Editorial: Volby 2025. Nestrkejme hlavy do písku!
František Mikš
Tři bývalí disidenti a později přední polistopadoví politici Petr Pithart, Pavel Rychetský a Milan Uhde nedávno zveřejnili výzvu „Přijďte k volbám!“. S respektem a pokorou v ní píší: „Obracíme se na Vás, kteří máte ve zvyku nechodit k volbám, a na Vás, kteří jste podporovali vládu Spolu, Starostů a Pirátů, jste z ní zklamaní a hodláte nevolit. Jsme přesvědčeni, že se naše společnost ocitla na křižovatce a letošní volby nabyly větší důležitosti než mnohé předchozí. Náladám zklamání a rezignace rozumíme, ale odmítáme je za sebe i v sobě. Přimlouváme se za jejich překonání a za odpovědný občanský postoj. Zvažte to prosím a k volbám přijďte.“
Výzva reaguje na prohlášení (veřejná i soukromá) některých známých osobností, že nepůjdou letos volit, aby potrestali současnou vládu, která nesplnila jejich očekávání. Například novinář Michal Půr na svých sociálních sítích napsal: „Dost se mi ulevilo, když jsem se rozhodl, že letos nepůjdu volit. Člověk by měl svým postojem i trestat, zbytek je vůle lidu.“ Přestože respektuji právo Michala Půra nejít k volbám i potřebu se s námi o to podělit, jeho prohlášení mě překvapilo. Takovou směs morálního kýče („ulevilo se mi“), fatalismu („zbytek je vůle lidu“) a touhy trestat (koho vlastně?) bych od renomovaného novináře opravdu nečekal. A už vůbec nechápu, proč jak pštros strká hlavu do písku v době, kdy se rozhoduje o dalším směřování naší země.
Neúčast ve volbách jako akt občanského odporu proti totalitnímu režimu jsme praktikovali za komunismu, i když nás popravdě moc nebylo. Tehdy to dávalo smysl. Chtěli jsme tím ukázat, že jde o pouhou frašku, navíc povinnou. Komunističtí pohůnci nás naháněli s přenosnými urnami a lezli lidem i do bytu, aby z nich vymámili akt loajality a vykázali co největší účast (většinou to bylo kolem 99,5 %). Nevolit tak vyžadovalo kus osobní statečnosti a většinou se to neobešlo bez následků. Mně například v roce 1986 napsali neúčast ve volbách do pracovního posudku. Nemusím asi říkat, jak těžko se s takovým cejchem hledalo nějaké zaměstnání, které bylo rovněž povinné, jinak by člověk mohl jít „sedět za příživu“, jak se tehdy pěkně říkalo. O to více si vážím toho, že dnes žiji ve svobodné demokratické zemi a ve svobodných volbách mohu spolurozhodovat o jejím osudu.
Není asi náhoda, že výše zmíněná výzva „Přijďte k volbám!“ vzešla od tří bývalých disidentů a politiků, přestože každý z nich stál v polistopadové době politicky trochu jinde. Něco už mají za sebou a uvědomují si, jak křehká je demokracie a jak fatální důsledky může mít pro naši zemi postoj, který hlásá Michal Půr a jemu podobní. O nepoučitelných novinářích a veřejných intelektuálech, kteří už jednou přivedli Babiše k moci a nyní mu znovu umetají cestu do vlády, tentokrát s Okamurou a Konečnou v zádech, jsem psal v minulém editorialu („Nepoučitelní! Česká média a babišismus“). Článek měl obrovský ohlas, takže nejsem určitě sám, koho tristní stav české žurnalistiky trápí. Naději vidím v tom, že demokraticky smýšlející občané jsou blíž realitě než pomazané žurnalistické hlavy a k volbám přijdou. Jinak nás čeká nejspíš to, co Petr Sokol v následujícím článku označuje za „Druhou polistopadovou republiku“.