Polemika nejen o Pražském jaru

V „Salonu“ Práva vyšla 21. dubna 2022 celo­stránková „recenze“ mé knihy Pražské jaro 1968: přerušená revoluce? (Academia, Praha 2021).[1] „Oblastí specializace“ recenzenta Jana Mervarta je „český marxistický humanismus“[2] a je spoluautorem knihy „Rehabilitovat Marxe!“ Československá stranická inteligence a myšlení poststalinské modernity. Mervart na mé knize nenechává ani nitku suchou. Přesto s ním v jedné věci souhlasím – je třeba dodržovat jisté standardy. Jeho útok proti mé knize je v rozporu se standardy odborné recenze i věcné polemiky. Je plný omylů, čirých spekulací a nesmyslných výpadů.

Mervartovy omyly

Nejsem „prvním profesorem politologie v českých zemích“. Tím byl Jan Škaloud v roce 1991. Jsem prvním profesorem politologie na Univerzitě Karlově. Dřív než já byl jmenován i premiér Petr Fiala, který byl předsedou mé jmenovací komise. Mé profesorské jmenování proběhlo na návrh Masarykovy univerzity v Brně (Univerzita Karlova, na níž jsem v letech 1990–2014 přednášel, tehdy ještě akreditaci na profesorské řízení v oboru politologie neměla).

Má kniha je podle Mervarta „český, autorem aktualizovaný překlad původní třicet let staré práce napsané francouzsky a věnované československému roku 1968“. V tom jsou dva omyly:

1) Jde o mou vlastní, autorskou adaptaci francouzského originálu, který vyšel v Paříži 2. března 2021. Mervart si to plete s mou knihou Du Printemps de Prague au Printemps de Moscou (Od pražského jara do moskevského jara, Georg, Ženeva 1990).

2) Má francouzská kniha z roku 1990 není „věnovan[á] československému roku 1968“. O pražském jaru pojednává jen poměrně malá část – kniha se soustředí na disent v SSSR a ČSSR v 70. letech. O mém starším francouzském spisu napsal roku 2010 (20 let po jeho vydání) ženevský historik Karel Bosko v knize L’humanisme endurant. Tchécoslovaquie, 1968–1989 (Labor et fides, Ženeva 2010), že je „výjimečný“ (s. 17) a že jde o „monumentální práci, nepostradatelnou referenci“ (s. 226).

Českou adaptaci vydalo nakladatelství Academia symbolicky 20. srpna 2021, zhruba o půl roku později, než vyšel francouzský originál. Ani ten není jen „aktualizací“ poměrně malé části staršího francouzského spisu. V některých kapitolách není z mé starší francouzské knihy nic. Platí to tím spíš o české autorské adaptaci (nikoli prostě „překladu“) mé nové francouzské knihy. Do české adaptace jsem i oproti novému francouzskému originálu leccos přidal nebo v ní upravil, mj. i v souvislosti s připomínkami odborníků, kteří rukopis pečlivě lektorovali.

Podle Mervarta si lze těžko představit, že by moje kniha vyšla v prestižním britském, německém nebo francouzském nakladatelství. Francouzskou verzi vydalo pařížské nakladatelství CODEX, které je sice mladé, ale odborně náročné. Ve stejné edici vyšla např. o rok a půl dřív kniha ředitele CEFRESu (Francouzského centra pro výzkum ve společenských vědách) Jérôma Heurtauxe o Polsku Pologne, 1989. Comment le communisme s’est effondré.

Než jsem svůj nový francouzský rukopis doručil nakladatelství, sám jsem ho poslal k posouzení třem expertům. Jeden z nich, emeritní profesor ženevského Graduate Institute of International and Development Studies André Liebich, celý můj manuskript důkladně lektoroval, druhý, profesor univerzity ve švýcarském Fribourgu Paul Dembinski napsal k publikaci vřelé doporučení. Pařížské nakladatelství CODEX pak manuskript poslalo k dalšímu posouzení bývalé ředitelce CEFRESu Françoise Mayerové, jejíž práce o českých komunistech vyšla i v českém překladu Češi a jejich komunismus.

Rukopis vlastní české autorské adaptace jsem poslal šesti specialistům, z nichž čtyři manuskript přečetli, tři ho celý připomínkovali a jeden na něho navíc napsal doporučující dopis.

Zásadní námitky?

Mervart píše: „Autor slibuje, že si nebude brát servítky, že odhalí iluze československých reformistů a na pravou míru uvede zakořeněné mýty. Odkud vzal Novák přesvědčení, že jím ,odhalované mýty‘ jsou v české společnosti zakořeněné, ovšem nelze zjistit. Vlastně je i těžké vydedukovat, jaké mýty má na mysli; patrně má pocit, že reformní komunismus se na domácí půdě stále těší nebývalým sympatiím a že marxismus představuje základní nebezpečí pro svobodnou evropskou civilizaci a lidská práva.“

Odpovídám:

1) Hlavním mýtem, který důkladně vyvracím, je, že hrůzy komunismu pocházejí z toho, že Sovětský svaz je zaostalý, zatímco my Češi jsme vyspělí a náš vlastní komunismus bude prý zcela jiný, mnohem lepší a velmi blízký „autentickému“ Marxovu pojetí. Nikomu, kdo se byť jen zběžně s mou knihou seznámí, tohle nemůže uniknout. Tvrzení, že „[v]lastně je i těžké vydedukovat, jaké mýty má[m] na mysli“, je neobhajitelné.

Petr Fidelius mi po přečtení kapitoly mé knihy nazvané „Československý model ,socialismu s lidskou tváří‘“ napsal 14. prosince 2021: „Je to definitivní zúčtování s iluzemi reformního komunismu. Probíráte dané téma tak vyčerpávajícím způsobem, že už k tomu, zdá se mi, není co dalšího říci.“[3]

2) To, že tento mýtus byl v české společnosti zakořeněn, prokazuji tím, že se zčásti vyskytuje už u T. G. Masaryka, později u historika Jana Slavíka. Masivně se rozšířil v roce 1968. Dokládám, že ho tehdy formuloval zejména marxistický filozof Jiří Cvekl. Zakořeněnost takových mýtů v české společnosti „lze zjistit“.

3) Mervart „vydedukoval“, že „patrně má[m] pocit, že reformní komunismus se na domácí půdě stále těší nebývalým sympatiím“. Já na­opak cituji, co napsal Jacques Devitte: „Rok 1968, který byl také rokem invaze a ovládnutí Československa, znamená pro dějiny v lidových demokraciích definitivní konec všech nadějí na ‚zdařilou‘ komunistickou společnost a na ‚obrodu‘ její ideologie.“ (s. 114)

4) Netvrdím, že v současné Evropě „marxismus představuje základní nebezpečí“. Jinak je tomu v současné Asii. Neměli bychom si namlouvat, že podle počtu obyvatel maličká Evropa je nějaký pupek globalizovaného světa a že co není v dnešní Evropě, neexistuje.

V knize se nejnovějším ideologiím nevěnuji, ale snažím se v kapitole „Neobnovuje se půlstoletí po pražském jaru rozdělení mezi Východem a Západem?“ vystihnout aktuálně převažující politické trendy.

Mervart fabuluje, že cestu od komunismu k pluralitní demokracii „považuj[i] jednoduše za nevyhnutelnou“, podle mě prý k „vysněné pluralitní demokracii všichni aktéři automaticky směřují“. Já naopak upozorňuji, že komunismus nadále „řádí“ v Asii a v duchu Raymonda Arona zdůrazňuji jen „pravděpodobnostní“ ráz politického vývoje: „Žádný stupeň ekonomického vývoje (ani žádný typ kultury) nemůže automaticky přivodit nějaký autokratický režim, ale bohužel také žádný stupeň ekonomického vývoje (ani žádný typ kultury) nemůže zaručit, že nějaký autokratický režim nevznikne.“ (s. 126)

„Nevyhnutelný“ nebyl ani nástup komunismu v řadě zemí světa, ani jeho pád v některých (vesměs evropských) zemích, k němuž došlo v důsledku „dominového efektu“ téměř současně. Pád komunismu neznamená „automaticky“ nastolení pluralitní demokracie. Rusko je varovným případem. O přechodu k demokracii lze oprávněně hovořit leda tam, kde k němu už došlo, nelze a priori postulovat, že nutně nastane.

Sociální vědec Pierre Kende, který mě inspiroval, měl však v roce 1978 pravdu v tom, že nastolení pluralitní demokracie je cílem většiny (ne všech) středoevropských disidentů a že lze z tohoto hlediska navrhnout typologii fází demokratické rezistence v komunistických režimech. Z konstatování, že většina disidentů měla pluralitní demokracii za cíl, však neplynulo, že tam pluralitní demokracie nutně vznikne. Přechod od jedné fáze k druhé „není automatický“ (s. 29).

Typologie, kterou navrhl Kende, není jedinou typologií opozicí v zemích sovětského „bloku“, kterou v knize předkládám. K druhé, ve které navazuji zejména na H. Gordona Skillinga a na Fredericka C. Barghoorna, se můžeme dostat při odpovědi na jinou Mervartovu námitku. Prý „nereflektuj[i]“, že moje „teleologická“ argumentace „je na mnoha místech nekonzistentní. Zatímco komunistický reformismus je pro něj jedna z forem ,odporu‘ vůči komunistickým režimům, na jiném místě přiznává, že pro československé reformisty představovaly reformy konečný cíl. Jak se ovšem snahy o reformy státního socialismu srovnávají s touhou po pluralitní demokracii a odstranění státního socialismu jako takového, není nikterak zjevné. Vnitřní logiku takové operace autor čtenáři neodhalil, ,zjevnost‘ dějinného směřování pro něj patrně byla přednější než zdůvodnění argumentu.“

Námitka je lichá. Existují přece různé formy „odporu“, které se vzájemně „nesrovnávají“. Můžeme je seřadit „podle postoje ke stávajícímu režimu“ (s. 29). To, že některý druh opozice se stávajícímu režimu vzdaluje méně, jiný více, nevyjadřuje hodnocení jeho „kvality“ (horší, lepší). Ostatně v jednom období (včetně roku 1968) může koexistovat několik typů opozice.

Výklad druhé typologie začínám čistě osobní opozicí. V ní nejde o změnu „režimu“, ale pouze o nedobrovolnou výměnu vládnoucího „personálu“ při zachování stejného zřízení. Tento rozdíl vyložil Aristotelés (Pol. V, I, 1301b 6–13). Jeho pojetí analyzuji ve stati „Sociopolitické změny, povstání, převraty, revoluce a jejich předcházení: pokus o rekonstrukci Aristotelovy koncepce“ (Acta Politologica, 2018, Vol. 10, No. 1, pp. 86–138). Osobní „opozici“ koncem roku 1967 představoval ve vztahu k Antonínu Novotnému Jiří Hendrych. I tak omezená opozice může sehrát důležitou roli tím, že usnadňuje cestu těm radikálnějším.

I „reformistická“ opozice je něco jiného než opozice vůči režimu jako takovému (označuji ji za „globální“). Nehlásám „nutný dějinný vývoj“ ani „nevyhnutelný přechod“ z jedné formy opozice do druhé. V rozlišování druhů opozice podle jejich postoje k danému režimu není pak žádná „nekonzistentnost“.

V knize zato zdůrazňuji, že v důsledku reforem – s nimiž jsem se nikdy nespokojoval – se režim oslabuje a může padnout. To se stalo za Gorbačova v Sovětském svazu a mohlo se to snad stát i za Dubčeka v Československu, jak se domníval Skilling, který pražské jaro označil za „přerušenou revoluci“. Už ve článku „Paralelní struktury a reformní komunismus“ z roku 1983, který vyšel v Tigridově Svědectví (roč. XVII, č. 68, s. 691–697), jsem na straně 694 psal: „… kritikové reformního komunismu nejsou proti reformám, byť by byly plodem vlastní iniciativy reformistů. A to jednak z důvodů taktických (protože i dílčí změny mohou vytvořit příznivější podmínky ke změně podstatné). Dále pak i z důvodů humánních…“ Ve své nové knize tuto myšlenku podpírám i tím, co hlásal Tocqueville: „Nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat.“

„Globální“ opozice v mé druhé typologii znamená snahu o odstranění režimu. Není identická s „nastolením pluralitní demokracie“, nejvyšší etapou opozice v mé první (upravené Kendeho) typologii. Pluralitní demokracie je jedním z možných vyústění globální opozice. Tím, kterému jsem vždy (už v roce 1968) dával přednost, ale který jsem nikdy nepovažoval za nevyhnutelný.

Vytváření typologií je v západních sociálních vědách, zejména v sociologii a politologii, zcela standardní. Typologie v mé knize navazují na významné autory sociálních věd. Jsou mezi nimi Robert K. Merton a H. Gordon Skilling (ten na jeden z mých textů o Masarykově kritice marxismu odkazuje ve své i do češtiny přeložené knize T. G. Masaryk. Proti proudu 1882–1914, Práh, Praha 1995, odkaz na s. 58). Od Skillingovy monumentální práce Czechoslovakia’s Interrupted Revolution jsem si vypůjčil nejen název své knihy, ale především myšlenku „přerušené revoluce“, jíž se inspiruji zejména na stranách 230–231.

Mervart ovšem typologie v mé knize shazuje: „Na některých místech Novák vytváří schematickou kategorizaci připomínající dobové brožury historického materialismu.“ Mervartova „recenze“ v Právu zato připomíná štvavé pamflety v normalizačním Rudém právu.

Je můj postup v rozporu se seriózním rozborem?

Mervart vyhlašuje: „… u Nováka se [sic!] rozbor myšlení reformě [sic!] komunistické inteligence sestává toliko ze sledu namátkou vybraných citátů, jež jsou zarámovány autorovými komentáři typu ,blouznění‘ či ,iluze‘. Seriózní rozbor dobového politického myšlení zůstává autor čtenáři dlužen. Na svou podporu zve Novák dobové aktéry a oponenty komunismu […], jejichž výroky však nezasazuje do kontextu jejich doby, ale používá je na mnoha místech jako vědecký důkaz svých tvrzení. Jedná se o podivuhodnou metodu, kdy je předmět zájmu (doboví aktéři) nekriticky přijímán jako součást důkazního materiálu prováděné analýzy.“ „Argument“ je od začátku do konce absurdní.

1) Není pravda, že citáty vybírám „namátkou“. Jde o relevantní úryvky. Díky tomu, že dávám odkazy k celým citovaným textům na internetu, čtenář(ka) si může okamžitě ověřit, že citát není vytržen z kontextu.

2) Pokud jde o iluze a blouznění, neomezuji se na to, abych „namátkou vybran[é] citát[y]“ takto nálepkoval, ale hlavní iluze podrobně vyvracím, což konstatoval Petr Fidelius.

3) „Seriózní rozbor dobového politického myšlení“ čtenáři nedlužím. Má kniha je o pražském jaru, není detailním rozborem autorů, kteří se v té době politicky vyjadřovali. K tomu by bylo třeba jiné knihy. Z toho neplyne, že můj rozbor není seriózní. To je stejné, jako kdybychom chtěli, když si jdeme vyzvednout obuv z opravny, dostat spolu s botami i lyže.

4) Nezasazuji citace do kontextu doby? Je třeba odlišovat výroky, u nichž musíme brát v úvahu kontext, v němž byly formulovány, od těch, kde to není nutné ani smysluplné. Když konstatuji, že se někteří intelektuálové v roce 1968 vyjadřují o pluralitní demokracii vyhýbavě, podotýkám: „Abychom nebyli nespravedliví, upozorněme, že takové výroky nemusí u některých z jejich autorů nutně vyjadřovat jejich osobní názor, ale mohou být diktovány třeba záměrem neprovokovat Sověty a jejich neostalinské kolaboranty v Československu a zmenšit díky tomu nebezpečí sovětské invaze.“ (s. 80)

Jinak je tomu, když cituji, co napsal Herbert Marcuse (ten by mohl být Mervartovi blízký) v knize Soviet Marxism: A Critical Analysis vydané roku 1963: „Pokud se stává centrem sovětského marxismu ‚dělnicko-rolnická revoluce‘, a nikoli jen dělnická, není tomu tak jenom proto, že revoluce uspěla v Rusku, ale proto, že revoluční potenciál průmyslové dělnické třídy se zdál oslabovat v celém pokročilém kapitalistickém světě. Je to tento fakt, který z dlouhodobého hlediska určoval vývoj sovětského marxismu.“ Takové výroky překračují kontext doby, v níž byly formulovány.

5) Když podobné citáty zahrnuji do své vlastní analýzy, nejde o „podivuhodnou metodu, kdy je předmět zájmu (doboví aktéři) nekriticky přijímán jako součást důkazního materiálu prováděné analýzy“. Jde o standardní postup odborné analýzy. Doporučoval ho Aristotelés, mj. v Etice Nikomachově: „Nejprve se tedy pokusíme projít vše, co o tom či onom řekli naši předchůdci, pokud to řekli správně…“ (EN, X, 10, 1118b 16–18; překl. Matyáš Havrda a Jaroslav Rytíř). Má dvě přednosti: a) neztrácíme čas tím, že bychom znovu „objevovali Ameriku“; b) nechlubíme se cizím peřím.

Citace má při analýze smysl i tehdy, když signifikantní úryvek toho či onoho autora dokládá nějaké tvrzení o něm. Dosvědčuje, že dotyčné tvrzení o něm není libovolné, ale opírá se o to, co skutečně napsal nebo prohlásil. Příkladem (na s. 117–118) je zmínka, že jedním z předchůdců mylné „teorie konvergence“ mezi Východem a Západem byl Edvard Beneš. Dokládám to citátem z jeho knihy Demokracie dnes a zítra (Čin, Praha 1948, s. 232–233).

Jak se stavím k odvážným disidentům?

Mervart mě napadá: „Oprávněně poškozeni jeho knihou se ovšem mohou cítit všichni ti, kdo ve jménu osvobození člověka bojovali za takové demokratické uspořádání, jež by přesahovalo tradiční liberální model i sovětskou diktaturu. Lidé jako Wolfgang Harich, Miklós Haraszti, Jacek Kuroń, Karol Modzelewski, Petr Uhl a mnoho dalších totiž ve jménu tohoto boje trávili vlastní produktivní čas ve věznicích. Jejich snahy, vize a sny o kombinaci politické i ekonomické demokracie nebere Novák vůbec v potaz, pro něj jsou všichni pouhými figurkami na šachovnici dějin, jejíž partie směřuje k předem jasnému výsledku.“

Není pravda, že podle mě dějiny směřují k předem danému výsledku. Hlásám v knize pravý opak. Vždy se mi líbil titul knihy Michela Poniatowského L’Avenir n’est écrit nulle part [Budoucnost není napsána nikde].

Osudy odvážných disidentů mi nejsou lhostejné. Má kniha je věnována „Na paměť Natalje Jevgenijevny Gorbaněvské (1936–2013) a Anatolije Tichonoviče Marčenka (1938–1986), kteří v roce 1968 odvážně protestovali proti tomu, že jejich země vojensky okupovala Československo“. Gorbaněvská patřila k těm, kteří proti sovětské invazi protestovali na Rudém náměstí v Moskvě. Marčenko byl tehdy už ve vazbě za to, že svým rozsáhlým veřejným dopisem protestoval proti hrubému vměšování Moskvy do československých záležitostí. Proces s Marčenkem se konal zrovna 21. srpna 1968 a během něho se disidenti rozhodli, že budou na Rudém náměstí demonstrovat.

Z Marčenkova odvážného otevřeného dopisu uveřejňuji rozsáhlé úryvky. Zde jen to, co je v době ruské vojenské agrese na Ukrajině zvlášť aktuální: „Stydím se za svou zem, která opět vystupuje v hanebné úloze četníka Evropy. Styděl bych se i za svůj národ, kdybych věřil, že opravdu jednomyslně podporuje politiku ÚV KSSS a vlády vůči Československu. Jsem však přesvědčen, že tomu tak ve skutečnosti není, že můj dopis není jediný, že se jenom takové dopisy u nás nezveřejňují. Jednomyslnost našich občanů je i v tomto případě fikcí, uměle vytvářenou porušováním té svobody slova, která se uskutečňuje v ČSSR.“ (s. 158, překl. Jana Váchová)

Jak se stavím k „radikálně laděným“ stoupencům levice mezi disidenty, kteří by se prý mohli cítit „oprávněně poškozeni mou knihou“? Když informuji o odporu proti invazi, uvádím dlouhé citáty z různých prohlášení, otevřených dopisů apod. bez ohledu na jejich politickou orientaci. Ze sovětských protestů proti invazi v Československu uveřejňuji např. celý „otevřený dopis komunistům Československa a všemu československému lidu“, který podepsali „Komunisté SSSR: P. Grigorenko, A. Kostěrin, V. Pavlinčuk, S. Pisarev, I. Jachimovič“ (s. 159).

Díky citátům se čtenáři mohou pohroužit do myšlení disidentů, nenarazí jen na mou interpretaci. Pokud nelze uveřejnit celý dokument, dávám odkaz na jeho úplnou podobu na internetu. Je to jednak poctivé a uctivé vůči opozičníkům, jednak to vyjadřuje moji důvěru vůči čtenářům, kteří si tak na ně mohou sami utvořit názor.

O trockistech píšu: „Je nutné dodat, že se mezi menšinovými radikálními směry západoevropské levice trockisté – na rozdíl od maoistů – nejen veřejně postavili proti sovětské invazi v Československu, ale vyjádřili také svou solidaritu s pronásledovanými osobami.“ (s. 179) Mervart zmiňuje mezi těmi, kteří by se mohli cítit mou knihou „oprávněně poškozeni“, jediného Čecha, Petra Uhla, který trockistický směr u nás reprezentoval. Já Uhla neignoruji: „Mezi dalšími texty tehdejší opozice zmiňme dokumenty ,revoluční socialistické strany‘ (respektive ,hnutí revoluční mládeže‘), což byla skupina trockis­tické tendence, kterou vedl Petr Uhl (1941) a mezi jejímiž známými představiteli byli dále Sybille Plogstedt (1945), Peter Lukačovič, Radan Baše, Jan Frolík (1947–2016), Petruška Šustrová (1947) a Felipe Serrano. V jejím ‚programovém prohlášení‘ z listopadu 1969 se mj. píše, že ‚je třeba vytvořit jednotnou frontu lidového odporu, jež soustředí všechny protibyrokratické síly. Jednotlivé skupiny a organizace musí provádět dvojí činnost: a) dovnitř – studium, instruktáž, diskuse, výstavba organizace, b) navenek – letáky, plakáty, demonstrace, stávky, v budoucnosti nevylučujeme ani ozbrojený boj‘.“ (s. 145)

Přestože je mi trockismus cizí, oceňoval jsem pozdější Uhlovu záslužnou práci v rámci Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), a když jsem jako rektor pražské vysoké školy CEVRO Institut 28. listopadu 2007, 30 let po vzniku Charty 77, zorganizoval a řídil na této škole úspěšnou celodenní konferenci „Charta 77 a náboženská opozice za normalizace“,[4] pozval jsem na ni Uhla jako jednoho z hlavních řečníků.

Je má analýza banální?

Některé z Mervartových odsudků mohou pramenit z toho, že jeho vlastní publikace se vesměs zaměřují na úzká témata (např. „Umělecké svazy a jejich konsolidace za rané normalizace“). Když narazí na publikaci s daleko širším záběrem, jako je moje práce o pražském jaru, může se mu zdát, že je „nesourodá“ a „krajně nesouvislá“. Chyba není v mém spisu, ale v Mervartově hlavě. Širší záběr patří k silným stránkám mé knihy.

Mervart soudí, že má „argumentační linie není nikterak složitá“, připojuje však, že „je nutné ji z poněkud neuspořádaného způsobu psaní spíše destilovat“, a o něco dál si stěžuje, že „prokousávání se [mým] textem“ je „krajně obtížné“. Nebohému čtenáři Novákovy knihy naštěstí Mervart přispěchá ochotně na pomoc, aby mu tu mou argumentační linii „destiloval“ a „vydedukoval“, co jsem vlastně chtěl říci.

Mervart píše, že se má kniha omezuje na „banální rekapitulaci notoricky známých historických dat a souvislostí“, která prý zpestřuji vlastními úvahami, „jež jsou většinou stejně banální jako rekapitulovaná fakta“. Dodává: „Novák tak například ,objevuje‘, že suverenita malých národů nebyla ohrožována jenom z Východu, ale také ze strany nacionálně-socialistického Německa“.

Intelektuální nepoctivost „recenze“ je cítit na sto mil. Kniha o pražském jaru musí uvést i elementární údaje. Představovalo by to problém, kdyby se omezovala jen na běžné shrnutí. Tak tomu v mé knize není ani náhodou. Uvádím řadu málo známých, důležitých a zajímavých informací, např. o reakcích západních, jugoslávských a rumunských představitelů na pražské jaro a sovětskou invazi, o „détente“ mezi Východem a Západem atd.

I když jsem však použil velké množství relevantních publikovaných dokumentů (zejména z mnohosvazkové ediční řady Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, kterou připravili pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny) a má kniha se opírá o obšírnou literaturu zahraniční i českou, vycházím v prvé řadě z politologie, která je mou specializací. Má kniha o pražském jaru je – nejen z toho důvodu – originální a čtenáře uvádí do souvislostí, které v jiných českých publikacích o pražském jaru nenajde.

Co píšu ve skutečnosti? „Tragédie malých národů střední a východní Evropy ostatně nepřišla jen z Východu a z Ruska, ale především z nacionálně-socialistického Hitlerova Německa, které bylo navýsost evropské a západní. Byl to přece nacismus, který se pokusil zničit židovského génia, o němž hovoří právem Kundera jako o klíčové komponentě střední Evropy. Nacionálně-socialistické Německo nebylo nijak ,negramotné‘.“ (s. 121)

Tento výrok není banální ani „o sobě“, tím spíš ve svém kontextu. Mervart mě neprávem obvinil, že výroky nezasazuji do kontextu, ale sám tím hřeší. Pasáž pochází z kontextu diskuse s názory hlásanými u nás už od T. G. Masaryka, podle nichž je ruský komunismus plodem zaostalých podmínek. Proti tomu cituji Arona: „Jisté režimy monopolní strany vzešly z průmyslově rozvinutých společností: hitlerovský režim nastoupil po výmarské republice. Ústavní režimy jsou zranitelné ve dvou momentech, nikoli pouze v jednom. Jsou zranitelné v počátečním období industrializace, ale také v jakémkoli období krize.“ (odlišný č. překl. Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993, s. 201)

Mervart moji knihu označuje za „povrchní“. Neobtěžuje se to zdůvodnit: je to prý „do očí bijící“. Opak je pravdou: má kniha se pokouší odpovědět na podstatné otázky, které si kladou „inteligentní ženy“ (a muži), abych parafrázoval Pavla Tigrida.

Čtenář si naštěstí může na mou knihu přečíst i jiné recenze.[5]

Mervartovo „znepokojení“

Mervart se pouští i do nakladatelství, které moji knihu vydalo, a do jednoho z jejích sponzorů: „Vedle Francouzského institutu na jeho vydání přispěla nadace českého developerského magnáta Luďka Sekyry podporující podle vlastních slov lidská práva, morální univerzalismus, liberální hodnoty a občanskou společnost.“ Mervart varuje, že – patrně podporou vydání mé knihy – „obrací se původní agenda ve svůj opak a z intelektuální aktivity se stává parodie“. Neváhá dát na papír: „Pokud by tato publikace měla být vlaštovkou průniku realitních developerů do české odborné knižní produkce, je třeba zpozornět.“

A k nakladatelství Academia: „Kniha však vyšla v největším českém nakladatelství odborné literatury, což bychom neměli ponechat bez povšimnutí.“ Dále: „Avšak to, že pojednání Miroslava Nováka vydává nakladatelství Akademie věd ČR a že je pod ním podepsán odborný recenzent, je poněkud znepokojující.“

„Poněkud znepokojující“ je, že Mervart, který marní svůj čas i peníze daňových poplatníků blouzněním o „českém marxistickém humanismu“, si dovoluje poučovat nakladatelství Academia, co nesmí vydávat, a Nadaci Sekyra Foundation, jaké knihy nesmí sponzorovat.

Jsem rád, že nakladatelství Academia knihu vydalo, že Jiří Hoppe z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR k ní napsal doporučení a že Nadace F. X. Šalda Francouzského institutu a Nadace Sekyra Foundation její vydání finančně podpořily. Doplňuji, že když jsem od Nadace Sekyra Foundation sháněl subvenci k vydání knihy, obrátil jsem se nejen na Luďka Sekyru, předsedu její správní rady, a na Barboru Hanouskovou, ředitelku nadace, ale i na člen(k)y její správní rady Jiřinu Šiklovou, Tomáše Halíka a Daniela Kroupu (ten mi nadaci doporučil, čímž mi velmi pomohl) a na člena její dozorčí rady Jiřího Přibáně. I jim jsem vděčný.

Krátce o Jiřině Šiklové, která už není mezi námi. Za normalizace ji vyhodili ze zaměstnání. Místo přednášení sociologie umývala jako uklízečka záchody. Její pozoruhodná stať o „šedé zóně“ vyšla v Social Research v roce 1990. V témž roce navštívila Ženevu, kde se setkala i s Rudolfem Bystrickým, emeritním profesorem mezinárodního práva. Ten ji upozornil na mou francouzskou knihu o disentu v SSSR a ČSSR, která se v květnu 1990 objevila na knižním trhu a psalo o ní několik ženevských deníků. Šiklová se díky Bystrickému mohla se mnou sejít. Navrhla mi, abych přednášel na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Přihlásil jsem se tam tedy na konkurs a takřka čtvrt století, od začátku října 1990 do konce prosince 2014, jsem na ní působil. Dodnes tam jsem čestným členem vědecké rady. Paní Jiřina významně ovlivnila můj profesní život.

K „recenzi“ dodávám, že se Mervartovi po­da­řil husarský kousek. Přestože ve svém celo­strán­kovém hanopisu nakupil fantastické množství výpadů proti mé knize, žádný není přesvědčivý. Ne proto, že by na mé knize nebylo co kritizovat. Jemu však nešlo o odbornou recenzi ani o věcnou polemiku, ale o maximální zdiskreditování mé knihy. Není divu, že výsledek jeho „recenze“ je tak žalostný. Tomu, že hlásám nesmysly, které mi předhazuje nebo které „destiluje“, či dokonce „dedukuje“ z mé knihy, nemůže věřit ani on sám. Mervartova „recenze“ je intelektuálně trapná a lidsky ubohá.

Poznámky

[1] Mervartova recenze viz https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/jan-mervart-parodie-vzdelanosti-miroslav-novak-a-jeho-vyklad-ceskoslovenskeho-roku-1968-40394450

[2] https://mcf.flu.cas.cz/cz/lide/clenove-oddeleni/jan-mervart

[3] Kapitolu lze se souhlasem nakladatelství zdarma stáhnout na https://www.researchgate.net/…/356994208_Ceskoslovensky…

[4] O ní viz http://www.cevro.cz/cs/event?id=197596

[5] Doporučuji především pronikavou recenzi Martina Gabča ve slovenském časopise Politické vedy, která vyšla asi týden před Mervartovou (http://www.politickevedy.fpvmv.umb.sk/archiv-vydani/2022/1-2022/martin-gabco.html). Česky vyšla v Revolver Revui velmi kvalitní recenze Michala Janaty (https://www.bubinekrevolveru.cz/1968-prizmatem-komparativni-politologie). V časopise Acta Politologica (Vol. 14, No. 2/2022) vyšla zajímavá a originální recenze z pera Ladislava Cabady (https://acpo.vedeckecasopisy.cz/publicFiles/002510.pdf). Dále pak dvě recenze vyšly až po napsání tohoto textu: recenze Michala Pehra v časopise Paměť a dějiny je dostupná na https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2022/03/PD_1_22_s106-110.pdf a recenze Lenky Hanovské uveřejněná v Sociologickém časopise na https://sreview.soc.cas.cz/pdfs/csr/2022/02/05.pdf.

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2022)