Hamás v londýnských ulicích a na amerických univerzitách

V minulém čísle Kontextů jsme přinesli zkrácený text úvodu knihy Douglase Murrayho O demokracii a kultu smrti. Vyvolal značný čtenářský ohlas, a proto tentokrát přetiskujeme ještě část třetí kapitoly, v níž se autor zabývá tím, co se po masakru ze 7. října dělo na Západě. Otázka Izraele zůstává navýsost aktuální – nejen proto, že dnes i u nás propalestinští křiklouni rádi provázejí předvolební mítinky politiků, které podezírají ze sympatií k židovskému státu. Jak řekl autor knihy v jednom rozhovoru, osud Izraele bude i osudem západní civilizace.

Už několik měsíců po vypuknutí ozbrojeného konfliktu začala média tvrdit, že Izrael měl sice po masakru 7. října mezinárodní sympatie a podporu, ale nepřiměřeným útokem na Hamás a Palestince v Gaze se o ně připravil. Není to pravda: pokud se vůbec o nějakých západních sympatiích dalo mluvit, netrvaly ani pár hodin. Už večer se před izraelským velvyslanectvím v Londýně srotil dav oslavující genocidní masakr. Demonstranti mávali palestinskými vlajkami, vypouštěli světlice a vyřvávali „Alláhu Akbar“, válečný pokřik islamistických teroristů.

Shromáždění na Times Square v New Yorku se konalo den po útoku, kdy se na jihu Izraele ještě pořád nepodařilo nájezd vražedných teroristů zastavit. A na demonstraci v Manchesteru vyhlašoval jeden z jejích organizátorů: „Když slyšíme o odporu, o povodni al-Aksá, musíme tuto povodeň proměnit v tsunami po celém světě!“

O den později, 9. října, tisíce lidí oslavovaly Hamás a vyřvávaly nenávistná hesla proti Izraeli před izraelským zastupitelstvím v londýnském Kensingtonu. Demonstranti mávali typickými transparenty jako „Stop okupaci!“ a skandovali „Ať žije revoluční intifáda!“ Dav oslavující masakr se srotil také před domem britského premiéra, opět létaly světlice a z tisíců hrdel se ozýval válečný pokřik džihádistů. Jeden zvlášť nápaditý nápis hlásal: „Dekolonizace není metafora“.

Samozřejmě, prvních oslav vítězství se zúčastnili převážně místní muslimové, muži oblečeni v teroristických úborech a ženy v burkách nebo přinejmenším s hidžábem na hlavě, ale mohutný pochod, který se v Londýně konal 15. října, už netvořili výlučně muslimové. Když demonstrace dosáhla kritického počtu okolo 100 000 lidí, zastavila provoz ve středu Londýna. Byl to největší protestní pochod, jaký kdy Londýňané zažili, a na jeho organizaci se podílela i islamistická organizace Hizb ut-Tahrir, v mnoha muslimských i evropských zemích zakázaná. Luqman Muqeem, její prominentní člen, vyjádřil nad úspěšným přepadením Izraele radost a prohlásil, že „nás Hamás nesmírně, opravdu nesmírně potěšil“. Na sociálních sítích pak sdílel hesla o „zabíjení Židů“.

Na londýnském shromáždění 21. října členové této militantní skupiny vytáhli velký transparent s nápisem „Muslimské armády! Osvoboďte zotročený lid Palestiny“ a řečník vyvolával: „Jaké je konečné řešení palestinského koncentráku?“ A dav skandoval: „Džihád, džihád, džihád!“ Nad shromážděním vlály vlajky Islámského džihádu a dalších teroristických skupin. Někteří demonstranti vystavovali na odiv obrázky rogala s teroristou v plné zbroji, jaké se sneslo na festival Nova.

Navzdory přítomnosti policie bylo zřejmé, kdo ovládá ulici. Demonstranti zastrašovali nejen místní majitele obchodů a všechny, o kom soudili, že jim stojí v cestě (zejména Židy), ale i policii, která neveřejně přiznala, že proti tak mohutné přesile je bezmocná. Aby zachránila pošramocenou pověst, pokusila se v několika prohlášeních obhájit, proč se její příslušníci ani nepokusili někoho zadržet, ačkoli bylo zjevné, že mnozí demonstranti porušují zákon o terorismu z roku 2006 a terorismus svými výkřiky nejen veřejně oslavují, ale i podněcují.

Jedno takové prohlášení se zabývalo častým provoláváním arabského slova džihád. Zbabělý byl už sám úvod policejní výmluvy: „Přestože si džihád veřejnost nejčastěji spojuje s terorismem, je známo, že ve skutečnosti má celou řadu významů. Naši specialisté na boj proti terorismu mají v této oblasti velké odborné znalosti.“ Autoři textu se odvolali na posouzení policejních odborníků pro výklad Koránu, kteří prozkoumali videozáznam z demonstrace, kde zněly výzvy k džihádu, ale „nezaznamenali žádný trestný čin, jenž by z něho plynul“.

Po celý rok jsem sledoval protesty v mnoha velkoměstech. Spatřil jsem zástupy protiizraelských demonstrantů v zasněženém Torontu a mrazivém Vancouveru, v Sydney i v Melbourne, v Johannesburgu a v Kapském Městě, a všude jsem si kladl stejné otázky: Proč mě právě tenhle konflikt tolik trápí? Proč na něm tolik záleží? Ze všech střetů a válek, co jich je na světě, od Sýrie až po Myanmar a od Súdánu po Ukrajinu, proč se právě o tenhle lidé z celého světa tak zajímají a proč se staví na stranu útočníka, a nikoli oběti?

Ve všech západních městech, kde židovské obce a jejich přátelé vylepili plakáty s portréty unesených Izraelců, je zanedlouho někdo strhal. Zatímco oznámení o pohřešovaných pejscích zůstávají ohleduplně vyvěšená, plakáty s unesenými Izraelci začaly být strašlivě problematické. Ve východním Londýně jsem viděl dvě dívky, jak tyhle připomínky nevinných obětí násilí s nevídaným zápalem strhávají. Členové rodiny Bibasových přijeli do Dublinu požádat irskou vládu o pomoc – Kfir Bibas se ve věku pouhých osmi měsíců stal nejmladším rukojmím odvlečeným Hamásem do Gazy. Jeden jeho příbuzný uviděl na dublinské ulici plakát tehdy ročního chlapečka: byl do poloviny natržený, jako by představoval něco ohavného. Co mohlo spáchat batole, že si nezaslouží soucit? Zatímco Izraelci demonstrovali každý den za návrat rukojmích, obyvatelé Západu se chovali, jako by i samo uznání zoufalého osudu těchto lidí považovali za urážku – za strašlivou provokaci, kterou je nutné odmítnout.

⬥◆⬥

Nejpodivnější – a snad ještě extrémnější než v jiných zemích – byla reakce ve Spojených státech, kde ohniskem protestů nebyly ulice obsazené islamistickými štváči, nýbrž téměř všechny elitní vzdělávací instituce. V Británii to vypadalo, že protesty se šíří ze dna společnosti, kdežto v Americe vycházely naopak z její nejvyšší úrovně a v neposlední řadě z nejdražších a nejelitnějších univerzit.

Hned 7. října se řada prominentních akademiků k události vyjádřila na platformě X. Zatímco v Izraeli stále probíhal masakr a média šířila zprávy o vraždění civilistů, Zareena Grewalová, profesorka Yaleovy univerzity, ve svém tweetu uvedla: „Osadníci nejsou civilisté. Tohle snad není těžké pochopit.“ V jiném příspěvku napsala: „Srdce mám až v krku, modlím se za Palestince. Izrael je vražedný, genocidní, osadnický stát a Palestinci mají plné právo na ozbrojený odpor. Buďme s nimi solidární.“

Nina Farnia, profesorka právnické fakulty v Albany, zveřejnila na stejné platformě prohlášení: „Ať žije palestinský odboj a lid Gazy, jenž boří hradby kolonialismu a apartheidu. Zatímco vláda prezidenta Bidena staví na hranici Spojených států další zdi, lidé na celém světě povstávají a zdi boří. Palestinci jsou pro nás pro všechny zářným příkladem.“

Také Russell Rickford, profesor historie na Cornellově univerzitě, mluví na videu z protiizraelského shromáždění o masakru nevinných Izraelců jako o klíčové dějinné události: „Bylo to vzrušující, vzrušující a povzbudivé. Kdo nebyl nadšen tak nádherným zpochybněním monopolu násilí, historickým posunem mocenského násilí, není hoden svého lidství. Já jsem nadšen byl.“

Ani studentské organizace na Harvardově univerzitě nezůstaly pozadu a vydaly společné prohlášení, zřejmě přesvědčeny, že svět od nich vyjádření k americké zahraniční politice očekává: „My, níže podepsaní, jsme hluboce přesvědčeni, že za veškeré dnešní násilí plně odpovídá izraelský režim.“

Pouhých pět dní po masakru, 12. října, se na Georgetownské univerzitě konala „vigilie za mučedníky“. Účastníci nesli transparenty s hesly jako „Ať žije svobodná Palestina“, „Navždy solidární s Palestinci“, „Neinvestujme do sionistické genocidy“, obligátní „Osvoboďte Palestinu od řeky až k moři“ a také, možná překvapivě, „Sláva našim mučedníkům“.

Brzy v amerických kampusech začaly růst stanové tábory. Nápadné bylo, jak se všude odehrávalo stejné divadlo: stavěly se stany stejné výroby a protestovalo se velice podobně, jako by všechny akce byly koordinovány. Není divu, že se spekulovalo, kdo je platí, když studentské protesty ve Velké Británii a v Kanadě jsou přesnými kopiemi amerických. Avril Hainesová, ředitelka národní zpravodajské služby Spojených států, v červenci 2024 uvedla, že protestující mládež „finančně podporovala íránská vláda, hlavní sponzor Hamásu“.

Od počátku bylo nápadné, že studentské demonstrace vycházejí z podivného nedo­rozumění: copak se vedení univerzit nějak podílelo na údajné izraelské genocidě Palestinců? Jakými investicemi nebo podporou Izraele se americké vysoké školy provinily? Zahájit pátrání po někom, kdo by se dal obvinit z financování cizí války, zrovna na elitních univerzitách Břečťanové ligy – koho to napadlo? A jak by vůbec mohly být do izraelské válečné mašinérie zapojeny? Přesto se tento blud rozšířil. Dost možná někteří studenti věděli, že je to nesmysl a jejich škola nemá s izraelskou válkou s teroristy nic společného, chtěli však protestovat, a poněvadž pro svůj hněv potřebovali terč, našli si ten, který byl po ruce, a předstírali, že se bouří proti vedení své instituce, jako by bylo do konfliktu zapojeno.

Zejména na Kolumbijské univerzitě v New Yorku se odehrávalo divoké divadlo, jehož představení trvala po celý akademický rok 2023/2024. Protestující se nechali nafilmovat, jak vyzývají k džihádu a k násilí, vyřvávají hesla jako „Al-Kassáme, naše pýcho, oddělej dalšího vojáka!“, „Voláme po spravedlnosti, ukažte nám jak! Vypalte Tel Aviv do základů!“, „Hamás, naše láska, vaše rakety, naše radost“ nebo „Červená i černá, zelená i bílá, boj Hamásu, mocná síla“.

Redaktoři studentských novin Kolumbijské univerzity s účastníky protestů pořídili sérii rozhovorů. Názory a pocity protestujících jsou někdy těžko uvěřitelné. Například Liam, student třetího ročníku, který se k prvnímu táboru připojil hned od začátku, řekl, že ani nevěděl proč, jednal naprosto impulzivně, prostě se tak rozhodl. „Mám studentskou půjčku, 50 000 dolarů ročně, ale to mi nestačí, musím pracovat dvacet hodin týdně, abych splatil úroky. Nesnesitelné, dřít se jak vůl, když vím, že moje peníze jdou na podporu genocidy.“

Někteří protestující se domnívali, že nechodit na přednášky a vysedávat místo toho ve stanu venku je tím nejlepším, co studentský život přináší. Student, který se představil jen jako K, v rozhovoru prozradil, že se „během studia dozvěděl hodně o organizaci protestů a pochopil, že Kolumbie má úžasnou tradici studentských demonstrací a Amerika nás sleduje. Být tu je pro mě obrovská výsada. Pocházím z chudé rodiny, mí rodiče nestudovali, takže jsem věděl, že jestli dojde k eskalaci, rozhodně chci být při tom.“ Přesvědčením této mladé studující inteligence nebylo jen, že Izrael je teroristický stát, který je třeba zlikvidovat, ale i víra, že se toho dá docílit studentským aktivismem. Prošla náležitým ideologickým školením – není přece normální považovat za nejvyšší formu studentského života protestní aktivismus – a získala pocit, že nic menšího se od ní neočekává.

Přitom není snadné říct, jestli byly radikalizace a protesty podporovány víc ve stanovém táboře, nebo v posluchárnách. Jak mi dosvědčili někteří vyučující, na Kolumbii se dlouhá léta přednášely vyhraněné politické názory, jako by to byla absolutní pravda. Patřilo k nim například přesvědčení, že nejvyšším projevem vysokého školství v Americe je výchova „aktivistů“ – lidí, kteří poznají, až přijde jejich čas, a prožijí totéž, co jejich předchůdci v roce 1968, anebo možná něco ještě lepšího. K tomu přistupují učební osnovy snad všech humanitních oborů, podle nichž Amerika v minulosti byla – a potenciálně v současnosti zůstává – koloniálním a rasistickým režimem apartheidu, a hledá-li někdo ještě ohavnější případ týchž zločinů, exemplárním viníkem je Izrael.

Občas se vedly spory o význam různých sloganů, ale k tomu, aby člověk věděl, oč jde, stačilo být židovského původu nebo mít minimální znalost nedávných dějin. Intifáda není neutrální termín, tak jako německé Sieg heil neznamená prostě jen „sláva vítězství“. Od osmdesátých let dvacátého století palestinští vůdci a fanatičtí islámští duchovní už dvakrát vyzvali k intifádě (ozbrojenému povstání) proti židovskému státu. První (1987–1993) a zejména druhá intifáda (2000–2005) patřily k nejkrvavějším obdobím novodobých izraelských dějin. Nikdo si nemohl být jist životem, nikdo nevěděl, zda autobus, kterým cestuje, neodpálí palestinský terorista a nepromění ho v krematorium. K teroristickým útokům na nevinné civilisty docházelo každý týden, někdy i denně. A tak jako 7. října, i tenkrát byla jejich terčem mládež. 

Vědí to demonstrující američtí vysokoškoláci? Khymani James, jeden z jejich vůdců, během protestů na Kolumbijské univerzitě prohlásil, že „sionisté si nezaslouží žít. Cítím se naprosto v pohodě, když volám po smrti těchhle lidí.“ Mají demonstranti jako on představu, čeho se dožadují? Někteří snad ano, ale zdá se, že mnozí se ve své nevědomosti jen vezou.

Jako všichni protiizraelští demonstranti, i studenti v amerických univerzitních kampusech obviňují Izrael z apartheidu. Někteří možná vědí, že téměř pětinu obyvatel státu Izrael tvoří Arabové s izraelským občanstvím, ale představují si, že nemají stejná práva jako Židé. Pochybuji, že někdo z nich zná jméno George Khouryho, dvacetiletého arabského studenta z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který si ráno 19. března 2004 šel zaběhat. Teroristé z Brigády mučedníků al-Aksá ho považovali za Žida, a tak ho střelili do břicha a pro jistotu i do krku a do hlavy. Zdrcený otec označil vraždu svého syna za barbarství. Jak řekl později novinářům, „terorismus je slepý“.

Ale možná ne tak slepý jako Johannah King-Slutzkyová, třiatřicetiletá doktorandka angličtiny a „literární komparatistiky“ na Kolumbijské univerzitě, která se proslavila tvrzením, že studenti v táboře nutně potřebují „humanitární pomoc“, aby protesty mohly pokračovat. Kdo je tato performativní trpitelka současně vyzývající k intifádě? Podle webových stránek Kolumbijské univerzity se zabývá akademickým výzkumem „teorií imaginativní poezie pohledem marxistické optiky“ a jejím záměrem je „formulovat alternativu historicistických kritik romantické představivosti“. Zajímalo by mě, jestli slyšela o studentech, které jí oslavovaná intifáda připravila o život, ještě než stihli oslavit dvacáté nebo třicáté narozeniny. Uvědomují si tihle demonstranti, jaké mají štěstí, že vůbec mohli dospět?

⬥◆⬥

Význam diskusí o svobodě projevu na amerických univerzitních kampusech je jistě možné zveličit, Kolumbijská, Kalifornská nebo Harvardova univerzita nejsou totéž, co Amerika. Patří však k elitním institucím, a proto mají na společnost ohromný vliv. Na tom, co se tam učí a děje, záleží. A navíc všechny tyto vzdělávací instituce pobírají nemalé státní subvence. Názory, které dnes zaznívají z amerických univerzit, neblaze svědčí o celé jedné generaci Západu.

V prosinci 2023, dva měsíce po masakrech Hamásu, vyjádřilo v průzkumu veřejného mínění agentury Harvard CAPS/Harris podporu Izraeli v boji proti teroristům 81 procent dotázaných. Výjimkou byla nejmladší věková skupina, respondenti od osmnácti do čtyřiadvaceti let, z nichž 51 procent souhlasilo, že Izrael „by měl zaniknout a vládu nad Palestinou převzít Hamás“. Plných 60 procent považovalo útoky 7. října za oprávněné, zatímco 53 procent soudilo, že studenti mají mít možnost hájit genocidu Židů, aniž jim bude hrozit postih.

Kongresový Výbor pro vzdělávání uspořádal počátkem prosince 2023 slyšení na téma „Odpovědnost představitelů univerzit a konfrontace s antisemitismem“. Mezi předvolanými byly prezidentky tří elitních vysokých škol, Harvardovy univerzity, Massachusettského technologického institutu (MIT) a Pensylvánské univerzity, kde se odehrály nejdivočejší demonstrace a došlo k nejhorším projevům nenávisti vůči Izraeli a Židům. Kongres se rozhodl prozkoumat protestní studentské aktivity a zjistit, proč byl narušen školní řád a proč správa vysokých škol nedokázala vymezit hranici mezi svobodou projevu a podněcováním k násilí.

Odpovědi prezidentek tří elitních univerzit nemohly být vyhýbavější. Na opakovanou jednoduchou otázku, zda rasistické a antisemitské urážky, které na jejich kampusech běžně zaznívaly, považují za přijatelné, odpovídaly všechny tři plynulou právničtinou. Nebylo pochyb, že odříkávají předem připravené formulace, které mají jejich institucím krýt záda. Když se členka Sněmovny reprezentantů Elise Stefaniková zeptala prezidentky Harvardovy univerzity Claudine Gayové, zda nenávistné projevy studentů porušují univerzitní etický kodex, Gayová sice souhlasila, ale dodala, že „my ovšem uznáváme svobodu projevu a přijímáme závazek tolerovat i sporné, urážlivé a nenávistné názory“.

Představa, že Claudine Gayová uznává absolutní univerzitní svobodu projevu, je prokazatelně lživá. V roce 2019 jako členka profesorského sboru hlasovala proti prodloužení pracovní smlouvy profesora práva Ronalda Sullivana, který se provinil obhajobou znectěného filmového magnáta Harveyho Weinsteina. Studenti si stěžovali, že není přijatelné, aby na Harvardu působil děkan, který hájil takovou osobu. Místo aby Gayová využila příležitost a vysvětlila jim americké právo na obhajobu, považovala za jedno­dušší Sullivana se zbavit.

Členům kongresového výboru bylo jasné, že od žádné jiné menšiny v Americe nelze očekávat, že bude snášet nenávistné útoky, jaké jsou nyní Židům běžně adresovány na univerzitách Břečťanové ligy. Kdyby se například objevila byť jen jediná výzva k lynčování černochů či k zabíjení transsexuálů, nepochybně by byl takový student ihned zadržen, vyloučen ze studia a pravděpodobně obžalován z trestného činu. Výzvy ke genocidě Židů měly na Gayovou a její kolegyně z vedení univerzit podivuhodný dopad: ze dne na den se z nich staly absolutistky prvního ústavního dodatku o svobodě projevu.

Na otázku, zda výzvy ke genocidě Židů na jejich škole představují šikanu a obtěžování, odpovídaly zcela shodně. Sally Kornbluthová z MIT uvedla, že volání po intifádě a likvidaci židovského národa je relativní a „závisí na kontextu“. Na otázku, zda taková hesla neporušují pravidla nebo etický kodex Pensylvánské univerzity, Liz Magillová odpověděla obdobně a s potutelným úsměvem, jako by chtěla vyjádřit údiv nad hloupou otázkou kongresmanky: je přece „samozřejmé, že na kontextu záleží“. Ani Gayová neodsoudila zastrašování a obtěžování židovských studentů na Harvardově univerzitě a tlačena k jednoznačné odpovědi „ano, nebo ne“ prohlásila, že výzva ke genocidě kodex univerzity „porušovat může, v závislosti na kontextu“.

⬥◆⬥ 

Demonstrace studentů měly některé zvláštní rysy. Univerzitní mládež si na revoluci jen hrála. Žádnou „humanitární pomoc“ nikdo nepotřeboval, šlo o přetvářku, ale všichni si ji užívali jako novou protestní identitu. Po vyklizení prvního tábora na Kolumbijské univerzitě si postavili druhý a stejně jako v prvním se i v něm mládeži s pocitem, že jí chybí identita, nabízela jakási nová. Studentka žurnalistiky Jillian v rozhovoru s novinářem popsala nabídku aktivit: „Měli jsme hodiny palestinského tance dabka a zařídili pro nás Lidovou knihovnu osvobozeného učiva. Pro mě osobně to byl ohromný přínos, možnost uplatnit různá témata, která jsme probírali na seminářích o nadnárodních hnutích proti imperialismu, kapitalismu a kolonizaci. Znovu jsem si uvědomila, jak to všecko souvisí.“

Bylo bizarní slyšet americké studenty, jak vykřikují hesla extremistických palestinských bojůvek jako proslulé „Od řeky až k moři!“ Mnoho dotazovaných aktivistů nevědělo, o jakou řeku a moře se jedná, ale všichni obecně chápali, že demonstrují za likvidaci židovského státu. Má-li být Palestina svobodná „od řeky až k moři“, znamená to přece, že celé území Izraele se má stát jediným palestinským státem.

A vzhledem k tomu, že Hamás stejně jako umírněnější Palestinská samospráva trvá na tom, že v jejich státě nesmí být jediný Žid, lze oprávněně soudit, máme-li si vypůjčit přiléhavý termín z dějin, že toto území má být judenrein, a musí se tedy od Židů vyčistit. To znamená, že mají být vyhnáni nebo vyvražděni. Vůdce studentů přitom ani nenapadlo, že by měli představit nějaký plán na spořádané vyhoštění izraelských občanů, takže považovat toto heslo za genocidní není žádná nadsázka.

Dva další rysy studentských demonstrací byly nápadné. Prvním byla představa, že něčeho lze dosáhnout každodenním skandováním hesel až do ochraptění. To je naprosté popření významu komunikace, jež by přece měla být podstatou univerzitního vzdělání. Akademický život má vychovávat studenty k racionální argumentaci, naučit je debatovat, opírat se o nesporná fakta a logicky přesvědčovat. Protestující se však chovali opačně. Domnívali se, že je zapotřebí vyvíjet mentální nátlak a nesouhlasný názor tupit, jinak se americká a izraelská vláda jejich požadavkům nepodřídí. Jako by si mysleli, že čím častěji budou skandovat hesla, tím spíš lidé změní smýšlení. Nesnažili se je přesvědčovat, vyhlašovali, že mají změnit názor jen proto, že vykřikují, jak věci mají být. 

Druhým zajímavým rysem demonstrací byl způsob, jak se studenti stylizovali do role Hamásu, na nižší úrovni násilí. Kdykoli se střetli s policií, zdálo se, že usilují o to, aby jim ublížila, anebo alespoň někomu, kdo stojí vedle. Stejně se chovali i radikální studenti během protestních bouří konce šedesátých let: šlo jim o to, vyprovokovat policii, aby se ukázalo státní násilí a odhalila fašistická tvář kapitalistické demokracie. Protestní akce na amerických univerzitách v letech 2023–2024 probíhaly podobně: stejně jako se teroristé z Gazy snažili vyprovokovat ­Izraelce, aby při pátrání po rukojmích a střetech s ozbrojenci pozabíjeli co nejvíc nevinných civilistů, i američtí studenti si zřejmě přáli utrpět nějaké lehčí zranění na kameru. Nelze samozřejmě srovnávat vražedné teroristy se studenty, ale propagandistický cíl měli stejný: ukázat se světu jako oběť násilí a odhalit tak skutečného viníka.

/Z knihy Douglase Murrayho On Democracies and ­Death Cults. Israel and the Future of Civilization (Broadside Books, 2025) přeložil Alexander Tomský. Redakčně upravil Tomáš Suchomel./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)