Nepřenášet staré křivdy do budoucnosti
S Kateřinou Tučkovou o Sudetoněmeckém sjezdu v Brně

Kateřina Tučková se jako autorka románu Vyhnání Gerty Schnirch a jako spoluzakladatelka a první prezidentka festivalu Meeting Brno významně zasloužila o to, že se setkání potomků našich bývalých německých krajanů konalo historicky poprvé na území jejich staré vlasti. Vlastnímu 76. Sudetoněmeckému sjezdu, konanému tradičně o Svatodušních svátcích, předcházel pietní akt na 5. nástupišti brněnského Hlavního nádraží, tedy v místě, odkud odjížděly transporty s tisícovkami židovských spoluobčanů. V pátek 22. května se v Besedním domě na slavnostním večeru udělovaly kulturní ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Hlavní část se odehrála o víkendu 23. a 24. května v pavilonu P na brněnském výstavišti s přesahem do Svatodušního pondělí a dalším pietním aktem v Kounicových kolejích, na místě poprav českých vlastenců za války a také Němců po válce. V rámci festivalu Meeting Brno nechyběla ani mohutná Pouť smíření, jejíž závěrečné části se zúčastnilo na čtyři a půl tisíce poutníků. 

Kateřino, s jakými pocity jsi přijala zprávu o konání setkání krajanů v Brně? 

Napoprvé jsem zaváhala, jestli to pozvání, které vloni vyslovil Milan Uhde a kterého se chopili organizátoři festivalu Meeting Brno, nepřichází příliš brzo, jestli by na tu skutečnost nebylo třeba českou společnost ještě nějak lépe připravit. Měla jsem obavy, aby to nepřineslo nekontrolované vzedmutí protestních nálad. Brzy u mě ale převážil pocit, že to nemá smysl odkládat, respektive že by bylo dobré, aby sjezd na české půdě proběhl, dokud žijí poslední pamětníci válečných a poválečných událostí, pro něž to bude mít největší význam. Navíc ta pozvánka měla svou vnitřní logiku – brněnské kontakty se Sudetoněmeckým krajanským sdružením mají svůj dlouholetý vývoj a své opodstatnění, takže mi přišlo přirozené i dobré, že sjezd proběhne právě v Brně, kde se může demonstrovat, že na troskách minulosti lze vystavět něco nového, všeobecně prospěšného. A tím pádem jsem se pak ráda podepsala pod prohlášení na podporu jeho konání. 

Jak sama vnímáš cestu, kterou bylo třeba ujít k tomuto milníku?

Německá společnost po válce prošla poctivou sebereflexí a za zločiny spáchané během druhé světové války se nesčetněkrát omluvila. Podobným procesem prošlo i Sudetoněmecké sdružení, jehož členové se před několika lety vzdali právních nároků na majetky zkonfiskované na základě Benešových dekretů po válce. To mi připadá jako nabídnutí přátelské ruky, kterou by bylo opravdu škoda odmítnout, obzvlášť když se jedná o naše nejbližší sousedy a evropské partnery. Byla to ale dlouhá cesta a myslím, že v ní významnou roli sehrálo i umění – literatura, film nebo divadlo, díky nimž téma odsunu proniklo z úzkých odborných kruhů do širší veřejné debaty. Mnoho lidí má dnes hlubší povědomí o historickém kontextu včetně poválečných excesů a lidských tragédií, které postihly nejen generaci přímých účastníků událostí, ale i generace následující. A s tím přišla i rostoucí vůle nepřenášet staré křivdy do budoucnosti. Myslím, že stále více lidí chápe, že smyslem podobných setkání, jako byl nedávný sjezd, není minulost zapomenout, ale porozumět jí a na tomto základě rozvíjet dobré sousedské vztahy. 

Protesty byly často až obskurní, naštěstí nepřerostly nikde ve fyzické násilí. Brněnská primátorka Markéta Vaňková to vyjádřila metaforou: Rozvíří se bahno, to se posléze usadí, ale pár kamenů se pohne… Co může těch „pár kamenů“ způsobit? Pozitivní lavinu a historický zlom ve vnímání našich bývalých krajanů a jejich potomků?

Bylo vidět, že bahno se skutečně rozvířilo, ale nejen to. Vyhrocená diskuse, která sjezdu předcházela, přiměla zaujmout postoj i ty, co stáli v šedé zóně a o téma odsunu se nijak zvlášť nezajímali. A takoví se rozhodli přijet a svou účastí na Pouti smíření (tedy na cestě od hromadného hrobu v Pohořelicích připomínajícího německé oběti tzv. pochodu smrti z května 1945) vyjádřit krajanům mířícím do Brna podporu. Anebo se pak přišli podívat na výstaviště, kde probíhal program sjezdu, aby se na vlastní oči přesvědčili, co jsou ti „naši Němci“ vlastně zač. Takže ta událost sice vybudila radikální síly, ale nakonec se ukázalo, že těch, které aktivovala v pozitivním směru – tj. vzájemného poznání a spolupráce – bylo mnohonásobně víc. 

Přestane už být otázka poválečného vyhánění a následného odsunu politickým tématem, na němž se dají prohrát či vyhrát volby, jak tomu bylo ještě v roce 2013 (Miloš Zeman kontra Karel Schwarzenberg)?

Starozákonní rčení říká, že za viny otců budou potomci pykat do třetího či čtvrtého pokolení… Tak v tomto bodě se zhruba nacházíme. Stále si s sebou neseme odkaz traumatických událostí, které se staly po skončení války a se kterými jsme se stále nevyrovnali. Ale s tím, jak odcházejí přímí pamětníci a konkrétní prožitá bolest se vytrácí, bude možná snazší tyto události do našeho „národního“ výkladu historie integrovat. Už teď o té době panuje hlubší povědomí, než když jsem například studovala já – dnes se o poválečném vypořádání a odsunu učí na středních školách, třeba zrovna moje Gerta patří i k doporučené četbě k maturitě. Takže si myslím, respektive doufám, že ta imaginární hrozba, kterou opakovaně zneužívají extremističtí politici, se brzy vyprázdní a už to nebude tak jednoduchý prostředek k aktivaci radikální části společnosti. 

Co pro tebe jako autorku celý tento proces znamená? Je to inspirace k nějaké další práci? 

Jako pro autorku Vyhnání Gerty Schnirch to pro mě znamená velmi dojemné vyústění několikageneračního příběhu… Intenzivně jsem žila už Rokem smíření, který probíhal v létě 2015, při němž brněnský primátor Petr Vokřál společně s biskupem Vojtěchem Cikrlem vyjádřili lítost nad osudem brněnských obětí odsunu. To bylo velké gesto, které mělo obrovskou odezvu nejen mezi Brňany, ale hlavně v zahraničí. Jasný signál ke společně žité budoucnosti. A letošní sjezd jen potvrdil, že ta započatá cesta se vyvíjí správně. Na Moravském náměstí, kde probíhalo setkání u společných stolů, jsem zaslechla mnoho zajímavých příběhů, prohlížela si album fotek, na jehož stránkách se poprvé sešli členové obou částí rodiny – zůstavší i odsunuté, a zaznamenala spoustu radosti… A to je samozřejmě důležitý zdroj pro další práci. 

Jakou jsi vlastně ušla cestu od Gerty Schnirch? V publikaci Sudety – Ztracený ráj máš skvostnou povídku ze zaniklého jihomoravského Mušova. I román Bílá Voda se odehrává v bývalých Sudetech. K tématu se tedy vracíš. Vracíš se ráda, nebo spíše cítíš nutnost návratu?

Ano, moje poslední kniha se také odehrává v pohraničí, v malé vesnici na česko-polské hranici, která byla po odsunu německého obyvatelstva prázdná, a proto vhodná k internaci sester z několika řeholních řádů. Komunisté je tam svezli z celého Československa v roce 1950 v rámci tzv. Akce Ř. Sudety jsou prostě místo, kde se skrývá spousta příběhů, které měly být vymlčeny a zapomenuty. Ale právě kvůli té nepřirozené snaze přepisovat společenskou a historickou mapu této krajiny se nás v posledních dvou dekádách věnuje tématu Sudet tolik. Zmínil jsi sbírku povídek Sudety – Ztracený ráj, kam mimo mě přispělo ještě dalších devět spisovatelů žijících v různých koutech pohraničí a která je toho právě dobrým příkladem. Příběhy, které měly být vytěsněny, si zkrátka našly cestu jinudy než skrze někdejší černobílou oficiální výuku dějepisu – a to skrze paměť jednotlivců a skrze umění. Kostlivci ze skříně sami zkrátka nikdy nezmizí, s těmi se člověk musí vypořádat. 

Na čem nyní pracuješ?

To bych s dovolením radši nerozebírala. V případě Bílé Vody jsem o tématu knihy mluvila dřív, než byla dokončená, a pak jsem ji během deseti let natřikrát přepisovala a pokaždé se podstatně změnila. Tak se mi nechce narušit aktuální křehký a nejistý stav promýšlení, hledání a nacházení tím, že bych se v rozhovorech vypovídala z určitého motivujícího napětí. Ale co říct mohu, je, že zůstávám při tom, co mě zajímá – u nezhojených ran naší minulosti, které mají nezanedbatelný dopad i na přítomnost.

Kateřina Tučková (1980), spisovatelka a dramatička. Po studiu historie umění a bohemistiky na Masarykově univerzitě získala doktorát na Univerzitě Karlově. Její romány Vyhnání Gerty Schnirch (2009) o brněnském pochodu smrti a Žítkovské bohyně (2012), pojednávající o osudu léčitelek z Moravských Kopanic, byly oceněny prestižní cenou Magnesia Litera a pro svou společenskou angažovanost také Cenou za svobodu, demokracii a lidská práva, kterou jí v roce 2017 udělil Ústav pro studium totalitních režimů. Svět umění a literatury propojila v knihách Můj otec Kamil Lhoták (2008) a Fabrika, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (2014). V roce 2018 měla v Divadle Husa na provázku premiéru její divadelní hra Vitka na motivy životního příběhu brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové; text této hry vyšel zároveň knižně (2018). V roce 2022 vydala dlouho očekávaný román Bílá Voda. Za tuto knihu i za svou dosavadní literární tvorbu získala Státní cenu za literaturu. Bílá Voda byla také zvolena Knihou roku v anketách Deníku N a Lidových novin a v roce 2023 vyšla ve druhém vydání ve výpravné limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99. Knihy Kateřiny Tučkové se překládají do dvaceti pěti jazyků.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2026)