Proč Andrej Babiš nemůže být národním konzervativcem

Před dvěma lety se odehrála pozoruhodná epizoda v historii politického hnutí Andreje Babiše. První místopředseda této strany Karel Havlíček v rozhovoru oznámil, že se ANO bude nadále profilovat jako konzervativní strana. Hovořil také o tom, že důležitým principem jejich politiky je národní soběstačnost a kritický pohled na EU. ANO označil za catch-all-party a přidal, že se pro ni nejvíce hodí označení liberální konzervativci. Tím posledním své sdělení notně zašmodrchal, protože z jeho rétoriky spíše vyplývalo, že ANO se chce profilovat jako součást národněkonzervativního proudu, a nikoli jako liberální konzervativci. Havlíček ovšem slovo „liberální“ v tomto kontextu zřejmě použil hlavně jako můstek k minulosti hnutí, kdy ANO chvilku zkoušelo předstírat liberální orientaci, a dokonce dlouhé roky fungovalo v liberálně středovém a federalistickém poslaneckém klubu v Evropském parlamentu.

Konzervativní odstín babišismu

Přestože šlo na jaře 2023 vlastně jen o jeden rozhovor, předznamenal jeho obsah určitý pokus o předefinování celého politického hřiště v České republice. Karel Havlíček totiž v rozhovoru také uvedl, že pravo-levé rozdělení politiky je dnes již minulostí a hlavní politická bitva se dnes odehrává na půdorysu střetu progresivistů a konzervativních politických sil. ANO je podle Havlíčka proti-progresivistické, takže konzervativní. Volební průzkumy, v ANO všemocné, asi později ukázaly, že voličům Andreje Babiše označení „konzervativci“ moc nevoní, protože ani lídr hnutí, ani jeho první místopředseda teorii o konzervativním ANO nadále moc nerozvíjeli.

Přesto zmíněný rozhovor přiživil na české politické scéně dvě podivné teorie. První říká, že ANO je opravdu konzervativní formací a může se stát do budoucna nositelem národněkonzervativní politiky, která v polistopadové éře dosud neměla na české politické scéně jasně ideologicky vyprofilovaný a úspěšný politický subjekt, ačkoli se o to zejména okruh „pozdního“ Václava Klause opakovaně snažil.

Druhá „konzervativní“ teorie naopak říká, že ANO čistě ideově sice není národněkonzervativní, ale obsahuje ve svém nastavení přinejmenším některé prvky, které z něj dělají vhodného koaličního partnera pro opravdové národní konzervativce. Tato teorie v praxi představuje zdůvodnění toho, proč někteří politici a komentátoři hlásící se k národnímu konzervativismu propagují, aby po dalších volbách vznikla vládní koalice ­ANO–Motoristé sobě, která by údajně bránila Českou republiku před progresivismem. Zastánci této teorie jsou přesvědčeni, že ANO je pro národní konzervativce bližší než liberálně-konzervativní sektor české politiky, jemuž vévodí ODS a koalice SPOLU.

Patriot Andrej na CPAC

Obě tyto teorie do určité míry přiživil i fakt, že výše zmiňovaný havlíčkovský pokus o „národněkonzervativní ANO“ měl dokonce i některé reálné projevy. Andrej Babiš se například před dvěma lety vydal do Budapešti, aby se tam poprvé zúčastnil maďarského vydání konference CPAC. Tato zkratka znamená Conservative Political Action Conference a označuje tradiční setkání konzervativního křídla v americké Republikánské straně. V posledních letech se obdoba této dříve výlučně americké akce koná také v Maďarsku, kde ji má pod křídly neformální lídr evropských národních konzervativců Viktor Orbán.

Právě vazba na něho dovedla Andreje Babiše k dalšímu národněkonzervativnímu projevu – ke vstupu do poslaneckého klubu Patrioti pro Evropu, který v Evropském parlamentu sdružuje pestrou směsici protestních a euroskeptických stran. Řada stran v této nové skupině, která fakticky spojila Orbánův FiDeSz s pravicově protestními stranami typu lepenovského Národního sdružení (RN) nebo italské Ligy Mattea Salviniho, se výslovně hlásí k národněkonzervativnímu proudu. Společným jmenovatelem tohoto klubu je ovšem smířlivost vůči Rusku a jeho agresi na Ukrajině. To je profil, který do určité míry ladí s domácí politikou Andreje Babiše. 

Na druhou stranu je nutné podtrhnout, že se jeho hnutí na domácí scéně dosud nikdy jako národněkonzervativní formace nechovalo. Vstup do Patriotů pro Evropu byl spíše věcí osobní a byznysové vazby Andreje Babiše na Viktora Orbána než hlubší ideologie. Babišova politika se skutečně od sporu s unijními orgány o jeho střet zájmů v době premiérství neslučovala s linií liberálního a značně federalistického klubu Renew Europe, v němž až do loňských europarlamentních voleb seděli jeho poslanci. V novém Evropském parlamentu proto Babišovu hnutí hrozilo, že zůstane na ocet, což jeho lídr vyřešil zakormidlováním k Viktoru Orbánovi a Patriotům pro Evropu.

Oligarcha bez ideologie

Babišovo hnutí přitom na českou politickou scénu vstoupilo jako typická podnikatelská strana. ANO se od počátku chovalo jako drtivá většina stran tohoto typu, což znamená, že se nijak výrazně neprofilovalo na ose pravice–levice či liberalismus–konzervativismus a voliče vlastně přesvědčovalo, že je tu pro praktická řešení, a nikoli pro stará ideologická schémata.

Právě programová nevyhraněnost babišovcům přinesla úspěch ve sněmovních volbách v roce 2013, kdy se poprvé dostali do Poslanecké sněmovny. Pro politické strany většinou platí, že jejich voličský profil dobře ilustruje jejich volební mapa. Při prvním volebním úspěchu přitom Babišovo hnutí zaznamenalo nejlepší výsledky v tak protichůdných okresech, jako jsou Praha-západ a Most. Z toho bylo jasně patrné, že Babišovi při volební premiéře přišly hlasy jak zprava, tak zleva. Byl to do té doby na české politické scéně nevídaný počin, který ale do jisté míry vyplynul z toho, že obě dosavadní velké strany – ODS i ČSSD – před těmito volbami prošly určitou krizí a jejich voliči hledali alternativu, pro kterou by hlasovali. Bezprizorní voliči pravice proto „udělali“ úspěch ANO v tradičně pravicových okresech kolem Prahy, protestní levicové hlasy zase pomohly uspět na Mostecku a v dalších levicových baštách.

Politiku pro obě části svého původního elektorátu ovšem Andrej Babiš nemohl dělat, když po volbách 2013 zamířil se svým hnutím do Sobotkovy vlády. Nejenom převážně levicový charakter této vlády s premiérem z ČSSD, ale také metoda Babišovy populistické politiky se nutně ukázaly jako neslučitelné s přízní pravicových voličů. Potvrdilo se to ve sněmovních volbách v roce 2017, kdy se voličský profil ANO posunul silně doleva a strana sice celkově posílila, ale v některých pravicových baštách naopak o podporu přišla. Jeho voličská mapa se od těchto voleb již definitivně stala faktickou kopií oblastí, kde do té doby dominovaly ČSSD a KSČM. Těmto stranám ostatně Babiš přebral tradiční voličské bašty v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku.

Kremlička 2.0

Průzkumy i volební výsledky dalších voleb navíc ukázaly, že sociální skupinou, která nejvíce podporuje Babišovu politiku, jsou senioři. U nich hnutí ANO a jeho lídr mnohdy dosahují až nadpoloviční podpory. Hnutí ANO je v tomto ohledu v evropském měřítku unikátním příkladem důchodcovské strany a formací, která paradoxně naplnila dávné sny lídra dnes už zapomenuté české strany Důchodci za životní jistoty (DŽJ) Eduarda Kremličky o vybudování strany pro boj za sociální zájmy důchodců.

Rudý venkov

ANO je navíc výrazně venkovskou stranou, jejíž podpora, zjednodušeně řečeno, klesá s velikostí obce. Základna na venkově by v mnoha zemích Evropy znamenala předpoklad pro opravdu konzervativní formaci. V České republice je ale situace úplně jiná. Z historických důvodů je zde venkov baštou levice. Je to způsobeno zejména tím, že komunisté u nás na rozdíl od některých jiných středoevropských zemí dokázali dotáhnout až do konce kolektivizaci venkova, která rozbila tamní tradiční instituce i způsob života. Revoluční změna ve venkovských oblastech byla navíc ve velké části země podpořena odsunem německého obyvatelstva, který v řadě regionů také narušil tradiční strukturu společnosti. Přidat je možné i historicky slabší pozici katolické církve ve značné části naší země, prohloubenou i komunistickým zásahem. To vše z většiny venkova v postkomunistickém období udělalo volební baštu levice (hlavně ČSSD a KSČM).

Marný sen o českém FiDeSz

Z popsaných důvodů u nás není možné naplnit sen mnoha českých konzervativců všech odstínů o české obdobě maďarské strany FiDeSz či polského Práva a spravedlnosti (PiS). To jsou totiž strany, které se opírají o sociální prostředí (konzervativní venkov) a instituce (silná a ve společnosti zakořeněná katolická církev), jež u nás neexistují. FiDeSz a PiS jako výrazní představitelé národního konzervativismu navíc mají v genech silný antikomunismus, který však byl politickým ikonám českého venkova vždy cizí, a dokonce se proti němu drtivá většina českých „venkovských“ politiků vymezovala, jak je možné demonstrovat třeba na politických názorech Miloše Zemana. I toho dnes někteří čeští národní konzervativci v určitém zmatení pojmů adorují a zapomínají při tom, že Zeman se vždy hrdě označoval za socialistu a nikdy neměl problém politicky spolupracovat s komunisty. 

U Andreje Babiše je hledání politické ideologie vždy dost obtížné, protože ve světě politiky dělané podle průzkumů veřejného mínění nemá velký význam. Z různých Babišových výroků lze však vytvořit obraz, který potvrdí, že lídra hnutí ANO můžeme označit za postkomunistického revanšistu, který v bývalém režimu nevidí nutně nic negativního, vyznává relativismus při poměřování totalitního a demokratického politického režimu a do politiky ho vlastně přivedla touha po odplatě, revanši, za odsunutí lidí spojených s komunistickým režimem do ústraní, což se událo v době bezprostředně po listopadu 1989. Postkomunistický revanšismus v tomto balení však není slučitelný s žádnou verzí konzervativismu, protože komunismus pošlapával dvě základní hodnoty liberálních i národních konzervativců – svobodu a tradici.

Lídr české levice

Andrej Babiš proto není konzervativcem, a to ani národním. Šéf ANO je dnes naopak faktickým lídrem české levice, které sice ordinuje zemanovskou medicínu v podobě příklonu ke konzervativním společenským hodnotám a názorovému spojenectví s Václavem Klausem, to z něj však dělá maximálně politika konzervativně levicového, řekněme starosocialistického sektoru české politiky.

I Andrej Babiš se přitom zřejmě v určitému okamžiku chytil klamu, že lze takto vybudovat český FiDeSz. Je ale jasné, že u babišovců jde při využívání konzervativní karty spíše jen o účelovou nálepku. Pokud tuto taktiku Andrej Babiš po nějakou dobu udrží, bude to znamenat přetvoření hlavního proudu české levice nikoli v národní konzervativce, ale v jiný styl levice. ANO se tím totiž posouvá ke slovenské straně Smer Roberta Fica či k modernější verzi mečiarismu z dob rozpadu Československa, protože v obou případech jde o směsici socialistických a nacionálních tónů. Z přiblížení Babiše k Orbánovi proto určitě nevzniká česká národněkonzervativní pravice, ale dochází „jen“ k mečiarizaci české levice, která pod Babišovým vedením používá silně protestní rétoriku a neváhá se podobně jako Robert Fico účastnit různých národněkonzervativních sedánků, přestože voličsky a ideologicky do této skupiny ani ANO, ani Smer nepatří.

Ostatně cesta Andreje Babiše a Roberta Fica na letošní budapešťský CPAC, kde vystupovali nejenom vedle různých národních konzervativců a euroskeptiků, ale také se současným gruzínským premiérem odpovědným za násilné potlačování prodemokratických protestů, potvrzuje, že na orbánovských akcích tohoto typu nejde tak úplně o setkání konzervativců, ale spíše o nadbíhání různým kamarádům Ruska. To se očividně líbí nacionálnímu socialistovi v čele dnešní slovenské vlády a nevadí to postkomunistickému revanšistovi a lídrovi české levice ztělesněnému Andrejem Babišem.

Války na druhé koleji 

Ti, kdo říkají, že ANO a Smer jsou konzervativní, absolutizují kulturní války a chybně si myslí, že rozpor konzervativismus vs. progresivismus úplně vytlačil socioekonomický střet v politice, který odděluje pravici a levici. To se však přinejmenším v České republice neděje a kulturní války jsou ve zdejší politice stále spíše okrajovým tématem, přestože jejich význam v posledních letech roste. Kulturní války sice do určité míry posilují rozdělení společnosti na pomyslné Česko A a Česko B, ale i tak nadále platí, že existence těchto dvou voličských světů stojí primárně na ekonomických a sociálních základech, kdy Česko A reprezentuje ekonomicky silnější městské prostředí a Česko B ztělesňuje hlavně hospodářsky méně rozvinuté regiony. 

Svět Česka A je podle osy kulturních válek či sporu hodnotového liberalismu a konzervatismu skutečně rozdělen na dva sektory – liberálně-konzervativní kolem ODS a SPOLU a liberálně sociální či progresivně levicový kolem Pirátů a dnešního STAN. Politické Česko B takhle ostře rozděleno není, protože mu jasně voličsky dominuje zemanovsko-babišovský konzervativně-levicový sektor a jeho stranický reprezentant – hnutí ANO.

Bez strany

Čeští národní konzervativci by tu rádi byli druhým pólem, ale zatím jen hledají své voliče a nemohou se ani rozhodnout, kdo bude hlavním stranickým reprezentantem tohoto světa pozdního Václava Klause. Národní konzervativismus je dnes spíše ideologií části alternativních médií než svorníkem některé politické strany. Někdo takovou stranu vidí v SPD, ale ta má většinově konzervativně levicové dělnické voliče. Teď se o další nástup národního konzervativismu do stranické politiky snaží pod křídly Václava Klause Motoristé sobě, ale jejich volební výtlak zůstává otazníkem. 

Neobstojí ani argument, že národněkonzervativní formací je hnutí ANO, protože podle slov Karla Havlíčka, citovaných na začátku tohoto textu, je jeho principem podobně jako u Viktora Orbána národní soběstačnost. K ní se totiž Orbán a Babiš dostali každý z jiné strany. Orbán k ní doputoval skrz konzervativní nacionalismus a antikomunismus, Andrej Babiš skrz ekonomické zájmy svého zemědělského holdingu a přes zájmy s ním spřízněných agrobaronů, vzešlých z postkomunistického družstevního zemědělství.

Konzervativní kempy s Vidlákem

Stejně tak platí, že politika ANO není postavena na podpoře tradičních konzervativních institucí. ANO přece stálo proti církevním restitucím a jeho politika často primárně brání jen jednu jedinou instituci – holding Agrofert, který opravdu nenaplňuje definici konzervativní instituce. Překvapivá je také představa, že lídrem českých národních konzervativců by měl být cizinec – konkrétně Slovák.

Karel Havlíček bývá sice hostem akce, která se nazývá Konzervativní kemp, ale tam údajný konzervativismus tříbí diskusemi i takové postavy krajní levice jako předseda komunistické kryptokoalice Stačilo!, známý pod přezdívkou Vidlák. Tato akce ztělesňuje teorii, že politika se dnes scvrkla už jen na boj s progresivismem, ale to rozhodně neodpovídá české realitě.

Argumentem pro národní konzervativismus Andreje Babiše však není ani členství v Patriotech pro Evropu, jehož pragmatické důvody byly popsány výše.

Sbližovačky, které nevyšly

Nálepka údajného „národního konzervativce“ se Andreji Babišovi hodila, když se chtěl pomstít za prezidentské volby Tomiu Okamurovi a vyluxovat voliče SPD. Jenže SPD nyní stoupá v preferencích, využívá toho, že Andrej Babiš otevřel dveře radikální rétorice, a etabluje se jako nezbytný budoucí koaliční partner hnutí ANO. 

Objevení údajného konzervativismu v hnutí ANO mohlo jeho lídrovi účelově posloužit také k otevření dveří k okruhu Václava Klause staršího, jak to bylo demonstrováno při první účasti Andreje Babiše na konferenci CPAC. Tam Viktor Orbán představil Václava Klause společně s Babišem jako „ochránce svobodného světa“ z České republiky. Jenže v mezičase si Václav Klaus začal budovat vlastní Motoristy sobě a je také spíš v pozici Babišova možného koaličního partnera. Tím zřejmě přinejmenším aktuálně padá Babišova představa o jednobarevné vládě, v níž by širokospektrální ANO s národněkonzervativní příměsí mělo nad padesát procent poslaneckých mandátů. 

SPD i Václav Klaus mají navíc k dnešní „revoluční“, postinstitucionální a do jisté míry radikálně trumpovské podobě českého národního konzervativismu mnohem blíže než levicový Andrej Babiš. Dnešní čeští národní konzervativci jsou navíc až na naprosté výjimky v konfliktu Ruska a Ukrajiny proruští a protizápadní, což je pro populistickou a obchodnickou politiku hnutí ANO už asi trochu silná káva.

Marná očekávání „nar-konů“

Zakladatel a politický majitel hnutí ANO Andrej Babiš pro to všechno není a nebude národním konzervativcem a spojenectví s ním opravdové národní konzervativce, pokud u nás skutečně jako politická síla existují, musí poškozovat. Je sice možné, že v budoucnu u nás vznikne koalice Česka B na ose ANO – SPD, ale národní konzervativci v ní kvůli levicové podstatě politiky Andreje Babiše nebudou hrát důležitější roli, i když se k tomu nyní jejich jednotliví reprezentanti toužebně upínají.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)