Hlasy – Epigramy z pobřeží Baltu
Nad poezií Jana Polkowského

Jan Polkowski (nar. 1953), básník, v období komunismu nakladatel a redaktor samizdatových časopisů a knih, ve svobodném Polsku mj. mluvčí vlády Jana Olszewského (1992). Nositel mnoha literárních cen. Autor samizdatových básnických sbírek To není poezie (To nie jest poezja, 1980), Zhluboka dýchej (Oddychaj głęboko, 1981), Oheň (Ogień, 1983), Stromy (Drzewa, 1986). Legálně vydané sbírky: Elegie z Tymowských hor (Elegie z Tymowskich Gór, 1990), Cantus (2009), Stín (Cień, 2010), Hořká hodina (Gorzka godzina, 2015), Pochod duchů (Pochód duchów, 2018), Rozhovory s Różewiczem (Rozmowy z Różewiczem, 2018), Otcova lžíce (Łyżka ojca, 2021), Zmatené jazyky (Pomieszane języki, 2021).

Sebraná díla z let 1977–2022 vyšla v knize Když Bůh váhá. Básně 1.–2. (Gdy Bóg się waha. Poezje 1.–2.). Roku 2013 vydal Polkowski román Stopy krve. Příběh Henryka Harsynowicze (Ślady krwi. Przypadki Henryka Harsynowicza). Publikoval svazek Vrátný a jiné povídky (Portier i inne opowiadania, 2019), deníkové zápisky Pandemie a jiné pohromy (Pandemia i inne plagi, 2020), sbírku publicistických textů Polsko, má láska (Polska, moja miłość, 2014), životopisný rozhovor s Piotrem Legutkem Riziko být Polákem (Ryzyko bycia Polakiem, 2019).

Polkowského básně byly přeloženy mimo jiné do němčiny, francouzštiny, angličtiny, španělštiny, ruštiny, ukrajinštiny, rumunštiny, hindštiny a švédštiny. Česky vyšel výbor ze sbírky Cantus (Souvislosti 4/2011, překlad Jaroslav Šubrt).

* * *

Sbírka Hlasy Jana Polkowského je solitérním, ojedinělým básnickým dílem, které nemá literární obdobu, a přitom – jako žádný kulturní fenomén – nevyrůstá z prázdna. Jisté literární analogie tu existují, ačkoliv si díky nim současně uvědomujeme podstatné rozdíly, jež pravidla dané tradice narušují.

Z formálního hlediska nejde o pouhý poetický svazek, ale o koherentní a tematicky soudržnou básnickou sbírku – cyklus osmnácti básní věnovaných obětem masakru v polských městech na baltském pobřeží v roce 1970.^[1]

Tradice epigramu

Básně Polkowského lze číst v kontextu Palatinské antologie,^[2] již do polštiny převedl skvělý překladatel a humanista Zygmunt Kubiak. Starořecké epigramy, vytesávané na náhrobních stélách, měly významné autory, jakými byli Archilochos, Sapfó, Simónidés či Anakreón. Náhrobní nápisy prosily příchozí o modlitbu či o chvíli soustředění. V období helénismu se staly významným literárním žánrem, který se – na rozdíl od epiky – zabýval spíše samostatným a často osamoceným osudem jednotlivců, ne dějinami občanů polis, jak tomu bylo v Homérových eposech.

Obě sbírky spojuje zvláštní příbuznost, jež souvisí se stručností epigramu a s jeho odkazy na všední život. Funerálnost je však tím, co tyto texty od sebe odlišuje – zatímco v náhrobních verších často čtenáře oslovují zemřelí, osoby promlouvající v Hlasech jsou většinou živí (dvanáct osob), kteří vzpomínají na mrtvé (pět osob). Mluví zde lidé, ne stély. Jsou jako živé kameny a vzpomínají na smrt blízkých. Podstatné jsou lidské „hlasy“, ne „nápisy“ (starořecký výraz epigramma přitom znamená nápis, inskripce). Jak zdůrazňuje Zygmunt Kubiak, mezi starověkými epigramy, tedy oněmi náhrobními „nápisy“ se najdou rovněž texty kolektivní a hrdinské, některé jsou věnovány významným osobnostem. Ke slovu se dostává také osobní bolest, jako v básni Androníka z Hermopole Matčin smutek: „Když zemřelas, dcero, [matka] uchopila právě nabroušené ostří a ostříhala šediny své staré hlavy.“ V jiných verších sám anonymní mrtvý naříká: „Zde mne, nebohého zabil ozbrojený lupič. Ležím tu nikým neoplakáván.“

Nacházíme tedy analogie i rozdíly. Pro Polkowského poezii je příznačná bezejmennost obětí a truchlících, zatímco v Palatinské antologii jsou takové případy pouze ojedinělé. Z osmnácti básní Hlasů pouze pět obsahuje promluvy zabitých a pouze čtyři jsou epigramy, v rámci daného žánru mimochodem poměrně rozsáhlé.

Tradice dramatického monologu

Většina výroků na náhrobních kamenech je formulována způsobem, který bude o několik staletí později nazván „dramatickým monologem“. Jedná se o takzvané básně role, tedy o takový druh lyrické promluvy, v níž básník nevypráví přímo, nýbrž prostřednictvím fikční persony. Za vynikajícího tvůrce moderního dramatického monologu (z nějž lyrika role vzešla) je považován britský básník Robert Browning (1812–1889), jehož ve 20. století následovali mimo jiné Ezra Pound, Thomas S. Eliot, ale také Konstantinos Kavafis, v Polsku pak Czesław Miłosz a Zbigniew Herbert. Nutno podotknout, že lyrika role, již tvořili zmínění polští básníci, nenavazuje přímo na Browningovu tvorbu, ale spíše na dílo jeho pokračovatelů ve 20. století.^[3] Formu dramatického monologu dovedl v polské poezii k dokonalosti Zbigniew Herbert, počínaje ranými básněmi Fortinbrasova elegie a Návrat prokonzula (sbírka Studium předmětu, 1961) až po cyklus Pan Cogito a pozdní básně jako Damastes řečený Prokustes mluví (sbírka Zpráva z obleženého města, 1983).

Pokud však v Herbertově poezii nalézáme rozmanité literární, mytologické či historické postavy, jež často žijí ve vzdálených dobách (například římští císaři v básních Caligula a Božský Claudius), pak persony vytvořené v Hlasech jsou anonymní a tvoří sourodou skupinu zabitých a jejich blízkých. Jinak se jejich totožnosti můžeme pouze domýšlet. Jednotlivé básně totiž nemají názvy, a už vůbec není nikde uvedeno žádné příjmení. Pouze forma „signatur“ s otazníkem umístěným pod monology naznačuje, že autor „tuší“, kdo mluví – například „matka“, „snoubenka“, „syn“ či nějaký jiný příbuzný zabitého. V pěti případech signatura označuje mrtvé. Tato anonymita a také malý význam postav (nezastávají významné společenské pozice, ba nemají ani jména a příjmení) jsou nejdůležitějším rysem monologů – básně se týkají obyčejných lidí, historicky a společensky „nedůležitých“ či „neviditelných“. Nic o nich nevíme, známe jen pravděpodobné datum narození (případně smrti) a možný příbuzenský vztah mezi nimi a obětí.

Takovéto „pravděpodobné životopisné údaje“ prohlubují jejich vyděděnost v Dějinách s velkým D. Nejsou to „hrdinové“ v klasickém slova smyslu, kdy takto označujeme významné osobnosti, jde naopak o postavy průměrné. Jejich tragédie, bolest a ztráty proto nejsou součástí historie, patří pouze do přísně soukromého života, do světa osobních prožitků. Nebýt znalosti nejnovějších dějin a (nesignovaného) autorova doslovu, polský čtenář by vlastně nemusel vědět, že se jedná o masakr z prosince roku 1970.

Dramatický monolog byl literárním prostředkem, jenž sloužil mnoha různým účelům. Jestliže Browning jej používal k prezentaci subjektivních pravd svých protagonistů (a také k obhajobě jejich postojů), Herbert tento model mistrovsky využil pro zpochybnění postav, jež se dopouštějí „sebezrady“ (irony of self-betrayal).^[4]

Polkowského pojetí vykazuje ve srovnání s Browningem podobnost i rozdíly. Podobnost spočívá mimo jiné ve způsobu vzbuzení sympatie a ve využití Browningova modelu k představení postoje svých hrdinů. Rozdílné je to, že Polkowski uplatňuje tento prostředek u postav mizivého historického významu, postav přímo bezejmenných. Všechny autorovy básně jsou dramatickými monology, což znamená, že de facto mají funkci skrytých dialogů, v nichž promluva druhé osoby chybí. Princip je takový, že živý hovoří se zabitým, to on je osobou přímo oslovenou, zatímco čtenář je informován jen zprostředkovaně, tak trochu „odposlouchává rodinný rozhovor“. Jak píše Wojciech Ligęza:

Mezi dvěma světy dochází k výměně názorů a vzpomínek. Živí jako by byli motivováni zavražděnými, zatímco zabití mnohokrát umírají v tělech těch, kdo zůstali naživu. Sedmnáctý prosinec – „Černý čtvrtek“ – se opakuje celá léta v obyčejných čtvrtcích a krvavá epizoda dějin se přenáší do lidského nitra, kde se proměňuje v dlouhý proces vzpomínek na ztráty, v jejich rozpamatovávání.^[5]

Tradice Spoonriverské antologie

Na souvislost Polkowského Hlasů a Spoonriverské antologie Edgara Lee Masterse^[6] poukázal poprvé Przemysław Dakowicz, který současně analyzoval základní rozdíly, jež obě sbírky odlišují.^[7]

První rozdíl se týká básnických person. Zatímco v Mastersově díle většinou promlouvají mrtví z perspektivy vlastního života (v souladu s tradicí epigramatiky a Palatinské antologie), v Polkowského sbírce se ke slovu dostávají především živí. Ani zabití se nesnaží hlavně o shrnutí vlastního života (jako v epigramech), zabývají se spíše neprožitým životem, nenaplněnou biografií, což částečně souvisí se skutečností, že jde o osoby zavražděné v mladém věku.

Hrdinové Mastersovy sbírky jsou velmi konkrétní, mají jména a příjmení, spojují je příbuzenské vazby nebo vztahy maloměstské komunity, v níž se všichni znají. Reprezentují mnohost interakcí malého společenství a vyprávějí jeho komplikovaný příběh, který se odehrál během několika desetiletí. Díky výřečnosti mrtvých poznáváme celé provinciální univerzum: konzervárnu, krach místní banky, občanskou válku a prohibici, manželské zrady (ty otevřené i ty skryté), rozvody, rodinné štěstí a nenaplněné lásky, drobné podfuky i velké podvody mocných, zákulisní intriky i očividné lži. Promlouvají soudci i zločinci, vrazi i zavraždění, poškození i provinilci, rouhači i pastoři. Stejně jako v Palatinské antologii, jež byla pro Spoonriverskou antologii inspirací,^[8] poznáváme lidskou chtivost, závist, neochotu, krutost, hloupost, méně často pak pozitivní vlastnosti jako ušlechtilost, moudrost a naplněnou či nenaplněnou lásku. Všechny hrdiny vlastně spojuje pouze jeden motiv – nezavršený život, prohry, absence životních úspěchů.

Hrdinové Hlasů jsou v tomto ohledu homogennější, i když v jistém smyslu také ztělesňují společnost, do níž patří. Rozdíl mezi nimi a Mastersovými postavami je však výrazný. Zaprvé jejich údělem nejsou banální problémy maloměsta, ale velké rodinné tragédie, nezaviněné porážky, jež na tyto hrdiny dolehly nečekaně a nezávisle na jejich dobré nebo špatné vůli či šlechetných nebo zavrženíhodných činech. Zadruhé se liší tím, že jejich vyprávění se týká výhradně rodinných vztahů, prožitky se v principu omezují na okruh příbuzných. Wojciech Ligęza poukazuje ještě na jeden rozdíl:

Hlasy jsou v jistém smyslu pobřežním ekvivalentem Spoonriverské antologie, v tom smyslu, že mrtví se představují, mluví o drobných a všedních věcech, popisují útržky svých životopisů, ze záhrobí hodnotí své naděje a touhy, avšak Mastersův vícehlas zemřelých se vztahuje k obyčejným životům nezatíženým šílenstvím dějin. Nenadálá smrt způsobená střelbou lidové armády je však něčím jiným – je zlomem, nečekaným úskokem, zrádnou ranou.^[9]

Postavy Polkowského dramatu bychom také mohli vnímat jako více jednorozměrné, spojuje je totiž podobné neštěstí, byť individuálně prožívané, v závislosti na věku, pohlaví a vztahu k zabité osobě.

Analogie s Mastersovou sbírkou přináší také otázku ontologického statusu protagonistů obou děl. Nejedná se zde o skutečnost, že postavy jsou fiktivní, protože to je zřejmé a není o tom sporu. Jde spíše o choulostivý problém vytváření literární iluze a o takzvaný realismus. Ve Spoonriverské antologii mají „realisticky“ vytvořené postavy navozovat iluzi sociologické reálnosti zobrazeného světa, jsou koncipovány tak, aby vyhovovaly čtenářské představě o provinčním světě a jeho maloměšťáckých problémech. V tomto smyslu jsou postavy „příznačné“ a „pravdivé“, neboť odpovídají čtenářovým názorům, zvyklostem a zkušenostem. V podstatě jde o naivní, vulgární pojetí realismu. Realismus Polkowského básní je jiné, především psychologické povahy a ontologický status postav je určen něčím jiným. Výstižně se v této věci vyjádřil Wojciech Kudyba:

Obecný charakter informací o postavách jednotlivých básní a také otazníky, které tyto informace provázejí, kritik tedy interpretuje v epistemologické rovině – coby příznaky obtížného docházení pravdy, znamení nemožnosti plně ji vyjádřit […] O nic menší obtíže totiž nepůsobí ani otázka ontického statusu postav, které v knize vystupují, tedy problém jejich vztahu vůči reálně žijícím (nebo stejně reálně nežijícím) účastníkům někdejších událostí. Je naprosto zřejmé, že Hlasy jsou plné fiktivních postav, jež jsou autorovým výtvorem. Pro ty, kdo gdyňskou tragédii pamatují, pro ty, kdo zabité znali nebo jsou v kontaktu s jejich rodinami, je však stejně samozřejmé i to, že se básníkovy texty snaží zachytit prožitky skutečných, nefiktivních osob. Domnívám se, že absence osobních údajů postav může sloužit rovněž, ba může sloužit především zdůraznění této zvláštní dvouznačnosti. […]

Pokusíme-li se popsat ontický status hrdinů knihy ještě přesněji, můžeme tedy konstatovat, že jsou reprezentanty skutečně existujících osob. Pojem reprezentace by pak neoznačoval pouze vztah literární fikce a dějinné pravdy, nýbrž také proces literárního zobecnění. Básník se snaží vytvořit postavu, jež je jistým sociologickým typem, vztahuje se k mnoha skutečným osobám. Právě proto ji představuje tak, že mluví pouze o její společenské roli – matky, otce či bratra – a o generační příslušnosti, již určují data narození, respektive úmrtí.^[10]

Masters nepopírá skutečnost, že všechny postavy jeho knihy jsou naprosto fiktivní, tedy smyšlené a typické. Polkowski se snaží jemně naznačit, že jeho hrdinové sice jsou smyšlení, avšak představují dějinnou, sociologickou a psychologickou pravdu. Že dává-li promluvit takto vytvořeným postavám, je to záležitost spravedlnosti vůči skutečným lidem, jež stihlo reálné utrpení. Básnická sbírka tedy není literární hříčkou či básnickou vizí. Autor zařadil na konec svazku krátké vysvětlení vlastního záměru:

Neměla by poezie být obzvlášť vnímavá vůči bezejmennému, nevyřčenému poselství, rozežranému rozvratem smrti, chaosem lží, vápnem nevědomí? Nemělo by toto umění, nejosobnější ze všech, dávat k dispozici svůj hlas a umenšovat vlastní chtění? Zapomínat na sebe, byť jen na okamžik? Pronikat do osudu osob zastřených, jimž život uvízl v matné frázi blednoucího stínu? Mohou nás, neustále zapomínané, rozpoznat jiní zapomenutí? Co o nás prozrazují mrtví? Uchovali nás v paměti? A my – nasloucháme těm, které jsme nepoznali?

Ti, kdo byli zavražděni na polském pobřeží v prosinci 1970, mají svá jména a pomníky (i když nemáme jistotu, zda jsou nám všichni známi). Zůstávají ve vzpomínkách, které se předávají mezi příbuznými. Žijí také jako symbol odporu proti nelidské moci ve druhé polovině 20. století či jako jedna ze stop po jejím zločinném působení. Někteří z nich nedávno ožili ve filmu Černý čtvrtek. Přemýšlím, zda bychom nemohli přistoupit blíž k nim i k těm, kdo je milovali. Vtělit se na věčnou chvíli do jejich trvajícího, putujícího, zmrtvýchvstalého, zahlazeného, nerozpoznaného, odvěkého, zpopelněného, nenarozeného života?

Dějinný kontext sbírky je dán konkrétní historickou událostí: brutálním zásahem komunistické armády a milicí během dělnických protestů v Gdaňsku, Gdyni, Elblągu a Štětíně. Ozbrojenci chladnokrevně zabili několik set osob,^[11] zavraždění byli pohřbíváni tajně, často v noci a v bezejmenných hrobech. Zločin měl být vymazán z dějinné paměti. Tento motiv je obsažen v jednom z monologů:

Zavezli mě na hřbitov chtěli zakopat tělo.
[…]
Bylo slyšet jak kapky tlučou do lopat
a lopaty jak skřečí při nárazu do kamení.
Od studně v těle Samaritánky odešel někdo jiný.
Já jsem tam zůstala. Jak voda. Němá jako prázdný
džbán.^[12]

O deset let později nastaly další dělnické bouře, tentokrát vítězné. Jedním z jejich důsledků bylo, že v několika polských přímořských městech byly postaveny pomníky, nejznámější z nich stanul v Gdaňsku na náměstí Solidarity, nedaleko od Brány č. 2 Gdaňských loděnic (kdysi pojmenovaných po Leninovi). Čtyřicet let po masakru pak básník vytvořil dělníkům z loděnic a jejich rodinám vlastní památník. Na základě dějin literatury lze usuzovat, že tento pomník „předčí i pevný bronz“.^[13] ¡

 / Úryvek z doslovu k připravovanému vydání českého překladu sbírky Hlasy. Překlad Lucie Szymanowská. Foto J. M. Ruszara v medailonku: Instytut Literatury. /

^[1]  V prosinci 1970 armáda a milice krvavě potlačily demonstrace, jež propukly po ohlášení významného zdražení potravin.

^[2]  Antologia Palatyńska, výbor a překlad Z. Kubiak, Varšava 1978. Český výbor: Řecké epigramy Anthologie Palatinské, přel. Rudolf Kuthan, Praha: Česká akademie věd a umění 1938. Tato antologie Androníkovy epigramy neobsahuje.

^[3]  Zřejmě jde především o vliv Eliota, jehož Pustou zemi a Cestu tří králů Miłosz za německé okupace překládal.

^[4]  Termín je převzat od D. C. Muecka (tentýž, The Compass of Irony, Londýn 1969, s. 92). Herbertovo pojetí umožňovalo nechtěné sebeodhalení person v básních (např. ve Fortinbrasově elegii, Návratu prokonzula, Caligulovi). Více k tématu viz J. M. Ruszar, Słońce republiki. Cywilizacja rzymska w twórczości Zbigniewa Herberta, Kraków 2014.

^[5]  W. Ligęza, Osobny. Spojrzenie na całość, in: W mojej epoce już wymieram. Antologia szkiców o twórczości Jana Polkowskiego (1979–2017), Biblioteka Pana Cogito, Kraków 2017, s. 369.

^[6]  E. L. Masters, Spoonriverská antologie, přel. Jiří Kolář, Zdeněk Urbánek, Emanuel Frynta, Praha 1957.

^[7]  P. Dakowicz, Na marginesie „Głosów“ Jana Polkowskiego…, in: W mojej epoce już wymieram…, s. 207–232.

^[8]  Ve Spoonriverské antologii také najdeme četné odkazy na antiku, nezřídka přímé. Viz E. L. Masters, Spoonriverská antologie.

^[9]  W. Ligęza, Osobny. Spojrzenie na całość…, s. 369.

^[10]   W. Kudyba, O „Głosach“ Jana Polkowskiego, in: W mojej epoce już wymieram…, s. 203–204.

^[11]   Úřady potvrdily smrt pouze jednačtyřiceti osob.

^[12]   Báseň se signaturou „Žena? (1950–?)“.

^[13]   Horatius, Ódy III, 30; překlad Jindřich Pokorný.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)