Nemám času

Z básní Tomáše Mazáče

KULTURA / Portréty

„Žádáte mne také, abych vybral tři texty. (…) Nechtějte však, abych zdůvodňoval proč, když pociťuji svíravou lítost nad mýcením kořenů jeho krutých domovin a mojí pohodlné usedlosti současně.“

Zeno Kaprál

Trest

Poprvé spolu nemluvíme
a oba čekáme
až zavolá ten druhý
Já ti chci zavolat
Teprve až si začnu myslet
že jsem nebyl v právu
nezavolám
Hned potom uslyším
drnčivé slibování
zvonku u svých dveří
a místo tebe přijdu k sobě

Ostrava-Poruba

Všude odtamtud bylo
tak blízko
tramvají do města
vlakem do Příbora
a pěšky k nemocnici
podobné krabici od bot
kde marně ozařovali plíce mého otce
Všechno tam bylo napěchované
v levotě falešných paneláků
se skrytými tvářičkami cihel
Tehdy jsem ještě nevěděl ten smutek
když jsme se od úst k ústům
zbabělí
potmě
neradi vraceli dálkovým autobusem

Tobě

Nechoď už za mnou
jsem celý zalitý
zeleným mořem
utopila by ses v něm
nepátrej už po mně
bydlím teď sám
na samém konci světa
nedošla bys tam
neplač už pro mě
hlavu mám rozbitou
a oči zavřené
neplač už pro mě
je to marné
Prsten spadl do tůně
a široko daleko žádná ryba

(ze sbírky Bezmála noc, 1996)

Modlitba před psaním

Něco jde i bez naděje
Něco jde i bez lásky
jen bez Tebe
bez Tebe Bože
nejde nic

(amen?!)

Pátek

Když budeš zlobit
schovám se ti v úschovní schránce na nádraží
Schválně
jestli mne budeš hledat
jestli si budeš pamatovat kód
anebo převracet kabelku
abys našla diář

Budu tam čekat
třeba i mrtev
a s každou půlnocí
vyjdu tě
o dvacku dráž

(ze sbírky Jak chutná sova, 2002)

Johnson’s 5.5

Nahý a nemrtvý
bohužel
roztírám po těle hustou bílou vodu
Od prsou k podbřišku
opatrně podél krku jako bych se věšel
stoje na židličce patra prvního
vysokým stromům napospas
Naprosto sám
Nemusím mít strach že někdo přijde
a uvidí mou bídu
Není sem vidět ani z ulice
Na mne – hrušku k sežrání

Je to ten poslední způsob jak si tě ještě přivolat
Mít tě na kůži
A tak s tebou být

Tělové mléko po koupání
Johnson’s 5.5
Mám přece od tebe

Co až mi dojde…?!

Co až mi na něj dojde pleť…?!

Diptych o mých bývalých dětech

† architektu Tomáši Černouškovi, stálému jáhnu

I

Kalich hořkosti kohoutovického vodojemu
tkví nad městem a každé ráno
upíjí nám obzor
Jste ještě tam
s někým cizím
Máte jiná příjmení
Ale stále stejná jména
TOMÁŠ
DANIEL
EVA
Zní to jak litanie lítosti

Sedm let
to číslo plnosti z Písma
jsem vás neuzřel
A i po takové době
kupuji v cukrárně automaticky
všechno
třikrát

 

II

Vroucí to byla láska
a po ní hned smrt
bez ohledu na život
neboť každý bezdětný chlap
je tak trochu mrtev
Vysadit strom
a postavit dům
dnes zdá se netřeba

Vroucí to byla tenkrát láska
a daleko
Odcházel jsem bosý
abych vás náhodou
zbytečně nevzbudil

Stesk po Olomouci

Škoda že jsem se tam nenarodil
Škoda že tam nemohu žít
Pořád si slibuji, že se půjdu podívat
třebas na Tabulový vrch, abych nepolykal očima
stále stejná místa
a nic
Také k Písaři na tatarák už s Evou a Ivem nechodím
Přesto to město z doteků a kamene
pořád v duchu obcházím
Stále stejným obloukem
Jako když
rozevřeš
náruč

Stesk po Brně

Odejít a zároveň zůstat
bych si přál
když chodím Brnem
jen tak, abych tam byl
Všechno tady zůstalo
jak je
Pasáže, ulice, antikvariáty,
ty zpropadené sekáče knih, kde jsem už tolikrát
platil z posledního

Všechno tady zůstalo
Nezbylo mně nic

Sezení s psycholožkou M. V.

Někdy mně teče krev z duše
Jindy mně tečou slzy z očí
Utírám si je pěstmi
jako když jsem byl dítě
nikoli ovšem štěstěny
„Ty jsi jiný,“ říkávala mi matka
dodnes nevím proč
Stejně jako ostatní
se směju, pláču, ostýchám
stejně jako ostatní trpím
Kamínek na hrobě

Sebe sama

Činnostní terapie

Je to přes celou léčebnu
až nahoru na kopec
kde žijí lidé, co pili líh
jako se pije pomalý smutek
Předlouhou chodbou až tam
kde bydlí žirafa v květinách
Chce to trpělivost rukou
netrpělivost srdce
a hlavně pocit nenadálé radosti
Nakonec cinkající ptáček z hlíny
letí za tebou přes moře

Deprese II

Celý den nevstávám z lůžka
Které se stává skřipcem
Kat už odešel a pod rudou kápí
s otvory pro oči měl tvou tvář
To bylo tabletek, co jsem jich spolykal
Nasucho
Bez vody
To bylo strachu, hlíny, plevele
Nasucho
Bez vody
To bylo tvého odcházení z mého těla
Nasucho
Bez vody
To bude ještě života
až se probudím
Nasucho
Bez vody
Zatímco ty naze zpíváš

***

Na krajinu mého srdce
snáší se zimní noc.
Dlouhá jak zpověď vraha
mláďátek betlémských.
Stýská se mi po tobě.
Ještěže v křečovitě sevřených rukou
držím konec provázku
vysokého až do nebe.
Ale já bez tebe nikam nejdu.

***

Nemám času.
Černou kávu si vařím rovnou z tmy
a čaj o páté piju hltavě
už z plecháčku únorového rána,
co studí do rukou jak marná vzpomínka.
Vzpomínka na včerejšek.
Den poslední vteřiny,
než se zase na chvíli sejdem.

(Poslední báseň, 22. 2. 2017, 19:12)

(ze sbírky Kde končí tvé jméno, začíná moje AMEN, 2019)

 

Básně z uvedených sbírek Tomáše Mazáče vybrali Ivo Binder, Pavel Švanda, Petr Čermáček, Ivan Petlan, Zdeněk Volf, Zeno Kaprál, Martina Večeřová a Petr Veselý. Autorka příspěvku výběr básní uspořádala podle jejich řazení ve sbírkách.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2020)

Z básní Tomáše Mazáče

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Architekt Anton Schweighofer

V prosinci 2019 zemřel rakouský architekt Anton Schweighofer, tvůrčí osobnost s jasnými nároky na architekturu.

Petr Pelčák

Mussolini v kině

Pozoruhodný svět kinematografie coby nástroje i oběti propagandy v Mussoliniho fašistické Itálii.

Peter Demetz