Editorial: Povolební nabírání dechu
Jiří Hanuš
Patrně budeme v příštích měsících a možná letech vzpomínat. Na premiéra, který měl charakter, na zásady politické kultury (ano, také na odvolání Pavla Blažka), na prosazení důchodové reformy, na úspěšný pokus vyřešit problémy s energiemi a ruským plynem, na českou zahraniční politiku, která získala respekt, na rozumné prosazovaní českých zájmů v Evropě, na českou muniční iniciativu a tak dále. Budeme také zřejmě vzpomínat na svět, ve kterém vlády tvořili zástupci stran, které měly sice plno problémů, nicméně si zasloužily přízvisko demokratické. Kdoví, třeba budeme pěkně vzpomínat i na koalici Spolu.
Hrozby jsou víceméně jasné, protože Andrej Babiš se přes noc nestane někým jiným, než byl doposud. Je podnikatelem, který sleduje své vlastní zájmy, nikoli zájmy republiky. Na rozdíl od minulosti je ovšem poučenější a vyzná se více v politické tlačenici. Dá se předpokládat, že toho maximálně využije pro praktikování moci. SPD a Motoristé se zřejmě marně těší na to, jak budou spoluvládnout. I oni po volbách brzy vystřízliví. Babiš bude ten, kdo bude určovat hlavní linie domácí i zahraniční politiky, nikoho jiného k opravdu důležitým věcem nepustí, ať už z jiných stran nebo i ze strany vlastní. Je to oligarcha a chce přece řídit stát jako vlastní firmu.
Co se dá očekávat skoro s jistotou, je úpadek politické kultury. Ten už konečně nastal a je snadné to vidět pouhých pár týdnů po volbách. Nejenže se z jakýchsi hlubin vynořují političtí dinosauři, usilující o podíl na moci. Nejenže se objevují političtí nováčci, kteří si pletou konzervatismus s urážkami a dehonestujícími výroky na sítích. Nejenže musíme snášet plkání starých vysloužilců typu Zemana a Klause, kteří se opět zmýlili, i když každý jinak (Zeman vsadil na stará kolena na komunisty a Klaus na politický subjekt, jenž se rozpustí v Babišově nivelizující kaši). Nejenže vidíme, jak přestávají být důležité programové shody či rozdíly a místo nich nastupuje účelová personalistika. Nejenže Babiš udělá všechno pro to, aby zakryl své průšvihy mocenským kobercem. Nejenže už vidíme slušné technokraty typu Plagy a Adama znovu nastupovat do populistického vlaku (ach, ty zrady intelektuálů!). Nejenže opět převládne v našich politických kuloárech úpadková poločeština. A dalo by se určitě pokračovat. Ale k tomu všemu se dá navíc odhadovat leccos, co na domácí scéně přibude: útok na veřejnoprávní média a na všechny, kdo budou chtít kritizovat Babišovy obchody; svalování všech problémů na předchozí vládu, ideálně na Petra Fialu. Ještě větší provázanost politiky a podnikání. Parlament se opět vyhlásí za žvanírnu, žvanit v něm bude ale především premiér.
Hlavním problémem přitom zůstává ANO, politické hnutí jednoho muže, predátorsky destruující standardní politickou scénu. Všechny skandály jiných politických subjektů (opravdu se pro ně nehodí výraz „strana“, ještě tak nejvýstižnější by bylo označení „věc“ podle vzoru Věcí veřejných) nejsou tak podstatné jako Babišova výhra a jeho bezzásadová politika. Demonstrace proti některým podivným osobám typu Filipa Turka, jakkoli dobře míněné, spíše zastírají hlavní nebezpečí v podobě babišovského impéria.
Babiš by se dal asi přežít v klidnějších časech. Bohužel žijeme v mezinárodně rozbouřených vodách, na kterých se lodička České republiky může nejen potácet, ale případně i překotit. Připomeňme: ruský car Putin by chtěl obnovit vliv ve střední Evropě, přičemž amerického prezidenta zajímá mnohem více Čína a Blízký východ než budoucnost Ukrajiny. A západní Evropě potrvá nějaký čas, než se vzpamatuje ze svého snu o mírových summitech, kde se všichni vládcové při společném rautu sbratří. Na neklidných mořích bude zapotřebí krizových štábů, které budou mít jasné politické a morální principy. Ty nám bohužel nedodá ani Babišův melting pot, ani salonní neonacismus SPD a Motoristů.
Je česká demokracie silná? Může se bránit tomuto politickému a kulturnímu úpadku? Existuje šest institucionálních prvků, které je třeba při obraně demokratické politické kultury využít. Bylo by přitom výborné, kdyby postupovaly koordinovaně a s jistým sebevědomím. Demokracii tvoří nejen demokraté, ale demokraté v konkrétních institucích.
Předně je to druhá komora parlamentu. Po všech útocích na smysl senátu nyní přichází jeho chvíle. Musí zadržovat případné škodlivé návrhy, které přijdou z dolní komory. Dále je tu (slušně obsazená) instituce prezidenta. Prezidentovy pravomoci jsou omezené, ale jak se ukazuje, může také zadržovat nápady obcházející politické standardy a zvyky. Dále zde máme opozici, která prohrála volby. Tam platí především: čím dříve se vzpamatuje z povolebního šoku a změn Občanská demokratická strana, tím lépe. Je to opět jediná skutečná alternativa, ostatní demokratické subjekty jsou slabé na tak důležitou úlohu, jakou je systémová obrana proti populismu, rozlezlému všude po Evropě a nyní i u nás. Dále máme nezávislé soudy, které musejí zbystřit, protože už v nejbližší budoucnosti půjde nikoli pouze o „literu“ zákona, ale o jeho smysl, o střet zájmů a prorůstání podnikatelských zájmů s politikou. A pak jsou zde média, která jsou ovšem v neutěšeném stavu. Na jedné straně jsou roztříštěná (každý může mít v dnešní době svůj podcast!), mnoho redakcí je pod přímým či nepřímým Babišovým vlivem a mnoho novinářů žije v bludné představě údajné objektivity, která je ovšem často v protikladu ke skutečnosti. Dobrým příkladem úpadku českých médií je server Echo 24 s týdeníkem, který začínal jako protioligarchický projekt zaměřený proti babišovskému ovlivňování médií a končí jako postklausovský podivínský terén k Babišovi přinejmenším shovívavý. Šestým obranným prvkem je několik institucí, které ještě nepropadly představě, že hlavním politickým úkolem je vyvěšování palestinských vlajek, ale že k podstatnějším úkolům patří obrana liberální demokracie. To je ostatně zřejmě něco, co bude tvořit pilíř a prioritu těch, kteří jsou v této zemi ještě ochotni přemýšlet, jaký je význam slov politická kultura, právní stát a mezinárodní solidarita.