrovský ledovec“ směřuje a kolik zla ještě napáchá, než se konečně rozpadne, nedokáže nikdo předpovědět.
V Kontextech se pravidelně věnujeme nejen Rusku a jeho agresi na Ukrajině, ale jako jediný časopis také postupně mapujeme situaci v jeho bývalých satelitech, tzv. postsovětských republikách, kde rovněž nevybíravě prosazuje svůj vliv. Tyto texty a rozhovory najdete v našem archivu na stránkách www.casopiskontexty.cz. V tomto čísle si můžete přečíst aktuální rozhovor Ivany Ryčlové s Merchatem Šaripžanovem o aktuální politické situaci v Kazachstánu („Válka na Ukrajině bude Kazachstán ovlivňovat dlouho“).