Potýkání s Václavem Havlem
K nedožitým devadesátinám Václava Havla (5. 10. 1936 – 18. 12. 2011)

7 stupňů k poznání

Z prominenta pária? 

Z disidenta prezident? 

Alkáč neupřímný? 

Havel

Sloveso potýkat se má dva významy. Ten první je bojový, můžeme se střetávat a bojovat s nepřítelem, popřípadě slovně se potýkat s kolegy. Ale to už se blížíme spíše významu druhému, ve kterém je potýkání s prací, s vyvstalými úkoly, problémy a jejich nositeli označením snahy o zdolávání problémů a otázek, které člověku klade jeho každodenní existence i společenský a kulturní život. A právě takové je mé potýkání s Václavem Havlem, započaté nejpozději v roce 1966, ve kterém vyšla jeho kniha divadelních her, esejů a grafických básní čili typogramů Protokoly.

1. O dialektické metafyzice

Když tentýž výtisk držím v ruce dnes, uvědomuji si zvláštní souvislosti, které jsem tehdy vůbec netušil. Po prázdninách v roce 1966 jsem nastupoval na střední školu, v září mi bylo šestnáct a právě jsem opustil Tábornický oddíl ČSAV, což byl z podstaty utajený skautský oddíl, vedený odchovanci a příznivci Jaroslava Foglara. Už jsem měl ale jiné zájmy, asi jako Václav Havel, když ho ve školním roce 1949/1950, tedy v podobném věku, vyhodili spolu s bratrem Ivanem z poděbradské internátní Koleje Jiřího z Poděbrad, která byla založena na stejných skautských základech. On měl v oddíle přezdívku Chrobák, já Pudla, ani jeden jsme na ni nebyli nijak pyšní, ale oba jsme si zřejmě z kontaktu s odkazem skautingu odnesli do života něco elementárního.

V roce 1966 jsem držel knihu autora dvakrát tak starého jako já a nacházel v ní to, co se i mně honilo hlavou, na co jsem hledal odpověď. Nevím ještě nic o havlovském rodu, vyrůstám od sedmi let bez předčasně zemřelého otce, matka v domácnosti se o mě a dva starší sourozence stačí tak tak postarat, a najednou tu v Havlových obrazových básních vidím ikonické komunistické heslo VPŘED zakleté do nekonečného kruhu, kult osobnosti vyjádřený pyramidou NUL, slovo SVOBODA tu tvoří vězeňskou mříž, z donekonečna opakovaného hesla „Za všeobecný a harmonický rozvoj osobnosti!“ se stal nehybný betonový kvádr.

A pak si zalistuju jinam a tam najednou čtu místo o „dialektickém materialismu“, který nám režim vtloukal do hlavy jako vrchol poznání, esej O dialektické metafyzice, pocházející stejně jako Antikódy už z roku 1964. „Nebojme se tedy jednostranných názorů – jejich jednostrannost nám pomáhá lépe pronikat do světa kolem nás, je to znak původního myšlení, vymykajícího se konvencím běžné dialektické metafyziky (…) A jedině tato syntéza – totiž syntéza neustálého a v určitém smyslu nepředvídatelného procesu (nikoli tedy syntéza statického apriorního schématu) – i když je možná daleko náročnější, nesnadnější, plná překvapení, zvratů, nečekaných zklamání i úspěchů – jedině tato syntéza je dnes syntéza skutečně dialektická: nevzniká mechanickým pěchováním reality do jednoho hotového kadlubu, ale naopak z neustálého napětí mezi živoucí realitou světa a myšlením člověka.“

Tím jediným hotovým kadlubem byl za mých mladých časů marxismus-leninismus, a právě Havlovy typografické básně, úvahy a divadelní hry (v Protokolech Zahradní slavnost, 1963, a Vyrozumění, 1965) jeho obsah zpochybňovaly a nabourávaly. Podobnou či ještě větší měrou, než jako to činila tehdejší československá filmová nová vlna, se kterou se cítil co nejúžeji spřízněn už od svého původu z rodiny, v níž byl jeho strýc Miloš Havel proslulým prvorepublikovým filmovým magnátem a budovatelem barrandovských filmových ateliérů. „Celý život jsem chtěl být filmařem,“ řekl mi ostatně na konci roku 1995 Václav Havel v obsáhlém rozhovoru, který pak vyšel v časopise Národního filmového archivu Iluminace č. 1/1996. „Já se na divadlo dal tak trochu z nouze, když jsem se nedostal k filmu. Tajemné možnosti, které film nabízí, mě vždycky přitahovaly…“

2. Svoboda je nedělitelná

A já si teprve tehdy naplno uvědomil, proč zrovna on přečetl 28. 6. 1967, druhý den jednání IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, protestní dopis skupiny mladých českých a slovenských filmařů proti interpelaci, kterou 17. 5. 1967 přednesl v tehdejším Národním shromáždění poslanec Jaroslav Pružinec, jinak povoláním zedník. Bizarně v ní byli osloveni soudruzi ministři národní obrany, financí a zemědělství a výživy, aby byly takové „zmetky“ jako filmy Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové a O slavnosti a hostech (1966) Jana Němce staženy z kin, neboť „nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“.

O obou filmech a ještě několika dalších se šířila nenávistná režimní propaganda, proto filmaři cítili potřebu říci, že „vystoupením poslance Pružince vzniká nebezpečí legalizace pogromistických nálad vůči tvůrčí inteligenci“. „Tvůrčí svoboda je nedělitelná. Je-li omezován jeden z nás, jsme omezováni všichni.“ Prohlášení, které podepsali Hynek Bočan, Miloš Forman, Juraj Herz, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, Pavel Juráček, Antonín Máša, Jiří Menzel, Jan Němec, Ivan Passer, Jan Schmidt, Evald Schorm, Peter Solan a Štefan Uher, okomentoval Václav Havel tehdy ve svém vystoupení před spisovateli slovy: „Myslím, vážení přátelé, že svoboda je opravdu nedělitelná: jsou-li omezováni filmaři, jsme omezováni i my a naopak. Ani takto – podél hranic jednotlivých uměleckých disciplín – nesmí se uplatňovat heslo ,Rozděl a panuj‘.“

Havel se zkrátka odjakživa cítil mezi filmaři jako doma – s Milošem Formanem se znal už z Poděbrad, Jan Němec byl jeho vzdálený bratranec, s oběma spolupracoval na několika nerealizovaných filmových látkách. Pavel Juráček mu dal epizodní roli ve svém filmu Každý mladý muž (1965) a chtěl jej obsadit jako protagonistu do Případu pro začínajícího kata (1969), diváci Havla znali z dokumentu Radúze Činčery Mlha (1966) o Divadle Na zábradlí, kde působil od roku 1960, i z řady publicistických vystoupení za Pražského jara a ještě i chvíli po něm.

Pak se ale za ním zavřela normalizační voda, i když na FF UK, kam jsem nastoupil na obor čeština–dějepis na podzim 1969, se jméno jeho, Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka ještě chvíli drželo mezi ikonami literatury 60. let. Nejpozději od nástupu Vítězslava Rzounka jako vedoucího katedry české a slovenské literatury v roce 1972 však nastalo utrum. Chytli jsme Rzounka hned na seminář současné literatury a tam jednou mně a pozdějšímu hudebnímu publicistovi Josefu Vlčkovi vtloukal do hlavy, že jako kluci na rozcestí si musíme umět jen správně vybrat a budeme pak mít od něj otevřenou cestu do kterýchkoli novin či nakladatelství. Vlčka později „Rudý komisař“, jak o sobě před ním sám mluvil, ze školy vyhazoval, já se po jejím dokončení raději od roku 1975 do roku 1987 zaměstnal jako čistič oken v Úklidu, podniku hl. m. Prahy.

3. Fízlem u Havlů

Havlovy texty ke mně pak přicházely náhodně i nenáhodně v podobě strojopisů na pauzácích, které se po přečtení předávaly dál. Nejvíc na mě asi tehdy zapůsobila esej Moc bezmocných (1978), jejíž podstatu jsem sám mohl konfrontovat se zážitky z práce v nejrůznějších socialistických podnicích a v tehdejších domácnostech. Úkliďáčtí zaměstnanci tvořili podivnou směs poctivců, veksláků i disidentů, jako byli Milan Jungmann, Luboš Dobrovský či Rudolf Zeman. Jenže to byli výloháři, my byli oknaři, v práci jsme se nepotkávali. Já jsem tak ale zase u manželů Kopoldových mohl ještě mluvit se stařičkou Marií Švermovou, čistil okna exkomunikovanému teatrologovi Janu Kopeckému, manželům Uzelacovým, herečce a dirigentovi, Ladislavu Smoljakovi. Taky hereckým manželům Janu Skopečkovi a Věře Tichánkové v přízemí v domě na tehdejším nábřeží Bedřicha Engelse 78. Dnes už nevím, jestli to bylo předtím nebo potom, co jsem v témže domě nahoře někdy snad v půlce 80. let pulíroval okna také domácnosti rodiny Havlových.

Při práci na téhle zakázce jsem si bohužel uvědomil i netušené meze svého jinak svobodného zaměstnání. Stále ještě nepolíben jakýmikoli vědomostmi o historii rodiny, zeptal jsem se paní, která mě do bytu vpustila a byla mi k ruce, zda to není náhodou byt „toho“ Václava Havla. Vzápětí jsem věděl, že jsem šlápl vedle a od té chvíle jsem považován za fízla. O více než třicet let později, když jsem dělal s Ivanem M. Havlem knižní rozhovor „Právě proto, že jsem“ (2017), byl jsem v tom bytě, kde tehdy oba bratři bydleli se svými blízkými společně, opakovaně znovu. Měl už trochu jinou podobu, také adresa se změnila na Rašínovo nábřeží 78, ale jeho havlovský duch byl ještě umocněn tím, že až do roku 1993 v něm Václav Havel bydlel také jako prezident. „Právě proto, že jsem bratr,“ měla se kniha ostatně jmenovat původně, jako odraz jedinečnosti i limitů letitého bratrského soužití, spolupráce i povahové rozdílnosti.

Na vlastní oči jsem Václava Havla viděl poprvé 10. 7. 1987 na pohřbu Václava Černého před strašnickým krematoriem. Tři metry přede mnou si s kýmsi známým podával ruku a já dodnes vidím jako fotografickou momentku, jak se při tom svému protějšku zdvořile uklání. Tohle že je ten protirežimní zlosyn, říkal jsem si nevěřícně… Hned následující rok jsme se bezděčně a na dálku sešli na stránkách samizdatových Lidových novin: on pod svým proskribovaným jménem, já pod pseudonymem Tomáš Unzeitig, jak mi poradil šéfredaktor Rudolf Zeman, abych si podržel i oficiální publikační možnosti.

Spojování izolovaných sfér oficiálních a neoficiálních bylo totiž jedním z redakčních záměrů, nejen Lidovek, ale i Václava Havla samého, jak jsem si posléze ověřil hned při prvním osobním setkání po prezidentské volbě v restauraci Rybárna. Pozval mě tam jeho tajemník a můj kamarád, hudební publicista Vladimír Hanzel, a první Havlova slova zněla, co dělá tzv. generace pětatřicátníků, o které jsem kriticky psal ve své Prozaické skutečnosti (1982). Nebyl bych si pomyslel, že se může ze svého postavení o jejich usilování a spory vůbec zajímat, ale utvrdilo mě to jen v domnění o jeho názorové nepředpojatosti a neortodoxnosti.

4. Havlovské reminiscence

Předchozí dva odstavce i dva následující cituji už z úvodu k souboru mých recenzí, anotací, glos, esejů, portrétů a rozhovorů věnovaných Václavu Havlovi a nazvaných Havlovské reminiscence. Nejstarší z nich pochází ještě z konce roku 1989 ze Svobodného slova, další vycházely postupně a na přeskáčku v Lidových novinách, v Kino revue, Iluminaci, Filmových listech Letní filmové školy (LFŠ) v Uherském Hradišti a v jejích katalozích, v Týdnu, Činu, Právu, Xantypě, Divadelních novinách a na webu Forum 24. Nebyl v nich žádný předběžný záměr, reagoval jsem vždy spíše na výzvy zvnějšku, ale dnes se mi zdá, že mezi různorodě vzniklými texty leží přesto jakási páteřní kontinuita, kterou jsem se snažil akcentovat i v několika textech vzniklých či doplněných až v současnosti.

V čem ta kontinuita vězí, nechci nikomu napovídat, chci jen věřit, že oproti současným tendencím je tu zachována jednota v mnohosti a mnohost v jednotě, a přitom ani objektem, ani subjektem tohoto psaní není nikomu vnucován nějaký návod k použití. Václav Havel byl celoživotním jízlivým kritikem ideologizace umění i politiky, zavinutosti do stereotypu frází a klišé, zastáncem svobody vyjádření a zachování kritického rozumu za všech okolností, třeba proti všem, a já jen doufám, že tato otevřenost, neza­ujatost a smysl pro realitu budou patrné i z uvedených textů.

Krom toho byl Václav Havel několikrát hostem i měsíční literární revue Třistatřicettři, kterou Česká televize vysílala od března 1999 do prosince 2022, dosáhla celkem 247 hodinových dílů a připravoval jsem ji a moderoval spolu s Janem Schmidem. Havel se objevil hned v Třistatřicettři č. 7, ČT 2, 2. 10. 1999 (režie Jiří Věrčák), pak v Třistatřicettři č. 25, ČT 2, 9. 6. 2001 (režie Petr Nikolaev), Třistatřicettři č. 47, ČT 2, 7. 6. 2003 (režie Petr Nikolaev) a nakonec v Třistatřicettři č. 81, ČT 2, 26. 5. 2006 (režie Jiří Věrčák). Z nich by asi nejvíc za pozornost stál díl z roku 2003 na téma „Začínající spisovatel“ Václav Havel, kladoucí otázku, zda po třináctileté prezidentuře nezmizel už definitivně spisovatel za politikem. Ukázalo se, že nikoli, že teprve teď bude naopak s novou zkušeností zúročen jeden už desítky let starý záměr, považovaný v textovém náčrtu dokonce za ztracený. A že tento projekt přeroste navíc i do filmové podoby, čímž si Václav Havel na samém konci života přece jenom splní svůj sen, „býti filmařem“.

5. Tlukot srdce

Sám pro sebe považuji v Havlovských reminiscencích za klíčové asi pět textů. Tím prvním je už citovaný rozhovor z Iluminace č. 1/1996. Jmenuje se „Kde je vše dovoleno, nic nepřekvapí“, nese podtitul S Václavem Havlem o českém filmu let šedesátých i devadesátých a byl vyprovokován jednou z pravidelných debat v lánské vile Amálie. V průběhu 30. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech si do ní prezident 3. 7. 1995 pozval zástupce střední a mladé generace filmařů, producentů, filmových kritiků a publicistů a v rámci rozpravy o současnosti i minulosti domácí kinematografie předestřel i své vlastní představy o filmové tvorbě jak z hlediska technicko-organizačního, tak z hlediska ryze tvůrčího. Řekněme dramaturgického, jehož limity vyjadřuje myšlenka vtělená do názvu rozhovoru, vycházející zřetelně ze zkušenosti jak Havlovy vlastní dramatické tvorby, tak z jeho osobního promýšlení zákonů profese zejména filmového scenáristy. 

O několik měsíců později jsem na tuto akci navázal osobním dialogem s Václavem Havlem pro monotematické číslo Iluminace věnované kinematografii 60. let, a to s předpokladem, „že se v něm pokusíme nalézt spojnice dnešního filmu s odkazem šedesátých let a popsat i jeho osobní roli v tehdejším filmovém dění“. Sešli jsme se 15. 11. 1995 v podvečer v tzv. Prezidentském domku v Královské zahradě Pražského hradu. Doprovázel mě fotograf a bývalý kolega z Lidových novin Ondřej Němec a museli jsme chvíli čekat, protože se prezidentovi prodloužilo předchozí jednání s odboráři. Začátek byl proto trochu nervózní, ale při samotném rozhovoru jsem potom měl pocit, že se Havel náhle cítí jako ryba ve vodě. Že je doslova ve svém živlu, když může navázat na to, o čem se mluvilo v Amálii. 

Dnes, když čtu třeba o tom, jak na přelomu let 1968 a 1969 psali s Janem Němcem scénář groteskní komedie Heart Beat na téma nelegálního obchodu s lidskými orgány a nejrůznějších spikleneckých teorií, mám pocit, jako by o víc než půlstoletí osvobodivě a s humorem předběhli absurdity dnešní (dez)informační scény. Měli totiž mimo jiné také bizarní představu, „že celý svět a všechny celosvětové konflikty jsou řízeny z jedné malé usmolené kanceláře v Praze ve Vršovicích nebo na Žižkově. Tam přebývají tři nenápadní, stejně usmolení dědkové, kteří všechno plánují, manipulují událostmi a vyvolávají lokální konflikty, aby předešli konfliktu globálnímu.“ 

Látku nakonec až po více než čtyřiceti letech Němec natočil pod názvem Heart Beat 3D (2010) už bez Havlovy účasti, i když ten je v titulcích stále uváděn jako spoluautor námětu. Sám Němec dílo o 65 minutách označil poněkud enigmaticky za „remake filmu, který nebyl natočen“, zachovává však „původní dialogy Václava Havla“. Mně se nad vlastním počátkem toho nápadu vybavuje nejen dobová inspirace figurou jihoafrického chirurga Christiaana Barnarda, který provedl v roce 1967 první transplantaci srdce a dovedl svému úspěchu zjednat i náležitý „šoumenský“ věhlas. Také si ho vztahuji k Havlově eseji Anatomie gagu z roku 1963, poslední dosud nejmenované součásti Protokolů. „Gag probouzí zážitek absurdity,“ kterým se člověk brání svému odcizení, soudí Havel. „A není asi náhoda, že umělecká disciplína, kterou tato doba přímo zrodila – film – vytvořila hned v první fázi svého vývoje celou zajímavou éru, která zakotvila ve svém jazyku kus této moderní schopnosti odkrývat absurditu věcí a která dala tomuto jazyku onen stupeň sdělnosti, jenž je podmínkou ,nejmasovějšího umění‘.“ 

6. Zkrachovanec? / Symbol? / Zaprodanec? / Miláček?

Stejně tak není asi náhoda, že si Havel ke své argumentaci zvolil příklady z klasické filmové grotesky. Ale zatímco komunistický režim se pod egidou Leninova hesla „ze všech umění je pro nás nejdůležitější film“ snažil moderní médium pro masy využít především propagandisticky, Havel v něm spatřoval primárně nástroj emancipace individua od společenských automatismů, prostředek autentické sebeidentifikace a návratu „k sobě samému, ke své přirozenosti a podstatě“. K pochopení této dimenze jeho usilování směřují proto mimo jiné i další dva texty Havlovských reminiscencí, a to jeho portréty z časopisu Týden (Tvrdohlavý snílek, Týden 30. 9. 1996, č. 40, a Zkrachovanec? / Symbol? / Zaprodanec? / Miláček?, Týden 5. 11. 1998, č. 20).

Jak je zřejmé z datace, vznikly v rozmezí jen o málo víc než dvou let, ten první u příležitosti Havlových šedesátin, ten druhý po následujícím Havlově ovdovění, zdravotních trablech, novém sňatku a politickém střetu s vládou Václava Klause na konci roku 1997. Rozdíl mezi nimi je evidentní, i když, doufám, nespočívá v momentální účelovosti, nýbrž jen v akcentu na jiné aspekty života a díla portrétované osobnosti. Tvrdohlavý snílek klade v daném rozsahu důraz na souvislosti Havlovy umělecké tvorby s občanskými postoji: „To, co jeho hry vyjadřovaly obraznou a často svrchovaně zábavnou formou, formulovaly jeho eseje, stati, prohlášení, apely, fejetony a jiné žánry, od 70. let stále hojnější, přímo, pojmově, s pronikavým smyslem pro proměny společenské reality i pro každé nové omezení umělecké i ryze občanské tvořivosti individua.“ 

A citován je tu Milan Kundera, někdy považovaný za jakýsi Havlův antipod, který hned 14. 12. 1989, tedy čtrnáct dní před Havlovou první volbou prezidentem, napsal v článku Život jako umělecké dílo v Nouvel Observateur, že „Havel nikdy nebyl dotčen lyrickými iluzemi komunismu a nemusel se jich tudíž zbavovat, jak to museli učinit mnozí před ním“. Ale také, že „pro jeho život, jenž se stal uměleckým dílem, budou možná zapomenuta jeho vlastní umělecká díla“. A právě tento aspekt jsem se snažil sledovat ve druhém, mnohem obsáhlejším portrétu, nazvaném podle citace z typogramu (Hrádeček? Hrad?), který napsal Havel v roce 1993 do nového, rozšířeného vydání Antikódů. Střídají se v něm slova „Hrad? Hrádeček? / Hrádeček? Hrad?“, „Má mě ráda? / Nemá mě ráda?“, „Zkrachovanec? / Symbol? / Zaprodanec? / Miláček?“ a konec tvoří skeptické „Ach jo…“ Snad i z této jeho okleštěné citace je zřejmé, jak se určité věci v Havlově životě opakují a jak jim on sám čelí s vytrvalostí, která jakkoli respektuje základní nadosobní danosti, vyhrazuje si vždy právo jednat podle svého vědomí a svědomí a zachovat si při tom i sebeironický odstup. 

Za zmínku možná stojí, že šéfredaktorem Týdne byl v té době Karel Hvížďala, spoluautor Havlových knih vzpomínek Dálkový výslech (1986) a Prosím stručně (2006), a redakci tvořili mimo jiné bývalí redaktoři Svobodného slova, kam jsem psal celá 80. léta: Petr Kovařík, Marta Bystrovová, Viktor Vondra či Karel Polanský. I to jako by bylo bezděčným pokračováním Havlovy vize překonávání předchozím režimem násilně oddělovaných kulturních a společenských sfér.

7. Odcházení

Čtvrtým textem Havlovských reminiscencí, na který bych rád upozornil, je přepis videorozhovoru, který jsem s Václavem Havlem natočil 25. 7. 2006 na Hrádečku jako náhradu za jeho osobní účast na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Dva dny před příjezdem mu ji totiž lékař zakázal pro počínající zápal plic. Rozjel jsem se tedy za ním z Hradiště na Hrádeček, kde o prázdninách pobýval, z Prahy přijel kameraman David Čálek a zvukař Marek Musil a během asi dvou hodin jsme natočili úvody k připraveným blokům projekcí. Ty střihač Lukáš Skalník do druhého dne sestříhal do tří dvacetiminutových komentářů k promítaným havlovským filmům.

„Rozhovory měly velký ohlas, V. H. tam byl výborný, uvolněný a vtipný, tak to snad nakonec dopadlo dobře,“ zhodnotil jsem si věc sám pro sebe tehdy v deníkovém zápise. „Snad je to tak i dnes, o dvacet let později,“ zadoufal jsem ještě v únoru 2026, když jsem dával Havlovské reminiscence dohromady, rozhovory jsem přepisoval a divil se, kolik je v nich aktuálního. Sám jsem je totiž těch dvacet let neviděl, leda v nějakých fragmentech. Až na 34. Festival pro židovskou čtvrť Boskovice si je vyžádal dramaturg Petr Michálek. Promítaly se tam pod titulem Václav Havel – Rozhovory na Hrádečku v sobotu 11. 7. 2026 a já měl příležitost znovu je zhlédnout na velkém plátně a divákům přiblížit jejich vznik. 

Kupodivu i z jejich reakcí jsem měl pocit, že ta stará debata má stále svůj havlovský esprit a také svou osobnostní morální hloubku, například v Havlově pohledu na názorovou kontinuitu: „Lze pochopit, že někdo změní svůj pohled na svět, nechtěl bych se povyšovat nad ty, kteří přestrukturovali svůj vztah ke světu, svůj pohled na všechno, své názory. Ovšem základní kontinuita je asi podmínkou identity. Kdo neručí za to, co řekl včera nebo předevčírem, ten nemá žádnou identitu, rozplývá se v jakémsi neurčitém mlnu. A co se mi zdá být důležité – nebýt posedlý, v žádném směru a v žádném ohledu. Pak je největší pravděpodobnost, že člověk nebude muset své názory opravovat, nebo je měnit.“ Proto jsem ten rozhovor v Havlovských reminiscencích také tak nazval: Nebýt posedlý, v žádném směru a v žádném ohledu.

Jeho obsahem je na jednom místě také banalizace jazyka, kterou Havel demonstruje na větě improvizované na místě z „přemnožených obratů“ v politice: „V tuto chvíli na pořadu dne není, zda jsme připraveni jednat, ale parametry jsou nastaveny tak, aby na ně volič dosáhl.“ Když jsem letos psal příběh jeho filmu Odcházení (2011), onoho zmíněného splněného filmařského snu, byl jsem překvapen, jak přesně jsou v něm vystižena právě nejrůznější jazyková a myšlenková klišé, banalita a prázdnota frází, tupost každodenních stereotypů. Domníval jsem se, že právě tohle je sebeironický most k divákovi a k jeho i dnešní, ještě zmnožené zkušenosti. Když ale text vyšel 15. 2. 2026 na webu Forum 24, dočkalo se Odcházení i text sám v reakcích některých čtenářů odsudků typu „děs-běs“, „produkt alkáčovy mysli“, „blábol“, „jeden z nejhloupějších porevolučních filmů“, „sázka na neupřímnost“. Pokleslost až ubohost těchto reakcí možná vystihuje soud čtenáře Pavla Lukavského: „Už vím, proč se Havla někteří lidé bojí, … protože se bojí, že by mohli v zrcadle vidět sami sebe…“ 

I proto jsem text o Odcházení zařadil na závěr Havlovských reminiscencí: jako dílo vizionáře a nabádavý umělecký i prezidentský testament. A v jeho duchu jsem do úvodu tohoto textu vtiskl i osobní pastiš na Antikódy s názvem 7 stupňů k poznání: Z prominenta pária? / Z disidenta prezident? / Alkáč neupřímný? / Havel.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2026)