Santini si dokázal hrát i v oblasti sakrální architektury
Rozhovor s kunsthistorikem Alešem Filipem
Markéta Stulírová
KULTURA / Rozhovory
O tom, že se z ranku teoretika přesouvá mezi výkonné umělce, mluvil historik umění Aleš Filip sám vždy jen v žertu. „Charakter mých fotografií je dokumentační,“ říkal a po dobu dvou desetiletí odváděl precizní práci při vyvolávání a editaci svých snímků. Jako fotograf svou aktuální brněnskou výstavou Aleš Filip debutuje. A je příznačné, že právě ve spojitosti se Santinim, jehož architekturu obdivuje od svých gymnaziálních let. „U tohoto architekta je skvělé, jak se všechno navzájem propojuje. A to je zřejmě to, co nás na něm nejvíc přitahuje,“ říká Aleš Filip, který v listopadu oslaví 60. narozeniny.
Název vaší aktuální výstavy fotografií Hvězda, koruna, želva v brněnské Knihovně Jiřího Mahena odkazuje k Santiniho architektonické tvorbě a symbolům, které jsou pro tohoto architekta typické. Jak nápad na uspořádání výstavy vznikl?
Název výstavy odkazuje na tři symbolické figury v Santiniho architektonické tvorbě, ale figur a motivů je na ní připomenuto více. Symbol směřuje od toho, co je nám známé, k vznešenému a tajemnému, proto je tak přitažlivý. Nápad uspořádat výstavu se zrodil v hlavě mé ženy Lucie. Je absolventkou Filozofické fakulty MU, pracuje jako knihovnice a mnohokrát se mnou cestovala po Santiniho stavbách. Skvěle se to propojilo v loňském roce, kdy uplynulo tři sta let od jeho smrti a hodně jsme si tohoto geniálního tvůrce připomínali. Jednou z akcí, na nichž jsem se podílel, byl rozhlasový pořad Aleny Blažejovské a Petra Váši věnovaný Santinimu. Jistým impulsem pro mě také bylo, že jsem od Ministerstva kultury ČR získal na uspořádání výstavy menší finanční dotaci.
Aktuální prezentace vašich snímků ve Schrattenbachově paláci je v jistém slova smyslu reprízou. Je výstava něčím obměněná, aktualizovaná, rozšířená?
Premiéra výstavy byla na přelomu loňského a letošního roku v pobočce Knihovny Jiřího Mahena v Brně-Komíně, u mé ženy Lucie. Vernisáž připadla přesně na 7. prosince 2023, což byl výroční den Santiniho odchodu na věčnost. Vnímal jsem to jako jakési časové okénko, které se nám v ten podvečer otevřelo. Ve zcela zaplněném sále jsme to prožívali s vnitřním pohnutím. Nyní je výstava k vidění v hlavní budově Knihovny Jiřího Mahena na Kobližné 1, v bývalém Breuner-Schrattenbachově paláci. Obměna není zásadní, ale některé detaily bylo třeba doladit.
Jakým zážitkem je pro vás představovat snímky veřejně a včleňovat je do kontextu výstavní praxe, do níž jste dosud vstupoval hlavně jako teoretik umění?
Jako autor touto výstavou debutuji a nový zážitek jsem ocenil, protože je to zase jiná možnost vyjádření než třeba v článcích a knihách. O tom, že se z ranku teoretika přesouvám mezi výkonné umělce, jsem mluvil vždy jen v žertu, charakter mých fotografií je převážně dokumentační. Výstava mi však umožnila uspořádat snímky podle významových a kompozičních vazeb, a to mi vyhovuje.
Nakolik se v tomto procesu prolíná vaše autorství s kunsthistorickou praxí? Je to výhoda, či naopak někdy komplikace?
Svoje vystavené snímky vnímám převážně jen jako extenzi vlastní kunsthistorické praxe. Tuším, kam váš dotaz směřuje: z některých dobrých fotek doslova vyzařuje svěží originalita vidění, již by „teoretická zátěž“ mohla oslabit, to však u mě, myslím, nehrozí.
Změnil se pro vás touto zkušeností pohled na médium fotografie?
Médium fotografie má pro kunsthistorika zásadní význam. Dříve nebo později si musí položit otázku, jestli si do publikací bude fotit sám, nebo bude spolupracovat se specializovanými fotografy. Často se to ovšem, jako i v mém případě, vzájemně prolíná. Patřím ještě ke generaci, která při vyvolávání černobílých snímků používala zvětšovák, vývojku a ustalovač. Zatemnil jsem kuchyň a vyvolával třeba až do rozednění. Zabralo to dost času, zvláště při opakovaných dílčích korekturách jednotlivých zvětšenin.
Na druhé straně mi přijde dobré, když je nás při práci na knize víc a každý má svou „parketu“. Mým oblíbeným fotografem je Libor Teplý, pracovní cesty s ním bývaly příjemné a obohacující. Dalším takovým spolupracovníkem byl Jiří Krejčí ze Znojma a brněnské Kamenky, který už, bohužel, zemřel. No a když sám fotografujete, a ještě se odvážíte něco z toho vystavit, nutně to ve vás probouzí větší vnímavost vůči tomuto médiu a jeho možnostem.
Architektura Jana Blažeje Santiniho-Aichela přesahuje estetické formy doby svého vzniku. Určitě lze říct, že svoji dobu dokonce předběhla. Jak při fotografování jeho staveb pracujete s obsahem a formou?
U tohoto architekta je skvělé, jak se všechno navzájem propojuje, nakonec možná právě tento aspekt nás na něm nejvíce přitahuje. Santini originálním způsobem pracoval s prostorem, konstrukcí, světlem, symbolikou, dekorací… Nejvíc nás pochopitelně vtáhnou jeho interiéry, vždyť pro některé, jako třeba klášterní kostel v Kladrubech, navrhl i schéma výzdoby a mobiliář. Ale stejnou péči věnoval též exteriérům: své stavby zasazoval do krajiny takovým způsobem, aby se v ní skvěly jako dominanty korunované vysokými báněmi. Často však později doznaly změn, vždyť stačilo, aby uhodil blesk a stavebníci se při obnově už nevrátili k původní formě.
Vaše snímky pocházejí z posledních dvaceti let, nejvíce jich máte z loňského roku. Jakou techniku při fotografování používáte? Analogový fotoaparát, digitální, či dokonce deskový, který snímá na velkou světlocitlivou skleněnou desku?
Mám v oblibě zrcadlovku Nikon. Nejdříve jsem ji měl v analogovém provedení, nyní už dlouho v digitálním. Pro architekturu, a zvláště pro interiéry, se mi osvědčil širokoúhlý objektiv značky Sigma. Na konci devadesátých let jsem necelé dva roky používal deskový fotoaparát, kde byla možnost takzvaného kipování, naklánění projekční plochy. To byla skutečná lahůdka, ale přece jen bylo dost práce s vyvoláváním. Fotografů, jako je Libor Teplý, kteří stále pracují s deskovými aparáty a negativy velkého formátu, už moc není.
Vyvoláváte si fotografie sám? A jak postupujete při výběru snímků a rozhodování, zda pracovat s barvou, či jen černobílým formátem nebo nakolik záběry ořezávat?
Snímky zastoupené na výstavě prošly postprodukcí v grafickém studiu mého kamaráda Zdeňka Granáta. Původním povoláním je stavební inženýr specializovaný na statiku, tak pohlídal, aby se mi nic nekácelo. Postaral se také o další vylepšení a zařídil vytištění ve studiu Legraf. Pro architekturu jsou černobílé fotografie velmi vhodné, ale já dávám přednost barvě, ostatně i Santini se svou malířskou průpravou ji využíval.
Vraťme se k aktuální výstavě. Kolik Santiniho staveb ve výběru snímků představuje a dle jakého klíče jste konkrétní místa či lokace vybíral? Předpokládám, že jste na některá místa jezdil opakovaně, hledal nejlepší možné světelné podmínky…
Na výstavě je zastoupeno celkem devatenáct lokalit z Prahy, středních, západních a východních Čech, z české i moravské strany Vysočiny a také z okolí Brna. Staveb je ještě o něco více, třeba ve Žďáru nad Sázavou pět. Zkoumal jsem je čistě ze zájmu, pro jejich jedinečnost. Ale „santinimánie“ zasáhla i mé blízké, takže jsme třeba na rodinné dovolené týden bydleli v domku v Kladrubech, kde rána začínala „zjevováním“ kupole tamního klášterního kostela. Ta pokaždé vypadala trochu jinak – když se rozplývala v mlhách, tak téměř pohádkově. V loňském roce jsem musel doplnit, co mi chybělo v tematických liniích výstavy a znovu některá místa navštívit. Čekání na vhodné světelné podmínky pro mě jako člověka pořád ještě dost spěchajícího bylo nedosažitelným ideálem. A je pravda, že jsem se už vícekrát zasnil nad tím, jak by se mi líbilo při přípravě focení celý den prosedět v chrámovém interiéru a jen sledovat proměny světla, to by byl skvělý den!
Která z těchto míst jsou vám nejbližší?
Vlastně asi všechna, jenže tím neodpovídám na otázku… Mám zvláštní vztah k moravským lokalitám, ale kdybych měl Santiniho architekturu někomu představit ve dvou dnech, jel bych s ním určitě do západních Čech a ukázal mu klášter v Plasech, kapli v Mladoticích, bývalé proboštství v Mariánské Týnici, dvůr v Hubenově a klášterní kostel v Kladrubech. V myšlenkách se stále znovu vracím také do Rychnova nad Kněžnou k tamní scénograficky komponované realizaci.
Vzpomenete si, kdy vás Santiniho architektura oslovila poprvé? A nakolik dílo tohoto českého barokního architekta italského původu ovlivnilo vaši práci či vnímání architektury?
Pamatuji si, že už na gymnáziu jsme se ve čtyřech vypravili na pěší pouť z Tišnova do Žďáru nad Sázavou na Zelenou horu do kostela svatého Jana Nepomuckého. Když jsem studoval na filozofické fakultě, Santiniho jsme díky profesoru Zdeňku Kudělkovi podrobně probírali. V devadesátých letech jsem o něm v rámci doktorského studia vyslechl asi tříhodinovou strhující přednášku profesora Mojmíra Horyny. Santinimu byla připsána celá řada staveb, jež mu Horyna zase odepsal, a přitom jeho význam nesnížil, ale naopak zvýšil, protože ukázal, jak ohromný měl vliv, kolik měl epigonů a následovníků.
Santiniho architektonické návrhy jsou v podstatě synonymem k barokní gotice či též gotizujícímu baroku, jež spojuje dynamické baroko s výrazovými prostředky gotiky. Co odlišovalo Santiniho od jiných architektů jeho doby? A jaká esence uměleckých i praktických dovedností z něj podle vás udělala nejvýznamnějšího představitele barokní gotiky?
Odpovědět na tyto otázky by vydalo na celou knihu. A mnozí se o to skutečně pokusili – své knihy o Santinim a barokní gotice vydali Zdeněk Kalista, Viktor Kotrba, Jan Sedlák, Mojmír Horyna, Jiří Kroupa, Bruno Queysanne, Xavier Galmiche, Sergio Cerulli, Fritz Barth a jiní. Na otázku, proč je Santini tak výjimečný, můžeme odpovědět okřídleným obratem „kde ztráta je ziskem“ – jeho tělesný handicap mu zabránil pokračovat v otcově kamenické profesi, proto se vyučil malířem a architekturu chápal více než jiní jako krásné umění. Mimo jiné tak dospěl k originálnímu stylovému modu barokní gotiky. Ač nebyl úplně sám, ostatní předčil silou invence a systematičností. A ke všemu, Santini si dokázal hrát, a to i v oblasti sakrální architektury – třeba v Rychnově nad Kněžnou otočil průčelí kostela, přičemž do něj vložil loretánskou kapli. V Mladoticích zase navrhl kapli se stejným vnitřním i vnějším obvodem, což vypadá, jako by se vsadil, že to dokáže…
Fotografujete i něco jiného než architekturu?
Ano, mám rád pouliční momentky, protože jsou specifické právě pro médium fotografie, ale zatím jsem jim moc nedal.
Šestnáctého listopadu oslavíte šedesátiny. Je to pro vás čas k bilancování a třeba i přijímání nových výzev?
To určitě, hlavním důvodem připomínat si kulatiny by měla být důkladná revize dosavadních aktivit. Věci jdou často jakoby samospádem, a přitom ubývá času i sil. Narůstá obava, že ty důležité a stále odkládané už navždy zůstanou opomenuty. Neméně důležitým důvodem, proč slavit, je vděk za všechno dobré, co nás v životě potkalo. Pocit vděčnosti vyvažuje nenaplněná očekávání a dává nám potřebnou harmonii.
Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity působíte téměř dvacet let. Změnili se za tu dobu studenti se zájmem o dějiny umění? A jak tomu přizpůsobujete výuku?
S bilancováním změn budu muset počkat, zdá se mi, že ještě nemám patřičný odstup. Mohu se však odvolat na svého oblíbeného profesora Miloše Stehlíka, který byl až téměř do své smrti v 96 letech neustále aktivní a glosoval aktuální dění. Největší hrozbu viděl v ovládnutí člověka strojem, dnes bychom řekli moderními technologiemi, jejichž průvodními znaky jsou rozptýlená pozornost a iluze společenství. Protipólem virtuálních světů je poznávání z přímé zkušenosti, autopsie, jak to známe z exkurzí. Na tom mi při výuce velmi záleží, proto jsem s nimi začal brzy po svém nástupu na fakultu, a vedení katedry, Ústavu hudební vědy, je jim od počátku nakloněno. Kolegové se podílejí na jejich přípravě a máme už zavedený model, kdy na jaře jezdíme na týdenní exkurze do zahraničí – téměř vždy do oblasti Středozemního moře – a na podzim na tři až čtyři dny po České republice. Vyrážíme také na kratší vycházky po Brně.
Napsal jste či připravil téměř třicet publikací, některé z nich získaly ocenění. Které vám byly tematicky nejbližší?
Knižních publikací jsem jako autor, spoluautor či spolueditor vydal celkem dvacet šest, ovšem téměř třetina z nich je menšího rozsahu a převážně popularizačního zaměření. Cítím vděčnost za to, že jsme dokázali spojit síly s několika skvělými kolegy i kolegyněmi, a především s mým kamarádem Romanem Musilem, už dlouhou dobu ředitelem Západočeské galerie v Plzni. S ním jsme společně vydali už sedm titulů, z nichž první byla v roce 2000 kniha Zajatci hvězd a snů, věnovaná české Katolické moderně, a poslední Epocha salonů. Ke zvoleným tématům připravujeme zároveň výstavy, ale naše knihy nemají status katalogů, nýbrž doprovodných publikací, což znamená volnější vazbu k výstavě. Za autorství výstav i publikací jsme nasbírali už řadu různých ocenění, naposledy to byla první cena v soutěži Gloria musaealis za knihu Epocha salonů o českém salonním umění v mezinárodním kontextu, vydanou roku 2021. Nejbližší mému srdci je umění doby secese ve střední Evropě, k jehož výkladu stále hledám vhodné interpretační nástroje.
V letech 2000 až 2006 jste pracoval jako historik umění a diecézní konzervátor pro Biskupství brněnské. Co vše jste měl v biskupství na starost a jak na tuto etapu vzpomínáte?
Stal jsem se prvním diecézním konzervátorem v Brně, přičemž mým hlavním úkolem byla evidence církevních památek, její zpracování či koordinace k ní směřujících aktivit. Popudem k vytvoření nové funkce byl narůstající počet krádeží, proto jsem ve snaze nalézt a vrátit ukradená díla spolupracoval s Policií ČR. Od evidence a zabezpečení proti krádežím jsme dospěli k prezentaci vybraných děl, a byť můj podíl nebyl klíčový, mám radost, že v Brně na Petrově v domě č. 1 byla otevřena stálá expozice Diecézního muzea, v jejímž čele stojí již léta můj bývalý student Martin Motyčka. Na tuto etapu svého života vzpomínám v dobrém, ale přechod na fakultu jsem uvítal, protože se mi otevřel větší prostor pro odbornou práci.
A vaše někdejší práce v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR v Praze? Byla to pro vás pracovně zajímavá zkušenost, například i v kontextu tehdejší porevoluční atmosféry?
Éra „devadesátek“ pro mě znamenala možnost konečně vycestovat za někdejší železnou oponu. Absolvoval jsem několikaměsíční studijní pobyty ve Vídni a Mnichově, s Romanem Musilem jsme se vydali k vnučce sochaře Františka Bílka do Chicaga a bylo zde mnoho dalších příležitostí. Euforie ze svobody byla ohromná, příslovečná blbá nálada se mi dlouho vyhýbala. Hlavní náplní mého úvazku na brněnském pracovišti zmíněného ústavu byla práce na umělecké topografii Moravy a Slezska, což obnášelo neustálé cestování. Byl jsem na to zvyklý už z dřívějšího zaměstnání ve státní památkové péči a na cesty jsem se většinou těšil. Díky této práci jsem poznal snad všechny regiony obou dvou historických zemí.
Kdybyste se mohl vrátit zpět v čase a znovu si vybrat, byl byste raději výkonným umělcem, nebo historikem umění?
Historikem umění. Zdá se mi, že hledání opomíjených děl či umělců, jakož i nové interpretace těch známých mohou být pro mé bližní přínosnější než moje vlastní výtvory. Fotografiemi Santiniho architektury tuto tezi vyvracím jen zdánlivě, jak jsem už zmínil, vnímám je jako nástroj interpretace. A konečně, niterné prožívání díla je tvůrčím aktem svého druhu a někdy se jeví jako zakoušení věčnosti už zde na zemi.
Rozhovor vedla Markéta Stulírová. Článek doprovázejí fotografie Aleše Filipa.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2024)
