Rogerova Anglie (… také jeho Praha, a hlavně Morava)
Nad knihou rozhovorů Marka Dooleye s Rogerem Scrutonem

Roger Scruton je u nás nejspíš zapsán jako apoštol filozofického konzervativismu. Bude však dobře hned zkraje rozhovoru, který s ním Mark Dooley vede, upozornit na střízlivě formulované Rogerovo krédo: „Nejsem příliš optimistický. Moje jediná naděje je, že nic jiného není. Nikdo jiný nemá co nabídnout. Na levici jsou jen negativa. Konzervatismus v posledku spočívá v tom, že se držíme toho, co známe a milujeme.“ Rozhovor s Markem Dooleym vám představí Scrutona filozofujícího. Řekl bych ale, že byl akademickým filozofem až na druhém místě. Řečeno možná triviálně: Roger byl víc osobitým člověkem, myslitelem, politikem, umělcem, přítelem… vším víc než systémovým filozofem. Člověkem citlivým až vášnivým, když bránil to, co miloval.

Rád bych k tomu všemu, čím byl navíc, zmínil jeho silný vztah k naší zemi, a hlavně k Moravě. „On nás měl rád“ – napadne mne v jediné větě, když se chci dál vyhnout silným slovům. Máme šanci Scrutonovi porozumět – v oné tradici rozumění, jako jsme podle Mozarta jedinečně u nás rozuměli jemu – o cosi víc než jinde na tomto světě. Bez Rogerových misijních cest do normalizovaného Československa by se tu jeho dílo stěží vyskytovalo, a hlavně rezonovalo v takové šíři i kvantitě. Neboť dovoluji si pochybovat o tom, že bylo v nějaké jiné zemi světa vydáno tolik Scrutona. Dvanáct překladů z osmadvaceti knih v originále! A další ještě jistě přibudou.

Rogerovy první cesty k nám, kromě Prahy především do Brna, skončily v roce 1985. Předtím tak dlouho chtě nechtě rozčiloval zdejší represivní úřady, až mu Československo zakázaly. To se nestalo jen tak každému z návštěvníků českého disidentského světa: někde u Bratislavy ho vsadili do autobusu a postupem, kterému se kdysi říkalo „postrk“, ho vyšoupli ze země. Od toho okamžiku jsem pak Rogera neviděl. Až později jsem ho nikoli uviděl, ale na dálku uslyšel a hned ho poznal, a byl jsem na to patřičně pyšný… To si nechte vyprávět, i to svědčí o Rogerovi víc než co jiného.

Bylo to někdy v prvních dnech ledna 1990, když čerstvě zvolený prezident Václav Havel přijel na první oficiální návštěvu Brna. Součástí programu bylo setkání se středoškolskou a vysokoškolskou moravskou mládeží v brněnském Národním divadle. Bylo nabito tak, že jsme nevěřícně hleděli ke stropu v obavách, že se horní galerie utrhnou.

Na pódiu byla lavice a stůl. Vedle Havla jsem tam seděl také já jako tzv. představitel Občanského fóra. Tedy jeho Koordinačního centra. Otázky střídaly odpovědi, a vždycky ticho jako v kostele. Pak jsem při jedné z otázek uslyšel odněkud ze třetí galerie nezaměnitelný hlas – ten, který jsem pět let neslyšel. Nebylo možné si ho splést: znal jsem dobře ráčkování Rogera Scrutona: „Pane prrrezidente, uvažujete o tom, že zakážete komunistickou strrranu?“ Na tuto otázku nebyl prezident připraven. KSČ (zanedlouho KSČM) byla od první chvíle revoluce/převratu ze hry, ležela na lopatkách, soudruzi se navzájem vylučovali, naším partnerem pro vyjednávání byl ministerský předseda Ladislav Adamec.

Havel mlčel dlouhých pět šest vteřin. Ticho by se dalo krájet. Tuhle otázku jsme v úzkém kruhu Občanského fóra neřešili. Pak se Havel obrátil ke mně a řekl rozpačitě, rovněž s patřičnými ráčky v hlase: „To je, myslím, otázka prrro tebe, Petřřře…“ A pak jsem zase já mlčel šest sedm vteřin. Rovněž přistižen nepřipraven. Nervózní i z toho, že jsem v té ožehavé otázce z galerie rozpoznal hlas právě Rogera Scrutona. Hle, vynořil se z „exilu“ a ne náhodou zase v Brně… No, něco ze sebe vyklopím a studenti mne, nás, vypískají. Příležitost pro Rogerův pobaveně sarkastický úsměv… Pak jsem řekl co možná pevným hlasem: „Myslím, že lépe než je zakazovat, bude porážet je ve volbách…“ Ticho bylo tentokrát kratší. A pak celé divadlo vypuklo v hromový potlesk: bylo to víc než souhlas, znělo to jako odhodlání. Strašně se mi ulevilo. Přičemž nevím dodnes, zda byl stejně spokojen i Roger Scruton.

Vzpomínám na to, aby bylo jasno, že Scruton se sem nevrátil, aby tu „dělal politiku“, aby na ni dohlížel… na své žáky, jak si v nových podmínkách svobody vedou. To by bylo banální vyústění jeho příběhu.

Filozof, politik a spisovatel Roger Scruton se s námi, s Čechy a Moravany, „životně“ zapletl – v příběhu na celý román (také román, románek jeho osobní), mimo jiné i na Dostojevského způsob, ostatně Rogerem pojmenovaný jako Zápisky z podzemí. Scruton k nám od začátku přijížděl víc jako pozorovatel a učitel, a nakonec jako organizátor alternativního, podzemního univerzitního vzdělávání než jako politický mentor konzervativního pohledu na svět. A už vůbec ne jako konzervativní politik. Vždyť on to měl rozlité i u britských konzervativců. Přijížděl právě jako jedinečná osobnost: Roger Scruton.

Přijížděla tehdy na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech minulého století do Čech a na Moravu řada nejrůznějších filozofů, politologů či sociologů a pochybuji, že někdo z nich, třeba právě Scruton, dbal na nějakou politickou či „filozofickou“ vyváženost. Byli to lidé pravice i levice. Jezdili přednášet na takzvané podzemní bytové semináře (či s dobovou nadsázkou na „Patočkovu univerzitu“), sytit tu hlad po filozofickém myšlení především mladých lidí, kteří nedostali šanci studovat na vysokých školách: neměli vhodný rodinný původ.

Ti intelektuální misionáři – jakoby následníci iroskotských misionářů z Britských ostrovů na Velkou Moravu – k nám jezdili ve svém volném čase, aniž tu mohli očekávat nějaké skvělé individuální výkony té dychtivé mládeže. Tak píše Scruton o úrovni těchto setkání, přednášek a debat v onom poněkud depresívním, ale nakonec osvobodivém románu Zápisky z podzemí (CDK, Moravské zemské muzeum, 2015). O to byly jejich mise jaksi nepravděpodobně ušlechtilejší. Neměly jiný, důležitější smysl než udržovat v zemích za železnou oponou ducha kultivované vzpoury, alespoň tedy intelektuální. Živit hlad po myšlenkové svobodě. Za odměnu poskytovaly oněm obchodním cestujícím s filozofií (která se v těchto souvislostech stávala všechna filozofií politickou) neopakovatelný zážitek zájmu mladých lidí o základní otázky lidského bytí – o otázky, které na univerzitních přednáškách v zemích Západu ne vždycky rezonovaly.

Když Scruton tohle všechno v „knize-rozhovoru“ vypráví, šetří při tom patosem, jaký se zmocňoval spíše domácích účastníků. Nešetří ale chápavou, ba láskyplnou empatií. Naše dvě země si zjevně oblíbil. A věnoval jim spoustu času, energie i peněz. Tvrdí, že se vzácně doplňují, aby „společně vytvořily kulturu, jež nemá mezi kulturami Evropy obdoby“. (Kéž by měl pravdu!)

Je přitom jisté, že zemi moravskou si přímo zamiloval. To nejsou silná, přepjatá slova, úlitba brněnským nakladatelům. Zajel jsem si Rogera poslechnout v říjnu 1998, když pronášel děkovnou řeč při přebírání doktorátu honoris causa, který mu udělila Masarykova univerzita v Brně. Tušil jsem, že právě tehdy se musí Roger vyslovit, vyznat ze svého vztahu k Moravě, případně k Čechám. A stálo mně to za tu cestu! Byla to skvělá řeč, dojímala přítomné, ale také je rozesmávala. Tím spíš, že ji Roger pronášel svou pečlivou, pedantskou, a tím jistě i trochu směšnou češtinou.

Zatímco o Čechách a Češích mluvil Roger s jistým odstupem, ovšemže také láskyplným: ironičtí, cyničtí… tak trochu s vystavovanou mondénností, obluzení velkým světem („Pražák, to je Pařížan narozený na nesprávném místě…“), Janáčkovu Moravu charakterizoval jako požehnaně jedinečnou, zemitou, vážnou: „Brňák je člověk, který se narodil na správném místě a který chce tuto víru sdílet s ostatními a dokázat ji celému světu…“ Rozuměl jsem tomu tak, že Moravan je opravdovější, citovější, ke své zemi přikotvenější; pro Rogera že je Morava zemí, kde se lidé přirozeně cítí doma. Byl to vcelku nezapomenutelný zážitek: ta řeč jako taková, ta atmosféra ve velké posluchárně Právnické fakulty Masarykovy univerzity a ten milý, prudce inteligentní zrzavý chlapík.

Všechno začalo objevením Československa. Nebyl to objev úplně neznámé země, přinejmenším Janáček k nám otevíral múzicky založenému Rogerovi cestu už dávno. Hned v roce 1979 se přidal k aktivitám oxfordské filozofky Kathy Wilkesové, odvážné, idealistické akademičky, spoluzakladatelky Jan Hus Educational Foundation zaměřené na nezávislé vzdělávání za železnou oponou. Právě na ni a na její oxfordské kolegy se původně z Prahy obrátil filozof Julius Tomin, který – tak jako deset let předtím Jan Patočka – vedl domácí filozofické semináře, u sebe doma či v jiných pražských bytech, kde vykládal Platónovy dialogy stejně jako skryté významy v Aristofanových komediích Žáby nebo Oblaka. Důkladně, jak se mají filozofické semináře vést, to jest společně číst texty, ovšemže v řeckém originálu. Odtud vzešla idea nezávislé bytové univerzity se zahraničními lektory, jak se jí na Tominovu výzvu chopila v Oxfordu právě Kathy Wilkesová. To ona oslovila své britské kolegy: jezděte do Československa, tam všude je hlad po vzdělávání, po opravdovém vzdělání. Tak se Roger dostal mezi první „létající profesory“ na jejich vzdělávacích zájezdech na Východ.

„Účastníci zájezdů“ přijížděli každý sám, s knihami a s rozvrhem přednášek. Ustavoval se systém přijíždění, přednášení, prověřování… Systematicky se na ně chystala i StB. Když přiletěl do Prahy věhlasný francouzský filozof dekonstrukce Jacques Derrida, zadržela jej StB na letišti a držela celou noc ve vazbě na základě údajného podezření, že pašuje drogy… Byla z toho světová ostuda.

Roger Scruton se v Praze scházel i s „žáky“ o generaci staršími, než byli nejmladší studenti nezávislých seminářů. Tyto „seniorní“ semináře byly zaměřeny na komentovaný vhled do západního politicko-filozofického myšlení, zvláště konzervativního. Někteří z jejich účastníků pak v polistopadovém Československu vstoupí do vrcholné politiky. Na prvním místě příští zakladatelé ODA (Občanské demokratické aliance), po roce 1989 poslanci federálního i republikového parlamentu – původně organizátoři bytových seminářů a jejich lektoři: Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, posléze v ODA a v politice angažovaní lidé jako Tomáš Ježek (nadšený propagátor Hayekova ekonomického myšlení, překladatel jeho základních spisů) a dále Jiří Skalický, Roman Češka, Jan Payne… Tehdy tu s jejich přispěním vznikala vzdělávací intelektuální síť, založená na obětavosti, potřebě rozšiřovat a předávat vzdělání mladším, opřená o pomoc západních akademiků, s myšlením strukturálně odlišným, než jsme dosud mohli u nás celistvě pojímat.

Patřil jsem do Bratinkovy menší party – pět šest lidí v Pavlově dejvickém bytě, docházela sem také Alena Hromádková a Rudolf Kučera… Spojovalo nás něco, co jsme zatím sotva uměli pojmenovat: konzervativní „tušení“ světa kolem, raně konzervativní naladění, cítění… Byli jsme cosi jako postgraduál rozjíždějících se bytových univerzit v Praze a v Brně.

Abych byl kronikářsky přesný: Rogera k nám domů na Malou Stranu přivedla Alena Hromádková, milující Velkou Británii, její tradice, instituce, zejména její systém vysokého školství, jak jej mohla v roce 1969 nakrátko studovat ve skotském Edinburghu. Sblížilo nás už kratičké, ale souznějící setkání na sklonku toho roku, když se Alena při svém návratu ze zkušené v Edinburghu stavila za mnou v Oxfordu, kde já ještě za svého krátícího se studijního pobytu sál ze zdejších přebohatých zdrojů politického myšlení.

A pak tedy v Praze společně tváří v tvář Rogeru Scrutonovi… Byl pro nás zjevením. Temperamentní, výmluvný, nekonečně vtipný, hluboce, avšak neokázale vzdělaný. A především s úžasnou empatií vůči nám: přečetl nás. On, velký ironik, porozuměl i našemu patosu – našemu závazku myšlenkovému odkazu Jana Patočky, jak jsme jím jako mravním imperativem pečetili společenství Charty 77.

Takříkajíc epistemologicky, z hlediska teorie poznání Roger pochopil, co víme a co nevíme, co chceme slyšet. Rozhodně nešlo o politickou nalejvárnu. V rozšiřující se skupině „donů“ i profesorů-návštěvníků ze západních univerzit byli leví i praví, staří i mladí. Někteří z nich se vyznávali, že sem jezdí hlavně proto, že na rozdíl od jejich znuděných posluchačů doma je zdejší mladí lidé hltají jako přinejmenším guruy, možná jako proroky… Byli jsme žíznivá poušť. Byli jsme vnímavé, i když asi ne příliš náročné publikum. Ale jak vděčné!

Mně samotnému Scrutonův bohatý jazyk, obrazotvornost, jeho přirozená, věrohodná zakotvenost v běžných situacích všedního dne pomohly objevit cosi ve mně dávno usazeného, ale zatím němého. Spíše postoje, konzervatismus jako temperament než jako politický program. Kdybych se po 15. prosinci 1989 nestal po Václavu Havlovi tzv. představitelem Občanského fóra, patrně bych skončil ve středopravicové, konzervativní ODA, a nakonec s ní nejspíše vypadl z politické hry… Ti lidé, kteří se k ODA hlásili, však ani později z veřejného života nezmizeli (Daniel Kroupa, Michael Žantovský). Často jsou to Rogerovy klony v tom nejlepším smyslu slova. Pochytili jeho konzervativní obrazivost, naladění, obavy, alergie, ale i lásky – konzervatismus nikdy nebyl doktrínou, natož ideologií, kterou si lze prostě osvojit.

Roger byl zároveň antidotem plochého liberalismu, který pokládal za obávanějšího protivníka než notoricky levý socialismus. Konzervativcům i socialistům jde koneckonců o společnost, o její soudržnost, v každém případě o víc než jen o individuum s jeho svobodami a právy. V románu Zápisky z podzemí (to je zase hold Praze, ale třeba také moravským Sudetům) portrétuje hvězdu amerického liberalismu, jak káže v Praze disidentům, se škodolibostí, která musela být daleko víc než osobní. Vůbec je disidentský svět vykreslený v Zápiscích pojat s chápajícím vhledem, nakonec ale i s patrným odstupem, což se týká i Jana Patočky.

V celém tom nadšení pro Scrutona jsem instinktivně hmátl po dvou jeho knihách a zamluvil si jejich překlad: Smysl konzervatismu a Slovník politického myšlení. Tušil jsem v sobě konzervativce zatím němého, intuitivního, který se potřebuje naučit řeč tohoto myšlení… myšlení nejen politického, myšlení i cítění, jež je silnější než jakékoli doktrinální učení.

Cítil jsem se vyznamenán, když mně Roger ty překlady svěřil. Ani on, ale hlavně ani já jsme netušili, jak kolmá stěna nejvyššího stupně lezecké obtížnosti se přede mnou tyčí! Navíc to byly mé první překlady filozofických knih vůbec. A hned cosi nepřeložitelného: mnohá slova v češtině lexikálně chyběla, a ještě horší bylo, že k Rogerovým pojmům u nás neexistovaly ani odpovídající reálie. Nejen slovo, ale ani realita, kterou by to slovo mělo pojmenovat! Rval jsem se s těmi překlady hlemýždím tempem, avšak právě obtíže překladu do mne ukládaly jádro věci. Pomáhali mi přátelé, na prvních stránkách slovníku Jan Sokol, na posledních anglista Miloš Calda a editor Jan Vít.

Měl jsem pocit objevitele. Knihy spatřily světlo světa právě včas: ještě v samizdatu, a přitom symbolicky jako pražsko-brněnský projekt. Slovník politického myšlení, objednaný Jiřím Müllerem pro brněnskou edici Prameny, v prvním rozpisu do hesel vyšel ještě jako „vedlejší produkt“ v pražské samizdatové dílně připravující souborné spisy Jana Patočky, v jejich blízkém, čestném sousedství. Přitom už se všemi dobovými atributy: průkopnicky na počítačové klávesnici elitní písařky této oficíny Milady Milerové, hlavním patočkovským editorem Ivanem Chvatíkem rozmnožený do první série na počítačové tiskárně, „pod svícnem“ ministerstva financí, totiž tajně v jeho rozmnožovně. Péčí Jiřího Müllera použijí pak tyto matrice na přelomu listopadu a prosince ’89 studenti brněnské, tehdy ještě ne Masarykovy univerzity k vydání Scrutonova Slovníku univerzitním stávkovým výborem – už jako průvodce do politického pojmosloví nadcházející éry.

V brněnském Jiřím Müllerovi našel Roger Scruton toho, koho by hledal jenom s obtížemi: zosobnění spolehlivosti, organizačních schopností, zároveň střízlivé opatrnosti a ovšem hlubokého zájmu o věc. Za Jirkova nezastupitelného přispění se rozběhla v Brně nejen edice Prameny, ale i Vzdělávací nadace Jana Husa, filiálka oné Jan Hus Educational Foundation, ve které se Roger Scruton angažoval od jejího počátku.

V jednu chvíli jsem začal pozorovat, že Scrutonovy cesty vedou častěji do Brna než do Prahy. Praha byla přitom vždy první na řadě: přijíždělo se do Prahy. Praha, vždycky tak trochu omrzelá, poněkud cynická, přepjatě ironická… Beati possidentes… a pak, když už něco nasákla, poněkud nafoukaná, všeho už dávno znalá.

Ač tedy bylo pražské intelektuálně žíznivé prostředí početnější, tušil jsem, že srdce i rozum táhne Rogera na Moravu. Cítil jsem přitom jakési osobní zadostiučinění. Hledat jeho kořeny by byla dlouhá historie, počínajíc moravským Slováckem, kde jsem trávil dětství, končíc, bohužel, politickým neúspěchem mé vlády se znovuustavením zemského zřízení na jaře 1992.

Je to odvážná hypotéza, ale myslím si už dávno, že konzervativní duch se vznáší spíše nad Moravou než nad Čechami. Morava je přece zbožnější, imunnější vůči českým utopickým záchvatům: vizme už stavovské povstání 1618, doprovodné úkazy reformace, ale i protireformace, rozdíl česko- a moravsko-německých vztahů, parlamentní volby v květnu 1946… V moravské paměti je Velehrad roku 1985, masově navštívená národní pouť s vypískáním komunistických funkcionářů… To Morava měla svého Augustina Navrátila. Čechy byly vždy spíše pokrokářské a ateistické, nejen utopické, ale poněkud anarchistické, a právě proto často zklamané, cynické.

Podobně je tomu s myšlením a psaním o konzervativních hodnotách. V Čechách je původně představoval čtvrtletník Střední Evropa, samizdatově vydávaný mým malostranským sousedem Rudolfem Kučerou, ve kterém publikovali lidé blízcí konzervatismu. Ještě v samizdatu vznikla i brněnská verze Střední Evropy. Potom Proglas, původně kulturní hlídka Střední Evropy, ve své moravské verzi s patrnými brněnskými témbry, jak mu je začalo dodávat brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury, kromě bohatých knižních edic z politicko-společenské oblasti široce rozkročený vydavatel Revue Politika a poté, od roku 2009, skvělého dvouměsíčníku Kontexty, který vychází dodnes…

Výsledkem je stav moravské politologie a politického myšlení, univerzitního, především v posluchárnách moravské univerzity, i mimouniverzitního, o němž si celkově myslím, že je vůbec dál než pražské. Přičemž jsem přesvědčen, že to je i „historickou zásluhou“ Rogera Scrutona. To jest, potvrzuji tu zpětně Rogerovu intuici: s tehdejšími omezenými silami bylo moudřejší napřít hlavní síly na Moravu.

Všechno bylo, je a bude jinak – nejen ve Scrutonově románu. Po listopadu 1989 a ještě i po něm. A proč by nemělo být? Čeští protagonisté románu bloudí po světě, Roger honí se smečkou psů lišku a během tří dnů rozhovorů s dychtivým publicistou dokáže skrze své knihy a univerzitní lektury podat výklad světa. Bez velkých nadějí, co a kde z toho zakoření… Ale je zde konzervatismus jako starost a péče o konkrétní svět kolem nás, rovněž o jeho soudržnost…

V knize-rozhovoru jsou obsažena (nepochybně i na základě pečlivé přípravy zpovídajícího) všechna velká Scrutonova témata. Rozhovorem pulsuje i Rogerův přepestrý život na řadě míst západního světa i toho našeho… Na „dělnické“ večerní univerzitě Birkbeck College of London, v Čechách a na Moravě, v Bostonu, tradiční (konzervativní) americké kulturní metropoli, kde Scruton působil na Boston University: z jistého úhlu pohledu je ovšem svět vskutku jeden.

Dnes však ztrácí tento svět smysl pro skutečnost, je takto vyprazdňován… V knize chybí jedno z posledních dramat Scrutonova života: v příbojích novodobého ikonoklastického hnutí „cancel culture“ byl veřejnou pomluvou a následným úřednickým úkonem vyřazen – on, mimo jiné bystrý teoretik moderní architektury – z elitní komise arbitrů nových architektonických děl. Tehdy jsme se my, jeho někdejší žáci v Čechách a na Moravě, za Rogera postavili, jako ve světě jediná skupina nebritských intelektuálů, otevřeným dopisem příslušným britským autoritám. Byla to blesková akce, která určitě Rogerovi pomohla.

Pozvali jsme ho pak do Prahy, předseda Senátu Jaroslav Kubera mu na slavnostní večeři udělil Stříbrnou pamětní medaili Senátu. Přihlásili jsme se k Rogeru Scrutonovi jako k našemu učiteli – nikoli předanými učenými floskulemi, ale postoji, kterými jde člověk vstříc dobrodružství života, neodmítaje vzbuzené vášně, ani ty vlastní, připraven na odpor, jaký svět klade, i na vlastní omyly či přešlapy. Především ale v lásce k životu! Ke všemu, co bylo a je krásné, povznášející, co vesměs mizí a zítra by již být nemuselo.

V závěru „definuje“ Roger Scruton šance konzervativců: neděláme si žádné velké naděje – ale vždyť konzervatismus je to, co nám zbývá po všemožných ofenzivách, atacích i úkladech, jaké proti nám vedou „levice“ všeho druhu, které negaci, kritiku a zavrhování pokládají za svůj stěžejní program.

Roger nezestárl, nerezignoval. Potýkal se s ošklivostmi mnohde už rozbitého světa do konce svých sil, do konce svých dnů. Ukončil kariéru univerzitního profesora v Bostonu, protože našel něco lepšího: opravovat svůj rozpadající se stateček Sunday Hill Farm v jihozápadní Anglii v hrabství Wiltshire (kousek od Salisbury – města na mušce vrahů z Putinovy bandy). Chovat koně, hrát na klavír a bránit při tom stará práva honit lišky po starém způsobu, ani ne tak pro ten sport, pro tu honičku, ale hlavně pro to pospolné úsilí sousedů – myslivců, kteří udržují krajinu jeho Anglie jakžtakž pohromadě… Jeho milované Anglie (té Anglie, o které jsme si už skoro odvykli mluvit; která není Velkou Británií, ale právě „jen Anglií“).

On tedy opravdu ten Roger Scruton nebyl ani tak filozofem, politikem, učitelem, spisovatelem, skladatelem…, jako bojovným zastáncem neoblíbených pravd a odcházející krásy. Přitom odpůrcem fráze, líbivosti, počtářství. A že si uměl ošklivit!

Připouštím, že máloco může znít na první poslech dutěji než předcházející slova. Kdyby za nimi nebyly dramatické příběhy z akademického i veřejného světa, které čtenáře očekávají na stránkách dlouhého rozhovoru. Jsou to příběhy statečného srdce odvážného chlapíka, který dostával rány a také je uštědřoval – to aby jeho země, jeho kraj, jeho statek Na slunečním kopci držely co možná pohromadě. Aby bylo pro co žít, a nejen život proživořit – nedej bože jako zplaněný učenec.

Text je mírně upravenou předmluvou z knihy Hovory s Rogerem Scrutonem, kterou vydává nakladatelství Books & Pipes ve spolupráci s nakladatelstvím Munipress Masarykovy univerzity.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)