Nastal soumrak britských konzervativců?

Ve Velké Británii se aktuálně odehrává velký politický příběh. Klíčovou roli v něm hraje politická strana, která je považována za jednu z nejtradičnějších politických institucí nejen na ostrovech, ale vlastně v celém demokratickém světě – britská Konzervativní strana. Britští konzervativci totiž v tuto chvíli čelí jedné z největších krizí své dvousetleté historie. Dosavadní lídr britské pravice v průzkumech volebních preferencí výrazně zaostává za svým nynějším hlavním rivalem – stranou Reform UK známého euroskeptika Nigela Farage – a zároveň konzervativce začínají opouštět jejich výrazní politici.

Vzhledem k většinovému volebnímu systému pro volby do Dolní sněmovny britského parlamentu v této situaci konzervativcům reálně hrozí, že se mohou v následujících parlamentních volbách, které jsou plánované na rok 2029, ocitnout v roli okrajové politické síly, nebo dokonce z britské sněmovny téměř úplně zmizet.

Britská politika totiž funguje, hlavně díky zmíněnému volebnímu systému, jako souboj dvou klíčových politických sil. Posledních sto let se přitom hlavní politický střet na ostrovech odehrával v rámci „klasického“ souboje konzervativců s levicovými labouristy. Nyní se ale stává reálnou možností, že roli konzervativců jako jednoho z pólů britské politiky zaujme Reformní strana Nigela Farage. A totéž se může stát i labouristům, kterým už v průzkumech Strana zelených minimálně dýchá na záda. Tato silně levicová a ekologická strana letos v únoru labouristům v doplňovacích volbách spektakulárně vzala sněmovní obvod Gorton and Denton, který drželi nepřetržitě od roku 1931.

Nejen teoreticky je proto možné, že v roce 2029 bude výsledek britských parlamentních voleb vypadat tak, že vygeneruje novou dominantní dvojici, kdy levici budou napříště reprezentovat zelení a pravici Farageovi reformisté. 

Nechme pro tuto chvíli stranou britskou levici a položme si otázku, jak se mohlo stát, že ještě nedávno naprosto dominantní konzervativci reálně bojují o politické přežití.

Konzervativní havárie

V červenci 2024 konzervativci utrpěli zřejmě největší volební porážku ve své volební historii, obvykle datované od roku 1832. Jejich tehdejší lídr a premiér Rishi Sunak ve volbách ztratil téměř celých 20 procent hlasů a zisk konzervativců pod jeho vedením poklesl na historické minimum, když hlas toryům odevzdalo jen 23,7 procenta voličů. Ještě markantnější byl propad v počtu poslaneckých křesel: konzervativci spadli z 365 na 121 mandátů. V tomto obrovském oslabení se ovšem už výrazně projevilo to, co dnes visí nad konzervativci jako pověstný Damoklův meč.  Voliči jim totiž utekli hned několika směry. Malá část jich jako v každých britských volbách zamířila k hlavnímu rivalovi – labouristům. To byla hlavně daň za to, že konzervativci stáli v čele vlády posledních 14 let, a logicky tak byli „vládně opotřebovaní“.

Větší komplikace pro budoucnost Konzervativní strany ale způsobil fakt, že její dosavadní voliči poměrně výrazně „prchali“ také k nejbližším politickým sousedům. Zejména ve středostavovských oblastech na jihu Anglie nastal exodus konzervativních voličů do náručí liberálních demokratů, což je programově levostředová formace. Zároveň je ovšem díky své pozici na britské politické scéně mezi konzervativci a labouristy mnohými voliči obou (dosud) velkých stran považována za středovou alternativu. Ani tenhle odliv, který znamenal přechod 60 konzervativních volebních obvodů k liberálním demokratům, by nebyl pro konzervativce úplně smrtící, kdyby neprobíhal paralelně s „protisměrným“ vandrem nemalé části konzervativních voličů ke straně Reform UK. Ta si sice v britské Dolní sněmovně připsala pouhých pět křesel, ale zároveň ji volilo více než 14 procent britských voličů.

Reformní alternativa zprava

Reformistům, kteří jsou další reinkarnací politických projektů exkonzervativce Nigela Farage, v tomto ohledu uškodil nejen britský většinový volební systém, ale také zcela úmyslná taktika jejich lídra. Ten se sám sice poprvé probil do Dolní sněmovny, ale ve většině dalších volebních obvodů jako by mu šlo o něco jiného než o maximalizaci svého budoucího poslaneckého klubu. Farageova volební taktika spočívala daleko víc ve snaze maximálně poškodit konzervativce. Tahle sázka mu očividně vyšla, přestože na první pohled připomínala přístup sebevražedného atentátníka. Farage totiž kandidáty reformistů stavěl hlavně tam, kde mohl způsobit porážku konzervativního kandidáta. I díky tomu reformní David ve volbách poškodil konzervativního Goliáše natolik, že se v novodobých britských politických dějinách poprvé etabloval napravo od Konzervativní strany relevantní politický subjekt, který může reálně ohrozit pozici konzervativců. Ti se sice mohli v prvních dnech po volbách utěšovat poměrem svých a reformních poslanců, který zněl 121 ku 5, ale zkušení pozorovatelé britské politické scény se zaměřili na jiná čísla. Rozdíl mezi procentním ziskem hlasů u obou stran byl totiž mnohem nižší: 23,7 % pro konzervativce oproti 14,3 % pro reformisty. Součet obou táborů by sice stačil k volebnímu vítězství nad britskou levicí, ale pro Konzervativní stranu výsledek znamenal, že se musí zcela zásadně zamyslet nad tím, jak přežít jako hlavní síla britské pravice. 

Od zmíněných voleb 2024 se přitom konzervativcům tato resuscitace vlastně vůbec nedaří. Reformisté je totiž přes nástup nového konzervativního stranického vedení v lednu 2025 rychle dohnali a následně podobně rychle předehnali, takže se loni na podzim už objevovaly průzkumy, v nichž reformisté dosahovali výsledku nad 30 procenty, zatímco Konzervativní strana se krčila někde kolem pouhých 18 procent.

Uvnitř Konzervativní strany zatím pokračovalo hledání směru, který by jí vrátil politickou sílu. Konzervativci ale zároveň působili trochu ztraceně, když se odkryl jejich strukturální problém, který dlouhé roky zakrývala rekordně dlouhá vláda pěti posledních premiérů. Konzervativci od roku 2010 skutečně nepustili labouristy k moci a vyhráli patery parlamentní volby v řadě. Pod touto vlnou úspěchů ale doutnal vnitřní spor, který nyní stranu srazil na kolena.

Zeleno-modrý Cameron

Příběh současného pádu konzervativců proto vlastně začal už ve volbách 2010. Tehdy stranu její mladý lídr David Cameron vyvedl z třináctiletého putování opoziční pouští, kam spadla po konci éry Margaret Thatcherové a Johna Majora. Po pokusech jeho předchůdců uspět ryze pravicovou politikou a vzýváním ducha Margaret Thatcherové naordinoval David Cameron Konzervativní straně hodně odlišný směr. 

Stranu pod jeho vedením ovládla skupina mladých modernizátorů, kteří pocházeli z „lepších rodin“ a vystudovali elitní britské školy, jimž se zjednodušeně říká Oxbridge. Skupině kolem Davida Camerona a jeho stranické dvojky a následně i ministra financí George Osborna se občas pejorativně přezdívalo „Notting Hill set“, česky parta z Notting Hillu, což je bohatá čtvrť na západě Londýna. Členové této skupiny přestali hledat reinkarnace Margaret Thatcherové a stranu zmodernizovali nejen personálně, ale také v oblasti ideologie.

Samotný David Cameron se označoval za příznivce ideového směru, kterému se ve Velké Británii říká „One Nation Conservativism“. Ten se vyznačuje liberálnější a centrističtější verzí pravicové politiky a sází spíš na koncept tzv. velké společnosti než na rigidně protržní liberální reformy. Cameronova Konzervativní strana navíc „zezelenala“, když začala výrazně prosazovat ekologickou politiku. Také v oblasti společenských hodnot se posunula k politickému středu a začala do svého rejstříku zapracovávat i sociální liberalismus, například když prosadila sňatky osob stejného pohlaví. Novou tvář konzervativců té doby podtrhlo vytvoření vládní koalice s liberálními demokraty, když Cameronovi v prvních volbách pod jeho vedením v roce 2010 unikla jednobarevná konzervativní většina ve sněmovně.

Zároveň ovšem zejména nový ministr financí George Osborne prosazoval v rámci ekonomické politiky státu velmi úspornou rozpočtovou politiku s rozsáhlými škrty. Alespoň to uklidňovalo pravé křídlo strany, jinak zneklidněné její modernizací a příklonem k politickému středu. Křehká rovnováha uvnitř strany přežila koalici s liberálními demokraty a přetavila se i v jednobarevnou většinovou vládu Davida Camerona po sněmovních volbách v roce 2015. Zároveň ovšem platilo, že se již v tomto období objevily první vážné příznaky rozkolu mezi konzervativními politiky a do určité míry i voliči.

Brexitový rozvrat 

Jejich prvním velkým projevem se staly výsledky voleb do Evropského parlamentu v roce 2014, v nichž nejvíce hlasů i křesel ve Spojeném království překvapivě získala Strana nezávislosti Spojeného království, známá pod zkratkou UKIP.  Lídrem tohoto uskupení byl celoevropsky známý euroskeptik Nigel Farage, kterého proslavily plamenné protiunijní projevy na půdě štrasburského parlamentu.

Cameron proto pod tlakem úspěchu strany UKIP, a zároveň v reakci na stále odbojnější euro­skeptické křídlo uvnitř vlastní strany, riskantně vsadil na vypsání referenda o setrvání Spojeného království v Evropské unii. Jak Cameron, tak jeho blízcí spojenci v čele strany nepochybovali, že toto referendum skončí ve prospěch jejich názoru, že členství v Unii je pro Británii ekonomicky i politicky výhodné.

Zahrávání s referendem se však ani tentokrát nevyplatilo. Značná část politiků Konzervativní strany v kampani před hlasováním otevřeně agitovala pro brexit a na jejich stranu se v rozporu s průzkumy přiklonila i většina voličů, takže se Spojené království i samotná Konzervativní strana 24. června 2016 probudila do šokujícího rána, kdy si země odhlasovala odchod z EU bez blíže určených podmínek.

 V referendu poražený premiér Cameron bezprostředně poté rezignoval na pozici v čele vlády i konzervativců, čímž vlastně skončila úspěšná éra zeleno-modré Konzervativní strany a následovalo období zákopových bojů. 

Camerona vystřídala v obou funkcích zastánkyně jeho pravostředové politiky, odpůrkyně brexitu a pragmatička bez emocí – Theresa Mayová, jejíž pozici ale komplikovaly jak rozpolcená strana, tak i zablokovaný parlament, který opakovaně nebyl schopen shodnout se na tom, jak hluboký má brexit být a jak mají vypadat budoucí ekonomické a obchodní vztahy s bruselskou sedmadvacítkou. Pozici Mayové na obou polích aktivně podkopával miláček vnitrostranických zastánců brexitu Boris Johnson. Ten paradoxně patřil sociálním původem, vzděláním na elitní soukromé střední škole v Etonu i preferencí spíše středové „One Nation“ politiky v mnoha ohledech k hochům z Notting Hillu, tedy skupině kolem Davida Camerona, ale lišil se od nich výrazně v postoji k evropské integraci. Trochu paradoxně se díky tomu stal navzdory svým dalším politickým názorům favoritem pravého, thatcheristického křídla strany.

Jeho kariéra se zdála v troskách, když Mayová vyhrála předčasné volby, ačkoli pro zisk většiny musela uzavřít dohodu o podpoře se severoirskou silně euroskeptickou Demokratickou unionistickou stranou (DUP). Konzervativní zákopová válka ve sněmovně ale nepřestala a vedla až k rezignaci Mayové, které zlomilo vaz i to, že jí pro aktuální politiku chybělo větší charisma.

Borisovo krátké vzepětí

Konzervativní strana následně logicky sáhla po Borisu Johnsonovi. Ten okamžitě vypsal další předčasné volby a klíčové předvolební sliby zaměřil na oblast zdravotnictví a bezpečnosti, do nichž přislíbil vysoké investice. Johnson s touto ekonomicky středovou politikou uspěl již dříve v roli londýnského starosty a nyní jejím prostřednictvím dokázal nalákat mnoho dosud labouristických voličů, kteří pravici nikdy v životě nevolili, ale nyní to Borisovi „dali“. Volební průnik do tradičních levicových, často i hornických oblastí, kterým se dosud v Británii říkalo „rudá zeď“, umožnil Johnsonovi nejen nahradit ztráty v protibrexitovém Londýně a stejně naladěném Skotsku, ale navíc i celkový konzervativní zisk výrazně navýšit. Kombinace „One Nation“ konzervativismu, probrexitové politiky bez „ale“ a „kdyby“ a svého trochu komediálního přístupu k politice, jakož i skutečnost, že proti němu stál ultralevicový lídr labouristů Jeremy Corbyn, mu ve volbách zajistily nejlepší výsledek celé konzervativní éry mezi roky 2010 a 2024.

Při pohledu na tento volební zisk se zdálo, že Boris Johnson je novým silným konzervativním lídrem. Výsledek ve volbách 2019 ho totiž posunul mezi nejsilnější konzervativní premiéry posledních desetiletí. Johnsonových 365 mandátů z celkových 650 křesel bylo za sto šedesát let historie Konzervativní strany překonáno jen osmkrát. Lepší výsledek měla naposledy legendární Margaret Thatcherová v roce 1983, ale to tehdy byly volby, v nichž už mandát obhajovala jako premiérka; ve svých prvních volbách v čele konzervativců dosáhla méně křesel než nyní Johnson.

„Thatcherovský“ výsledek Borise Johnsona se ovšem brzy začal rozplývat pod tíhou jeho komplikované povahy, která z něj dělala nedisciplinovaného politického solitéra, i kvůli problematickému období covidu. K tomu se samozřejmě přidávala i reakce jeho vnitrostranických odpůrců, kteří mu i s úroky vraceli jeho neloajalitu za časů premiérování Theresy Mayové. Miláček a triumfální vítěz voleb, který proboural „rudou zeď“, se pro konzervativce rychle stal přítěží. Labouristé s novým vedením Johnsona předstihli a po sérii jeho covidových afér přišla premiérova rezignace.

Bláznivý rekord Liz Trussové

Jenže ani další volba konzervativního lídra a automaticky také premiéra nedopadla pro konzervativce dobře a jen prohloubila dojem veřejnosti, že toryové jsou v hluboké krizi. Volba řadových členů strany, kteří mají při výběru lídra konzervativců poslední slovo, padla na ministryni zahraničí Liz Trussovou. Jenže tato politička, která má za vzor Margaret Thatcherovou, ačkoli v minulosti patřila k přinejmenším středovým liberálním demokratům a později nepodporovala brexit, přežila v Downing Street číslo 10 jen rekordních padesát dnů. Osudným se jí stal tzv. minirozpočet, v němž prosadila velmi výrazné snížení daní, ale jen drobná opatření na straně příjmů, což okamžitě rozkolísalo finanční trhy a poškodilo hlavně střední třídu, které to podstatně zdražilo splácení hypoték.

Trussovou proto rychle vystřídal její rival z lídrovského souboje a dlouholetý ministr Rishi Sunak. Konzervativní strana jeho volbou potvrdila, že je již od časů Davida Camerona formací, která dává výrazný prostor politikům z etnických menšin: Rishi Sunak je indického původu. Sunakovi se už ale stranu unavenou 14 lety vlády zdvihnout nepodařilo, a proto ji dovedl k (historicky) drtivé porážce ve volbách 2024. Příznačná pro rozpoložení konzervativců se stala krátce před volbami tzv. sázková aféra, kdy byli někteří konzervativní politici přistiženi při tom, jak si neférově vsadili na přesný termín voleb, který se před tím dozvěděli uvnitř vlastní strany.

Farage for premier

Jak již bylo uvedeno, ve volbách 2024 vyrostl konzervativcům napravo od nich nový politický rival – v podobě Reformní strany Nigela Farage. Pokusy o vytvoření pravé alternativy ke konzervativcům v minulosti proběhly již několikrát, ale nyní se to poprvé povedlo i na půdě Dolní sněmovny, kde Farage od těchto voleb vede malou, ale výraznou skupinku pěti reformistů.

Samotný Nigel Farage vstoupil do Konzervativní strany v roce 1978 ještě jako student a definitivně ji opustil až v roce 1992. Od té doby zakládal různé strany, které se ale vždy minimálně částečně hlásily k tvrzení, že jsou pokračovatelem „opravdového thatcherismu“, tedy pravicového proudu uvnitř Konzervativní strany. 

Současní reformisté Nigela Farage staví na euroskepticismu, konzervativismu „starého typu“, a zakládají si na tom, že jejich představitelé nepocházejí z „nóbl“ vrstvy konzervativní společnosti, z níž se rekrutoval Cameronův okruh, jakož i Boris Johnson. Farage nestudoval na vysoké škole a jejich místopředseda Richard Tice má titul v oboru stavební ekonomie z „obyčejné“ university v Salfordu. Reformisté se nehlásí ke společenské elitě, ale chtějí konzervatismus vrátit k lidové agresivitě thatcherovské éry a zapomenout na pokus o „modernizaci“, který následoval za Davida Camerona. Když si farageovci vlastním úspěchem v referendu o brexitu trochu „vypustili rybník“ s klíčovým euroskeptickým tématem, nahradila ho v jejich politické výkladní skříni otázka migrace. Reformní stranu nyní i proto volí mnohem více muži než ženy a největší podporu má mezi lidmi starší střední generace. Vzhledem k nacionálnímu tónu své politiky má Reformní strana větší podporu v Anglii (hlavně mimo Londýn) než ve Skotsku či Walesu. Kritika migrace jí navíc získává i část voličů, kteří tradičně patří k labouristům.

Osamocená Kemi

Farage dokázal rychle předstihnout v podpoře voličů konzervativce, které nyní poprvé vede politička tmavé pleti – bývalá ministryně Kemi Badenochová. Ta se snaží stranu směrovat spíše doprava, protože se sama hlásí k jejímu pravému křídlu. Ostatně, u veřejnosti se proslavila zejména kritikou levicové „woke“ politiky v hodnotových otázkách. Náskok reformistů ale začala stahovat až v posledních týdnech, a navíc jen nepatrně.

Nyní konzervativce pod jejím vedením ovšem trápí hlavně vlna „přestupů“ jejich čelných politiků k Farageovi. Největší ryby v reformním náboru toryů zatím tvoří dosavadní stínový ministr vnitra Robert Jenrick, který podlehl Kemi Badenochové ve finále volby konzervativního lídra a byl považován za jejího nejvlivnějšího rivala či dokonce možného nástupce, nebo bývalá ministryně vnitra Suella Bravermanová. Odchody výrazných konzervativců dostávají stranu do existenční krize, kterou lídr reformistů Nigel Farage ještě prohloubil ultimativním prohlášením, že konzervativní přeběhlíky bude přijímat jen do 7. května, kdy se konají v Anglii místní volby.

Protichůdné scénáře pro konzervativce

Konzervativci ještě nemusejí úplně věšet hlavu, protože z historie britské politiky je znám minimálně jeden případ, kdy „nová“ strana v polovině funkčního období vlády zavedený pól britské stranické politiky v průzkumech drtila, ale ve volbách z toho nakonec nebylo nic.

Jde o případ Aliance sociálních demokratů, odtrženého pravého křídla labouristů, a historických liberálů. Ta krátce po svém vzniku na konci roku 1981 atakovala v průzkumech zisky nad 40 procent hlasů a drtila konkurenční labouristy, kteří se v tu chvíli zdáli na odpis. Nakonec ale ve volbách o dva roky později skončila až třetí s 25 procenty a s pouhými 23 křesly v Dolní sněmovně. Opakování tohoto scénáře teď v očích konzervativního vedení podporuje fakt, že konzervativci v posledních týdnech lehce posilují na úkor reformistů. 

Přestupy významných konzervativců ale spíše nahrávají opačnému scénáři, který se odehrál na britské politické scéně během 20. let 20. století, kdy liberály, dosavadní levicový pól politiky, vystřídala socialistická Labouristická strana. Výměna na levici se tehdy díky většinovému volebnímu systému odehrála během necelých deseti let a v rámci tří po sobě následujících voleb. Liberálové tehdy z parlamentu úplně nezmizeli, ale „zasekli se“ na dvou či třech desítkách poslanců, kteří již neměli na sestavování britských vlád žádný vliv.

Krajně pravicová obnova 

Jiskřičku naděje pro konzervativce může ale znamenat i vznik nové strany Restore Britain (Obnovit Británii), kterou založil bývalý poslanec za Farageovu stranu Rupert Lowe. Nová strana se považuje za ještě pravicovější alternativu k farageovcům a mluví například o tzv. remigraci, tedy nuceném odchodu lidí s migračním původem ze země. Sám Lowe se nechal slyšet, že jich z Británie „budou muset odejít miliony“. Jeho radikální, krajně pravicová rétorika zatím minimálně v omezené míře funguje, protože od únorové oficiální registrace se jeho nová strana v průzkumech již vyšplhala na osm procent a těší se i veřejné podpoře Elona Muska. Její případný volební úspěch by mohl sebrat část voličů Reformní straně, kterou by to v souboji o místo lídra pravice oslabilo.  

Rozpad voličské koalice

Budoucnost konzervativců je proto nyní minimálně velmi nejistá. Zbývá otázka, co současnou krizi konzervativců způsobilo.

Na tuto otázku existuje řada protichůdných odpovědí a výrazné rozpory panují i v rámci dnešní Konzervativní strany. Obě hlavní křídla strany se shodují jedině v tom, že důvodem propadu je opuštění zásadní části konzervativního programu. Nedokáží se ale domluvit, co je klíčovou částí programu, která voliče láká. Jedni zdůrazňují thatcherismus bez přívlastků, kdežto druzí tlačí na udržení cameronovské politiky, která stranu otevřela politickému středu.

Tato debata reálně odráží dilema, kterému nyní čelí drtivá většina tradičních pravicových stran hlavního proudu na starém kontinentu. Ty z jedné strany drtí populističtější a protestnější proudy (ve Velké Británii typicky UKIP a dnešní Reformní strana), z druhé pak potřeba získávat liberálnější městské voliče inklinující k politickému středu.

Svému jménu navzdory, Konzervativní strana během dvou staletí své historie vynikala schopností vždy znovu se přizpůsobit novým politickým podmínkám. Z obhájkyně šlechtických privilegií, omezeného volebního práva či celního ochranářství se například změnila v širokou lidovou stranu s vysloveně liberálním a tržním ekonomickým programem. Nyní se ale zdá, že se její schopnost reagovat zadrhla, když se jí rozpadla široká volební koalice, která zahrnovala jak příznivce lidového a čistě pravicového thatcherimu, tak středové voliče z nóbl čtvrti, které přitáhl David Cameron. Tento sňatek z rozumu ale rozbila otázka, zda má Británie zůstat v EU, která přerostla v bratrovražednou válku obou stranických křídel a po referendu o brexitu se nezastavila ani před sestřelováním vlastních premiérů.

Konzervativce tudíž zásadně oslabila kombinace vnějších a vnitřních vlivů, jejichž působení dále zesílilo následkem rekordně dlouhého vládního angažmá, díky němuž byly jejich vnitřní problémy ještě viditelnější. Teď se britští konzervativci budou mít co otáčet, aby aktuální propad politicky přežili a aby je v pozici lídra britské politiky definitivně nenahradila Reformní strana Nigela Farage. Do určité míry by to kopírovalo nedávnou „trumpizaci“ americké Republikánské strany, ačkoli ve Velké Británii by nešlo jen o výměnu vůdčího stranického křídla, ale o nástup zcela nové strany do čela britské pravice.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2026)