Editorial: Václav Havel – symbol československého podzimu zázraků
Stanislav Balík
Jsem o generaci mladší nežli Jan Lukeš, autor vstupního textu tohoto čísla Kontextů. Přesto si dovolím tento editorial věnovat Václavu Havlovi, jehož devadesáté výročí narození si na začátku října připomeneme. Proč? Protože je i pro mě důležitou referenční postavou vývoje české společnosti a politiky, politikem a intelektuálem nastavujícím laťku pořádně vysoko. Popravdě – komu z nás se to podaří, abychom byli důležití pro lidi hned několika generací, a to i řadu let po smrti?
Z pochopitelných důvodů jsem na rozdíl od J. Lukeše Havlovy texty nečetl v šedesátých, sedmdesátých ani osmdesátých letech. Vzpomínám si ale velmi dobře na letní dny roku 1989, tuším, že byl srpen, bylo mi mezi jedenácti a dvanácti lety. Večer jsem ležel u tatínka v posteli a poslouchali jsme Hlas Ameriky. Tedy – neměl jsem vědět, že to je Hlas Ameriky. Tatínek se totiž vždy při znělce, resp. při slovech „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“ snažil rádio ztlumit, abych neslyšel název stanice a nemluvil o tom mimo domov, ne vždy to ale stihl včas. Nevím, kolikrát tam v těch letních týdnech zaznělo jméno Václav Havel, a netuším už, v jakých souvislostech, muselo to ale asi být často, že mě to tak zaujalo. Vrtalo mi hlavou, kdo to asi tak může být, protože jsem ho neznal ze školy, z televize, odnikud – jen z toho tajemného Hlasu Ameriky. Ptal jsem se: „Tati, kdo to vlastně je, ten Václav Havel?“ „To je náš budoucí pan prezident,“ zaznělo ve tmě z tatínkových úst. První, co mě tehdy napadlo, bylo, že se budou měnit fotografie prezidenta ve školních třídách, a neuměl jsem si to představit. Vždyť jsem tam do té doby nikoho jiného než Gustáva Husáka nezažil. Za pár měsíců se to ale stalo skutečností.
Z dnešního pohledu vypadá Havlova cesta jako osudem určená, směřující k pohádkové katarzi v kulisách Vladislavského sálu na konci prosince 1989, příp. k finále v podobě pražského summitu NATO v listopadu 2002, kdy se s ním v závěru jeho prezidentského období loučili představitelé celého svobodného západního světa, či dokonce k úplnému finiši v mrazivých dnech prosince 2011, kdy jej na poslední cestě v ústředním symbolickém místě našeho národa – ve svatovítské katedrále, místě uložení našich korunovačních klenotů a místě posledního odpočinku našich knížat a králů v přítomnosti ostatků národních patronů – doprovodili prezidenti, bývalí prezidenti, diplomati, představitelé téměř padesáti zemí světa. Zdá se, jako by to nemohlo dopadnout jinak. A ono mohlo. Stačilo, aby se Václav Havel sklonil před mocnými normalizační šedi a aby si řekl – Kdo chce s vlky býti… Aby ztratil naději, že jeho boj má nějaký smysl. Vždyť kolik jich bylo, koho dokázali ovlivnit, kým dokázali pohnout? Aby si řekl, jako kdekdo i dnes – je to napořád, přizpůsobím se… Zřejmě by z čtvrtého a pátého desetiletí jeho života neukrojil komunistický kriminál a vazby téměř pět let, asi by žil pohodlnější život, nežil by pod neustálým dohledem.
Václav Havel je pro mě něčím jiným než bývalým prezidentem, politikem, myslitelem, občanem. Jednak pro mě je a zůstane už navždy symbolem československého podzimu zázraků, konce našeho babylonského zajetí. Především ale, v souladu s předchozím odstavcem, pro mě je člověkem naděje. Vím, jak omšele a prázdně mohou, zvlášť z nehodných úst, znít jeho slova o naději: „Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne.“ Tato slova přitom nevyslovil v listopadu 1989 či ještě později. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou, který posléze vyšel jako kniha Dálkový výslech, je vyslovil v roce 1985. V době, kdy mnozí v představě, že i přes možnou liberalizaci poměrů jsou tady komunisti napořád, vstupovali do KSČ, ohýbali páteř či zcela bez naděje rezignovali na dobrou budoucnost a zavřeli se do sebelítosti, Havel uvažoval o naději – a nejenom uvažoval, ale žil jí.
Důležité přitom je, že to není laciná naděje happy endu, kvůli té se ještě sem tam leckdo nadchne. Jde o naději smyslu i bez vidiny onoho dobrého konce. V tomto ohledu je Václav Havel prorokem naděje i pro dnešní dobu, pro mě tedy určitě. Mnohé věci máme dělat ne proto, že povedou k úspěchu, ale prostě proto, že jsou dobré. A ano, dost možná nezažijeme havlovskou satisfakci, tedy téměř jistě ne. Ale on je také nedělal kvůli ní. ◼