Jak mluvil Trocký s Leninem
Curzio Malaparte a jeho literární analýza bolševického převratu

Dlouhé devatenácté století skončilo ve válečné katastrofě, která urychlila jak radikální revoluční hnutí, tak zánik impérií, včetně habsburské a osmanské říše. Rusko zažilo hned dvě revoluce v roce 1917, přičemž dějiny celého dvacátého století ovlivnila především druhá z nich, bolševická. Ta byla očekávána, připravována a provedena řadou osobností, z nichž stálou pozornost historiků přitahuje Lev Davidovič Trocký (Trockij-Bronštejn, 1879–1940), který provedl převrat a spoluvybudoval komunistický totalitní systém.

V knihovnách českých středostavovských rodin (ovšemže náležitě komunismem zglajchšaltovaných) se v době normalizace objevovaly i tituly velice solidních zahraničních autorů, jak se tehdy říkalo, humanistů. Byli to povětšinou autoři levicově orientovaní, kteří v proudech 20. století šli za hlasem svého srdce nebo (občas) zmatené mysli. Byly tam zastoupeny různé typy, všichni ti Remarquové, Zweigové a Feuchtwangerové – a také se tam objevil Curzio Malaparte (1898–1957). Tento Ital německého původu (vlastním jménem Curt Erich Suckert) měl jako většina aktivních intelektuálů první poloviny 20. století pestrý život, v němž se mísila tradice i modernita. Vystudoval řečtinu a latinu, ale umělecky tíhl k anarchistické moderně a neorealismu, politicky ho pak dlouho držely sympatie k fašismu. Bojoval ve válce, poté byl diplomatem i novinářem, což byl častý osud těch, kteří se chtěli vyjadřovat k aktuálnímu kulturnímu i politickému dění. Svůj literární život zasvětil výkladu zkušeností z první i druhé světové války – zmíněné rodiny v normalizačním Československu znaly především překlady těch pozdějších a nejslavnějších děl: Kaput (1944) a Kůže (1949). Jako frontový zpravodaj, který se za druhé světové války pohyboval v různých zemích (Itálie, Etiopie, Rusko, Finsko) měl značné zkušenosti, které ve svých románech i reportážích náležitě využil.

Tohoto pozoruhodného a jistě rozporuplného autora si však chceme připomenout v jeho ranější tvorbě, kdy ho zajímaly „státní převraty“. I toto téma bylo součástí jeho zkušeností a reality po první světové válce, naplněné rozpady říší a revolucemi. Do politického světa tehdy vcházely nové fenomény, které naznačovaly, že stará doba devatenáctého století je érou, na niž je možné nostalgicky vzpomínat, ale už se nikdy nevrátí. Malaparte tak zachytil nástup sil, které se stanou děsivou noční můrou dvacátého století. V roce 1933 vyšel v češtině překlad jeho kratších literárních analýz, kterému dal český nakladatel titul Státní převraty. Jak se dělají a jak se jim zabraňuje. Je to mozaikovitý vhled do zákulisí změn, které se odehrávaly na evropském jevišti. Malaparte si všiml jistého rysu těchto událostí, který se stal znamením doby – totiž technického řešení v dosahování politických cílů. Objevil pozoruhodnou souvislost mezi úspěšností revolt a převratů a jistým technickým uvažováním, které vhodně doplňovalo příslušnou ideologii – ta by byla sama o sobě často bezmocná a nebyla by schopna dosahovat určených cílů. To byl objev, který si musíme zvláště dnes připomínat – v našem hodnocení minulých revolučních pučů, převratů a revolucí totiž stále převládá idealizovaná představa, že hybnými silami jsou pouze zvrácené ideje, které se staly nebezpečné tím, že si je přisvojily masy. Ve skutečnosti je to ovšem jinak: tyto ideje byly prosazeny nejen silou svého významu, ale (často brutální) silou těch, kteří se rozhodli o jejich prosazení a uměli je prosadit takříkajíc technicky, někdy i bez využití demokratických mechanismů. Tak byl totiž podle Malaparta prosazen komunismus v Rusku. Geniální ideolog Lenin, často ještě koketující s marxistickými konstrukcemi, se musel spojit s geniálním „technologem moci“ Trockým, aby bylo dosaženo příslušného cíle, totiž dobytí Ruska bolševiky.

Číst Malapartovu studii je jako číst scénář ke hře. Jedná se o rozhovory v zákulisí, v nichž se spojí do silného mixu ideologie s taktikou. A tento klíč se projevil jako nejúspěšnější strategie, která byla uplatněna s různými obměnami v různých místech světa (chtělo by se dodat: také v Československu v roce 1948, s využitím této kombinace komunistické strategie a taktiky, při níž jdou stranou nejen morální zábrany, ale jsou zneužity všechny demokratické vymoženosti).

Malapartův text je studií o dvou velikánech ruského revolucionářství na sklonku starého světa. Zaměřuje se především na Trockého. Toho obdařil charismatem, které z něj dělá skutečně akčního hrdinu. Pokud studujeme revoluce a současně ruské dějiny, tato postava nás musí nutně fascinovat. Při studiu Trockého života vyvstává nejedna hádanka, kterou se nepodařilo zcela vyřešit ani dílem vynikajících historiků a psychologů. Jen namátkou některé z nich: Jak je možné, že na okraji ruského impéria, na Ukrajině, vyroste v rolnické rodině takový talent? Jak je možné, že se z romantického nadšence pro humanistické ideály (čte v mládí Hugovy Bídníky) stal chladný, operativně kalkulující propagátor „zákonů dějin“, organizátor Rudé armády a budovatel moderního komunistického státu, postaveného na násilí, disciplíně a obětech? Jaký byl vlastně jeho vztah ke dvěma nejvýznačnějším komunistům jeho doby, Leninovi a Stalinovi? S Leninem se hádal až do jara sedmnáctého roku, Stalina se pak pokoušel marně přechytračit a po svém odchodu ze SSR ho pak až do konce života kritizoval. Jak je možné, že tak vzdělaný člověk (a o tom nemůže být pochyb) se zhlédl v komunistické doktríně, postavené na determinismu? Má vzdělání v tomto ohledu vůbec nějaký význam? A tak dále a tak podobně. Malaparte se v každém případě dotkl podstatného fenoménu – oné záliby v racionalitě, v logice, v matematických řešeních při získání moci. V tom byl Trocký, možno-li to takto charakterizovat, matematický génius. Co se mu povedlo s Leninem, nestačilo ovšem na Stalina, i když to byli také blíženci.

A Lenin v Malapartově pojetí? Ve srovnání s akčním, sebevědomým Trockým pochybovačný, trochu bázlivý, do poslední chvíle před vítězstvím nejistý, skrývající se ve svém převleku, připraveném v exilu. Stále se snažící dodržovat ideové principy při přebírání moci. Trocký myslí na elektrárny a poštu, Lenin na revoluční masy a nutnost jejich aktivizace. Vlastně se v sedmnáctém roce ideálně doplňovali. Lenin byl dirigentem, Trocký manažerem revolučních událostí. (Dnes bychom Trockého nazvali zřejmě „krizovým manažerem“, pokud by to nemělo pozitivní smysl!) Není totiž možné zapomenout na to, že od jara 1917 Trocký převzal v podstatě hlavní body Leninovy politické doktríny (mírové tažení za ukončení války, žádnou moc prozatímní vládě, orientace na sověty apod.) a z nezávislého marxisty spíše menševického typu se stal ryzím bolševikem. Dalo by se tedy říci, že Malapartovo vidění je poněkud reduktivní  – podle objektivnějších historických výkladů se totiž zdá, že v podstatných věcech byl spíše Lenin dirigentem Trockého, nikoli naopak. [1] Oba však mají nezpochybnitelné zásluhy na jedné z nejosudovějších událostí 20. století. „Zlaté období“ vztahu dvou mužů ruského bolševického převratu přineslo otrávený plod. Nemůže být totiž pochyb o tom, že Trocký si na říjnovém převratu vyzkoušel něco, v čem potom vynikl – totiž formování revolučního, rudého vojska. Přitom projevil nejen své organizační schopnosti, ale též kreativitu, vynalézavost, respekt ke kompetencím starých, předrevolučních odborníků i neobyčejnou krutost. Vymyslel systém komisařů, ochraňujících komunistickou doktrínu ve vojenských řadách. Byl tím, kdo výrazně pomohl v porážkách bílých generálů a ve stabilizaci revolučního státu, což se mu posléze stalo osudným. V každém případě patřil k lidem, kteří spoluvybudovali v Rusku totalitní systém a uzavřeli tuto zemi do jejího vlastního světa, [2] na rozdíl od toho, který fungoval před první světovou válkou. Lenin společně s Trockým byli svéhlaví experimentátoři, kteří uvěřili, že jakmile získají moc, podaří se jim změnit lidskou přirozenost. Podle jejich představy se uvolní obrovský potenciál lidstva a nové možnosti, v kapitalistické společnosti nebývalé. Oba byli „opravdovými věřícími“ v tuto skvělou budoucnost, která se ovšem brzy ukázala jako chiméra.

Mohlo by se na první pohled zdát, že Malaparte obdivuje ruské bolševické revolucionáře a že může mít pro jejich tehdejší protivníky, zejména Alexandra Kerenského a jeho vládu, pouze slova opovržení. Je to ale naopak. Ve svém eseji Malaparte obdivuje obratnost a odvahu předsedy vlády, jež prokázal zejména v červenci roku 1917 v boji proti dělníkům a armádním zběhům a proti Kornilovským kozákům, kteří v srpnu chtěli bojovat proti výsledkům únorové revoluce. Ani podle Lenina „nebyl Kerenský žádný hlupák“, jak Malaparte připomíná. Nedokázal ovšem čelit geniální Leninově strategii a neméně geniální Trockého taktice pouhou policejní obranou, jak by to ostatně udělali i jeho kolegové v západní Evropě. Moderní povstání vždy prorazí obranné valy postavené v minulých dobách – i to je dokladem končícího 19. století. Kerenský nebezpečí vzdoroval, jen nedocenil bolševické plány – stačil chaos, nemusela proběhnout generální stávka. Mimochodem, Kerenský byl také revolucionář-socialista, který odvedl svůj díl práce směřující k zániku starého režimu, včetně práce v ilegalitě. Pokud se na něho podíváme pohledem historiků, byl to muž nezdolné energie, mocichtivý, cílevědomý, vynikající řečník (to měl společné s Trockým, i když jeho promluvy byly více moralistní a měly blízko ke kazatelství). Málo se též připomíná, že po obsazení Petrohradu byl schopen v Pskově zorganizovat útok na Petrohrad. [3]

Eseje Curzia Malaparta umožnují rovněž úvahu o vztahu historie a literatury. Jakou pravdu má literatura, na rozdíl od vypsání skutečných, na faktech a dokumentech postavených interpretací? Je zapotřebí říci, že jakkoli se Malaparte nikde neuchyluje od reality, dodává i něco navíc. Vystihl dokonale atmosféru podzimního Petrohradu, jeho třídy a ulice, jeho zákoutí, jeho obyvatele. V několika odstavcích dokázal probudit obrazotvornost čtenářovu více, než by to dokázal filmový snímek. V imaginaci člověka čtoucího řádky textu defilují rozmanité postavy tehdejšího válečného Ruska, zdivočelé, zubožené, hladové a jinak strádající. Jaká to potrava pro chladné stratégy a taktiky, kteří hledají co největší bídu a rozvrat, aby na nich vystavěli svůj revoluční sen. Malaparte tedy zachytil cosi důležitého z psychologie tehdejších hlavních postav dramatu, ale také atmosféru, která byla jednou z podstatných okolností celého převratu. Ukázal, jak významné může být i literární uchopení historické události, u níž záleží nikoli pouze na intenci a vůli aktérů, ale také na okolnostech provázejících a dotvářejících konkrétní děje. Historikové i literáti mají v ruce společný prostředek, totiž imaginaci probouzející a umocňující představivost čtenářů nebo posluchačů, historikové ale často nejsou schopni tuto imaginativní schopnost zprostředkovat svým stylistickým uměním. Literární nástroje jako imaginární rozhovor (aktéři to buď opravdu řekli, nebo mohli říci, a jejich rozhovor se tak mohl skutečně odehrát) nebo mistrný popis vystihující atmosféru dění patří však k věci, jak u literáta, tak u dějepisce. [4]

Zůstává faktem, že revolucionář-intelektuál a spoluzakladatel totalitního Sovětského svazu Lev Davidovič Trocký, obdivovatel teroru a v podstatě inspirátor a organizátor Rudé armády, byl v dějinách 20. století obdivován jako „protiklad“ Stalina a romanticky představován jako někdo, kdo by umožnil ruskému státu a potažmo společnosti mnohem lepší možnost vývoje. Ano, je možno se ptát v rámci oblíbené historické hry „co by se stalo, kdyby“. I četba Malapartových esejů však zakládá důvodnou pochybnost k takovému výkladu, oblíbenému v táboře mnoha západních levicových intelektuálů. Je otázka, zda obliba Lva Davidoviče byla jen jakýmsi salónním antistalinismem, který se snažil romanticky zachránit ruskou bolševickou revoluci jako cestu ke světlým zítřkům. Trocký byl jedním z čelných představitelů bolševické moci, který instaloval totalitní systém v Rusku – a naštěstí ho na počátku dvacátých let nezprovoznil v Německu, Maďarsku a Polsku, o což velice usiloval.

Ukázky z díla

V  předvečer říjnového povstání je Lenin optimistický a netrpělivý. Zvolení Trockého předsedou petrohradského sovětu a vojenského revolučního výboru a získání většiny v moskevském sovětu přesvědčilo konečně Lenina o tom, že bolševici mají většinu v sovětech, kteroužto otázkou se zabýval neustále od červencových dní. Nicméně se znepokojuje druhým sjezdem sovětů, který je stanoven na poslední dny říjnové.

„Nemusíme tam míti většinu,“ praví Trocký, „nebude úkolem této většiny, aby se zmocnila vlády.“ A Trocký se nemýlí. Lenin souhlasí: „Bylo by naivní, kdybychom čekali na formální většinu.“ Chtěl by vzbouřit davy proti vládě Kerenského, zatopiti Rusko proletářskou povodní, dát všemu ruskému lidu znamení ke vzpouře, postavit se sjezdu sovětů, zdrtit oba náčelníky menševické menšiny, Dana a Skoběleva, prohlásiti pád vlády Kerenského a nástup diktatury proletariátu. Neosnuje revoluční taktiku, nýbrž toliko revoluční strategii. „Výborně,“ praví Trocký, „ale především je nutno okupovati město, zmocnit se strategických bodů, svrhnouti vládu. Proto musíme organizovati revoluci, utvořit a vycvičit úderné roty – málo lidí – masy nejsou k ničemu; malá organizovaná rota postačí.“

Ale Lenin nechce, aby bolševický převrat byl obviněn z „blanquismu“. „Převrat,“ praví Lenin, „nelze provésti spiklenecky; nikoli povýšením strany, nýbrž třídy. Tohle je první bod. Převrat se musí opřít o revoluční odboj všeho lidu. Toť druhý bod. Převrat vybuchne na vrcholu stoupající revoluce. Tohle tedy za třetí. Těmito třemi podmínkami se liší marxismus od blanquismu.“

„Výborně,“ praví Trocký, „ale všechen lid, to je přece trochu moc na státní převrat. Potřebujeme malou tlupu, chladnokrevnou a násilnickou, vycvičenou v revoluční taktice.“

„Musíme vrhnouti celou svou frakci do továren a kasáren,“ připouští Lenin. „Tam jest její místo, tam, kde jest vitální jádro a spása revoluce. Tam musíme vysvětlit a odhalit svůj program plamennými řečmi a vydat heslo: úplné přijetí tohoto programu, nebo převrat!“

„Výborně,“ praví Trocký, „ale i když přijmou masy náš program, musíme stejně organizovat revoluci. Musíme vybrat v továrnách a kasárnách velmi spolehlivé a odhodlané živly. Nechybějí nám ani tak masy dělníků, zběhů a uprchlíků, jako úderné roty.“

„Abychom vykonali státní převrat marxisticky, tj. dovedně,“ souhlasí Lenin, „musíme zároveň a bez prodlení organizovat hlavní štáb revolučního vojska, nabrat všech sil, zaútočit věrnými pluky na nejdůležitější body, obklopit Alexandrinskij těatr, obsadit pevnost Petropavlovskou, svrhnout generální štáb a vládu, poslat vojenské oddíly, odhodlané obětovat se do posledního muže, proti kadetům a kozákům, dříve než nepřítel vnikne do městského centra. Musíme mobilizovat ozbrojené dělníky, vyzvat je k nejzuřivějšímu boji, zabrat zároveň telefonické a telegrafické centrály, umístit hlavní revoluční stan v telefonické centrále a spojit jej se všemi továrnami a pluky, se všemi místy, kde se bude bojovat.“

„Výborně,“ praví Trocký, „ale…“ (s. 20–22)

Chceme-li pochopit plán Trockého, musíme si uvědomit, jak vypadal tehdy Petrohrad. Nesmírné zástupy zběhů, kteří opustili zákopy počátkem únorové revoluce a vrhli se na hlavní město, tábořily již šest měsíců na ulicích a náměstích. Lidé rozedraní, špinaví, ubozí, opilí, vyhladovělí, bázliví, ale i zběsilí, připravení k vzpouře jako k úniku a se srdcem vyprahlým žízní po pomstě a míru. Nekonečné řady zběhů sedí na chodníku Něvského prospektu a prodávají zbraně, propagační brožury a slunečnicová semínka. Na náměstí Znamjenské před Moskevským nádražím jest úžasný nepořádek. Dav naráží na zdi, proudí zpět, tříští se jako zpěněný příliv o hromadu drožek, valňáků a tramvají nakupených kolem sochy Alexandra III. Ohlušující řev davu se podobá zdálky krvavé řeži.

Na mostě Fontanka, na křižovatce Něvského prospektu a Litějného prodávají kameloti noviny. Vykřikují z plna hrdla zprávy, opatření Kerenského, proklamace z revolučního vojenského výboru, sovětu, městské dumy, rozkazy plukovníka Polkovnikova, velícího na náměstí, který vyhrožuje zběhům vězením, zapovídá manifestace, meetingy a rvačky. V zákoutích ulic se konají tábory dělníků, vojáků, studentů, úředníků a námořníků, diskutujících nahlas a s velkými gesty. Všude v kavárnách a v hospodách se lidé vysmívají Polkovnikovově provolání. Polkovnikov se domnívá, že může uvěznit 200 000 petrohradských zběhů a zakázati jejich půtky! Před Zimním palácem táboří dvě baterie, a junkeři v dlouhých pláštích přecházejí nervozně za děly. Dvě řady vojenských automobilů před budovou generálního štábu. Alexandrinská zahrada je z boku admirálství zabrána ženským praporem. Ženy sedí na zemi kolem pyramid pušek.

Náměstí Marinské se rojí dělníky, námořníky a rozedranými a vyzáblými zběhy. U vchodu do paláce Marinského, kde je sídlo republikánské rady, je silná kozácká hlídka. Kozáci mají na uši naraženy černé chlupaté čapky, kouří, mluví nahlas a smějí se. Kdybychom mohli vystoupit až na kopuli, uzřeli bychom na západě hustá mračna, zvedající se nad Putilovkou, kde dělníci pracují s nabitými puškami na ramenou. V dálce Finský záliv; za Rothinským ostrovem pevnost Kronštadt, kde očekávají námořníci s jasnýma, dětskýma očima Dybenkovo znamení, aby se vydali na pomoc Trockému a pobili junkery. Na druhé straně města visí zarudlý mrak nad nesčíslnými komíny vyborského předměstí, choulí se tam Lenin, bledý a horečný pod svou vlásenkou, podoben venkovskému kočovnému herci. Nikdo by nepoznal v tomto bezvousém muži s falešnými vlasy, jež jsou na čele slepeny, toho strašného Lenina, který otřese Ruskem. (s. 29–30)

Jsa přestrojen za dělníka, s parukou a bez vousů, opustil Lenin svůj úkryt a odešel do Smolného, aby se účastnil sovětského sjezdu. Je to nejsmutnější chvíle jeho života: nevěří dosud v úspěch povstání. I on, jako ústřední výbor a jako komise a jako většina sjezdových delegátů, chce vědět, že vláda padla a že ministerstva Kerenského jsou zabrána rudými gardami. Nedůvěřuje Trockému, jeho pýše, jeho jistotě, jeho odvážné lsti. Trocký nepatří ke staré gardě, není to bolševik, na kterého by se dalo naprosto spoléhat; je to nováček, který vstoupil do strany teprve po červnových dnech. „Nejsem jeden z dvanácti apoštolů,“ praví Trocký, „jsem spíše svatý Pavel, který první kázal pohanům.“

Leninovi se nikdy Trocký příliš nelíbil. Trocký vzbuzuje ve všem nedůvěru. Jeho výmluvnost je podezřelá. Má nebezpečnou sílu pobouřit dav a rozjitřiti vzpoury. Lenin si již dávno všiml, že má Trocký zálibu v historických přirovnáních. Když mluví na schůzích nebo na táborech, když diskutuje na schůzích strany, stále navazuje na doby puritánské revoluce Cromwellovy nebo na časy revoluce francouzské. Lze jenom nedůvěřovat marxistovi, který posuzuje a měří lidi a činy bolševické revoluce podle mužů a činů revoluce francouzské. Lenin nemůže zapomenout, že Trocký, jakmile unikl z krestského vězení, kam ho zavřeli po červencových dnech, a vrátil se do petrohradského sovětu, prohlásil v prudké řeči, že je nutno zavésti jakobínský teror. „Od guillotiny není daleko k Napoleonovi,“ křičí na něho menševici. „Mám raději Napoleona než Kerenského,“ odpovídá Trocký. Lenin nikdy nezapomene na tuto odpověď. „Má raději Napoleona než Lenina,“ řekne později Dzeržinský.

V pokoji vedle velkého sálu v Smolném, kde se koná druhý všeruský sjezd sovětů, sedí Lenin s Trockým za stolem hustě pokrytým papíry a novinami. Kadeř paruky padá na Leninovo čelo. Trocký se nemůže ubránit úsměvu při pohledu na toto přestrojení. Zdá se mu, že je už čas, aby Lenin sňal paruku. Nebezpečí není, povstání skončilo vítězstvím, Lenin je pánem Ruska. V této chvíli si může dát opět narůst vous, sejmout nepravé vlasy a dát se poznat. Když Dan a Skobělev, oba vůdcové menševické většiny, se ubírají do sjezdového sálu, mrknou na sebe a zblednou. Poznali v tomto muži s vlásenkou, v tomto kočovném herci destruktora starého Ruska. „Je konec,“ šeptá Dan Skobělevovi.

„Proč zůstáváte přestrojen?“ praví Trocký Leninovi, „vítězi se přec neskrývají.“ Lenin se na něho podívá přimhouřenýma očima. Ironický úsměv pohrává nepatrně jeho rty. Kdo je vítěz? To je otázka. Občas zaduní dělo a zarachotí kulomet. Křižník Aurora, kotvící na Něvě, pálí na Zimní palác a kryje tak útok rudých gard. Tu přichází Dybenko, obrovský Dybenko s modrýma očima a s tváří obrostlou hedvábným plavým vousem; kronštadtští námořníci i paní Kolontajová jej milují pro jeho dětské oči a pro jeho krutost. Dybenko hlásí novinu: Ovsejenkovy rudé gardy dobyly Zimního paláce. Ministři a Kerenský jsou vězni bolševiků. Vláda padla. – „Konečně!“ vykřikne Lenin. (s. 39–41)

/Citáty z díla Malaparte, Curzio: Státní převraty. Jak se dělají a jak se jim zabraňuje. Přeložil Miloš Hlávka. Orbis, Praha 1933./

1 V této souvislosti není možné nepřipomenout českého historika Jana Slavíka (1885–1970), ředitele Ruského archivu, a jeho významné, dodnes v mnohém nepřekonané práce o Leninovi. Nově vydané např. Slavík, Jan: Leninova vláda (1917–1924). NLN, Praha 2009. K výročí narození JS srov. záznam z diskuse v Knihovně Václava Havla: Zakazovaný historik (5. 4. 2025), https://havelchannel.cz/cs/02070/zakazovany-historik-jan-slavik.

2 Tuto výstižnou charakteristiku podal ve svém díle Trotsky významný britský badatel Robert Service, srov. Service, Robert: Trotsky: A biography. Macmillan Publishers, 2009.

3 Zubov, Andrej B.: Dějiny Ruska 20. století, I. díl, Argo, Praha 2014, s. 388–389.

4 V tomto smyslu můžeme pozorovat dlouhodobý trend v opouštění klasického historického vyprávění ve prospěch sociálněvědní analýzy. Tím historikové nepochybně něco získávají, také však i něco ztrácejí. Naštěstí se tento trend netýká celé historické produkce, naštěstí mezi sebou máme historiky, kteří nerezignovali na umělecké ambice.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2026)