Sněmovní volby 2025

Volby do Poslanecké sněmovny na začátku října 2025 byly rámovány různě – jako chvíle, kdy se rozhoduje o naší geopolitické orientaci, jako střet mezi odpovědností a populismem, jako rozhodování o tom, co je víc, zda okamžitý prospěch, či naděje na lepší budoucnost. Do značné míry byly však reprízou volebního střetu z roku 2021, a to i v téměř stejném personálním obsazení.

Následující článek přináší souhrnný pohled na volební výsledky – jde o pohled shora, doplněný v určitých momentech pohledem z regionů, obcí či dokonce okrsků. Není postaven na velkých kvantitativních analýzách, ty již přinesli nebo ještě přinesou jiní. Jak už je nicméně v Kontextech u tohoto typu povolebních textů zvykem, hodně pracuje s mezivolebním srovnáním jako s metodou, která nám může pomoci odhalit některé skrytější trendy. Zaměřuje se výhradně na volební dění, nikoli povolební – ­sestavování vlády či koaliční a opoziční strategie nekomentuje.

Volební účast

Letošní volby přinesly řadu překvapení. Jedno z nich se týkalo volební účasti – ta se totiž v zásadě přiblížila k hodnotám z druhé poloviny devadesátých let 20. století, o nichž jsme se před časem domnívali, že jsou už stěží dosažitelné. Letošní účast 68,95 % je nejvyšší od roku 1998, navíc jsou to třetí sněmovní volby v řadě, kdy roste – byla téměř o deset procentních bodů (dále p.b.) vyšší než v roce 2013. (Jen pro srovnání hodnoty volební účasti v minulých sněmovních volbách v době existence ČR – 2021: 65,43 %, 2017: 60,84 %, 2013: 59,48 %, 2010: 62,6 %, 2006: 64,47 %, 2002: 58 %, 1998: 74,03 %, 1996: 76,41 %.)

V podstatě se tak zopakovala účast z posledních dvou vyhrocených přímých prezidentských voleb (2023: 1. kolo 68,24 %, 2. kolo 70,25 %; 2018: 1. kolo 61,92 %, 2. kolo 66,6 %; 2013: 1. kolo 61,31 %, 2. kolo 59,11 %). Není vyloučeno, že právě zkušenost s přímou prezidentskou volbou, koncentrace na celostátní souboj dvou nebo tří kandidátů reprezentujících zcela jiné světy, vtáhla do volební soutěže jistý segment nevoličů a znovu či nově je naučila chodit k volbám v situaci, kdy vnímali a vnímají, že skutečně existují reálné alternativy. Časově by se to shodovalo právě se zkušeností z druhé přímé prezidentské volby a s ještě větším vyhrocením při souboji Pavel – Babiš v roce 2023.

Letos se v zásadě zopakovala situace z jiných voleb, kdy nejnižší volební účast byla na severu a severozápadě Čech (Karlovarský kraj, dnes již okřídlenými slovy Andreje Babiše „nejhorší úplně ve všem“, měl účast 60,74 %, Ústecký 61,96 %), nejvyšší na Vysočině (72,53 %), v Praze (71,44 %), v Pardubickém kraji (71,41 %) a ve středních Čechách (71,28 %). Ani obrovské osobní angažmá A. Babiše v Moravskoslezském kraji nedokázalo tuto oblast dostat z obvyklého třetího místa od konce (66,31 %). Přesto lze říci, že drtivá část krajů (10 ze 14) měla volební účast víceméně podobnou, v rozptylu tří procentních bodů. Je to zřejmě důkazem poměrně velké homogenity země a jednotnosti politické soutěže, kdy přes existenci různých krajských podob kandidátních listin byla soutěž vnímána celostátně.

O čem svědčí poměrně vysoká volební účast, která je sice stále ještě vzdálena třeba té německé (letos 82,5 %), nicméně vyšší než třeba francouzská (2024 cca 67 %)? Je zajímavé, že se neprojevuje únava z fakticky permanentních voleb. Vzhledem k tomu, že před časem panovalo přesvědčení, že nevoliči jsou spíše protisystémoví či přinejmenším hodně naštvaní, vidíme, že to tak nutně být nemusí – navýšení volební účasti o více než tři procentní body neznamenalo celkový propad stran, které spolu vládly většinu období po roce 2021. A stejně jako ve zvýšené volební účasti v roce 2018 byla spatřována jedna z hlavních příčin vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě, ještě vyšší účast v roce 2023 přinesla vítězství Petra Pavla. Jinými slovy, nevíme přesně, čeho je navyšování volební účasti signálem. Každopádně však už můžeme alespoň tušit, že není nutně výhodou jen pro populistické či extremistické strany.

Vítěz voleb

Vítěz voleb je tentokrát naprosto jednoznačný, bez jakéhokoli „ale“ – je jím ANO Andreje Babiše. V absolutních číslech získalo téměř o půl milionu hlasů víc než v roce 2021, do dvou milionů mu chybělo necelých šedesát tisíc hlasů (34,51 %, 80 mandátů). Podobně silný mandát získal naposledy v roce 2006 s ODS Mirek Topolánek (ten měl ještě o půl procenta a dva mandáty víc, nicméně při účasti nižší o padesát tisíc hlasů) a v roce 1992 při volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění s ODS Václav Klaus (2,2 mil. hlasů a 33,9 %, při účasti 85 %). Sami představitelé ANO byli tímto výsledkem překvapeni, jejich interní průzkumy jim ho nepřisuzovaly. Evidentně zafungoval efekt posledního týdne a přistupování nerozhodnutých k tušenému vítězi, pomohla i skutečnost, že A. Babiš se neumí a nechce dělit (zatímco Petr Fiala na mítincích vyzýval k volbě tzv. demokratických stran, ideálně SPOLU, A. Babiš ve vztahu k ostatním opozičním stranám totéž udělat nedokázal). Navíc se evidentně zúročila dlouhodobá kampaň, kterou řada vedoucích představitelů ANO skutečně „odmakala“. Na prvním místě je v tomto ohledu samozřejmě nutné zmínit A. Babiše. To, že byl v roce 2025 ochoten obětovat v zásadě veškerý svůj osobní život, či přinejmenším jeho výraznou část, kontaktní kampani, je přinejmenším pozoruhodné.

Není vyloučeno, že téměř pětatřicetiprocentní zisk, jemuž šel A. Babiš výrazně naproti, když závěr kampaně zasvětil mobilizaci všech nespokojených s Fialovou vládou, aby neriskovali propadnutí svého hlasu a dali jej ANO, byl příčinou poklesu SPD a propadu komunistů – ANO se tak paradoxně dostalo do méně komfortní situace, než kdyby mělo na výběr dva ze tří menších partnerů.

Podobně, jak to učiníme níže v případě SPOLU, podívejme se na výsledky ANO v regionálním srovnání. Hlasů mu přibylo ve všech krajích, ale ne zcela rovnoměrně. Téměř o deset procentních bodů narostly zisky ANO v Moravskoslezském (o 9,7 p.b.) a Karlovarském (9,4 p.b.) kraji a na Vysočině (9,4 p.b.). Naopak nejmenší nárůst se týkal Královéhradeckého (6,6 p.b.) a Středočeského (6,2 p.b.) kraje, a především Prahy (2,4 p.b.). On ten Karel (myšleno Havlíček – lídr v Praze a pro kampaň i ve středních Čechách) dost možná není až takový „bůh“, jak o něm před rokem po krajských volbách nadšeně tvrdil A. Babiš…

Z osmdesáti zvolených poslanců jich z původně nevolitelných míst bylo zvoleno šest – všichni muži, průměrného věku 57,5 roku. Příběh preferenčního hlasování byl zde tedy jiný než u dalších stran (viz níže) – uspěli v zásadě regionální a místní politici vesměs z posledních míst kandidátek (plzeňský, ústecký a olomoucký hejtman, plzeňský primátor a sokolovský starosta). Výjimku představuje olomoucký lékař a poslanec z předchozích období Milan Brázdil. Ostravský hejtman Bělica z posledního místa těsně zvolen nebyl, „doplatil“ totiž na obrovský zisk ANO v kraji, který ztěžuje překonání procentní hranice pro přesun na kandidátce (na své krajské kandidátce měl třetí nejvyšší počet preferenčních hlasů a celostátně v rámci ANO devátý nejvyšší, ani to však na posun ve velkém kraji nestačilo).

SPOLU na okraji útesu

Koalice SPOLU nedokázala zopakovat vítězství z roku 2021, celorepublikově ztratila 4,4 p.b. a za vítězem zaostala o více než 11 p.b. (2025: 23,36 %, 2021: 27,79 %). V mediálním šumu povolebního dění a interpretace volebních výsledků ale zaniklo, že tato ztráta nebyla regionálně rovnoměrně rozmístěná. Vzhledem k „překroužkování“ lídra v Moravskoslezském kraji a ministra financí Zbyňka Stanjury se téměř zdálo, že za to může on, případně ještě premiér, stranický předseda a jihomoravský lídr Petr Fiala, který krátce po volbách oznámil svůj odchod z čela ODS. Nicméně v těchto dvou krajích byla ztráta oproti roku 2021 nejmenší z celé republiky – na Ostravsku 2,7 p.b., na jižní Moravě 2,8 p.b. Menší než celorepublikový průměr byla pak ztráta SPOLU ve Zlínském, Ústeckém, Olomouckém a Středočeském kraji. Naopak největší byla v Praze (!), o více než 6 p.b., v Plzeňském a v Jihočeském kraji.

Zvláštní pozornost si zaslouží Praha. SPOLU zde sice znovu s náskokem zvítězilo, nicméně zatímco v roce 2021 mělo téměř dvojnásobek hlasů oproti tehdy společně kandidujícím Pirátům a STAN, tentokrát už je dělilo jen několik málo procentních bodů (pokud bychom zisky těchto dvou subjektů sečetli). Zdá se, že v případě Prahy se sešlo hned několik faktorů. Vedle těch celostátních hlavně nepřesvědčivý výkon v komunální politice (velká hrozba pro příští rok komunálních voleb!) a v zásadě nezměněná podoba kandidátky. Skutečně je rozumné, že nejmladšímu kandidátovi v první desítce bylo 40 let (navíc šlo o Jana Lipavského, který se na kandidátku dostal na poslední chvíli)? Že na prvních devíti místech bylo devět obhajujících poslanců? Dokáže z toho pražská ODS, která měla v první desítce sedm kandidátů, vyvodit závěry?

Po vyhlášení výsledků voleb a hlavně v dalších dnech se především v prostředí ODS rozšířila interpretace, podle níž lidovci nefér „překroužkovali“ ODS a koalici SPOLU využili jako výtah. A vyvozují se z toho předčasné závěry o budoucnosti této koalice. Nicméně i v tomto případě, podobně jako v jiných, je dobře oprostit se od dojmů a podívat se na čísla.

Celkem čtyři zvolení lidovečtí poslanci postoupili do sněmovny z původně nevolitelných míst – všichni na úkor výše postavených kandidátů ODS: Hayato Okamura, František Talíř, Jiří Vojáček a Marie Kršková. (Pro srovnání – v roce 2021 to byli čtyři lidovci na úkor ODS a další na úkor TOP 09, letos tedy šlo o ústup tohoto fenoménu.) Především je však důležité, že jsou to všechno celostátně či regionálně známé osobnosti, nejde o „přeskákání“ zcela neznámých lidí, kteří by za svůj úspěch vděčili jen lidovecké značce. Za zvláštní zmínku stojí případ zmíněného J. Vojáčka – tento ředitel Biskupského gymnázia Hradec Králové dokázal preferenčními hlasy přeskočit i výše postaveného lidovce, kardiologa. Vyvrátil tedy tradované přesvědčení, že lékař přebíjí vše, zvlášť když je k tomu ještě lidovec. Ne, zde evidentně známý a oblíbený učitel a ředitel dokázal překonat prestiž lékařské profese. To může být jedním z vodítek jak pro hledání vysvětlení, tak pro sestavování budoucích kandidátek, koaličních i nekoaličních.

Především je ale důležité se podívat na zvolené poslance ODS – z jejích celkem 27 úspěšných kandidátů jich hned šest bylo zvoleno díky preferenčním hlasům, z toho čtyři „na úkor“ svých spolustraníků z ODS. Úspěšný byl bývalý senátor, starosta a učitel Pavel Karpíšek, poslanec Libor Turek (ten získal mandát na úkor TOP 09, a to rozdílem pouhých 43 preferenčních hlasů), studentka a podnikatelka Lucie Bartošová, někdejší hejtman na Vysočině a pedagog Vítězslav Schrek (rovněž na úkor kandidáta za TOP 09), mladý právník Štěpán Slovák a poslanec a někdejší skokan na lyžích Jakub Janda (ten by nebyl zvolen, kdyby se neměnilo pořadí na kandidátce, a ve Sněmovně by tak místo něho zasedl lídr kandidátky v Moravskoslezském kraji Zbyněk Stanjura).

Za TOP 09 díky preferenčním hlasům přeskočila z nevolitelného místa pouze Zdeňka Blišťanová v Olomouckém kraji (na úkor stávajícího poslance ODS). Její umístění až na čtvrtém místě kandidátky, a to zvláště s ohledem na její loňské mimořádné nasazení a výkon spojený s povodněmi na Jesenicku, nicméně dokládá, že logika sestavování koaličních kandidátních listin a snad i neochota k překvapivým krokům mohla mít za následek, že koalice SPOLU neprojevila náležitou citlivost na společenské trendy a nálady, na což voliči v aktu jakési sebeobrany reagovali kroužkováním. 

Důležité je, že v případě téměř všech poslanců SPOLU nešlo o náhodné hlasy v důsledku celospolečenských kampaní. Svůj úspěch si odpracovali velkým nasazením v předvolební kampani, mnozí vedli její nejintenzivnější formu – door-to-door, tedy od dveří ke dveřím. V některých případech vyplynulo jejich původní umístění na nižší příčky z faktu společné koaliční kandidátky tří nestejně silných stran, ale u mnoha šlo o důsledek špatně fungujících vnitrostranických nominačních procesů, které neumějí odhadnout a posléze využít voličský potenciál kandidátů. Tento problém je evidentně vážnější u ODS. Ta tak může výsledek letošního kroužkování zkusit pochopit jako voličský vzkaz, že má hledat problém nejprve u sebe.

ODS má nově 27 poslanců namísto 34 z roku 2021, KDU-ČSL 16 namísto 23, TOP 09 9 namísto 14. ODS tak je na 80 % původního stavu, lidovci na 70 % a TOP 09 dokonce jen na 64 %.

SPOLU neslo jednoznačně největší tíhu vládnutí v předchozích čtyřech letech – mělo premiéra, ministra financí i předsedkyni sněmovny. Turbulentní časy spojené s řadou krizí (energetickou, dozníváním covidu, válkou na Ukrajině apod.) byly navíc pro vládu komplikované skutečností, že ji tvořilo hned pět (v závěru čtyři) subjektů, které měly přinejmenším částečně rozdílné představy o programových prioritách. Připočteme-li k tomu fakt, že se vláda pokusila – často úspěšně – o některé větší reformy či alespoň výraznější parametrické změny, je celkový výsledek SPOLU v zásadě překvapivě pozitivní. To, že je po volbách interpretován různě a rozhořely se debaty o starých mezistranických bolestech, je jiná otázka. Každopádně se ale zdá, že ve stávající podobě spolupráce tří více či méně rovnocenných stran s rozdílným vnitřním ustrojením, energií a voličskou disciplínou dosáhla maxima možného. Má-li pokračovat i do budoucna, bude zapotřebí hledat jiné formy a metody.

Stabilizovaný STAN a návrat Pirátů

Přestože je výsledek STAN často interpretován jako zklamání, opak je pravdou. Hnutí původně zakotvené v malých městech a obcích dokázalo rozšířit svůj záběr na liberální voliče po celé zemi včetně velkých měst, a zatímco v roce 2017 se do poslední chvíle sčítání hlasů třáslo, zda překoná uzavírací klauzuli (a ve volbách 2010 a 2013 si na samostatnou kandidaturu vůbec netrouflo), nyní mnozí odhadovali, že bude mít patnáct procent. Ano, tohoto zisku nedosáhlo, nicméně něco přes jedenáct procent (11,23 %) není vůbec špatný výsledek. Podobně se předpovídalo, že se nadproporčně velký poslanecký klub z roku 2021, vzniklý v důsledku výrazně neproporčního využívání preferenčních hlasů voliči pirátskými a „stanařskými“, po volbách scvrkne na méně než polovinu, ale tak dramatická změna nenastala, ubyla jen jedna třetina poslanců, namísto 33 jich je 22.

Otázkou samozřejmě je, jak bude koexistovat stranická struktura, v jejíž hierarchii mají stále hlavní slovo starostové větších obcí a menších či okresních měst, s poslaneckým klubem vzniklým „novou generací“ kroužkování. Z 22 zvolených poslanců totiž více než třetina (8) kandidovala na nevolitelných místech a za svůj mandát vděčí právě kroužkování. Průměrný věk této skupiny je 29 let, šest z osmi jejích členů jsou ženy. Není vyloučeno, že si vytvoří sdílenou identitu, která bude silnější než identita STAN. Anebo také ne – možná se uplatní i ve strukturách STAN (koneckonců, všichni zvolení jsou členy STAN či SLK) a člensky i organizačně z něj udělají spíše městsky-liberální strukturu. Což by koneckonců mohlo být v souladu s vizí Víta Rakušana či viditelné europoslankyně STAN Drahuše Nerudové.

Něco podobného se vlastně stalo i Pirátům. Pro ty skončila noční můra předchozích čtyř let, kdy se před minulými volbami viděli málem jako premiérská strana a skončili pro celé období se čtyřmi poslanci. Mnoho se napsalo o jejich politickém zmrtvýchvstání po odchodu z vlády, o strategii Zdeňka Hřiba, zdařilé kampani apod. Každopádně se stali čtvrtým nejsilnějším volebním subjektem s téměř devíti procenty (8,97 %) a nikoli už čtyřmi, ale 18 poslanci. Nicméně, jestliže u SPOLU tvoří „preferenční“ poslanci pětinu a u STAN něco přes třetinu, Piráti jich po volbách mají dvě třetiny (12 z 18), všechno ženy průměrného věku 40 let.

Proč zmiňuji průměrný věk a pohlaví? Protože tyto dvě charakteristiky byly fundamentem kampaní, které běžely online prostorem – kroužkuj ženu, kroužkuj mladé. U mnohých se to spojilo, někde ne. Vidíme, že Pirátům byly paradoxně „vykroužkovány“ ženy o více než dekádu starší, typicky nikoli čerstvé absolventky, ale ženy s nemalými životními zkušenostmi. A také byly v drtivé většině zvoleny ze druhých či třetích míst kandidátek. Nářky nad tím, kterak voliči přeskládali kandidátky, jsou falešné – jednoznačně šlo o špičkové stranické kandidátky, když byly nasazeny tak vysoko.

Zajímavé spíš je, že Piráty a STAN (a vlastně v tomto ohledu částečně i SPOLU) spojuje necitlivost při sestavování kandidátek. Doplatili na malý počet členů a odtrženost od společenských trendů – strany necítí, co se ve společnosti odehrává. Segmentem, který tyto subjekty reprezentují, podle všeho částečně hýbe vůle po větším zapojení žen a mladých lidí, dost možná i politicky neokoukaných. Kdyby to strany cítily, musela by vypadat čela kandidátek jinak. Ano, je možné, že jejich voličský svět je citlivější na některé fenomény, které svět ANO a SPD neřeší. Ale to přece víme už dávno – jinak citliví byli vždy voliči ČSSD, kteří pár měsíců poté, co byl David Rath na ulici zatčen s mnohamilionovým úplatkem, dopřáli ČSSD vítězství ve středočeských krajských volbách. A. Babišovi by dost možná odpustili i vraždu, když mu tolerují finanční machinace apod.

Babišovi skuteční a zamýšlení minoritní partneři

K velkým poraženým těchto voleb patří Tomio Okamura a jeho SPD. Jde o druhé volby v řadě, kdy zažívá pokles volební podpory, tentokrát na méně než osm procent (7,78 %) – je v zásadě tam, kde v roce 2013 začínal (6,88 %). Sny o patnácti procentech se nesplnily, přestože uzavřel spojenectví se třemi programově podobnými subjekty. Každému z nich přepustil alespoň jedno křeslo (po jednom PRO a Trikolóra, Svobodní dvě), všechny tři mají ve Sněmovně své stávající předsedy, a k lidem alespoň částečně mimo strukturu SPD je třeba připočítat i bezpartijního Miroslava Ševčíka. Samotná SPD tak má deset poslanců, což je ještě méně než v dosud nejslabším roce 2013. Ve zrychlené podobě se odehrává to, co zažili už komunisté: po tři a více volebních období se stejnými lidmi v čele se protestní étos udržuje těžko. A je otázkou, zda SPD nebude následovat osud komunistů – svou podporou případné Babišově vládě může dokráčet v příštích volbách mimo sněmovnu. Ostatně i stávající procenta má téměř stejná jako komunisté ve svých posledních úspěšných volbách 2017.

Poslední stranou, která překonala uzavírací klauzuli, jsou Motoristé sobě (6,77 %, 13 mandátů). Tento subjekt kombinující hned několik politických světů (ex-ODS, ekosystém Institutu Václava Klause, prvovoliči fascinovaní jednoduchostí některých hesel, svět silných a rychlých řešení apod.) potvrdil jednu ze zákonitostí české polistopadové historie: téměř v každých volbách (výjimkou byly roky 2002 a 2021) projde do Sněmovny nějaký nový subjekt. I když o kdovíjakou novotu často nejde, v případě Motoristů je jednou z předních tváří strany Boris Šťastný, bývalý vlivný poslanec ODS, a mandát získala i někdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Z nevolitelných míst zde nebyl zvolen nikdo (u SPD jeden kandidát). Je tak zřejmé, že voliče nepřitáhli ani tak osobnostmi, jako spíš svou celostátní identitou. Svědčí o tom i relativně vyrovnané regionální výsledky, stejně jako skutečnost, že jejich podpora v obcích různé velikosti zůstává víceméně konstantní. To může být výhoda i nevýhoda. Výhodou může být nezávislost na specifických regionálních podmínkách, které nemusejí zohledňovat, nevýhodou extrémní zranitelnost celostátním děním.

Z neúspěšných se zmiňme o komunistickém pokusu o facelift. Koalice STAČILO!, sebevědomá po úspěchu v evropských a krajských volbách (v Kontextech jsem však před rokem upozorňoval, že oproti slabému roku 2020 jde jen o nepatrné zlepšení), která se už viděla ve vládě a s předstihem účtovala se svými oponenty, měla zbytečně radikální program, který nepřilákal nikoho nad rámec těch, kdo by jim hlasy hodili tak jako tak, a (naštěstí) zbytečně vystrašil ostatní. Nebývalé také bylo, že Stálá rada České biskupské konference ve svém prohlášení poprvé přinejmenším za posledních dvacet let jednoznačně pojmenovala stranu, která chce omezit náboženskou svobodu, a věřící vyzvala, aby nevolili ani ji, ani ty, kdo s ní chtějí spolupracovat. Zdá se, jako by autor textu prohlášení znal exkomunikační dekrety Pia XII. z roku 1949, kterými byli za vyloučené z církve prohlášeni všichni, kdo podporují komunistickou ideologii, příp. pastýřský list našich biskupů z června 1949, kterým jasně označili vládnoucí komunistickou stranu za církvi nepřátelskou. STAČILO! zřejmě nepomohla ani zvýšená volební účast: získala 4,30 % (nárůst oproti KSČM z roku 2021 jen o 0,6 p.b.). Volební neúspěch to však nevysvětluje: i kdyby volební účast zůstala na úrovni roku 2021 (takže by hlasovalo zhruba o tři sta tisíc voličů méně) a voliči komunistů by přišli všichni, zisk STAČILO! by činil jen asi 4,5 % hlasů. 

Repríza roku 2021 – vláda vs. opozice?

Ačkoli volby 2025 přinesly oproti předchozímu období dramaticky jinou většinu v Poslanecké sněmovně a bývají tak interpretovány jako velká prohra stávající vlády, skutečnost je složitější, mimo jiné i v tom, že se od posledních voleb částečně proměnila identita některých aktérů.

Strany Fialovy vládní koalice nedokázaly oproti předchozímu období získat hlasy navíc (v absolutním i procentním vyjádření), nicméně, jak uvidíme, ani neztratily. V roce 2021 získalo pět později vládních stran celkem 2 333 681 hlasů (43,41 %). Pokud bychom k nim připočítali Stranu zelených, která v roce 2021 kandidovala samostatně a letos na kandidátkách Pirátů, bylo by to 2 387 024 (44,40 %). V roce 2025 to bylo absolutně ještě víc – 2 449 395 hlasů, nicméně procentně „jen“ 43,56 %. Tento rozdíl necelého procentního bodu nevysvětluje velkou změnu mandátů.

Tu pochopíme při pohledu na někdejší sněmovní a mimosněmovní opozici. Vymezíme-li ji stranami jako ANO, SPD, KSČM (dnes STAČILO!), Motoristé, SOCDEM (dříve ČSSD), Přísaha, dnešní Paroubkova ČSSD, Trikolóra, Svobodní, Volný blok a vrábelovská ČR na 1. místě, vidíme, že tento svět získal v roce 2021 2 887 876 (53,7 %) hlasů a v roce 2025 3 083 971 (54,83 %). Zatímco v roce 2021 z této části spektra zůstaly mimo sněmovnu strany s celkovou podporou přes 17 %, v roce 2025 jen necelých 6 %.

Kritici předhazující Fialovi a jeho vládě, že neunesla vládní zodpovědnost, by se měli nad těmito čísly zamyslet. Skutečně někdo čekal, že agenda jako důchodová reforma, konsolidace veřejných financí, podpora veřejnoprávních médií nebo podpora Ukrajiny v konfliktu s Ruskem přesvědčí voliče Volného bloku, KSČM apod., aby přešli na vládní stranu?

Vysvětlení protestního hlasování se leckdy hledá i v logice regionálního rozvoje. Napomáhá tomu (výše prezentovaný) pohled na krajské výsledky, z něhož se zdá, že výraznou podporu stranám, jako je ANO, vysvětluje odlehlost regionu od centra, jeho nerozvinutost, špatná dostupnost veřejných služeb, sudetské dědictví apod. Tak jednoduché to ale není. Podívejme se na situaci ve čtvrtém největším městě – v Olomouci. Jde o krajské město s vlastní fakultní nemocnicí, hustou sítí MHD, velkým počtem středních škol, respektovanou univerzitou apod. Zde – podobně jako ve zbytku republiky – zvítězilo ANO s cca 30,12 % hlasů. Dohromady s SPD, Motoristy a STAČILO! získalo 47,76 % hlasů. Nicméně sestoupíme-li o úroveň agregace níž, na úroveň okrsků, najdeme i takové případy, jako je sídlištní okrsek č. 36 na jihu města, nedaleko fakultní nemocnice. Zde ANO získalo 51,1 %, SPD 9,69 %, Stačilo 5,94 % a Motoristé 4,18 % – celkem tedy obtížně uvěřitelných 70,91 %. V tomto případě evidentně nešlo o voličský protest proti nedostupnosti veřejných služeb. Do hry zřejmě vstupují faktory, jako je nespokojenost s vlastním životem, srovnání s ostatními, očekávání, že za životní rozhodnutí jednotlivce má být zodpovědný stát, apod.

Problémy volebního zákona

V roce 2025 se ukázaly některé problémy spojené nejen s novelou volebního zákona z roku 2021, ale i s dlouhodobou podobou volebního zákona jako takového.

Mediálně nejviditelnější byly spory o kandidaturu tzv. skrytých či nepřiznaných předvolebních koalic – zejména v případě STAČILO! (prázdná slupka STAČILO!, dále KSČM, ČSNS a SD-SN), SPD (ve spojení se Svobodnými, PRO a Trikolorou) a Pirátů (a jejich spolupráce se Zelenými). Po sérii rozhodnutí krajských soudů, které se více či méně konzistentně vypořádaly s poměrně jednoduchým faktem, že volební zákon definici koalice v zásadě nepřináší, nakonec v expresní lhůtě rozhodl Ústavní soud, který v podstatě potvrdil svůj nález z roku 1996, podle něhož je předvolební koalicí ten subjekt, který se tak sám označí.

Pikantní je, že jednu ze žalob na tyto nepřiznané koalice (konkrétně na Piráty a Zelené) podala Přísaha Róberta Šlachty, která na svých kandidátkách sama měla členy hned několika jiných stran – Hlas samospráv, Nezávislí, Hnutí PES, Změna 2020. Jeden z nich (Jiří Zimola) je dokonce předsedou takto zapojené strany. V čem je to pikantní? Ukazuje to totiž na obtížnou řešitelnost problému nepřiznaných koalic jazykem volebního zákona.

Co je to koalice, se zdá být intuitivně zřejmé: deklarované spojenectví se společnou taktikou a strategií podle předem stanovených pravidel, většinou i s definovanými parametry spolupráce, řešení problémů apod. Snaha převést to do jazyka právního předpisu však naráží na prakticky neřešitelné problémy. Je definicí kandidatura členů z různých stran? Proč by ale nemohl kandidovat člen strany, který třeba se stávajícím postupem vlastní strany nesouhlasí a chce si vytvořit podmínky pro budoucí postup? A označíme-li kandidaturu členů jiné strany za znak koalice, co s nestraníky? Je-li definičním znakem koalice podepsané memorandum o spolupráci, co s podporou jen vyslovenou, nepodepsanou? Máme řadu případů malých stran, které se rozhodnou nekandidovat a podpořit jinou, jim blízkou stranu. Je to koalice, nebo ne? Má snad být znakem koalice finanční podpora jiného subjektu? V čem se liší od podpory ze strany jiné fyzické či právnické osoby? Právním jazykem nelze napsat smysluplnou definici koalice tak, aby se vztahovala právě jen na ty případy, na které se vztahovat má, a aby ji nebylo možné snadno obcházet. Již nyní lze litovat toho, kdo se pokusí napsat v tomto smyslu novelu volebního zákona.

Částečně ve stínu debat o koalicích zůstal vážnější problém volebního zákona, a sice stávající konstrukce prvního a druhého skrutinia, uzákoněná v uspěchané (ona ale uspěchaná být musela, vzhledem k tomu, jak krátce před volbami tehdy ústavní soudci rozhodli) reakci na nepodařené rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2021 rušící d’Hondtovu metodu. Jednu z nejférovějších metod, co se týče převodu hlasů na mandáty, která v zásadě nezvýhodňovala malé ani velké, tehdy neprávem nařkli z toho, že v těchto přepočtech působí nespravedlnosti. Ústavní soud poté dost nesmyslně nevyřešil největší problém, totiž způsob konstrukce volebních krajů, které odpovídají (byť nikoli nezbytně) vzájemně nevyrovnaným krajům samosprávným. Právě skutečnost, že se v jednom kraji rozděluje 25 mandátů a v jiném 5 či dokonce jen 4, nutně musí vést k deformacím.

Před čtyřmi lety jsem upozorňoval, že Ústavní soud vykládá zásadu poměrnosti stanovenou v ústavě příliš jednostranně. Se znalostí interpretací volebních výsledků jsem tvrdil, že pro mnohá místa je důležitější celkový počet poslanců než jejich stranická příslušnost. A přesně tento problém se nyní ukázal. Do roku 2021 volební systém silně garantoval poměrnost zastoupení krajů (v rámci možností, vzhledem k jejich různé velikosti), kterou upřednostňoval před poměrností volebních výsledků celkově (vzpomeňme na rok 2006, kdy Strana zelených měla za 6,29 % hlasů 3 % mandátů a KDU-ČSL za 7,22 % hlasů víc než dvojnásobek – 6,5 %, a to vše díky odlišnému regionálnímu rozložení voličské podpory). Nyní upřednostňuje poměrnost volebních výsledků celkově, nicméně výsledkem je, že se píší články s názvy jako „Volební systém znevýhodňuje malé kraje: Je třeba změna?“. Lze si přát důkladnou debatu nad konstrukcí dvou skrutinií, podobou volebních krajů apod., je ovšem otázkou, zda k ní bude v nově zvolené dolní komoře vůle.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2025)