Sionismus pro každého. Pravý důvod, proč se všichni hádáme o Izrael

Ještě nedávno býval sionismus leda tak „kontroverzní“ – a dnes se mu nejen na levici politického spektra, ale i na jeho pravém okraji zlořečí jazykem, za nějž by se nemuseli stydět snad ani komunističtí ideologové doby minulé. Alana Newhouseová, šéfredaktorka židovského internetového časopisu Tablet, argumentuje, že posedlost Izraelem vypovídá cosi zásadního o současné krizi západní civilizace. A že pokud nám na osudu této civilizace záleží, měli bychom právě v sionismu hledat inspiraci.

 

 

Od počátku dějin lidé mění způsoby, jak se organizují a jak pohlížejí sami na sebe, aby využili nové příležitosti a čelili novým výzvám nebo hrozbám. Zlomové okamžiky nezřídka souvisejí s technologickým pokrokem, od vynálezu kola a budování silnic přes knihtisk až po vynálezy zkracující čas i prostor, jako byl telegraf či rozhlas. Lidé v jejich důsledku pojímají svůj vztah k širšímu společenství odlišně. Vyvstávají také nová ohrožení.

Robotizace, genové inženýrství, vesmírné cesty, dronové války, umělá inteligence… vše nasvědčuje tomu, že se nacházíme v právě takovém zlomovém okamžiku. Budou dopady těchto novinek blahodárné, nebo ničivé? Víme jen tolik, že rozhodující bude, jak s nimi lidé naloží. Lidský život se dnes každopádně mění mnohem radikálněji, než tomu bylo v kterékoli jiné přelomové éře.

A v tomto bouřlivém okamžiku, překypujícím vposledku duchovními otázkami, místo o všech těch fascinujících a zapeklitých problémech jako by najednou nikdo nemluvil o ničem jiném než… o sionismu.

Kritici tvrdí, že jde o toxickou ideologii podepírající zločinný etnostát. O podněcování a ospravedlňování genocidy. Stavíte se k té maličké zemičce tisíce mil daleko pozitivně nebo neutrálně? Anebo na ni žádný názor nemáte? To jen ukazuje, jak jste se nechali zkorumpovat a jak málo víte o světě. Ze všech zemí, kde končí dolary z vašich daní, je Izrael jedinou, jejíž jednání přímo souvisí s vaší vlastní mravností.

Židé a jejich obhájci se zoufale snaží dokazovat, že sionismus není žádná hrozba, je to prostě hnutí hájící právo židovského lidu na sebeurčení a na stát v jeho historické domovině. Na Západě se považuje za samozřejmé. Kdo by je zpochybňoval? Proč se o něm vůbec bavíme?

Jen málokdo na jedné či druhé straně bere v úvahu, že na Západě dnes o své právo na sebeurčení přichází – anebo se ho vzdává – prakticky každý: vzniká tak dojem, jako by Izraeli nějak procházelo, co si jiní dovolit nemohou. Platí-li v politice, že každé obvinění je zároveň přiznáním viny, plyne odtud, že projevy pohoršení často jen zakrývají závist. Proto už Izrael není jen zvláštním případem svobodné společnosti. Stal se vzorem, jak se takové společnosti mohou bránit a prosperovat.

Jak jsme přišli k národům

Nejranější formou lidské organizace byly kočovné skupinky s prostou, rovnostářskou strukturou. Postupem času se rozrostly v kmeny, početnější příbuzenské skupiny, které měly složitější, dosud však nikoli centralizovanou mocenskou strukturu. Zásadní okamžik přišel až s domestikací rostlin a živočichů, která odstranila nezbytnost kočování a lidem vůbec poprvé nabídla fyzické místo, kolem něhož mohli organizovat svou existenci. Kmenové zvyklosti tak začaly souviset s jeho obranou a obohacováním. V úspěšných společnostech lidé v interakci s přirozeným prostředím vytvořili cosi jedinečného a nezaměnitelného. Cítili se s tím spojeni, inspirovalo je to a chtěli to chránit.

Dlouhý historický proces zahrnující i občanské a náboženské války dal postupně vyvstat evropským státům, jako je Británie, Francie nebo Rusko. V polovině sedmnáctého století díky Vestálskému míru vznikla mapa určující některá území jako katolická, jiná jako protestantská, a v dalších staletích pak válkami, zábory a mezinárodními smlouvami docházelo k rozšiřování evropského systému států, z nichž každý vykazoval dominantní náboženství a jazyk. Po první světové válce se rozpadla habsburská, romanovská i osmanská říše a vzniklo množství nových států, z nichž většina předtím samostatnou národní jednotku nikdy netvořila.

To slovo sice tehdy ještě neexistovalo, ale byly to samé etnostáty, přičemž řecké slovo ethnos se dá definovat porůznu jako „národ“, „kmen“, „lid“ či „třída“. Dnes už etnostát znamená vládu, která občanství přiznává jen příslušníkům nějaké národnosti, ve skutečnosti však slovo ethnos značí jakoukoli skupinu, jež sama sebe pojímá jakožto sdílející potenciálně rozmanitý soubor kulturních charakteristik odlišujících ji od ostatních skupin.

Národy nevznikly počátkem devatenáctého století – vznikl však konceptuální rámec „národů“ či „národností“, jemuž bylo souzeno dramaticky ovlivnit vznik nových států. Tato idea pochází z německé romantické filosofie devatenáctého století, především z díla Johanna Friedricha Herdera, který si při studiu vývoje civilizace všiml, že sdílený jazyk, literatura, tradice a historie vytvářejí jedinečného ducha (Volksgeist), o němž usoudil, že by měl sloužit jako základ národních států.

Židovský národ mezi národy

Když Herder hledal příklad skupiny, jejíž znaky – sdílený jazyk, dějiny, náboženství – by mohl použít jako základ své teorie, vybral si starověké Židy, v nichž viděl nejlepší příklad autentického lidového projevu národa. Problémem moderních Židů je, že byli ze své země vyhnáni a stali se tak „národem uprostřed národů“. Zvláštní židovské rysy jim umožnily udržet si jedinečnou kulturu – zapadnout, a přitom si trvale zachovat odstup – a přizpůsobit se po sobě jdoucím vlnám modernity, od římské říše přes katolická impéria, chalífáty až po multietnické říše Habsburků a Osmanů a vestfálský systém evropských států.

Židé jako národ prokazatelně existovali už od počátků Západu. Jejich zvláštnost znal celý svět: o jejich jazyku, zvycích a geografické sounáležitosti svědčí mnoho starověkých řeckých, římských a dalších pramenů.

Herdera navíc k Židům přitahovala jeho víra v „genetickou metodu“ historie, podle níž má kultura národa kořeny v jeho počátku, tak jako rostlina vyrůstá ze semínka. Jeho představa „rodokmene“ není ovšem striktně biologická: jde v ní o duchovní a kulturní jednotu utvářenou během času a vyjadřovanou jazykem, folklórem a poezií. Příběh o počátcích Židů je odedávna velmi inkluzivní. Moderní výzkumy DNA odhalují, že na Blízký východ sahá pouze otcovská linie aškenázských Židů, což naznačuje, že do římské říše se přistěhovala skupina židovských mužů, kteří si pak brali ženy z řad místního evropského obyvatelstva. Precedenty v tom směru nechybějí: ačkoli se judaismus dědí po matce, matriarchami židovského národa včetně Rút, z níž vzešla davidovská královská linie, byly konvertitky z jiných národů.

A lze zajít ještě dál: kniha Exodus jasně říká, že k židovským otrokům, které z Egypta vyvedl Mojžíš, se přidal erev rav neboli „smíšený zástup“ lidí, kteří genetickými příbuznými Abraháma, Izáka a Jákoba nebyli. Je přitom zřejmé, že se stali ustavující složkou izraelského národa ještě dřív, než dorazil do země Izrael. Později už Písmo o nikom netvrdí, že by snad pocházel z erev rav.

Národy a národy

Není obtížné vidět, jak se tato složitost promítla do Herderova pojetí „národnosti“, jež pak bylo možné aplikovat i na jiné národy. Pohlédneme-li na rozmanitost kultur, nebo národů, jak je pojímal Herder, jen jedno můžeme tvrdit s naprostou jistotou: jeden od druhého se už ze své podstaty odlišuje.

Japonsko a Francie jsou dva moderní národní státy, které reprezentují svůj ethnos, ale definují ho odlišně. „Japonskost“ přímo souvisí s krví a jazykem: člověka japonského původu přitom většina Japonců uzná za Japonce, i kdyby se narodil v Peru a japonsky neuměl. Otázka náboženství, na rozdíl od Evropy, nijak zásadní roli nehraje. Naučí-li se plavovlasý Angličan plynule japonsky, nikdo ho za Japonce považovat nebude, i kdyby začal pravidelně chodit do šintoistického chrámu.

Naproti tomu, člověka, který vyrostl v Peru a francouzsky se nedomluví, Francouzi za Francouze považovat nebudou bez ohledu na to, kolik generací jeho předků žilo ve Francii. A dokonce ani tehdy, bude-li francouzsky mluvit docela plynule – stačí se zeptat frankofonních Kanaďanů. Krev tudíž hraje pro Francouze méně důležitou roli než jazyk a současný politický zeměpis.

O etnicitě či kultuře lze uvažovat jako o obrovitém mixážním pultu, kde země, jazyk, rasa, náboženství a další definující charakteristiky představují jednotlivé stopy – podobně jako bicí, kytary, smyčce nebo vokály – a dají se v mixu zesílit nebo ztlumit. Některé kultury tak dávají přednost basové lince, zatímco jiné se obejdou bez žestí. Výsledný zvuk se liší, ale to, zda jde o píseň, je dáno přítomností jedinečné logiky, kterou rozpoznají jak hudebníci, tak i vnímaví posluchači zvenčí. Pro žádný národ nikdy nebyla důležitá jedna jediná vlastnost, nýbrž spíše kombinace tvořící jedinečný ethnos, rozpoznatelný pro občany i pro cizince.

Dodnes existují všehovšudy dva typy států, které o sobě mohou prohlašovat, že nejsou etnostáty. Jedním jsou africké a blízkovýchodní postkoloniální země, jejichž hranice vytyčili koloniální kartografové tak, aby zůstaly rozdělené a snáze spravovatelné. Poukazem na to, že nešlo o etnostáty, se obvykle vysvětluje jejich následná slabost a opakovaná selhání.

Druhou kategorií jsou – anebo zpočátku byly – „osadnické“ státy vytvořené početnými evropskými přistěhovalci, Brity, Španěly či Portugalci. Nejsvébytnější byly budoucí Spojené státy americké, země tak odlišná od všech ostatních, že je těžké ji nazvat „nejúspěšnější“, nebo vlastně „nej-cokoli“, poněvadž tolik z toho, čeho později dosáhla, zůstalo jedinečné. Ve značné míře to plynulo ze skutečnosti, že Spojené státy byly od svého vzniku poháněny dvěma neobvyklými a překvapivě trvalými kulturními rysy: smlouvou a kapitálem. Stvořili je zbožní protestantští poutníci pohánění přesvědčením, že naplňují Boží úmluvu o založení nového, výjimečného a Bohem požehnaného národa – a světští dobrodruzi hledající hospodářské příležitosti, jaké se prostým lidem nikde jinde nenaskýtaly.

Jak se ukázalo, tyto dvě motivace byly tak silné, že kompenzovaly nedostatek jiných kulturních vazeb a umožnily Americe vytvořit si vlastní ethnos. Zvlášť významné to bylo po revoluci, kdy země ke své národní totožnosti přistoupila způsobem, který vědomě potlačoval společné pokrevní či zeměpisné vazby ve prospěch kritérií vyjadřujících společné poslání, do nichž se noví přistěhovalci mohli rychle začlenit.

Mohou si země s multietnickým obyvatelstvem vytvořit vlastní jedinečný ethnos? Jistěže ano. Stejná barva pleti a fyzické rysy jsou jako prvek kolektivní identity důležité pro Japonce, ale nikoli například pro Izraelce, a Amerika spojila lidi různých ras, jazyků a náboženství tím, že od nich vyžadovala oddanost dvěma sdíleným záměrům, které se ukázaly být natolik silné a jedinečné, že se staly účinnými kulturními pojítky.

Po staletí platilo, že hodnota národů – ať už na úrovni jednotlivců, nebo jako celku – spočívá v jejich jedinečnosti. Na svrchovanost a občanství se hledělo jako na těžce vydobytá privilegia, o něž lze snadno přijít. Vzdát se jednoho či druhého, to bylo – alespoň donedávna – myslitelné jen pod hrozbou války.

Jak přicházíme o národy

Evropské národy jsou kolektivními estetickými a ergonomickými výtvory, o nic méně působivými než fyzické stavby dávných říší. Dnes zažívají obrovskou a v některých případech ochromující krizi totožnosti, jako by je postihla nějaká živelná katastrofa.

Jde však spíš o sociální nákazu, která začala už před osmdesáti lety, po holokaustu. Místo aby Evropa uznala, že zdánlivě normální lidé jsou v krajních podmínkách schopni strašlivých skutků, jak vysvětluje švédská autorka Annika Hernroth-Rothsteinová,

rozhodla, že kořenem zla je ideologie jako taková. Vede totiž ke vzniku národních států a hranic mezi lidmi a přesvědčeními, a výsledkem je konflikt. Myslitelé jako Hannah Arendtová, Jean-Paul Sartre, Albert Einstein, Jacques Derrida a Michel Foucault líčili mravní a politická úskalí představy národního státu a zpochybňovali myšlenku, že sdílená totožnost má vycházet z náboženské víry a národního citu… Válkou rozvrácený světadíl… se rozhodl hranice i totožnost dočista zrušit s tím, že tato cesta povede k trvalému míru.

Nestalo se a postnacionalistická ideologie vposledku destabilizovala Evropu a celý Západ dost možná trvaleji než předchozí válka.

S vydatnou podporou Sovětského svazu se na evropské nacionalismy – a na americký zvlášť – začalo pohlížet jako na zločinné, kdežto nacionalismy v postkoloniálních státech byly ctnostné. Toto pravidlo bylo kodifikováno údajně mravním rozlišením mezi utlačovateli, jimž bylo všechno zakázáno, a utlačovanými, jimž bylo všechno dovoleno. Stejný přístup nakazil i mezinárodní organizace včetně Spojených národů, s jejichž pomocí totalitární a kolektivistické země oklešťovaly moc Západu (který za ni – ironicky – vděčil skutečnosti, že sám totalitární ani kolektivistický nebyl).

Po skončení studené války získala antinacionalistická ideologie další mocnou podporu z opačné strany, totiž od globálního kapitalismu a nových technologií usilujících o odstranění rozdílů mezi národy s cílem optimalizovat své vlastní operační systémy. Na všechny kultury a náboženství bylo třeba hledět jako na funkčně totožné, neboť tak na ně pohlížely technologie navržené jakožto univerzální – máme-li všichni používat týž internet, systémy musí vycházet z předpokladu, že jsme stejní. Z lidí se tak staly ekvivalentní jednotky v globálním systému, který ty aspekty jejich životů, které tvoří jejich kulturu a činí je odlišnými, obchází. Větší cirkulace kapitálu měla přinést větší zisky, o něž se v budoucnu nevyhnutelně podělí celé lidstvo.

Politici všude na Západě – na levici i na pravici – začali sami sebe považovat za členy nadnárodní „globální komunity“. Západní státy samy na sebe pohlížely výhradně z právního hlediska. Čím méně byla jejich totožnost závazná, tím otevřenější mohly být lidem, idejím a zboží ze zbytku světa.

V jedné zemi po druhé pak byly elity šokovány, když zjistily, jak málo je tato politika – podporovaná levicí i pravicí – populární. Ukázalo se, že většina lidí na Západě netouží obývat postlokální a posthistorický svět. Britové zuřili, když zjistili, že pakistánské muslimské gangy zneužívají jejich děti, a Švédové zděšeně sledovali, jak se velké části jejich měst mění v no-go zóny ovládané cizineckými gangy. Francouze popuzovalo, jak nově příchozí odmítají laïcité, a levice se svými novými islamistickými spojenci jen nesnadno vysvětlovala, proč je francouzský nacionalismus ze své podstaty špatný, ale palestinští nacionalisté mají pravdu – anebo proč je dovoz zboží vyrobeného otroky v čínských státních továrnách lepší než zavedení cel.

Západní elity nepochopily, že národ patří k vynálezům, jejichž užitečnost pro lidstvo s postupem času jen roste. Proto neviděly, co život v globální společnosti přináší obyčejným lidem, pro něž je občanství nejcennějším osobním i rodinným kapitálem.

V reakci na to hledali lidé na levici i na pravici útěchu v minulosti. Evropští levičáci trvali na stále důslednějším přijímání postkoloniální fetišizace „utlačovaných“, ve jménu spravedlnosti a s odůvodněním, že alternativa by byla ještě horší, zatímco pravičáci volali po návratu k základům od konce druhé světové války odmítaným jako ta nejhorší zabedněnost – od otevřeného rasismu a antisemitismu až po apely na autoritu římskokatolické nebo pravoslavné církve. Objevil se národní konzervatismus zosobněný politiky zanedlouho cejchovanými jako „krajně pravicoví“.

Někteří voliči na to slyšeli, ale mnozí chápali, že to nemůže fungovat. Frustrace a hněv jsou účinné, pokud lidi potřebujeme podnítit k tomu, aby něco zbořili. V případě Evropy však už demolice proběhla. Chceme-li se vyhrabat z trosek, o stavbě něčeho nového ani nemluvě, k tomu je třeba idealismus a energie směřující vpřed.

Případ Amerika

Situace v Americe byla stejně špatná, nebo vlastně ještě horší, protože jde o nejbohatší a nejmocnější zemi na světě. Válka proti teroru se stala prostředkem k obohacování lobbistů a velkých zbrojovek, a poskytla tak Baracku Obamovi ospravedlnění jeho projektu podrývání americké moci jak v zahraničí, tak i doma.

Obamova éra se stala dobou otevřené snahy přervat obě zvláštní pouta, která americký ethnos drží pohromadě, tedy kapitalismus i smlouvu. Od Obamacare až po mnohamiliardové obchody s obřími technologickými společnostmi jako Microsoft využívala tato administrativa svou moc důsledně k jejich upřednostňování na úkor trhu. „Sociální spravedlnost“ posloužila k tomu, aby se z Demokratické strany – a potažmo z celé federální vlády – stal nástroj praní špinavých peněz korporací a miliardářských nevládních organizací. Byl to tak účinný nástroj k podkopání důvěry v kapitalistický systém, až je těžké věřit, že nešlo o záměr.

Obama se také osobně snažil oslabit druhý základní pilíř Ameriky, když prohlásil, že věří v americkou výjimečnost, „stejně jako Britové věří v britskou výjimečnost nebo Řekové v řeckou“. Ve skutečnosti nepochybně věděl, že americký pocit výjimečnosti je jedinečným a tvůrčím prvkem národní totožnosti, který neslouží k šovinismu, nýbrž k udržení nesourodých a rozmanitých prvků pohromadě. Nejde jen o nějakou sympatii k vlastní zemi.

Eroze dvojice unikátních amerických charakteristik odhalila, jak je kulturní totožnost země oslabená, a vedla k řadě nešťastných (a dosud trvajících) debat o tom, zda lze Ameriku definovat jako bílou, křesťanskou, nebo jakkoli jinak. Když jsme se zřekli svých rolí světců a podnikavých cizinců, stali se z nás duchové.

Začal se také šířit tradicionalismus, přičemž korouhevníkem nostalgického národního konzervatismu se stal J. D. Vance. Nezávislá pravicová média přišla na to, nač tradiční média už dávno – že totiž finanční úspěch digitálním platformám zajistí publikum široké a povrchní, nikoli úzké a hloubavé. S cílem přitáhnout mezinárodní posluchačstvo zaujaly téměř všechny disidentské hlasy (od groyperů až po „heterodoxní“ osobnosti) protiamerický postoj.

Na levici doprovodili nekončící varietní čísla senátora Bernieho Sanderse jako vedlejší hvězdy Alexandria Ocasio-Cortezová a Zohran Mamdani a přitáhli mnohem víc posluchačů – málokterý z nich si přitom uvědomoval, že nabízená řešení pocházejí doslova z devatenáctého století. Popularita socialismu nepřestávala růst.

V Americe, tak jako i v Evropě, už prakticky neexistoval politik, který by apeloval na pocit, že máme cosi jako společný cíl, a snažil se inspirovat a mobilizovat většinu občanů.

Případ Izrael

A potom, skoro z ničeho nic, se všichni – elity i masy, staří i mladí, pravice i levice – najednou shodli, že problémem je… sionismus. Izrael je údajně výjimečným zlem, protože je to „etnostát“.

Na první pohled to vypadalo jako podivná odpověď na nejvýznamnější výzvu dneška, kterou je nebezpečně rychlý rozklad našich vlastních států. Nyní se ovšem ukazuje, že útoky na Izrael jsou ve skutečnosti útokem na národní totožnost jako takovou. Pokud totiž (jakožto národní hnutí) postrádá legitimitu sionismus, je třeba postarat se o to, aby za nelegitimní byla považována i Francie a Německo, mnohem mladší národy s dlouhou historií vyvolávání válek a dobývání jiných národů a území. Pokud sionističtí osadníci nemají právo žít v Palestině, kde nikdy dřív žádný národní stát neexistoval, kde Izrael vznikl jako židovská národní domovina, podle mezinárodního práva, a kde Židé dodnes praktikují stejné náboženství a mluví jazykem svých předků z doby před 3 500 lety, jakým právem mohou své země obývat občané Spojených států nebo Austrálie?

Sionismus se nestal terčem kvůli údajným zločinům izraelské vlády, když v odpověď na masakr ze 7. října 2023 nařídila invazi do Gazy. Skutečným důvodem je, že představuje to, o čem západní pravice prohlašuje, že po tom zoufale touží, ale nedokáže toho dosáhnout, a co by západní levice ráda definovala jako nemožné, totiž takový nacionalismus, který míří nikoli do minulosti, nýbrž do budoucnosti a dokáže hájit svůj vlastní partikularismus, jakož i chránit osobní a společenské svobody.

Zde jsou čtyři kritéria odolnosti svobodných společností, která k dnešnímu dni splňuje jedině Izrael:

 

1. Dokážete udržet svou demografickou strukturu? Izraelci hlasují pro svou budoucnost tím, že mají děti.
2. Dokážete se bránit? Izraelci jsou za obranu své země a svých bližních ochotni bojovat a pokládat životy, což o občanech jiných západních zemí ve stejné míře tvrdit nelze. Platí, že národy, které za své přežití nechtějí bojovat, zpravidla nepřežijí.
3. Jste šťastní? Podle všech průzkumů patří Izraelci k nejšťastnějším národům na světě, i když často bojují v krvavých válkách a Izrael je vším, jen ne pokojnou společností bez vnitřních konfliktů.
4. Žijeme ve světě, kde už národní úspěch nezávisí na tom, kdo má největší armádu nebo pracovní sílu: triumfují ti, kdo dokáží postavit nejchytřejší a nejsoudržnější týmy. Kdo má lepší vyhlídky – stát se sedmdesáti miliony obyvatel, kteří se potýkají s drogami, s obezitou a s miliony lidí odmítajících se přizpůsobit a často i otevřeně nenávidějících své sousedy a místní kulturu, anebo země s deseti miliony obyvatel, z nichž polovina, muži i ženy, absolvovala výcvik a sloužila v armádě, zatímco mnoho dalších celé dny bádá nad obskurním, komplikovaným právním textem?

 

Právě tato alchymie starého a nového, odvaha převzít kontrolu nad vlastním osudem a změnit běh dějin, je pro sionismus charakteristická. Tak se sionismus, který už svůj příslib Židům naplnil, stává technologií národní obnovy, která je teoreticky k dispozici komukoli.

Jako ilustraci stačí srovnat situaci dnešních západních zemí s vládou prezidenta Javiera Mileiho. Argentinským občanům předložil vyhlídku na nadějný experiment, v jehož rámci by se jejich země mohla stát i něčím víc než jen malebnou ekonomickou pustinou. Obvyklá volba byla mezi módní, ale zkorumpovanou levicovou oligarchií, která spolu s odbory vedla zemi k bankrotu, a tradičnější pravicovou oligarchií vlastníků půdy podporovanou katolickou církví a generály. Milei nabídl nové řešení, divoce idealistické a zároveň zcela pragmatické: radikální „šokovou terapii“, kterou každý rozumný člověk v Argentině považoval za nezbytnou, jenže žádný politik nikdy neměl kuráž ji prosadit.

Taková strategie oslovila nejen generaci mladých profesionálů, kteří se na amerických univerzitách seznámili s ekonomikou chicagské školy, ale i drobné podnikatele, kteří už měli dost nesplněných slibů a nekonečné stagnace. Šlo o zcela novou společenskou smlouvu, která Argentincům umožňuje cítit se zakořenění ve své kultuře a minulosti, ale zároveň osvobození od nejtěžších břemen, jež s „argentinskostí“ souvisejí. A inspirováni Mileiho vlastní neschopností posedět chvíli v klidu tak dnes pracují na uskutečnění vize radikálně odlišné, optimistické budoucnosti.

Jinak řečeno, Milei nabídl cosi jako sionismus pro Argentince. Li Kuang-jao vytvořil koncept sionismu pro Singapurce a Naréndra Módí praktikuje sionismus pro Indy. Tyto muže nespojuje jen upřednostnění nacionalismu před internacionalismem, tedy to, že své ideologie vybudovali na specifikách svých jedinečných kultur a trvali na tom, že musí zůstat oddělené a odlišné od ostatních. Jsou to idealisté hledící do budoucnosti a plní energie. A tato rovnováha mezi kulturním partikularismem, nekompromisním pragmatismem a inspirujícím, bezmála až nepochopitelným idealismem není nic jiného než sionismus.

Sionismus jako model

Pokud chcete oživit či vybudovat svobodnou společnost, která slouží pokroku lidstva ve vší jeho bídě i slávě a kterou tento pokrok žene vpřed, stojíte před dvojí otázkou.

Zaprvé, jste ochotni vnímat sami sebe jako součást národa, který se od ostatních nějak odlišuje a něčím vyniká? A zadruhé, chcete-li být nacionalisté, hledíte do minulosti, anebo do budoucnosti? Chcete se do minulosti vrátit, anebo v ní rozeznáváte obrysy budoucnosti?

Židé dva tisíce let snili o návratu do své vlasti, aniž byli schopni obnovit svou národní existenci. Právě proto je rozsah toho, co se sionistickému hnutí zdařilo, tak nepravděpodobný a ohromující, že si mnoho lidí sionismus představuje jako zlověstné spřísahání, za nímž musí stát nějaká říše disponující mimořádným bohatstvím a mocí, ať už jsou to – potají – Britové, Američané, anebo sionští mudrci.

Žádná taková vnější síla nikdy neexistovala. Moderní stát Izrael vyvstal z odhodlaného pragmatismu a nespoutaných nadějí několika tisíc mužů a žen, z národního úsilí po tisíciletí udržovaného při životě v každodenních modlitbách. Nikoli náhodou se slavný výrok Theodora Herzla, „Když to chcete, není to sen“, skládá ze dvou částí: z chtění, ale také ze snu.

Nyní je jen třeba najít vůdce, kteří pochopí, že úspěšný nacionalismus není šovinismus ani etnický supremacismus. Jde o to pochopit a přijmout skutečnost, že každý z nás nahlíží na svět skrze své vlastní jedinečné dějiny a ze svého vlastního jedinečného hlediska. Pokud je ztratíme, nebudeme osvobozeni, nýbrž oloupeni.

Příliš mnoho lidí žije po příliš mnoho generací odtrženo od svých kulturních pout na to, aby je snadno dokázali rozpoznat, natož nově vyjádřit. Je zapotřebí najít ty, kdo se nezaleknou obdivu k sionismu jako ke vzoru a důkazu, že jen skrze specifické dosahujeme univerzálního. Naše specifika nás totiž činí skutečnými.

Starověcí Židé odkázali světu koncept národa jako něčeho odlišného od kmene i říše, a z něj pak vyvstala moderní národní totožnost. Dnes jsme se ocitli v přelomovém okamžiku, kdy se náš život pod vlivem nových technologií radikálně mění. Stojíme před dvojí hrozbou rozpadu totožnosti a sebeuctívání. V sionismu Izrael nabízí světu model umožňující této hrozbě odolat a překonat ji. Neodmítejte ten dar ze strachu z něho, nebo proto, že vás dárce nesmyslně pohoršuje. Nepřipravte se o to, co si zasloužíte. Jak říkáme v jidiš, nutz gezunterheit – užijte si ho ve zdraví.

A nemáte zač.

/Text článku byl mírně zkrácen a mezititulky redakčně doplněny. Původní text je k dispozici na https://www.tabletmag.com/feature/zionism-for-everyone. Redakce děkuje Alaně Newhouseové za laskavé svolení uveřejnit jej v českém překladu./

/Přeložil a upravil Tomáš Suchomel./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2026)