Kontexty 6/2025

V posledních letech jsem několikrát neobes­lal tradiční anketu Lidových novin Kniha roku, nebo jsem ji stručně odbyl, byť jsem dlouhá léta pravidelně přispíval a na výsledek se vždy těšil. Nějak jsem k tomu ztratil chuť, zvláště poté, co noviny přestaly vycházet v tištěné podobě. A taky mi bylo čím dál protivnější přispívat do listu, jehož kvalita radikálně upadla poté, co se z něj stal nástroj politické mediální mašinerie Andreje Babiše. Ale tu rubriku mám rád, má dlouhou tradici (od roku 1928) a obesílá ji řada zajímavých lidí. Tak jsem se letos rozhodl odpovědět. Zvláště když je co nabídnout. A taky mi v hlavě nějak utkvěl článek Spencera Klavana „Co bude, až všichni přestaneme číst“, otištěný v tomto čísle Kontextů (s. 109). Literaturu a čtení knih je dnes třeba podporovat všude, kde to jen jde.

Nějak se mi ale znovu vybavil celý ten smutný příběh „Lidovek“, které jsem kdysi měl tak rád. Vyhlášený liberálně orientovaný deník, založený v Brně v roce 1893 Adolfem Stránským, za první republiky spojený se jmény Karla Čapka, Karla Poláčka či Ferdinanda Peroutky, byl zakázán nacisty (1941) a poté zastaven komunisty (1954). V roce 1987 Lidové noviny obnovila skupina disidentů kolem Jiřího Rumla, začala je vydávat jako samizdat a psala do nich celá řada zajímavých osobností včetně Václava Havla. V devadesátých letech pak začaly jako deník vycházet oficiálně, přispívala do nich řada bývalých disidentů, všichni jsme je pravidelně četli a občas na jejich stránkách i vedli polemiky. V roce 2013 pak dostaly „Lidovky“ v pořadí třetí a nejspíš i poslední úder, když se jich v rámci nákupu vydavatelského domu MAFRA zmocnil Andrej Babiš, exponent bývalého komunistického režimu, jenž se právě dral do vysoké politiky. Dosadil nového šéfredaktora, část redaktorů odešla, část se nechala zkorumpovat či alespoň přivírala oči. Není divu, že tento dříve ikonický list, považovaný za „klenot české žurnalistiky“, upadl a dnes živoří jen on-line a na okraji zájmu, i když se ho Babiš již před nějakou dobou zbavil. Znovu se ukazuje, že kam oligarchova noha šlápne, tam tráva zřejmě již neporoste.

Knihy jsem do ankety vybral dvě a obě už byly v Kontextech nějak představeny. První je rozsáhlá práce Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy (nakladatelství Argo). A to nejen abych vzdal hold skvělé práci autorky, která knize věnovala téměř čtyři roky života, a samozřejmě i oběma jejím protagonistům, disidentu Václavu Bendovi a jeho ženě Kamile. Kniha je skvěle napsaná, místy se čte téměř jako román, přestože jde o bohatě pramenně doloženou biografii a badatelské dílo. Zarputilého rebela a bojovníka proti komunismu Václava Bendu popisuje věcně a bez příkras, nesnaží se jej nějak idealizovat či zamlčovat některé problematické stránky jeho osobnosti. Stejně jako nijak neidealizuje komplikované prostředí disentu, v němž se pohyboval. To by pochopitelně nemělo nijak snižovat náš obdiv k silné vůli a statečnosti člověka, který vedl nerovný zápas v době, kdy většina národa mlčela. Ačkoli to autorka v knize přímo nezmiňuje, Václav Benda patřil na sklonku osmdesátých let mezi příležitostné autory nově obnovených samizdatových Lidových novin, kde publikoval zejména články o náboženství a dění v církvi. Takže ho do „Lidovek“ svým výběrem tak trochu vracím a věřím, že nebudu sám.

Na druhou knihu, kterou jsem vybral, jsem dlouho netrpělivě čekal a česky vyšla před pár dny. Napsal ji britský spisovatel a politický komentátor Douglas Murray a nese název O demokracii a kultu smrti s podtitulem Izrael a budoucnost civilizace (nakladatelství LEDA). Je asi tím nejlepším, co bylo v poslední době napsáno o jednom z nejsložitějších konfliktů současnosti, válce mezi Izraelem a palestinským islamistickým hnutím Hamás. Jde o svědectví téměř z první ruky, založené na důkladném sběru materiálu, neboť autor se okamžitě po masakru ze 7. října 2023, během nějž bylo islamisty přes 1200 lidí povražděno a 250 uneseno, vypravil do Izraele, kde strávil 19 měsíců a mimo jiné dvakrát navštívil pásmo Gazy. Setkal se rovněž s premiérem, prezidentem, ministry a členy Knesetu, navázal kontakt s rodinami zajatců i s těmi, kteří se vrátili ze zajetí. Chtělo by se napsat, že Murray píše brilantně a svěže, ale nějak mi to nesedí k těm hrůzám, které popisuje. Konečně tu však máme odvážně a jednoznačně napsanou žurnalistickou knihu, která objasňuje (dá-li se to vůbec pochopit), co se tehdy událo a jak zvráceně na to reagoval západní demokratický svět. Měla by patřit mezi povinnou literaturu na středních i vysokých školách, aby mladí lidé nepropadali antisionistické a antisemitské demagogii, která se dnes šíří zejména na západních univerzitách a postupně začíná zamořovat i české prostředí. 

Ani jeden ze zmíněných titulů nebude asi tím pravým oddechovým čtením na vánoční svátky, kdy chce člověk zapomenout na vše špatné, ale  rozhodně by neměly zapadnout. Za redakci přeji pokojný a radostný konec roku a těším se na další setkávání v Kontextech.