Pobaltské státy na křižovatce velmocí

Baltské moře, někdy označované jako druhé Středomoří, je geograficky relativně odlehlou částí evropského kontinentu, nicméně v průběhu staletí se díky obchodním a vojenským kontaktům postupně stalo pevnou součástí evropské kultury a civilizace. Lotyšsko, Estonsko a Litva, podobně jako země střední Evropy, historicky stály mezi mlýnskými kameny německého a ruského živlu. Byli to nicméně právě Němci, díky kterým sem pronikaly západoevropské kulturní, společenské a politické standardy, zatímco ruské, později sovětské impérium bylo dlouhodobě asertivnější na poli diplomacie a silnější vojensky. Díky své západní orientaci však pobaltské státy představují specifickou skupinu zemí, které byly sice součástí ruského i sovětského impéria, opakovaně si však dokázaly vydobýt a až dosud i uhájit svoji samostatnost. 

V novodobé historii se pobaltské státy opětovně osamostatnily na počátku 90. let 20. století, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Pobalťané však velmi dobře věděli, že jejich svoboda je křehká a potřebuje mezinárodní oporu, proto co nejrychleji vstoupili do Evropské unie i Severoatlantické aliance a ekonomickou vazbu na západní Evropu dále posílili vstupem do eurozóny. Mohlo by se zdát, že jejich zahraničněpolitická i ekonomická role je jasně daná a jejich geopolitická situace stabilní. Bohužel tomu tak není. Litva sousedí s oblastí Kaliningradu, který sice trpí řadou ekonomických problémů, ale představuje silně militarizovanou zónu, Lotyšsko a Estonsko pak přímo sousedí se svým někdejším „velkým bratrem“ Ruskem. V tomto článku budeme věnovat pozornost vývoji a zejména současnosti vztahů mezi Ruskou federací a pobaltskými národy, respektive baltskými republikami. V chronologické perspektivě projdeme jejich historii a následně se zaměříme především na aktuální situaci v kontextu postupné eskalace ruské agrese vůči Ukrajině v letech 2014 a 2022.

Pobaltí a Rusko ve středověku a novověku

Ačkoliv se pojem „Pobaltí“ ve smyslu, který zahrnoval zhruba území a národy dnešního Estonska, Lotyšska a Litvy, objevil až v 19. století, dovolíme si pro účely zjednodušení historicko-geografického výkladu pracovat s tímto pojmem anachronicky v celém období středověkých a novověkých dějin.

Pobaltské kmeny se ocitly v hledáčku ruského středověkého světa už během 11. a 12. století. Jak Kyjevská Rus, tak Novgorod podnikaly do Pobaltí výpady s cílem rozšířit zde svůj vliv. Nejúspěšnější byl Jaroslav Moudrý, panovník vrcholného období kulturního rozkvětu a politického vlivu Kyjevské Rusi, který v roce 1030 dobyl Tartu a většinu území dnešního Estonska na tři desetiletí podřídil Kyjevu. Pozdější knížata z Novgorodu i Pskova využívala Pobaltí jako součást svých dálkových obchodních cest a spokojila se vesměs s vybíráním daní.

Klíčová pro zachování duchovní a kulturní orientace baltských oblastí směrem na západ byla skutečnost, že k christianizaci Pobaltí došlo prostřednictvím katolické církve. Ortodoxní církev neměla v době, kdy k christianizaci pobaltských kmenů docházelo (13. století), potřebnou politickou a vojenskou podporu ani organizační kapacitu. Ještě důležitějším faktorem byl však dopad křížových výprav a řády mečových a německých rytířů, které se ukázaly jako efektivnější a rychlejší nástroj ke zlomení místní pohanské tradice. Středověké Pobaltí tak bylo kombinací dvou německých vlivů – řádového státu německých rytířů a obchodních sítí Hanzy. 

Specificky se v tomto kontextu odvíjel osud Litvy, která vzdorovala christianizaci podstatně déle a úspěšněji. Navzdory popularitě, které se křížové výpravy na Litvu těšily (mezi účastníky byli i Přemysl Otakar II, Jan Lucemburský a Karel IV.), se Litevci dokázali ubránit a po bitvě u Grunwaldu v roce 1410 (jíž se pravděpodobně na litevské straně zúčastnil i Jan Žižka) expanzi řádu zastavili. Také kontakty mezi Litvou a ruskými doménami byly v jistém smyslu intenzivnější. Ruská města byla začleňována do litevského politického a ekonomického systému (tzv. pax lithuanica), který prospíval obchodu a stabilitě. Klíčové bylo vytvoření personální unie s Polskem v roce 1386.

V průběhu 15. a 16. století litevské velkoknížectví a moskevskou Rus zaměstnávala série konfliktů, které vyvrcholily Livonskou válkou (1558–1583), po níž zásadně oslabil ruský vliv a naopak zesílilo polsko-litevské soustátí. V první polovině 17. století určovala geopolitickou dynamiku v Pobaltí rivalita mezi Švédskem a polsko-litevskou unií, Rusko stálo spíše na okraji. Určitým mezníkem bylo kozácké povstání Bohdana Chmelnického (1648–1654), které k Rusi připoutalo část Ukrajiny a otevřelo jí cestu do Pobaltí. Dlouhodobá ruská touha po přístupu k Baltu byla završena za vlády Petra I. (1689–1725). Jím vedená aliance Ruska, Dánska, polsko-litevské unie a Saska porazila dosavadního regionálního hegemona – Švédsko – a umožnila nástup nové velmoci – Ruska. Po bitvě u Poltavy (1709) se pod ruskou nadvládou ocitly i Riga a Tallinn, zatímco Nystadský mír (1721) potvrdil ruskou držbu území od Vyborgu po Rigu. Petrova obratná politika potvrdila místní německé šlechtě v rámci ruského impéria určitou autonomii, což vytvořilo prostředí politické, ekonomické a dlouhodobě i kulturní závislosti Estonců a Lotyšů na německém živlu a zároveň politické závislosti na Rusku. V rámci těchto změn bylo v Pobaltí utuženo nevolnictví a tamní systém patřil k nejtvrdším v Evropě.

V průběhu 18. století pokračoval rozklad polsko-litevského státu. Dělo se tak za vydatného přispění okolních velmocí Pruska, Rakouska a Ruska, které zde nejprve posilovaly svůj vliv a posléze přikročily i k parcelaci. To, co známe z dějepisu jako trojí dělení Polska (1772, 1793, 1795), se týkalo i území dnešní Litvy. V roce 1772 Rusové zabrali lotyšský region Latgalsko a běloruské oblasti až po linii Západní Dvina–Dněpr. V rámci druhého dělení získalo Rusko zhruba 250 tisíc čtverečních kilometrů území, vesměs v dnešním Bělorusku a na Ukrajině, ale také kolem Vilniusu. Po třetím dělení obsadili Rusové kromě jiného také zbytky Litvy a Livonska, jež v té době zahrnovalo celé Estonsko a podstatnou část Lotyšska. Celé Pobaltí se tak rokem 1795 ocitlo v romanovském impériu.  

Pobaltí a Rusko v 19. století a za první světové války

Osudy Pobaltí se odvíjely v rámci Ruské říše, avšak jaksi dvoukolejně. Dnešní Estonsko a Lotyšsko ovládala německá šlechta, zatímco většina Litvy sdílela osudy s ruským záborem Polska. V Lotyšsku a Estonsku došlo, podobně jako v řadě dalších oblastí střední a východní Evropy, v průběhu 19. století k národně emancipačnímu vývoji, který se soustředil primárně na obranu a rozvoj estonského a lotyšského jazyka, ale v průběhu let začal získávat i politický rozměr. V období vlády Alexandra III. (1881–1894) došlo k nastolení politiky masivní rusifikace, která byla spojena s vytlačením jiných jazyků ze státní služby a zrušením zbytků zvláštního postavení pobaltských gubernií. Rusifikace sice zabránila pokračování germanizačních snah, ale dočasně utlumila i pobaltská národní hnutí. Ruské investice v regionu sloužily jako nástroj spíše politické kontroly než ekonomického vzestupu. 

Geopolitický posun umožnila až první světová válka. První velká německá ofenziva na východě v srpnu a září 1915 znamenala pro Rusko mimo jiné ztrátu Litvy a jižní části Lotyšska. Naproti tomu Estonsko zůstalo součástí Ruska až do roku 1918. Rusifikace byla na Němci okupovaných územích zastavena, avšak chování německé okupační správy nebylo o mnoho lepší a plány skupiny kolem Ericha von Ludendorffa počítaly s postupnou germanizací Pobaltí a jeho přetvoření v Německem ovládanou nárazníkovou zónu mezi Ruskem a vlastním Německem. V letech 1917–1918 se proto snahy pobaltských národů o vyhlášení samostatnosti střetaly spíše s německými plány než s ruským odporem. V Lotyšsku a Estonsku měla však silný ohlas i bolševická revoluce a odehrál se zde i pokus o nastolení bolševické vlády. Přitom nešlo čistě o ruský export, v čele stály místní etnicky estonské a lotyšské síly, nicméně i pobaltští bolševici byli většinou místních chápáni jako cizorodý prvek. Nadějím estonských a lotyšských bolševiků učinil konec brestlitevský mír (srpen 1918), kterým se sovětské Rusko Pobaltí vzdalo. Kolaps ústředních mocností v listopadu 1918 pak umožnil skutečnou nezávislost a budování pobaltské státnosti.

Baltské republiky v meziválečné Evropě

Estonsko vyhlásilo nezávislost 18. listopadu 1918, Lotyšsko 5. prosince 1918 a Litva dokonce už 16. února 1918. Tato nezávislost byla však ohrožena ruskou občanskou válkou a bojem proti bolševickému režimu. Zatímco Estonsko bylo s pomocí britských jednotek zbaveno Rudé armády v únoru 1919, v Lotyšsku se podařilo bolševiky a Němce zcela vytlačit teprve na začátku roku 1920 a Litevci podepsali mírovou smlouvu se Sověty až v červnu 1920. Politicky se zpočátku jednalo o demokratické režimy, které se nicméně – podobně jako ve většině států střední, východní a jižní Evropy – změnily v diktatury. Litva následovala polský příklad už v prosinci 1926, Estonsko a Lotyšsko naopak poměrně pozdě, až v roce 1934. Ve srovnání s evropskými standardy oné doby se však jednalo o diktatury vcelku mírné a nekrvavé. 

Žádný z nově ustavených pobaltských států nebyl etnicky zcela homogenní. První sčítání lidu v nezávislém Estonsku (1922) napočítalo něco málo přes 1,1 milionu obyvatel, z toho 87,6 % populace se hlásilo k estonské národnosti a Rusové byli s 8,2 % největší menšinou. V Lotyšsku podle sčítání z roku 1920 bylo 72,8 % Lotyšů a Rusové se 7,8 % také představovali druhou nejpočetnější národnost. Na Litvě bylo Rusů v meziválečném období pouze 2,3 %. Menšinová politika pobaltských států (a zejména Estonska, které garantovalo svým menšinám rozsáhlou kulturní autonomii) sice nebyla z dnešního pohledu dokonalá, patřila však k těm velkorysejším. Komplikované vztahy s bolševickým Ruskem a později Sovětským svazem nebyly ovšem dány primárně existencí ruskojazyčných menšin: právě na východ tehdy směřovaly dlouhodobé hospodářské kontakty, protože k reorientaci pobaltských ekonomik na západ docházelo jen postupně a nikoliv bezbolestně. Zejména ve 20. letech Estonsko a Lotyšsko věřily v podnikatelské příležitosti dané tehdejší Leninovou Novou ekonomickou politikou (NEP). Po jejím ukončení poklesl nejen obchod Pobaltí se SSSR, ale také význam Pobaltí jako tranzitní zóny mezi Sovětským svazem a západní Evropou. SSSR navíc představoval nestabilního a nespolehlivého obchodního partnera, jehož chování bylo dáno aktuálními politickými postoji, nikoliv ekonomickými potřebami. Pobaltským státům, které mohly těžit z faktu, že už před válkou představovaly nejprůmyslovější a nejvzdělanější část ruského impéria, se nicméně během dvou meziválečných dekád podařilo od Ruska ekonomicky odpoutat. Strukturální změny pobaltských ekonomik sice daly pevný základ ekonomickému rozvoji, ale politickou stabilitu samy o sobě zajistit nemohly.  

Sovětský svaz se snažil zabránit jakémukoliv prohlubování spolupráce Pobaltí s jinými státy a jako alternativu nabídl smlouvy o neútočení. Tento návrh přijala jen Litva (1926), která SSSR vnímala jako potenciálního spojence proti Polsku a v roce 1931 uzavřela dokonce tajnou smlouvu, na jejímž základě Sovětům předávala zpravodajské informace. Naopak Estonsko a Lotyšsko dávaly přednost Polsku, v němž spatřovaly potenciálního spojence pro svou nezávislost, ohrožovanou ze strany jak SSSR, tak Německa. V roce 1932 ovšem všechny tři pobaltské státy (a také Polsko a Rumunsko) podepsaly tzv. Litvinovův protokol, kterým se přihlásili k Briand-Kellogovu paktu odmítajícímu válku jako prostředek mezinárodní politiky. Estonsko a Lotyšsko podepsaly ve stejném roce se Sovětským svazem také smlouvy o neútočení. Sovětská politika sice navenek deklarovala partnerství a spolupráci, ale ve skutečnosti se svobodným Pobaltím nepočítala.

Sovětská okupace

Tváří v tvář realitě anšlusu a Mnichova, který mylně interpretovaly jako výraz nejen západní, ale i sovětské slabosti, se pobaltské země rozhodly vyhlásit neutralitu. Estonsko a Lotyšsko tak učinily v prosinci 1939, Litva o měsíc později. Všeobecně se předpokládalo, že se tyto státy stanou spíše součástí německé sféry vlivu. Obrat sovětské diplomacie poté, co obratného a otevřenějšího Maxima Litvinova vystřídal v květnu 1939 těžkopádný stalinista Vjačeslav Molotov, však vedl k jinému scénáři. Sověti začali jednat přímo s nacistickým Německem. Následoval pakt Molotov–Ribbentrop z 23. srpna 1939 i s tajným dodatkovým protokolem, jehož první článek zněl naprosto jednoznačně: „V případě územního a politického přeskupování v oblasti baltských států (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva), bude hranici mezi sférami vlivu SSSR a Německa představovat severní hranice Litvy. Na základě toho jsou zájmy Litvy ve vilniuské oblasti uznávány oběma stranami.“ [1]

Korekcí paktu z 23. září 1939 se v sovětské sféře vlivu ocitla i celá Litva, a tak, když po porážce Polska připojila ke svému území Vilnius a okolí, mnozí Litevci smutně žertovali, že Vilnius je sice jejich, ale Litva je ruská. Pobaltské státy byly hned na podzim 1939 donuceny podepsat se SSSR dohody o vojenské pomoci, což v praxi znamenalo, že na jejich území vstoupily jednotky Rudé armády. Sovětský argument, který to měl ospravedlnit, byl pro ruskou a sovětskou zahraniční politiku zcela typický: přítomnost sovětských vojsk na území cizích a stále ještě suverénních států prý byla nezbytná pro zajištění sovětské bezpečnosti. Nestoudnost a neuvěřitelnost tohoto argumentu vynikne, když si uvědomíme, jak se Rusko s nacisty domluvilo na parcelaci Polska – proti komu se v té chvíli Sověti museli bránit? Tento argument, který se na dlouhá léta zabydlel v diplomatickém narativu, je mimo veškeré chápání.

Symptomatické je, že zatímco v Gorbačovově éře sovětská politika i historiografie přiznávala existenci tajných ujednání a také jejich velmocenské motivace, na sklonku první dekády našeho milénia, tedy v Putinově éře, se tón ruské historiografie změnil a pakt Molotov–Ribbentrop je opět chválen jako prozíravé opatření, které bránilo touhám západoevropských států, zejména Velké Británie, poštvat Německo proti Sovětskému svazu. Sám Putin zhodnotil anexi Pobaltí takto (2020):

„Na podzim roku 1939 zahájil Sovětský svaz v rámci svých strategických vojenských a obranných cílů proces začlenění Lotyšska, Litvy a Estonska do SSSR. Jejich připojení k SSSR bylo realizováno na smluvním základě se souhlasem volených orgánů. To bylo v souladu s tehdejším mezinárodním a státním právem. Kromě toho bylo v říjnu 1939 Litvě navráceno město Vilnius s okolím, které dříve patřilo Polsku. Pobaltské republiky v rámci SSSR si zachovaly své vládní orgány, jazyk a měly zastoupení ve vyšších státních strukturách Sovětského svazu.“ [2]

Skutečnost byla, jak už to u takových ruských líčení dějinných událostí bývá, daleko „složitější“. Dohody legalizující sovětskou vojenskou přítomnost podepsaly pobaltské země jen pod nátlakem, Estonsko 28. září 1939, Lotyšsko 5. října a Litva o pět dní později, a ruské kontingenty, které Sověti směli v Pobaltí umístit, početně převyšovaly velikost místních armád. Závazek Sovětů nevměšovat se do vnitřní politiky a hospodářství pobaltských států nic neznamenal. Po vítězství nad Finy v březnu 1940 Sověti aktivizovali místní komunisty a pobaltské státy začali obviňovat z eskalace protisovětských provokací. V červnu bylo „vymalováno“: byly dosazeny prosovětské vlády a začala sovětizace v podobě povinných voleb s jedinou prosovětskou „lidovou“ kandidátkou. Ve všech třech státech získala „kupodivu“ přes 90 procent hlasů. Okamžitě po volbách byly zahájeny deportace, nejprve politických představitelů a později místních elit obecně. Pobaltské státy „požádaly“ o přijetí do svazku Sovětského svazu a Nejvyšší sovět SSSR jim na začátku srpna 1940 „vyhověl“.

První sovětská okupace (1940–1941) znamenala nejen brutální likvidaci pobaltských politických, ekonomických a intelektuálních elit, ale také začátek transformace místních ekonomik směrem k sovětskému modelu (byť k plné sovětizaci došlo až za druhé okupace). Intermezzo německé okupace (1941–1944) sice místní obyvatelstvo zpočátku bralo jako vítanou změnu, ale záhy se ukázalo, že jednoho okupanta prostě vystřídal druhý. Míra kolaborace nebyla v evropském srovnání nijak extrémní, ale současné ruské propagandě to nebrání šířit obraz Pobaltí jako proněmecké kolaborantské pospolitosti, kterou ze spárů fašismu vytrhl až Sovětský svaz.

Od listopadu 1944 do roku 1948 fungovala při ÚV KSSS zřízená byra pro jednotlivé pobaltské státy s úkolem řídit jejich sovětizaci. Zejména v době Stalinovy vlády se sovětizace odehrávala formou násilných represí, neméně násilné kolektivizace a boje s místními partyzány – „lesními bratry“. Industrializace probíhala v souladu se Stalinovou preferencí těžkého průmyslu, ale později byl budován i lehký průmysl a Pobaltí začalo být vnímáno jako centrum (na sovětské poměry) moderní výroby. V době Chruščovovy vlády byly hlavním cílem útoků církve a církevní život vůbec, za Brežněva pak zesílila rusifikace. Pobaltský politický disent byl nepočetný, i když jistá forma kulturní a intelektuální opozice zde působila. Masového charakteru dosáhly protesty až na sklonku 80. let v souvislosti se zahájením procesu odpoutávání od SSSR. Alespoň částečnou politickou kontinuitu zajišťovala pouze emigrace. Některé západní státy v čele s USA sovětskou anexi de iure nikdy neuznaly.

Zmíněná industrializace znamenala příliv dělníků z Ruska, Ukrajiny a Běloruska a s ním spojenou rusifikaci. Zejména v případě Estonska a Lotyšska to vedlo k radikální proměně demografické struktury. V roce 1959 bylo v Litvě 79,3 % Litevců, v Estonsku 74,6 % Estonců a v Lotyšsku 62 % Lotyšů. Na konci 80. let zůstala Litva na čtyřech pětinách etnicky litevského obyvatelstva, ale podíl Estonců v Estonsku klesl na 61,5 % a Lotyšů v Lotyšsku dokonce jen na něco přes polovinu obyvatel. Kdyby tyto trendy pokračovaly, stali by se v 90. letech Lotyši ve své zemi menšinou. To je dobré mít na paměti, až se budeme zabývat problematikou života rusofonní populace v Pobaltí po roce 1991.

Přechod k demokracii a obnovení nezávislosti

Gorbačovova perestrojka a ještě více glasnosť otevřely stavidla společenské kritiky nejen v Pobaltí. Tam se však kromě obecné touhy po ekonomických a politických změnách velmi rychle otevřela i otázka znovunabytí nezávislosti. Baltské státy byly na konci 80. let zásobovány lépe než zbytek Sovětského svazu, což vedlo k nájezdům obyvatel jiných republik a k nutnosti omezit prodej spotřebního zboží a potravin jen na rezidenty. Zároveň se tím ještě jasněji ukazovala omezenost sovětské ekonomiky a potenciál, který by uvolnila samostatnost.

Prvním krokem byla suverenita v rámci SSSR, kterou jako první vyhlásila Estonská sovětská socialistická republika 16. listopadu 1988, druhým pak nezávislost. Nejprve ji vyhlásila Litva (11. března 1990) a kroky vedoucí k nezávislosti ohlásilo i Estonsko (30. března 1990) a Lotyšsko (4. května 1990). Už od konce 80. let ovšem sovětské orgány podporovaly rusofonní hnutí zaměřená proti snahám pobaltských národů o nezávislost, jmenovitě Interdviženie v Estonsku, Jedinstvo v Litvě a Interfront v Lotyšsku. Všesvazový kongres lidových zástupců v Moskvě litevskou deklaraci nezávislosti anuloval a pověřil moskevskou vládu, aby proti Pobaltí zakročila. Konkrétně to znamenalo zvýšenou dislokaci jednotek KGB, obsazování významných objektů v pobaltských městech a hospodářskou blokádu. Vrcholem byl zákrok jednotek OMON proti demonstrantům v Rize a Vilniusu v lednu 1991, spojený se snahou okupovat klíčové body a fakticky provést státní převrat a dosadit zpět promoskevské komunisty. K tomu ale nedošlo. Vedle maximálního nasazení místního obyvatelstva byla klíčová také skutečnost, že tehdejší politický vůdce Ruské federace Boris Jelcin nezávislost Pobaltí podpořil a jménem Ruska uzavřel s pobaltskými státy smlouvy o vzájemném uznání jako nezávislých a suverénních států. [3] Jistě, sledoval tím zejména svůj mocenský zájem, ale jeho krok otevřel cestu jak (bohužel dočasné) demokratizaci Ruské federace, tak demontáži Sovětského svazu. Obecně lze konstatovat, že odpor Pobaltí napomohl i hladší mezinárodní recepci a akceptaci následného rozpadu SSSR mezi srpnem a prosincem 1991.

Když se na jaře 1991 konaly ve všech třech pobaltských republikách referenda o nezávislosti, vyslovila se pro osamostatnění i podstatná část místních rusky hovořících obyvatel, v Lotyšku a Estonsku však s mnohem nižší účastí a menším nadšením. Souviselo to s již zmíněnou demografickou situací poznamenanou léty rusifikace. Právě existence rusofonních menšin a jejich občanství byly a zůstávají i nadále objektem sporů. Pobalťané zavedli jasná pravidla pro získání občanství svých nově nezávislých států. Automaticky bylo přiznáno jen těm, kdo prokázali místní původ, zatímco ostatní musí projít zkouškami, které jsou ovšem pro místní Rusy obtížně zvládnutelné (znalost jazyka, test z dějin a podobně). Na druhou stranu neudělala ovšem Ruská federace nic pro to, aby „pobaltským Rusům“ usnadnila ziskání ruského občanství. Vznikla tak poměrně početná skupina obyvatel, kteří po rozpadu SSSR neměli žádné občanství. Přestože tito lidé reálnou šanci získat ruské občanství neměli, fungovali jako nástroj i objekt ruské propagandy. Jejich neznalost místních jazyků vedla k přijímání informací z Ruska, případně z domácích rusky hovořících a píšících zdrojů. Podsouvalo se jim, že jsou obětí estonského a lotyšského nacionalismu a jsou jim upírána základní práva. Moskva také podněcovala odpor proti jazykové politice v Lotyšsku a snažila se (neúspěšně) komplikovat přijetí pobaltských států do EU. [4]

Vztahy pobaltských republik a Ruské federace do roku 2022

Podobně jako Československo, i pobaltské státy po dosažení své nezávislosti v roce 1991 rámovaly svou zahraniční politiku jako „návrat do Evropy“, respektive „návrat na Západ“. Zcela pochopitelně odmítly účast ve Společenství nezávislých států, další zahraničněpolitické preference pobaltských diplomacií se však poněkud rozešly.

Estonsko se snažilo ekonomicky i politicky orientovat na Skandinávii, zejména na Finsko. Litva spolupracovala s (do roku 1994 demokratickým) Běloruskem a Polskem a snažila se vy­užívat svých geografických i historických vazeb na střední Evropu. Lotyšsko fungovalo jako nejvíce „pobaltský“ stát, posilovalo vztahy s Estonskem a Litvou a sekundárně se všemi státy kolem Baltského moře. Politika Ruska nicméně v dlouhodobém horizontu vedla k tomu, že základní zahraničněpolitické trajektorie všech tří států se sblížily ve smyslu snahy o dosažení členství v EU a NATO. Motivy vyjádřil velmi pregnantně v roce 1999 estonský prezident Toomas Hendrik Ilves: „To, co mají tři pobaltské státy společné, téměř bezezbytku vychází ze sdílených nešťastných zkušeností, které nám byly vnuceny zvenčí: okupace, deportace, anexe, sovětizace, kolektivizace, rusifikace“. [5]

EU nabídla pobaltským státům pomocnou ruku v podobě dohody o volném obchodu (1994). Všechny tři státy podaly přihlášku ke vstupu do EU už v roce 1995. Růst nacionalistické rétoriky stimuloval i snahu o maximální sblížení Pobaltí s NATO. Pobaltské státy se v roce 1994 okamžitě zapojily do programu Partnerství pro mír (PfP). Ruská reakce byla naprosto odmítavá, což v konečném důsledku zdržovalo i obecnější debatu o rozšiřování NATO na východ. Rusko lavírovalo mezi vizí podmínečného členství postkomunistických zemí za podmínek, které by z nich dělaly de facto neplnohodnotné členy NATO, a představou, že by NATO mohl nahradit nějaký celoevropský bezpečnostní mechanismus. Cílem této diplomatické taktiky bylo v době, kdy EU i NATO usilovaly o dobré vztahy s Ruskem, proces rozšiřování aliance zdržovat.

Doktrína tzv. „blízkého pohraničí“, prosazovaná ruským ministrem zahraničních věcí Andrejem Kozyrevem od ledna 1994, proklamovala nejen strategický zájem Ruska na všech bývalých sovětských republikách, ale také vůli udržet v této oblasti vojenskou přítomnost. To sice v Pobaltí nešlo realizovat, protože ruská vojska byla s pomocí diplomacie USA z Litvy stažena už v roce 1993 a z Estonska a Lotyšska postupně v letech 1994–1995, ale k velmi úzké vojenské spolupráci dochází mezi Ruskem a Lukašenkovým Běloruskem a početné ruské jednotky jsou dislokovány také v Kaliningradu. Kozyrevova doktrína nicméně hlásala například potřebu hájit zájmy ruských menšin v zahraničí, jak už o tom byla řeč výše, a ještě v roce 2001 Putin zdůrazňoval, že Pobaltí má zůstat v ruské sféře vlivu.

Nakonec všechny tři země, zároveň s řadou dalších (nejen) postkomunistických zemí, vstoupily 1. května 2004 do EU, načež se 31. prosince 2007 všechny tři pobaltské státy staly také součástí schengenského prostoru, který tak začal sahat až k hranicím s Ruskem. V referendech o vstupu, které se konaly v Pobaltí v průběhu roku 2003, podpořilo vstup 91,1 % hlasujících v Litvě, ale jen 67,5 % v Lotyšsku a 63 % v Estonsku. Proti vstupu do EU hlasovala opět zejména rusofonní populace. 

Už od vstupu do programu Partnerství pro mír představovaly pobaltské státy aktivní a dynamický prvek snah udržet pokrok v oblasti rozšiřování NATO. Kromě intenzivní komunikace a kooperace s institucemi NATO spolupracovaly i navzájem a dokládaly tak připravenost podílet se na kolektivní obraně. Diplomaticky prosazovaly tzv. politiku „otevřených dveří“ a zdůrazňovaly, že žádný stát mimo NATO nemá právo veta na jakékoliv další rozšíření aliance. V roce, kdy se NATO rozšířilo o první tři postkomunistické státy (1999), předložilo pobaltským státům Akční plán členství, což byl klíčový krok, kterým se jim otevřela reálná perspektiva členství. Pozvánku obdržely v listopadu 2002, na pražském summitu, a 29. března 2004 se staly členy aliance.

Vstup do NATO přinesl bezpečnostní garance, které pobaltské státy tváří v tvář svému stále asertivnějšímu ruskému sousedovi potřebovaly, ale neznamenal deeskalaci ruské politiky. Spíše naopak. Vystupňovaly se například již tak četné aktivity typu hybridních útoků, jejichž cílem bylo pokud možno destabilizovat situaci v Pobaltí, aby se baltské státy musely zabývat vnitřními problémy a nevystupovaly jako plnohodnotní členové obranné aliance. Klíčovými nástroji byla a je informační a propagandistická kampaň zaměřená na destabilizaci a obracející se zejména na tamní ruskojazyčné obyvatelstvo. V jejím rámci je zpochybňována ochota západoevropských zemí Pobaltí bránit a podporovat, jsou fabrikovány obrazy úpadku pobaltské ekonomiky i společnosti a „přepisována“ historie, typicky období druhé světové války nebo rozpad SSSR, líčený jako tragédie. Součástí této ruské kampaně je i využívání proruských politiků a placených agentů. Nejde však vždy jen o informační válku. Když například v dubnu 2007 estonská vláda přesunula tallinnský pomník osvobození Rudou armádou z parku v centru města na méně prominentní místo na vojenském hřbitově, vyvolalo to nejen vzbouření místní ruské menšiny, ale zejména kybernetické útoky na kritickou státní infrastrukturu. Dočasně byly vyřazeny webové stránky všech ministerstev, dvou velkých bank i několika politických stran a hackerům se podařilo deaktivovat parlamentní e-mailový server. Nelze sice nezvratně prokázat, že za těmito útoky stál Kreml, ale tato epizoda v rusko-pobaltských vztazích byla vnímána jako jasné varování pro celé NATO a ukázka možností Ruskem iniciovaných kybernetických operací . Ostatně podle tzv. Gerasimovovy doktríny z roku 2013 neexistuje mezi válkou a mírem přesná hranice, což se následně plně potvrdilo při okupaci Krymu, kde Rusko předvedlo „širokou škálu opatření, jako jsou psychologické operace, kybernetické útoky, diplomatický nátlak, vlivoví agenti, podpora protivládních politických sil, ekonomické sankce, pozastavení dodávek energie a informační operace“. [6]

Součástí vztahů pobaltských zemí a Ruské federace je samozřejmě také hospodářství. Podobně jako například Česko jsou i Estonsko, Litva a Lotyšsko relativně malé a exportně orientované ekonomiky, pro které je podíl na mezinárodní ekonomické výměně naprostou nutností. Změna orientace zahraničního obchodu těchto zemí byla ještě komplikovanější než v případě středoevropských členských států RVHP, protože ještě v roce 1991 mířilo až 85 % litevského exportu do Sovětského svazu. I zde pak hrála roli ruská okupace Krymu, respektive sankce proti Rusku, které urychlily posun pobaltských ekonomik směrem k EU. Podle údajů z roku 2024 byly například největšími exportními partnery Litvy Polsko (10,2 %), Německo (9,7 %) a Nizozemsko (7,7 %) a jejími největšími importními partnery Německo (13,8 %), Polsko (13,2 %) a Lotyšsko (8,1 %), přičemž ještě v roce 2018 byla v obou kategoriích na prvním místě Ruská federace. Výrazným momentem, který západní ekonomickou orientaci pobaltských republik upevnil, bylo také přijetí společné evropské měny na počátku druhé dekády nového milénia.

Klíčem k restrukturalizaci zahraničního obchodu bylo i překonání závislosti na ruských fosilních palivech. V reakci na ohrožení dodávek energie začaly pobaltské státy podnikat kroky k diverzifikaci svých energetických zdrojů. Příkladem budiž výstavba terminálu na dovoz zkapalněného zemního plynu v Klajpédě, který byl uveden do provozu v roce 2014 a slouží nejen Litvě, ale i oběma dalším pobaltským státům. Dne 8. února 2025 se také všechny tři pobaltské země trvale odpojily od ruské energetické sítě a postupně se připojují k evropské síti. Energetická spolupráce se sousedními zeměmi a v rámci EU se ukazuje jako naprosto klíčový prvek zajištění pobaltské energetické bezpečnosti. Týmž směrem míří například i projekt Rail Baltica, který má za cíl propojit do roku 2030 pobaltské železniční sítě se sítí EU a oslabit tím další bod technologické závislosti na Rusku. Pro úspěch těchto projektů bylo a zůstává klíčové financování ze zdrojů EU.

Pobaltí a ruská agrese na Ukrajině

Významné zvýšení pocitu ohrožení Pobaltí přinesla nová ruská strategie národní bezpečnosti přijatá v roce 2021. Ruská federace je v ní líčena jako globální velmoc a EU a NATO jako explicitní hrozba pro dosahování ruských zájmů, tedy nepřítel. Členství v EU a NATO je tak pro Pobaltí jedinou relevantní bezpečnostní zárukou, protože Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou potenciálním objektem ruské mocenské expanze. Pro bezpečnost těchto států je důležitá součinnost s dalšími zeměmi aliance a využívání jejich obranných kapacit v rámci programu tzv. předsunuté přítomnosti (enhanced Forward Presence), protože vojenské prostředky Pobaltí jsou omezené (ani jedna země například nemá vlastní vojenské letectvo).

Ruské operace v Pobaltí, které následovaly po napadení Ukrajiny v únoru 2022, nejsou klasicky válečné, mají podobu operací v „šedé zóně“. Jedná se o kombinaci špionáže, kyberútoků či sabotáží a dalších kriminálních aktivit s cílem destabilizovat východní křídlo NATO. Mezi nejčastější přímé akce Ruska vůči členským státům NATO patří zastrašování, korumpování nebo vydírání místních politiků, atentáty na nepřátele režimu, průmyslová sabotáž, kybernetické útoky a informační operace, jako jsou dezinformace a propaganda, dnes typicky prováděné s podporou umělé inteligence. Součástí je i šíření propagandistických prosovětských výkladů soudobých dějin nebo snaha vzbudit dojem, že tváří v tvář konvenční síle ruských zbraní je vlastně jakákoliv snaha marná. Speciálně v Pobaltí je to pak narativ, podle něhož je politika pobaltských států příčinou konfrontace mezi Západem a Ruskem, přičemž Západ v případě napadení pobaltské státy zradí. Jako příklad můžeme uvést akci z prosince 2023, kdy byla na stovkách litevských škol ohlášena přítomnost výbušnin s cílem vnést paniku mezi civilní obyvatelstvo. Rusové se pokusili kyberneticky napadnout i summit NATO ve Vilniusu (2023) a energetickou infrastrukturu. Proruským dezinformačním kanálům se také daří dlouhodobě šířit narativ o neúčinnosti západních hospodářských sankcí a podněcovat nepřátelské postoje vůči ukrajinským válečným uprchlíkům. Sami Rusové nazývají tyto operace „válčení nové generace“, zároveň však nelze pominout ani hrozby skutečně vojenského charakteru, spočívající například v posilování jednotek na rusko-pobaltských hranicích nebo v dalším budování vojenských kapacit v oblasti Kaliningradu. Raketové systémy, které jsou tam rozmístěny, mohou zasáhnout jakékoliv cíle v Baltském moři, pobaltských státech nebo Polsku.

Pobaltské státy proto urychlují posilování vlastních obranných kapacit, rozvíjejí trojstrannou spolupráci při budování obranné linie na hranicích s Ruskem (Baltic Defense Line) a také posilují své kredibilní zapojení v rámci EU i NATO, které vnímají jako naprosto klíčové. Na svém území například pořádají pravidelná cvičení jednotek různých států NATO, z nichž nejvýznamnější je Američany vedené každoroční cvičení Saber Strike nebo cvičení estonských a dalších jednotek NATO Spring Storm. Na rozdíl od některých států střední Evropy se nechovají jako parazité, kteří rezignují na vlastní úsilí a příspěvek. Podíváme-li se na aktuální situaci, hned po Polsku vynakládají na obranu největší procento HDP právě pobaltské státy. Teprve za nimi následuje neutrální Norsko a USA. Logiku, která, žel, mnohým politikům ve střední Evropě uniká, vystihl velmi dobře litevský prezident Gitanas Nausėda: „Chceme mír, stabilitu a bezpečnost. Právě proto musíme posílit naši národní obranu a přispět k účinnosti kolektivní obrany NATO.“ [7]

Je zřejmé, že bez pomoci mezinárodního společenství by se Pobaltí imperiálním choutkám Putinova režimu sotva bylo schopno ubránit. Jedním z poučení, které lze z dlouhé a komplikované historie pobaltsko-ruských vztahů vyvodit, je naprostá existenční nezbytnost spolupráce a integrace v rámci Západu. Ale druhým, neméně důležitým, je relativizace pojmu „malosti“, kterou se tak rádi zaklínají mnozí středoevropští politici. Pobaltské země ukazují, že i státy menší než třeba Česká republika mohou aktivně přispívat nejen ke své, ale i k evropské bezpečnosti. Izolacionismus a černé pasažérství ještě nikomu dlouhodobou a stabilní bezpečnost nezajistily.

---

1 Text českého překladu paktu je dostupný zde (https://pages.pedf.cuni.cz/kddd/files/2015/03/Pakt-Molotov-Ribbentrop.pdf), navštíveno 26. 3. 2026.

2 Putin, Vladimir (2020): The Real Lessons of the 75th Anniversary of World War II (https://nationalinterest.org/feature/vladimir-putin-real-lessons-75th-anniversary-world-war-ii-162982), navštíveno 1. 3. 2026.

3 Všechny tři pobaltské republiky vyhlásily nezávislost. Litva moratorium prostě suspendovala, Estonsko deklarovalo plnou nezávislost hned den po puči 20. srpna 1991 a Lotyšsko následovalo 21. srpna.

4 V současné době (2025) žije v Estonsku přes 285 tisíc Rusů, kteří představují necelých 21 % obyvatel. V Litvě žije 82,3 % obyvatel litevské národnosti, 5 % ruské a 6, 2 % polské národnosti. V Lotyšsku žije z celkového počtu 1 860 565 obyvatel 434 398 obyvatel ruské národnosti, což představuje něco přes 23 % populace.

5 Citováno podle Jurkynas, Mindaugas (2021): Being Baltic: obsolete or reinvented? In Bernd Henningsen (ed.): Facets of Identity – the Baltic Sea Region and beyond. Copenhagen: Baltic Development Forum, 46–51, zde s. 50.

6 Veebel, Viljar a Illimar Ploom (2019): Are the Baltic States and NATO on the Right Path in Deterring Russia in the Baltic? Defense & Security Analysis 35(4): 406–422, zde s. 410.

7 State of the Nation Address by Gitanas Nausėda, President of the Republic of Lithuania (https://www.lrp.lt/en/activities/state-of-the-nation-address/-2025/45196), navštíveno 1. 3. 2026.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2026)