Každý dělá, co může
Rozhovor s Alsu Kurmaševovou

Alsu Kurmaševová, rusko-americká novinářka s tatarskými kořeny, pracuje v Praze pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda. V říjnu 2023 byla zatčena v ruské Kazani, kam odcestovala soukromě na návštěvu nemocné matky. Po devíti měsících vazby jí byl vyměřen trest ve výši šest a půl roku ztráty svobody za šíření „nepravdivých informací o ruské armádě“. V srpnu minulého roku byla propuštěna na svobodu v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Západem. K rozhovoru jsme se sešly v jedné z pražských kaváren. Povídaly jsme si nejen o tom, jaké to je být vězeňkyní Putinova Ruska, ale také o tom, jak ji ovlivňují její tatarské kořeny a proč jí život v České ­republice připadá krásný.

Vaše zatčení patří k nejkřiklavějším příkladům tažení Putinova režimu proti nezávislé žurnalistice. Co vás vlastně přivedlo k práci pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda?

Profesí jsem učitelka angličtiny a turečtiny, studovala jsem filologii. Zpětně si myslím, že k žurnalistice jsem se dostala naprosto přirozeně, protože jsem vždycky byla zvědavá. Vyrůstala jsem v době rozpadu Sovětského svazu, v době prvních možností kontaktu se svobodným světem. Když jsem nastoupila na univerzitu, začali se u nás objevovat první cizinci, první Američani a také návštěvy z Turecka, většinou podnikatelé. Přijížděli nejen do Moskvy, ale také k nám do Kazaně. [1] Od prvního ročníku na univerzitě jsem pracovala jako překladatelka. Na překladatelství mě zajímal nejenom jazyk, ale i to, jak žijí lidé, kteří jím hovoří. Proč mají určité tradice a proč se odlišují od našich. Zkrátka jsem byla zvědavá, to byla první věc. Druhou věcí je, že ráda poslouchám lidi. A také sama ráda povídám. To jsem zjistila, když jsem začala cestovat. První zahraničí v mém životě bylo Turecko. Tam jsem se setkala s emigranty – s Tatary, kteří se tam buď přestěhovali, nebo to udělali před sto lety jejich rodiče a oni se tam už narodili. Byla jsem hodně překvapená, jak krásně mluvili tatarsky, že si zachovali svoji kulturu, jazyk, tradice. Řekla bych, že na tom byli mnohem lépe než my v Tatarstánu, protože za Sovětského svazu bylo používání tatarštiny omezené. Když jsem přijela zpátky domů, hodně jsme si o tom povídaly s mou babičkou. Přivezla jsem od Tatarů z Turecka plno příběhů. U nás doma se sešlo pár Tatarek a poslouchaly mé vyprávění. Takže to byly takové moje základy žurnalistiky. 

A jak jste se dostala do Prahy do Rádia Svoboda, do tatarsko-baškirské redakce? 

Do Prahy jsem přijela na tři měsíce. Psal se rok 1998. Byla tady volná pozice moderátorky vysílání v tatarštině. Šlo hlavně o znalost tatarštiny. Žurnalistiku jsem moc nepotřebovala. Říkali, že mě všechno naučí. Chtěli mladý hlas, tatarštinu a angličtinu. Chtěla jsem to jenom zkusit, měla jsem úplně jiné životní plány. Zůstala jsem tři měsíce, pak mi nabídli rok. A jsem tady dvacet sedm let.

Pracujete stále v tatarsko-baškirské redakci?

Po návratu z vězení v Rusku dělám trochu něco jiného. Pracuji sice stále v mediálním korporátu Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, ale už ne v tatarsko-baškirské redakci, ale jako Press Freedom Advocate v oddělení pro vnější vztahy. Mám tam velmi specifickou roli. Propojuji rodiny a právníky našich vězněných novinářů s mezinárodními organizacemi. Takže jsem takový spojovací článek. Obzvlášť v Rusku nebo v Bělorusku je moje role důležitá. Tam se třeba mezinárodní organizace nedostanou. Podporuji rodiny, hlídám, co se děje u vězněných v jejich soudním procesu. V těchto věcech se dokážu zorientovat rychleji než třeba právníci ve Washingtonu nebo v Berlíně, kteří jejich případy také sledují a snaží se jim pomoct. Tuto roli jsem na sebe vzala tak nějak přirozeně. A taky mi přišlo přirozené, že jsem začala psát dopisy našim zatčeným novinářům.

Protože vám ve vazbě také pomáhalo, když jste dostávala dopisy? 

Ano, pomáhaly mi právě dopisy. Když jsem se po propuštění vzpamatovala – nějakou dobu to trvalo, ještě jsem byla v nemocnici, musela jsem podstoupit nějaké operace –, napadlo mě, že našim novinářům můžu aspoň psát. Když jsem pak už mohla cestovat, posílala jsem pohlednice z cest. Beze jména, bez ničeho. Stačí napsat jenom: Jsem v Barceloně nebo Jsem ve Washingtonu a myslím na tebe. To strašně moc pomáhá. Když jsem byla ve vazbě, vydržela jsem se na tyhle pohlednice koukat hodiny a hodiny. Prostě moje fantazie pracovala, věděla jsem, že na mě lidé opravdu myslí. Opravdu každý dělá, co může. Ale ne každý může něco dělat. Já teď například ten vliv a tu sílu mám. Lidé mě znají, takže pro mě je mnohem jednodušší napsat mail někomu, koho neznám, ale vím o něm, že může něčím pomoct, třeba finančně. Když napíšu já, mám naději, že mi lidé odpovědí. Většinou to tak je. Takže když se vrátím k vaší předchozí otázce – to je teď moje práce. Ale pracovala jsem pro tatarsko-baškirskou redakci Rádia Svoboda víc než dvacet let. 

Kolik novinářů je v současné době ve vazbě?

Momentálně jsou to čtyři lidé. Nika Novak je v Rusku, v Ázerbájdžánu máme Farida Mechralizadu, na okupovaném Krymu je ve vězení Vladislav Jesipenko a v Bělorusku máme Ihara Losika. [2] Ale až vyjde váš časopis, může to být jinak. Toto je stav k dnešnímu dni, ke 14. květnu. A například Vlado [Vladislav Jesipenko, pozn. IR] už je tam tři a půl roku, rádiu se s tím nic nepodařilo udělat a Rusko se neozvalo. Ukrajina v této věci taky moc neudělala, protože Ukrajinu zajímají hlavně vojáci. Jejich výměny vězňů nikdy nezahrnují novináře nebo politické vězně. Přístup různých zemí k politickým vězňům je složité téma a já se ho teď učím. Nejde jenom o politické vězně v Rusku a v Bělorusku. Je tady Írán, také Afghánistán. Máme tam několik lidí, o některých z nich mluvíme veřejně. Těm, jejichž rodiny si nepřejí, aby jejich jména byla zveřejněna, pomáháme potichu. Jsem v každodenním kontaktu s jejich kolegy. Tam, kde mohu, radím a pomáhám.

Tatarsko-baškirská redakce vysílá v tatarštině pro Tatary žijící v různých částech Ruska a v různých zemích světa. Mohla byste českým čtenářům toto vysílání přiblížit? Z jakého důvodu je potřebné? 

V dnešní době už nejde o vysílání rozhlasové, ale na digitálních platformách. Tatarsko-baškirská redakce začala vysílat v prosinci 1953, zároveň s Rádiem Svoboda. Ale jde o úplně jiný jazyk, jinou kulturu. V době, kdy se zakládalo Rádio Svobodná Evropa, byla politická vůle, aby tatarské vysílání bylo odděleno od ruského, protože Tataři neměli nikdy možnost mít svoje média, nezávislá na sovětském režimu, potažmo na ruském. Samozřejmě, teď už tam fungují rozhlasové stanice, ale ty vysílají jenom hudbu a folklor. Seriózní debaty, mezinárodní zprávy, ty se tam nikdy nevysílaly. Takže před sedmdesáti dvěma lety založili tuto redakci emigranti, kteří se po druhé světové válce nevrátili do Tatarstánu nebo Baškirie, ale zůstali v Německu nebo v Americe. Nevrátili se do Sovětského svazu, i když jim slibovali, že všechno bude fajn. Někteří se vrátili, a skončili v gulagu. Takže tito lidé a profesionální novináři založili tatarsko-baškirskou redakci právě s úmyslem vysílat mezinárodní zprávy a analýzy v tatarštině. A to je doteď velmi potřebné, i když znalost tatarštiny klesá. Příkazem Putina v roce 2017 přestala být tatarština součástí školních osnov. Pokud dnes rodiče chtějí, aby se ji jejich děti učily, musejí napsat žádost. Mají pak tatarštinu na konci dne jako poslední vyučovací hodinu. To už jsou unavené a často na ni nechodí. Takže oficiálně se tatarština sice vyučuje, ale fakticky ne. Samozřejmě, když se jazyk neučí ve škole, za deset let tatarsky už nikdo mluvit nebude. 

Ovlivňují vás nějak vaše tatarské kořeny? 

Jistě, celá moje rodina jsou Tataři. Ale když jsem chodila do školy, tatarštinu jsme neměli, takže jazyk a kulturní tradice znám z rodiny a od babičky. Ve škole jsem často slýchávala, že tatarsky mluví jenom lidé z vesnic. Třeba když jsem byla v pubertě, pamatuju si, že moje maminka na mě mluvila tatarsky v tramvaji, a já jsem jí odpovídala rusky, protože jsem nechtěla, aby někdo slyšel, že umím tatarsky. Pak jsme doma mluvili o tom, proč je pro nás tatarština důležitá. Pro dítě je samozřejmě velmi abstraktní představit si, že jsme Tataři a tatarština teď není populární, protože ji režim zakazuje. Možná mi to rodiče nedokázali vysvětlit, ale učili mě vlastním příkladem. Moc jsme o tom nedebatovali, ale měla jsem vzor v rodičích a v babičce, nikdy se mnou nemluvili jinak než tatarsky. Měli jsme doma celou knihovnu v tatarštině a v ní i knihy, které byly zakázané. I když jsem ty knihy jako dítě nečetla, věděla jsem, že existují. Věděla jsem, že to, co se v nich píše, se neučí ve škole, ale my to máme doma. Postupem času jsem začala být pyšná, že umím něco, co třeba neumějí ostatní děti nebo Tataři, kteří odmítají tatarštinu.

Ještě nějak se ve vás projevovaly vaše tatarské kořeny?

Temperamentem. Poprvé to bylo v devadesátých letech, když jsme si na univerzitě měli sami navrhnout téma diplomové práce. To už tatarština začínala být docela populární a moderní. Nabídla jsem výzkum na téma tatarské tradice a výchova k mravním hodnotám. Můj profesor, to si pamatuju, byl trochu v šoku. Ale byl to Tatar, a tak se mě zeptal jenom: Odkud vezmeš zdroje? Zdroje mám, řekla jsem. Všechno jsme měli doma. A také jsem toho hodně věděla od babičky. Ale hlavně: věděla jsem, že je kolem mne spousta lidí, kterých se mohu ptát. Moje práce potom byla jednou z nejlepších a dostala jsem za ni červený diplom. A byla jsem na to pyšná. Takže v té době se poprvé projevilo, jak je pro mě tatarská identita důležitá. Cítila jsem v sobě sílu a byla jsem vděčná rodičům a babičce, že mi ji dali i přesto, že jsem jako dítě protestovala. A to mi dává sílu doteď.

Poskytla jste po návratu z vězení spoustu rozhovorů. Když jsem je poslouchala, zaujala mě jedna věc. Říkala jste: Po každé zimě přijde jaro. Chápala jsem to jako vyjádření víry, že všechno zlé jednou skončí. Způsob, jakým jste tu větu v jednom z rozhovorů pronesla, mě přivedl k myšlence, že muselo být něco vyššího, k čemu jste se upínala. Vím, že mnohým, kteří prošli stejnou situací jako vy, dávala sílu víra v Boha. 

Víra je pro mě velká zodpovědnost. Já samozřejmě víru mám. Babička mě v ní vychovala. Byla muslimka, věřící muslimka, vychovala mě v tradici islámu. Ale dělala to tajně, potichu, protože za Sovětského svazu, za komunismu, nebylo možné dodržovat ramadán ani se pětkrát denně modlit. Hlavně mi vštípila hodnoty. Docela často jsem od ní slýchala, ale to bude určitě v každé víře: Člověk dostane naloženo přesně tolik, kolik dokáže unést. Život mé babičky nebyl jednoduchý. Její tatínek byl za druhé světové války v jednom nacistickém koncentračním táboře na území Polska. Byl jedním z těch, kteří se po skončení války vrátili domů do Sovětského svazu, protože tam měl rodinu. A pak ho ještě dvacet let vozili na výslechy. Teprve v roce 1967 byl rehabilitován. Navzdory všem útrapám měl dlouhý život. Zemřel v devadesátých letech, velmi dobře si ho pamatuju. A moje babička, jeho dcera, která se o něj starala, věděla všechno, o čem já neměla ani tušení. Ale nikdy mi neříkala, že měla těžký život, jenom opakovala, že člověk dostane tolik, kolik unese, a některé věci dokážou unést jenom silní lidé. Takže vazbu jsem přijala. Ne hned, samozřejmě. Asi měsíc a půl mi bylo hodně špatně. Opravdu hodně. Nikdy v životě jsem nezažila takový stav, ale pak jsem to přijala. Uklidnila jsem se, jestli to tak můžu říct. A najednou se mi zdálo o babičce. Ve chvíli, kdy jsem situaci přijala, se mi zdálo o ní. Bylo to strašně zajímavé. Já jsem ve vazbě moc nespala. Asi to bylo tím, že můj mozek se nikdy nemohl vypnout, protože v cele byly i ženy psychicky nemocné. Musely jsme se střídat, jedna z nás musela být vždycky vzhůru, aby psychicky nemocné ženy něco neprovedly. Aby na některou z nás třeba nevylily vařící vodu. To se stávalo. Takže jsme byly pořád vzhůru. V jednu chvíli jsem ale usnula opravdu tvrdě. Zdálo se mi o babičce, která mi ve snu podala mísu těch hrozných vězeňských těstovin, které se nedají pozřít. Podala mi ji, a pak zmizela. Pochopila jsem, že mi babička říká, že je tady něco, co musím vydržet, že mám nějaký úkol, který musím zdolat. Myslím, že i to je v každé víře. Jinými slovy, že ty „těstoviny musím sníst“. A opravdu jsem se potom trochu uklidnila. Řekla jsem si: dobře, nesmím se tady nechat zničit, musím udělat všechno pro to, aby mě nezlikvidovali. Netušila jsem, že tou dobou už novináři, rádio, manžel dělají všechno pro to, aby mi pomohli na svobodu. Neviděla jsem ze situace žádné východisko, ale aspoň jsem se uklidnila. Takže to bylo hodně o víře. 

Byla jste odsouzena za „rozšiřování nepravdivých informací“ o ruské armádě. Sehrálo zásadní roli to, že jste byla editorkou knihy ­Saying No To War? [3] 

Ano, šlo o šíření nepravdivých informací o ruské armádě právě prostřednictvím této knihy. Někteří v ní totiž uvádějí, že protestovali proti tomu, co se stalo v Buči a Mariupolu. Ale Rusko má o událostech v Buči a Mariupolu svoji verzi. Součástí mého obvinění byly také rozhovory s lidmi, které ruské úřady označily za extremisty, a takových je teď hodně. Byli to tatarští aktivisté, rozhovory jsme dělali ve studiu. To také použili proti mně – systematické podrývání Ruska, rozšiřování nepravdivých informací. 

Kniha Saying No To War je tvořena monology čtyřiceti respondentů vyjadřujících nesouhlas s Putinovou invazí na Ukrajinu. Jsou tam uvedena jejich jména, což v té době, na jaře 2022, bylo poměrně odvážné. Kde jste ty respondenty vzali? Jak vůbec vznikla myšlenka vytvořit tuto knihu? U každé kapitoly, u každého monologu je QR kód a nahrávka se dá poslechnout. Je to hodně silná kniha. 

Moc vám za ta slova děkuju. 

Ty výpovědi, jejichž autory jsou úplně obyčejní lidé z různých sociálních vrstev, různého vzdělání, různých věkových skupin, jsou naprosto otevřené. Přece museli vědět, že za to budou potrestáni, že to může fatálním způsobem ovlivnit jejich další osud. 

Mně to teď přijde úplně neuvěřitelné, že jsme takovou knihu mohli vydat. Uplynuly tři roky. A změnilo se něco? Na začátku Putinovy války, když jsme se rozhodli tu knihu vydat, jsme měli pocit, že to velmi brzo bude historií. Že když to neuděláme teď, tak to bude velká chyba, protože novináři musejí dokumentovat, co se děje. Bez analýzy. A pak je na expertech, aby to analyzovali. Byly to rozhovory ze začátku války, když lidé ještě protestovali. 

Jak vznikl první text?

Jeden z našich novinářů právě z tatarsko-baškirské redakce mi poslal interview s paní učitelkou Irinou Gen z Penzy, která otevřeně promluvila ke studentům a řekla, co se stalo. A rodič jednoho ze studentů byl u FSB. Tu učitelku potrestali. [4] Neexistuje žádná důvěra mezi učitelem a studenty. Neexistuje důvěra mezi nikým. Když jsem si to přečetla – a já jsem také byla učitelkou, byla jsem i studentkou –, řekla jsem si, že s tím musíme udělat něco víc, než že to jenom dáme na naše webové stránky. A právě proto jsme byli prvními novináři, kteří s tou paní učitelkou mluvili. Po nás s ní udělala rozhovory mezinárodní média, protože to bylo šokující. A pak najednou takových rozhovorů přišly desítky. Lidé s námi chtěli mluvit, chtěli, abychom uváděli jejich jména.

Chodili za vámi, chtěli s vámi mluvit?

Ano, protože jsme měli všude naše lidi, měli jsme spoustu spolupracovníků. Přicházeli za námi, chtěli být součástí stejně myslící komunity. Najednou jsme jich měli desítky, měli jsme přes sedmdesát interview s lidmi, kteří nám chtěli dát svoje jméno. To bylo v roce 2022. A pak, během půl roku, se naskytla možnost vydat to knižně. A tak jsme se rychle rozhodli, byl to nápad jiného redaktora, ne můj, že z těch rozhovorů uděláme texty. Přepsal je do takových krátkých celků. Pak jsme je natočili, aby si to lidé mohli poslechnout.

To je výborný nápad.

Měli jsme z toho velkou radost. Já jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale naši novináři věděli, že to může spadnout pod ten paragraf. [5] Jenže celá naše práce spadá teď v Rusku pod různé paragrafy. Takže jsme byli pyšní, že jsme to udělali. Když mě během vyšetřování vyslýchali, nechápali, jak jsme něco takového vůbec mohli vydat. Říkali mi: To je prostě na osm deset let. Pojedeš na deset let do lágru. Takže od října – v říjnu mě dali do vazby – až asi do května jsem pokaždé slyšela: A stojí to za to? Nějaká kniha? Deset let neuvidíš děti. Tohle jsem slyšela několik měsíců.

To je strašidelné. Co se ve vás dělo, když jste donekonečna poslouchala: za jednu knihu deset let? Za knihu, jíž jste vlastně byla jen editorkou? 

Editorkou a spoluredaktorkou. Takže to nejsou moje myšlenky, nenapsala jsem to já.

A vašeho kolegu nechali být? 

On už do Ruska nejezdil.

Vaše americké občanství vám spíš pomohlo, nebo přitížilo?

Věděla jsem, že to může pomoct, ale taky jsem věděla, že se vztahy mezi Amerikou a Ruskem zhoršují. Hned na začátku mi řekli, abych na své americké občanství zapomněla, že ve vazbě mi bude jenom překážet, a že mi doporučují být zticha.

Mohu se zeptat, jak jste získala americké občanství?

Dostal je přede mnou můj manžel a pak jsem je v roce 2014 dostala i já. Ale pomohla nám k němu také dlouhá léta práce pro Rádio Svobodná Evropa. 

Před lety jsem překládala lágrové paměti Olgy Adamové-Sliozbergové, zatčené v roce 1936, na počátku období Velkého teroru. Když jsem poslouchala vaše rozhovory, šokovalo mě, že se od sovětské doby v ruských vězeních ani na ruském vězeňském systému nic nezměnilo. [6] 

Ano, v Kazani je velmi stará věznice. Drželi mě šest měsíců v takové izolační části. Podmínky byly hrozné. Záchod tam v podstatě nebyl. Byla to jenom díra v podlaze.

Ruský represivní systém tedy stále připomíná středověk.

Nic se nezměnilo. Vazební systém v Rusku je velmi zajímavý. Nic se tady nevysvětluje. Prostě tě odvezou, transferují tě. A ty nevíš, co se bude dít. Takže najednou přijdou a řeknou: Za deset minut Kurmaševová ven. Kam a proč? Nevíš. Funguje to schválně tak, aby se člověk ztratil. Když je v transferu, v těch vlacích, je mimo dosah právníků, není jak ho kontaktovat, je ztracený. A ty vlaky, vy je určitě znáte, se vůbec nezměnily. 

Ano, k převážení vězňů sloužily stolypinské vagony. [7]

Stolypinské vagony se vůbec nezměnily. V nich může být člověk týdny a týdny, opravdu. Přivezou ho do nějaké stanice, kde je policie, nechají ho tam pár dní a pak zase vezou dál. Takže rodina, právník – pokud ten člověk má rodinu a právníka – se možná měsíce nedozví, kde je a jestli žije. A to se stalo s Viktorií Roščynovou. Tato novinářka zemřela právě v transferu. Nikdo se nedozvěděl, kde je a kde zemřela. [8]

Co vlastně věděli vaši vyšetřovatelé o činnosti Rádia Svoboda? 

Věděli všechno. Protože my nejsme nějakou skrytou agenturou nebo něčím takovým. Všechno věděli, protože nic z toho není tajné. Jsme novinářská organizace, média. Všechno je na internetu, nikdo nic neskrývá. Spíš na mě vyvíjeli psychologický tlak. Jako že jsem slušná žena a jak jsem mohla takhle dopadnout. Jak se mohlo stát, že tak slušná žena pracuje pro nežádoucí organizaci? [9] A mou odpovědí bylo, že tak nežádoucí není, že když jsem začala pracovat pro Rádio Svoboda, vysílali jsme do éteru v Tatarstánu. Každý nás večer poslouchal, lidé znali můj hlas. Jenomže mým vyšetřovatelům bylo kolem třiceti, tyhle věci je nezajímají, nic jim to neříká. Když jsme mluvili o vztazích mezi generacemi, tam je to úplně ztracené. Oni dělají, co jim řeknou. Nemělo cenu se s nimi bavit o tom, kdo jsme, že jsme novináři. Vůbec netuší, nemají tu zkušenost, že žurnalistika může být nezávislá, protože v zemi to nemají ani nikdy neměli. Možná měli v těch devadesátých letech, ale pak režim nezávislou žurnalistiku zаbil. Zabil Annu Politkovskou a další novináře. Nevědí, že média můžou být nezávislá a svobodná jako v Americe nebo jako tady. Když jsem to pochopila, už jsem se ani nesnažila s nimi na to téma mluvit. 

Z vězení jste se vrátila do Prahy. Žijete v Česku, mluvíte česky. Jak se vám tady žije? 

Krásně se mi tady žije. Je to můj domov. Žiju tady déle než kdekoli jinde, skoro půlku svého života, dvacet sedm let. Narodila jsem se v Kazachstánu a do Kazaně, do Tatarstánu, jsme se přestěhovali, když mi bylo šest. Tam jsem chodila deset let do školy a pět let na univerzitu. Takže v Kazani jsem bydlela patnáct let a tady bydlím dvacet sedm. Mám spoustu kamarádů Čechů. Líbí se mi, že lidé jsou schopni dělat takové ty vyloženě lokální věci, třeba si krásně upravit dvorek nebo pomoct sousedům postarat se o zvířátko. To mě prostě baví, protože tady začíná stabilita. Když se stabilizuješ u sebe doma a pomůžeš sousedovi. Někdo se u toho zastaví, někomu to stačí. A někdo, kdo má víc síly, energie a peněz, dělá třeba víc. Tohle mě na České republice fascinuje. Ale dokážu i kritizovat, když se mi něco nelíbí. 

Jak přijímáte nejistotu kolem Rádia Svoboda vyvolanou Trumpovou administrativou? Máte nějakou alternativu pro budoucnost?

Alternativu nemám, až takhle daleko do budoucnosti nepřemýšlím, ale možná je to chyba a měla bych něco plánovat. Ale je to hodně smutné, není to fér. Napadly mě hned dvě myšlenky, když jsem se to dozvěděla. Co se stane s našimi kolegy, kteří jsou ve vazbě? Nevím, co by běželo hlavou mně, kdybych byla ještě ve vazbě a tohle by se stalo. Že jsem pracovala pro organizaci, která může najednou zmizet? Co se mnou bude? Vůbec nevím. Snažím se proto podporovat naše novináře a jejich rodiny. I kdyby se něco stalo s rádiem, aby v tom nezůstali. Existují mezinárodní organizace, které o nich vědí. 

Pokud Rádio Svoboda nezíská na svou další činnost finanční zdroje, bude v Praze asi hodně novinářů, kteří budou hledat práci.

Myslím si, že i kdyby Rádio Svoboda přestalo existovat v té podobě, jaká je teď, jsou tady dvě věci, které nikdy nezmizí. Zaprvé, lidé nás potřebují. Teď nemluvím jenom o Rusku. Je přes dvacet dalších zemí, do kterých vysíláme. Potřebují nás lidé v Afghánistánu, v Íránu, ve Střední Asii, protože tam nemají přístup už vůbec k ničemu. Už se tam blokuje všechno. Stejně tak vím, že lidé nás poslouchají, že ze strany posluchačů požadavek je, a vím, že na naší straně jsou novináři, kteří tento požadavek dokážou splnit. Umějí svoji práci velmi dobře. Musí se to jenom přetransformovat do jiného formátu. Třeba to nebude tak velká organizace, ale budou to menší redakce, které budou pokračovat se stejnou misí.

/Natočeno v Garden’s restaurant v Praze 14. 5. 2025./

---

1 V době Sovětského svazu byla Kazaň administrativním a kulturním centrem Tatarské autonomní sovětské republiky. V říjnu 1991 byla vyhlášena plná nezávislost na RSFSR pod názvem Republika Tatarstán. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno referendem v březnu 1992.

2 Podrobněji o jednotlivých novinářích viz https://about.rferl.org/advocacy/advocacy-imprisoned-journalists/

3 Kniha vyšla dvojjazyčně, v ruštině a v angličtině, vydala ji tatarsko-baškirská redakce Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda na konci roku 2022.

4 V srpnu 2022 byla Irina Gen odsouzena k pěti letům v kolonii podmíněně. V rozsudku mj. stálo: „Motivována trvalou nenávistí vůči ruskému prezidentovi sdělila během vyučovací hodiny žákům nepravdivou informaci, že ozbrojené síly Ruské federace počínaje rokem 2014 zabírají území cizích států…“

5 Trestní zákoník Ruské federace, článek 207.3. Veřejné šíření vědomě nepravdivých informací o použití ozbrojených sil Ruské federace, výkonu pravomocí státních orgánů Ruské federace /…/. Ve znění federálních zákonů ze dne 25. 3. 2022.

6 Paměti Olgy Adamové-Sliozbergové jsou jedním z hlavním zdrojů knihy Gulag: historie Anne Applebaumové, která byla oceněna Pulitzerovou cenou za rok 2004.

7 Původně se vagony používaly k přepravě rolníků do sibiřských a dálněvýchodních oblastí v rámci přesídlovací politiky knížete P. A. Stolypina, předsedy Rady ministrů Ruského impéria. Později prosluly vagony tím, že v nich byli odsouzenci transportováni do táborů na Sibiři. Tato verze měla pryčny a zamřížovaná okna.

8 Viktoria Roščynová byla mladá ukrajinská novinářka, která informovala o ruské invazi na Ukrajinu a o obléhání Mariu­polu. V roce 2022 získala Cenu za odvahu v žurnalistice. Připravovala reportáže pro ukrajinské nezávislé médium Hromadske, Ukrajinskou pravdu a redakci Rádia Svoboda. Zmizela v srpnu 2023. V říjnu 2024 bylo potvrzeno, že zemřela v ruské vazbě.

9 V únoru 2024 ruské úřady zařadily Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda na seznam nežádoucích organizací.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)