Co bude, až všichni přestaneme číst

Umělá inteligence už dnes umí bleskurychle shrnout cokoli od svépomocných příruček až po největší romány světové literatury, konstatuje Spencer Klavan, sám spisovatel, publicista a hostitel oblíbeného literárního podcastu Young Heretics. V této situaci je důležité uvědomit si, proč se něčím takovým, jako je čtení, vůbec zabýváme. 

Dnes už nikdo nečte – učitelé literatury, jako jsem já, to říkají pořád. „Každá generace si v nějakém okamžiku uvědomí, že studenti nedokáží číst tak dobře, jak by chtěli, nebo jak to od nich profesoři očekávají,“ napsala v roce 1979 Martha Maxwellová, badatelka zabývající se gramotností. Pedagogové však stále častěji zjišťují, že v posledních několika letech začala být situace významným způsobem odlišná. Dokonce i na ty nejprestižnější školy dnes nastupují studenti, kteří v životě nepřečetli jedinou knihu od obálky k obálce. Nicholas Dames, profesor literatury na Kolumbijské univerzitě, řekl v rozhovoru s Rose Horowitchovou pro časopis The Atlantic, že jeho studenti „mívají potíže všímat si drobných detailů a zároveň sledovat děj celé knihy“. Minulý měsíc, když se studenti vrátili do poslucháren, začalo se hodně mluvit o nové studii, podle níž počet Američanů, kteří si čtou pro potěšení, od počátku století klesl o ohromujících čtyřicet procent.

Jako univerzitní učitel jsem si tohoto trendu všiml také. Mí studenti jsou přitom docela seriózní lidé, zajímají se o svět, a dokonce jsou mi ochotni věřit, když jim říkám, že je důležité, aby si předepsanou četbu opravdu přečetli. Od malička slýchají, že čtení má velký vliv na to, jestli v životě uspějí. Mnohým z nich však četba nikdy žádné zvláštní potěšení nepřinesla – a nemyslí si, že by jim kniha mohla nabídnout víc, než co jim rychleji zprostředkuje heslo na Wikipedii. Zdá se, že problém ještě prohloubilo uzavření škol v době covidu, a opravdu na plné obrátky se krize rozjela s nástupem chatovacích robotů, kteří nabízejí shrnutí každé knihy, kterou si na internetu dokážete vyhledat, a na vyžádání, na míru a víceméně bez chyb o ní i napíší esej. Naši rostoucí potřebu položit si otázku, proč vůbec číst, však ChatGPT ve skutečnosti jen činí ještě palčivější. Usednout ke knize bylo až do doby velmi nedávné kvintesenciální zkušeností civilizovaného života. Co je na této činnosti tak zvláštní, že ji není možné zautomatizovat ani nahradit?

Není snadné si představit, že bývaly doby, kdy se profesoři obávali, že by čtení mohlo mysl jejich studentů otupit – stejně jako si dnes děláme starosti, že jim mysl otupí obrazovky. Ve čtvrtém století před naším letopočtem, krátce poté, co se mezi oblíbenými athénskými filosofy rozšířil trend prodávat písemné záznamy svých přednášek a poskytovat je ctižádostivým mladíkům té doby, napsal Platón dialog Faidros, v němž si Sókratés stěžuje, že technické vynálezy, jako je papyrus, dělají ze studentů lenochy. O psaných textech mluví v tom smyslu, jako by to byly svého druhu externí harddisky mysli, na nichž se informace dají uložit, takže člověk se pak už nemusí namáhat s tím, aby si je zapamatoval. Dokonce předkládá nový mýtus, v němž se jeden z bohů znepokojuje, že lidé začnou využívat vynálezu psaní k umělému posílení své paměti a „tento vynález učiní mysli těch, kdo se jej naučí užívat, zapomnětlivými, protože už nebudou cvičit vlastní paměť“.

Člověk si skoro představí alexandrijskou knihovnu jako starověkou verzi cloudového úložiště někde na periferii Palo Alta, uchovávající souhrn veškerých zaznamenaných znalostí, takže lidstvo už se nemusí obtěžovat úsilím pamatovat si.

Očividnou ironií je, že Platón tuto svou stížnost předložil písemně. Filosofický dialog, literární forma, jejímž byl Platón průkopníkem, využívá textu k jinému účelu než prostě jen jako úložiště informací. Pro Platóna byly dialogy cestou, jak v písemné podobě obnovit zkušenost konverzace a intelektuální výměny názorů. Čtenář s knihou a s jejími postavami naváže vztah. Tato zkušenost – čtení knihy, dumání nad ní a návraty k ní po dni, po roce nebo po celoživotním přemýšlení – se stává jejím skutečným smyslem.

Když byl Platón ještě mladík, inscenoval komediální dramatik Aristofanés hru Žáby, v níž se bůh Dionýsos mimochodem zmíní o tom, že sloužil u námořnictva, ale místo veslování tam trávil čas čtením jiné hry, Euripidovy Andromedy. Nejspíš je to v západní literatuře jedno z nejstarších vyobrazení někoho, kdo sedí o samotě a čte si pro potěšení: představuje si v duchu postavy, jak se potýkají jedna s druhou a jak spolu mluví. Je to něco docela jiného než využití knih jako úložiště informací.

Tento jiný druh četby – jako metody mezilidského spojení spíše než jako systému předávání informací – některým lidem odjakživa připadá pošetilý. Dokonce i v devatenáctém století, tedy ve zlaté době evropského románu, někteří krásnou literaturu bagatelizovali jako pouhou kratochvíli připomínající spíš Dionýsa vyhýbajícího se veslování než slibného rétora, který se učí státnickému umění. V románu Middlemarch George Eliotové je scéna, v níž Fred Vincy, věčně zasněný bratr plytké Rosamond, sedí a čte si, zatímco jeho matka klábosí o jeho „studiích“. „Fredova studia nejsou nijak hluboká,“ prohodí Rosamond, „čte jen román.“

Samozřejmě, pokud Eliotová vložila do svého románu tuto poznámku, spiklenecky na čtenáře mrká úplně stejně jako Platón v dialogu Faidros. Svým způsobem je román moderním dědicem platónského filosofického dialogu. Je to takové psaní, v němž jde výlučně o trávení času ve společnosti literárních postav a trvá se na tom, že musí být prožíváno a představováno – spíš než vytěžováno jako úložiště faktů nebo životních moudrostí. Ti, kdo čtou opravdu velikou literaturu kvůli ní samé, napsal C. S. Lewis, zjišťují, že „jim to proměňuje vědomí. Stávají se, čím předtím nebyli.“

Je možné, že tohle je jediný druh čtení, jehož hodnotu v současnosti nenahrazují stroje. Banální svépomocné příručky je možné shrnout, zestručnit a v budoucnu se obejít bez nich. S románem to udělat nejde.

Toho dne, kdy jsem se pustil do psaní odstavců, které jste právě dočetli, probudil jsem se s nepříjemným pocitem matné vzpomínky, který každý celoživotní čtenář bude znát. Někde – snad v Mid­dlemarchi nebo v Davidu Copperfieldovi? – je scéna, v níž jakási postava říká cosi jako „on [nebo ona] si jen čte román“. Ale nedařilo se mi rozpomenout se, kde přesně to bylo. Tak jsem se na to zeptal Groka. Přesně tak je třeba umělou inteligenci používat: Grok potvrdil mé nejasné tušení a přivedl mě k románu Middlemarch, kde jsem ten citát skutečně našel. To je významná pomoc, kterou umělá inteligence umí poskytovat. Pokud jde o úlohy související se shromažďováním faktů, jaké byste dřív museli provádět s pomocí kartotéky, encyklopedie nebo internetového vyhledávače, prakticky dnes nemá konkurenci.

Na druhé straně, Grok by mi nikdy nedokázal vnuknout onu matnou vzpomínku, která mi náhle vytanula na mysli poté, co jsem strávil celý život čtením knih, jako je Middlemarch – ono tušení, že myšlenku, která mě napadla, sdílím s geniální, dnes již dávno mrtvou ženou. A hlavně, Grok by mi nikdy nemohl dát, co mi dává Eliotová ve chvíli následující ihned poté, co Fredovi jeho sestra vyčítá jeho čtenářské zvyky: „Fred si přitiskl matčinu ruku ke rtům, ale neřekl nic.“ Toto naprosto skutečné gesto tichého smíření, v němž je podrážděnost přemožena domácím milosrdenstvím obyčejné lásky – to je věc, jakou nabízejí romány, ale jejich shrnutí to nedokáží.

Právě tohle říkám svým studentům, když se jim snažím vysvětlit, proč nemohou svou paměť (nebo svou domácí práci) zadat jako subdodavatelskou zakázku nějakému vylepšenému prediktivnímu textovému programu. Budou k tomu neustále pobízeni a sváděni – OpenAI dnes nabízí studentům rozmanité promoakce a slevy na své prémiové služby, nepochybně v naději, že v nich tak vypěstuje zvyk obracet se v nejrůznějších záležitostech na ChatGPT. Úkolem nové generace bude rozhodnout, které úkoly mají být napříště přenechány strojům. Bude-li však mezi nimi i čtení, lidé strašlivým způsobem podvedou sami sebe. Schopnost skutečně vnímat literaturu je jedním z velikých svobodných umění: je to akt ryzí svobody, cosi, co děláte, aniž k tomu máte jakýkoli jiný důvod, než že to děláte.

Kdoví, možná bude brzy zapomenuta. Dnes už na sociálních sítích najdeme úplnou knihovnu příspěvků o tom, jak z knih těžit, aniž by je člověk musel číst. „Čtení knih, to je ztráta času,“ napsal jistý Davie Fogarty, jehož životopis na síti X zmiňuje mimo jiné i „tržby z elektronických obchodů na Shopify ve výši 850 milionů dolarů“. Knihy jsou podle Fogartyho zastaralé, protože „modely umělé inteligence dokáží extrahovat klíčové poznatky a na základě všeho, co o vás vědí, vám přesně poradí, jak je uplatnit“. Má úplnou pravdu, pokud jde o čtení prvního typu – toho, jejž předpokládají svépomocné příručky nebo obchodní manuály, kde se ke knihám přistupuje jen jako k praktickému balení „úkolových bodů“, které by se daly právě tak dobře prezentovat třeba jako obrázky v PowerPointu. Přinejmenším ve Spojených státech už dávno existuje literární průmysl vydávající výtahy a shrnutí – různé SparkNotes a CliffsNotes zkracující četbu tohoto typu. Dnes jsou k dispozici i aplikace jako Blinkist, které dělají totéž s využitím umělé inteligence.

Ovšem ten druhý typ čtení, ten, který nás činí diváky sledujícími Freda, jak beze slova tiskne ke rtům matčinu ruku, ten nijak shrnout a zkrátit nelze. A kdyby to šlo, k čemu by nám to bylo? Kdyby vám ChatGPT dokázal vysvětlit, jak chutná nějaké jídlo, copak byste pak už necítili potřebu ho sníst?

Je snadné – a docela zábavné – představovat si, jaké „klíčové poznatky“ by chatovací robot mohl extrahovat z klasických děl světové literatury, k užitku magnáta z Shopify. Třeba: : „Uplatněte svá aktiva v praxi.“ Anebo: Sir Gawain a zelený rytíř: „Méně slibujte – více dodávejte.“ Zkusil jsem se zeptat Groka na Bratry Karamazovy: „Všichni jsme plní rozporů.“ Tak určitě, jsme… ale proč to Dostojevskij neřekl prostě takhle?

Řeknu vám proč. Na začátku třetího dílu románu si Aljoša – jeden z bratrů – vyslechne příběh o odporné staré čarodějnici, která umře a probudí se v pekle. Její anděl strážný mezitím prosí jejím jménem Boha a na její obhajobu uvádí jediný dobrý skutek, jejž v životě vykonala: dala jakési hladové žebračce malou cibuli. Anděl jí tu cibuli podá a vyzve nešťastnou hříšnici, aby se jí pevně chytila, takže ji za ni bude moci vytáhnout do nebe. Když to vidí ostatní duše v ohnivém jezeře, chytají se jí za paty a jsou spolu s ní unášeny vzhůru. „Byla to však hrozně zlá ženská, a tak je začala kopat. ‚To já mám být vytažena ven, ne vy! Je to má cibule, ne vaše!‘ A jakmile to vyslovila, cibule se přetrhla.“

Předpokládám, že pokud by se někdo obtěžoval nakrmit tímto vyprávěním ChatGPT, asi by se mu dostalo malého mravního ponaučení, něčeho jako „Nebuďte sobečtí, myslete na druhé, nakrmte hladové.“ Ale hned v další kapitole se Aljošovi zdá o jeho mentorovi, svatém starci Zosimovi (po němž se mu strašlivě stýská), jak se raduje na nebeské svatební hostině a říká: „Dal jsem žebračce cibuli, a proto jsem zde i já. A mnozí tu dali každý jen cibuli, každý jen malou cibulku… Co je po všech našich skutcích?“ Ale jak mohu shrnout význam tohoto úryvku jinak než přiznáním, že když jsem ta slova četl poprvé, odložil jsem knihu a rozplakal jsem se, přemožen náhlým pocitem, že i já bych mohl být spasen?

Jak říkám svým studentům, k tomu, aby četli tímto způsobem, vás nikdy nikdo nemůže přinutit. Opouštíme-li dnes gutenbergovskou epochu masové gramotnosti, svět Dostojevského a Eliotové, a stojíme-li na prahu věku, kdy knihy budou zajímat zase jen hrstku vyvolených, není v mých silách to zvrátit. Ale budeme tím chudší a naše životy budou plošší a prázdnější. A když na to přijde, nač nám všechna ta efektivita a optimalizace bude? Přestaneme-li chápat, k čemu je čtení, co podnikneme se vším tím volným časem, který nám naše technická zařízení nově poskytnou?

Jiná věc by byla, kdyby knihy vymizely, protože bychom vymysleli nějaký ještě hlubší způsob, jak potkávat jiné mysli a jiné doby, anebo kdybychom se vrátili do časů nekonečných procházek po agoře a debat o povaze bytí. Ale jak vysvětlil jeden přispěvatel na síti X, používá umělou inteligenci k „extrahování… informací“ z knihy, jejímž čtením by jinak musel strávit hodinu, „a potom piju 58 minut kávu“. Chcete-li obrázek naší budoucnosti bez knih, zkuste si představit řadu influencerů zírajících z oken našich technologicky pokročilých věžáků, jejichž vnitřní život se vyprázdnil do nicoty, a oni už jen navěky popíjejí kávu.

„Od čeho se to pokoušíš / být svobodný?“ táže se básník Joseph Fasano (1982) v básni „Studentovi, který k psaní eseje použil umělou inteligenci“. Snad „od žití? Od vší té / zázračné dřiny?“ Ale „láska je pro ty, kdo ji milují“. Ten druh čtení, který si uchová hodnotu i ve věku umělé inteligence, však nemá žádnou měřitelnou návratnost, škálovatelné metriky ani bezprostřední tržní hodnotu jakéhokoli typu. Je jako život – v tom smyslu, že jeho významem je příběh samotný, a jediným způsobem, jak může člověku „dojít“, je přebývat v něm a nechat ho, aby vás změnil.

Jinak řečeno, nemá co nabídnout – kromě společenství jedné duše s druhou. Ale jestli už to nedokážeme ocenit, jakou cenu má všechno ostatní?

/Přeložil Tomáš Suchomel. Redakce děkuje Spenceru Klavanovi, jakož i Joshi Codeovi z redakce serveru The Free Press za laskavé svolení přetisknout tento článek v českém překladu. Originál je k dispozici na https://www.thefp.com/p/what-happens-if-no-one-reads-culture-education, a také na autorově Substacku./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2025)