Milan Uhde devadesátiletý

Nelze být studentem, pozorovatelem či interpretem dějů v české politice a společnosti 20. a 21. století a nenarazit na fenomén Milana Uhdeho, který koncem letošního července oslaví devadesáté narozeniny. Setkáváme se s ním v tolika různých časových a věcných rovinách, až se občas může zdát, že nemůže jít o jednu a tutéž osobu.

Uvědomil jsem si to na začátku letošního června, když jsem zkoušel jednu studentku politologie Masarykovy univerzity v kurzu věnovaném českým ústavním institucím a české stranické politice. Vytáhla si otázku věnovanou vzniku, logice a struktuře české ústavy. Věděla, kdo předsedal parlamentní komisi, která měla práci na psaní ústavy rozdělenou s komisí vládní – že to byl Milan Uhde. Když jsem se jí zeptal, jestli toto jméno nezaznamenala ve veřejném prostoru v posledních týdnech, nejprve vrtěla hlavou, až posléze překvapeně dodala: To je ten stejný člověk, který se dnes tak silně angažuje ve smíření Čechů a Němců? Pak se přiznala, že si to vůbec nespojila, že jí okamžik psaní ústavy připadá jako neuvěřitelně vzdálená historie (jistě, je-li někomu 20 let, ústava přijímaná téměř před pětatřiceti lety je oproti němu téměř dvojnásobně stará) a že ji nenapadlo, že může jít o stejnou postavu.

A tak bychom mohli pokračovat – stopa Milana Uhdeho totiž zdaleka není jen politická a společensko-politická, jako v případě současné české ústavy, předsedání poslední České národní radě a posléze první Poslanecké sněmovně, předtím ještě v ministerské službě na resortu kultury, angažmá v radách dvou našich veřejnoprávních médií či v případě již zmíněné aktivity při snaze hojit staré rány ve vztazích Čechů a Němců, jež se projevuje jeho neutuchající aktivitou v pořádání společných seminářů, konferencí, společenských setkání a jež prozatím vyvrcholila o svatodušních svátcích letošního roku v Uhdeho rodném Brně, kde i na jeho pozvání proběhlo poprvé na území českých zemí setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení. To, čím si v této souvislosti musel projít a jakému nenávistnému povyku ve svých téměř devadesáti letech statečně čelil a neuhnul, už vešlo do historie.

Milan Uhde je až pověstný tím, jak hluboké sebezpytování provádí. Až to často působí tak, jako by byl přesvědčen, že není hoden odpuštění. Jako by slyšel jen první část věty římského setníka říkajícího Ježíšovi: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu“. Nejenže jako by nechtěl vyslovit její pokračování: „Ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven“, ale především jako by nechtěl uvěřit tomu, co následovalo: „Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: ‚Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.‘ (…) Potom řekl Ježíš setníkovi: ‚Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.‘ A v tu hodinu se sluha uzdravil.“ (Mt 8,8-13) Tak se opakovaně vrací ke svému mladickému marxistickému poblouznění, politickým chybám po roce 1990 ve vztahu k Václavu Klausovi a ODS, ke krátké periodě v Unii svobody a k dalším momentům. Co je ale důležité – nejde, alespoň jak to vnímám já, o vracení samoúčelné či dokonce alibistické. Je to chlapská snaha o jednání na rovinu, o vyložení karet na stůl, o možnost, jak se jiní mohou učit z jeho chyb.

Ale zmíněný explicitně politický rozměr je až pozdější Uhdeho stopou ve vývoji české společnosti. Vlastně téměř neuvěřitelné je, že se ještě v roce 2026 ve veřejném prostoru aktivně angažuje člověk, který nejenže byl jako redaktor součástí legendární éry časopisu Host do domu, ale dokonce stál, byť jako pomáhající student, u samotného vzniku tohoto časopisu na rozhraní jara a léta 1953, tedy téměř před tři čtvrtě stoletím.

Zcela stranou nechávám Uhdeho ohromný vliv divadelní, kdy jako autor vstupuje na scénu již v první polovině šedesátých let. Jsou mnohem povolanější, kteří již hodnotili a hodnotit budou jeho stopu v oblasti, v níž nejsem ani poučený laik.

Pro mě a mé vnímání světa (a věřím, že zdaleka nejen mého) byl a je Milan Uhde ovšem důležitý ještě jinak, mimo divadelní či explicitně politický svět. Je to neprávem opomíjený rozměr Uhdeho společenské stopy, rozměr související s naším časopisem, s nímž byl a je spojen v zásadě po celou dobu jeho existence – jako autor, i jako pečlivý a pozorný čtenář.

Na přelomu století (ovšemže 20. a 21.) vydával v Proglasu a Revue Politika, tehdejších předchůdcích dnešních Kontextů, seriál zajímavých textů Má čítanka. Ten, kdo se nenechal odradit názvem připomínajícím školu, objevoval nový svět pohledů nejen na klasiky českého národního obrození, ale i na školou nezřídka zprofanované autory 19. a 20. století. Když texty vyšly v roce 2012 v CDK knižně, měly už lákavější název Objevy pozdního čtenáře s podtitulem „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi. Jde o soubor 27 literárních esejů a portrétů, ve kterých se M. Uhde vyznává ze svého proměněného vnímání řady textů a autorů patřících do kánonu české literatury.

Poukazuje na důležitý moment, který si většinou neuvědomujeme, a sice že často úplně jinak čteme a vnímáme povídku, román, autora, když jej čteme v době dospívání, jinak v rané dospělosti, a ještě jinak v době, kdy bilancujeme svůj život. Že zatraceně hodně záleží na kontextu čtenáře a doby. Uhde to ukazuje sám na sobě – v padesátých letech, kdy sám studoval český jazyk a literaturu na brněnské filosofické fakultě, přečetl většinu knih, o jejichž nové přečtení a výklad se později pokusil, neboť si posléze uvědomil, že ač se tomu bránil, přece jen je četl ovlivněn tehdejší komunistickou propagandou a zkresleným výkladem kultury. Když se v době normalizace ocitl na seznamu zakázaných autorů, začal pod cizími jmény mj. dramatizovat klasická díla. Při jejich čtení zjistil, že jsou úplně jiná, než jak si je pamatoval. Texty vydaného souboru vznikaly průběžně téměř čtyřicet let pro nejrůznější účely – pro disidentské přednášky konané jak u něj doma, tak v bytech přátel před Listopadem 1989, pro již oficiální přednášky po Listopadu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity či přímo pro zmíněné časopisy… Můžeme v nich tak vnímat a možná i rekonstruovat Uhdeho zrání, osobní zkušenosti z disentu a především úpornou a nekončící snahu pochopit jednotlivé autory, dopátrat se pravdy skryté pod povrchem oficiálních interpretací.

Zmínka o pravdě v předchozí větě přitom není jen ornamentální, nemá sloužit jako slovní vycpávka – to by mě Milan Uhde hnal. Slovo je pro něj důležité. Především ale nepatří k dekonstruktivistům, k postmodernistům, který by pro klid hlásal, že každý má svou pravdu. Ne, protože hluboce věří v rozdíl mezi pravdou a lží, v existenci Pravdy, tak ji neúnavně či někdy až zoufale celý život hledá. A věří, že je k nalezení nebo se k ní dá alespoň přiblížit.

Uhdeho záběr je vlastně obdivuhodný – v době před vznikem internetu a informací (ale i dezinformací) dosažitelných na pár kliknutí se zabývá půldruhým stoletím české literatury – od Karla Hynka Máchy, Josefa Kajetána Tyla, Karla Havlíčka (Borovského), Boženy Němcové a Jana Nerudy přes Otokara Březinu, Jakuba Demla, Ivana Olbrachta, Františka Halase, Stanislava K. Neumanna po Františka Hrubína, Josefa Kainara, Ivana Diviše, Václava Havla… A to jsem zmínil jen asi polovinu čtených, objevovaných a interpretovaných autorů. Snaží se předestřít důležité, i když často skryté a zapomenuté momenty jejich životů, doložené třeba v jejich korespondenci, poukazuje na jejich vnitřní rozpory, prožívané hluboké vnitřní krize, a to i u těch, které komunistický režim vyzdvihoval a jejichž z ideologického hlediska nepřijatelná pochybování cenzurně zamlčoval. Vzhledem k tomu, že nemalá část díla vznikala v době před annus mirabilis 1989, pokouší se zpětně přít s texty, které obhajovaly revoluční násilí, a konfrontuje je s vlastní žitou zkušeností z totalitního Československa. Vyrovnává se i s komunistickými pokusy o „svatořečení“ jednotlivých autorů, třeba „naší paní Boženy“.

Umí ale i hájit dané autory před filosofickou kritikou. Když třeba Václav Bělohradský kritizuje Babičku (resp. Boženu Němcovou) za to, že ztělesňuje falešné české představy o Evropě a světě, že na rozdíl od Flaubertovy Paní Bovaryové jde o „katolický, prorakouský a ruralistický kýč“, Uhde opáčí, že filosof „požaduje od spisovatelky plnění úkolu, který si nevytkla“. A nebojí se přiklonit na jednu stranu sporu, když přitaká Václavu Černému a Jaroslavě Janáčkové s tím, že Babička je „‚velký sen o tom, jak si může rozumět pán a kmán‘, ale i o jiných věcech života.“

Ještě jeden důležitý rozměr pro mě Objevy pozdního čtenáře mají – krásný jazyk. A nejenom psaný, občas mám při jejich čtení dojem, že slyším burácet autorův plný hlas před místností plnou posluchačů. Vždyť kdo dnes napíše takto krásnou větu (o Havlíčkovi jako obhájci ztracených pevností): „Obešel se bez ozdob, ornamentů a licencí, ale běda každému, kdo by se dal při výkladu svést písňovou formou verše a pravidelně klinkajícími rýmy“? Před časem na jedné z besed, kterých jsem se s ním účastnil, hovořil o tom, jak píše své divadelní hry. Že si je nejprve slovo od slova vymyslí bez tužky a papíru či počítače a že až je umí nazpaměť, sedne si a zaznamená je. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby stejně tvořil i větší část svých „čítankových“ textů.

Jak už jsem zmínil, Milan Uhde mi těmito svými časopiseckými a poté knižními texty znovu objevil klasickou českou literaturu. Nevím, jestli je četli třeba středoškolští češtináři a jestli s nimi pracují – pokud ne, je to velká škoda.

Často přemýšlím nad tím, co se s tím dá dělat – se způsobem školního seznamování s díly české literatury. Když se občas studentů politologie při přednášce zeptám, zda četli tu či onu knihu či autora české (i světové) klasiky, většinou se rozpačitě přihlásí jeden či dva. Už před časem jsem si odvykl brát znalost některého z kanonických děl za samozřejmou. Ale skutečně nevím, co s tím. Máme už úplně rezignovat na to, abychom dospívajícím lidem na prahu dospělosti na středních školách předkládali klasická díla naší i světové literatury s tím, že možná můžeme více pokazit než zachránit? Skutečně mají číst Otokara Březinu, Jakuba Demla, Josefa Kainara či Václava Havla v sedmnácti letech? Nezůstane v nich pachuť něčeho podivného či nepochopeného, zatímco kdyby se s těmito díly setkali poprvé později bez školního zkaženého předporozumění (ale kdy a jak?), možná by jim četba proměnila život? Když se k nim ale nedostane na střední škole, pro nemalou část tím čtení končí úplně. Ne každý měl bohužel to štěstí, aby se mu do rukou dostaly Objevy pozdního čtenáře, a on tak mohl s novou motivací a snad i zvědavostí sáhnout po něčem, k čemu si získal nedůvěru kdysi dávno na střední (či dokonce občas i základní!) škole. O to šťastnější jsem, že jsem se s Uhdeho texty mohl setkat. Naučil mě totiž číst Němcovou, Nerudu a mnohé další ne „jako gymnazista“, ale s porozuměním. S porozuměním, které mi pomáhá chápat složitý a nesamozřejmý vývoj české kultury, společnosti a politiky.

Zkrátka – Uhdeho mají číst historici, politologové, sociologové, jednoduše všichni, kdo chtějí rozumět současné i minulé české společnosti. Mají ho číst a poslouchat všichni ti, kdo chtějí být řečníky. A studovat jej mají ti, kdo se chtějí naučit poctivě reflektovat svůj život, a to zdaleka nejen své úspěchy, ale především své chyby a omyly a hledat v nich své poučení. Uhde se totiž dramaticky liší třeba od Stanislava K. Neumanna, který byl podle něj „vždy bytostně přesvědčen, že ví víc a líp než jeho názoroví protichůdci, ale i víc než mnozí jeho vlastní soudruzi“. Tuto stopu v jeho myšlení nenajdeme. Mnohem spíš až jakési sebemrskačství za skutečné i domnělé, zaviněné i nezaviněné chyby a omyly.

Cenný je jeho postoj, který se neveze na vlně laciné snahy o nekonfliktnost za cenu beznázorovosti. Možná jde – vědomě či nevědomě – v Havlíčkových stopách, kterého ocenil za to, „že do obrozenské pospolitosti udržované dotud v umělé a okázalé jednotě vnesl princip sporu: šlo o spor o kvalitu výkonu“. Uhdemu šlo a jde o kvalitu výkonu. Na prvním místě jeho osobního. Ale v neposlední řadě o kvalitu výkonu naší národní pospolitosti, kterou nepřestává pobízet, často popouzet a pošťuchovat. Dobře ví, že polémos, jak upozorňoval Vladimír Čermák, je jediným možným způsobem řešení problému vnitřní a vnější nedostatečnosti člověka, že je jediným prostředkem, jak dát životu smysl a dramatičnost. „Dokud člověk bude člověkem, bude existovat i polémos,“ připomínal V. Čermák v knižním rozhovoru s Petrem Fialou a Františkem Mikšem. M. Uhde udělal a stále dělá hodně pro to, aby – i skrze polemickou debatu – člověk mohl zůstat člověkem, abychom nežili v iluzi beznázorové jednoty a neměli o sobě nereálně pozitivní představy.

Kéž by podobných veřejných intelektuálů, kteří nám nedají pokoj, bylo mnohem víc. Nemusejí nás přitom popichovat ještě na prahu devadesátky, stačilo by i dřív. To je hřivna, jíž se dostane málokomu. Milan Uhde patří k těm šťastlivcům, jimž se jí dostalo a kdo s ní řádně hospodaří.

Ad multos annos!

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2026)