Nacismus na americké pravici: Fenomén Fuentes

Už jste někdy viděli opravdového nácka? Ne konzervativce nebo klasického liberála, jemuž tak nadávají levicoví pokrokáři, ale takového, který klidně říká věci jako: „Spousta ženských chce být znásilněna… chtějí chlapa, co by z nich vymlátil duši.“ „Povedu křížové tažení proti ženám v politice.“ „Běloši mají všechny důvody být rasisty…“ „[Segregace] byla výhodnější i pro černochy… a koho to zajímá? Co na tom, že museli pít vodu z jiných kohoutků?“ „Hitler byl zatraceně super chlapík.“ „Jak dlouho trvá [spálit] šest milionů lidí? Určitě déle než pět let, matematicky to nevychází. Možná dvě stě nebo tři sta tisíc.“ „Židé stojí za všemi válkami na světě.“ „Na nejvyšších úrovních společnosti existuje okultní prvek, konkrétně mezi Židy… Jakmile uchopíme moc, čeká je trest smrti… stýkají se s démony a potlačují křesťanství, musí být zlikvidováni.“ „Vždycky jsem obdivoval Stalina.“ „[J. D. Vance] je tlustý teplouš a zrádce rasy, vždyť se oženil s cigánkou.“ „Až se jednou ohlédneme za hnutím MAGA, uvidíme, že jde o největší podvod v amerických dějinách.“

Seznamte se s Nickem Fuentesem, sedmadvacetiletým influencerem a vůdcem volného hnutí, které si říká Groypers (podle komiksové postavičky). Do hlavy mu sice vidět není, takže těžko říct, nakolik podobným zhůvěřilostem upřímně věří, ale v každém případě se tento produkt rozhodl uvést na politické tržiště.

Fuentes sice nebyl postavou zcela neznámou, do obecného povědomí však vstoupil až koncem října minulého roku, kdy se objevil v populárním podcastu Tuckera Carlsona, bývalé moderátorské hvězdy televize Fox News. Carlson sice umí být pěkně tvrdý novinář (vyprávět by o tom mohl například senátor Ted Cruz), ale na dvouhodinový rozhovor s Fuentesem si vzal stejné rukavičky, v jakých před časem absolvoval sezení s Vladimirem Putinem: nezpochybnil ani ta nejabsurdnější tvrzení, nad ničím se nepozastavoval, na logické mezery neupozorňoval, a vlastně tak svému hostu poskytl volné pole k propagaci jeho úchylných názorů.

Je Fuentes důležitý? Názory se různí. Někteří ho považují za okrajový jev, zatímco jiní upozorňují, že přinejmenším jistou míru pozornosti mu věnuje znepokojivě mnoho – především – mladých, pravicově smýšlejících Američanů, kteří vyrostli v období nadvlády probuzeneckých („woke“) autoritářů. Ve zkratce přinášíme postoje tří významných představitelů současného amerického konzervatismu a vlivných komentátorů.

Ben Shapiro: Impresário Tucker a tříštění politické pravice

Americká politická pravice je podle Bena Shapira v současnosti cílevědomě rozbíjena skupinou bělošských supremacistů, kteří nenávidí ženy, židy a hinduisty, podobně i křesťany mnoha směrů, černochy, americkou zahraniční politiku i americkou ústavu, a naopak obdivují Hitlera a Stalina. V jejím čele stojí jistý Nick Fuentes a hlavním strůjcem procesu, kdy je tato frakce veřejnosti představována, jako by šlo o řádnou a veskrze normální součást republikánské strany, je podcaster a komentátor Tucker Carlson.

Než byl Carlson v dubnu 2023 nečekaně propuštěn z televize Fox News, působil dojmem víceméně mainstreamového konzervativce, ale jakmile spustil svůj vlastní pořad na Twitteru (nyní síť X), začal vystupovat – Shapirovými slovy – jako „konspirační teoretik, pomatenec a patologický lhář“. Stal se jedním z nejzapálenějších obhájců Vladimira Putina (dokonce za ním odcestoval do Moskvy, kde ze sebe udělal dokonalého „užitečného idiota“), pochvalně se vyjadřuje na adresu katarských šejků, íránských ajatolláhů i venezuelského prezidenta Madura, omlouvá teroristy z Hamásu, sympatizuje s čínskými propagandisty a tvrdě kritizuje Izrael i prezidenta Trumpa – aniž ho ovšem uvádí jménem.

Carlson vůbec zřídkakdy otevřeně říká, co si sám myslí. Jeho modus operandi spočívá především ve výběru hostů jeho pořadu, k jejichž názorům se sice výslovně nehlásí, poskytuje jim ovšem, říká Shapiro, službu „ideologické prádelny: s veškerou láskou a péčí si vyslechne jejich odpudivé myšlenky a zároveň nesmírně zesílí jejich dosah“. Zatímco na některé hosty nekompromisně útočí, jiným klade jen vysloveně servilní otázky. Shapiro shrnuje Carlsonovo obecné stanovisko takto:

Tucker podle mě věří…, že Amerika se na světovém jevišti angažuje nejen víc, než by měla, ale její působení je veskrze negativní. Kdykoli podpoří své spojence, vždy jde o výsledek neblahých domácích manipulací, a proto je dnes ze všeho nejdůležitější, aby se ve světě nijak neangažovala a zaměřila se jen sama na sebe. A hlavně, každý, kdo se této agendě staví na odpor, musí být zlovolným nástrojem cizích zájmů.

Z hlediska člověka, kterému nečiní potíže vyslovovat ani takové nehoráznosti, s jakými přichází Nick Fuentes, je to však jednoznačně bázlivý postoj a Fuentes si v minulosti nebral servítky. I když v Carlsonovi správně viděl svého ideologického souputníka, veřejně ho označil za „zbabělce, podvodníka a expertního manipulátora“ – což podle Shapira stoprocentně sedí. Vzhledem k tomu, že v jeho vlastním publiku bude hodně Fuentesových příznivců, rozhodl se Carlson tuto nepříjemnou rozmíšku vyřešit tím, že Fuentese pozval do svého pořadu, kde mu poskytl příležitost představit svou ideologii nebývale širokému publiku, a zároveň tak obhájil svou vlastní pověst před radikální částí svých přívrženců.

Jednou z osobností, o nichž ve víc než dvouhodinovém rozhovoru nepadla jediná zmínka, byl také nedávno zavražděný konzervativní aktivista Charlie Kirk (viz Kontexty 5/2025). Zatímco Carlson o sobě mluví jako o Kirkově příteli (dokonce měl projev na jeho pohřbu), Fuentes ho označil za „verbež“, „idiota“ a „antivlastence“. Otevřeně také prohlašoval, že jeho záměrem je zničit Kirkovu organizaci Turning Point USA zevnitř. (Shapiro v této souvislosti upozorňuje, že Carlson ve své pohřební řeči naznačoval, že v pozadí Kirkovy vraždy je židovské spiknutí, zatímco o transgenderové ideologii, která podle všeho motivovala Kirkova skutečného vraha, v poslední době převážně mlčí.) V rozhovoru se Carlson kontroverzním tématům – jako jsou Fuentesovy sprosté útoky na Carlsonovy údajné přátele Charlieho Kirka nebo viceprezidenta J. D. Vance – důsledně vyhýbal.

Shapiro – sám ortodoxní žid – popírá i Fuentesovo tvrzení, že jeho hnutí je v nějakém smyslu křesťanské. Spatřuje v něm reakci na dlouhodobé znevažování křesťanství americkou „woke“ levicí, podle níž je křesťanství historickou pohromou, a proto je jeho vyznavače třeba z veřejného života vyloučit, nebo je alespoň jaksepatří znevýhodnit. V křesťanství však „není rozdílu mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným“: individuální rovnost je tudíž nedílnou součástí křesťanství, a Fuentesův křesťanský identitarismus tak vychází z jakéhosi prapodivného pseudokřesťanství umožňujícího nadřazovat jedny lidi nad druhé.

Z mnoha reakcí na Carlsonův rozhovor s Fuentesem je asi nejvýznamnější, a pohříchu i nejnešťastnější, stanovisko, které formou videa na síti X zveřejnil Kevin Roberts, prezident pravicového think tanku Heritage Foundation. Postavil se v něm za Carlsona, jehož označil za „blízkého přítele Heritage“, a odsoudil údajné pokusy o jeho „zrušení“ a cenzuru. Přiznal sice, že ho některé Fuentesovy výroky „znechucují“, trval však na tom, že i v jeho případě je třeba vést diskusi a „kultura rušení“ nemá na pravici místo. (Po vlně kritiky a poté, co rezignovalo několik pracovníků Heritage Foundation zabývajících se bojem s antisemitismem, se Roberts nakonec za své stanovisko omluvil.) 

Ben Shapiro se zařadil k Robertsovým nejtvrdším kritikům, byť oba muže pojí osobní vztah. Jeho prohlášení označil za „zradu historie a zásad Heritage Foundation, což je zřejmě i důvod, proč je Tucker Carlson i Nick Fuentes tak nadšeně přivítali“.

Shapiro především zdůrazňuje, že patálie s Nickem Fuentesem není otázkou svobody slova ani „rušení“ nepohodlných mluvčích. Fuentes má nezpochybnitelné právo mluvit, aniž by čelil jakémukoli nátlaku ze strany státních orgánů (tak zní definice svobody slova), ovšem totéž právo mají i jeho kritici – kritika koneckonců není ničím jiným než uplatňováním svobody slova. „Rušení“ znamená odstraňovaní z platforem, jako je Facebook nebo X, ale po ničem takovém Shapiro nikdy nevolal, naopak.

Morální rozlišování mezi různými názory není „rušením“: ve skutečnosti se to dříve označovalo za jeden z klíčových aspektů konzervatismu. Není „rušením“ odmítnout propagaci Hitlerových fanoušků, jako je Nick Fuentes. Není „rušením“ kritika Tuckera Carlsona za to, že rétoricky vychvaluje Nicka Fuentese a další protiamerické blázny. Nejsou „rušením“ výzvy, aby přestala propagace těch, kdo rétoricky velebí obhájce nacismu. To vše jsou prvky svobody projevu.

Podle Shapira dnešní Amerika nezbytně potřebuje silnou konzervativní organizaci, která se bude opírat o zásady a o ideje, nikoli o osobní vazby na problémové aktéry, jako je Tucker Carlson. Dnešní republikánskou stranu totiž stejně jako americké demokraty zevnitř rozežírají radikálové a mnozí příslušníci politické třídy nemívají dost odvahy na to, postavit se jim. Zdá se, že na ně raději tu a tam přátelsky mrknou z obavy, že jinak by se mohli stát jejich terčem a ztratit tak část politické podpory.

A to je chyba nejen z morálního hlediska, ale i zcela pragmaticky: třebaže má Carlson početné publikum, jde jen o jednotky milionů (něco mezi třemi a čtyřmi), zatímco voličů je v Americe na 160 milionů. Spojené státy jsou zkrátka velká země a nejeden – jak říká Shapiro – „pocestný psychotik“ si mezeru na trhu najde, ale celkově Američané filosofii Nicka Fuentese nesnášejí. Všechny průzkumy veřejného mínění navíc ukazují, že ji velkou většinou zavrhují republikáni, demokraté i nezávislí. A totéž platí o obecnějším antiamerikanismu „vypraném“ a šířeném Tuckem Carlsonem. Pokud se republikáni rozhodnou hrbit před neonacisty a jejich propagandisty, říká Shapiro,

zaslouží si porážku a také se jí dočkají. Neonacisté a jejich popularizátoři nejsou totiž žádní republikáni. Jejich heslem není „Amerika především“. Nepatří k hnutí MAGA. A hlavně na nich není nic konzervativního. „Groypery“ je potřeba odmítnout i s jejich publicisty, jako je Tucker Carlson.

Alternativou je podle Shapira porážka a pád do morálního zapomnění. Ztratí-li konzervativci boj o americkou pravici, čeká je porážka s levicí – a v každém případě tak přijdou o zemi, jíž byla Amerika od svého založení.

Ben Shapiro (1984), jedna z nejviditelnějších tváří americké pravice, absolvent Harvardovy univerzity, zakladatel mediální společnosti Daily Wire a autor mnoha knih a článků. Jeho Ben Shapiro Show je nejposlouchanějším konzervativním podcastem ve Spojených státech.

Victor Davis Hanson: Kořeny pravicového antisemitismu

Po masakru ze 7. října zaplavila Ameriku neočekávaná vlna levicového antisemitismu ztělesněná především studenty vykřikujícími genocidní heslo „od řeky až k moři“, šikanujícími a nezřídka i fyzicky napadajícími své kolegy židovského původu. Snad ještě neočekávanější je vzestup antisemitismu pravicového, který si většina Američanů uvědomila, až když se Tucker Carlson rozhodl pozvat do svého podcastu Nicka Fuentese.

Mediální rozhovory s kontroverzními osobnostmi mají samozřejmě dlouhou tradici: už William F. Buckley hostil ve svém pořadu Firing Line řadu pochybných existencí od Eldridge Cleavera, vůdce Černých panterů, až po segregacionalistu George Wallace. Šlo mu však o to, veřejně předvést, že jejich ideje jsou nejen nebezpečné, ale lze je i jednoduše vyvrátit. Carlson naproti tomu Fuentese žádnému křížovému výslechu nepodrobil, i ta nejskandálnější tvrzení svého hosta ponechal bez komentáře, a vlastně mu tak jen poskytl prestižní tribunu a početné obecenstvo. V pozadí mohou být Carlsonovy strategické zájmy – dobře totiž ví, že pokud by k hostům tohoto druhu přistoupil jako zodpovědný novinář, snadno by se z jejich strany mohl stát terčem „virtuálního džihádu“, který by jeho postavení na radikálním okraji konzervativní žurnalistiky neprospěl. V případě mainstreamových konzervativců typu senátora Teda Cruze mu nic podobného nehrozí, a tak si „tlačit na pilu“ dovolí.

Fuentes navíc není sám. Tucker Carlson o několik týdnů dřív hostil i Darryla Coopera, revizionistického amatérského historika, který vykládá druhou světovou válku v tom smyslu, že největším zlosynem byl Winston Churchill, a Candace Owensová, ještě nedávno oblíbená konzervativní moderátorka, začala šířit konspirační teorie třeba o tom, jak Hollywood ovládá tajný židovský kroužek. Proč k něčemu takovému dochází?

Podle Davise Hansona lze uvést tři základní důvody. Především je zřejmé, že levice v posledních letech udělala z antisemitismu přijatelnou součást politického mainstreamu – lidé židovského původu a vůbec každý, kdo podporuje stát Izrael, bývá automaticky démonizován jako stoupenec genocidy a stává se legitimním terčem. Dosud marginální pravicoví antisemité usoudili, že když levice dosavadní omezení veřejně hlásaného antisemitismu v zásadě zrušila, mohou vyjít z ústraní a nově nabyté „svobody“ využít po svém.

Druhým faktorem je demografie: židovská populace ve Spojených státech činí zhruba sedm milionů, přičemž její příslušníci se ke svému židovskému původu často ani nehlásí, ale arabská a muslimská menšina rychle roste, takže tu židovskou zanedlouho předstihne. Navíc jsou její příslušníci soustředěni ve státech, které v amerických volbách obvykle hrají klíčovou roli (např. Minnesota, Michigan nebo Pensylvánie). Zatímco mnozí soudí, že na muslimský antisemitismus je třeba pohlížet s jistou shovívavostí, tradiční židovská či proizraelská lobby ve Spojených státech postupně slábne a její schopnost účinně takovým postojům odporovat klesá.

Mezi levicovým a pravicovým antisemitismem je navíc významný rozdíl. Na levici jde o věc elit, zejména na univerzitách, kde přímo souvisí se situací na Blízkém východě. Obvykle bývá marxistický: na Židy se hledí jako na prohnané obchodníky ovládající ekonomiku k vlastnímu prospěchu. Ve své nejmodernější verzi nabyla stará marxistická dichotomie vykořisťovatelů a vykořisťovaných podoby Izraele coby bílého osadnicko-koloniálního státu utlačujícího nebílé Palestince, kteří jsou tím pádem obsazeni do role nositelů pokroku.

Antisemité na pravici démonizují Židy naproti tomu především jako národ Kristových vrahů. Nepovažují je za součást bílé rasy, nýbrž za národ stojící stranou. Pravicoví antisemité nebývají tak vzdělaní a zpravidla také vystupují útočněji, což je činí snáz identifikovatelnými a ve srovnání s jejich levicovými protějšky méně atraktivními.

Důvodem, proč v poslední době vystupují do popředí a stávají se součástí amerického mainstreamu, je podle Davise Hansona skutečnost, že trumpovské hnutí MAGA od počátku zahrnuje silný izolacionistický prvek. Lidé jako bývalý Trumpův poradce Steve Bannon nebo členka Sněmovny reprezentantů Marjorie Taylor Greeneová soudí, že za americkým angažmá na Blízkém východě, které by si přáli ukončit, stojí zpola tajná kabala židovských zákulisních hráčů, lidí jako vyjednávači Jared Kushner a Steve Witkoff, ministr obchodu Howard Lutnick a šéf Agentury pro ochranu životního prostředí Lee Zeldin.

Prezident Trump ovšem, jak upozorňuje Davis Hanson, není izolacionista, nýbrž spíše „jacksonovec“. Jak opakovaně ukázal, neváhá sice posilovat odstrašující sílu Spojených států jednorázovými údery (např. eliminací íránského stratéga Sulejmáního nebo bombardováním íránských jaderných zařízení), zároveň chce však Spojené státy udržet stranou dlouhodobých konfliktů* – jakož i širší mezinárodní spolupráce plánované na dobu po jejich skončení. Zdá se zjevné, že jedná v zájmu Spojených států, jak ho sám chápe, což platí i pro jeho podřízené – ať už jsou židovského původu, či nikoli. Pro představu jakési tajné židovské kabaly manipulující zahraniční politiku Spojených států v zájmu státu Izrael chybějí – jako už tolikrát v minulosti – empirické doklady a pravicový antisemitismus lze v tomto smyslu vykládat jako výraz boje uvnitř hnutí MAGA, v němž izolacionisté alespoň prozatím tahají za kratší konec.

Victor Davis Hanson (1953) je klasický filolog, historik se zaměřením na vojenské dějiny a farmář. V současnosti působí na Stanfordově univerzitě (Hoover Institution) a své komentáře k aktuálnímu dění publikuje v různých médiích včetně vlastního podcastu.

Rod Dreher: Výmarizace americké politiky

Na koncept „výmarizace“ politiky ve Spojených státech Dreher autorská práva nemá, u různých komentátorů se objevuje už přinejmenším po dvě desetiletí, právě Dreher se však na něj ve svých poznámkách k aktuálnímu dění odvolává zvlášť často. Naráží jím na politický vývoj výmarské republiky (1919–1933), kdy demokracie vposledku nepřežila hospodářskou krizi, pod jejímž vlivem došlo k rozpadu všech institucí včetně umírněných politických stran, které se zpronevěřily republikánským normám, a skutečnou moc v ulicích převzaly extrémy – nalevo i napravo. Zároveň jako by se vypařily i morální normy, zvlášť pokud šlo o sexualitu, a šířil se „pocit pomíjivosti, pod jehož vlivem kultura směřovala k ironii, fatalismu a odklonu od legitimity státu“. Paralely k současnému politickému a kulturnímu vývoji Spojených států jsou podle Drehera nabíledni.

Klasickou studií této „pretotalitní“ společnosti – nejen v Německu, ale i v Sovětském svazu – je Původ totalitarismu od Hannah Arendtové (1951, česky 1996). Mezi charakteristiky společnosti připravené k nástupu totalitarismu podle Arendtové patří:

• společenská roztříštěnost a masová osamělost,
• rezignace na důvěru k hierarchiím, institucím a autoritám,
• ochota věřit smyšleným narativům, které uspokojí emoce, bez ohledu na pravdivost,
• ideologická mánie, kdy je bohatství života podřizováno zjednodušujícímu ideologickému systému,
• upřednostňování loajality před odborností, a
• touha překračovat a ničit společenské normy prostě proto, že je to zábava.

Tento popis v rostoucí míře sedí i na situaci dnešní Ameriky, nejen na levé straně politického spektra, kde je to dlouhodobě zřejmé (sám Dreher ostatně napsal v roce 2020 na téma „woke“ ovládnutí prakticky všech amerických institucí knihu Nežít ve lži), ale i na pravici.

V Americe jsme v posledních letech svědky vývoje, kdy pod tlakem extrémů dochází k ústupu politického středu, a tento proces nabírá na rychlosti. Nejviditelnějšími představiteli Demokratické strany jsou dnes Alexandria Ocasio-Cortezová, radikální socialistka, a Zohran Mamdani, nově zvolený starosta New Yorku, který má kromě radikálního socialismu blízko i k neméně radikálnímu islamismu a v minulosti vyslovil řadu antisemitsky laděných výroků (opakovaně například odmítl odsoudit volání po „globalizaci intifády“). Pokud jde o vzestup antisemitismu, Arendtová se o něm zmiňuje jako o kauzálním faktoru usnadňujícím totalitární převzetí moci, protože lidem umožňuje zaměřit se na obětního beránka nesoucího viny za vše, co je se světem v nepořádku, a údajné viníky pronásledovat s pocitem spravedlnosti.

A v této situaci se na scéně objeví Nick Fuentes – Dreher v parafrázi Arendtové o jeho stoupencích říká, že jsou zcela ochotni „zaplatit cenu, kterou je zničení civilizace, za potěšení sledovat, jak si ti, kdo byli v minulosti [podle nich] nespravedlivě odsunuti na její okraj, razí cestu zpět“. Nejde přitom jen o Fuentese, ekosystém nové „woke“ pravice zahrnuje například i výše zmíněnou Candace Owensovou, jejíž potřeštěné konspirační teorie hltají miliony – bez ohledu na to, je-li na nich kousek pravdy, přesně jak o tom mluví Arendtová.

Přirozenou reakcí na podobné výstřednosti je mávnout nad nimi rukou, ale dějiny znají několik postav na levici i na pravici, které také zpočátku nikdo rozumný nebral vážně, a pak jim ke své zkáze uvěřily celé národy. Podle Drehera leccos naznačuje, že Fuentes si mezi příslušníky generace Z (neboli nejmladší dospělé generace a také první skutečně digitální, jejíž příslušníci přišli na svět přibližně v letech 1997–2012) získává podobné postavení, jakému se mezi „baby boomery“ (lidmi narozenými zhruba v období 1946–1964) těší Donald Trump. Nejmenovaný washingtonský insider odhadl, že Fuentesových fanoušků či alespoň vzdálených sympatizantů je dnes mezi mladými pracovníky aparátu Kongresu a prezidentské administrativy mezi třiceti a čtyřiceti procenty; jiný mluví až o pětasedmdesáti procentech.

Dreher také vyjadřuje obavu, že nástup Fuentesova hnutí na pravici může republikány připravit o výhodu, která jim v minulých volbách vyplynula ze spojení demokratů s radikálními „probuzenci“. Prezident Trump ani viceprezident Vance samozřejmě nemají s tímto hnutím nic společného (Trumpova vnoučata jsou židé a Vance se oženil s Indkou), ale je na nich, aby se s hrozbou, že republikáni začnou být spojováni s fuentesovským neonacismem, vypořádali. Jakýkoli pokus o kompromis ve jménu a v zájmu iluzorní pravicové jednoty hrozí katastrofou, nejpozději už v prezidentských volbách za tři roky.

Rod Dreher (1967) je americký konzervativní křesťanský spisovatel a novinář, v současnosti žijící v Budapešti. Jeho asi nejvýznamnějším dílem je Benediktova cesta (2017, česky 2018), kniha o „křesťanském životě v pokřesťanské době“, jejíž inspirací byly mimo jiné i zkušenosti československého disentu. Momentálně pracuje na knize o „výmarské Americe“.

Prameny:

„Tucker Carlson Sabotages America“, The Ben Shapiro Show, Ep. 2309.

„Ben Shapiro on Tucker Carlson, Nick Fuentes and Zohran Mamdani“, Triggernometry.

Victor Davis Hanson, „Confronting Conservative Antisemitism“, The Daily Signal.

Coleman Hughes, „Victor Davis Hanson on Tucker, Trump, and the Fracturing Right“

Rod Dreher, „Weimar America Slouches Toward Birth“, Substack.

Rod Dreher, „Zohran Mamdani, Nick Fuentes, and Weimar America“, The European Conservative.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2026)