„Stalin je tělem těla lidu“
Lion Feuchtwanger a jeho cesta do Sovětského svazu

Německého spisovatele Liona Feuchtwangera (1884–1958) není asi nutné příliš představovat. Jeho historické romány jsou mimořádně čtivé, autorovi se dařilo vtáhnout čtenáře do děje a daného historického období. Patrně jen zájemci o antiku četli Válku židovskou od Flavia Iosepha; Feuchtwangerovo románové převyprávění o válce proti Římanům a pozdějších osudech židovského historika v Římě (Židovská válka, Synové, Zaslíbená země) však bezpochyby hltalo mnoho čtenářů. Feuchtwangerovým patrně nejslavnějším historickým románem je Žid Süss o židovském finančníkovi na dvoře württemberských panovníků. Sláva tohoto díla bohužel nespočívá v něm samém, ale ve filmovém zpracování režiséra Veita Harlaana z roku 1940, jednom z nejodpornějších nacistických propagandistických filmů. Pro úplnost dodejme, že se dnešní bádání přiklání k názoru, že se film neinspiroval přímo Feuchtwangerovým románem, ale že jejich společnou předlohou byla stejnojmenná novela romantického spisovatele Wilhelma Hauffa. 

Úspěch většiny Feuchtwangerových děl u čtenářů (kromě románů psal autor i novely a divadelní hry) zajistil jejich autorovi nejen slávu, ale i značný finanční příjem. Když byl v roce 1933 kvůli svým politickým názorům a židovskému původu nucen opustit nacistické Německo, usadil se v jižní Francii, kde byl jeho životní standard vyšší než u většiny ostatních německých uprchlíků. Do doby francouzského exilu spadá jeho návštěva Moskvy, jíž se v tomto textu věnujeme podrobněji.

Po vypuknutí války v září 1939 a znovu po německém útoku na Francii v květnu 1940 byl Feuchtwanger jako mnoho dalších Němců internován. O těchto událostech, o dobrodružném útěku a o emigraci do USA vypráví autor v drobnější knížce Ďábel ve Francii (1942, česky 1987). Až do své smrti žil v luxusní vile v Kalifornii, i když byl coby levicový intelektuál za mccarthismu americkými úřady sledován. Po vzniku NDR v roce 1949 udržoval úzké styky s východoněmeckými intelektuály (např. se spisovatelem Arnoldem Zweigem), některá jeho díla (včetně známého románu Židovka z Toleda) vyšla v největším nakladatelství NDR Aufbau-Verlag. Po celou dobu existence východoněmeckého státu tu byla Feuchtwangerova díla vydávána ve vysokých nákladech (úspěch jeho románů v Západním Německu byl menší a došlo k němu později). Nepřekvapí proto, že některá díla zde byla i zfilmována: historický román o boji malíře Franciska Goyi proti španělské inkvizici v režii Konrada Wolfa natočila DEFA v roce 1971 v sovětské koprodukci; román Bratři Lautensackové z doby nástupu nacistů k moci převedl do třídílného televizního seriálu režisér Hans-Joachim Kasprzik (hlavní roli tu hrál slovenský herec Ctibor Filčík).

V Sovětském svazu pobýval Lion Feuchtwanger deset týdnů na přelomu let 1936 a 1937. Proč se úspěšný spisovatel do komunistické země vypravil? Na jedné straně je nutné vidět jeho osobní situaci levicového intelektuála v exilu, který vnímal stále sílící hrozbu nacismu a nemohoucnost západní demokracie. Na straně druhé došlo k jeho cestě do Moskvy krátce poté, co Sovětský svaz navštívil francouzský spisovatel André Gide, jehož zprávu o návštěvě SSSR vnímali komunističtí představitelé jako kritiku. Sovětská moc proto potřebovala vylepšit na Západě svou reputaci a pozvala na návštěvu SSSR Liona Feuchtwangera – levicového intelektuála, který byl znám svými komunistickými sympatiemi, ačkoli za komunistu jej označit nelze. 

Po většinu svého pobytu v Moskvě pobýval Feuchtwanger v luxusním hotelu Metropol, který sloužil k ubytování prominentních zahraničních hostů. Tento monumentální hotel dal v roce 1905 postavit v secesním stylu ruský průmyslník Savva Mamontov podle plánů britsko-ruského architekta Williama Walcota; to ovšem německému spisovateli nezabránilo označit Moskvu v době před říjnovou revolucí za velkou vesnici. Vzhledem k tomu, že Feuchtwanger nemluvil rusky, byl zcela odkázán na tlumočníky, kteří pochopitelně spolupracovali se sovětskou tajnou policií. Po většinu doby německého spisovatele doprovázel také Artemij Chalatov, který zastával prominentní místo v systému státních sovětských nakladatelství (i jako cenzor) a Feuchtwangerovi slíbil vydání jeho děl v ruském překladu i jejich zfilmování v Sovětském svazu. Feuchtwanger začal v Moskvě pod dohledem sovětského politbyra vydávat německý exilový časopis Das Wort (Slovo); spolu s ním se na vydávání podíleli Bertolt Brecht, který tehdy žil v Dánsku, a Willi Bredel, jenž tehdy pobýval v Moskvě. Maria Ostenová, německá komunistická novinářka a spisovatelka žijící od roku 1932 v Moskvě, Feuchtwangera dokonce vyzývala, aby se do Sovětského svazu na delší dobu odstěhoval; nabízela mu, že by mohl dostat k dispozici palác na Krymu či na Kavkaze, kde by mohl psát své knihy.

Vrcholem návštěvy Liona Feuchtwangera v Moskvě bylo jeho přijetí Stalinem 7. ledna 1937, který mu poskytl rozhovor. Sovětský vůdce ho přesvědčil o vině obžalovaných v monstrprocesech, kterým padla za oběť značná část někdejších komunistických předáků, jež Stalin postupně zbavoval moci a nakonec dal postavit před soud, který většinu z nich odsoudil k trestu smrti. Feuchtwanger se několika procesů osobně zúčastnil, mimo jiné s Karlem Radkem.

Hned po návratu do Francie sepsal Lion Feuchtwanger o své cestě do Sovětského svazu útlou knížku Moskau 1937. Ein Reisebericht für meine Freunde (Moskva 1937. Cestovní zpráva pro mé přátele), kterou téhož roku publikoval v amsterdamském nakladatelství Querido Verlag. Po svém vydání vzbudila svým politickým (prosovětským, resp. prokomunistickým) tónem nevoli mezi řadou německých intelektuálů. Poměrně rychle upadla v zapomnění, k novému vydání došlo až v roce 1993. Do češtiny knížka dosud přeložena nebyla.

V době svého vydání byla vnímána jako kladný popis sovětské „reality“ v protikladu s negativním líčením Andrého Gida. Pokud ale obě knížky srovnáme podrobněji, zjistíme, že i francouzský spisovatel líčí řadu sovětských reálií kladně (těchto kladných prvků ovšem pro tehdejší komunistické intelektuály nebylo dost, a proto knihu odsoudili); a naopak Feuchtwangerovo líčení není jen kladné, na nemálo místech je více či méně kritické.

Literární a historické bádání, k němuž došlo v posledních přibližně třech desetiletích, však poukazuje především na to, že původní Feuchtwangerem sepsaný (a v rukopisu dochovaný) text byl vůči Sovětskému svazu výrazně kritičtější než ten, který byl nakonec publikován. Sovětské vedení mělo po negativní zkušenosti s Andrém Gidem z kritického tónu spisu obavu, a vyslalo proto za Feuchtwangerem do jižní Francie novináře Michaila Kolcova, jenž byl znám svými reportážemi ze španělské občanské války. Tomu se podařilo ho přesvědčit, aby v textu vynechal kladné hodnocení Lva Trockého i Leninovo negativní líčení Stalina; změn a škrtů ale bylo v textu podstatně více. Také zprávy, které o německém spisovateli podávala jeho sovětská tlumočnice Dora Karavkina, dokládají, že se pohledy Liona Feuchtwangera a Andrého Gida příliš nerozcházely. Interní zprávy tlumočnice, jejíž úlohou bylo i napravovat jeho „chybné“ názory, dokládají, že i Feuchtwanger si podobně jako Gide stěžoval na nedostatek komfortu, na nízkou úroveň života v SSSR, na sociální přizpůsobivost a na nedostatek svobody projevu.

Lze jen obtížně říci, zda Feuchtwangerův spis splnil alespoň částečně svůj účel: zlepšit na Západě pošramocenou reputaci Sovětského svazu. Tady zanedlouho vyšel v ruském překladu, dokonce s předmluvou samotného Stalina. Ovšem v souvislosti s protižidovskými akcemi po druhé světové válce byla tato Feuchtwangerova knížka i jeho romány ze sovětských knihoven odstraněny. Dodejme, že jeho průvodci po Moskvě Artemij Chalatov a Maria Ostenová i reportér Michail Kolcov byli v rámci stalinských čistek krátce po vydání knížky zatčeni a brzy poté popraveni. Vybrané pasáže ponecháváme bez komentáře.

Moskva 1937

Ohromen a zpočátku skepticky jsem vnímal, že v Sovětském svazu všichni lidé, s nimiž jsem se náhodou dostal do kontaktu a nemohli být v žádném případě naaranžovaní, byli spokojení, sice tu a tam kritizovali jednotlivosti, zdálo se ale, že s pořádkem celku byli srozuměni. Ano, celé velké město Moskva dýchalo spokojeně a souhlasně, ba co více: vyjadřovalo štěstí.

Především v prvních týdnech mého pobytu jsem se často ptal sám sebe, zda různé nepříjemnosti každodenního života nemusejí nutně ničit onu spokojenost sovětských občanů, o níž jsem hovořil výše. Neničí ji. Sovětští lidé prožili dlouhá léta největšího odříkání a doba, kdy stále chybělo světlo a voda a lidé stáli před obchody fronty na chléb a sledě, není ještě příliš vzdálena. Ukázalo se, že jejich hospodářské plánování je správné a podařilo se mu odstranit tuto závažnou bídu ze světa; v blízké budoucnosti díky němu zmizí i menší nedostatky, které stále ruší. Moskvané skládají o těchto malých nedostatcích vtipy, vtipy způsobné, občas i zlomyslné, nepomýšlí ale na to, aby kvůli této malé nouzi přehlédli ono velké, co může nabídnout jen život v Sovětském svazu. A pokud bychom zůstali u malých trápení jejich každého dne déle, stanou se agresivní a otázku otočí. A potom nechápete vy, jak někdo dokáže žít v kapitalistické zemi. 

⬥◆⬥

Vědí, že jejich prosperita není žádná konjunktura, která přejde, nýbrž výsledek rozumného plánování. Každý pochopil, že nejprve je nutné položit základy, než se lze pustit do vybavení vnitřku domu. Nejdřív je třeba těžit suroviny, vybudovat těžký průmysl, vyrobit stroje, než je možné se pustit do výroby spotřebního zboží, hotových výrobků. Sovětští občané to pochopili a snášeli v soukromém životě nouzi. Nyní se ukazuje, že plánování bylo správné, racionálně se selo, a nyní je možné sklidit bohatou úrodu. A s obrovským zadostiučiněním nyní sovětští občané zažívají počátek této úrody. Vidí, že dnes, přesně tak, jak se jim slíbilo, tu je k jejich dispozici mnoho věcí, o nichž si před dvěma lety dovolili sotva snít. A Moskvan chodí do svých obchodních domů jako zahradník, který zasel rozličné věci a teď se chce podívat, co dnes opět vyrostlo. S uspokojením konstatuje: dnes jsou čepice, kbelíky, fotografické aparáty. To, že vedoucí mužové dodrželi slovo, je pro obyvatelstvo zárukou, že se plán bude plnit i nadále a že se jim tedy bude měsíc po měsíci dařit lépe. Jak Moskvané přesně vědí, že vlak do Leningradu odjíždí v tolik a tolik hodin, tak vědí také přesně: za dva roky budeme mít oděvy, které a kolik jich budeme chtít, a za deset let byty, jakékoli a kolik jich budeme chtít. 

⬥◆⬥

Pokud uvážíme tuto skutečnost v souvislosti s tím, co jsem vylíčil předtím, vyplývá z toho následující: Průměrný občan zatím žije v mnoha jiných zemích lépe než v hranicích Sovětského svazu; ale tento lepší život stojí na nejisté půdě. Mnoha lidem také ztrpčuje pohled na nevýslovnou bídu, jež je obklopuje, požitek z jejich pohodlí, ruší je zjištění, že při rozumnějším pořádku věcí by se této chudobě dalo zabránit. Průměrný sovětský občan žije zatím hůře než v řadě jiných zemí, je ale spokojenější, smířenější se svým osudem, je šťastnější. 

⬥◆⬥

Kritici říkají, že lidé v Sovětském svazu jsou odosobnění, jejich životní styl, jejich názory normalizovány, usměrněny, sjednoceny. „Když si povídáte s jedním Rusem,“ říká André Gide, „jako byste mluvili se všemi.“ V těchto tvrzeních je trocha pravdy. Plánované hospodářství, dokud ještě není výroba hotového zboží vysoce rozvinuta, způsobuje nejen určitou standardizaci spotřebního zboží (nábytku, oděvů, drobných věcí každodenní potřeby), normalizován je do velké míry celý veřejný život sovětských občanů. Shromáždění, politické projevy, diskuze, večery v klubu se podobají jako vejce vejci a politická terminologie je všude v rozsáhlé říši stejná. Pokud se na to ale podíváme blíže, pak se neblaze známý „konformismus“ omezuje na tři body, totiž na jednotu názorů ve vztahu k základním principům komunismu, na společnou lásku k Sovětskému svazu a na všemi sdílenou jistotu, že se Sovětský svaz v blízké budoucnosti stane nejšťastnější a nejmocnější zemí na světě. 

⬥◆⬥

Není tomu ostatně tak, že by tento sovětský patriotismus vylučoval jakoukoli kritiku. „Bolševická sebekritika“ nejsou rozhodně prázdná slova. V novinách lze číst velmi ostré útoky na nesčetné skutečné nebo domnělé nedostatky a na jednotlivé vedoucí osobnosti, které tyto nedostatky údajně způsobily; překvapeně jsem si vyslechl, jak ostře se na závodních shromážděních vyjadřovala kritika vedoucích pracovníků, a stál jsem v úžasu před nástěnkami, kde se ředitelům a zodpovědným pracovníkům divoce nadávalo nebo byli karikováni. Ani cizinci se nebrání, aby svůj názor upřímně vyjádřil. 

⬥◆⬥

Pokud se pochopitelně cizinec ztratí v malicherném reptání a přehlédne kvůli nedůležitým nedostatkům hodnotu celkového výkonu, pak se sovětští lidé stanou snadno netrpěliví, nebo dokonce neodpustí prázdné, předstírané komplimenty. (Prudkost, s níž reagovali na Gideovu knížku napsanou proti Sovětskému svazu, lze možná vysvětlit právě tím, že Gide v Sovětském svazu jen chválil a námitky vyjádřil až za jeho hranicemi.)

⬥◆⬥

„Co vlastně chcete?“ řekl mi v žertu jeden sovětský filolog. „Demokracie je vláda lidu, diktatura vláda jednotlivce. Pokud ale tento jednotlivec reprezentuje národ tak ideálním způsobem, jak je tomu u nás, není pak demokracie a diktatura totéž?“

Tento vtip má velmi vážné pozadí. Stalinovo uctívání, nezměrný kult, který s ním obyvatelstvo činí, je to první, co padne do očí cizinci, který cestuje po Sovětském svazu. Na každém rohu, na místech vhodných i nevhodných lze spatřit Stalinovy gigantické bysty a obrazy. Projevy, které člověk slyší, a to nejen ty politické, ale i přednášky o jakýchkoli uměleckých a vědeckých tématech, jsou protkány velebením Stalina, a modlářství tohoto muže nabývá často nevkusných forem.

Není sporu, že toto nadšené uctívání je ve většině případů pravé. Lidé mají potřebu vyjádřit svou vděčnost, svůj bezmezný obdiv. Vskutku věří, že za vše, čím jsou a co mají, vděčí Stalinovi. A ačkoli modlářství ve vztahu ke Stalinovi může nám, západním lidem, připadat někdy odpuzující, nikde jsem nenalezl stopy, které by poukazovaly na to, že by bylo vytvořeno uměle. Naopak vzniklo organicky spolu s výsledky hospodářského budování. Lid je Stalinovi vděčný za chléb, maso, pořádek, vzdělání a za zajištění tohoto nového blahobytu díky vytváření vojska. Lid musí mít někoho, komu by vyjádřil za zjevné zlepšení svých lidských podmínek svou vděčnost, a nepotřebuje k tomuto účelu žádné abstraktum, není vděčný abstraktnímu „komunismu“, je vděčný viditelnému muži Stalinovi. Rusové mají sklon k přehánění, jejich jazyk a jejich gesta mají v sobě něco superlativního a radují se, pokud mohou jejich srdce a ústa přetékat. Nesmírné vzdávání úcty tak nesměřuje k jednotlivému muži Stalinovi, platí představiteli zjevně úspěšné hospodářské výstavby. Lid říká „Stalin“, ale má tím na mysli rostoucí prosperitu, růst vzdělanosti. Lid říká: milujeme Stalina – a je to nejnaivnější, nejpřirozenější výraz jeho souhlasu s hospodářskými poměry, se socialismem, s režimem. 

⬥◆⬥

K tomu přistupuje, že Stalin je opravdu tělem těla lidu. Je synem rolnického ševce a zachoval si vazbu na dělníky a rolníky. Více než jakýkoli mně známý státník hovoří jazykem lidu. Není jistě tím, koho nazýváme velkým řečníkem. Mluví váhavě, v žádném případě skvěle, s poněkud dunivým hlasem, namáhavě. Jeho argumenty přicházejí pomalu, apelují na zdravý lidský rozum lidí, kteří chápou přesně, ale nikoli rychle. Především má ale Stalin humor, složitý, vychytralý, poklidný, někdy krutý rolnický humor. Ve svých projevech cituje s oblibou humoristické anekdoty populárních ruských spisovatelů, tyto anekdoty si vychutnává, udává kontext, v němž je možné je použít, jeho proslovy se místy čtou jako historky z kalendářů předků. Pokud Stalin hovoří, se svým chytrým, poklidným úsměvem, ukazuje svým ukazovákem, pak jako jiní řečníci nedělá hranici mezi sebou a posluchači, pak nestojí velmi efektně na jevišti a ostatní pod ním, nýbrž velmi brzy nastane jednota, důvěrnost mezi ním a jeho posluchači. Jsou ze stejné látky, přístupní stejným argumentům, smějí se vesele stejným jednoduchým historkám. 

⬥◆⬥

Stalin působí ze všech mně známých mužů, kteří jsou u moci, nejprostěji. Hovořil jsem s ním otevřeně o nevkusném a nesmírném kultu, jenž je s jeho osobou prováděn, a on mi odpověděl stejně otevřeně. Řekl mi, že mu je líto doby, kterou musí věnovat reprezentaci. Je to věrohodné, neboť Stalin je – dali mi k tomu mnoho příkladů a dokladů – nesmírně pracovitý a stará se o každý detail, takže na zbytečné zdvořilosti a uctívání nemá skutečně čas. Ze stovek uctívajících telegramů, které se k němu dostanou, dá odpovědět nanejvýš na jeden. Osobně je zcela věcný, ba dokonce až nezdvořilý a nechá si svým partnerem v rozhovoru líbit stejnou věcnost. 

⬥◆⬥

Všude na světě se hodně hovoří o nadcházející válce a otázka „Kdy si myslíte, že válka začne?“ je oblíbeným tématem rozhovorů. Jen proto, že si každý hraje s myšlenkou budoucí války, ji na Západě, pokud odhlédneme od obyvatel fašistických států, přesto nikdo nebere vážně, podobně jako lidé žijí a vlastní majetky, aniž by se vážně zabývali svou smrtí, byť si jí jsou jisti. V Sovětském svazu však s bezprostředně nadcházející válkou počítá každý se stoprocentní jistotou. Pouhá naše, den za dnem kvetoucí existence, říkají sovětští lidé, je tak zjevné vyvrácení všech fašistických teorií, že fašistické státy, pokud chtějí samy žít, nás musí zničit. Tak jako nakonec ti, kteří žili z vykonávání řemesla primitivními nástroji, se cítili být ohroženi stroji a spojili se a nesmyslně se na stroje vrhli, tak se nakonec fašistické státy vrhnou na nás.

⬥◆⬥

Každý šestý rubl veškerých příjmů Sovětského svazu je potřeba k obranným opatřením proti fašistům. Je to tvrdá oběť. Sovětský občan ví, že všechny nedostatky, kvůli nimž je život v Sovětském svazu stále obtížnější než v západní Evropě, by byly už dávno odstraněny, pokud by byl tento šestý rubl k dispozici. Každý jedinec by se mohl lépe oblékat, mohl by lépe bydlet. Sovětští občané ale také vědí, že na jejich hranicích číhají zlí blázni, aby je napadli, a že tyto hranice musí účinně bránit. Budují proto své socialistické hospodářství tak, jak Židé budovali svůj druhý chrám: v jedné ruce zednickou lopatu, ve druhé meč. O válce nehovoří jako o události vzdálené budoucnosti, ale jako o bezprostředně nadcházejícím faktu. Vstříc této válce hledí s hořkou nutností, rozmrzele, avšak jisti si svou věcí stejně jako u bolestivé operace, kterou je nutné překonat, jejíž úspěšný konec je ale zaručen.

⬥◆⬥

Když jsem navštívil Stalina, byl právě ukončen proces proti první trockistické skupině, proti Zinovjevovi a Kameněvovi, obžalovaní byli odsouzeni a zastřeleni. Proti další trockistické skupině, proti Pjatakovovi, Radkovi, později Bucharinovi a Rykovi, se právě vedlo řízení; jen málo se ale vědělo o tom, z čeho byli obžalováni, a také se nevědělo, zda, kdy a proti komu z nich se proces povede. 

⬥◆⬥

Na svých obrazech působí Stalin velký, široký, urostlý. Ve skutečnosti je spíše malý, hubený; ve velké místnosti Kremlu, kde jsem ho viděl, se téměř ztrácel. Stalin hovoří pomalu, tichým, poněkud temným hlasem. Nemá rád rozhovor s krátkými, pohnutými otázkami, odpověďmi, vloženými větami, ale upřednostňuje klást za sebou pomalé, promyšlené věty. Mluví tak, že by se jeho slova dala ihned tisknout, někdy to vypadá, že je diktuje. Nebo během promýšlení vět maluje modrým nebo červeným perem arabesky či postavy na list papíru.

Nebylo předem domluveno, o jakých tématech bych měl se Stalinem mluvit. Nenachystal jsem si žádná témata rozhovoru, chtěl jsem počkat, jaký dojem na mě tento muž udělá. Ve skrytu duše jsem se obával, že by z toho mohl vzniknout jeden z oněch více či méně oficiálních, přikrášlených rozhovorů, jaké Stalin dvakrát nebo třikrát vedl se západními spisovateli. Nejprve tak rozhovor i vypadal. Mluvili jsme o funkci spisovatele v socialistické společnosti, o tom, že revolučně mohou působit i reakční spisovatelé (například Gogol), o beztřídnosti nebo třídní podmíněnosti intelektuálů, o svobodě projevu a o písemnictví v Sovětském svazu. Stalin hovořil nejprve opatrně a v obecných obratech. Postupně se ale stával přátelštějším a brzy jsem rozpoznal, že s tímto mužem mohu hovořit upřímně. Mluvil jsem otevřeně, a i on byl připraven otevřeně hovořit.

Stalin mluví bez příkras a dokáže i složité myšlenky vyjádřit jednoduše. Někdy mluví příliš jednoduše, muž, který je zvyklý vyjadřovat své myšlenky tak, aby je pochopili lidé od Moskvy po Vladivostok. Možná není vtipný, ale má jistě smysl pro humor; občas se jeho humor stává nebezpečný. Občas se směje tichým, temným, vychytralým smíchem. Vyzná se v mnoha oblastech a cituje bez přípravy nazpaměť přesně jména, data, fakta. 

⬥◆⬥

Rozčílil se, když jsme hovořili o procesech s trockisty. Vyprávěl podrobně o obžalobách Pjatakova a Radka, jejichž materiál tehdy ještě nebyl znám. Mluvil o panice, do níž lidi, kteří neuměli myslet až do konce, přivedlo fašistické nebezpečí. Ještě jednou jsem upozornil na špatný dojem, který na Západě vyvolalo až příliš jednoduché vedení procesu se Zinovjevem, a to dokonce i mezi těmi, kteří k Sovětskému svazu vzhlíželi blahovolně. Stalin si dělal trochu legraci z těch, kteří požadovali mnoho písemných dokumentů, než se odhodlali k tomu, aby uvěřili ve spiknutí; cvičení spiklenci jen zřídkakdy nechávají někde ležet své dokumenty. Nakonec hovořil o Radkovi, spisovateli, nejpopulárnějším z mužů druhého procesu s trockisty, s hořkostí a pohnutím. Vyprávěl o svých přátelských vztazích k tomuto muži. „Vy Židé,“ řekl, „jste vytvořili věčně platnou legendu, tu o Jidášovi“, a bylo podivné slyšet od věcného, logického muže tato jednoduchá patetická slova. Vyprávěl o dlouhém dopisu, který mu Radek napsal a v němž ho mnoha špatnými důvody ujišťoval o své nevině. Následujícího dne a pod tlakem svědků a nepřímých důkazů se pak přiznal. 

⬥◆⬥

Proces proti Zinovjevovi a Kameněvovi znám ze zpráv v tisku a z vyprávění očitých svědků, procesu proti Pjatakovovi a Radkovi jsem se osobně účastnil. První proces jsem tak zažil v atmosféře západní Evropy, druhý v atmosféře Moskvy. Celý, nesmírný rozdíl mezi Sovětským svazem a Západem je patrný, pokud při jednom procesu na člověka působí vzduch Evropy a při tom druhém vzduch moskevský. 

Někteří mí přátelé, jinak nikoli nerozumní lidé, považují tyto procesy od počátku do konce, obsahem i formou, za tragikomické, barbarské, nevěrohodné, neslýchané. Celá řada mužů, kteří předtím byli přáteli Sovětského svazu, se těmito procesy stali jeho nepřáteli. Někteří, kteří ve společenském řádu Sovětského svazu spatřovali ideál socialistického humanismu, byli po tomto procesu zcela omámení; pro tyto lidi zastřelily kulky, které zasáhly Zinovjeva a Kameněva, nejen tento, ale celý nový svět. I mně se zdálo, dokud jsem byl v západní Evropě, že obžaloba je u procesu proti Zinovjevovi od základu nevěrohodná, zdálo se mi, že hysterická doznání obžalovaných byla vynucena tajemnými prostředky, celé soudní řízení mi připadalo jako perfektně, podivně a krutě zinscenované divadelní představení. Když jsem se ale účastnil v Moskvě druhého procesu, když jsem viděl a slyšel Pjatakova, Radka a jeho přátele, rozplynuly se při vnímání smyslu toho, co tito obžalovaní říkali, mé pochybnosti tak, jako se rozplyne sůl ve vodě. Pokud to bylo vylhané nebo zaranžované, pak nevím, co je pravda. Prošel jsem protokoly z procesu, přemýšlel, co jsem na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel, a ještě jednou jsem promýšlel, co hovoří pro a proti věrohodnosti obžaloby. 

⬥◆⬥

Nespočetněkrát Trockij projevil vůči Stalinovi bezmeznou nenávist a své opovržení. To, co pronesl a napsal, neměl i uskutečnit? Je opravdu „nemyslitelné“, že pro něj, který se jako jediný považoval za muže, který je schopen provést revoluci, nebyly žádné prostředky příliš špatné, aby svrhl „nepravého mesiáše“ z jeho sídla, do nějž se vloudil malými lžemi? Zdá se mi, že to je velmi dobře možné. Zdá se mi také možné, že muž, který se ve své slepé nenávisti bránil tomu, aby vzal v potaz to, co všichni uznávali, totiž realizaci úspěšné hospodářské výstavby Sovětského svazu a sílu jeho armády, zdá se mi, že je myslitelné, že takovýto muž se stal slepým i vůči nedostatkům svých prostředků a volil cesty, jež byly zjevně chybné. Trockij je statečný a bezohledný, velký hráč, celý jeho život je řetězem dobrodružství, po nichž velmi často následovaly odvážné akce. Optimista Trockij vždy věřil, že má sílu použít pro své plány zlo a nakonec ho jednoduše zase odstavit a učinit neškodným. Když Alkibiadés přešel k Peršanům, proč by nemohl Trockij přejít k fašistům?

Ruským patriotem Trockij nikdy nebyl, „Stalinův stát“ mu byl odporný, záleželo mu na světové revoluci. Pokud dáme dohromady prohlášení, která Trockij učinil v exilu proti Stalinovi a jeho státu, zjišťujeme, že jde o celý lexikon plný nenávisti, vzteku, ironie a pohrdání. To, co bylo Trockého hlavním cílem v jeho vyhnanství, jím zůstává i dnes: vrátit se za každou cenu do země, dostat se znovu k moci. 

⬥◆⬥

Pokud se pak týká mužů, kteří stáli před soudem v tomto druhém procesu (Pjatakov, Sokolnikov, Radek), pak někteří namítají, že je přece nepravděpodobné, aby muži jejich postavení a vlivu prováděli sabotáž vůči státu, jemuž vděčí za své postavení a vliv, aby se pustili do dobrodružných plánů, které jim předhazuje obžaloba.

Zdá se mi chybné nevidět v těchto lidech nic jiného než vysoce postavené a vlivné muže. Pjatakov a Sokolnikov byli nejen vysoce postavení úředníci, Radek byl nejen hlavním redaktorem Izvestijí a jeden z nejbližších Stalinových poradců. Většina z obžalovaných byla naopak v prvé řadě spiklenci, revolucionáři; během svého života byli vášnivými pučisty a hybateli, k tomu byli zrozeni. Všeho, čeho dosáhli, dosáhli navzdory předpovědím „rozumných“ lidí, odvahou, zálibou v dobrodružství, optimismem. Navíc věřili v Trockého, jehož sugestivní sílu nelze dostatečně vysoko ocenit; spolu se svým mistrem spatřovali ve „Stalinově státu“ pokřivený obraz toho, čeho dosáhli. Jejich nejvyšším cílem bylo upravit tento pokřivený obraz ve svůj prospěch.

⬥◆⬥

Neméně ostře se kromě obžaloby útočí i na způsob, jakým jsou procesy vedeny. Pokud existovaly dokumenty a svědkové, ptají se ti, kdo pochybují, proč se pak držely dokumenty v zásuvce, svědci za kulisami a organizátoři procesu se spokojili s nevěrohodným přiznáním? To je správné, odpovídají sovětští lidé, v hlavním líčení jsme ukázali v jistém smyslu jen destilát, připravený výsledek předchozího vyšetřování. Důkazní materiál jsme předtím zkoumali a obžalovaným předložili, v hlavním řízení jsme se spokojili s jejich přiznáním. Ten, koho to pohoršuje, by měl uvážit, že proces byl veden před vojenským soudem a že se jednalo v prvé řadě o proces politický. Šlo nám o očištění vnitropolitické atmosféry. Šlo nám o to, aby každý člověk, od Minsku po Vladivostok, pochopil, co se stalo. Proto jsme učinili vše co nejjednodušeji a nejprůhledněji. Detailní doklady, dokumenty, výpovědi svědků mohou zajímat právníky, kriminalisty, historiky, naše sovětské občany bychom rozvinutím tolika detailů jen zmátli. Jim jsou jasná přiznání lépe srozumitelná než mnoho vhodně sestavených dokladů. Nevedli jsme tento proces pro zahraniční kriminalisty, vedli jsme ho pro náš lid.

⬥◆⬥

Pokud před sovětskými lidmi hovoříme o těchto hypotézách, pak jen krčí rameny a usmívají se. Proč bychom měli, říkají, pokud bychom chtěli falšovat, sahat po tak obtížných a nebezpečných prostředcích, jako jsou zfalšovaná přiznání? Nebylo by snazší zfalšovat dokumenty? Domníváte se, že bychom mohli, místo toho, abychom nechali Trockého vést Pjatakovovými a Radkovými ústy velezrádné projevy, snáze vynést na svět velezrádné, údajně od něj pocházející dopisy, dokumenty, které by přímo prokazovaly jeho spojení s fašisty? Obžalované jste viděl a slyšel: Měl jste dojem, že jejich přiznání zněla tak, že byla vynucená? 

Tento dojem jsem opravdu neměl. Muži, kteří tu stáli před soudem, nevypadali v žádném případě jako zmučení, zoufalí lidé před svým katem. Vůbec si nelze představit, že toto soudní řízení by bylo připravené, uměle vytvořené nebo že by v sobě mělo něco patetického.

⬥◆⬥

Všichni se přiznali, každý ale jiným způsobem: jeden s cynickým tónem, druhý s vojenskou poslušností, třetí s vnitřním odporem, vymlouvaje se, čtvrtý jako školák, který lituje, pátý mentorsky. Každý ale tónem, výrazem, gestem pravdivosti. Nikdy nezapomenu, jak Georgij Pjatakov stál před mikrofonem, středně veliký muž středního věku, s mírně prořídlými vlasy, se světlou narezlou, staromódní, prořídlou bradkou, a jak poučoval. Klidně a snaživě vysvětloval, jak to dělal, aby v průmyslu, jenž mu byl podřízen, prováděl sabotáže. Mluvil, ukazoval prstem, působil jako vysokoškolský učitel, historik, který pronáší přednášku o životě a činech už dávno zemřelého muže Pjatakova a který se snaží do největších podrobností osvětlit vše, aby ho jeho posluchači a studenti správně pochopili.

Také na spisovatele Karla Radka jen obtížně zapomenu. Ne proto, jak tam seděl ve svém hnědém saku, jeho ošklivý, bezmasý obličej byl obklopen kaštanovými, staromódními vousy, nikoli proto, jak se díval do publika, které z velké části znal, nebo na ostatní obžalované, usmíval se, působil velmi uvolněně, často se vyjadřoval se záměrnou ironií, ne proto, jakým tomu či onomu obžalovanému kladl s lehkým, jemným posunkem ruku kolem ramen, nikoli způsobem svého projevu: s oblibou se poněkud předváděl, dělal si z ostatních obžalovaných trochu žerty, dával najevo svou převahu ve hře, arogantní, skeptický, výmluvný, literárně vytříbený. Například příkře odstrčil Pjatakova od mikrofonu a sám se před něj postavil, občas bouchal novinami do zábrany nebo vzal svou skleničku s čajem, vhodil do ní plátek citrónu, míchal, a zatímco přednášel o nejpříšernějších věcech, pil malými doušky. Byl však zcela vzdálen jakékoli pózy, když pronášel svá závěrečná slova, v nichž vysvětlil, proč se přiznal, a i toto přiznání působilo, byť se snažil vypadat nenuceně a i navzdory krásně vypilovaným formulacím, jako vyznání člověka v největší nouzi, bylo to dojemné. Nejděsivější a těžko vysvětlitelné ale bylo gesto, s nímž Radek po ukončení řízení opouštěl soudní síň. Byly asi čtyři hodiny ráno a všichni, soudci, obžalovaní i posluchači, byli vyčerpaní. Ze sedmnácti obžalovaných jich třináct, mezi nimiž byli i Radkovi blízcí přátelé, bylo odsouzeno k trestu smrti, on sám a tři další jen k trestu odnětí svobody. Soudce přečetl rozsudek, my všichni (obžalovaní i posluchači) jsme si ho vyslechli vstoje, nehybní, v tichém mlčení, a bezprostředně po přečtení se soudci stáhli. Objevili se vojáci, přistoupili nejprve k těm, kteří nebyli odsouzeni k smrti. Jeden položil Radkovi ruku na rameno, aby ho zjevně vyzval k následování. A Radek za ním šel. Obrátil se, zvedl ruku na pozdrav, pokrčil trochu rameny, pokynul ostatním – těm, kdo byli odsouzeni ke smrti, svým přátelům, a usmíval se. Ano, usmíval se.

Jen obtížně lze zapomenout na složité, těžkopádné líčení inženýra Strojlova o tom, jak se stal součástí trockistické skupiny, jak sebou zmítal a snažil se vykroutit, jak se ale toho, co kdysi udělal, držel a ze sítě už se nedostal. Nezapomenutelný je onen židovský švec s bradkou rabína, Drabnis, který se vyznamenal především za občanské války; po šesti letech strávených v carském vězení byl bělogvardějci třikrát odsouzen k smrti, unikl jako zázrakem třem popravám a nyní se před soudem zadrhával, vykrucoval a trápil, když měl přiznat, že způsobil záměrně vyvolanými výbuchy nejen materiální škody, ale vědomě i smrt dělníků. Otřesný byl i inženýr Norkin, který svými „posledními slovy“ proklel Trockého, obviňoval ho ze „vzkypělého pohrdání a nenávisti“, bledý z rozrušení – a ihned musel síň opustit, neboť se mu udělalo špatně. Tehdy se ostatně poprvé a jedinkrát během soudního řízení stalo, že někdo zvýšil hlas; jinak mluvili všichni – soudci, státní zástupce, obžalovaní – klidně, bez patosu, nikdo nezvyšoval hlas.

To, že pochybovači se nechtěli vůbec odhodlat k přijetí toho, že by se obžaloba mohla zakládat na pravdě, zdůvodňují – kromě jejich už zmíněných námitek – tím, že chování obžalovaných před soudem nelze psychologicky vysvětlit. Proč, ptají se tito skeptikové, se obžalovaní překotně doznávají místo toho, aby svou vinu odmítali? A v jakých doznáních! Sami se líčí jako temní, hanební zločinci. Proč se nebrání, jak to před soudem činí každý obžalovaný? Proč, dokonce i kdyby měli být usvědčeni, se nesnaží uvést zmírňující okolnosti, nýbrž si stále více přitěžují? Proč, když přece věří Trockého teoriím, se tito revolucionáři a ideologové nevyznají ke svému vůdci a k jeho teoriím? Proč se nyní, kdy naposledy hovoří před masami, nepyšní svými činy, které přece musí považovat za tak chvályhodné? Bylo by nakonec možné si představit, že z těchto sedmnácti se poníží jeden nebo dva nebo čtyři. Ale všichni?

To, že obžalovaní se přiznávají, odpovídají sovětští lidé, vyplývá z jednoho velmi jednoduchého důvodu. Během předchozího řízení je totiž svědkové a dokumenty do té míry usvědčily, že zapírání by bylo nesmyslné. To, že se všichni přiznávají, lze vysvětlit tím, že před soud nebyli v žádném případě předvedeni všichni trockisté, kteří byli do spiknutí zapleteni, nýbrž právě jen ti, kteří byli zcela usvědčeni. To, že přiznání znějí pateticky, je zřejmě většinou způsobeno překladem. 

⬥◆⬥

Musím se přiznat, že ačkoli mě proces o vině obžalovaných přesvědčil, jejich chování před soudem mi navzdory argumentům sovětských lidí nebylo jasné. Bezprostředně po procesu jsem v prohlášení pro sovětský tisk shrnul svůj dojem těmito slovy: „Zcela jasně se západním lidem nevysvětlily poslední příčiny toho, co obžalovaní učinili, především poslední důvody jejich chování před soudem. Byť činy většiny těchto mužů snad zasloužily smrt: nadávkami a rozhořčením, jakkoli jsou pochopitelné, není možné tyto muže po charakterové stránce vyřídit. K vysvětlení jejich viny a jejich trestu západním lidem by bylo zapotřebí velkého sovětského básníka.“ To ale rozhodně nemá znamenat, že bych chtěl reptat nad vedením procesu nebo nad jeho výsledky. Pokud se mě ptají na podstatu mého názoru, mohu jen po vzoru chytrého esejisty Ernsta Blocha citovat Sókrata, který – když se ho zeptali na jisté Hérakleitovy temné stránky – odpověděl: „To, čemu jsem porozuměl, je výtečné. Z toho usuzuji, že to ostatní, čemu jsem neporozuměl, je také výtečné.“ 

⬥◆⬥

Celkově mi připadá postoj, který mnoho západních intelektuálů zastává, krátkozraký a nehodný. Jsou slepí před světodějným výkonem, který tu byl vykonán; nechtějí pochopit, že dějiny nelze dělat v rukavičkách. Přicházejí se svými absolutními měřítky a chtějí měřit přesně na milimetr, kam až zachází svoboda a demokracie. Záměry Sovětského svazu jsou zjevně rozumné a v nejvyšší míře humánní, ale západní intelektuálové jsou nesmírně puritánští v kritice prostředků. Pro ně prostředky v tomto případě účel nesvětí, nýbrž prostředky znesvěcují účel. 

⬥◆⬥

Vzduch, který vdechujeme na Západě, je opotřebovaný a špatný. Uvnitř západní civilizace už není jasnost a rozhodnost. Nikdo se neodvažuje bránit se valícímu se barbarství pěstí nebo alespoň silnými slovy, dělá se to polovičním srdcem, neurčitými gesty a prohlášení zodpovědných činitelů proti fašismu jsou oslazená a zamotaná. U koho by nevzbuzovala odpor lenost a pokrytectví, s nimiž tito zodpovědní činitelé reagovali na přepadení španělské republiky fašisty? Člověk se nadechne, pokud z této tísnivé atmosféry překroucené demokracie a pokryteckého humanismu přijde do čirého vzduchu Sovětského svazu. Tady se nikdo neskrývá za mystická, frázovitá hesla, vládne tu naopak věcná etika, skutečně „more geometrico constructa“, a jen tento etický rozum určuje plán, podle nějž je Sovětský svaz budován. Je to tedy nová metoda, podle níž tam staví, a používají přitom zcela nový materiál. Ale doba experimentování už leží za nimi. Ještě jsou všude sutiny a špinavé lešení, ale už se čistě a jasně rýsují obrysy obrovské stavby. Je to skutečná babylónská věž, ale taková, která nepřivede lidi blíže k nebesům, nýbrž nebesa k lidem. A dílo se podařilo, nenechali si zmást jazyky, mezi sebou si rozumí. 

/Z německého originálu přeložil Vlastimil Drbal./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2026)