Kdo byl Charlie Kirk?
(1993–2025)

Ta scéna se vryje do paměti. Mladý muž v bílém tričku sedí v kampusu nepříliš ­významné univerzity v americkém Utahu, obklopen dvěma či třemi tisícovkami posluchačů. Mnozí s ním nesouhlasí. Před chvílí s úsměvem naházel do davu několik červených trumpovských kšiltovek a teď se věnuje studentům seřazeným před mikrofonem, aby mu mohli položit otázku. Tohle je jeho parketa – diskuse, především s těmi, kdo jeho konzervativní přesvědčení nesdílejí. Nad hlavou mu visí motto Prove Me Wrong (Dokažte, že se mýlím). Pak třeskne výstřel a mladík se hroutí v krvi. Zůstane po něm manželka a dvě malé děti.

Než byl zavražděn, Charliemu Kirkovi u nás věnoval pozornost málokdo. Ihned po jeho smrti se však vynořily desítky komentářů odsuzujících jeho údajně extremistické názory a internetem začaly kolovat jeho šokující, ovšemže z kontextu vytržené výroky. Zapojit se do této debaty je zbytečné, její účastníci si nenaslouchají. Dejme na stránkách Kontextů raději slovo mrtvému: čtenář ať sám uváží, nakolik je pravděpodobné, že Charlie Kirk byl (klero)fašista, který zavrhoval soucit, opovrhoval ženami, černochy považoval za méněcenné a tak podobně. (T. S.)

Sušenky a Obama

Moje politická kariéra začala, když mi bylo šestnáct. Milovali jsme tehdy sušenky s čokoládou, a kdovíproč se stalo, že jejich cena vzrostla během roku na trojnásobek. Založili jsme tedy studentské hnutí proti sušenkové inflaci a vážně jsme se brali za tuhle spravedlivou věc…

Narodil jsem se na předměstí Chicaga a odmalička mě fascinovaly dějiny Ameriky. Vrtalo mi hlavou, proč jsou Spojené státy tak skvělou zemí. Když jsem chodil do šesté třídy, uvědomil jsem si, že mi ve škole předkládají ideologii, která neodpovídá hodnotám, v jakých jsem byl vychován. Někdy to bylo nenápadné, ale někdy vůbec – učili jsme se, že tahle země není dobré místo pro lidi, kteří tvrdě pracují a hrají podle pravidel. Americký sen se proměnil v lež.

Otrokářství jsme probírali snad měsíc. Proti tomu nejde nic namítat, byla to hrozná věc, ale na Otce zakladatele pak zbyly jen tři dny. Přitom sepsali nejúžasnější politický dokument v dějinách! O jeho vzniku a o všem, co s ním souviselo, jsme se učili málo. Hrdinství, odvaha a genialita se přecházely, kdežto tragédie a hrůzy se zdůrazňovaly. Už na střední škole ve mně něco toužilo objevit skrytou stranu příběhu, nestačil mi narativ, který mi opakovali.

Většině spolužáků to šlo jedním uchem tam a druhým ven, ale já jsem začal některým učitelům odporovat. Vzpomínám, jak jsem jednou přišel domů a zeptal jsem se rodičů, jestli jsme demokraté nebo republikáni. „To je jednoduché,“ řekli mi, „věříme v Boha a pracujeme, takže jsme vlastně republikáni.“ Tak mi rodiče vysvětlili politiku, ačkoli sami nijak politicky aktivní nebyli.

Nemít politické názory ovšem tehdy skoro nešlo: když jsem byl v osmé třídě, náhle se v politice objevil chlapík jménem Barack Obama. Byl přímo od nás, z Illinois, senátor, skoro mesiášská postava. Každý si o něm něco myslel. Když v roce 2008 slavil v Chicagu vítězství v prezidentských volbách, stálo za ním všeobjímající politické hnutí. A kdo měl pochybnosti, mohl očekávat, že mu okolí dá pocítit svou nevoli. Býval jsem tehdy neohrabaný, plytký, své názory jsem neuměl artikulovat, ale něco mě nutilo postavit se převládající ortodoxii. Nevěřil jsem, že splní všechny své sliby a nastolí utopii.

Vzdělání bez univerzity

Na univerzitu jsem nikdy nešel. Ve skutečnosti jsem chtěl jít na [vojenskou akademii] West Point, toužil jsem po tom snad od dvanácti. Vždycky mě přitahovala představa vojenské služby, patriotismus mi vštěpovali odmalička. Vzpomínám, jak jsem se jednou zeptal učitele, na kterou univerzitu je nejtěžší se dostat. Řekl mi, že kromě Harvardu na West Point. Přihlásil jsem se tam, ale nevzali mě, dost mě to tenkrát zdrtilo.

Rodičům jsem pak řekl, že si vezmu na rok volno. Z té naší sušenkové iniciativy se už mezitím stalo něco jako místní politický klub, malá organizace, která se dala do pohybu a rostla. Říkal jsem si, že by nebylo špatné v tom pokračovat, a uvidíme, kam mě to dovede.

Měl jsem v té době úžasného mentora jménem Bill Montgomery, byl to jediný člověk, který mi kdy poradil, abych na univerzitu nechodil. Připadalo mi, že nic radikálnějšího jsem v životě od nikoho neslyšel. Poslechl jsem ho a vzal jsem si rok na to, abych si rozmyslel, kudy dál. Tenhle Montgomery rozpoznal, že mám něco jako vlohy pro podnikání. A elán. Sám byl podnikatel, univerzita podle něho nebyla nic pro mě. „Měl by sis plivnout do dlaní a vytvořit něco vlastního, máš to v sobě,“ řekl mi.

Radikální na tom bylo, že jsem byl klučina z chicagského předměstí a všichni kamarádi šli studovat. Nemít titul, to byla známka selhání, jenomže když mě nevzali na West Point, byl to největší dar Boží: všichni mí kamarádi byli na univerzitách a já jsem je začal navštěvovat. Když jsem se pokoušel rozjet to své politické hnutí, došlo mi, že mým bitevním polem by se mohla stát akademie. 

Myslím, že nejít na univerzitu bylo správné rozhodnutí. Do této chvíle už jsem pobýval na více univerzitách než většina lidí, byl jsem aspoň ve dvou stovkách kampusů. Přednášel jsem tam, diskutoval se studenty, anebo založil místní pobočku. Svým způsobem myslím, že univerzitní vzdělání mám, jen jsem k němu přišel jinou cestou.

Vzpomínám na naši úplně první akci, bylo to na Wisconsinské univerzitě v Madisonu. Přijel jsem tam a neměl jsem nic víc než skládací stolek, půjčil jsem si ho od rodičů. Rozložil jsem si ho a vedle postavil transparent, něco v tom smyslu, že velká vláda smrdí… aby to bylo trochu provokativní. Možná každých patnáct minut se u mě zastavil jeden student. Hlavně mi šlo o to, najít někoho blízkého, kdo by chtěl třeba založit místní pobočku.

Nakonec se to podařilo. Pokračovali jsme na univerzitách v Illinois a v Indianě, někde jsem u stolku proseděl třeba i pět nebo šest hodin, ale každá další pobočka už byla snazší. Byl jsem nadšený, poněvadž mi to umožnilo obejít pár lidí, kteří vypadali, že by nám byli ochotní něco přispět, a mohl jsem jim ukázat, že náš koncept funguje. Postupně vznikla infrastruktura, skutečná organizace.

Charlie vynikal v mnoha směrech a ve všech se zlepšoval: organizoval, přesvědčoval lidi, aby šli k volbám, obstarával prostředky, vzdělával se, zkoumal svou víru… ale jestli byl v něčem opravdu dominantní, pak v otevřené diskusi s ideologickými protivníky. Vždy byl zdvořilý a velkorysý… jestli ho zabili za tohle, co bude dál?

Michael Knowles, The Daily Wire

Turning Point USA

Chtěl jsem být trvale ve styku s cílovým obecenstvem, které jsem se snažil přesvědčit, a to se nedá dělat jinak než přímo v univerzitních kampusech. Vždycky jsem věřil v interakci na nejnižší úrovni. Žádný sběr dat, grafy ani abstrakce vás nedostanou do přímého kontaktu s konkrétními lidmi.

K tomu je ovšem potřeba nějaké financování, a skoro náhodou jsem objevil, že bohatí lidé mají slabost pro univerzity a zájem přispět nějak k jejich rozvoji. Bylo mi tehdy osmnáct, devatenáct, přišel jsem někam na večírek a snažil jsem se, aby si mě někdo všimnul. „Hodlám představovat konzervativní myšlenky v univerzitním prostředí.“ To je zaujalo: „Už jste byl na mé alma mater?“ A já: „No, třeba bychom tam mohli zajet, kdybychom dostali trochu peněz.“ 

Uvědomil jsem si, že filantropové dávají svým školám stamiliony dolarů, takže na tom, co se tam odehrává, jim záleží. Mladík, který to tam chtěl trochu provětrat, je zaujal, protože tehdy už „woke“ hnutí opravdu vyvřelo na povrch.

V roce 2012 jsem se zúčastnil Republikánského národního sjezdu, sháněl jsem nějaké dárce. Neměl jsem nic víc než nápad, že budeme šířit konzervativní agendu mezi příslušníky nastupující generace. Jen tak na schodišti jsem tam oslovil chlapíka jménem Foster Friess a v rychlosti jsem vysypal, jak bych si to představoval, bylo to úplně nepřipravené. Zasmál se, dal mi vizitku a řekl: „Budeme v kontaktu.“ Příští týden dorazil šek na deset tisíc.

Tak vznikla organizace Turning Point USA (Bod obratu). Rozhodli jsme se pro formu neziskové organizace hlavně proto, že jsme odhalili obrovské nevyužité finanční prostředky a velký zájem mnoha filantropů, aby se v kampusech něco změnilo. Starší bohatí dárci investují část kapitálu do podniků, od nichž neočekávají žádný monetární zisk, spíš něco jako kulturní, společenský posun. Najednou nám začali říkat: „Mám tady tenhle balík, který jsem přislíbil Yaleově univerzitě, milion dolarů ročně. Nechci brát slovo zpět, ale nenašel by se nějaký lepší nápad?“ Akademický svět stojí nalevo a my jsme do něho vstupovali jako rušivá síla. A dárci si říkali: „Fajn, ne že bych ty peníze místo Yale dal jim, ale padesát tisíc na rok, to by šlo a uvidíme, co s tím udělají.“

Založení Turning Point USA, to je příběh, který se mohl odehrát jedině ve Spojených státech. Třeba budeme mít jednou místní pobočky v Itálii nebo ve Francii, ale na téhle zemi je něco zvláštního, jinde taková organizace vzniknout nemohla.

Snad se mýlím, ale dnes večer mám pocit, jako by [vraždou Charlieho Kirka] byla překročena jakási neviditelná hranice, o které jsme ani nevěděli, že existuje. Naposledy jsem měl takový pocit 11. září 2001… bylo jasné, že svět se navždy změní. Jako by někdo natrvalo přepsal pravidla hry a do nevinné, mírumilovné minulosti už prostě není návratu.

Konstantin Kisin, TRIGGERnometry

Od Hayeka k Bohu

Od začátku jsem si uvědomoval, že nemám univerzitní vzdělání, a nebyl jsem si jistý, jestli se studenty vůbec udržím krok. Četl jsem von Misese a Rothbarda, Hayeka, Friedmana, libertariánské ekonomy. Moc mě to zajímalo. Pak jsem se bavil se studenty ekonomie a oni o těchhle lidech ani neslyšeli. Uvědomil jsem si, že tady něco nehraje: nadělají obrovské dluhy, aby mohli studovat, a přitom já, který čtu, jen když mám chvíli čas, vím víc než oni.

Je to zvláštní, ale jak jsem hlouběji pronikal do ekonomické vědy, vedlo mě to zpátky ke kořenům, k mé křesťanské výchově. Nakonec jsem se dostal k Hayekově Cestě do otroctví a tehdy jsem prožil něco jako okamžik prozření. V té knize je spousta tvrzení o dobru a o zlu, ale jaká máme měřítka, podle nichž můžeme něco označit za dobré nebo zlé? To mě přivedlo zpátky ke křesťanství. Cesta do otroctví je kniha o tom, jak vládní tyranie spolkne společnost, krok za krokem ji pohltí. Pochopil jsem, že tu hrají roli tvrzení o tom, co je to pravda, jenže na to už libertariánská ekonomie nestačí. Bylo potřeba jít hlouběji.

Když mi došlo, že v pozadí je ještě něco hlubšího, pustil jsem se do studia psychologie a začal jsem vážněji brát svou víru a studovat Písmo. To bylo v době, kdy už „woke“ hnutí začínalo být všudypřítomné. Ještě nedosáhlo úplného vrcholu, ten přišel až někdy v roce 2020, ale už tehdy mi bylo jasné, že se tu odehrává duchovní souboj. A bylo velmi nadějné, že jsem potkával spoustu mladých, především mužů, kteří měli zájem vrátit se ke svým kořenům a konzervatismus je přitahoval. Jako by se toužili vrátit k tomu, co říkal už Abraham Lincoln: svoboda a odpovědnost. Začínali chápat, že mít jedno bez druhého nelze.

Odpovědnost debatéra

Já zkrátka hrozně rád diskutuji. Rád zkoumám ideje, rozhovor je pro mě dar Boží. Jde mi o to, dobrat se pravdy, a možnost rozmlouvat s univerzitními studenty je pro mě jako živá voda. Cítím při tom obrovskou odpovědnost: když přijedu do kampusu, čekají mě tam čtyři tisíce studentů, aby se mnou mluvili – a přitom mají spoustu dalších věcí, které by mohli dělat. Očekávají ode mne, že budu otevřený, zajímá je slovní bitka, názorová přestřelka, protože na univerzitě se s ničím takovým nesetkávají. Částečně to asi souvisí s feminizací školství, žádné soupeření se tam dnes nepěstuje. To, co dělám já, je naopak dost maskulinní, taková verbální pouliční rvačka. Každý může přijít, postavit se k mikrofonu a dokázat, že se mýlím. Nedělám si žádné poznámky a na nic se neptám umělé inteligence. Tři hodiny tam sedím a všichni mě sledují. Je to skoro gladiátorský souboj o to, které ideje u nás na Západě zvítězí. Něco na tom je pozoruhodně přitažlivé. 

Jako křesťan musím také udržovat rovnováhu mezi pravdou a láskou – jinak by mi šlo jenom o pravdu. Před pěti lety bych s některými z nich vymetl podlahu, ale dnes už jsem otec, je mi jednatřicet a mám dvě děti. Už nejsem tak docela jedním nich. Nejsem ani profesor, ale přece jen mám víc moudrosti, životních zkušeností. Takže se pokouším být o něco laskavější, aspoň když vidím, že můj partner v diskusi není nemístně agresivní. A když mě začne urážet, někdy si uvědomím, že sám nese hluboké rány. Místo abych si z někoho takového dělal třeba legraci, ptám se sám sebe, jestli není možné vést láskyplnou konverzaci. Bývá to těžké, protože jejich ideje často nijak láskyplné nejsou.

[Kirk] byl jednou z nejrozvratnějších mladých osobností. Nikdy nepřestával s nenávistnými projevy proti jistým skupinám… Nenávistné myšlenky mají za následek nenávistné projevy a ty zase nenávistné jednání… Nelze chovat takto strašlivé myšlenky, vyslovovat takto strašlivá slova a představovat si, že k žádným strašlivým činům nedojde.

Matthew Dowd, MSNBC*

Co bude dál?

Hlavně chci pokračovat v tom, co dělám. Mám nejskvělejší povolání na světě, nemohl bych být šťastnější. Cítím, že každý den to, co říkám, něco mění a něčí život získává význam. Jsem přesvědčen o pravdivosti teze Viktora Frankla, podle něhož je pro lidi na Západě nejnaléhavější potřebou – vedle těch biologických – mít nějaký smysl života. Ten dnes mnoha lidem chybí.

Nechystám se nikam kandidovat, žádnou funkci v Trumpově administrativě nepřijmu. Myslím, že tím, co dělám, se mi podařilo cosi trefit – pokoušíme se napomoci Západu uzdravit se. Západ se podle mě musí vrátit domů, ke svým kořenům. Věřím, že jsme dědici křesťanské společnosti, a nevěřím, že naše společnost může být svobodná, když přestaneme mít v zádech víru v nějakou vyšší moc. Chci, abychom se vrátili ke svobodné společnosti, ve smyslu nejen politickém. To je jen jedna stránka věci.

Politika je totiž jen úzký výřez, to, jak lidé zrovna volí. V politice se projevuje kultura a duchovní sféra. Upřímně řečeno, uvědomil jsem si tenhle rozdíl až v posledních pěti letech – sám jsem politický člověk, vyrůstal jsem se silnými politickými názory, ale politika je jen důsledek, něco jako následný otřes. Snažím se dobrat hlubších příčin toho, co se podle mě v našich univerzitních kampusech odehrává. Co se odehrává v širší kultuře, jak dnes lidé přijímají informace. A řekl bych, že v tom směru odvádíme každý den pořádný kus práce.

Když cestuji po amerických univerzitách, uvědomuji si, že studenti našim myšlenkám neodporují, spíš se s nimi ještě nikdy nesetkali. To mě naplňuje optimismem – kdybych jezdil z místa na místo a setkával se s mladými lidmi, kteří by chodili k mikrofonu a předkládali mi promyšlené a podložené důvody, proč se mýlím, bylo by to na pováženou. Ale většinou jsou spíš zvědaví, zmatení tím, že takhle vůbec někdo přemýšlí. Ukazuje se, že se nikdy nesetkali s procesem racionálního a kritického uvažování nad tím, co tyhle ideje znamenají. Odtud plyne, že mám před sebou ještě spoustu nedotčeného území. Musíme naše poselství přinést na další univerzity a dalším mladým lidem.

Charlie Kirk na Oxfordu

Kdybych vás navštívil před sto lety, vládla by mezi námi obecná shoda na tom, oč má státník usilovat. Dnes už nevládne. Británie, jedna z nejbáječnějších zemí v dějinách světa, se změnila. Byli jste zemí Shakespeara, parního stroje, Adama Smithe. Porazili jste Napoleona, zničili jste obchod s otroky. Postavili jste se Hitlerovi.

Amerika se stala velikou díky tomu, co jsme převzali od Británie, a když slyším heslo „Učiňme Ameriku znovu velikou“, slyším „Vraťme Ameriku jejím britským kořenům“. Když se však podívám na současnou Británii, vidím zemi, jejíž vládnoucí elity se předhánějí, která se rychleji zřekne hodnot, jimž jejich vlast vděčila za svou velikost.

Čtrnáct let takzvané konzervativní vlády nedokázalo konzervovat starobylou britskou svobodu slova. V Británii je dnes za pohoršlivé příspěvky na sociálních sítích zatýkáno třicet lidí denně a ve Skotsku za tichou modlitbu blíž než 600 stop od potratové kliniky skončíte ve vězení. Členové parlamentu hubují britské občany, kteří si myslí, že mají právo říkat věci, nad nimiž se muslimové urážejí.

Čtrnáct let konzervativní vlády nedokázalo konzervovat britský blahobyt. Očistíme-li průměrnou výplatu britského dělníka o inflaci životních nákladů, bude menší než v roce 2008, a mimo Londýn vydělávají dnešní Britové méně, než kolik činí průměrný příjem v kterémkoli z padesátky amerických států. Za elektřinu platíte v důsledku rozhodnutí usilovat o uhlíkovou neutralitu nejvíc na světě. A nic nezabije moderní ekonomiku rychleji než drahé energie.

Především však čtrnáct let konzervativní vlády nedokázalo konzervovat britský národ. Konzervativci v této zemi usoudili, že jejich mravní povinností je umožnit každému z třetího světa, aby se přestěhoval sem. Nemusel přijmout západní hodnoty ani mít nějaké užitečné dovednosti, sociální dávky mu začaly chodit hned po příjezdu.

Vymírání britského národa je vymíráním křesťanství. Praktikujících muslimů v Británii bude brzy víc než praktikujících křesťanů. Myslím, že to bude katastrofální změna, a nechci, aby se Amerika vydala cestou Británie. Chci, abychom si uchovali svobodu. Chci, abychom zůstali bohatí a novátorští. Chci, abychom nepřestali být křesťany. Nechci, aby Amerika byla nahrazena.

Ale na mě zapomeňte, chce to hlavně americký lid, a v demokracii má přece lid dostat, co žádá. Ti, kdo nám přednášejí o demokracii, často bývají velmi pohoršeni, když lid hlasuje jinak, než by oni sami chtěli.

A tady do hry vstupuje Donald Trump: změnil chod dějin tím, že vyvrátil předpoklad, podle něhož mělo být vítězství levice nevyhnutelné. Za vlády prezidenta Bidena vstoupilo na půdu Spojených států víc než deset milionů ilegálních přistěhovalců a celé čtvrti amerických měst byly odevzdány migrantům žijícím ze sociálních dávek.

Prezident Trump snížil ilegální přechody hranic ne o 90, nýbrž o 99,9 procent. Po dlouhé roky vedoucí představitelé lhali, že jižní hranice je neřešitelný chaos, ale prezidentu Trumpovi stačilo několik týdnů na to, aby je odhalil jako lháře. Jen zavření dveří však škody, které způsobil Biden, nenapraví. Máme dnes v Americe deset milionů lidí, kteří by tam být neměli. Když se k vám domů někdo vloupe, problém nevyřešíte jen tím, že zavřete dveře na zámek. Lupiče je potřeba dostat ven.

V Bidenově Americe vládla tyranie DEI.** Naše ústava sice výslovně zakazuje rasovou diskriminaci, ale vláda lidem přesto nařídila diskriminovat. Mnohým tak byla upřena pracovní místa nebo povýšení. Mladé lidi nepřijímali na univerzity, pokud neměli správnou barvu kůže. Firmám, jejichž vlastníci nevypadali tak, jak vypadat měli, nebyly přidělovány státní zakázky. Podnikatelé, kteří při najímání nových pracovníků jaksepatří nediskriminovali, se ocitali před soudy. Trump nařídil DEI zničit.

Chci, aby to zničení postupovalo rychleji. Chci, aby se každé univerzitě jasně řeklo, že neukončí-li ihned rasovou diskriminaci, přijde o veškeré federální financování. Rád bych, aby Ministerstvo spravedlnosti zahájilo audit všech federálních zakázek a okamžitě zrušilo ty, které byly přiděleny podle DEI. Není to rakovina toho typu, kterou lze postupně potlačit: musí být vyrvána z kořenů.

Totéž platí pro sociální epidemii transgenderismu. V Bidenově Americe byly veřejné školy a lékařské organizace donuceny tohle šílenství podporovat. Desetileté i mladší děti byly přesvědčovány, aby začaly užívat nevyzkoušené hormony a nechaly si chirurgicky měnit svá těla. V některých liberálních amerických státech dnes může rodič, který nesouhlasí s tranzicí svého dítěte, přijít o opatrovnická práva.

Prezident Trump přijal i opatření k ochraně ženského sportu – poté, co v Americe 890 biologických mužů ukradlo ženám sportovní trofeje a mistrovské tituly.

Americký lid se ve volbách rozhodl postavit na první místo Ameriku. Měli byste chtít uchovat a obnovit velikost Británie. Chcete-li, aby Británie byla zase velká, a nejen průměrná, chcete-li Británii, na niž budete moci být hrdi, měli byste mít všichni na hlavě červenou čepici s nápisem MAGA a podporovat Donalda Trumpa.

/vystoupení na formální debatě konané 20. května 2025 na půdě společnosti Oxford Union; redakčně kráceno/

Ne, Charlie Kirk nebyl dokonalý. S mnoha jeho názory lze přinejmenším polemizovat, počínaje jeho bezvýhradnou podporou prezidenta Trumpa, a občas mluvil o věcech, o nichž moc nevěděl, například o válce na Ukrajině. Koneckonců, bylo mu sotva třicet a hodně lidí by žilo, kdyby stříleli jen ti, kdo v tom věku nevyslovili žádnou hloupost. Demokracie však není intelektuální balet mudrců. Jak už kdosi řekl, demokracie je diskuse: vyžaduje odvahu jít se svými názory na trh a předložit pro ně argumenty. Konzervativní politika se bez mučedníků obejde a křesťanství jich má až dost. Přejme si, aby diskusi zůstal jen tento jeden.

* Televize MSNBC se za tato slova, vyslovená ještě dříve, než byl Kirk oficiálně prohlášen za mrtvého, omluvila a komentátor Matthew Dowd byl na hodinu propuštěn.
** Diversity, equity, inclusion, česky přibližně rozmanitost, rovnost, začlenění.

/Vybral, přeložil a upravil Tomáš Suchomel./

---

Prameny:

Charlie Kirk’s Personal Story, Jordan B. Peterson Podcast, Ep. 542 (https://www.youtube.com/watch?v=dP0TagcNvCg&t=2989s)

Dennis Talks With TPUSA‘s Charlie Kirk, Fireside Chat, Ep. 65 (https://www.youtube.com/watch?v=R9RtqhTRFRk)

My Full Speech At Oxford: Make England Great Again, Charlie Kirk (https://www.youtube.com/watch?v=2I_YoS234TM&t=162s)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2025)