Pro žhavou svěžest rýnských vín
aneb Co a jak zpívali o víně básníci zdejšího stalinismu

Víno v básních českého stalinismu? Proč otvírat tohle téma, k čemu stopování, jak se konzumace oblíbeného alkoholického nápoje snoubila s ideologií jednoho z nejzrůdnějších totalitních režimů v dějinách, a jistě nejen dvacátého století a nejen těch československých? Jak se tahle nepravděpodobná aliance propsala do konkrétních veršů zdejších tvůrců na přelomu čtyřicátých a padesátých let? O čem to vypovídá? A je to vlastně aliance nepravděpodobná?

Devatenácté století, myšlenkově živené v literatuře, kultuře, společnosti i politice hlavně národněobrozeneckými důrazy, stálo i padalo s hospodou a pivem. Zájezdní hostince od konce osmnáctého století zvolna vyklízely pozice a v novém formátu restauračních zařízení začaly hrát prim takzvané přístolní společnosti. V nich se v hovorech družilo vysoké s nízkým, všecky vrstvy lidu si najednou byly nad konzumovaným pivem rovny. Pivo tmelilo, posilovalo. Společnou řečí byla národní emancipace, trochu vratký a někdy pozvolný krok k samostatnému Česko­slovensku. Ani vlna protialkoholního tažení na přelomu devatenáctého a dvacátého století, mohutně podporovaná Tomášem Masarykem, pivní kulturu a společnost nesmetla. Po válce, s koncem monarchie a začátkem republiky, ale došlo k jistému rozvolnění dosavadní přístolní komunitnosti, k jisté diverzifikaci, pokud jde o sociální pití. Kulturně-společenský předvoj kolem Nezvala, Teiga & spol. začal sázet jednoznačně na jiné alkoholy. Celá avantgarda byla od kraje dvacátých let nejen čím dál více vinna nepřípadnou propagací marxisticko-leninistických bludů o jediném možném typu zítřejšího člověka, která pomohla nastolit totalitu po osmačtyřicátém – avantgarda byla taky vinná. Tichá i šumivá, červená i bílá. Zprávu o svém intimním i veřejném vztahu k vínu vydala mimo jiné v bibliofilii, která se nemohla jmenovat jinak: Vino (1930). Avantgarda brala materiály nejen z bohaté nabídky pražských, potažmo středočeských vinic, založených nejčastěji za Karla IV., ale mnohdy i dříve, za Vladislava II. nebo rovnou za kněžny Ludmily; samozřejmě pila taky vína z Moravy, konzumovala ryzlinky z Německa, odrůdové burgundské nebo bordeauxské, ale i všelijaká cuvée z Francie anebo Itálie, těžká vína ze Španělska. S první republikou se stalo víno v Československu dostupné, začalo čile obíhat po národních i mezinárodních trasách; ovšem dostupné bylo nadále spíš pro movitější a kulturnější vrstvy. Dělný lid dál proléval hrdlem primárně pivo a kořalku. Ve dvacátých a třicátých letech se konzumovalo do značné míry podle sociálního postavení.

Tím se blížíme k titulní otázce: Víno v básních českého stalinismu? Dalo by se totiž důvodně předpokládat, že po násilné změně režimu v únoru 1948 zúčtovalo nové státní zřízení se světem včerejška důsledně, na všech frontách. Že první republiku s veškerou její domnělou buržoazní dekadencí a zvrhlostí kapitalismu vymetlo i v rovině preferovaných a jistě symbolicky zatížených alkoholů. O to důvodněji by se dalo předpokládat, že víno skončilo na indexu, protože ideově se zdejší stalinismus vracel jako k výchozímu zdroji právě k devatenáctému století, k éře národního buditelství nasáklé skoro bezvýhradně pivem. Jenže nestalo se. Určitě ne docela. Mnozí básníci veršovali nadále s vínem nebo o víně, jako by se nechumelilo. Typově vlastně všichni: 1) ti, kdo si užili svoji hvězdnou hodinu pod praporem prvorepublikové avantgardy; 2) ti, kdo tehdy, na úpatí padesátých let, teprve startovali svou kariéru a uznání se dočkali v nadcházejících letech; 3) ti, kdo se do oficiální literatury prodrali z ulice, jako produkty bizarní kampaně „Pracující do literatury“, kterou rozjel první sjezd Svazu československých spisovatelů na jaře 1949 právě s cílem obrátit se k avantgardě zády a k dělníkovi čelem. Ti všichni veršovali nejen o víně, ale taky o sklenicích a láhvích, vinicích a vinohradech. A taky o přidružených emocích, dojmech a rozmarech, které se s konzumací vína odjakživa pojily. Jako by se paradoxně až za stalinismu naplnilo budovatelské volání Jana Nerudy, který o nějakých devadesát let dříve rýmoval: „Pro pivo v českém pokroku / jde vše až hrůza líno, / a chcem-li pomoct lidstvu dál, / nuž víno – víno – víno!“ [1]

Šumí, ach, šumí

Kampaň „Pracující do literatury“ postavila báseň na hlavu. Základní kvality poezie hodila přes palubu, nechtěla bezprostřední emoci, hravou fantazii, hlubinně inspirovaný obraz, nezajímala se o vnitřní zdroje, natož o kategorii tvůrčí svobody, požadovala jediné: ideově servilní a stereo­typizovanou práci s předem zadanými motivy, zajímala se výhradně o „kvalitu“ vnější, danou, státní mocí závazně předepsanou. Skvěle tenhle koncept naplnil například Otto Ježek ve sbírce Chvalte tuto zem (1951). V básni „Stvoříme novou zemi“ si tehdy pětapadesátiletý debutant posloužil vínem rovnou jako základním stavebním kamenem nové skutečnosti, nového světa – chtěl přeorávat, nově osívat a osazovat: „Vinice na slunečních stráních znovu osázíme / výbornou révou z dobrých krajů vinařských, / abychom s přáteli a druhy připít mohli v zimě / na slávu života a práci rukou svých.“ [2] Ježek v těch verších připíjí samozřejmě dialekticky, jakkoli ne explicitně: hlasuje pro budoucí (pod praporem stalinismu) – a brojí proti minulému (a nejen proti první republice, ještě daleko hlouběji proti křesťanství, jehož symbolicky významovou práci s vínem a jeho konzumací autor přepsal, respektive podřídil novému ideovému záměru). Co bylo, není; jediné, co je, je to, co bude.

Trochu bohatší motivickou práci předvedl Jiří Havel (mimochodem pozdější autor příběhů populárního žlutého psa Barbánka, nakresleného Věrou Faltovou, který poštěkával na dětského čtenáře z Ohníčku v letech 1976 až 1990) ve sbírce s explicitním názvem Víno domova (1954). Po názvucích málem máchovských, kdy v tom prvním prosí lyrický subjekt noc, aby nalila „sládnoucího vína“, [3] zatímco v tom druhém si zhrzená milá stěžuje na prolhanost svého milého („Mne neopiješ kalným vínem“) [4] – provádí básník kvalitativní identifikaci krajiny domova právě s vinnou révou, jejími hlubokými kořeny a samozřejmě zralými plody. Pomáhá si přitom důrazy tradicionalisticko-nacionalistickými, čili dostředivými, a to včetně lehce sebemrskačského tónu ve finále: „Padej nám, svěží roso, na vinici,/ padej nám, svěží roso, na révu, / na naši révu, po staletí tkvící / kořeny svými v zemi vzdorující, / rodící za bouří i za zpěvu. // Šumí, ach, šumí, rudé víno šumí, / den každý jeho jiskrou procitá – / Kdo jeho řeči jednou porozumí, / tak dlouho milovat a bránit umí, / než číše života je dopita! // Nad rodné víno žádné jiné není, / ať trpké často je, já dobře vím… / Domove, zajat ve tvé opojení, / zhynul bych žalem, kdybych musel měnit – / ne, domove, já nikdy nezradím!“ [5]

Do třetice by za citaci stála třeba Marie Dušková, další „pracující do literatury“ – ovšem v její sbírce Nezapomenutelný květen (1951) není po víně a vinici ani stopa, zato všude samá vina a viníci. Je jasné, na koho měla autorka spadeno: na všechnu zlovolnou reakci, na rozvratné trockisty a revizionisty – a samozřejmě na zahraniční imperialisty.

Zkázo, navždy zmiz!

Jakkoli byla kampaň „Pracující do literatury“ příkladně absurdní, s oficiální dobovou řečí si rozuměla víc než dobře. Stalinismus pracoval totiž jenom s dvojí fazetou komiky: buď s útočnou, agresivní ironií, s cíleným výsměchem všem, kdo se postavili na špatnou stranu (to byla práce vědomá, programová, cílená) – anebo právě s absurditou. Tu samozřejmě režim nepěstoval cíleně, ale nevědomky. V povaze doby ji ovšem identifikovali mnozí, hlavně ti, kdo byli mimo oficiální hru, tedy v literatuře a kultuře exilové, a především undergroundové, ať šlo o proud surrealistický, kolem Zbyňka Havlíčka nebo Vratislava Effenbergera, anebo totálněrealistický a trapněpoetický, definovaný Egonem Bondym, Ivem Vodseďálkem a Janou Krejcarovou. Takže ve výsledku není divu, že oficialita produkovala vždycky skoro stejný kýč, ať za ním stál autorsky kdokoli z těch tří výše jmenovaných skupin – ať se veršovalo na motivy vína nebo jakékoli jiné. Dosvědčují to třeba Básnické almanachy, které vycházely v letech 1953 až 1959 pod hlavičkou Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, později znovuzrozeného Odeonu.

V almanachu za rok 1954 přemítá například Josef Kainar celkem snivě nad vzduchem, který vdechuje poprvé jako „sladší než víno“, podruhé „silnější než víno“; v pointě ale přepíná do jasně výhružného modu: „Kdo ale cizí chce jej pít, / jen ze zvůle, a neplatit, / buď zavčas varován!“ [6] Oldřich Kryštofek bere do hry „pramen“, který ale rychle ztrácí své ozdravné kvality a chutná „trpčí nad víno“. [7] Vlastimil Školaudy tematizuje „soudružství“, když jmenuje jako sourodé spojnice mezi lidmi „zlaté mihotání perel ve víně“ a významově předurčený „šátek“. [8] František Nechvátal pak v „Podzimní písni“ rýmuje: „A slunce září, zralé vinohrady / pro víno krásy chystají svůj lis. / Dost napila se naše země zrady, / než muži řekli: Zkázo, navždy zmiz!“ [9] Je to vlastně pořád dokolečka, pořád to samé: od silného, obecně použitelného přírodního motivu (vzduch, voda, slunce) vede cesta k troše lyriky, kterou ale obratem zdemoluje brutální politický apel. Poezie tady hraje roli přikrčeného vrátného, otvírá úslužně dveře, aby mohla rázným krokem vejít ideologie. Jinými slovy: Verš ožívá, jen aby posloužil.

V almanachu jsou ale naštěstí i jiné způsoby. Některé texty pracují s motivem vína docela nečekaně, skoro podvratně – vsazují totiž potenciální alkoholizaci subjektu do kulis dětského světa. Jan Čarek se mazlivě doprošuje: „Kohoutku, můj kohoutku, / natočíš mi čisté vody / jak vínečka ze soudku?“ [10] Vladimír Holan se pak obrací rovnou k vlastní rodině, k manželce a dceři Kateřině: „Já toužíval mít vinohrad / a sedm soudků na líhách. / Spokojil bych se ovšem rád, / kdybych měl s Kačenkou a s ženou / alespoň na podstatný sáh / zahradu, ale nepěstěnou. / Takovou bych já věru rád / překopal zas na vinohrad. / Potom bych pozval všechny děti, / bych k zdraví moh’ jim připíjeti.“ [11] I tohle je vlastně postavené na hlavu: stalinismus, který pěstoval rodinu jako základ státu, jako jednotku, která povinně přispívala veškerým svým energetickým potenciálem ke zdárnému chodu národního těla, najednou tuhle systémovou součástku rozvolňuje, přesazuje do souvislostí, v nichž se na obzoru rýsují kategorie jako fantazie, sen, volnost. Neprosákly sem náhodou trochu ty zakazované nálady včerejší avantgardy?

„Včerejšek“ pak překvapivě ochotně berou do kola i další texty. A znovu poněkud rozporně. Nejde totiž o rychlé loučení s překonanou minulostí, kterou střídá odhodlaný pohled do tváře budoucnosti; jde o smutnou vzpomínku, znovuprožívání uplynulého, náladu ryze nostalgickou. Například u Vítězslava Nezvala, který se pod hlavičkou „Tesknice“ nápadně poetisticky ohlíží za svými prvorepublikovými výlety s devětsiláckými přáteli do Paříže: „V ulici Rivoli, kdes dlouho mlčky stál, / Jdeš na opačný břeh, jdeš přes Pont Royal, / Dnes opájí tě vše jak přechlazené víno, / Jdeš po paměti, jdeš, jdeš přes most Solferino.“ [12] Nebo u Ladislava Stehlíka, když vzpomíná na zemřelého Josefa Horu: „V Tvém kraji réva / chválí žírnou zem, / omžená trnka / u nás chudé stráně. / Vinohrad v slunci / laskals pohledem, / ve mně chlad říjnů / tesknil zadumaně. // Po víně radost, / po zámlkách sen, / po smutku úsměv, / bolest po naději. / Sklenici zvedám / znova okouzlen, / rty prudce uhnou, / slza přelije ji.“ [13]

V dalších ročnících Básnických almanachů ideologické důrazy slábnou. Politika ztrácí vliv, víno se vrací k sobě: do láhve, do sklenice, do hrdla. Není divu: v únoru 1956 obrátil Chruščov v Rusku svým projevem „Kult osobnosti a jeho důsledky“ směr dějinného vývoje; tamější dekonstrukce Stalina postupně rozložila i československý stalinismus. Potvrzuje to podtitul antologie Antonína Brouska Podivuhodní kouzelníci, který „český stalinismus v řeči vázané“ datuje do let 1945 až 1955. V almanachu právě za pětapadesátý rok pracuje víno různým způsobem: Jan Noha řeční přátelsky s prezidentem Zápotockým („Než od stolu se zvedneme, / je třeba něco říci. / Snad to, že víno v sklenicích / zrálo na našich vinicích / – soudruhu prezidente“), František Nechvátal sní trochu zaumně o „kraji, kde nás učí tma, / jak slunce víno cedí“ – a do třetice Jan Štern v „rozhovoru s noční můrou“ odvážně kritizuje zažité myšlenkové vzorce: „A srdce bolí, sténá, toť se ví, / neuleví mu víno ani věda, / ba ani Marx ti na to léku nedá / a jenom čas je balšám hojivý“. [14]

V šestapadesátém roce už pak víno odkazuje takřka bezvýhradně k sobě, ke své vůni, chuti, k procentům obsaženého alkoholu, který otvírá fantazijní stavidla, jak ukazují třeba následující obrazy – i když vyznění některých dál koketuje s výše vyvolanou absurdní polohou komiky: „muži v rovině / náhle touží po víně“ (Miloš Jirko), „hvězdy v náruč nalévají / nejvzácnější z vín“ (Herma Svozilová-Johnová), „palcáty těžkých vín“ (Vlastimil Školaudy). [15]

Špína o košili

V čítance Antonína Brouska sice překvapivě najdeme jenom jediného autora, který vsazuje víno do souvislostí se stalinismem, a sice citovaného Nezvala, ale závěrem té knihy editor nabízí biblio­grafický rozcestník, díky němuž má čtenář jasno, po jaké stopě může jít dál na vlastní pěst. A tak jde: buď za klasiky bývalými, anebo těmi budoucími. U těch bývalých ovšem v jejich stalinistickém poblouznění moc vína není. František Halas (V řadě, 1948) – nic. Vilém Závada (Město světla, 1950) – nic. Vladimír Holan (Rudoarmějci, 1947) – jediná zmínka o komsi, kdo prý „často prohlašoval, / že až se vrátí do vlasti, půjde do Tmutarakáně, / a že tam na mne počká s donským vínem…“ [16] Zbývají Biebl s Nezvalem; zejména ten druhý znovu potvrzuje, že triáda víno, ženy, zpěv mu byla vlastní celoživotně, za jakéhokoli politického počasí, že bez vína (plus dalších alkoholů, od piva po pálenky a likéry) by se marasmem doby po osmačtyřicátém roce brodil zřejmě podstatně hůř, pomaleji a bezútěšněji.

Konstantin Biebl se ve své poslední básnické knize, vydané po dvanácti letech publikačního mlčení, snažil ideově zakotvit na obou březích; vztahuje se k včerejšku stejně jako k zítřku, k avantgardě, kterou musel opustit, i ke stalinismu, který musel přijmout. Je to kniha rozporná, rozpolcená – a protiřečí si hned názvem: Bez obav. Protože všecko se tady pojí s tichou i hlasitější obavou, se smutkem a zoufalstvím. S vínem souvisejí příznačně vzpomínka a dálka; Biebl píše o vinicích Itálie, vinárně ve válečné Vídni, víně, co „rodí v dálce Palestina“, o „silném víně“, co se pije v Barceloně. V novém světě má pak místo jediná souvislost, a sice s dělníkem, který „večer po práci se soudruhem inženýrem pije / Víno socialistické budoucnosti za tvrdým stolem v kantině“. [17]

Nezval zdárně propašoval víno i do těch nejotřesnějších položek své rozsáhlé tvorby. Když opěvuje přízračného Stalina, přichází řeč na „vinice Zakavkazska“ a další sovětské krajiny, „kde se víno rodí“; [18] když zpívá jeho lyrický subjekt kýčovitý „zpěv míru“, pak i „pro žhavou svěžest rýnských vín, / pro příští selská vinobraní, / při kterých nikdo nezabrání, / aby se nerděl studem Rýn“. [19] K Bieblovu dělníkovi, co s inženýrem popíjí v kantýně, pak přidává ve sbírce Z domoviny obrázek podobně útěšný: „Vyvařuje se v jídelně, / při níž je klub a nové kino. / K pití lze dostat denně pivo, víno / a denně prý se vaří nedělně.“ [20] V Křídlech dojde řada ještě na dědečka, co „všecko chválil“, čili taky „víno, než je hostům nalil“. [21]

K Bieblovi se Nezval obrátil ještě jednou, a sice v rozlučce, kterou napsal bezprostředně po básníkově tragické smrti v listopadu 1951; zmiňuje v tom textu kauzu, kdy „tys mlčel nad skleničkou vína / a zesmutněl jsi na chvíli, / když chystala se jejich špína / se otřít o tvou košili“. [22] „Vína“ a „špína“ se tu rýmují vyloženě zlověstně, hrůzně. Podobně ve finále Nezvalovy básně, které s ďábelskou rafinovaností vplétá krutý novorežimní žvást do vzpomínání na zašlou krásu prvorepublikové avantgardy; bezprostřední stesk za smrtí kamaráda vyvažuje povinným tancem, jak stalinismus pískal. Jistě i Nezval měl obavy – že teď, po likvidaci Kalandry, Teiga a Biebla, si přijdou pro něj. Proto hrál zkušeně na obě strany; držel se svého básnického východiska, ale ochotně je navenek přepisoval, vázal poetismu pod krk rudý šátek. Je to vlastně horor ve verších: „Ač nepůjdem už zimní Prahou, / ač nepoděsí tě už stín / a nezasníš se s mléčnou dráhou, / pod níž se choulí Slavětín, // tvé básně, psané pro útěchu, / tvé básně, psané pro náš boj, / krásné jak trsy jahod v mechu, / jak sníh, jak noční ohňostroj // nám zůstanou – a ty, náš milý, / řeknem, žes odjel na Jávu, / abychom tolik netruchlili, / že vedeš velkou výpravu // do krajin, kam jsi jel tou lodí, / jež dovážela kávu, čaj, / kde lid se také osvobodí / a bude slavit první máj, // máj, svátek lásky, svátek práce / v světě, kde nebude už hlad, / nebo žes usnul na zahrádce / a že chceš po své práci spát.“ [23]

Chlapeček v obilí

Po své práci spát ovšem nechtěla skupina „budoucích klasiků“, nažhavených a věčně bdělých mladých obráběčů lyriky i epiky. Někdo se snažil držet zdravý odstup, jiný se vrhal do věci vyloženě po hlavě. Zatímco Oldřich Mikulášek v Horoucích zpěvech dal své vinné básni nevinný název „Štěstí“ a veršoval v zásadě neškodným stylem „Mám pohár vína. / Mám Tebe. / Mám své slovo. / Jsem bohat“, [24] Karel Šiktanc generoval otřesně servilní, skřípavá vyznání, jednou Gruzii („Ucítíš tabák a od vinic víno“), [25] jindy Stalinovi: „Pro naplnění toho slova / miluji Vás i Vaši zemi, / v níž rostla píseň Puškinova / a mosty, města pod dlaněmi, / v níž čas na hvězdy srdce pálí / a na vinicích zrají vína…“ [26] Podobně další, jakkoli řemeslně lepší kusy; například Pavel Kohout, který víno spojil (možná ve vyznění některých obrazů trochu perverzně) s krví, prolévanou za občanské války v Řecku 1946 až 1949. Zatímco loni byl na vinici klid, všichni seděli internacionálně pospolu, jako velká rodina – letos je všecko jinak, jednoho za druhým totiž pobíjejí zloduši, co se spřáhli proti komunismu, samozřejmě pod vedením Spojených států amerických: „A teď / na naší na své vinici / umírat vidím sestru, / zlomenou světici. / Dnes taky, taky zrají / hrozny našeho vína, / ale je noc a vinice neusíná. / Rozdrcená šťáva stříká / na tváře mrtvého syna / a zpívá, zpívá píseň / Amerika / v kovových automatech, / které se blíží oranicí, / a slyším sestru, / sestru zpívající / na zkrvavené trávě píseň pátou, / tu naši píseň.“ [27] V dalším textu nakreslil Kohout obrázek úplně opačný: místo Řecka domovina, místo tragédie štěstí, jak si dobová dialektika žádala („… pro krásu života / sílila republika; / při řekách zrálo víno, / vzduch byl jím opojen… / Nikdo se nemusel loučit. / Tak šťastný to byl den!“). [28] A Kohout ještě do třetice, tentokrát v hlavní roli s Juliem Fučíkem: „Vidím… / V jednom z takových letních večerů / komisař Böhm ho vezl na Hradčany. / Věděl, že tuhle pražskou nádheru / má v srdci jako obraz milovaný. / Večer už dýchal blízkost podzimu / a Praha byla opojná jak víno. / Když zemřeš, bude Praha – řekli mu – / krásná i pak. A Fučík, Kateřino? / Usmál se, až je zamrazilo v údech, uměl je bít i svými úsměvy: / ,To vím. A vím, že ještě hezčí bude, / až tady jednou nebudete vy!‘“ [29] Tu kauzu s komisařem Böhmem, co prominentního vězně pražského gestapa vzal na procházku na rozkvetlý Petřín a v „hospůdce Nebozízek“ mu zaplatil dvojku vína, ale zpopularizoval v poezii českého stalinismu někdo jiný – Milan Kundera v Posledním máji.

Proč Böhm lapeného odbojáře alkoholizuje, je jasné: chce ho zlomit, přimět ke kolaboraci, svést ho od kolektivního alibismu k osobní odpovědnosti. Jenže Fučík se nedá, alkohol mu rychle stoupá do hlavy a on se propadá do pomalosti, nostalgie, zrcadlí se v legendě o Jánošíkovi, promítá se do mileneckého páru opodál, Böhma nevnímá. Nakonec svým „něžným pohledem“ obejme „celý vesmír“; [30] je totiž zadobře vždycky a všude se všemi – protože je přece komunista. Böhm, jakkoli je v danou dějinnou chvíli pánem, je v Kunderově podání obratem na dně, u konce s dechem; Fučík, jakkoli si brzy půjde pro smrt, je naopak na koni – jeho hlubinná a opravdová láska k lidem, ke světu z něj totiž v pohledu básníka dělá málem světce. Víno slouží v téhle skladbě jako roznětka pro snivé, vzpomínkou a nostalgií zamlžené přemítání nad kolektivní hysterií dvojího typu: zleva velké pravdy a lásky, poznání a síla komunistické ideje, zprava pak cynismus, zlo a krutost nacismu. Ale víno v tomhle fikčním světě posiluje taky bludnou legendu o jednom hrdinovi, jehož obraz byl v reálu dost jiný, vlastně opačný: Fučík s láskou spíš šeredil, byl nenapravitelný proutník (což by se dalo možná pochopit), ale při zatýkání gestapem v dubnu 1942 selhal (minimálně podle Rivy Krieglové) na celé čáře: nezmohl se na jakýkoli odpor, pistole strčil zbaběle pod peřinu, notabene v posteli někoho jiného – a do rukou gestapa padnul navzdory odbojářskému desateru živý. Kundera to ale napsal jako pohádku: „A zvolna nahýbá si sklenici / a srká víno, jako by v něm pil / svou zemi, širou, mlčící, / kde jako chlapeček v obilí zabloudil / a usnul na mezi / pod zlatým nebem žita.“ [31] Mimochodem: Kundera byl na svou práci velmi hrdý. Skladba vyšla knižně třikrát: 1955, 1961 a 1963. Tímhle výkonem Milan Kundera posunul horní hranici českého stalinismu oproti vymezení, co navrhnul Antonín Brousek, o celých osm let!

Nemá závory

Takže proč stopovat motivické využití vína v poe­zii českých stalinistů? Těch důvodů je hned několik. Tím prvním je samozřejmě obecný pocit, že víno muselo po únoru 1948 v nových souvislostech česk(oslovensk)é politiky a kultury nutně narazit – ztrpknout, zkysnout. Vždyť to byl nápoj včerejška, jasně provázaný s nežádoucími hodnotovými preferencemi kulturní elity první republiky. A přesto se v textech českého stalinismu v řeči vázané docela pevně uchytilo – jakkoli v prvních letech především služebně až otrocky, přepsané jako pouhý vehikl, na němž do básně vjížděly ty správné, dobově podmíněné ideové obsahy. Postupně ale začalo prokazovat svou autonomní vitalitu, nedalo se, nenechalo se přeformátovat definitivně – obrazilo novými výhonky, vrátilo do uměle jásavých veršů autentický život. Díky tomuhle přerodu pak víno nastavilo svým básníkům docela rychle zrcadlo, přesněji zpětné zrcátko, v němž se dobře odrážely jak monstrozita, tak absurdita doby; její agresivní, rvavá politika stejně jako komické vnějškové vyznění celého toho vražedného stalinistického spektáklu. Někdo našel odvahu se v tom zrcadle uvidět rovnou, jiný se odvracel, koukal jinam; i tahle skutečnost má výpovědní hodnotu, pro vybrané autory byla formativní, respektive deformativní. Víno nemá závory, říká se. A samozřejmě: Je v něm pravda.

Poznámky:

1 Jan Neruda, „Já nechci nikdy pivo pít…“, Knihy veršů, Ed. Grégr, Praha 1868, s. 174.

2 Otto Ježek: „Stvoříme novou zemi“, Chvalte tuto zem, Mladá fronta, Praha 1951, s. 18.

3 Jiří Havel: „Nalej nám, noci, sládnoucího vína…“, Víno domova, Mladá fronta, Praha 1954, s. 26.

4 Jiří Havel: „Čekala jsem tě dlouhou chvíli…“, tamtéž, s. 22.

5 Jiří Havel: „Víno domova“, tamtéž, s. 71.

6 Josef Kainar: „Český sen“, in Ladislav Fikar, ed.: Básnický almanach 1954, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1955, s. 147 a 148.

7 Oldřich Kryštofek: „Jen ještě dech“, tamtéž, s. 192.

8 Vlastimil Školaudy: „Soudružství“, tamtéž, s. 176.

9 František Nechvátal: „Podzimní píseň“, tamtéž, s. 103.

10 Jan Čarek: „Kohoutek vodovodu“, tamtéž, s. 87.

11 Vladimír Holan: „Bajaja“, tamtéž, s. 64.

12 Vítězslav Nezval: „Tesknice“, tamtéž, s. 15.

13 Ladislav Stehlík: „Vzpomínka na Josefa Horu“, tamtéž, s. 72.

14 Lumír Čivrný, ed.: Básnický almanach 1955, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956, s. 103, 96 a 228.

15 František Hrubín, ed.: Básnický almanach 1956, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 48, 154 a 210.

16 Vladimír Holan: Rudoarmějci, Svoboda, Praha 1947, s. 23.

17 Konstantin Biebl: Bez obav, Československý spisovatel, Praha 1951, s. 32, 105, 189.

18 Vítězslav Nezval: Stalin, Svoboda, Praha 1949, s. 17 a 31.

19 Vítězslav Nezval: Zpěv míru, Československý spisovatel, Praha 1950, s. 14.

20 Vítězslav Nezval: Z domoviny, Československý spisovatel, Praha 1951, s. 58.

21 Vítězslav Nezval: „Balada o smrti matky“, Křídla, Československý spisovatel, Praha 1952, s. 76.

22 Vítězslav Nezval: „Rozloučení s Konstantinem Bieblem“, tamtéž, s. 34.

23 Tamtéž, s. 36.

24 Oldřich Mikulášek: „Štěstí“, Horoucí zpěvy, Československý spisovatel, Praha 1953, s. 56.

25 Karel Šiktanc: „Gruzii“, Tobě, živote!, Práce, Praha 1951, s. 23.

26 Karel Šiktanc: „Stalinu“, tamtéž, s. 67.

27 Pavel Kohout: „Vinice slyší písně…“, Verše a písně, Mladá fronta, Praha 1952, s. 26.

28 Pavel Kohout: „Takový to byl den“, tamtéž, s. 111.

29 Pavel Kohout: Dobrá píseň, Mladá fronta, Praha 1952, s. 31.

30 Milan Kundera: Poslední máj, Československý spisovatel, Praha 1955, s. 35.

31 Milan Kundera: Poslední máj, s. 19.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2025)