„Mnohé drastické episody nemohu psát“
Rodiče Jana Zábrany a jejich dopisy z vězení v padesátých letech

Nedochovaly se všechny, ale i tak je jich mnoho desítek. Je důležité si uvědomit, že dopisy psali vězňové, takže to bylo psaní se značným omezením a vždy ještě procházející bedlivým okem vězeňské cenzury. Některá místa jsou v nich začerněna. Nemohlo se psát o ničem, co souvisí se životem vězňů („mnohé drastické episody nemohu psát“), natož aby se smělo něco kritizovat, takže se v nich dozvídáme mnoho důležitého o životech pisatelů, o tom, čím v minulosti prošli, ale téměř nic o tom, co se s nimi děje v čase psaní. Pouze velmi mlhavé formulky, podobné těm, které známe od vězňů německých koncentráků („jsem zdráv a daří se mi celkem dobře“). Dále bylo zakázáno používat cizí slova, citovat z knih a podtrhávat. Co se týče dopisů přijatých, ty byly vězeňskou správou likvidovány. Jen občas se našel způsob, jak je uchovat v nějaké tajné skrýši a mimo dosah filcunku (osobní prohlídky vězňů); vesměs se tak dělo za pomoci strážce, a tedy i s rizikem, které museli podstoupit. Jeden z příbramských Emanových spoluvězňů vzpomíná, že se tak mohlo dít i „za určitou úplatu ve formě kuřiva“; další možností bylo dopisy přes spolehlivé civilní zaměstnance propašovat z tábora. Někdy vězňové přijaté dopisy schválně likvidovali; nechtěli, aby se dostaly do cizích rukou.

Mezi rodiči Zábranovými a jejich synem se vše soustředilo na tři hlavní okruhy: zájem o blízké (pozdravuj toho a toho; jak se mají ti a ti?), vzpomínky (když jsi byl malý…, tvůj děda když učiteloval tam a tam…) a rady (kup si na sebe něco, dbej o sebe, ne abys vedl nezřízený život). Docela úzký komunikační koridor, ale ne zas natolik, aby se jím nedalo sdělit ledasco potěšujícího, srdečného. Oběma odesílatelům je společné, že se snaží co nejvíce napojit na synův svět – žít jeho starostmi a vším, co dělá. Z toho plynou i starosti a obavy, zda je Jan zdravý, zda má co na sebe a – v případě matky –, aby ho spisovatelské prostředí nestrhlo do nezřízeného života (klíčové slovo: pití). Tak jako tak byla důležitější pragmatika než sémantika, tedy to, že se něco sděluje, než co se sděluje. Pro odesílatele i příjemce.

Otcovy dopisy, psané nádherným rukopisem (jakoby malovaným), jsou celkově o něco plošší, ale i tak je jejich pisatel plný zájmu o syna; těší se z každého jeho úspěchu (začínají se objevovat první Janovy překlady i verše). K tomu se připojí nějaká otcovská rada, třeba že „umění je moc a moc práce a k tomu trocha nadání, bez něhož to nejde“. Velmi dobře je zpraven i o literárním dění (například o sjezdu spisovatelů v roce 1956). Hlavně se ale projevuje jeho starostlivost o bratra Lojzíka, který na vlně kolektivizace přišel o hospodářství a posléze i o chalupu – z materiálů se mají stavět družstevní kurníky. Skončil, zdeptán zdravotně i psychicky, v humpoleckém domově důchodců. Jednomu i druhému se Eman snaží občas posílat peníze. A sem tam zaznívá i nějaké to rodičovské pochlubení: že se znal s Bohuslavem Martinů či Jaroslavem Haškem, Janem Zrzavým.

Matka se rozepisuje šíře. Hodně vzpomíná na synova dětská léta, na své rodiče. Dokonce si dala za úkol pustit se – jakkoli nesoustavně – do psaní rodinné kroniky, což se jí bude náramně hodit jako podklad při psaní svých vzpomínek. Její dopisy jsou bohatě zalidněny – blízkými, přáteli, známými. Je vidět, že ji syn zasvěcoval do svých tehdejších známostí; s Jiřinou Schulzovou, svou tehdejší láskou, za ní dokonce v roce 1954 přijel na návštěvu. Starostlivě reaguje na jeho zranění, nemoci, starosti. Objevuje se tu lítost z odloučení a to, že matka se v jeho životě ztrácí („Vždyť Tebe ani Tvůj život neznám.“). Dozvídáme se hodně i o jejím literárním vkusu. 

Místy jeden i druhý využívají svého syna jako zprostředkovatele zpráv mezi sebou. Nebo je tím zprostředkovatelem druhý z rodičů a adresátem jejich syn, třeba když otec Eman přeposílá radu od matky Jiřiny: „mamka [mi] říká, abych Ti připomněl, abys opravdu ,hedvábnou rukou‘ vybíral své přátele a hlavně přítelkyně“. Taková vězeňsko-rodinná hra na tichou poštu ve třech, občas i ve čtyřech. To tehdy, když se do ní zapojuje cenzor, a to nejenom svým začerňováním, ale třeba i takto: v jednom dopise matka svému synovi předává „poznámku p. cenzora ,Pište čitelněji‘“, která se „ocitla v tvém posledním dopise při doručení“. 

V dopisech jednoho i druhého rodiče se jako leitmotiv vine, že Jan už dlouho nepsal; kdy zas přijede, že nedává vědět, co se s ním děje („Tvé odmlčení mě znepokojuje.“). Tento leitmotiv je vždy překotně zamlouván, že to vše rodiče ovšemže chápou, má toho hodně, není to pro něj jednoduché a tak dále; že si nechtějí jeho čas nárokovat v míře příliš velké. Ale přesto… Cesty za rodiči do vězení pro něj nebyly jednoduché ani logisticky, ani psychicky. Návštěvy se odbývaly hned ráno, což znamenalo vyrazit časně, aby se to stihlo; často ještě i s přestupem. Jisté byly návštěvy na Vánoce, ale jet za matkou, nebo za otcem? Jeho žena tvrdí, že je psychicky nezvládal, z čehož měl občas těžké svědomí. Tolik to dalo práce přijet, jsme spolu, má nám být dobře – a ono nic, všechno je jinak. A možná je to o to horší, že ten, kdo přijel, ví, že nesmí své rodiče zklamat; musí být příjemný; zbytečně je nezatěžovat svými problémy. Říká se, že návštěva nemocného patří mezi jedny z nejtěžších psychologických disciplín. A co návštěva vězňů? Není to ještě těžší? 

Pro Jana Zábranu se dopisy rodičů od doby, kdy je dostával, stávají opakující se obžalobou. Obžalobou doby, ale tak trochu i sebe samého. Své tehdejší slepoty? Necitlivosti vůči jejich odesílatelům? 

Našel jsem ve stole několik starších dopisů, které mi počátkem padesátých let psala matka z kriminálu. Její tehdejší každodennost, zmatenost, úzkost a věrnost je v nich tak živá. Nevykoupená. Rozuměl jsem jim vůbec tehdy, chápal jsem je? Ne. Přes všechnu tehdejší rozjitřenost a citlivost jsem z nich vnímal jen literu. Dneska, po třiceti letech, je čtu s bolestí, zoufalstvím a hlava mi třeští nad tím, jak je všechna ta tehdejší marnost živá.

Rány se nezahojily ani po třiceti letech. Možná bolí ještě více než tehdy.

/z připravované monografie-biografie Jana Zábrany/

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2025)