Spiklenci devatenáctého století
Tajné spolky v díle Eugena Lennhoffa

Zájem nejen o svobodné zednáře, ale i o další tajné společnosti všeho druhu byl samozřejmostí vždy, také ve 20. století, v době meziválečné. Tento „hlad po tajemstvích“ byl zčásti ukojen překlady knih svobodného zednáře a novináře Eugena Lennhoffa, který žil v Rakousku. Do češtiny byly převedeny hned tři jeho publikace, Svobodní zednáři (Aventinum 1931), Tajné politické společnosti (Josef R. Vilímek 1932, první díl znovu 1998!) a Posledních pět hodin Rakouska (Sfinx – B. Janda 1938). 

Kniha Tajné politické společnosti je pozoruhodný text také díky překladu. Ten pořídil zakladatel české „mystiky“ a domácí propagátor okultních směrů i jógy Karel Weinfurter (1867–1942), autor velice čteného díla Ohnivý keř čili odhalená cesta mystická, které bylo mnohokrát vydáno a též přeloženo do angličtiny i němčiny. Weinfurterovo dílo původní, překladatelské i organizační je obdivuhodné. Zdeněk Vojtíšek o něm napsal: „Karel Weinfurter je autorem více než šedesáti spisů, především nábožensky naučných a popularizačních, ale též několika pohádkových knih, beletrie a odborné knihy v oblasti entomologie. Přeložil více než 40 titulů náboženské literatury. Mezi nejvýznamnější díla patří kromě Ohnivého keře též Mystický slabikář (1930), Bible ve světle mystiky (11 řad v letech 1929–1930), Astrologie všeobecná, Astrologie specielní (obě 1931), Druhý mystický slabikář (1932), Mistr Ramakrišna I.–II. (1933), Paměti okultisty, Tajné společnosti okultní, mystické a náboženské (obojí 1933). Kromě Mulforda překládal Vivékánandu, Blavatskou, Kerninga, Bruntona, Bhagavadgítu (z angličtiny, 1926) a další.“ Překlad E. Lennhoffa byl tudíž pro Weinfurtera něco jako „bokovka“. Na druhé straně zřejmě odpovídal jeho širokospektrálnímu zaměření.

Zpět k tajným společnostem dlouhého 19. století (Lennhoff se posouvá v některých případech – Irsko, USA – až do 20. let 20. století). Před čtenářem definují ilumináti, děkabristé, karbonáři, ale také tajné čínské společnosti, srbské spolky či Ku-klux-klan. Překlad knihy o tajných společnostech uspokojil ve třicátých letech nejeden čtenářský zájem. V první řadě jde zejména o podobu zvídavosti či lépe zvědavosti, která překračuje ve dvacátém století všechny změny režimů. Svobodní zednáři a jim podobné skupiny budou předmětem zvědavosti asi vždy, protože jistá utajení společenstevní struktury nebo obřadů jsou živnou půdou pro obrazotvornost i pro konspirační teorie. Jakkoli k dějinám tajných uskupení přistupuje E. Lennhoff z perspektivy takřka vědecké (například se občas odvolává na výzkum a vědecké studie), tím, že se zabývá odhalováním různých zasvěcovacích praktik, probouzí čtenářovu imaginaci. Značným přínosem knihy je rovněž tematizace nejen evropských reálií (zde snad nejméně probádaná je oblast působení iluminátů), ale i mimoevropských skupin, které se politicky angažovaly: zde vyniká autorský zájem o čínské dějiny 19. století, zkoumající historické podloží a praktiky uskupení „Hung“, které dává autor do přímé souvislosti s proticísařskými povstáními kolem tzv. opiových válek a s boxerským povstáním. Český čtenář a zájemce o východní dějiny byl obohacen, neboť si mohl uvědomit složitost situace v tehdejší Číně: nešlo totiž jen o války oficiální mandžuské dynastie Čching proti Britům, ale též o vnitřní „občanskou“ válku s čínskými radikály, kteří chtěli císaře svrhnout. Jednalo se o povstání tchaj-pchingů (1850–1871), v podstatě rolnickou vzpouru proti vládnoucí dynastii, jejíž ideologií byla zvláštní forma křesťanství – náboženský vůdce Chung Siou-čchuan založil novou „Nebeskou říši“, nezávislý stát, kontrolující některé provincie. Rebelové ohrožovali i Peking; po mnohaletých bojích byli poraženi čchingskou armádou s pomocí britské a francouzské armády. Celkové ztráty na lidských životech se odhadují mezi 25–30 miliony! Asie tedy příliš nezaostává za Evropou. Boje u Nankingu jsou navíc líčeny značně sugestivně, což jen podtrhává význam těchto vybraných kapitol z čínsko-evropských a vnitročínských vztahů. Podobně zachází Lennhoff také s prezentací Ku-klux-klanu v USA, kde dokládá jak různé fáze jeho organizace, tak všemožné utajované a „noční“ praktiky. Vystihl rovněž nejen poměrně známou averzi amerického spolku proti Afroameričanům, ale také málo známou averzi protikatolickou.

Pro českého čtenáře bylo patrně vždy zajímavé vylíčení italské karbonárie. Obecně jsou současní historikové zdrženliví ohledně přesných znalostí karbonářských obřadů (konečně, byly to přece jen tajné spolky!). Poměrně dobře je ale doložitelná jejich činnost politická, což se projevilo zejména v protihabsburských povstáních italských měst na počátku dvacátých let 19. sto­­letí. Současní badatelé se ovšem věnují nejen utajeným rituálům, ale celé škále problémů, politických i sociálních. Podle současného poznání byli karbonáři tajná společnost s hierarchickým uspořádáním, která se inspirovala zednářskou lóží (uhlí symbolizovalo zář, kterým se udržuje prapor svobody, mezi sebou si říkali „dobří strýci“, což zvláště dnes zní poněkud familiárně). Dalo by se říci, že to bylo hnutí liberální, které si v Itálii kladlo za cíl vyhnat Rakušany a nastolit konstituční systém. Po rozdrcení revolucí v Itálii odešlo mnoho Italů do vyhnanství, dostali se tedy i do Francie a jiných evropských zemí. Přes Paříž se karbonářská síť roztáhla do řady dalších měst. Specifickým karbonářem se stal Giuseppe Mazzini, který je dobrým příkladem mezinárodního revolucionáře, jenž byl vypovězen i z Francie. Rituály zůstávaly i v Mladé Itálii, ale ve zjednodušené podobě, činnost se současně upíná na přípravu revoluce. Mezinárodnímu revolucionářství té doby velice prospělo vydání slavného díla Philippa Buonarrotiho Conspiration pour l’Égalité dite de Babeuf (Spiknutí za rovnost nazývané Babeufovo), které vytvořilo revoluční legendu, jež byla aktualizovaná plánem nové společnosti a výzvou ke zrušení soukromého vlastnictví a nastolení spravedlivé společnosti. Buonarroti rovněž rehabilitoval robespierrovské dědictví a také teror jakožto mocenský systém. Byla to tedy kniha historická a současně profétická. Buonarroti byl považován za rádce a učitele evropských tajných spiklenců. Podle Bronislava Baczka se ve dvacátých a třicátých letech 19. století vytváří revolucionářství jako kolektivní zkušenost (s jedněmi proti druhým), přičemž jednotlivé formy spiklenectví se od sebe liší. Konspirace byla přitom „riskantní a úmorná práce nutná k zajištění bezpečnosti schůzek, dodržování tajných komunikačních kódů, zachování úkrytů, kde se daly vyzvednout zbraně, a k provádění výcviku, jemuž se museli členové spolku podrobit“. Karbonáři i jejich pokračovatelé se potýkali s problémem rozšiřování svých řad, s problémem zrady a prozrazení svých spikleneckých plánů, s problémem infiltrace policií. Dodnes ale můžeme obdivovat utajenou strukturu: základní buňky (zvané „trh“), hierarchicky uspořádané mezistupňové články rozdělené do sekcí, řídící výbor. Šlo o pravidelná setkávání, formu sociálního styku, udržování přátelství a družnosti, což posilovaly iniciační obřady. Za hlavní ctnosti se považovaly čest a věrnost, za největší ohavnost (nepřekvapivě) byla považována zrada a vyzrazení členů společnosti policii. To je možno považovat za jeden ze základních principů, což dokládají i pozdější případy (Auguste Blanqui). Karbonáři byli hlavně studenti, mladí duchovní, nižší důstojníci, postupně sílila účast řemeslníků. Člověk se stává revolucionářem především proto, že je proti nějaké moci a nějakému režimu – i jeho sen o lepší společnosti vyrůstá z odmítavého postoje k existujícímu řádu.

Jak jsem již uvedl, Lennhoff do své knihy nezařadil kapitolu o svobodných zednářích patrně proto, že si uvědomil, že mu stojí za zvláštní zpracování. Je to opravdu namístě, protože se dá říci, že v mnoha ohledech byli zednáři vzorem dalším tajným spolkům a organizacím jak na sklonku 18., tak v 19. století. Podle Lennhoffa sice byla karbonárie slučována se zednářstvím účelově, například v papežské bule „Ecclesiam“ z roku 1821, ale uvádí jako fakt, že se jednotlivé osobnosti angažovaly v různých spolcích, včetně zednářských lóží. Označuje karbonářství jako „lidové zednářství“, ale uvědomuje si jejich odlišnost. Přesto například tvrdí, že hlavou zednářů byl i revolucionář Giuseppe Garibaldi, který dokonce označoval členy lóží za vybranou část italského národa. O Mazzinim píše toto: „Při pohřbu Mazziniově 17. března 1872 viděl Řím poprvé zednářské korouhve ve svých ulicích. Ve slavnostním smutečním průvodu se ubírali z Piazzy del Popolo ke hřbitovu členové Velkého orientu, který se po dobytí Říma přestěhoval z Florencie do hlavního města.“

Předností knihy E. Lennhoffa je schopnost výstižného a barvitého popisu jednotlivých událostí, zejména revolučních. Vypravěčské schopnosti autorovy se projevují při líčení přechodu tajných spikleneckých setkání ke konkrétním
akcím, ať již v Neapoli, Piemontu, Petrohradu nebo v čínských kantonech. K silným stránkám jeho stylu patří také výstižné charakteristiky postav, ať již tajných spiklenců nebo těch, kteří proti nim bojují (příkladem za všechny budiž silně kritizovaný Klemens Metternich). Jakožto svobodný zednář měl Lennhoff silné zalíbení v obřadech a pokoušel se vystihnout i obřady nezednářských spolků, které se ovšem nechaly zednářskými rituály často inspirovat. Čtenářsky atraktivní byly jistě i obrázky zařazené do knihy jako symboly spolků, portréty spiklenců, případně listiny dokumentující jejich pronásledování. Případný čtenář knihy, i ten, který se příliš ne­orientoval v problematice, mohl navíc ocenit celosvětový rozhled autora a poměrně široké časové rozpětí, v němž sledoval zvolené společnosti (irské spolky sleduje v průběhu 150 let, čínské v ještě delším). Čtivost textu patří jistě k přednostem práce, která nesleduje „vědecký záměr“, ale spíše vědecko-popularizační.

Jak jsem napsal na začátku, Eugen Lennhoff své kulturní dvojdomí projevil nejen jako historik tajných společností, ale také jako novinář a svědek. Jeho práce o posledních pěti hodinách Rakouska se totiž netýká rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, ale událostí Anšlusu Rakouska o dvacet let později, v roce 1938. Jedná se o vzrušující reportáž, v níž popisuje s „mikroskopickou přesností“ okamžiky, které následovaly po vyhlášení Hitlerovy anexe až do chvíle, kdy na rakouské území vstoupila ozbrojená moc Třetí říše. Tato napínavá reportážní kniha se už samozřejmě netýká devatenáctého století, ale pokračování pohnutého osudu střední Evropy včetně historie organizací a institucí, k nimž Eugen Lennhoff přináležel – svobodného zednářstva a vídeňských listů Telegraph a Echo. Vztah k minulosti tu ovšem je – poslední dekády 19. století jsou svědkem rakouské nacionální a antisemitské politiky rytíře Georga von Schönerera (mimochodem v 60. letech správce schwarzenberského panství v Čechách), autora hesla „Ein Volk, ein Reich“. Sám Lennhoff uprchl před nacisty do Londýna. Dvacáté století tak zažilo rozpad nejen Rakouska starého, říše minulosti, ale i jeho „nástupnického státu“, samostatného Rakouska.

Význam politicko-revolučně-náboženských uskupení ve střední Evropě se udržuje díky konzervativní metternichovské linii do roku 1848, pak se začínají vytvářet standardní politická uskupení stranického typu, která radikalismus oslabí. Politický liberalismus a jeho hlavní ústavní princip se stane sdíleným mainstreamem, který až v sedmdesátých a osmdesátých letech vystřídá populistická, nacionalistická a antiklerikální vize společnosti. Standardní dobou „tajných společností“ zůstává tedy třicetiletí po francouzské revoluci, matrici všech revolucí. Lennhoffova kniha je ale nadčasová – ukazuje celosvětový rozměr bojovného revolucionářství, jeho paranáboženský charakter, jeho celosvětovou dimenzi, při všech myslitelných rozdílech. Nemůže být ale pochyb o tom, že „tajné revolucionářství“ získalo ve dvacátém století řadu dalších podob – od polooficiálních gangsterských skupin toužících po změně režimu přes blízkovýchodní teroristické organizace až po pacifistické spolky vyhlížející budoucí ráj. 

Ukázky z díla

Karbonáři na Špilberku

Od tribunálu v Benátkách a v Miláně bylo vyneseno více než 25 rozsudků smrti, které byly pak císařem proměněny v dlouholeté a částečně doživotní tresty vězením. „Gazette Milanese“ ze dne 21. ledna uveřejnila hubené výsledky o získání důkazů. Ač bylo vynaloženo tolik námahy sehnati drtící materiál, nebylo přece možno dokázati nic, než „jakýsi vzdálený pokus k přípravám“, a většině k smrti odsouzeným se nepodařilo dokázati ani tolik.

Opona zapomenutí se snesla asi za touto tragédií, která tehdy poutala skoro denně, a která četnými popravami v celém světě otupené lidstvo nemohla již ani mnoho vzrušiti. Ale přišel k tomu ještě díl druhý: mučivá krutost v provádění trestů v kasematách brněnského Špilberku, který za léta později sám Sylvio Pellico ve svém díle „Moje žaláře“ na věky označil znamením vypáleným.

Špilberk byl nejstrašnějším rakouským žalářem. Ale pro Italy byl ještě děsnějším proto, že císař dal užíti nejhrubších metod, a referent vídeňské státní rady, dvorní rada Münch z Belling­hausenu, na jehož vůli spočíval osud nešťastníků, byl člověkem pudů přímo sadistických.

Bylo užíváno všech možných zostření trestu. Odsouzenci byli přikováni v jednotlivých úzkých, vlhkých kobkách na řetězy, byla jim dávána nejhorší strava a musili spát na holých prknech. Jejich utrpení bylo tak hrozné, že ředitel vězení, jakož i dozorce Schiller, kterého Pellico tak láskyplně líčí, a také lékař, byli uchváceni soucitem a svolili k ulehčení. Ale bylo to potom zapověděno. Také ulehčení, k nimž svolil velmi lidsky cítící guvernér moravský, hrabě Mitrovský, byla odvolána. Podlízavý dvorní kaplan, Štěpán Pavlovič, udával tyto lidské úředníky. Byl zúmyslně císařem vyslán do Brna, aby na vězních vyzvídal pod maskou duchovního vůdce, aby na nich vymámil přiznání, která snad při dlouhém procesu zatajili. Od tohoto člověka žádal císař zrušení zpovědního tajemství.

Čím déle vazba trvala, tím ničemněji bylo zacházeno s vězni. Šli tak daleko, že před okny kasemat zbudovali zeď, aby nešťastníkům odňali trochu vyhlídky na město a okolí. Dvorní rada Münch měl vždy stanovisko odmítati veškeré žádosti o milost. O Confalonieriho usilovala za vedení arcibiskupa milánského Gaisrucka celá duchovní elita Itálie. Slavný Alessandro Manzoni sepsal několik proseb. Byly právě tak odmítnuty, jako prosba o milost rodiny Sylvia Pellica a hraběnky Confalonieriové, která na smrt nemocná zápasila až k trpkému svému konci za milovaného svého manžela.

Teprve za osmnáct měsíců po její smrti dal císař oznámiti Confalonierimu truchlivou zprávu. Pellico a ostatní nemohli po celou dobu svého žalářování ani zvěděti, zda jejich rodiny jsou dosud na živu. Nesměli ani dopisovati ani čísti, dokonce i bible jim byla odňata. (s. 194–196)

Povstání děkabristů

Poslední shromáždění spiklenců mělo bouřlivý průběh. Byl předčítán manifest, který mluvil k národu o zatímní vládě. Prohlašoval: svobodu tisku a vyznání, zrušení nevolnictví, postavení všech stavů na stejnou úroveň, odstranění monopolu a vojenských kolonií, zkrácení vojenské služby, milice, zveřejnění soudního řízení, zavedení porot a tak dále.

Pokoj Rylejevův byl přeplněn. Knížata Trubeckoj, Obolenskij, Sčepin-Rostovski, Beztužev, plukovník Bulatov, Puškin byli rovněž přítomni a rovněž i básník Küchelbecker, přítel Puškinův, který r. 1820 navštívil v Německu Goetha a při­nesl mu pozdravy od Klingera. Potom praporečník Odojevski, setník Jakubovič, poručíci Arguzov, Panov a námořní kadet Děrov. Konečně byl přítomen poručík mimo službu Kachovski, který se chtěl ujmouti úlohy usmrcení Mikuláše. Řekl, že může přinésti tuto oběť, že nemá na světě nikoho. Volal do shromáždění: „S vámi, lidumily, nelze nic vyřídit – musíme vraždit!“ Volal tak k zděšení většiny přítomných, kteří byli k násilnostem naladěni méně.

Dávno po půlnoci se teprve rozcházeli. Mrazilo je. Byli naplněni temnou předtuchou. Jenom z mladíka Odojevskiho vyrazil živelně vnitřní jeho oheň: „Zemřeme, a jak krásná bude smrt!“

Beztužev byl první, jemuž se podařilo s pomocí knížete Sčepina-Rostovského příštího jitra pohnouti moskevský pluk proti Mikulášovi. Řekl totiž mužstvu, že se stal ohromný podvod, a že pravoplatný car Konstantin se naprosto nevzdal trůnu. Od oddílu k oddílu spěchali s planoucími výpověďmi a vyzývali vojsko, aby táhlo na Senátní náměstí. Generál Friedrichs, který chtěl zamezit vzpouře, byl zabit. Po Beztuževovi a moskevském pluku vyrazil kníže Obolenskij se svými myslivci. Potom následovala setnina námořníků. Vojsko utvořilo čtverec okolo Petrova pomníku. Vtom přispěchal tryskem generální guvernér Miloradovič, aby napomenul vojsko k rozumu. Byly na něj hrozivě namířeny pušky. Aby generála zachránil, chopil se Obolenskij uzdy jeho koně a vrazil zvířeti do břicha bodák. Ale vtom již Kachovski vystřelil a Miloradovič klesl. Také plukovník Stürler, velitel tělesných granátníků, byl usmrcen, když chtěl zabrániti svým lidem, aby se nepřipojovali ke vzbouřencům.

Ke vzbouřenému vojsku se přidal teď také lid. Od stavby katedrály Izákovy byly přivlečeny kameny a prkna, a těmi počali bombardovati Admirálské náměstí Galernajů, na které se uprostřed svých věrných pluků, preobraženského a pavlovského, postavil car. Ale na Senátním náměstí vládla přes počáteční úspěch bezradnost. Celý jejich plán byl zkažen tím, že nepřišel Trubeckoj. Nikdo z oněch velkých mladíků s čistými srdci netušil, co se má stát… (s. 249–251)

Ráj tajných spolků v Irsku

Přes veškerá pronásledování nebylo možno tyto spolky vyhubiti. Bylo jen možno omezovati jejich působnost na nějakou dobu. Ale pak se znovu vynořily na povrch (…) a znovu docházelo k náboženským zápasům. Se zvláštní nesmiřitelností vystupoval řád orangistů, který prohlásil, že je jeho svatou povinností vyhubiti ultramontanism a jakobínství. Při přijímání byla skládána slavnostní přísaha, že členové královské rodiny budou věrně podporováni, pokud budou zajišťovati převahu protestantského náboženství. Každoročně vystupovali v Ulsteru orangisté jednou na veřejnost. Ve výroční den bitvy u Boyne táhli ve slavnostním průvodu ulicemi. A pak se nepřetržitě ozývalo volání: „Do pekla s papežem!“ na ulicích, ve kterých stáli katolíci se zaťatými pěstmi. Po celé cestě zpívali odrhovačky proti katolické církvi a posměšně bylo prohlašováno, že kdyby bylo třeba, „budou se brodit v papeženecké krvi až po kotníky“.

Na druhé straně žily však po oficiálním zmizení „Spojených Irčanů“ staré, čistě katolické tajné společnosti dále. Jako by znovu ožily. Od roku 1805 mluvilo se mnoho o jednom sdružení, které se jmenovalo „Společností mužů Pásky“ (Ribbon Society), poněvadž její příslušníci při jistých příležitostech nosili jako poznávací známku stuhy. Vedle těchto „Mužů Pásky“ vznikly také ještě jiné spolky. (…) Brzy měly tyto svazy, které měly vlastní přísahy, hesla a rituály, společné poznávací znamení, a rozvětvovaly se ve všech hrabstvích. Nájemci a čeledínové, z nichž se hlavně skládali, byli vedeni učiteli, kněžími a mladými obchodníky. Fanatická byla jejich přísaha: „Přísahám před tváří boží, že spíše má býti moje pravice uťata a položena před dveře žaláře, než abych zradil svoje bratry!“ Tak přísaha počínala a končila slibem, že člen nebude míti slitování s krutými odpůrci, nebo jejich dětmi, a že s orangisty bude zacházeti právě tak „jako král Jakub“. – „Až ke kolenům v krvi orangistů,“ hučelo to temně. (s. 281–282)

Revoluce Taiping

Selský syn Hung-Sin-Čuen volal po revoluci. Jeho otec byl starostou jedné vsi v provincii kantonské. Ačkoliv byla rodina chudá, dostalo se Hungovi pečlivého školního vzdělání. Putoval mnoho dní pěšky do Pekinu, aby tam dokončil svoje studia na akademii Hamlin. Poněvadž neměl peněz na zaplacení vysvědčení, nechali ho při rozhodné zkoušce propadnout. Co nejhlouběji zasažen a zklamán ve všech svých nadějích, upadl do těžké choroby. Potom se vlekl, trápen snad epileptickými záchvaty, se žhavou nenávistí v srdci a v horečce do své vlasti.

Ve svých těžkých bojích, které trvaly čtyřicet dní, měl vidění, v nichž se viděl býti Spasitelem lidí. Zjevil se mu drak, tygr a kohout. A pak také mnoho lidí, kteří ho zvali, aby vstoupil do královského palankinu (nosítek). Viděl se v nadpozemsky krásném paláci, ve kterém se mu klaněli nejušlechtilejší lidé země. Poté mu otevřeli tělo, vyňali jeho unavené srdce a játra a na jejich místo vsadili nové ústroje. Rána se zavřela, aniž zůstala jizva.

Potom byl Hung veden do světlé dvorany, ve které seděla na vysokém trůnu nejvyšší bytost, starý sehnutý muž se zlatými vousy, zahalený černým rouchem. Se slzami v očích ukázal Hungovi hluboko dole zločiny světa a pravil: „Všichni tvorové na světě děkují mně za svůj život. Nosí můj oděv a jedí můj chléb, ale žádný z nich nemá tolik smyslu, aby mne uctíval. Běda, přijímají moje dary a obětují je ďáblům a démonům. Reptají proti mým zákonům. Jdi, a nečiň také tak!“ (…)

Když pak Hung mohl zase vstát z lože, umínil si, že uposlechne hlasu, který slyšel, ustřihl si cop, ve kterém viděl znamení otroctví a odešel na poušť, aby v naprosté odloučenosti se mohl připravit ke svému poslání. Po návratu se stal učitelem a kazatelem. Žhavými slovy oznamoval nové náboženství lásky, jakýsi druh prakřesťanství, jakousi nauku o rovnosti na tomto světě. Jmenoval se „mladším bratrem Kristovým“, vystupoval ostře proti vládnoucímu vyznání konfucianistickému, a hledal v řadách vzbouřenců, patřících ke svazu Trias, vojenské vzdělání.

Hung nalezl brzy přívržence, kteří počali svoje dílo útokem na obrazy a vyhazovali desky s naukami vládnoucího náboženství z domů a škol. Hung byl zbaven svého místa jako učitel. Ale byl stále více „naplněn duchem“. S několika příbuznými putoval v horách, aby tam šířil svoji nauku spásy. Jestliže z počátku myslil jenom na náboženské reformy, tu brzy k tomu přistoupila také myšlenka na obrat sociální a politický. Tehdy zavládly primitivní názory komunistické, jaké tehdy byly v některých tajných společnostech politických všude na programu. (s. 412–413)

Ku Klux Klan

Seskupil okolo jediné korouhve všechny lidi, kteří byli nejen proti „černému nebezpečí“, nýbrž také proti Unii a proti jejím zástupcům, kteří před krátkou dobou na severu založili republikánskou stranu. Poněvadž černoši bez přípravy obdrželi také volební právo, obávali se na Jihu, kde černoši nebyli vůbec považováni za lidi schopné užívati volebního práva rozumně, že dají svoje hlasy republikánům, a že díky své číselné převaze jim pomohou k bezmezné moci také ve státech konfederovaných. Proto bylo první myšlenkou, omeziti odevzdávání hlasů proti všem zákonům podle všech sil. Především se snažili působiti zastrašováním. Záhy se rozšířily po zemi zprávy o tajných nočních soudech, ke kterým přicházeli maskovaní muži, zahalení do „černých prostěradel“ s hrotitými černými klobouky na hlavách, aby zasedali k soudu proti černochům.

Nikdo nevěděl, co se děje při těchto schůzích. Byly pozorovány jenom někdy tajemné průvody na odlehlých místech. Kdo se však k takové „jeskyni“ přiblížil, stál brzy před ozbrojenými strážci. Když by však některý ze zvědavců setrval přece nablízku, tu se mohlo stát, že byl náhle postižen panickým strachem. Z křovin se najednou ozval ohlušující povyk, vzdechy, stenání a hřmot, jako by celé město bylo vzbouřeno. Ohně vzplanuly, sirény řvaly, a strašlivé výkřiky a pronikavé jeky se draly nočním vzduchem.

Mezi černochy se objevily pověsti, že tyto noční zjevy jsou způsobeny duchy usmrcených konfederovaných vojínů. A příslušníci klanů se přičiňovali všemožně, aby tuto pověru podporovali.

Mnohdy zaklepal pozdě večer jakýsi jezdec všecek zahalený v bílé roucho u některého černocha a prosil o sklenici vody. Byla-li mu chvějícím se černochem, který se křižoval, podána láhev z tykve, zmizela voda okamžitě v gumovém vaku, který byl připevněn neviditelně pod bílým rouchem.

„Více vody, plný kbelík!“ vzdychal zakuklenec. A když nápoj zase nalil do vaku, oddechl si a řekl nejasně: „To byl první doušek vody od té chvíle, kdy jsem byl zastřelen u Šílohu!“

A taková strašidla se proháněla ve tmě, kostnaté prsty se chápaly hrdel černochů a kostry se proháněly po kraji. Někdy takový „zemřelý“ sňal náhle svoji lebku a prosil některého ustrašeně se kolem plížícího černocha, aby mu na několik okamžiků hlavu podržel, poněvadž po těžkém zranění ho nesmírně bolí.

Pověrčiví černoši se pak sotva odvažovali do soumraku z domů, a kdykoliv se zase ozval noční pekelný hřmot, vrhali se na kolena a modlili se. (…)

Fémové soudy se proměnily v lynčování. Kdekoliv se podle udání některý černoch něčeho dopustil, tam zazněly v noci údery koňských kopyt na nerovných silnicích. Jízda zakuklených mužů se přihnala k jeho domu, seskočila, vnikla do bytu, vyvlékla pronásledovaného z lože a usmrtila ho. Často takové popravy se neděly v domě, nýbrž někde v sousedství. Dovlekli oběť do lesa, mučili ji u jakéhosi mučednického kůlu a konečně ji zastřelili. A po každé následujícího jitra visela mrtvola na domovních dveřích. To se dělo jako „odstrašující příklad“. (s. 527–528) 

/Citováno z díla: Eugen Lennhoff: Tajné politické společnosti. Přeložil Karel Weinfurter. Nakladatelství Josef R. Vilímek, Praha 1932./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2025)