O demokracii a kultu smrti

Někdy vyšlehne plamen do výšky a náhle vidíme, kdo kde stojí. Právě takový okamžik nastal 7. října 2023 v sobotních ranních hodinách, kdy se po celém území Izraele rozječely sirény. To by na jihu, v dosahu střel Hamásu, ani na severu, kam dopadají rakety libanonského Hizballáhu už od osmdesátých let, nebylo nic neobvyklého. Tentokrát se však jekot rozezvučel i v Tel Avivu a v Jeruzalémě a ohlušení lidé vstávali se stísněným pocitem a předtuchou něčeho zlého. Záhy se na sociálních sítích a platformách objevily zprávy o masivním teroristickém útoku z Gazy. Toto pásmo země po odchodu Izraelců v roce 2005 ovládlo fanatické islamistické hnutí a čas od času teroristé pronikli přes hranici, tak jako v roce 2006, kdy zajali mladého brance Gilada Šalita. Nyní se však šířily zprávy o stovkách, ne-li tisícovkách ozbrojenců, kteří pronikli do obcí, kibuců i městeček podél hranice a zaútočili na tančící mládež na festivalu Nova – velké bujaré oslavě uspořádané v předvečer svátku Simchat Tóra. Vypadalo to, jako by se bojovalo všude.

O velkém židovském svátku (navíc byl ­šabat) mělo mnoho věřících vypnutý mobil. Ostatní to hrůzné řádění brzy sledovali v přímém přenosu.

Prvními svědky masakru a rozvratu na jihu Izraele se stali záchranáři, ti totiž dorazili na místo jako první. Dobrovolnická organizace Hacala má po celé zemi síť svých vyškolených členů, kteří jsou na zavolání k dispozici při dopravní nehodě či mimořádné situaci. Toho rána, jak mě později informoval vedoucí dispečinku Eli Beer v Jeruzalémě, se na obrazovkách v řídící místnosti rozsvěcovaly zprávy o nehodách v tak šíleném sledu, že za pouhou hodinu jich zaznamenal více než za třicet let svého působení.

Jeden dobrovolník vyrazil na místo nehody, a teprve když spatřil shluk mužů kolem automobilu a několik mrtvých na silnici, uvědomil si, že něco nehraje. Najednou na něho vojáci v izraelských uniformách začali střílet. Proboha proč? Převlečení teroristé vyvolávali největší zmatek. Uniformy většinou získali v dobytých pohraničních základnách, ačkoli někteří měli na sobě podomácku ušité napodobeniny. Během několika hodin bylo zřejmé, že Izrael napadla celá armáda teroristů, možná až o síle 6 000 ozbrojenců. Přicházeli pěšky, přijížděli v autech, připluli na lodích a nad hraničním zátarasem se objevilo i rogalo. Vyzbrojeni samopaly a granáty, zápalnými raketami a dokonce i kulomety – všude, kam dorazili, rozsévali smrt. Trvalo deset měsíců, než se podařilo zjistit konečný počet mrtvých. Během toho jediného dne zahynulo téměř 1 200 Izraelců. 

Oběťmi byli převážně civilisté. Na taneční zábavě Nova u kibucu Re’im, jen několik kilometrů od hranic s Gazou, bylo zmasakrováno 364 účastníků, kteří se marně schovávali nebo utíkali. Někteří stihli ještě zavolat svým rodinám. V době videotelefonů se snímky o rozsahu a brutalitě masakru rychle šířily a pronikaly do povědomí izraelského národa i světa. Děti volaly svým rodičům – žádaly o pomoc, o radu, nebo jim alespoň na rozloučenou chtěly vyznat lásku.

Horor měl však ještě děsivé pokračování. Na videozáznamech se objevili zajatí Izraelci všech věkových skupin, jak je teroristé odvážejí do Gazy na motorkách, v autech, nebo vlečou pěšky. Během dne unesli okolo 250 osob. A protože si své násilné činy s pomocí kamer GoPro i mobilů průběžně nahrávali a hrdě vysílali, celý svět měl možnost sledovat, jak střílí do lidí a některé upalují zaživa nebo uřezávají dětem hlavy a znásilňují ženy i muže. Někdy před zabitím. Někdy až po něm.

Izrael je malá země, má pouhých devět milionů obyvatel, Spojené státy přibližně 333 milionů. Pro představu tragédie, počet obětí 7. října by odpovídal 44 400 Američanů zavražděných teroristy. Tedy asi patnáctkrát víc než útok al-Káidy z 11. září 2001. Kdyby k únosu došlo v USA, zajatých Američanů by bylo 10 000. V Kanadě by to znamenalo přibližně 5 000 zavražděných za jediný den a tisícovku rukojmí. V porovnání s židovskou katastrofou by zahynulo 8 400 Francouzů či Britů a dalších 1 750 by se ocitlo v zajetí. Takové šílené ztráty na životech by byly pro občany zcela nepochopitelné. Tak jako pro Izraelce. Ale stalo se to jim. 

Masakr 7. října se odehrál padesát let od chvíle, kdy se sousední státy – včetně Egypta – naposledy pokusily Izrael zničit. Tenkrát také zahájily válku, známou jako Jomkipurská, nečekaným útokem v den nejdůležitějšího náboženského svátku. Nepřátelé správně předpokládali, že Izraelci budou vyspávat.

Stejně jako mnoho lidí po celém světě jsem se toho podzimního rána nacházel v jiném časovém pásmu, a tak jsem se o masakru v Izraeli dozvěděl až po probuzení. Nejprve jsem zaznamenal krátkou zprávu o palbě raket na Izrael, což jsem nepovažoval za nic zvláštního. Od své první návštěvy Izraele, během války s Hizballáhem v Libanonu v roce 2006, jsem několikrát seděl v protiatomových krytech. Při jednom útoku poněkud kuriózně s obyvateli Sderotu, kam jsem přijel otevřít skateboardový park pro vystresované děti, financovaný britskou charitou. Sderot je jedním z větších měst a právě zde toho dne probíhaly nejzuřivější boje. Útok z Gazy dosáhl úrovně vojenské brigády a odehrál se v několika vlnách. Nejdříve napadli město teroristé Hámasu a Islámského džihádu a po jeho dobytí se přivalili lidé z Gazy, kteří přišli rabovat a mnozí také vraždit. Teprve když jsem spatřil záběry nákladního auta na hlavní ulici, kterou jsem znal, a viděl, jak z něho ozbrojenci střílejí raketometem, uvědomil jsem si, že tento útok má zřejmě mnohem větší rozsah než občasné potyčky na hranicích. 

Byl jsem tehdy doma v New Yorku a stejně jako zbytek světa jsem se i já pokoušel s tak děsivými zprávami nějak psychicky vyrovnat. Nejsem sice Žid, ale Izrael jsem jako novinář od války v roce 2006 často navštěvoval. Měl jsem tam přátele i mnoho známých, a jak ten hrůzný den ubíhal, snažil jsem se telefonovat a zjišťovat, zda jsou v pořádku. 

Druhý den jsem se dozvěděl o narychlo svolané demonstraci na Times Square v New Yorku. Vůbec však nemělo jít o protest proti obludnému masakru civilistů předchozího dne, ba ani o odsouzení teroristů, nýbrž o demonstraci proti Izraeli a občanům jediného židovského státu na světě. 

V době oběda se na náměstí shromáždily stovky lidí a někteří si přinesli vlastnoručně vyrobené transparenty. Jedna žena v muslimském šátku se radostně usmívala a mávala nápisem „Děsivé sny sionistů – 10/6/73 Egypťané. 10/7/23 Palestinci. #Ať žije intifáda.“ Když jsem ji fotografoval, mlátila pěstí do vzduchu a radostí křičela. Jiný účastník demonstrace držel ceduli s nápisem amerického hnutí „Land Back“ propagujícího vrácení půdy v Americe a jiných západních zemích jejich původním obyvatelům. Ti také napadají Izrael. 

Organizátoři rozdávali transparenty s nápisy jako Od řeky až k moři – svobodná Palestina, Odpor je oprávněný, Odpor není terorismus, Boj proti bělošské nadvládě a Sláva globální intifádě. Jedno děsivé heslo znělo Za každou cenu – a to v době, kdy už všichni věděli, že teroristé zaživa upalovali celé rodiny, znásilňovali ženy, masakrovali civilisty a zdaleka se je ještě nepodařilo zahnat nebo zlikvidovat.

Stejná hesla a nenávistné demonstrace se konaly po celém Západu. V Německu a ve Francii, kde se nacházejí největší komunity muslimů a Židů, se úřady pokoušely antisemitské výkřiky a hesla potlačit. V Londýně se shromáždil obrovský dav před izraelským velvyslanectvím a navečer 7. října demonstranti na oslavu masakrů v Izraeli odpalovali světelné rakety. Ve vzniklém zmatku se policie marně snažila udržet pořádek a demonstranti jásali. Ještě před očekávanou vojenskou reakcí Izraele na útoky Hamásu statisíce lidí vyšly do ulic Londýna protestovat a podobné pochody se konaly i v dalších velkých britských městech. Otevřená podpora teroristů se projevila také v Severní Americe, dokonce i na elitních univerzitách. V Kanadě došlo k několika pokusům podpálit synagogu, střílelo se i na židovské školy a obchody, někdo zdemoloval židovské knihkupectví.

Jedna věc po masakru v Izraeli stojí za zmínku. V žádném západním městě se nekonala demonstrace proti Hamásu. Ani jedna. Vrahouny, kteří zahájili válku, nikdo na ulicích Ameriky a Evropy neodsoudil. Někteří lidé tvrdí, že protestovat proti islamistům nemá žádný smysl. Copak by na nás dali?

Velký omyl. Vlády západních států Palestince v Gaze už dlouhá léta finančně podporují. Úřady OSN pro palestinské uprchlíky posílají miliardy dolarů ročně de facto teroristům a nejsou jediné. Někteří předáci Hamásu se stali miliardáři, dostávali tak ohromné sumy, že dokázali za mlčení Západu vybudovat v podzemí monumentální vojenskou základnu k útoku na židovský stát. Bez této infrastruktury by se tak masivní říjnový útok a únos Izraelců nikdy nekonal.

A tak jsem se rozhodl, že se co nejdříve vypravím do Izraele. Ponouklo mě několik věcí, ale hlavně ten pohled na Times Square. Nepochyboval jsem, že se oslavy teroristů jako v New Yorku budou brzy opakovat po celém světě. A také jsem si uvědomil, jak se ukázalo, správně, že už nyní, ačkoli všichni moc dobře vědí, že masakr 7. října byl svým rozsahem největší útok na Židy od druhé světové války, se západní média připravují na zuřivou kritiku izraelské reakce. Jako reportér jsem získal zkušenosti z několika válek a tušil jsem, že se odveta Izraelců brzy stane hlavní mediální zprávou a světem se přežene vlna komentářů bagatelizujících pogrom, tak jako neonacisté a nejen oni popírají holokaust.

Později jsem měl ve svém rodném Londýně příležitost zúčastnit se s novináři projekce šest­a­čtyřicetiminutového sestřihu scén z masakru, převážně z mobilů teroristů, jejich obětí a také statečných dobrovolníku Hacaly, nejen Židů, ale i muslimů a Drúzů, kteří jako první dorazili na místo katastrofy. Mnoho dalších záběrů mi poskytli příbuzní zavražděných na taneční zábavě Nova, kteří mi ukazovali poslední okamžiky života svých blízkých. 

Žádný z pozdějších videozáznamů nebyl tak zdrcující jako tato první dokumentace zběsilého vraždění. Scéna za scénou. Snímky mrtvol se opakovaly, jako by neměly skončit. Viděli jsme teroristy, kteří se lopatou pokoušeli oddělit hlavu mladíka na podlaze a při každém úderu vykřikli „Alláhu Akbar“. Objevily se záběry mladých žen přikrčených v koutě základny, kam vešli ozbrojenci, a také snímky mladých lidí zoufale prchajících z festivalového areálu – nebo ukrytých někde v naději, že by tam mohli být v bezpečí. Spatřili jsme policistu, jak nad hromadou mrtvol zoufale volá, zda je někdo naživu. Zdálo se, jako by to celé trvalo hodiny, ale ve skutečnosti filmový záznam představoval sotva deset procent z celkového počtu obětí. 

Umlčet plnou místnost britských novinářů rozhodně není snadné, ale při této necelé hodině promítání se to podařilo. Odcházel jsem se svým dobrým známým od novin, má už po sedmdesátce a v několika válkách leccos zažil, ale nyní, jak jsme tak šlapali po londýnském podzimním listí, se dlouho nezmohl na slovo. Nakonec se přece jen ozval: „Bastardi.“ Kývl jsem na souhlas: „Ano, bastardi.“

Na popis toho, co jsme viděli, to bylo samozřejmě málo. Dodnes nevím, jaké slovo by vystihlo takové scény barbarství. Když jsem o tom později přemítal, pronásledoval mě podivný pocit. Zažil jsem sice hrůzné události ve třech válkách na třech kontinentech, ale tady se objevilo něco neobvyklého. Z těch snímků bylo patrné, že teroristé, kteří je pořizovali a posílali svým příznivcům a rodinám, své brutální činy nejen oslavovali (někteří to později popírali), ale mučili a vraždili s nepřirozeným nadšením, jaké snad dlouhé dějiny lidského násilí neznají. Z jejich jásavého válečného pokřikování zaznívala intenzivní radost a zračila se jim viditelně ve tvářích. Masakrování bezmocných obětí je naplňovalo hrdostí. Na jedné telefonní nahrávce mladý terorista z kibucu v Mefalsimu (něco přes tisíc obyvatel) s náramným vzrušením volá: „Nazdar tati, otevři si WhatsApp a uvidíš, kolik jsem jich zabil, vlastníma rukama. Tvůj syn zabil Židy!“ Načež je slyšet otce: „Bůh tě ochraňuj.“ Nato mu nadšený syn odpoví: „Mluvím s tebou z mobilu Židovky, zabil jsem ji i jejího muže. Představ si to, deset lidí, a vlastníma rukama.“ A znovu to opakuje, je hrdostí bez sebe. „Zavolej mi mámu!“

Slyšíme i rodiče: „Ach synu, Bůh ti žehnej.“ „Jak ráda bych dnes byla s tebou,“ říká matka a vrah se chlubí: „Tvůj syn je hrdina. Zabíjet je, zabíjet, zabíjet.“ Ozve se jeho bratr, a tak se opět naparuje. „Zabil jsem jich deset. Přísahám. Opravdu deset. Hlavu vzhůru otče! Zvedni hlavu!“ Někdo se na druhém konci ozval: „Už se ale radši vrať, vrať se!“ „Co tím chceš říct, jaká cesta zpátky. Buď vítězství, nebo smrt! Otevři si Whats­App, uvidíš ty mrtvé, co jsem zabil vlastníma rukama. Otevři si WhatsApp!“ 

Mnoho lidí se po sedmém říjnu marně pokoušelo vražedné orgie pochopit. Jak by se dala, pokud vůbec, vysvětlit nenávist takové intenzity? A co by se proti ní dalo podniknout? Když jsem o tom tak přemítal, vzpomněl jsem si na svého zesnulého přítele George Weidenfelda. 

Narodil se v roce 1919 do vídeňské židovské rodiny a dožil se vysokého věku, zemřel tři roky před svými stými narozeninami. V roce 1938 se mu po anšlusu Rakouska podařilo uprchnout před nacisty, a než doputoval do Anglie, v Paříži se seznámil mimo jiné se slavným spisovatelem a obdivovatelem habsburské říše Josephem Rothem. George byl nevyčerpatelnou studnicí příběhů své doby, ale možná proto, že přežil Třetí říši, po celý život se pokoušel pochopit fenomén nacismu. Jako britský nakladatel vydal několik kontroverzních knih nacistů i o nacistech, včetně pamětí architekta Třetí říše Alberta Speera. Jak mi jednou připomněl anglický historik Andrew Roberts, Weidenfeld ke konci života došel k přesvědčení, že „existují ještě větší antisemité, než byli nacisté“.

To snad není možné, řekne si většina lidí, ale on o tom nepochyboval. Hamás, al-Káida, Islámský džihád a ostatní, vysvětloval Weidenfeld, nespáchali genocidu jen proto, že zatím nedostali příležitost. Jejich motivace a činy je zjevně usvědčují. Weidenfeld byl poslední, kdo by zlehčoval vinu nacistů, kteří vyvraždili jeho rodinu a mnoho přátel, ale tak jako mnozí historici si všiml, že se nacisté pokoušeli své nejhorší zločiny utajit. Dokonce i tak ďábelský šéf SS, jako byl Heinrich Himmler, v projevu k nejvýše postaveným důstojníkům v říjnu 1943 po podrobném popisu cíle a významu holokaustu na závěr řekl: 

„O tom můžeme mluvit mezi sebou, ale nikdy ne na veřejnosti… Mluvím o odsunu a vyhlazení Židů… Tuhle slavnou kapitolu našich dějin nikdo nenapíše.“ Přestože byli Himmler a esesáci největší nositelé zla v našich dějinách, měli potřebu své zločiny skrývat, kdežto fanatický Hamás se k vraždění s jásotem a hrdě hlásí a vystavuje své zločiny celému světu na odiv.

Jak si má svět s vyznavači kultu smrti poradit? Odpověď většiny západních obyvatel je jednoduchá, doufají, že se brzy na všechno zapomene. Proč by měli na hrůzné události myslet? Zažili jsme už masivní teroristické útoky v New Yorku, Londýně, Manchesteru, Washingtonu, Paříži, Nice, Stockholmu i v Berlíně a v mnoha menších městech a reakce veřejnosti nikdy nebyla dostatečná. S výjimkou doby bezprostředně po útocích z 11. září v Americe lidé většinou vykazovali sklon odvrátit se od problému nebo předstírat, že se nic tak strašlivého vlastně nestalo.

Když v roce 2017 sebevražedný atentátník usmrtil 22 převážně mladých dívek na koncertě Ariany Grande v Manchesteru, média a politici okamžitě vnucovali veřejnosti něco naprosto absurdního. Zazpívejme si písničku Oasis „Nebuď naštvaný a neohlížej se zpět!“ (Don’t Look Back in Anger). Jako by po masakru mládeže rozmetané pumou napěchovanou hřebíky a kuličkovými ložisky neexistovalo nic důležitějšího než zachovat klid. Co nás může rozhněvat víc než vražda dívek, jejichž jediným proviněním byla návštěva koncertu? Proč se nesmíme zlobit? Zřejmě proto, že v Británii tak jako jinde lidé prostě nevědí, co s tím.

Mě ale trápí něco jiného: proč se občané Izraele jako oběti od ostatních lidí odlišují? Jak to, že jako jediní po tak brutálním útoku nezískali soucit světa, a pokud ano, jen na pár hodin?

Dost jsem o tom přemýšlel. Navštívil jsem v Izraeli ona zraněná místa a po masakru po několik měsíců trávil mnoho dní s těmi, kdo přežili, s příbuznými zavražděných a s rodinami zajatců. Vydal jsem se průrvou hraničního plotu proraženou teroristy do Gazy, abych se stal svědkem války s Hamásem a úsilí vrátit rukojmí jejich rodinám. 

Málokdy v dějinách byla armáda nucena válčit v tak husté a zaminované zástavbě, mezi nepřáteli záměrně ukrytými mezi civilisty, kteří své těžké zbraně umístili do mešit, škol, domů i nemocnic. Izraelci museli bojovat s opozicí, jejíž vedení (jak prokázaly zachycené textové zprávy vůdce Hamásu) považuje ztráty vlastních civilistů za přínos, představují totiž výhodu v propagandistické válce o přízeň mezinárodního veřejného mínění. Války se už dlouho nevedou pouze na bojišti, jde také o úsilí zvítězit v zápase o ospravedlnění konfliktu. Teroristé potřebují udělat z obětí viníky a sebe představit jako oběť. Právo Izraele vést válku a zvítězit v ní je zásadně důležité nejen pro Izrael samotný, ale také proto, aby takovou válku dokázaly vést i západní státy, pokud – nebo až – přijde řada i na ně.

Rozhodl jsem se nejen důkladně prozkoumat, co se to v Izraeli stalo, ale stát se svědkem. Mnoho zla se v minulosti včas nezarazilo, protože bylo dobře zamaskované, nebo se od něj podařilo odvrátit pozornost.

A proto jsem chtěl zjistit všechna fakta, jakkoli hrůzná. V márnicích Tel Avivu jsem mluvil s patology, když se pokoušeli identifikovat mrtvá těla, a na vlastní oči jsem viděl zohavení způsobená vrahy. Hovořil jsem s politiky a důstojníky, abych zjistil, co o těch událostech soudí, co sel­halo a proč, jaké poučení z nich pro ně vyplývá. V izraelských věznicích s nejvyšší ostrahou jsem pohlédl do tváře teroristům, kteří v ten den vraždili, a některé jsem poznal z pořízených záběrů kamer.

To všechno považuji za důležité, neboť mi záleží na jediném židovském státě na světě, na jediné demokracii na Blízkém východě, ale také na budoucnosti Západu. Jsem přesvědčen, že propast, do níž v hrůze zíral Izrael, je osudem nás všech. Zahlédli jsme svou budoucnost, realitu, jež nás čeká.

Lidé na Západě neradi uvažují o dobru a zlu. Považují takové rozlišování za překonané náboženské myšlení, za zjednodušující schéma pro naše daleko subtilnější a složitější chápání světa. I zločincům se snažíme nějak porozumět, předpokládáme, že jejich děsivé činy mají hlubší důvod. Chceme vysvětlení. Snad i proto jsou dokumentární filmy a knihy o reálných zločinech tak oblíbené. Představujeme si, že objevíme vlastní příčinu kriminálního chování. Jako by se i masový vrah dal nějak vysvětlit.

A právě v tomto úsilí vidím hlavní problém. Přestali jsme totiž rozumět síle zla jako přitažlivé moci působící ve světě. Vždyť je to jediné vysvětlení, proč někteří lidé konají něco, co se naprosto příčí rozumu. V posledním okamžiku svého života mnoho z těch zavražděných 1 200 Izraelců pohlédlo do tváře čirého zla. Marně křičeli, žadonili nebo prosili o milost.

Existuje však i dobro a má také svou moc. Téhož strašlivého dne se projevilo v udivujícím chování mnoha lidí. Zápas mezi dobrem a zlem některým připadá jako primitivní manichejská představa. A přitom to jsou právě oni, kdo v úsilí o jemné rozlišování a ničím neomezené porozumění ztratili schopnost vidět největší, propastný rozdíl na světě. Jedinou silou na světě, která je ještě mocnější než individuální zlo, je kolektivní koncentrované zlo války. 

Obyvatelé Západu se dnes domnívají, že mají válčení za sebou, že ztratilo význam. Také před první světovou válkou si Američané a Evropané mysleli, že války jsou dávnou minulostí. V poslední době si zvykli na život v míru a považují to za normu. Izraelci si takový luxus nikdy nemohli dovolit, a přesto jim Západ stále svou představu o životě v míru vnucoval. Víme, jaký dopad to mělo na politiku, a měli bychom se z jejich zkušeností snad trochu poučit. 

Rozdíl mezi mírem a válkou je propastný, ničemu podobně závažnému člověk a společnost nečelí. Je to historický zlom a je téměř nemožné vysvětlit ho někomu, kdo válku nezažil. Poměrně zdařile se o to pokusil Lev Tolstoj v eposu Vojna a mír. V jedné pasáži popisuje dvě vojska šikující se před bitvou:

„Stáli proti sobě odděleni strašlivou hranicí neznáma a strachu, jako je hranice mezi živými a mrtvými. Všichni muži tento předěl vnímali a mučili se otázkou, zda a jak tu hranici překročí, anebo nepřekročí.“

Ruský spisovatel popisuje vojáky před bojem. Zcela odlišný je však prožitek teroru v běžném životě. V jednom svém románu líčí Ian McEwan únos dítěte ze supermarketu. Rodič nejprve reaguje přirozeně, muselo přece dojít k omylu, a když si uvědomí, že zřejmě ne, volá o pomoc. První reakcí lidí okolo je mrzuté znepokojení nad jeho chováním, a tu náhle – jako by se roztříštila skleněná stěna mezi nimi – všichni vstoupí do jeho světa a ocitají se v proměněné skutečnosti onoho muže. Ano, dítě je pryč.

V Izraeli teroristé zavraždili a unesli desítky dětí, ale svět, neschopný rozlišovat dobro od zla, to považoval v nejlepším případě za nepříjemnost. Rozvrácený život dnešních Izraelců je však realita a není psáno, že do ní nebudou uvrženi i lidé z jiné mírumilovné demokracie. Den 7. října, příběh utrpení a hrdinství, nevyjevil pouze propast mezi dobrem a zlem, válkou a mírem, ale také mezi demokracií a kultem smrti.

/Z knihy Douglase Murrayho On Democracies  and Death Cults. Israel and the Future of Civilization (Broadside Books, 2025) vybral a přeložil  Alexander Tomský./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2025)