Člověče, já nepil, já chlastal!
aneb Jak si Masaryk nerozuměl s alkoholem

Tomáš Garrigue Masaryk a alkohol – téma, které má i po víc než století jasnou sílu, téma, které nutně rezonuje. Pro dialektickou vyhrocenost a naivitu, s níž profesor filosofie a první československý prezident téma alkoholu a jeho konzumace pojednával. Pro děsivou přeexponovanost, nepatřičnost řady motivů, z nichž svůj odmítavý názor skládal. Pro černobílost, ideologičnost svého konceptu. Konceptu, který sázel na vědu, rozum, intelekt – a cokoli jiného, jako třeba specifika individuální lidské psychologie, nebo prostě běžnou lidskou emoci, někdy vznícenou v prudkém, romantickém afektu, zuřivě a naivně odmítal a nenávistně drtil. A taky proto, že se jako prognostik a věrozvěst věcí příštích v daném tématu, totiž v naplnění své vize „budoucnosti“, která „patří střízlivým“, zoufale mýlil. Samozřejmě nejen on, šlo o protialkoholní tažení kolektivního typu, svého času, na přelomu předminulého a minulého století, v rámci českých zemí docela populární, strukturované a aktivní.

Masaryk (1850–1937) věnoval alkoholismu a jeho zhoubnému vlivu na individuální, rodinné, společenské i (budoucí samostatné československé) státní tělo tři základní texty, původně přednášky: 1) „Sociologický význam alkoholismu“ (prosloveno 1901 ve Vídni, publikováno německy a česky ve stejném roce); 2) „O alkoholismu“ (prosloveno 1905 ve Vsetíně, publikováno 1906); 3) „O etice a alkoholismu“ (prosloveno 1905 v Gdaňsku, publikováno 1912). Všechny texty vycházely opakovaně ještě za Masarykova života – a jsou samozřejmě k mání v rámci jeho sebraných spisů (svazek 25, 2011, s. 94–99; svazek 26, 2014, s. 275–286; svazek 28, 2011, s. 210–224).

Masaryk se ovšem tématu alkoholu, potažmo nezřízené alkoholizace jedinců i mas věnoval už dřív, ještě v předminulém století, hned ve své první velké knižní studii, a sice v práci Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (vydané 1881 německy, česky pak v rozšířené verzi 1904). Je to text psaný vědecky, suše a nudně; samá čísla, data, fakta; odstavce, pododstavce, body, paragrafy. Brutální pozitivismus a pragmatismus v praxi. Co je ale podstatné i pro budoucí Masarykovu práci na tématu, výroky jsou tady sázeny jeden za druhým s jistotou, jaká se neobtěžuje s nějakým argumentačním ukotvením a žádá po čtenáři jediné – absolutní přijetí. Masaryk má za to, že kdo chlastá, zadělává si na sebevraždu. A nejen to: je každopádně mravně zpustlý, zvrhlý, pěstuje zoufale nahodilý sex, styk bez skutečně milostné, autenticky láskyplné motivace (pokud je ho vůbec schopen). Chlast a děvky jdou tady ruku v ruce, alkoholismus a prostituce se u Masaryka vždycky pěkně rýmují – jako základna, která neobstojí, která se permanentně hroutí a strhává své zoufalé stavitele rovnou do pekla. Masaryk si pomáhá často sociologií („Chudí jsou obyčejně oddáni sprostší kořalce…“, s. 117), ale taky psychiatrií, respektive biologií; někdy působí málem jako věrozvěst eugeniky, která šla globálně na vrchol právě v 80. a 90. letech 19. století – a která pracovala s patologickou, nemocnou teorií o rasových dispozicích, predispozicích a indispozicích, překlopenou do té nejotřesnější praxe za druhé světové války. Jiné Masarykovy dedukce jsou pak vyloženě na hranici mašíblu: „Obchodníci vínem prý se poměrně často dopouštějí sebevraždy; zřejmě proto, že při svém obchodu jsou snadno svedeni k opilství, a opilství často přivádí k sebevraždě…“ (s. 53). Jiné výroky ale, abychom nekřivdili, nahánějí svou předvídavostí skoro hrůzu; hlavně tehdy, když se přísný vědec urve na chvíli ze řetězu a zavnímá, že vedle prvního, doslovného významu může mít výrok i význam druhý, obrazný, dalece přesahující oblast, o níž je řeč: „Národové evropské a severoamerické vzdělanosti jsou téměř v ustavičném stavu opilosti. Opilosti citu, opilosti osobní hodnoty, opilosti stále obnovovaných dojmů. Tomu tak není u národů, blížících se více přírodnímu stavu, u lidí, kteří zůstávají vzdáleni toho, co se nazývá světem“ (s. 162).

Ze stejných pozic, se stejnými základními důrazy ostřeluje euroamerickou společnost a kulturu po druhé válce – jakkoli samozřejmě svou vlastní, specifickou řečí – surrealista Vratislav Effenberger v obrazoborecké studii Republiku a varlata (dopsáno 1977, knižně 2013). Škoda že Masaryk tuhle kritickou obraznost dál nerozvinul – a zůstal, pokud jde o kritiku konzumace alkoholu, myslitelem sotva polovičním, totiž protivně jednorozměrným agitátorem.

Apoštol střízlivosti

„Pokud se pití týká,“ odpovídá Masaryk Karlu Čapkovi v druhém dílu Hovorů s T. G. M. (1931), „nikdy jsem nepil kořalky; víno jsem píval od chlapectví, narodil jsem se ve vinném kraji; pivo jsem se naučil pít až ve městě. Teprve před svým padesátým rokem jsem poznal, že alkohol není k ničemu dobrému, ale spíš k zlému, a přestal jsem jej pít vůbec. Po mé poslední nemoci mě doktoři nutili, abych pil před jídlem skleničku vína; nechutnalo mi a konečně jsem pokusy zjistil, že to jde bez vína také a ještě lépe. Jako president chtěl jsem i své hosty nutit, aby jedli bez vína nebo piva, ale nešlo to. No, dobře, myslím si, ať každý dělá, jak se mu líbí; abstinence není mým náboženstvím, ale občas se pokouším své spoluobčany upozornit, jak nemírné pití je, stručně řečeno, hloupé“ (s. 154). Drobnou korekturu téhle selanky, tohohle ideálního, přesněji idealizujícího obrazu sebe sama podal Josef Svatopluk Machar, Masarykův přítel z mládí, ve vzpomínce „Masaryk a alkohol“ (publikované 1929 v knize s názvem vyloženě provokativním – Při sklence vína): „Když jsem přijíždíval z Vídně a býval u nich na večeři, vždy stála kulatá láhev mělničiny u mého talíře. Jednou jsem mu nadhodil, že bojuje proti nepříteli, kterého snad ani nezná. Usmál se: ,Člověče, já nepil, já chlastal‘ – bylo to arci v době, kdy se dovedl postavit v hospodě proti chasníkům s křivákem v pěsti. Za dob mladosti radostné, když byl kovářem“ (s. 21–22). Tedy ve svých čtrnácti patnácti letech. A Machar pokračuje: píše, jak sbíral po všech čertech jakékoli materiály, co by Masaryka jako bojovníka proti alkoholu a alkoholismu přiměly trochu přehodnotit své militantní stanovisko, jak ho například upozorňoval, že v křesťanství (a nejen v katolictví, taky v protestantismu, který zastával Masaryk) má právě víno jednu z hlavních, vyloženě magických rolí, když symbolizuje krev Kristovu, potažmo jeho oběť, znovuzrození a život věčný. A přiznává dále, jak ve svém mnohaletém snažení zhola neuspěl. Závěrem ovšem dodává, že neuspěl ani Masaryk: že podlehl on – i svět. Zaprvé: „A – nic platno – životní nepřítel jeho přece zvítězil. Aspoň částečně. K radě lékařů president nyní ,pije‘ sklínku šampaňského denně, ale pije“ (s. 27). A zadruhé: „A boj proti alkoholu došel vůbec k nějakým smutným koncům. Zdá se, že se dnes pije víc, než kdy před tím“ (s. 27).

Jedenáct let po Masarykově smrti vyšel knižně sborník s názvem, který odkazuje na závěrečnou větu jedné z jeho protialkoholních studií: Budoucnost patří střízlivým. Pro tu publikaci, která vykládá hned v úvodním příspěvku Masaryka jako „apoštola střízlivosti“ (s. 5), nešlo vybrat absurdnější čas – v tom roce, v osmačtyřicátém, se totiž prezidentem poválečného Československa stal na pětiletku muž, který svou životní praxí Masarykovo osvětové dílo totálně rozbil a popřel: masový vrah, ale hlavně syfilitik a těžký alkoholik Klement Gottwald, ustrašený, zbabělý antihumanista, tragikomická loutka, kterou vodila zdejší politickou realitou od dvacátých let Stalinova Moskva. Masaryk ho nicméně prokoukl ještě dřív, než se Gottwald vůbec narodil. V Sebevraždě totiž napsal: „Opilství a nemravnost vůbec jest u mužů větší, a nutně proto častěji vede k duševní nemoci…“ (s. 153). Ale pryč s legrací, jakkoli pádnou, pojďme se podívat na ty tři shora jmenované Masarykovy zásadní přednáškové texty – někdy v nich totiž ideologické vulgarity zdejšího stalinismu překvapivě nacházejí důstojného spoluhráče.

Smrt po částech

V textu „Sociologický význam alkoholismu“, diskusním příspěvku předneseném v roce 1901 ve Vídni na mezinárodním sjezdu protialkoholickém, Masaryk jasně vymezuje pozice, když prohlašuje, že „celý alkoholismus spočívá na klamu“ (s. 95). Konzumaci vykládá jako útěk do jakéhosi nezodpovědného, nevědomého primitivismu, jako strach před čistým a jasným myšlením, před pronikavým světlem intelektu. Čistý realismus staví proti zamlženému, bludnému a scestnému romantismu, prózu proti poezii; agituje za jediný možný zítřek – za budoucnost bez fantazijních vzletů, bez emočních vznětů, za budoucnost filtrovanou a kontrolovanou naplno probuzeným rozumem. Kdo nemyslí dnem i nocí, jako by nebyl. Masarykovi při téhle ofenzivě pronikají do slovníku ostré (jakkoli teprve daleko později negativně konotované) výrazy jako „podčlověk“ a „nadčlověk“; oba mu slouží jako strašáci, jako varování před nereflektovanou existencí, před poloprázdným bytím, nejištěným mašinou racionality; první „hlásí se v alkoholické ,milosti‘“ (s. 97), druhý pak „uměle se sestrojuje na chvilku, a to jest právě to sebeobelhávání“ (s. 97). Prostě zoufalý klam tak – i onak. Ve finále pak Masaryk skóruje ultimativním výrokem: „žití bez alkoholu zaručuje vyšší názor na život, tím radostnější a čistší náladu životní a posléze krásnější správu života“ (s. 98).

Tohle známe dobře i od jiných agitátorů, například Jaroslava Foglara. Ten ve své zřejmě nejslabší knížce, novele Hoši od Bobří řeky (časopisecky 1934, knižně 1937), modeluje právě tímhle způsobem Rikitana – muže bez minulosti, průsvitnou schránku naplněnou jasným obsahem. Samozvaný Rikitan, zjevivší se odnikud, snad vysokoškolský student, učí své „hochy“, jak být lepšími lidmi, jak nemarnit čas pitím a kouřením – prostě jak „krásněji spravovat život“. V reálu nedělá nic jiného, než že jim vštěpuje jako určující pocit nadřazenosti: ti, kdo jsou jiní, kdo pijí a kouří, kdo se opovažují zařadit do své životní praxe například kategorii nudy nebo nicnedělání, jsou horší. Co horší – jsou odsouzeníhodní a zavrženíhodní: „… jsi mnohem lepší než ostatní hoši. Jen zbabělec nedovede vyrůsti v lepšího chlapce, protože k tomu nemá síly“ (s. 104). Je možné, aby Foglar, když psal tyhle xenofobní sentence, neslyšel, jak se podobně samolibou řečí nejpozději od ledna 1933 mluví v sousedním Německu?

Přednáška „O alkoholismu“, kterou Masaryk proslovil 11. září 1905 v Dělnickém domě ve Vsetíně, je pečlivěji strukturovaná, obsáhlejší i obsažnější – ale neméně vyhrocená, radikální. Možná proto, že v publiku tehdy seděli hlavně dělníci, podstatná komponenta národního těla, které už zvolna kráčelo k československé státní samostatnosti; možná z důvodu, že tentokrát měl Masaryk možnost načerpat kvanta vstupních dat z aktuálních výzkumů. Autor začíná netypicky, obrazně, mluví totiž o „zemi nadmíru podivné“, kde lidé „požívají jed“ (s. 275). Myslí tím samozřejmě chlast, jak doloží dále alternativně smontovanou svatou trojicí: víno – pivo – špiritus. Logika je jasná: chlast je jed, a tenhle jed se stal minimálně v Evropě a v Americe novým náboženstvím. Podle Masaryka za to může rozšíření a zrychlení průmyslové výroby. Co se dřív pojilo se sváteční příležitostí, bylo výjimečné, špatně dostupné a finančně náročné, je najednou k mání kdekoli pro kohokoli: chlastají chudí i bohatí, muži i ženy, horník stejně jako univerzitní profesor; jedná se o problém „všeho lidu a všech vrstev“ (s. 276). A chlastá se především pivo, pak kořalka; víno Masaryk šetří – zřejmě ze sentimentu, který jinak tolik nesnášel. Chlast samozřejmě oslabuje, vulgarizuje, decimuje, a to rovnou měrou tělo i ducha, chlast přetáčí kormidlo lidské existence směrem k minulosti, k zapomnění, k cílenému sebezániku; „pití je smrt po částech“ (s. 281). U všech, bez výjimky. Takže neprospívá ani „expedici k točnám“ (s. 278), ani umění a vědě: „Jest řada zkušeností vynikajících lidí, již dosvědčují, že jaktěživ nepřišla jim šťastná myšlenka vědecká, když se napili. […] To platí pro myslitele, pro básníky i umělce; je omyl, že vínem podněcuje se tvořivost a fantasie – tvůrčí činnost pitím se nezdokonaluje, nýbrž podlamuje“ (s. 281). Prostě, píše Masaryk, „alkoholik se scvrká“ (s. 280), a to všestranně: postupně ztrácí rozum, vůli, cit. Rozvrací rodinu, zvyšuje zločinnost, napomáhá rozmachu prostituce. Ani tentokrát nezapomene Masaryk rozeznít eugenickou strunu: „Alkoholismus jest dnes vedle prostituce hlavní příčinou degenerace celých národů, stavů, rodin a jednotlivců. Degenerace doslova znamená, že se rodí lidé slabí a neduživí“ (s. 282). Čím je závěr blíž, tím roste apelativnost: „… vůbec neobstojí žádný důvod, jenž se pro pití uvádí. Bez pití život v každém ohledu jest krásnější. Člověk nepijící, který má svěží všecky smysly, uvidí tolik krásného v životě, přírodě, společnosti, ve své práci, o čem se mu ani nezdálo, pokud byl ve své alkoholické mlhovině“ (s. 285). A konečně: „… národ pijanův je národem otroků! Politická, náboženská svoboda, každá svoboda je nemožná tam, kde se pije“ (s. 283).

Masaryk se sice ve své přednášce odvolává na vědu, na fakta, ale nechává se po většinu času strhávat okamžitou emocí, má a priori jasno, hotovou strukturu, do níž v textu už jenom sází, co se mu hodí do krámu. Je to myšlení dialektické, zbavené všech odstínů šedi, nerozlišující myšlení, které si vystačí s černou a bílou. Konzumace alkoholu může za všechno, za všechnu moderní bolest a nemoci člověka i světa. Chlast vyprázdní kapsu, rozvrátí rodinu, rozbije kulturu, společnost. A nezáleží, jestli člověk pije mírně, anebo přes míru, je fuk, jestli konzumuje víno, anebo kořalky. Lék je podle Masaryka vždycky jasný: Stačí přestat pít – a hned zítra bude ráj na zemi.

Degenerační zjev

Přednáška „O etice a alkoholismu“ sice zářijovému proslovu k vsetínským dělníkům předcházela – Masaryk na titulní téma promluvil v červenci 1905 na výroční schůzi německé velelóže II. řádu dobrých templářů v Gdaňsku –, ale tahle práce do jisté míry syntetizuje, završuje autorovo přemýšlení o tématu alkoholu a zhoubných důsledcích jeho konzumace. Jakkoli se v textu řada motivů opakuje. Další jsou ale zvýrazněny, nahlédnuty z jiného úhlu, a ještě další jsou pak docela nové; například otázka, „zdali alkoholismus, jak se často tvrdívá, jest následek hospodářských nebo sociálních poměrů, nebo je-li jejich příznakem, nebo je-li příčinou zla, které mu vůdcové abstinentního hnutí kladou za vinu“ (s. 211). Takhle strukturovaná otázka v sobě rafinovaně zahrnuje i možné odpovědi; s výjimkou zřejmě té nejdůležitější: Nezpůsobují bažení po chlastu rozkmitané emoce, které Masaryk tak ochotně vykazuje ze hry, nějaké to momentální nebo dlouhodobější psychické haprování, nějaké úzkosti, tísně, obavy, strachy? Nehodilo by se právě v těchto jemných existenciálních souvislostech ubrat trochu na dialektičnosti a začít rozlišovat případ od případu, člověka od člověka?

Konzumace alkoholu rozhodně není alkoholismem, mírné a nemírné pití jsou dva různé mody, respektive pití je vždycky dvojí: slastné a strastné, mírné pití dobrých alkoholů může rozněcovat fantazii stejně jako myšlení – a nemírné pití špatných alkoholů samozřejmě ubíjet ducha i tělo. Není opilost jako opilost. Příklad ze zahraniční politiky: Winston Churchill, ve svých devětasedmdesáti letech laureát Nobelovy ceny za literaturu; příklad z domácí literatury: Jakub Arbes, o němž piják z nejzdatnějších Jaroslav Hašek ve svých Politických a sociálních dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona (napsáno 1912, vydáno 1963) uvedl: „Mistr Arbes dovedl pít. Nepil také jako obyčejný člověk, který zasedne si k pivu jen proto, aby pil bezúčelně, v tomto ohledu mistr Arbes byl epikurejcem. Pil s rozkoší a rozkoší bylo dívati se, jak sklání svou bílou hlavu s vysokým inteligentním čelem ke sklenici piva, které pro něho neznamenalo jen prostý odvar chmele a sladu, nýbrž nápoj starých germánských hrdinů, kteří u nádob s tímto odvarem stejně vypravovali o svých činech mládeži, jako Arbes poučoval nás. A přitom mizela sklenice za sklenicí v útrobách tohoto kozáka literatury a nakonec jsme šli do Sportky na černou kávu“ (s. 53). Takových případů znají samozřejmě dějiny stovky a stovky, ne-li tisíce a tisíce.

S titulní etikou operuje Masaryk ve svém textu mnohokrát. Bere ji jako nejsilnější, nadosobní zbraň. A sleduje přitom znovu nároky moderní doby, řezané ostře, s geometricky pravidelnými, dobře čitelnými rysy; doby, která by měla kultivovat a rozvíjet člověka jedině rozumem, pohánět jeho tvůrčí potenciály nezkaleným, koncentrovaným intelektem. Takže znovu brojí proti romantismu, jako chiméře, falešné fantazii. Masaryk romantismus nesnášel, protože z něj měl strach. Romantismus totiž dává člověku jasně najevo, že příroda, primární hybná síla světa, je vysoko nad ním, hravě ho přesahuje, je to něco, co nejde ovládnout, spoutat rozumem. Z mohutné a vznešené, mlčenlivě trvající přírody jdou děs a hrůza – proto psal Masaryk o nutnosti „odstranění mytického světového názoru“ (s. 220), o nezbytnosti zničit pověry, legendy a iluze, o nutnosti vypárat z lidského profilu všecku iracionalitu, čerstvě objevené psychoanalýze i budoucí strukturální antropologii navzdory. A opět vytahuje silovou kartu eugeniky, když kvituje „snahy tzv. rasové hygieny“ a přidává následující ohavnou agitku: „Jest národní povinností každého jednotlivce, potlačovati degeneraci lidstvo ohrožující, to vyžaduje dnešní pravý patriotismus nutně“ (s. 217). A ještě jednou, v detailu: „Alkoholismus, otevřeně řečeno, jest spolu s prostitucí hlavní příčinou degenerace národů. Snahy nejčelnějších myslitelů o obrození lidského pokolení od Rousseaua počínaje až k Wagnerovi, Nietzschovi, Dostojevskému jsou konečně protialkoholním hnutím uvedeny na velmi praktickou dráhu. Protialkoholní hnutí přineslo nám již znamenitou literaturu o degeneračních zjevech, na které musíme z etického stanoviska co nejdůkladněji upozorniti“ (s. 217).

V jednom i druhém se Masaryk nakonec ukázal jako špatný prognostik. Jako bojovník za střízlivou budoucnost neuspěl, podle výzkumů z posledních let patří Češi, pokud jde o konzumaci alkoholu, na světě mezi naprostou špičku; spletl se ovšem i jako ochránce hampejzních prostitutek, jejichž údělu chtěl ulevit zrušením nevěstinců. Zákon číslo 241 „o potírání pohlavních chorob“, přijatý v červenci 1922, jemuž pomáhal (spolu s dcerou Alicí a progresivní poslankyní Františkou Zemínovou) na svět, rozhodně prostituci nevymýtil – naopak: bordelní nevěstky začaly svoje aktivity maskovat, nevěstince jen změnily hlavičku, přelily se z veřejných míst do podzemí, zmizely za oponou „zábavních podniků“; navíc zmizela motivace lehkých holek k pravidelné lékařské prohlídce, takže po dva­advacátém roce strmě vzrostl počet nakažených nějakou pohlavní nemocí, nejčastěji syfilidou, kapavkou a měkkým vředem…

A přitom měl Tomáš Garrigue Masaryk hned v Sebevraždě tou obraznou větou o sebestřednosti západní civilizace, o její dekadentní opilosti vlastními obrazy, našlápnuto k víc než solidnímu zářezu v dějinách světového myšlení. Nakonec uspěl na jiné frontě. Jak řečeno: Není opilost jako opilost!

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2025)