Říkali jí Mädi
Vzpomínky hraběnky Elisabeth Dubské

Také milujete krásné knihy a silné příběhy? Každý z nás má své oblíbené autory i žánry, ale patrně nejsem sama, kdo se už mnohokrát přesvědčil, že ty nejfantastičtější zápletky často napíše sám život. Přesně na to jsem myslela i u práce nad pamětmi Elisabeth Whitby, rozené hraběnky Dubské z Třebomyslic. Nad jejím osudem se tají dech, jejímu vzpomínání nechybí nic z velkých románových příběhů – něha, vášnivá láska, smrt, bolest, ponížení, nespravedlnost, ale také naděje, štěstí a víra, že vše má svůj hlubší smysl. Jsem opravdu šťastná, že jsem mohla být součástí okruhu lidí, který k tomuto příběhu dopsal další pomyslné kapitoly.

Když se mi v září minulého roku dostal do rukou anglicky psaný rukopis pamětí Elisabeth Dubské, myslela jsem, že jde „jen“ o další počátek krásné, i když někdy trochu nevděčné práce, na jejímž konci je v ideálním případě radost z nové knihy a touha, aby se líbila co největšímu počtu čtenářů. To samo o sobě není málo, ale postupně se ukazovalo, že tentokrát půjde o víc. 

Elisabethiny zápisky nebyly určeny široké veřejnosti, psala je – jak sama přiznává – na naléhání svých dcer, které se narodily a vyrostly v prostředí na hony vzdáleném někdejšímu životu jejich předků. Nechtěly, aby vzpomínky jejich matky odešly spolu s ní, ale nejsem si jistá, zda si coby rodilé Britky uvědomovaly, že Elisabethin životní příběh má i další rozměr. Je totiž jedním z celé řady přehlížených osudů našich bývalých sousedů, jejichž rodnou řečí byla němčina a na něž jsme se rozhodli – v lepším případě – zapomenout. 

Elisabeth Dubská byla potomkem starého moravského rodu Dubských, konkrétně té jeho linie, která vlastnila panství Hoštice a Zdislavice u Kroměříže. Její pratetou byla Marie Ebner
von Eschenbach, slavná rakouská spisovatelka, která je pro svoji schopnost věrně zachytit vesnický život a drobné lidské osudy dodnes srovnávána s Boženou Němcovou. Elisabethin otec František byl moravský šlechtic, statkář, ale také německy píšící autor mnoha klasických divadelních her, z nichž některé se hrály i ve slavném vídeňském Burgtheatru. Jeho žena Martha, Elisabethina matka, pocházela z německy mluvící rodiny s kořeny v Srbsku. Součástí nejužší rodiny byla také její babička z otcovy strany Giselle Dubská, rozená Pálffyová, která patřila k nejvyšší uherské šlechtě. Elisabeth tak, coby jedináček, vyrůstala ve velmi vytříbeném prostředí formovaném vysokou německou kulturou, ale obklopená čistě českým okolím, které na ni mělo podstatný vliv. V dětství mluvila podle potřeby česky i německy, s babičkou francouzsky, učila se latinsky, později se jejím hlavním jazykem stala angličtina. Byla první ve svém rodě, kdo kromě domácího vzdělávání také odmaturoval na běžném gymnáziu a vystudoval vysokou školu. 

Elisabeth se narodila tři roky po pádu Rakouska-Uherska, měla československé občanství, moravsko-srbsko-maďarský původ, ale mentálně se cítila být součástí přibližně třímilionové menšiny, která se v rámci první Československé republiky tradičně hlásila k německému jazyku i kultuře a která vznik nového státu chápala především jako ztrátu své širší vlasti – habsburské monarchie. Přirozená inklinace české šlechty k Vídni a německy mluvícímu prostředí hrála v Elisabethině životě zpočátku malou, ale časem stále podstatnější roli, což Elisabeth rozhodně nezamlčuje. Otevřeně popisuje překvapení, které zažila, když poprvé opustila svůj domov v moravských Hošticích a začala studovat střední školu v Jeseníku, kde se vůbec poprvé setkala se stále sílícím německým nacio­nalismem. Přiznává své pubertální okouzlení, touhu zařadit se ke svým vrstevníkům, kteří nosili německé kroje, zpívali staré německé písně a obdivovali sílu Německa, i strach z reakce rodičů, kteří by s tím jistě nesouhlasili. Snažila se držet mimo politiku, starosti jí dělalo spíše studium a poněkud překotné zasnoubení s charismatickým německým důstojníkem. Radovala se z úspěšně složené maturity a rozesílala pozvánky na svatbu, zdálo se, že má před sebou krásný život v pohodlí, ale bylo jaro roku 1939… 

Zajímalo by mě, kolik času musí uplynout, abychom byli schopni přijmout skutečně všechny odstíny naší moderní historie. Příběh o konci společného soužití Čechů a Němců, o krutém fanatismu německého nacionalismu, ale také o naší následné odplatě se neposlouchá snadno. Fakt, že před nepříjemnými skutečnostmi raději zavíráme oči a náš svět jsme si pohodlně rozdělili na hodné Čechy a zlé Němce, chápu jako selhání. Obávám se, že popírání méně hrdinných etap naší historie je přímou cestou k tomu, abychom si je v jiných kulisách prožili znovu. Historie se totiž sice neopakuje, ale někdy je hodně podobná, protože lidé se příliš nemění. Je zjevné, že i dnes je mezi námi mnoho těch, které jinakost dráždí a kteří jsou schopní vidět v jinak mluvícím sousedovi příčinu svých nezdarů a neváhali by opět vyhánět. Bylo to tu a stále je. 

Nad tím vším přemýšlím, když držím v rukou hotovou knihu Mädi. Paměti Elisabeth Whitby, rozené hraběnky Dubské, kterou ve třech jazykových mutacích – češtině, angličtině a němčině – vydalo nakladatelství Books & Pipes a z níž je i následující ukázka. 

⬥◆⬥

Toho dne, 18. dubna 1945, když jsem se z okna dívala na Velké náměstí v malém městě Kroměříži, takzvané „Stalinovy varhany“, tedy kaťuše, bušily každým okamžikem blíž a blíž, na můj vkus až příliš blízko.

Věděla jsem, že musím opustit svůj krásný pokoj v arcibiskupském zámku a s několika osobními věcmi a oblečením odjet domů do Hoštic ke svým rodičům. Byli jsme domluveni, že až se fronta přiblíží, budu s nimi, že nedopustíme, aby nás válka rozdělila, a společně budeme čelit příchodu prvních ruských vojsk…

Německý starosta byl můj přítel. Oficiálně by mi podle daných pravidel neměl dovolit odejít z města, ale chtěla jsem se s ním rozloučit a dát mu vědět, že jedu domů.

Do tašky jsem si sbalila jen pár drobností, pověsila ji na řídítka a snažila se vypadat co možná nejnenápadněji, aby si nikdo nevšiml, že utíkám. Starostovi jsem zavolala do kanceláře a rozloučila se s ním.

Byl jako vždy milý a slíbil, že na mé „rozloučení“ zapomene. Zeptal se mě, zda nemám ještě nějaké věci, které by mi mohl odvézt domů služebním autem, protože později odpoledne musí jet do sousední vesnice. Měla jsem sbaleno ve dvou kufrech, které zůstaly v pokoji s tím, že si je někdy později, až se naskytne vhodná příležitost, vyzvednu. Řekla jsem mu, že by to od něj bylo velmi milé, a vysvětlila mu, kde přesně jsem je nechala.

Cesta domů vedla přes několik vesnic po polních cestách z kopce do kopce a v dobrém počasí byla docela příjemná. Teď však byla kvůli hluku zbraní spíše smutná a děsivá. Měla jsem zrovna také hroznou rýmu, nemohla jsem dýchat, a tak jsem do kopců, které bych normálně vyjela na kole, šla pěšky. Cesta tedy trvala mnohem déle, než jsem očekávala.

Konečně jsem dorazila na hranice našeho panství, na poslední kopec, ze kterého už to byl jen kousek. Po pravé straně docela daleko na jednom z našich největších polí jsem uviděla jít šest uniformovaných mužů a psa. Neviděla jsem, jakou měli uniformu, ale vypadali jako vojáci, Němci, Maďaři nebo jiní, kterých se tu v posledních dnech, jak se vraceli domů z fronty, toulalo poměrně hodně.

U vjezdu do našeho parku jsem uviděla tři velká vojenská auta, všechna označená znaky 2. tankové divize, kterou jsem znala. Myslela jsem si, že patří německým důstojníkům, kteří obsadili část zámku.

Když jsem se přiblížila k velkým vchodovým dveřím, uviděla jsem u okna našeho šoféra Floriana, jak mi prstem u úst ukazuje: „Buď zticha!“ To mě překvapilo a znervóznělo. Nechala jsem své kolo opřené o zeď a poněkud zmatená vešla dovnitř.

Když jsem otevřela dveře, zjistila jsem, že jsem obklopena asi deseti nebo více nesourodě oděnými muži, a okamžitě mi došlo, že náš zámek obsadili čeští partyzáni… Na záda mi přiložili samopal a také pancrfaust (velkou zbraň na široké tyči, která byla určena k ničení tanků). Zatlačili mě do našeho salonu na levé straně domu a hned mě spoutali a přivázali velmi hrubým provazem k židli.

Všichni muži byli oblečení v dost divokých uniformách, v khaki bundách a kalhotách, někteří měli české vojenské čepice, jeden měl ruskou kožešinovou. Sedl si vedle mě, měl lesklé černé oči, tmavé vlasy a mluvil jen rusky. Dvě hodiny mě všichni vyslýchali. Ten Rus přede mnou mával krátkým, ale velmi ostrým nožem a říkal, že už zabil čtyřicet sedm lidí. Začíná prý u palců na nohou a posledním místem je srdce. Já bych prý mohla být čtyřicátá osmá…

Vůdce partyzánů se jmenoval Matoušek. Byl to malý mužík, který pokaždé, když na mě vykřikl nějakou otázku, nadšeně vyskočil. Nevěděla jsem nic o rodičích, zda jsou naživu. Netušila jsem, co se stalo a proč došlo k této situaci, ale byla jsem si jistá, že je to můj konec. Byla jsem však odhodlaná ukázat, že umím být statečná, a nějak jsem našla sílu a duchapřítomnost, abych pokaždé bez váhání odpověděla. Měla jsem čisté svědomí i co se politiky týče, neměla jsem co skrývat, nikomu jsem v životě neublížila, zejména ne nikomu v naší vesnici. 

Všechny otázky si samozřejmě zaplaťpánbůh nepamatuji, ale na jednu z nich si vzpomínám: „Máš nějaký Hitlerův obrázek, ty svině?“ A já odpověděla: „Ano, stovky, píšu spoustu dopisů a on je na každé poštovní známce.“

Ruce pevně přivázané k opěradlu velkého křesla mě velmi bolely, provaz se mi zařezával přímo do kůže (měla jsem pak dlouho popáleniny). Z nosu mi tekla nudle a Matoušek nařídil tomu Rusovi, aby mi ji utřel špinavým načervenalým kapesníkem, což udělal velmi bolestivým způsobem…

Po dvou a půl hodinách bolesti a nepopsatelného strachu mě poslali s tím Rusem do kuchyně, abych něco snědla. Mařenka, žena našeho šoféra, mi udělala sendvič a dvěma slovy mi sdělila, že moji rodiče žijí. To bylo vše, co jsem se dozvěděla. Byla v šoku, bledá jako stěna, oči plné slz. Působila velmi rozrušeně a já vůbec nechápala, co se děje.

Po chvíli se v kuchyni objevil sám Matoušek a řekl Rusovi, že mě teď může nechat v jeho osobní péči, a poslal ho pryč. Řekl mi: „Jsi v bezpečí, je mi líto, co se stalo. Dokázala jsi, že jsi dobrý člověk, odvedu tě k rodičům.“ S tím se mnou vyšel po schodech do zadního pokoje pro hosty, kde byli oba moji otřesení rodiče, a nechal nás o samotě…

Můj otec měl rozbitý ret a monokl. Matka nebyla zraněná, ale od doby, kdy jsem ji před týdnem viděla naposledy, doslova zbělala a její pleť měla barvu slonové kosti. Padla jsem jim do náruče… Nemám slov, která by popsala naše pocity, smutek a STRACH s velkými písmeny…

Mého otce předešlou noc zbili partyzáni. Kolem jedenácté hodiny večer rodiče vzbudilo vrčení našich psů a jak jim někdo na okno ložnice hází kameny. Otec otevřel okno a v měsíčním světle uviděl Matouška a několik jeho mužů, jak mávají zbraněmi a nařizují, aby otevřel dveře. Otec zazvonil na zvonek u služebny, přivolal milého Floriana a oba šli otevřít velkou vstupní bránu, která má mnoho litinových zámků. Pak se dovnitř nahrnuli partyzáni a mezi nimi i Olga, jediná žena, ovšem proslulá svou neobyčejnou krutostí…

V mém pokoji a v pracovně rodičů našli partyzáni obrázky lidí v německých uniformách, některé v těžkých stříbrných rámech. Rozbili je tátovi o hlavu, což byl důvod, proč měl roztržený ret a monokl, kterého jsem si hned všimla. Na těch fotografiích byli mí dva snoubenci, kteří padli v Polsku a v Rusku, a můj manžel, se kterým jsem byla pouhých čtrnáct dní a který také zahynul v Rusku.

Dozvěděla jsem se, že v noci ze 17. na 18. dub­­na obsadili partyzáni celý zámek. Do různých koutů střechy a do vikýřů umístili zbraně, ostatní prohledávali skříně a zásuvky toaletních stolků, prý hledali mě – s mou výškou!

Křičeli na mé rodiče, že po mně jdou už dva týdny. Chtěli mě chytit, když jsem se vracela na kole zpátky do města, ale pokaždé, když už mě skoro „měli“, objevilo se nějaké auto a oni se museli schovat a nechat mě ujet. Nevěděli tehdy, kdo jsem, šli prostě po vysoké ženě, která měla obvinit jednoho místního muže ze špionáže pro Rusy. Ten byl pak zatčen a deportován do koncentračního tábora. Evidentně si mě s ní spletli, ale ta náhodně projíždějící auta mně i tak zachránila život, protože kdyby mě tehdy chytli, asi by mě zastřelili. Žena, která tento čin skutečně spáchala, byla Němka, jmenovala se Muehlig.Rodiče je ujistili, že nejsem ta, kterou hledají, a oni jim uvěřili. Během té noci bylo v našem zámku asi dvacet jedna partyzánů, kteří vyprazdňovali náš vinný sklep a skříně s potravinami… Opilí pak nad ránem usínali téměř kdekoliv – na židlích, pohovkách a někteří i v postelích.

Následujícího rána 18. dubna přijela zcela nečekaně tři velká vojenská vozidla. Partyzáni přinutili naši služebnou Andu, aby jim otevřela dveře a nedala na sobě nic znát. Byl to generál von Müller, jeho adjutant, různí důstojníci, telefonisté, řidiči, vojáci, celkem osmnáct lidí. Partyzáni je okamžitě obklíčili a všechny, kromě generála, zavřeli do našich velkých sklepů.

Generál von Müller byl u nás na návštěvě už v roce 1939 před vypuknutím války. Vracel se právě z fronty na jiné pozice v Čechách a navrhl svým důstojníkům, aby se zastavili na našem zámku, dali si kapku dobrého vína a popovídali si s mými rodiči… netušil, co ho čeká.

Partyzáni se opět rozzuřili. Vyhrožovali mým rodičům, že je zabijí, protože si mysleli, že když k nám domů přijeli vysocí důstojníci, moji rodiče musejí být ve spojení s německým vrchním velením. Situace byla velmi napjatá. Generál byl zajat, ale chovali se k němu celkem dobře. Dožil se konce války a zůstal s námi v kontaktu až do své smrti. Zemřel asi před deseti lety ve svém rodném Hamburku.

Kuchařka Mařenka se třásla strachy, když kolem ní procházeli partyzáni se sedmnácti zajatými Němci. Neodvažovala se odejít z kuchyně, ale asi za hodinu si musela odskočit na záchod a uslyšela podivný hluk. Nechápala, co to může být, vycházelo to ze sklepa…

Když mi rodiče všechno pověděli, zašeptala jsem matce do ucha: „To nejhorší mě teprve čeká, přijede starosta a přiveze mi kufry.“ Podle partyzánského myšlení byl „hledanou osobou“. Věděla jsem, že se situace opět vyostří a bude pro nás nebezpečná, ale nemohla jsem nic dělat. Celou dobu nás hlídaly stráže, telefon odpojili hned, jak obsadili zámek, obrovský klíč od starých dubových vchodových dveří hodili někam do křoví. Nebylo možné utéct ani nikoho varovat.

Celou dobu jsme rozechvěle seděli, téměř jsme nemluvili a jen čekali, co podivného nás ještě čeká. Připomínalo to strašný příběh z Divokého západu. A to nikdo z nás tehdy netušil, co se stalo těm sedmnácti německým vojákům ve sklepě…

Asi v pět hodin se otevřela velká brána a do parku vjel starosta se šoférem a mými kufry. Se zájmem si prohlížel vojenská vozidla a bezpochyby si představoval, jak si dá čaj a příjemně si popovídá s vysoce postavenými vojáky, protože na autech viděl generálskou standardu… Místo toho jej velmi hrubě chytili a zavřeli do salonu. Mě doslova vtáhli ještě jednou do téže místnosti, opět mě přivázali k opěradlu křesla, tentokrát ještě silněji a hrubším provazem.

Byla jsem nucena se dívat, jak doktora Koblischka brutálně bijí. Ze rtů mu kapala krev, oči mu okamžitě otekly… Byla jsem obviněna, že jsem jeho milenka. Proč by mi jinak vozil kufry? Byl to snad jeden z nejhorších okamžiků, které jsem kdy zažila, celé roky mě to pak pronásledovalo a strašilo v téměř každém snu…

Opět začaly nekonečné výslechy. Obávala jsem se nejhoršího. Ale znovu jsem v sobě našla odvahu, která mi zachránila život. 

Rusové dostali rozkaz odvést doktora Koblischka a Matoušek navrhl Olze, že bych se k nim mohla přidat jako partyzánka, protože prý jsem statečná a mohla bych jim být užitečná jako překladatelka. Všechny výslechy totiž samozřejmě probíhaly v češtině, kterou jsem mluvila plynule a jen s velmi nepatrným přízvukem. To bylo nové nebezpečí, které jsem musela překonat, ale nějak se mi to podařilo. Asi v devět hodin večer partyzáni odjeli. Všichni nasedli do největšího vojenského auta, generál a doktor Koblischek jeli coby zajatci v generálově autě. Bylo nám řečeno, že až do půlnoci nesmíme informovat policii ani nikoho jiného. Věděli, že do té doby budou dost daleko v horách, aby byli v bezpečí.

Odešli a my jsme s naším personálem konečně zůstali sami. Dům byl plný špíny, rozbitých lahví, rozšlapaného jídla a neznámé hrůzy ve sklepě… Náš dům, který byl až do toho strašného utrpení šťastným, klidným a nádherným domovem.

Náhle jsme uslyšeli pronikavý výkřik. Do pokoje vběhla rozrušená Mařenka v hrozném stavu. Stále slyšela nějaké podivné zvuky vycházející ze sklepa, a tak se svíčkou v ruce vešla dovnitř. Ze tmy se vynořil voják doslova celý od krve a zhroutil se jí k nohám.

Šli jsme s otcem dolů a hrůza, kterou jsme našli, byla nepopsatelná. Ve sklepě bylo šestnáct mrtvých důstojníků a vojáků, všichni byli ubodáni, někteří měli neuvěřitelné rány po celém těle.

Jediný, kdo přežil, byl dvaadvacetiletý mladík, který byl postřelen a omdlel. Po probuzení, když uslyšel češtinu a napadlo ho, že se partyzáni vrátili, aby se ujistili, že jsou všichni mrtví, předstíral, že je také mrtev. Svá zranění přežil, měl jen průstřel obličeje. Po letech jsem ho potkala ve Vídni a jizva byla téměř neviditelná.

Mařenka se bohužel ze strašného šoku nikdy nevzpamatovala. Dlouhá léta byla v ústavu pro choromyslné. Nakonec se po smrti svého manžela, který byl třicet let naším zaměstnancem, vrátila do vesnice… Až do její smrti jsem si s ní dopisovala. Moje dvě dcery ji v květnu 1979, když se jely podívat do mého starého domova, navštívily. Tehdy byl v našem zámku sirotčinec a mateřská školka.

Dne 19. dubna kolem desáté hodiny dopoledne zaklepalo na naše dveře osm vysokých důstojníků SS. Nemohli jsme otevřít, protože jsme neměli klíč, museli jsme je proto požádat, aby šli zadním vchodem. Ptali se, kde je doktor Koblischek a jeho šofér a také na posádku těch vojenských aut, která zůstala na našem předním nádvoří. Když jsme jim řekli, co se stalo, okamžitě seběhli dolů do sklepa a donutili mě, abych jim pomohla naložit mrtvá těla do aut, která stála venku. Přestože jsem zažila téměř šest set náletů na Berlín a první vážný nálet na Hamburk, musím říct, že nic z toho mě nezasáhlo tak jako toto…

K našemu zděšení poslal velitel jednotky SS své muže, aby z polí a domů přivedli všechny obyvatele naší vesnice (asi tři sta lidí) a shromáždili je na nádvoří. Na jedné straně muži, na druhé ženy a děti. S pomocí tlumočníka jim řekl, že vesnice bude vypálena a každý třetí člověk, muž, žena nebo dítě, zastřelen jako odplata za činy partyzánů v našem sklepě.

Když jsem to uslyšela, běžela jsem za otcem a s matkou v závěsu jsme esesmanovi řekli, že nikdo z vesnice o ničem neví a že nikdo z nich k partyzánům nepatří. A protože mrtví v našem sklepě byli příslušníky německého wehrmachtu, poslední slovo musí mít wehrmacht a ne SS. Já jsem mu jako manželka majora Hanse-Henninga Eicherta, který měl vysoké vyznamenání, o němž musel vědět, dala čestné slovo, že je to pravda.

Velitel SS naštěstí souhlasil a poslal řidiče, aby přivezl německého majora z posádky v Kroměříži (jmenoval se také Müller jako ten generál, ale nebyl s ním příbuzný), kterého jsem znala osobně. Roztřesení vesničané stáli na dvoře a téměř se báli dýchat…

Po nějaké době dorazil major Müller a vše jsme mu vysvětlili. On pak vyšel ven a s pomocí tlumočníka řekl vesničanům, že díky prosbám mých rodičů a mě nedojde k žádné odvetě, vesnice nebude vypálena a všichni se mohou vrátit domů… Ty rozradostněné tváře mi zůstanou navždy v paměti. Lidé se ukláněli a v extázi líbali i naše nohy. Běželi domů a vraceli se s jídlem, mlékem, vejci, slaninou, aby nám projevili vděčnost, že jsme je zachránili…

Jednotka SS odjela, ale ujistili nás, že o nich ještě uslyšíme a že budeme předvoláni k soudu. Mohl z toho být velmi vážný problém, protože gestapo mělo u soudu své lidi, ale mezitím 1. května 1945 přišly pod ruskou vlajkou první rumunské kontingenty a válka pro nás skončila.

Esesmani nás také informovali, že ti lidé, které jsem 18. dubna viděla jít se psem přes naše pole, patřili k jejich jednotce. Hledali partyzány…

⬥◆⬥

Prvního května ráno přijely do naší vesnice velké kontingenty armády generála Malinovského s obrovskými vojenskými nákladními auty, tanky a koňmi. Matoušek, velitel partyzánského vpádu do našeho zámku, osobně informoval ruského generála, že se nám s rodiči podařilo zachránit vesnici před osudem, jaký potkal Lidice, a proto k nám byli první Rusové, kteří vstoupili do našeho domu, docela přátelští. Řekli, že můžeme bydlet ve třech pokojích našeho zámku v patře (jeden pro mou dvaadevadesátiletou babičku, jeden pro rodiče a jeden pro mě) s malým záchodem, ale zbytek zámku bude přeměněn na ruskou nemocnici pro raněné vojáky.

Byli jsme snad jediní německy mluvící lidé v celém Československu, kteří směli zůstat ve svém domě a nebyli odvezeni do pracovního nebo koncentračního tábora. Neměli jsme ale povoleny žádné návštěvy, rozhlas, poštu ani telefon. Náš zámek se změnil v tyfovou nemocnici plnou velmi nemocných ruských vojáků s vyholenými vlasy. Naštěstí nikdo z nás tu nemoc nechytil.

⬥◆⬥

Dne 2. května 1945 přijeli dva Češi a jeden Rus z nového komunistického vedení a oznámili mi, že musím začít pracovat na vlastních polích a ve stájích – budu se hlásit každý den před sedmou hodinou ranní, až do odvolání. Takto to bylo šestnáct měsíců! 

⬥◆⬥

Bylo to těžko uvěřitelné. Nám, kteří jsme nikdy nebyli členy nacistické strany, kteří jsme nikomu v naší obci nikdy nic zlého neudělali, ba naopak jsme mnoho lidí po partyzánském vpádu zachránili, ukradli celé panství, statek, zámek, lesy, pole, dvě hospodářství, krávy, koně, prasata, voly, všechno. Tehdy jsem se v duchu zařekla, že se do Hoštic už NIKDY nevrátím, i kdyby tato možnost náhodou někdy nastala. Nakonec jsem rodičům řekla, že pro nás tři sháním víza do Rakouska, ale neprozradila jsem jim, že to nejspíš nebudou legální doklady a že nevím, kdy se to stane…

/konec ukázky/

 

Elisabeth Dubská se nakonec po mnoha peripetiích dostala do Velké Británie, kde ve velmi skromných podmínkách prožila zbytek svého života a vychovala dvě dcery. Z rozsáhlého majetku jim kromě pár drobností osobní povahy, portrétů a fotek nezůstalo nic, jen vzpomínky. Malebné Hoštice se z vojenského lazaretu později proměnily v dětský domov a v mateřskou školku. Rudá armáda a posléze obyvatelé okolních obcí se sice „postarali“ o veškeré vnitřní vybavení, ale samotný zámek se zachoval v relativně slušném stavu. Zdislavice naopak patřily mezi ty „méně šťastné“ památky. Elisabethin strýc je prodal jednomu z ředitelů Baťova koncernu a tomu je znárodnili komunisté, kteří sem umístili léčebnu mentálně postižených, již v 90. letech nechvalně proslavil film Filipa Renče Requiem pro panenku. Jejich slepá okna, propadlé stropy a podmáčené zdi postupně přikryl závoj náletových dřevin, které převzaly vládu i nad někdejším reprezentativním parkem. Zdislavický zámek tak zmizel nejen z očí, ale málem i ze světa. Jeho současná podoba je malý zázrak, za který vděčíme nadšenému mecenáši, jenž zde obětoval nemálo peněz a let svého života, aby tento skvost zachránil. 

Elisabeth ani její dcery o návratu do Československa neuvažovaly, o ukradený majetek se nesoudily. Přesto se rod Dubských do svých milovaných Hoštic nakonec vrátí. Vrátí se tam totiž jejich příběh. Mecenáš, který s pietou opravil zchátralý zámek ve Zdislavicích a sponzoroval i výrobu knihy, se rozhodl ji také zdarma poskytnout obcím, školám, spolkům a knihovnám v okolí. Každý, kdo bude mít zájem, si bude moci přečíst příběh statečné ženy a její rodiny, která milovala svůj domov, a přestože se nijak nezpronevěřila svým morálním zásadám, byla z něj potupně vyhnána. A kdo ví, třeba ten příběh někomu pomůže i v rozhodování, kde chce stát – zda na straně těch, kteří jsou s vidinou momentálního prospěchu ochotní zapomenout i na lidskost a soucit, nebo na straně těch, pro které jsou svoboda, tolerance a demokratické rozhodování hodnotami, za něž stojí za to bojovat.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2025)