Druhá polistopadová republika – reálný povolební scénář

Letošní volby by mohly mít svou hymnu. Tou by se mohla stát parafráze na jednu písničku Michaela Kocába, která by začínala slovy: „Já jsem tvá druhá republika, pozvi mě dál!“ Ruku na klice, která může dveře druhé republice otevřít, přitom stále mají čeští, moravští a slezští voliči.

Říjnové volební rozhodování o novém složení Poslanecké sněmovny totiž může přinést radikální proměnu v české politice. Většina průzkumů nyní věští volební výsledek, který může znamenat výrazný předěl v politickém směřování země. Jedním z reálných volebních výsledků proto může být faktický nástup druhé republiky, která nahradí dosavadní politickou éru, jíž můžeme říkat první polistopadová republika. Tato druhá republika se přitom bude velmi výrazně lišit od té první, ale k tomu se ještě dostaneme podrobněji.

Termín druhá republika může vyvolávat určité překvapení, ale je v tomto případě z mnoha důvodů namístě.

Číslované republiky

V dosavadní české historii se jako druhá (československá) republika označuje období, které je na jedné straně vymezeno Mnichovem 1938 a na straně druhé březnovou okupací 1939 spojenou se vznikem Protektorátu. Tehdejší druhá republika je dávána do protikladu k demokratické první republice, která trvala v letech 1918 až 1938. Obě Československé republiky se lišily celým politickým režimem, protože v pomnichovském Československu najdeme řadu autoritativních rysů.

Číslované republiky mají ale ve svých novodobých dějinách i další evropské státy. Francie třeba teď žije ve své páté republice, sousední Poláci mluví o třetí republice a Italové zatím dospěli „jen“ do druhé republiky. Jednotlivé číslované éry přitom vždy neoznačují jen velké proměny politických režimů, jak jsme to viděli u nás mezi první a druhou či druhou a třetí Československou republikou. Zároveň platí, že nové republiky nemusejí vždy nutně znamenat jen otevřené omezovaní rozsahu demokracie, jak se to stalo u nás po Mnichovu i po osvobození v roce 1945 v podobě autoritativních či omezených demokracií.

Někdy taková nová republika přináší jen převrat ve stranickém systému a nástup zbrusu nových stran, jak se to stalo v 90. letech při vzniku druhé italské republiky. Jindy je republika s vyšším číslem zase propojená se změnou politického režimu v užším slova smyslu, kdy je například parlamentní režim nahrazen poloprezidentským, jak to v roce 1958 při vzniku současné páté francouzské republiky prosadil generál Charles de Gaulle. A nová republika může také znamenat „jen“ příchod nového státního příběhu, který tvoří základní politický program státu.

První polistopadová

Druhá republika, která může nastat po říjnových sněmovních volbách, by přitom minimálně znamenala ten naposledy zmíněný příklad „hodnotového resetu“. Strany, které ji otevřeně či mlčky chtějí vytvořit, totiž v různé intenzitě popírají svůj pozitivní vztah k hodnotám listopadové republiky, jak vznikla roku 1989 a ve svých základních rysech trvá dodnes.

Dnešní první polistopadová republika v sobě od svého zrodu nesla několik základních přesvědčení, která většina společnosti ani většina politiků dosud nikdy nezpochybňovala. Mezi tyto „svaté“ hodnoty polistopadové éry patřilo na prvním místě přesvědčení, že přechod od normalizačního komunismu k demokratickému režimu byl správným krokem. Většinově se také nezpochybňovalo, že civilizačně patříme k evropskému Západu, což vyjadřujeme členstvím v Severoatlantické alianci (NATO) a v Evropské unii (EU). Na obou integračních organizacích se nám mohou nelíbit některé dílčí prvky, vystoupení z nich by však bylo opuštěním jednoho ze základů, na nichž je polistopadová republika postavena. Dalšími fundamenty tohoto panujícího politického režimu bylo také dědictví raného Václava Klause – systém klasických politických stran a zavedené tržní hospodářství, pokud možno bez přívlastků. Oba tyto základy trochu chřadly, když se do politiky postupně a minimálně od roku 2010 začala dostávat „moderní“ politická hnutí bez většího počtu členů a mnohdy v podobě podnikatelských projektů. Zároveň byl původní „čistý“ kapitalismus zlatých devadesátek částečně nahrazován ekonomickým prostředím postaveným na dotacích. 

Politický systém stál přitom na té variantě demokracie, která vyznává parlamentní režim s dvojkomorovým systémem jako pojistkou před jeho odstraněním, a naopak obsahuje jen velmi málo prvků přímé demokracie.

Ideologickým fundamentem státu zároveň zůstalo to, čemu třeba Jan Zahradil říká primitivní antikomunismus a co v rovině práva představují zákony o zločinnosti komunistického režimu či lustrační zákon.

Tento polistopadový politický systém přežil v roce 1993 oddělení Slovenska, které některé jeho prvky přestalo sdílet, i novoty v podobě zbrkle zavedené přímé volby prezidenta, jež na Pražský hrad dosud vynesla dva bývalé, ačkoli (různě) polepšené komunisty.

Druhorepublikáni

Existenci první polistopadové republiky nikdy neschvalovaly všechny české parlamentní strany. Až do roku 2021 v parlamentu vždy seděli nereformovaní komunisté, kteří se nikdy nesmířili s novou érou natolik, aby ze svého názvu odstranili sousloví „Komunistická strana“.

Na odporu proti „novému režimu“ vyrostli v 90. letech také Sládkovi republikáni, jež ale brzy smetly vlastní rozpory a čachry s vnitrostranickými penězi. Díky tomu i vzhledem ke stárnoucím a slábnoucím komunistům byl odpor proti první republice dlouho relativně slabý.

To se ale začalo výrazně proměňovat od parlamentních voleb v roce 2013, kdy trojlístek stran postavených na různých odstínech odporu k dosavadní republice získal 40,44 % všech odevzdaných hlasů.

V trojici tehdy již zavedené „protirežimní“ komunisty doplnily populistický Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, který přišel s leitmotivem nahrazení dosavadního politického režimu systémem permanentních referend, a podnikatelsko-populistické hnutí ANO 2011, které mluvilo o politické alternativě v podobě řízení státu jako firmy. Tehdejší ANO 2011 se sice tvářilo hlavně jako náhradník za zavedené strany umírněné pravice a levice, ale následně stále více odkrývalo svoji historicko-politickou ideologii, která vychází z postoje jeho zakladatele a majitele Andreje Babiše k „novému režimu“. Ten stojí v zásadě na proti-listopadovém revanšismu a projevuje se mimo jiné v jeho oblíbeném výroku o „polistopadovém kartelu politických stran“. ANO má být jeho hlavním vyzyvatelem, což se dá jednoznačně číst i tak, že Babišovo hnutí je alternativou k celé první polistopadové republice.

Ve volbách v roce 2017 již, kulantně řečeno, ne-listopadový trojlístek, v kterém se jen vyměnila nálepka na Okamurově hnutí z Úsvitu na SPD, získal více než 48 % hlasů a výraznou většinu 115 křesel v Poslanecké sněmovně. Tehdy mohla poprvé vzniknout vláda složená čistě z těchto stran „druhé republiky“, ale Andrej Babiš jako první ne-listopadový premiér dal kvůli svým podnikatelským zájmům a chuti sedět v hlavním salonu evropské politiky s „velkými kluky“ typu Emmanuela Macrona přednost menšinové vládě s „režimními“ a „listopadovo-kartelovými“ sociálními demokraty, i když zároveň do předpokoje moci poprvé od roku 1989 přivedl komunisty z KSČM, kteří tento menšinový kabinet zvenku podpořili a drželi celé čtyři roky u moci.

Vláda Andreje Babiše v dalších volbách prohrála, nikoli však kvůli nějakému výraznému propadu „druhorepublikových“ hlasů, ale kvůli rozdrobení sil tohoto tábora, který si tentokrát sice připsal přes 46 procent hlasů, některé jeho složky však propadly pod pětiprocentní hranici a do sněmovny se nedostaly.

V současných průzkumech mají ovšem tři největší strany „druhé republiky“ – ANO, SPD a KSČM přelakovaná na Stačilo! – nadpoloviční většinu, v prvním zářijovém průzkumu agentury STEM například v podobě 51 %. Mohly by tedy naprosto bez problémů sestavit vládu a zavést novou republiku. A to jsou ještě v záloze Motoristé sobě a Přísaha.

Radikalizace a zavírání demokratů

Nástup stran druhé republiky do letošních voleb přitom není zdaleka jen početní. Za poslední čtyři roky se výrazně zradikalizovaly všechny tři z nich a duch druhé republiky už není nutné hledat jen v politologickém hodnocení jednotlivých politických sil tohoto tábora.

Poněkud obchodnickou KSČM Vojtěcha Filipa, který byl tak dlouho v opozici, až se stal skoro mainstreamovým politikem, nahradila komunistická strana zabalená do koalice Stačilo! a obohacená lidmi z proruských a anticovidových demonstrací, které reprezentuje bloger Vidlák. Změna názvu neznamenala umírnění, ale naopak odkrytí komunistické rétoriky, nyní obohacené o nacionalistické tóny.

SPD Tomia Okamury zase zareagovala na nové protestní konkurenty posunem více do extrému, což se zhmotnilo třeba v plakátu s „chirurgy z dovozu“.

Hnutí ANO Andreje Babiše se sice nadále tváří nejumírněněji z této party, ale přesto za poslední roky prodělalo výraznou proměnu. Opustilo prozápadní rétoriku i mainstreamovou frakci v Evropském parlamentu a v mezinárodních vztazích se objalo s radikalizovaným a proruským Viktorem Orbánem. Doma přijalo politiku totální opozice, s níž téměř nepřetržitě zkoušelo blokovat sněmovnu, a k tomu jde do kampaně s rétorikou, kdy třeba o ODS Andrej Babiš mluví jako o „zkorumpované zločinecké organizaci“. To už není daleko třeba od slovní výbavy šéfky komunistů Kateřiny Konečné, která zase o vládě mluví jako o „Petru Fialovi a jeho gangu“.

Tyto výroky „druhorepublikových“ politiků ovšem zdaleka nejsou vrcholem toho, co příslušníci tohoto tábora předvádějí. Zejména politici komunistické koalice Stačilo! se běžně vyjadřují slovem či karikaturami v tom smyslu, že vládní politici by měli být po volbách vězněni. Dokonce lze najít výrok jednoho z komunistů o tom, že představitelé současné vlády by měli putovat na Mírov, což je obzvláště nechutné, když si uvědomíme, že v této věznici v minulosti trpěly mnohé oběti komunistického režimu, přičemž některé z nich výkon nespravedlivého trestu nepřežily.

Asi by proto nikoho nepřekvapilo, kdybychom po volbách zažili něco podobného jako na sousedním Slovensku, kde již Ficova vláda rozhodla, že fakticky zruší 17. listopad jako státní svátek, protože by se v tento den mělo u našich východních sousedů zase začít normálně chodit do práce.

Autonehodová okupace

Ostatně snižování a zesměšňování protikomunistických aktivit je nyní v druhorepublikovém táboře také zcela běžným politickým nástrojem. Dobře to bylo vidět i na příkladu, kdy jeho politici a komentátoři zpochybňovali zcela jasně prokazatelné opoziční aktivity Petra Fialy před rokem 1989. Asi nejotřesnějším příkladem pošlapávání historické paměti v tomto směru ovšem byl výrok předsedy hnutí Stačilo! Daniela „Vidláka“ Sterzika, který bagatelizoval oběti a následky sovětské okupace ze srpna 1968 a mluvil o tom, že šlo jen o sto obětí autonehod. Takové zpochybňování antikomunistického založení první polistopadové republiky bylo dosud nevídané.

Vedle nenávistné rétoriky a kriminalizace se ale objevují také hlasy vyhrožující rozpouštěním demokratických stran. S touto notou začal předseda Přísahy Robert Šlachta, ale později se přidali i zástupci komunistické koalice. Rozpouštění oponentních demokratických stran je přesně ten trik, který používali autoritáři v druhé Československé republice a pak znovu i ve třetí.

Změna režimu

Právě období třetí republiky, která u nás existovala v letech 1945 až 1948, je předobrazem zahraniční politiky dnešních „druhorepublikánů“. Zejména SPD a Stačilo! nezakrytě tlačí koncepci České republiky jako mostu mezi Západem a Východem, čehož chtějí dosáhnout vypsáním referend o vystoupení z NATO a EU. To představuje další jednoznačné popření jednoho ze základních kamenů politické éry, která trvá od roku 1989, a obrácení kormidla České republiky do ruské sféry vlivu, protože pro žádné mosty není geopoliticky prostor.

Stejně tak by druhá republika podle výroků jejích politických příznivců přinesla změny na poli ekonomickém, kde už zazněly návrhy na znárodňování, a otevřela by se cesta k ještě hlubší oligarchizaci či k omezení dosavadní míry volného obchodu se zahraničím pod pláštíkem tzv. soběstačnosti.

Současní příznivci druhé republiky se ale neomezují jen na změnu rétoriky, odmítnutí antikomunismu nebo překreslení naší zahraničněpolitické orientace a typu ekonomiky. Oni chtějí víc – otevřeně mluví o změně režimu. Například propagandista sil druhé republiky Petr Holec dokonce úmyslně píše o „režimu Petra Fialy“, aby občany lépe připravil na to, že podle něj nemá přijít jen běžná změna vlády, ale celé přeformulování politického režimu.

Někteří (zejména v KSČM) by si změnu režimu představovali i v podobě omezení demokracie, jiným by stačilo zbořit další pilíř první polistopadové republiky představovaný ústavním režimem založeným na parlamentním systému a pojistkách typu Senátu či Ústavního soudu. Do oblíbeného arzenálu všech tří hlavních stran tohoto tábora přitom patří i nápad na zrušení systému veřejnoprávních médií. 

O takových změnách se ostatně mluvilo na konferencích, které se otevřeně nazývaly „Změna režimu“ a na nichž si notovali nejenom představitelé levého a pravého extrému – tedy komunisti natření na Stačilo! a okamurovci, ale hlavně se jich účastnil i zástupce hnutí ANO.

Výsledkem konferencí byl mimo jiné návrh na poloprezidentský či prezidentský systém, zrušení Senátu nebo oslabení role soudů.

Druhá republika coming soon…

Andrej Babiš není žádný ideolog a sám od sebe nebude chtít ústavní systém hned přestavovat třeba jako Viktor Orbán. Ke krokům tímto směrem se ale asi pohodlně nechá dotlačit od možných radikálnějších koaličních partnerů. Navíc v řadě otázek v rámci soupeření o protestní hlasy už teď zašel opravdu hodně daleko a jeho rétorika se tam neliší od hardcoru sil druhé republiky v podobě SPD a komunistického Stačilo!.

Navíc případný nástup vlády ANO-SPD-Stačilo! bude jistě doprovázen odporem těch občanů, kteří si nepřejí konec první polistopadové republiky. Jejich tlak v podobě protestů či pokles podpory v průzkumech může u druhorepublikového trojlístku vyvolat chuť zabetonovat se u moci různými změnami politického a ústavního systému.

Druhá republika, která opustí hodnoty i některé instituce nynější polistopadové éry, může se sněmovními volbami opravdu přijít a změnit podobu české politiky. Jakou by přesně měla podobu a co vše by změnila, by záviselo na síle jejích hlavních proponentů. Žádná ze změn, které nabízejí, nebude pro Českou republiku pozitivní. Přesto bude koncept druhé republiky, ačkoli o něm jeho zastánci takto otevřeně nemluví a halí ho do sloganu o změně režimu, ve hře u volebních uren.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2025)