Humor jako zvláštní rozměr vědomí

Pod tímto názvem vydala Sylvie Richterová soubor esejů o Jaroslavu Haškovi, soustředěný a úplný odborný literárněvědný a literárněhistorický pohled na Haškovu tvorbu i osobnost. Pojmenovala a vysvětlila četné omyly, které na Haškovo dílo navrstvili někteří čeští vykladači – literární historikové, kritikové, spisovatelé, publicisté a v neposlední řadě i politikové. 

F. X. Šalda a jeho následovník Václav Černý pokládali za závažné měřítko osobnostní umělecké kvality, zda byl autor „karakter“. Jaroslav Hašek po té stránce vykladačům nevyhověl. Připsali hrdinovi jeho nedokončeného románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války mnohé vlastnosti, které neprojevil: nebyl ani bojovníkem proti válce, ani ochráncem lidských hodnot uprostřed válečného běsnění, ani zachráncem své lidské kůže za každou cenu, ba ani realistickou postavou prodejce kradených psů nebo pilného hosta hospod a tanečních síní nízké cenové skupiny, figurkou, kterou je možno vystavit kritice nebo ocenění, ze všeho nejmíň pak představitelem obyčejného českého člověka anebo vyjádřením české národní povahy. Komunisté si ho přivlastnili a objevili v něm složku lidové revoluční tradice. Moralisté ho dodnes označují za temnou demoralizovanou existenci a hanbu českého jména. Román o Švejkovi došel navzdory tomu obrovské známosti a obliby u českého obecenstva a mezi četnými čtenáři překladů do dlouhé řady světových jazyků.

Všechny falešné interpretace Sylvie Richterová vyvrátila. Vyložila Švejka jako zosobněný protiklad světové blbosti a světového blbství. Jde podle ní o sugestivní literární obraz. Romanopisec jej vybavil bohatými osudy, s jejichž pomocí vytvořil spřízněnce dávného píkara. Jeho nebetyčná blbost ztělesňuje nejvyšší možný nadhled nad vlastními i cizími zážitky. Jeho putování váže groteskní děje zplozené válkou do neobyčejně působivé skladby. Vypravěč stejně jako voják vyzbrojený takovým nadhledem nejenže nepodléhá žádným ideologickým interpretacím jednotlivých situací, nýbrž předkládá autonomní pojetí příznačně nadané humorem, který Richterová vystihuje souslovím „zvláštní rozměr vědomí“. Nadhled zakládá jak černý humor, projevující lhostejnost ve vztahu k zobrazovanému lidskému utrpení, tak schopnost s podivuhodnou věcností přistihovat nejrůznější podoby třeštícího blbství. Dobrý voják Švejk se tak stal zrcadlem válčícího člověka a lidstva propadlého sebeničivému zblbnutí. Sylvie Richterová v něm objevila hrdinu osobitého společenského románu, ve smyslu postřehu Jana Mukařovského i dílo, podněcující novou podobu autorského dialogu se společností, a to nejen českou.

Obrovskou zásluhu má soubor esejů Sylvie Richterové o zachycení širokého a hlubokého kontextu Haškova díla. Vzdělaná autorka přistihla motivy spřízněné se Švejkovým putováním po polích i po zázemí první světové války jak v antice a tradiční světové literatuře, tak například v prózách Alexandra Isajeviče Solženicyna. Jde o souvislosti, které v tak obsáhlém přehledu dokázala odhalit jako první. Podle jejího zjištění patří Jaroslav Hašek do světové literatury nikoli snad jen díky přístupnosti svého vypravěčského podání, nýbrž autorskou velikostí. 

Sylvie Richterová se nespokojila s přesnou charakteristikou Švejkovou, ale vrhla zasvěcený pohled rovněž na Haškovu uměleckou osobnost a na jeho tvůrčí typ. Nepodlehla podezření, že byl Hašek jednoznačným hrdinou Velké říjnové revoluce, přesvědčeným rudým komisařem a sovětským agentem nebo podbízívým literátem propadlým alkoholu. Přesvědčivě obhájila jeho vypravěčsky profesionální nástroj a potřebu pravdy, která prohlédá zavedené lži. Zabývala se svědectvím, jež mu věnovali jeho literární přátelé a kamarádi, kteří se o něm do jeho posledního dechu vyjadřovali laskavě a s důvěrou v opravdovost a nezištnost jeho počínání.

Na závěr si nemohu odpustit postesknutí, že se jako kritik, hodnotící soubor haškovských studií Sylvie Richterové tak vysoko, cítím neblaze osaměle: soudobá česká kritika si této její práce všimla hodně úsporně.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2025)