Patrimonialismus a kořeny mezinárodní agresivity
Jak rozumí dnešní situaci Ruska historik a Stalinův životopisec Stephen Kotkin

Historika Stephena Kotkina nebude čtenářům Kontextů potřeba nijak zvlášť představovat, udělal to už Jiří Hanuš v editorialu jednoho z loňských čísel (3/2024). Třetí a závěrečný svazek jeho monumentální monografie Josifa Stalina je očekáván v polovině příštího roku. I když Kotkin sám působí tak trochu jako zosobnění stereotypu historika, který jako by se právě vynořil z nějakého zaprášeného archivu, nijak se nebrání ani roli, jak se dnes říká, veřejného intelektuála vyjadřujícího se na základě svých znalostí k nejrůznějším otázkám současnosti. Z rozhovorů, které poskytuje tradičním i „novým“ médiím, vyvstává promyšlený a nesamozřejmý pohled na zemi, která z novinových titulků hned tak nevymizí.

Kde je vlastně Rusko?

V rozhovoru s Mattiasem Hessérem, historikem a redaktorem švédské televize Axess, se Kotkin zabývá otázkou postavení Ruska v politickém zeměpise současného světa. Rusko, jak říká, je vlastně všude.

Geograficky je Rusko nepochybně blízkovýchodní země. Po staletí toužilo zmocnit se tureckých úžin, ovšem to by nebylo myslitelné, kdyby se rozkládalo někde daleko. Rusko má navíc nejen černomořské, ale i kaspické pobřeží. Nejstarším městem současného Ruska je Derbent, jejž získalo v devatenáctém století od qádžárovského Íránu. Dalo by se mluvit také o počátcích ruského státu ve Zlaté hordě – do roku 1480 potřeboval ruský velkokníže požehnání muslimského chána, jinak se velkoknížetem nestal – nebo o dobytí Kazaně Ivanem Hrozným a začlenění muslimských Tatarů do ruské šlechty. Anebo třeba o Kateřině Veliké a podrobení krymského tatarského chanátu, který byl pokračováním téhož slovansko-tatarského amalgámu. Rusko je nesporně součástí blízkovýchodní geografie i historie.

Zároveň je Rusko země evropská. Představit si evropskou kulturu bez ruské hudby či literatury je nemožné. Car Alexandr předsedal mírovému urovnání v Evropě po Napoleonově porážce a Stalin předsedal mírovému urovnání po porážce Hitlerově. Rusko ovšem není země západní. Západ je institucionální koncept, jeho podstatou je vláda zákona, svoboda a omezení státní moci. Japonsko tak není evropské, i když institucionálně je západní, zatímco Rusko je plně evropské, nikoli však západní. To je významný rozdíl.

A zatřetí, Rusko je země asijská. V Tichomoří je přítomno už od devatenáctého století, jméno města Vladivostok koneckonců znamená vládu nad východem. Svého času Rusko ovládalo Aljašku a osídlilo i část severní Kalifornie. Jeho postavení na Dálném východě ovšem zůstává ošidné. Nikdy tam nemělo významnější populaci, i dnes na východě žije jen asi deset milionů lidí – to je jedno čínské město.

Sama sebe ovšem Rusko vnímá jako svého druhu zcela jedinečnou entitu, jako rusko-euroasijskou civilizaci, lze-li to tak říct.

Autoritářství a patrimonialismus

Nabízí se otázka možných souvislostí mezi historicko-geografickým postavením Ruska a jeho politickou kulturou…

V systematizované podobě – jako ideální typ – předložil koncept patrimonialismu Max Weber, ale dnes se častěji mluví o autoritářství, s častými narážkami na fašismus. Nic z toho, co sledujeme v současném světě, však není skutečný fašismus, stačí si pustit dobový filmový týdeník s řadami bojovníků pochodujících ulicemi v hnědých nebo černých košilích. Fašismus znamená bezpráví, neomezenou moc exekutivy, věznění a vraždění milionů lidí.

Patrimonialismus je starobylejší koncept než fašismus, a také trvalejší. Je to situace, v níž se stírá rozdíl mezi státním zájmem a soukromými zájmy vladaře. Stát se tak stává čímsi jako domácností, rodinným podnikáním. Patrimonialismus byl přitom velmi dlouho normou, neměli bychom na něj pohlížet jako na cosi bizarního, neobvyklého. Je jen méně obvyklý v moderní době, kdy převládl jiný typ vlády, kterému říkáme ústavní či klasický liberální řád. V něm se mezi zájmy státu a vladaře rozlišuje, takže lze mluvit o korupci jako o jednání porušujícím jisté normy, místo aby systém znamenal totéž, co korupce – a proto k žádnému porušování norem nedochází, normami jsou soukromé zájmy těch, kdo ovládají státní aparát.

Dnes už patrimonialismus přežívá jen na několika místech, která moderní ústavní vládu nepřijala. Ve většině případů jsou to dědičné monarchie, nejčastěji v arabském světě. Rusko je neobvyklý případ, poněvadž monarchii ztratilo v roce 1917, patrimonialismus si však ve značné míře zachovalo.

 

Byl snad ruský patrimonialismus mimořádně silný? Proč se Romanovcům ani Sovětům nikdy nepodařilo jej překonat?

Hodně lidí, zvlášť obyvatel pobaltských republik, které mají s Ruskem bezprostřední a často nedobrovolné staleté zkušenosti, soudí, že něco takového je součástí ruské kulturní DNA – že Rusové pijí autoritářství s mateřským mlékem…

Mě to nepřesvědčuje, před pár staletími by se dalo stejně argumentovat třeba v případě Švédska, ale i Anglie. Dlouho to vypadalo, že tamní absolutistické monarchické systémy jsou nerozbitné, ale pak rozbity byly.

Víc mě přesvědčuje vysvětlení vycházející, řekněme, z permanentní geopolitiky. Tím myslím ruskou ctižádost být prvořadou světovou velmocí, z vůle Prozřetelnosti. V Rusku tato ctižádost existuje odedávna, zároveň však Rusko postrádá potenciál, který by mu umožňoval takovou roli hrát. K překonání nebo alespoň zúžení propasti mezi ruskou ctižádostí a reálnými možnostmi země se tam jako nástroje užívá státní moci – a proto se investuje do silného státu, který pak utlačuje společnost v naději, že tím získá prostředky, které mu umožní soupeřit se skutečnými velmocemi. To opakovaně vede k vládě jediného vůdce – Romanovci měli jednu její verzi, Sověti druhou a další verzí je současné Rusko.

Hlavním důvodem trvalého patrimonialismu v Rusku je tak jeho geopolitická ctižádost a neschopnost ji naplnit, poněvadž ruské možnosti na to nestačí. Je to pozoruhodné schéma a lze doufat, že jednoho dne se z něj Rusko osvobodí, podobně jako už se to podařilo mnoha dalším zemím, které kdysi mívaly stejnou ctižádost. Prozatím však přetrvává a Rusko v tomto ohledu připomíná blízkovýchodní dědičné monarchie víc než evropské či východoasijské země.

Už Max Weber upozornil, že svět se byrokratizuje a vznikají tak na osobě vůdce nezávislé struktury, které přetrvávají i poté, co je odstraněn, ať už zákonným způsobem, či jinak. S touto byrokratickou kontinuitou vznikají také jiné typy moci, loajality, poslušnosti a podobně. Ironií patrimonialistických režimů je, že vytvářejí gigantické státní aparáty dusící společnost, ty jsou však zároveň podrývány vůdcem, který vládne svévolně – ke všemu a ke všem může kdykoli přistoupit jako ke svému dědičnému majetku. Výsledkem je nejhorší z obou světů: gigantický státní aparát dusící společnost, zatímco patrimonialistický vůdce po libosti překračuje zákony, které stát uplatňuje.

Jak funguje revoluce

Řadou blízkovýchodních zemí se nedávno prohnala vlna lidových povstání. Myslíte, že by se mohlo uskutečnit i něco na způsob „ruského jara“?

Především je třeba chápat, co znamená revoluce. Představujeme si, že revoluci provádí společnost, že je to cosi, co se odehrává v ulicích. Nejčastěji se předmětem lidového hněvu stává korupce, to je jeden z hlavních mobilizačních faktorů, vedle otázek lidské důstojnosti, represí a útlaku. Jenomže takhle revoluce nevzniká.

Revoluce vyvstává z fragmentace elit, z jejich rozdělení, takže nové elity chtějí režim odstranit. Jinak řečeno, jsou částí systému, ale zároveň ho mají zájem svrhnout. Odpadají od něho: buď se tak pokoušejí ochránit své postavení, anebo mají ctižádost je tímto způsobem vylepšit. Ať už se na ulicích odehraje cokoli (a je jasné, že existuje mnoho srdnatých lidí odhodlaných jít a protestovat, a riskovat tak zdraví i život ve jménu spravedlnosti a důstojnosti), nedojde-li k ničemu na úrovni elit, odvaha na ulicích, odvaha společnosti nebude institucionalizována a k žádné revoluční proměně nedojde. Lze totiž také přejít, například, od jednoho vojenského režimu k druhému – jako v Egyptě, kde odvaha lidí na náměstí Tahrír vedla jen k tomu, že Mubárakův vojenský režim nahradila jiná verze téhož pod vedením Sísího.

Odporujete-li tudíž autoritářskému režimu, je potřeba sledovat fragmentaci elit – jinak řečeno, musíte některé elity motivovat k tomu, aby přešly na druhou stranu. Pokud je tlak zvenčí vyvíjen formou sankcí, které plošně postihnou každého, tlačíte tím elity zpět do náručí vládce a posilujete, často bezděky, jeho pozici.

Když se podíváme na Rusko, vidíme, že v prostředí elit panuje značná nespokojenost. Jak dosáhnout toho, aby proti vládci něco podnikly? Neudělají to nutně z prozápadního nebo prodemokratického přesvědčení – spíš proto, že jako vlastenci začnou mít dojem, že válka na Ukrajině už Rusko poškozuje a pokračující vláda jednoho vůdce škodí dlouhodobým zájmům země. V Rusku tak dnes smýšlejí mnozí, ale zatím jsme toho nedokázali nijak využít. Soustředíme se na demokratickou opozici, na ty, kdo chodí na demonstrace anebo sedí ve vězení. Dost jich také bylo donuceno k emigraci. Je to jistě důležitá část věci, ale ve skutečnosti jde spíš o elity, o jejich fragmentaci a o to, aby se část postavila proti režimu.

Rusko mezi Francií a Severní Koreou

Lze si představit alternativní historii, v níž by se Rusko vydalo mnohem západnějším směrem a vytvořilo by si mnohem liberálnější řád?

Nepochybně o to mnozí lidé usilovali a bojovali. V některých okamžicích se ruský stát buď zhroutil, anebo se rozkládal. Někdy si anarchii pleteme se svobodou – jakmile se instituce hroutí nebo rozkládají a tajná policie už neví kudy kam, říkáme si, že přichází svoboda. Jenomže svoboda znamená soustavu institucí, které ji zaručují, a institucionalizace svobody, to je velký úkol. Odstranění autoritářského systému je jen první krok a ty další bývají mnohem složitější. Například nedostatek osobní bezpečnosti a přerozdělení majetku, které revoluci často provází, institucionalizaci svobody často nepřeje. Z globálního hlediska přináší v tomto směru evoluce často lepší výsledky než revoluce.

Podívejme se na Francouzskou revoluci, což je pro Rusko obzvlášť významný příklad. Institucionalizovat svobodu se jí nepodařilo, protože skončila Napoleonem, po nějakém čase přišel další Napoleon, a nakonec to trvalo celé století, než se Francie dočkala Třetí republiky, která institucionalizovala svobody, jak je známe dnes. A navíc i tuto institucionalizaci potom zničil vichystický režim.

Klademe-li si otázku, zda se Rusko nemohlo vydat západnějším směrem, v podstatě se ptáme, jestli se nemohlo stát Francií. Předrevoluční Francie bývala velkým byrokratickým státem, což platilo i o carském Rusku. Přirozeně mezi nimi existovaly značné rozdíly, Rusko bylo mnohem rozlehlejší a mělo i odlišnou geografii, ale pokud na světě existovala země, která se Rusku podobala, byla to Francie. Lze jmenovat okamžiky, kdy se cesty obou zemí rozešly, ale Rusko by se případně mohlo vrátit zpět a vyrazit francouzským směrem?

Soudím, že odpověď na takovou otázku je kladná, ovšem nesnáze, které Francie musela překonat, než se stala Francií, ukazují, jak nesnadné by bylo něco takového v případě Ruska. Pravděpodobnější je, že se proti režimu postaví část elit, nikoli však z nějakého prozápadního přesvědčení, nýbrž jen jako ruští vlastenci, kteří začali být přesvědčeni, že Putin Rusku škodí. Pokud by takové elity získaly navrch, uzavřely by s Ukrajinou dohodu, která by pro ni byla přijatelná, a soustředily by se na obnovu Ruska, ale nikoli nezbytně jako demokratického státu.

 

Lze si představit i jiné cesty, po nichž by se Rusko mohlo vydat. Jednou z nich je další růst závislosti na Číně. V rozhovoru, jejž poskytl časopisu Foreign Affairs, se ovšem Kotkin k představě, že by se z Ruska mohla stát jakási obrovitá Severní Korea, staví skepticky.

Zdá se sice směšné srovnávat Rusko se Severní Koreou, ale v současnosti jsme svědky zvláštního vývoje, kdy o sobě Rusko tvrdí, že je jedním z pólů multipolárního světového řádu, a přitom v rostoucí míře závisí na Číně. Čína se přitom nadměrné ruské závislosti obává.

Představujeme si, že by se Číně určitě líbilo, kdyby na ní Rusko bylo zcela závislé, ale taková závislost s sebou nese i odpovědnost. Jinak řečeno, stane-li se z Ruska ztracený případ, závislost na Číně bude znamenat, že to bude čínský ztracený případ. Čínu „široké strategické partnerství“ s Ruskem, jak se tomu říká, přirozeně těší a ráda se podílí na společném projektu kritizování Západu a omezování jeho moci, aby svět začal být bezpečnější pro autoritářské režimy, na druhé straně však nemá zájem pořídit si neúspěšného vazala, jakkoli se tímto směrem v současnosti obě země ve svém odporu k Západu posunují.

Pokud jde o Severní Koreu, dynastie Kimů je sice na Číně bezvýhradně závislá, přesto jí však tu a tam ukáže prostředníček. Kim tak klidně nechal zavraždit svého nevlastního bratra v jihovýchodní Asii, i když byl pod čínskou ochranou, a prošlo mu to, protože Čína si nemůže dovolit dodatečně prohrát Korejskou válku. Kdyby se dynastie Kimů zhroutila, korejský poloostrov by byl sjednocen pod vlajkou Jižní Koreje, amerického spojence. MacArthur by tak nakonec přece jen došel až k hraniční řece Ja-Lu a zůstal by tam natrvalo. Mao, který v Koreji obětoval milion čínských vojáků, by byl poražen a historická odpovědnost by připadla Si Ťin-pchingovi.

To si samozřejmě Čína nikdy nemůže dovolit a Severokorejci to moc dobře vědí.

Kořeny mezinárodní agresivity Ruska

Souvisí nějak patrimoniální model politického uspořádání s agresivním postupem Ruska v mezinárodní politice?

V teorii mezinárodních vztahů se o souvislostech mezi typem režimu a jeho chováním navenek vedou zásadní debaty. „Demokracie nikdy neválčí s jinými demokraciemi,“ říká se – v tom případě platí, že nejbezpečnější budeme, až budou všechny státy demokratické. Naproti tomu autokracie mají často sklon utlačovat vlastní lidi a v mezinárodních vztazích postupovat agresivně. Ať už rétoricky prohlašují cokoli, jejich chování bývá dáno typem režimu, a nikoli jejich zájmy, takže doufat v mírumilovnou spolupráci s nimi nelze.

Považuji za důležité, že tyto režimy jsou z podstaty věci nejisté, bez ohledu na okázalé řeči o tom, jak vládnou rozhodnutím Prozřetelnosti, z vůle Boží, mají mandát nebes a podobně. Za vším chvástáním se skrývá zásadní pocit nejistoty, z něhož plyne, že existence liberálních mocností – bez ohledu na to, jakou konkrétní politiku dělají – je sama o sobě hrozbou.

Liberální typ vlády bývá pro obyvatelstvo autokratických nebo patrimoniálních režimů lákavý, což je nebezpečné. A navíc to platí i tehdy, pokud liberální mocnosti demokracii jako takovou nijak nepropagují, nebo tak nečiní agresivně. Hrozbou pro tyto nejisté režimy je totiž jejich existence samotná – lze uvést různé způsoby, jak mohou hodnoty, systémy přesvědčení a institucionální praktiky liberálního řádu rozložit legitimitu autoritářských režimů a nahlodat loajalitu jejich občanů, či dokonce inspirovat odpor.

Tyto režimy se tudíž neklamou, když mají pocit ohrožení. Pokud ovšem argumentují, že proti nim Spojené státy podporují „barevné“ revoluce, je to omyl – Amerika neuvažuje tak hluboce, a naneštěstí se o to ani nepokouší. Ale sama existence Spojených států, jakož i Evropské unie, NATO, a třeba i Švédska a ostatních severských zemí je pro ně hrozbou, poněvadž jde zkrátka o lepší model, anebo jej za lepší mohou považovat někteří z jejich občanů, i když autokratické režimy samotné jsou upřímně přesvědčeny o opaku. A tohle všechno hraje roli, dohadujeme-li se, jaké chování navenek lze u těchto režimů očekávat.

Nemusí jít přímo o invazi, tak jako v případě Ukrajiny. Může to být, jak se dnes říká, hybridní válka neboli neustálé vměšování do fungování svobodných společností a zneužívání jejich otevřenosti s cílem podkopat jejich sociální stabilitu, vyhrotit protiklady a vyvolat další polarizaci, nezřídka s využitím moderních komunikačních prostředků.

Slýcháme hlasy, podle nichž už Severoatlantické aliance není zapotřebí, přestala plnit jakýkoli úkol. Tak proč se ji Rusko pokouší zničit? Proč vynakládá takové zdroje na to, aby ji rozložilo zevnitř, a proč se dožaduje stažení NATO k hranicím před rokem 1997? NATO sice Rusko ve smyslu agresivní války nijak neohrožuje, samozřejmě, je však ohrožením ve smyslu prohlubování ruského pocitu nejistoty plynoucího ze skutečnosti, že jde o nelegitimní režim a Rusové by se mohli rozhodnout pro jiný, kdyby dostali příležitost.

 

Může se Rusko ze začarovaného kruhu patrimonialismu a agresivního zahraničního adventurismu nějak vymanit? Dočkáme se toho?

Doufám, že ano. Ale znovu, jde o procesy institucionální změny, a ty někdy probíhají pomaleji, než by se nám líbilo.

Podívejme se na Polsko. Je to stát zpoza železné opony, někdejší sovětský satelit. Dnes je to však země, jejíž voliči se sice občas rozhodnou způsobem, který může v některých lidech budit nelibost, ale mají tam svobodné a spravedlivé volby odrážející vůli polského lidu. Polská společnost je otevřená a velmi silná – podobně jako společnost na Ukrajině. Rozdíl mezi nimi spočívá v institucích.

Jak se tato institucionalizace povedla? Nezapomínejme, že Polsko v hrubém národním produktu na obyvatele může brzy předstihnout Japonsko. V roce 1989 nebo 1991 přitom nebyl mezi ním a Ukrajinou zase takový rozdíl. To, co se v Polsku podařilo, je úžasné a podařilo se to jen díky tomu, že Poláci chtěli vstoupit do Evropské unie. A k tomu museli provést institucionální transformaci, šlo o jednu z podmínek vstupu. Nebyly to nijak snadné podmínky a ani Polsko je nenaplnilo bezezbytku, ale není pochyb, že ctižádost vstoupit do mírumilovné a blahobytné Evropy se stala motorem proměny polských institucí.

Jistě, Evropa je přeregulovaná a potřebuje inovaci. Mnozí jsou způsobem, jak funguje, hluboce rozčarováni. Přes to všechno však překonala bratrovražedné válčení a posloužila jako vzor a jako podmíněný mechanismus přechodu sovětských satelitů, a dokonce i tří někdejších sovětských republik ke klasické liberální vládě zákona.

Pobaltské země samozřejmě nebyly součástí Sovětského svazu tak dlouho jako ostatní republiky. A Rusko, to je úplně jiný případ než Pobaltí, a dokonce i než Polsko. Přesto si však myslím, že když se to podařilo tam, není vyloučeno, že by se to mohlo podařit i v Rusku.

Když obchodujete se zkorumpovanými zeměmi, prostě vám nezbývá než se uchylovat ke korupčním praktikám, a když obchodujete se zeměmi, které mají právní stát, nezbývá vám než dodržovat jejich zákony. To byl jeden z důvodů, proč se Gruzíncům nechtělo obchodovat s Ruskem a raději se snažili navázat obchodní vztahy s Evropskou unií. Obchod s Ruskem byl sice velice lukrativní, ale hrozila v souvislosti s ním deformace gruzínských institucí, protože ve vztahu s Ruskem se chtě nechtě začnete chovat trochu jako Rusko – jinak se obchod s ním vést nedá.

Platí tudíž, že kdyby Rusko v institucionálním smyslu mohlo mít víc Evropy, kdyby s Evropou navázalo silnější institucionální vztah, otevřela by se cesta. Jistě, Rusko se členským státem Evropské unie ani NATO nejspíš nikdy nestane, ale lze si představit nějakou jinou formu nebo strukturu, nějaké jiné zprostředkování. Jenomže Rusko teď všechny mosty, které je s Evropou pojily, spálilo a ze žhářství obvinilo Spojené státy a Evropu.

Diplomacie je víc než jen diplomacie

Pokud jde o vztah Západu a Ruska, Kotkina lze sice v dlouhodobé perspektivě označit za optimistu, ale jeho pohled rozhodně není nijak idealistický nebo naivní. V rozhovoru, jejž poskytl deníku Wall Street Journal, prezentuje docela „svalnaté“ pojetí diplomacie.

 

Diplomacie je pro Spojené státy a jejich spojence nanejvýš důležitým nástrojem, ale v diplomacii potřebujete mít v ruce nějakou páku. Podstatou diplomacie není dialog, nejde o to, že spolu mluvíme. Jde o tu páku: tlačím na ni pořád víc ve snaze dosáhnout dohody, která pro mě bude více či méně výhodná. Nikdy nedostanu všechno, co bych chtěl, dostanu však velkou část. Ale když si žádnou takovou páku nevytvářím, anebo ji nevyužívám, dohody, které se mi podaří uzavřít, příliš výhodné nebudou.

Navíc platí, že pokud vás a moc, která za vámi stojí, druhá strana nebere vážně, anebo pokud hraje nějakou dvojí hru, budete to mít mnohem těžší. [Reaganův ministr zahraničí] George Schulz říkával, že jeho polem působnosti je diplomacie, což je obor pro Spojené státy zásadní, ale je velmi užitečné, když na jednací stůl dopadá stín moci. Účelem moci není její přímé nasazení, nýbrž vylepšení vyjednávací pozice diplomatů.

Měli jsme několik prezidentů, kteří diplomacii a odstrašování nedokázali propojit, jak by bylo potřeba. Jestřábi se dožadují zvýšení naší obranyschopnosti – a mají pravdu. Hrdličky zase zdůrazňují potřebu dialogu, ale je zřejmé, že míru lze dosáhnout jedině silou. Diplomacie se bez odstrašování neobejde. Neměli jsme ho v poslední době nikdy dost, a navíc jsme Rusku zatím nedokázali náležitě porozumět. 

/Vybral a přeložil Tomáš Suchomel./ 

Stephen Kotkin (1959) je americký historik zabývající se především dějinami Ruska a komunismu. Po víc než tři desetiletí přednášel na Princetonské univerzitě, odkud se nedávno přesunul na Stanfordovu univerzitu (Hoover Institution). Jeho nejvýznamnějším projektem je mamutí třídílný životopis Josifa Stalina (2014, 2017, 2026).

---

Prameny:

„Stephen Kotkin on the Present and Future of Russia and the West“, Wall Street Journal Opinion, https://www.youtube.com/watch?v=_9E5e3_6pDY&t=255s

„Stephen Kotkin: Russia’s Murky Future“, Foreign Affairs Interview, https://www.youtube.com/watch?v=zaJ9VZorgjM

„Russia is a Near Eastern Country too“, Axess Television, https://www.youtube.com/watch?v=ek5DUuKBH3A&t=205s

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2025)