Klasický liberalismus bez silných bohů
Jak může otevřená společnost uspokojit potřebu smyslu

Časopis Kontexty pravidelně seznamuje čtenáře s konzervativními pohledy na současný svět a výzvy, před nimiž stojí západní civilizace. Novozélanďan Roger Partridge v článku, jejž nedávno přinesl internetový časopis Quillette, hledí stejným směrem, ale činí tak z perspektivy klasického liberalismu. Srovnání bude nanejvýš žádoucí, o potřebě rovnováhy a tvůrčího napětí mezi konzervatismem a liberalismem se ostatně zmiňují myslitelé z obou stran.

Ayaan Hirsi Aliová v listopadu 2023 šokovala řadu svých dlouholetých obdivovatelů, když oznámila, že se stala křesťankou. „Islamismu nemůžeme vzdorovat jen čistě sekulárními nástroji,“ uvedla na vysvětlenou. Zdaleka není sama: podobnými konverzemi nyní procházejí osobnosti od Jordana Petersona až třeba po technologického podnikatele Petera Thiela. Letos v únoru se na londýnské konferenci Aliance pro zodpovědné občanství setkaly čtyři tisíce konzervativců, aby si vyslechli Petersona, který křesťanství otevřeně přijímá jako „realitu, na níž veškerá realita závisí,“ Hirsi Aliovou, Nialla Fergusona a další, kteří argumentují, že má-li liberální společnost přežít, potřebuje hlubší základy než jen práva jednotlivce.

Tyto dříve sekulární postavy dnes přijímají náboženství jako opevnění před extrémním progresivismem a dalšími radikálními ideologiemi. Jejich názory podněcují hlubší zpochybnění základů poválečného liberalismu, a zvláště vize, kterou zformuloval Karl Popper ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé z roku 1945.

V desetiletích po vydání Popperova díla se z „otevřené společnosti“ stalo synonymum poválečného politického a morálního řádu, jehož základem je svoboda, pluralismus a kritické zkoumání. Popper ji staví proti „uzavřené společností“, v níž vládne konformita, dogmatismus a kmenová loajalita. Otevřená společnost nevychází z náboženské či etnické totožnosti, nýbrž z práv jednotlivce a mírumilovného nesouhlasu. V období sílící politické polarizace a rostoucí nedůvěry k institucím si mnozí myslitelé napravo od středu kladou otázku, zda taková otevřenost může být i nadále oporou společenské soudržnosti a smyslu.

Kritici jako R. R. Reno nebo pseudonymní esejista N. S. Lyons soudí, že popperovská otevřenost žádný hlubší smysl ani účel neposkytuje. Argumentují, že poválečný liberální konsenzus rozložil tradiční prameny posvátného smyslu, jako bylo náboženství a národ, a na jejich místo postavil emocionálně „řídké“ normy jako snášenlivost a procedurální otevřenost. Proto je třeba vrátit se ke sdíleným posvátným závazkům.

Musí si liberální společnosti skutečně vybrat mezi smyslem, jejž zakládají autoritářská náboženská či nacionalistická přesvědčení, a bezcílným morálním blouděním? Anebo existuje možnost udržet si společenskou soudržnost, aniž se vrátíme k premoderním jistotám, kterých se dožadují obhájci silných bohů?

Reno ve své knize Návrat silných bohů (2019) argumentuje, že západní elity se po válce dopustily tragického omylu: ve snaze vyhnout se ideologickému fanatismu, který v první polovině století vedl k fašismu a komunismu, zaujaly k veškerým jednotícím ideálům skeptický postoj. Tento „poválečný konsenzus“ podle Rena „učil, že silné lásky – k Bohu, k vlasti, k pravdě – jsou ve své podstatě nebezpečné“. Na jejich místo elity dosadily jen takzvané „slabé bohy“: toleranci, pluralismus, práva jednotlivce a ekonomickou integraci. Výsledkem je podle něho společnost duchovně vyprázdněná: „Naše doba si žádá politiku loajality a solidarity – nikoli otevřenosti. Potřebujeme domov. A k němu potřebujeme návrat silných bohů.“

Lyons v eseji „Američtí silní bohové“ (2025) tvrdí, že společenské „křížové tažení za otevřenost“ rozpustilo tradiční vazby – víru, rodinu a národ – a nahradilo je proceduralismem a technokratickou správou věcí. V jeho pojetí usiloval poválečný liberální konsensus nejen o prevenci autoritářství, ale také o neutralizaci morálního přesvědčení, oslabení zděděných norem a nahrazení „hustých“ sdílených totožností bezbřehým manažérským řádem.

Jak podotýká Lyons v eseji „Láska k národu“, „zvláštní ekonomická zóna se milovat nedá“. Bez vedoucích představitelů, kteří pociťují odpovědnost ke svým národům, a občanů, kterým je dovoleno milovat svůj domov a považovat ho za skutečně svůj, se z liberálního státu stává dutý aparát: výkonný, ale neschopný žádat oběti či uspokojit potřebu solidarity.

Mnohé tato kritika přesvědčuje. Je v ní řeč o reálných jevech, jako je klesající návštěvnost bohoslužeb, rostoucí četnost duševních onemocnění, ideologické rozdrobení a v liberálních demokraciích vládnoucí pocit bezcílného bloudění. Jsme kmenové bytosti, vyvinuli jsme se v malých komunitách a naše nejniternější intuice jsou utvářeny pocity loajality, posvátnosti a sdílené totožnosti. Pokud se liberální společnost zaměří výhradně na autonomii jednotlivce a jeho práva, riskuje, že tyto základy začne přehlížet.

Chybná diagnóza toho, kde liberální společnost sešla z cesty

Reno viní Poppera z propagace „anti-meta­fyzického“ řádu, který liberální společnosti brání uvědomit si náklady, jež otevřenost přináší. Lyons mu předhazuje, že chce „relativizovat pravdy“, rozložit loajality a kolektivní cíl nahradit technokratickou neutralitou. To jsou ovšem karikatury Popperovy zásadní teze. Otevřená společnost a její nepřátelé není ospravedlněním relativismu, nýbrž obhajobou civilizace proti dogmatu a autoritářství.

Myšlenka otevřené společnosti nevychází z mravního relativismu, nýbrž z epistemické pokory, z poznání, že nikdo nemá monopol na pravdu, a hodnoty tudíž musí být kritizovatelné a revidovatelné. „Potřebujeme a chceme zmravnit politiku,“ píše Popper, „nikoli zpolitizovat mravy.“ „Zmravnění politiky“ zde znamená uplatňování etických měřítek na politické jednání, kdežto „zpolitizováním mravů“ se konkrétní morální zákoník prohlašuje neměnným zákonem. A to vede přímo k politické represi. Existenci objektivních morálních pravd Popper nepopírá, jen neuznává právo státu nutit je lidem jako pevné jistoty.

Popperovo dílo patří k liberální tradici sahající od Jeremyho Benthama a Johna Stuarta Milla až po Friedricha Hayeka. Tito myslitelé spatřovali ve svobodě nikoli nemravnost, nýbrž prostor, v němž lze pravdu podrobit zkouškám, napravit omyly a objevit lepší způsoby života. Jak říká Mill v pojednání O svobodě, „jasnější vnímání a živější prožití pravdy [je] výsledkem jejího střetnutí s omylem“. Výsledkem alternativy – tedy společností vybudovaných na údajně neomylných pravdách – jsou gulagy, plynové komory a genocidy. Liberalismus není politicky zdrženlivý, protože je metafyzicky „řídký“: důvodem jeho zdrženlivosti je morální serióznost.

Teze o silných bozích navíc zakrývá leptavý účinek postmoderního relativismu, který se o rozklad sdíleného smyslu přičinil více než cokoli, s čím kdy přišli Popper či Mill. Tam, kde liberalismus v rozumu a otevřené debatě spatřuje nástroje k hledání pravdy, postmodernismus takový předpoklad kategoricky odmítá. Zpochybňuje samu existenci objektivní pravdy, k morálním hodnotám přistupuje jako ke kulturně podmíněným a veliká vyprávění o pokroku, svobodě či lidské důstojnosti zavrhuje jako mocenské nástroje. „Pravda nestojí mimo moc… pravda je z tohoto světa,“ tvrdí Foucault. Univerzální hodnoty jsou demaskovány jako nástroje útlaku. Mnohým se zdá tento pohled osvobozující: odhaluje skryté mocenské struktury a zpochybňuje represivní tradice, slibuje větší svobodu a začlenění. Po čase ovšem jeho leptavá skepse naruší víru ve sdílené morální základy a společenský cíl.

Jak vysvětluje Allan Bloom v knize Uzavírání americké mysli, je-li vše relativní, lidé se přestanou cítit povinováni smysluplně společnosti přispívat. „Amerika je zakoušena nikoli jako společný projekt, nýbrž jako rámec, v němž jsou lidé pouhými jednotlivci…, [síly, které jim propůjčovaly pocit, že mají ve společnosti své místo,] ztratily přesvědčivost“.

S tím, jak postmoderní skepse ustoupila politice totožnosti, na místo liberálních norem hledání pravdy a odůvodněného nesouhlasu nastoupil nový druh morální jistoty vycházející z emocionálního bezpečí, z totožnosti a z prožité zkušenosti spíše než z univerzálních principů. Jakmile byla pravda proměněna v moc, tradiční normy ztratily legitimitu – a týž osud potkal i samu ideu otevřeného nesouhlasu. Univerzitní nařízení týkající se mikroagresí a upozorňování na citlivý obsah odrážejí morální rámec, v němž se újma měří subjektivně a diskusi lze vyložit jako agresi. Mnozí studenti dnes považují slova za násilí a v nesouhlasu spatřují formu neúcty a popření důstojnosti.

Tyto kulturní posuny ještě znásobilo něco praktičtějšího: neschopnost bránit kulturní a občanskou infrastrukturu, která otevřenosti svého času propůjčovala soudržnost a poskytovala morální hloubku. Liberální společnosti nebloudí proto, že by otevřenost ctily přes míru, nýbrž v důsledku své neschopnosti bránit tuto infrastrukturu.

Když Alexis de Tocqueville navštívil v devatenáctém století Ameriku, povšiml si, jak významná část síly nové země spočívá v dobrovolných sdruženích, obecních shromážděních, náboženských společenstvích a dalších školách veřejného ducha. Dnes se tato tkanina třepí – a nejen ve Spojených státech. Jak už před dvěma desetiletími podotkl Robert Putnam v knize Osamělí kuželkáři, instituce, jež dřív podepíraly občanský život, od poloviny dvacátého století vytrvale slábnou. S klesajícím členstvím v místních sdruženích se vytrácí mezilidská důvěra.

Místní samosprávu dál oslabila byrokratická centralizace nahrazující místní iniciativu. Jak upozorňuje Yuval Levin v knize Roztříštěná republika, znárodněná politická kultura stále víc vytěsňuje „prostřední vrstvy“ společnosti, tedy místní sdružení, která kdysi představovala základ občanského života.

Ve Spojeném království dnes vybírají místní úřady jen zlomek toho, co utrácejí, a to je činí závislými na finančních převodech z centra a omezuje místní aktivitu a odpovědnost. Británie se stala jednou z fiskálně nejcentralizovanějších zemí rozvinutého světa: jak říká Philip Blond v knize Rudý Tory, „stát a trh společným úsilím vyhlodaly občanskou společnost, takže zůstali jen atomizovaní jednotlivci a roztříštěná společenství“.

Na svou tradiční úlohu předávat sdílené občanské poznání rezignovaly i školy. Učební osnovy se posunuly ve směru identity, duševní pohody a emocionální gramotnosti – často na náklady historického porozumění a ústavního myšlení. Vyrostla tak generace, která neumí vysvětlit instituce bránící její svobody a normy podepírající občanský život. Jak odhalil výzkum z roku 2023, jen 66 procent dospělých Američanů dnes dokáže vyjmenovat všechny tři složky vlády. To je znepokojivé, protože občanská výchova má mladé učit, jak se podílet na životě pluralitní demokracie, jak pokojně řešit neshody a proč na liberálních institucích záleží. Poskytuje také sdílený slovník, jímž lze mluvit o obecném dobru v nepřítomností sdílené teologie či etnicity. Jak upozorňuje E. D. ­Hirsch v knize Kulturní gramotnost, výkon občanských práv závisí na sdíleném základu poznání. Bez něj se demokratická diskuse hroutí.

Úpadek se odehrává také ve smyslu kulturním. Jak ukazuje Charles Murray v knize Rozpadání, krize manželství a pokles zaměstnanosti i občanské angažovanosti mezi americkými dělníky nejsou jen důsledkem hospodářských změn. V Americe i v Británii je dnes manželství penalizováno: když se páry s nízkým příjmem rozhodnou svůj vztah formalizovat, jsou jim sníženy sociální dávky. Daňové systémy ve Spojeném království i v Austrálii zvýhodňují domácnosti s dvojím příjmem na úkor těch, kde vydělává jen jeden z partnerů a druhý pečuje o domácnost. Jako obvykle nejde o úmysl: rodiny nikdo trestat nechtěl, ale výsledkem byl jejich rozklad.

Ještě vážnější jsou selhání školské a bytové politiky – v prvním případě jde o oblast, v níž na sebe převážnou část odpovědnosti vzal stát, a ve druhém hrála hlavní roli státem uložená omezení, která pokřivila nabídku a omezila dostupnost. Pokud rodiny nemají na to, pořídit si vlastní bydlení, a jejich děti jsou lapeny v selhávajícím školském systému, šíří se deziluze – ne proto, že by lidé odmítali liberální hodnoty, jen prostě nevidí, že by systém fungoval.

Čelní osobnosti hnutí za silné bohy kritizují otevřenou společnost, nemají však jasnou představu, čím ji nahradit. R. R. Reno tak volá po obnově křesťanské ortodoxie, Ayaan Hirsi Aliová se dožaduje obrany civilizace před islamismem a Peter Thiel mísí kulturní křesťanství s technologickým futurismem. Niall Ferguson zase kolísá mezi obdivem k národním tradicím a obavou z populistických excesů a Joe Rogan nabízí lidově-teologickou touhu po zakořenění. Nesjednocuje je žádná promyšlená filosofie, jen úzkost z liberálního bloudění.

Jak upozornil James R. Rogers, Achillovou patou tohoto hnutí je vnitřní nesoudržnost. Apely na „hustou“ náboženskou, případně národní totožnost v pluralistické společnosti mnohé odradí, ale vágní gesta směrem k transcendenci postrádají emocionální přesvědčivost. Mají-li bohové inspirovat jednotu, musí vylučovat – avšak má-li být zachován mír, je třeba je oslabit. Tak či onak, projekt nedokáže naplnit cíle, které si předsevzal.

A co je ještě horší, silní bohové konsolidují politickou moc s nezřídka autoritářskými důsledky. Jakmile jsou jednou intronizováni, zřídka se drží v demokratických mezích. Směs islámského obrození a nacionalistické hrdosti, s níž v Turecku přišel Recep Tayyip Erdoğan, rozkládá nezávislost soudů a svobodu tisku. „Neliberální demokracie“ maďarského premiéra Viktora Orbána, výslovně se opírající o křesťanské dědictví, zase marginalizuje menšiny. A Donald Trump se ubírá podobnou cestou: náboženská a nacionalistická rétorika slouží v jeho případě jako zástěrka podrývání ústavních norem a političtí oponenti jsou stále častěji označováni za nepřátele Boha a vlasti.

Co si tedy mají počít liberální společnosti?

Model, jehož zákonitosti studoval Tocqueville v Americe devatenáctého století, dosud funguje. Jasně to dokládá příklad Dánska, mimořádně soudržné země a demokracie s vysokou mírou důvěry – kolem 74 procent Dánů soudí, že lidem lze důvěřovat. Podle politologů Linda Haase Svendsena a Tinggaarda Svendsena má tato důvěra za následek až pětadvacetiprocentní nárůst národního bohatství Dánska, díky sníženým transakčním a byrokratickým nákladům.

Tato důvěra nemá základ v náboženské jednotě: Dánsko je jednou z nejsekulárnějších zemí světa, s rostoucí rozmanitostí. Jeho soudržnost vychází ze silných občanských sítí, kterou podporují transparentní a vstřícné veřejné instituce těšící se všeobecné důvěře. V Dánsku tak společenská soudržnost přetrvává v prostředí rostoucí sekularizace, a ne v opozici k ní. Jejím základem jsou občanské struktury. V zemi, která má jen 5,7 milionu obyvatel, existuje na sto tisíc sdružení – od dobrovolných hasičů přes pěvecké sbory až po odborové svazy. 

Liberální společnosti mohou mít užitek z toho, co politický teoretik Dolf Sternberger označil termínem „ústavní vlastenectví“. Místo aby občany spojovalo náboženství či etnická totožnost, tato forma sounáležitosti vychází ze sdíleného závazku vůči liberálním zásadám, jako je rovnost před zákonem, svoboda svědomí a demokratická správa. Sternberger soudí, že občané se s tímto „novým, druhotným vlastenectvím… ukotveným v ústavě“ časem citově ztotožní.

Takovému vlastenectví se však musí nějak naučit. V knize Kulturní gramotnost Hirsch varuje, že nedokáží-li školy předávat sdílený základ poznání, „je těžké představit si účinnější recept na kulturní roztříštění“. V procesu občanského formování hrají velkou roli i univerzity, ale mnohé na tuto odpovědnost rezignovaly. Pokud se státem financované univerzity nesnaží připravit studenty k demokratickému životu, možnosti státu, jak je k tomu přimět, jsou velmi omezené. A především, univerzity musí šířit kulturu odůvodněného nesouhlasu, intelektuální otevřenosti a oddanosti pravdě přesahující stranické hranice.

Podobnou roli sehrává i sport: kdykoli Austrálie hraje mezinárodní zápas v kriketu nebo Amerika se zatajeným dechem sleduje Super Bowl, občanské rozpory jsou na čas překonány. Bývají to sice jen prchavé okamžiky, ale poukazují na cosi trvalého – na touhu po společném usilování a po rituálech potvrzujících sdílenou sounáležitost, aniž by vyžadovaly ideologický konsensus. Nedávný průzkum odhalil, že podle devadesáti procent Američanů sport sjednotí lidi různého sociálního a etnického původu – je to jedna z mála oblastí, kde vládne všeobecná shoda. Liberální demokracie by měla bránit politizaci sportu – je to jeden z posledních pramenů národní jednoty.

Ústavní vlastenectví může dál žít v příbězích, vzdělání, rituálech a sdíleném veřejném životě. Liberální demokracie mohou tímto způsobem podporovat soudržnost, aniž podlehnou vylučujícím jistotám silných bohů.

Liberální společnosti potřebují jasné morální a občanské hranice. Vzájemná tolerance by neměla být sebevražedný pakt: společnost oddaná svobodě slova a náboženství a rovnosti přístupu musí být připravena hájit tyto normy tváří v tvář ideologiím, které se je snaží zrušit. Přistěhovalectví může liberální společnosti obohatit, ale jen za předpokladu, že nově příchozí přijmou základní liberální principy za své.

Dánsko je i zde příkladem: od imigrantů se tam očekává, že se naučí dánsky, zapojí se do občanského vzdělávání a přijmou demokratické normy. Neskládají zkoušky z ideologické loajality, ale musí přijmout občanské směrnice, základní závazky, bez nichž pluralismus není možný. Noví občané podepisují Prohlášení o integraci a aktivním občanství, v němž přislibují podporu genderové rovnosti, svobodě slova a vzájemné úctě.

Jak říká Douglas Murray, západní státy až příliš často váhají formulovat své hodnoty – ze strachu, že to zapůsobí vylučujícím dojmem. Inkluze si však žádá preciznost. Cenou za přijetí do liberální společnosti by měla být úcta k pravidlům umožňujícím mírumilovné soužití. A to zahrnuje i odmítnutí snah vynutit si náboženskou ortodoxii, rasového esencialismu či zkoušek z ideologické loajality. Liberální společnosti musí znovu nalézt sebevědomí, které jim umožní nejen přihlásit se k tomu, oč usilují, ale i odmítnout, co nelze tolerovat – včetně neliberálních vyznání, která zavrhují vzájemný respekt. Může být nutné přesněji stanovit právní hranice, ale budou-li vlády, představitelé občanské společnosti a pedagogové ochotni výslovně se hlásit k liberálním hodnotám, morální srozumitelnost může stačit.

Liberální společnosti by se také měly postavit čelem k vlastním politickým selháním, která způsobila, že příslib svobody se zdá být stále nedosažitelnější. Pokud mladší generace nemohou doufat, že získají vlastní bydlení, založí rodinu a dosáhnou kariérního postupu, jaký div, směřují-li k nihilismu? Kvalitní školství, bydlení, zdravotní péče a sociální zabezpečení, to vše je k dobrému životu bezpodmínečně nutné – avšak ve všech těchto ohledech jsme dnes svědky příznaků akutního selhání.

Liberalismus musí poskytnout podmínky blahobytu: bezpečnost, otevřené příležitosti a cestu vpřed pro všechny, kdo se po ní chtějí vydat. Neznamená to nevyhnutelně víc vlády, ale znamená to vládu, která funguje, a systémy, které odmění úsilí, ochrání důstojnost a umožní soběstačnost.

Liberální společnosti nemohou nějakým dekretem obnovit rodinný život a neměly by se o to pokoušet – měly by ho však přestat podrývat. Je možné revidovat systémy sociálního zabezpečení, které penalizují manželství, a daňové zákoníky, které podhodnocují péči o děti. Rodiny nepotřebují silné bohy, potřebují společnosti, které netrestají ty, kdo se snaží vytvořit něco trvalého.

A co je nejdůležitější, liberalismus musí znovu získat morální ctižádost. Až příliš často přenechává otázku po smyslu svým kritikům, což má za následek, že se na něj pohlíží jako na cosi technokratického a vykořeněného – soustředěného víc na proces než na cíl, víc na práva než na obecné dobro. Zatímco elity směřovaly doleva, k relativismu či teoriím založeným na identitě, aktivně se zříkaly institucí, které zdědily. Vzniklé vzduchoprázdno zaplnili vyzyvatelé – od náboženských nacionalistů až po populistické autoritáře – s příslibem síly bez principů a sounáležitosti bez svobody.

Liberalismus by však neměl být morálně lhostejný. Je tradicí, která věří, že důstojnost je objevována ve svobodě, povaha člověka je utvářena dobrovolným sdružováním a solidarita se buduje vzájemností, nikoli z donucení. Obrat k silným bohům odráží obavu, že otevřená společnost nedokáže poskytnout smysl. Takový strach není na místě: má-li liberální společnost inspirovat sounáležitost, nemusí napodobovat posvátné autority, musí jen přestat s praxí, kdy je otázka po smyslu ponechána právě těm silám, které ji ohrožují. Otevřená společnost přetrvá jen tehdy, stane-li se znovu něčím, v co lidé dokáží věřit – protože poskytuje nejen práva, ale i blahobyt, nejen instituce, ale také ideály, které stojí za to přijmout za své. Otázkou není, zda by liberalismus neměl vzkřísit náboženské či národní jistoty minulosti, nýbrž zda dokáže obnovit občanské a kulturní základy umožňující, aby smysl a svoboda vzkvétaly pohromadě.

/Přeložil Tomáš Suchomel. Redakce děkuje Rogeru Partridgovi a Claire Lehmannové, šéfredaktorce časopisu Quillette, za laskavé svolení přetisknout tento článek v mírně zkráceném znění; originál je k dispozici na https://quillette.com/2025/06/10/classical-liberalism-without-strong-gods-open-society-popper./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2025)