Je to povinnost k vlastnímu svědomí
O vině, pomstychtivosti, kocovině a smíření v česko-německých vztazích

I pro mne bylo vydání Böhmische Dörfer, toho olbřímího díla německého novináře a esejisty Jürgena Serkeho (který sám na sobě poznal, co je to být běžencem v onom běsnivém roce 1945), důležitou ba iniciační událostí. Serkeho České vesnice u nás vyšly před téměř pětadvaceti lety a jsou fascinujícím albem-kronikou-atlasem a kdoví čím ještě. Je to kniha-svědectví i kniha-portrét, jakési puzzle existence jedné jedinečné kultury Střední Evropy. Serke v úvodu ke knize píše pádně: „Nejprve okupovali Čechy Němci, potom Sověti. Němečtí okupanti zničili židovskou kulturu země. Češi po osvobození zničili kulturu německou. Co nastalo, když pak převzali moc komunisté, byl finis Bohemiae, odvrat této země od Evropy, sen o uskutečnění marxistického materialismu. Evropa zemřela v Praze.“ 

Evropa (můžeme dosadit: Střední Evropa) zemřela v Praze – je to skutečně tak, že Evropa – jako určité duchovní a kulturní soubytí – už neexistuje a my jsme jen nějací otřesení pozůstalí, kteří poletují v jakémsi globálním prázdnu? Nebo Evropa trvá, ale stále jen v jakési klinické agónii, a je možné, že se po nějakých dalších válečných otřesech již neprobere? Nebo jsme ještě schopni po všech těch dějinných zvratech a nacionálních nátěrech a masážích (masážích nikoli rozumu, ale sentimentálního podvědomí) přijít na to, jak Evropu oživit, vzbudit, vykopat její zasypaná zřídla? Přijde či může přijít někdy očistná katarze? Dokážeme ji vybudit či přivolat? 

Serke hledá cestu skrze literaturu. V návratu k oné bohaté literární Atlantidě, která ale Atlantidou vlastně nebyla a není. Po všech těch zavražděných, vyhnaných a předčasně zemřelých autorech tu přece existují texty, které je možné číst a hledat v nich nejen pochopení, ale i poselství. Neobávejte se, nechci zde teoretizovat o současné Evropě a její podobě, ale chci se vrátit do spletité minulosti, k dějům, které se staly před osmdesáti lety. 

Sám pocházím z Vysočiny, kde žiji, z krajiny sice narušené brutální komunistickou kolektivizací zemědělství, ale pořád ještě v jisté míře krajiny tradiční. Ale měl jsem z rozličných rodinných a pracovních důvodů možnost lépe poznat také krajinu Sudet, především na západní straně, okolo Chebu, a také krajinu na Broumovsku. A k mému překvapení ke mně tyhle dvě výspy čímsi silně promluvily a byl jsem doslova vnitřně nucen o nich psát. Vyzvednout z těchto zarostlých a zpustošených, ba někde i prokletých krajin lidské příběhy, které nechtěly být zapomenuty, které se naléhavě hlásily o slovo; začal jsem hledat stopy v kronikách a dopisech, ptal se aktérů či jejich potomků, čmuchal po dokumentech a fotografiích v archivech. Nakonec vznikly dvě knihy s názvy: 1945: Léto běsů a Tady nikdo není, jen já. Vyšly v minulých letech a vyprávějí dramatické příběhy Čechů, Němců a Židů, tedy pohnuté epizody téhle „trojité duše“, jak by řekl Franz Werfel. A literatura má tu moc, že může probouzet mrtvé a nechat je vypovídat i rozpomínat se. Literatura, dokumentární i lyrická, může promlouvat hlasem dávných předků, být na straně umlčených a zavražděných. Sám jsem v poslední době svědkem toho, že se na mě obracejí (po přečtení oněch knih) potomci některých viníků – jsou to již jejich vnuci a pravnuci – a hledají pravdivější obraz svých předků a jejich skutků, a konečně se v rodině nahlas ptají – jak to mohl dopustit? Proč to schvaloval? Co z toho měl? Co z toho máme dnes? Nesu po dědkovi nějaké stigma či vinu? 

Dovolte mi, abych se vrátil do května před osmdesáti lety a krátce vzpomenul tři příběhy, které pro mne znamenají – každý v jiné rovině – možnost nového sblížení, porozumění, nahlédnutí vzájemných selhání a vin, odpuštění a ano, i jiskru k oné katarzi, kterou potřebujeme pro probuzení či probouzení Evropy. 

Píše se 12. květen 1945. Prezident Edvard Beneš se vrací do republiky nikoli z Londýna, kde za války působil, ale přes Moskvu a Košice, tedy ze Stalinova Východu. Právě zde, v Brně, v onen květnový den odpoledne vystupuje na balkon radnice a do mikrofonu pronáší před skandujícím davem tato slova: „Můj program je – a já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. Tento německý národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest.“ Tehdy se rodí cosi, co lze nazvat špatným kolektivním svědomím národa. Jinými slovy to říká Václav Černý: „Rodilo se osudné pravidlo národního politického života, podlehnout na každé osudové křižovatce luze. Historiku, věz, že dějiny naší soudobé národní krize budeš musit zahájit už tou kocovinou českých myslí v druhé půli roku pětačtyřicátého.“

Příběh první 

V té době, o které mluvíme, působí ve Zdoňově, vesnici u Adršpašských skal, farář Cölestin Baier. Žije tam bezmála půl století. Stal se doslova inventářem místa, nezbytnou součástí. Rodiny zde znal do třetího kolene, na školách učil několik generací dětí. Třeba dodat, že v naprosté většině ve Zdoňově převažovalo obyvatelstvo německé národnosti. Na jedné fotografii stojí farář v kožené zástěře s kameníky, v ruce drží sochor a puká z dlouhé fajfky. Kdyby neměl kolárek, těžko by v něm kdo hledal faráře. Ve zdoňovské farnosti se Baier stal jednou z mála osobností, která se po válce pokoušela o zklidnění velkého napětí panujícího mezi zbytkem německých obyvatel (což byly ženy, děti a staří muži), novými přistěhovalci z českého vnitrozemí a členy Místní správní komise. Navíc část zdoňovských farníků už byla v té době umístěna v nedalekém adršpašském internačním táboře, ze kterého se dostávaly ven jen temné zprávy. Dne 22. června 1945 je předsedou Místní správní komise ve Zdoňově jmenován dobrodruh Václav Hamza. Být v té době šéfem MSK znamenalo mít neomezenou moc nad osudy německých obyvatel a jejich majetkem. Pro Hamzu byl zdoňovský kostel i fara pokladnicí zlata a cenností. V cestě mu však stál farář Baier. Nebylo nic jednoduššího než Baiera nějak zkompromitovat. Na zdoňovské faře tedy proběhne rozsáhlá razie, které se říká domovní prohlídka. Svědkové později tvrdili, že šlo o „nepředstavitelnou devastaci“. V seníku pak našli ukrytou loveckou pušku, za varhany v kostele další a v kůlně na nářadí pancéřovou pěst. Přitom se navíc kromě jednoho kalichu ztratily všechny cenné bohoslužebné věci.

Farář se bránil, že o ničem neví a že kůlny se seníkem má dlouhodobě pronajaty Robert Rücker. Farář Baier i jeho farní hospodyně Theresie Prochasková byli toho dne zatčeni a přes internační tábor v Dolním Adršpachu převezeni do vězení v Teplicích nad Metují. Po týdnu tvrdých výslechů bylo pro „neuposlechnutí“ vyhlášky o zbraních bez soudu rozhodnuto o zastřelení faráře Baiera, hospodyně Prochaskové a dvou farníků. Když svědek Josef Nosse po válce sepisoval své vzpomínky na poválečné dny, přesně si rozvzpomněl: „Zhruba v 20.15 hod byly oběti vyvedeny z lágru. Farář vypadal, jako by ho hodně zřídili, ženy plakaly. Na cestě k popravišti je stařičký kněz utěšoval slovy, kterými za svého působení vždy utěšoval na věčnost se vydávající duše nebo nad hroby postávající pozůstalé: ‚Lidičky, neplačte, jde se domů, jde se domů.‘“ 

Cölestin Baier a jeho farníci jsou dosud zahrabáni na louce u Teplic nad Metují, bez označeného místa a piety. Ve spolupráci s krajanským spolkem Heimatkreis Braunau jsem inicioval nalezení onoho divokého hrobu a důstojné pohřbení zavražděných. Domnívám se, že nejsme daleko od chvíle, kdy by mělo dojít, za pomoci archeologů a moderní technologie, k nalezení a identifikaci těl a k důstojnému pohřbení do hřbitovní půdy domovského Zdoňova. Současné vedení města Teplic nad Metují, reprezentované mladou starostkou Věrou Prokopovou, je připraveno a ochotno v tom učinit zásadní kroky a již tak činí. 

Je to jen kapka v moři poválečných křivd, která většinovou společnost dnes nezajímá, ale bez těchto konkrétních kroků nemůže dojít k přeseknutí kruhu zla a k posunu ve vnímání nedávných dějin. Vlastně je to snaha zabránit banalizaci historie a vymazávání či popírání paměti.

Příběh druhý 

Týká se rodiny československého politika Přemysla Šámala, výrazného muže první republiky. Jednoho z ústředních organizátorů protirakouského odboje, posléze dlouholetého a věrného kancléře prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a poté krátký čas také Edvarda Beneše a po okupaci čelného představitele domácí protinacistické rezistence. Na konci ledna 1940 byl Přemysl Šámal zatčen gestapem, tvrdě vyslýchán, poté převezen do Berlína, kde nakonec v předjaří roku 1941 zemřel. V Praze žije jeho syn Jaromír Šámal, zoolog a entomolog (vášnivě se věnuje zvláštní skupině vodního hmyzu – pošvatkám a jepicím). S manželkou Miladou má dvě malé děti, Jiřího a Alenu. Jenže i Jaromír Šámal je zatčen gestapem a za heydrichiády zavražděn. Manželka Milada se o jeho smrti dozví z večerního vysílání rádia, kde se čtou seznamy zastřelených. A když si jde v další den pro manželovy osobní věci, je také zatčena a deportována nejdříve do Terezína a následně do vyhlazovacího tábora Auschwitz s poznámkou „patřila ke kroužku destruktivní inteligence, návrat nežádoucí“. V té chvíli jsou její děti, devítiletý Jiří a pětiletá Alena, odvezeny neznámo kam. Jejich prarodiče (tj. rodiče Milady) vyvinou velikou snahu děti vypátrat, až se po čase dozvídají, že obě děti byly určeny k německé převýchově. Důvod (cituji německý dokument): „Jiří a Alena zůstaly bez rodičů a muselo být zabráněno tomu, aby byly ostatními příslušníky rodiny vychovávány jako nepřátelé říše. Děti byly proto z rozhodnutí Hlavního rasového a osidlovacího úřadu předány k dalšímu řízení. Pokud je známo, nalézají se děti ve výchovném ústavě.“ 

Milada, která je převezena do Auschwitz-Birkenau, se ozve korespondenčním lístkem své matce a otcovi a ptá se v něm na děti, zda jsou zdravé apod. Paní Cebeová (tak se jmenuje její matka a babička dětí) začne řešit veliké dilema.

Malá vsuvka: Když jsem při pátrání po tomto případu našel v archivu deník paní Cebeové z té doby a začal luštit rozpité věty (neboť deník přežil povodeň v roce 2002), úplně jsem oněměl – jak šílené muselo být její dilema. Napsat dceři, která prožívá těžké dny v koncentráku a jež ztratila manžela i domov, krutou pravdu, že o dětech nic neví? Anebo zalhat a tvrdit opak? Přiklonila se na stranu milosrdné lži a začala dceři psát, co vše děti prožívají, co již umějí, a napodobovala jejich písmo. 

Milada se například matky v jednom lístku ptá, zda se děti koupají a umějí-li plavat. Paní Cebeová jí do Birkenau odpovídá: „Má nejdražší dcerunko, děti se koupou v rybníku až teď v červenci, Jiří plave dobře, ale Alenka se plavat ještě trochu bojí. Je teplo. U rybníka jsou skoro denně. Teď tu zrovna chodí v plavkách.“ Milada v koncentráku mezitím přežije tyfus i hnisavou flegmonu na noze. Je přesvědčena, že při životě ji drží zprávy z domova, informace o dětech a jejich životě. 

Tato zvláštní „hra“ trvá až do podzimu 1943. Tehdy Cebeovi navštíví neznámý muž, Němec, jenž se představí jako lékař a diskrétně prohlásí: „Váš vnuk a vnučka bydlí u nás. Georg chodí do gymnázia a jmenuje se stále Samal, to jsme dětem nevzali. Učí se středně, poněvadž neovládá ještě tak dobře základy němčiny. A chtěl bych, aby se naučil v zimě lyžovat. Alenka chodí do první třídy a píše se Lena Samal. Ale u nás doma je Alena. Také měly soukromé lekce, Georg se učil anglicky, ale obě děti poněkud zapomněly jazyk své vlasti, protože si rychle zvykly na němčinu. Co se týče hudby, oba preferují housle, Georg se předtím učil základům hraní na piano. Musím vám říci, že děti máme velmi rádi. Ale zdůrazňuji, že jim jejich původ nebereme, to v žádném případě.“ Když se ho pan Cebe zeptá na místo bydliště, neznámý muž se omluví: „Nemohu vám zatím to jméno říci, pro dobro dětí, naše i vaše. Mohly by nám je úřady vzít a to by v této době rozhodně nebylo dobré. Mohu vám snad sdělit, že se náš domov nachází v jižním Německu, které není bombardované.“ Poděkuje za kávu, rozloučí se a odjede vlakem. Po necelém roce Cebeovým přijde od „neznámého“ obálka s fotografiemi dětí, kterou následně pošlou Miladě do koncentráku. Poté ale o dětech nic nevědí. 

Teď udělám časový střih. Je konec války, květen 1945. Milada Šámalová přežila Auschwitz, vrací se domů a zjišťuje, že děti jsou neznámo kde a že jí matka celou dobu milosrdně lhala. Zhroutí se. Do věci se vloží její bratr a začne obě děti hledat, je vyhlášeno mezinárodní pátrání. Nakonec pomůže telefonát jistého pana Vančury z Prahy-Modřan: „Heleďte, právě jsem slyšel vysílání pražského rádia, které se dožadovalo informací o dětech Šámalových, těch od pana kancléře. Vzpomněl jsem si, že můj přítel, švýcarský obchodník Kaiser, žijící teď v Děčíně, mi před rokem řekl, že dvě děti známého českého politika jsou ve Weinheimu blízko Heidelbergu.“ Bylo to důležité vodítko. Nakonec jsou děti skutečně nalezeny, v německé rodině Weissových, v jejich citlivé péči. Nálezce dětí při jejich předávání matce Miladě poznamenal: „A já vím, že i v tomto smrtelně zraněném světě se dějí zázraky.“

Od té chvíle začíná mezi oběma rodinami – českou a německou – čilá korespondence, ze které se Weissovi dozvídají, jak se dětem vede, a Cebeovi jsou informováni o životě v poválečném Německu. Bezprostředně po válce, v srpnu 1945, paní Weissová německy sepíše celý příběh od nalezení po předání dětí, jak ho viděla a prožila. Zmíní se o důvodech adopce, o obavách z kontroly SS, o způsobech výchovy a také o snaze navzdory nebezpečí informovat za války alespoň náznakem Cebeovy. Paní Weissová píše: „Děti byly velice dobře vychované a pochopila jsem, že bych nic nezlepšila, spíše mohla zkazit. Ale především jsem poznala, že byly krutě vytrženy ze šťastného dětského ráje svého českého domova. Přišlo mi čím dál tím víc absurdnější, že jsem měla těmto dětem odcizit jejich rodný jazyk, jejich původ a jejich jméno.“

Obě rodiny si vymění vánoční přání. A vazba se, navzdory železné oponě, nepřeruší ani v následujících letech, ba naopak. V roce 1956 se Weissovi poprvé podívají do Prahy. O devět let později Alena s Jiřím navštíví Weinheim. Alena bude vzpomínat: „Tante i Onkel nás všestranně podporovali. Posílali nám balíčky s dojemnými pozornostmi i věcmi praktické hodnoty. Za jejich peníze jsme si kupovali v Německu odbornou literaturu, kterou jsme potřebovali ke svému studiu. Jejich přispěním obdržel Jiří stáže v německých nemocnicích a já mohla navštívit většinu zoologických zahrad v celém Německu. I naše máti pak byla několikrát ve Weinheimu. Uzavřela s Tante krásné doživotní přátelství, založené na oboustranném respektu a pocitu vděčnosti. Máti Weissovým nikdy nezapomněla, co pro nás udělali, a vážila si jich pro jejich velkorysost. Weissovi zase byli šťastni, že jim nemá za zlé, co Němci naší rodině udělali, a obdivovali její vnitřní sílu, s jakou překonala vše, co ji potkalo. Jako malému děvčeti se mi vrylo do paměti, co nám naše máti hned tehdy po návratu řekla: ‚Děti, nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi.‘“ 

Z Jiřího Šámala se stane lékař. Alena Šámalová po vzoru svých rodičů vystuduje přírodovědeckou fakultu. Milada Šámalová umírá v roce 1981. Alena Šámalová se v osmdesátých letech odstěhovala do německého Weinheimu, kde obětavě pečovala o svoji adoptivní německou matku, Tante Elsbeth Weissovou, postiženou sklerózou, až do její smrti v roce 1986. 

Lidská solidarita a empatie propojily dva zdánlivě protikladné válečné světy a ukázaly, že je to pěšina, která vede k životu. 

A nakonec příběh třetí, alespoň ve zkratce 

Mladý, sotva třicetiletý převor benediktinského kláštera v Praze-Břevnově Anastáz Opasek, který je v květnu 1945 informován o dramatické situaci v pohraničí, se pokouší zachránit německou komunitu broumovského kláštera jednáním s řadou vlivných politiků, včetně komunistických. Broumovský klášter totiž patřil s Břevnovem do jednoho správního celku a obě komunity byly až do Hitlerovy anexe roku 1938 organicky propojeny. Řadě sudetských Němců, včetně členů broumovské benediktinské komunity, Opasek zachrání život před českými krvežíznivci, jak sám nazýval surové mstitele, a s obrovským nasazením pomáhá přesunout „klášter“ do Bavorska. 

Skutečně nečernobílá byla Opaskova lidská zkušenost s Němci za války – poznal mezi nimi vrahy, ale i takové, kteří Opaskovi a jeho komunitě vydatně pomáhali – například velitele jednotky wehrmachtu, který zabránil tomu, aby do břevnovského kláštera vpadla úderka SS. Symbolické v jeho životě je také to, že svůj nový domov po srpnové okupaci v roce 1968 Opasek nalezl právě v Německu, v bavorském klášteře v Rohru, kde znovu promýšlel „slovy i skutky“ jedno ze svých životních témat, německo-českou otázku. A symbolické je nakonec také to, že právě v bavorském Rohru v srpnu 1999 náhle zemřel při své krátké návštěvě. 

Cölestin Baier, Šámalovi, Weissovi i Anastáz Opasek svými postoji zdůrazňovali důležitost lidského svědomí, soucitu a solidarity jako opěrných bodů v lidském jednání, ať je politická situace jakákoli. Opasek dokonce tohle vyjití ze sebe směrem k druhému nazval jako „povinnost k vlastnímu svědomí“. A dodával, že absolutně nemohl uznat kolektivní vinu německého národa, protože: „Každý přece odpovídáme za sebe a za to, co jsme učinili zlého, za to máme být souzeni; kdo se ničeho nedopustil, nemůže být zatracen a nemá být vyhozen ze země, kde žil. Nelze obvinit člověka, že je vinen za druhého. Byla to šílená interpretace viny.“ 

A jestliže Jürgen Serke píše, že Evropa umřela v Praze, svědčí všechny tyhle příběhy a mnoho dalších o tom, že Evropa nezemřela; že nezemřela ani v Praze, ani v Brně, ani v Berlíně, ale že ji, prastarou Evropu, můžeme očišťovat podobnými skutky a vyprávěním těchto příběhů o věrnosti svědomí, o soucitu a solidaritě. Tedy o hodnotách a postojích, které probouzejí a přinášejí katarzi.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2025)