Editorial: Na co ještě čekáme?
Stanislav Balík
Po podzimních prohraných volbách působí dnešní opoziční síly podobně, jako když vám zkrachuje partnerský vztah. Nějakou dobu třeba i tušíte, že se to může stát, ale nepřipouštíte si to, případně se to třeba snažíte i odvrátit nějakou aktivitou, která ale obvykle nevyjde. Když se to skutečně stane, nějakou dobu trvá, než tomu uvěříte. Pak přichází někdy truchlení, někdy uraženost. Když tyto fáze odezní, nastává teprve čas pro nějakou racionálnější reakci, která by měla zabránit opakování. Ovšem pozor – tak jako mají někteří lidé tendenci vybírat si stále podobné partnery, i politické síly mají často podivuhodnou schopnost opakovat stejné mentální vzorce jednání, a to nejenom ty zdařilé, ale především ty nešťastné.
V jakém momentu se nyní na nebabišovské části politického spektra nacházíme? Někde mezi naštváním, pocitem nespravedlnosti a truchlením. Navíc máme pocit, že výměnou předsedy a místopředsedů jedné, druhé či třetí strany, aniž bychom vyměnili straníky a voliče, lze snadno zdvojnásobit preference. A běda novým stranickým vedením, když se jim to nedaří. Zcela ignorujeme, že se odkazujeme ke stranickým výsledkům z doby, kdy celé spektrum vypadalo úplně jinak.
Zcela konkrétně – skutečně je reálné, aby lidovci znovu měli třeba i osm procent hlasů (tedy i více než dvojnásobek aktuálních preferencí), když doba, kdy byli jedinou pivotální/veřejovou stranou, která byla schopna jako jediná reálně středová síla přiklonit se tu doprava, tu doleva, je dávno pryč? Ve středu je přehuštěno.
Stejně tak je pryč výjimečná pozice ODS jako jediné velké strany na pravici s unikátním zakotvením na komunální úrovni. Když si voliči zvykli už v několikerých volbách volit třeba STAN, co programového či marketingového by je mělo přimět, aby se od něj odklonili? Podobně lze přemýšlet o rozvažování liberálních voličů, kteří mají na výběr z TOP 09, Pirátů, STAN a části ODS. Jinými slovy – po částečném přeformátování stranického systému v letech 2010–2013 se nelze domnívat, že vše může být jako kdysi. Nemůže.
Se zahuštěním stranického spektra a souvisejícími posuny také přestává dávat smysl hledat typického voliče konkrétní strany. Tak jako nedává smysl rozlišovat mezi voliči SPD, PRO, Svobodných a Trikolory, podobně podivné je rozlišovat typického odéesáckého či lidoveckého voliče. Rozdíly snad najdeme ještě mezi zbylými členy těchto stran, i když i tam se významně stírají.
Mohlo by to být jedno, kdyby proti nim nestál marketingově dokonalý stroj, který je připraven nezastavit se před ničím. Může-li jej něco brzdit, je to dnes Senát – ještě spíš než prezident. Prezident totiž nemá ústavní pravomoc vetovat ústavní zákony, zatímco Senát je musí schvalovat třípětinovou většinou přítomných. Bez souhlasu Senátu se neobejde ani schválení volebních zákonů, mezinárodních smluv apod. V této situaci, kdy je zřejmé, že zásadnímu překreslení ústavních pravidel může zabránit jen uhájení silné většiny v Senátu (silné proto, že zdaleka ne všem současným členům senátních klubů někdejších vládních stran by takové překreslování vadilo), je zcela absurdní, jak jednotlivé místní bolístky a přepálené ambice zasloužilých straníků, kteří jsou přesvědčeni, že mají nárok kandidovat do Senátu i proti vůli celostátních vedení, mohou nabídnout Babišovi Senát na zlatém podnose. Kdybychom alespoň mluvili o stranách skutečně masových, které věrně odrážejí společenské zájmy a štěpení. Takové už ale dlouho nemáme. Namísto nich máme uvadající struktury, které neodrážejí v zásadě vůbec nic kromě náhodných historických důvodů. Pár desítek lidí v každém obvodě tak může reálně zablokovat společný postup dnešní opozice. Podaří-li se Babišovi to, co avizoval, a sice postavit společné vládní kandidáty, na řadě míst dost možná ani nemusí být druhé kolo…
Přitom víme, že Babiš a jeho vládní parta jsou porazitelní. Nejenom proto, že jejich vládní výkon je přinejmenším rozpačitý, ale i proto, že jejich vzor, uherský regent, rovněž mohl prohrát, a to hodně. Co bylo zapotřebí? Tomu se budeme věnovat v příštích číslech Kontextů, v této souvislosti zmiňme především realistický pohled nejrůznějších protiorbánovských kandidátů zcela se, i krátce před volbami, stáhnout a podpořit ty, kteří měli největší šanci na výhru. Na co ještě čekáme?