To nebyl jenom hlas z Vídně!
Ke stému výročí narození Ivana Medka (1925–2010)

Jsou lidé, jejichž názor by bylo dobré si poslechnout i v dnešních těžkých časech. Například v době války, v níž se Rusko (kdovíproč) snaží dobýt Ukrajinu. Nebo v době nového nacionálního konzervatismu, který není ani vlastenecký, ani konzervativní. Nebo v době po covidu, jehož důsledky neseme s sebou stále, i když jeho průběh jsme vytěsnili. Nebo v době, kdy se (staro)nový americký prezident chová jako přitroublý kovboj. Chtěl bych slyšet ještě alespoň jednou naživo aktuální názor Ivana Medka, který by se letos dožil sta let. Co po něm zbylo, mimo vzpomínek na onen nezapomenutelný a nezaměnitelný hlas?

Především krásné memoáry zachycené díky rozhlasové stanici Vltava v pořadu Osudy. Mají ostatně i písemnou podobu, ovšem i v antikvariátech těžko dostupnou (Děkuji, mám se výborně, Torst 2005). Obsahují nádherné momenty i zábavné pasáže, namátkou lze vybrat: o tom, jak vystříhal bratrovi Mikulášovi pěšinku tak, že se budoucí surrealistický malíř musel jít nechat ostříhat dohola – což si ve svých dvanácti letech kompenzoval pánským doutníkem; o tom jak otec (generál Rudolf Medek) umravňoval učitele svých synů a hádal se s levicovými intelektuály, které současně hostil ve svém salonu; o různých školních skopičinách, hře na housle a neumělém skládání apod. Pak přijdou a posléze převáží vážnější záležitosti. Medek líčí svoje zapojení do Pražského povstání, v němž je přítomen týrání německého vojáka; svou poválečnou obhajobu dirigenta Václava Talicha, obviněného ze spolupráce s Němci; těžká léta nutných prodejů Slavíčkových obrazů; jak se protloukal zaměstnáními od padesátých do sedmdesátých let; chartistické období (připomeňme, že tvrdohlavého Medka estébáci v lese u Lán museli omráčit, aby ho přiměli uvažovat o emigraci); práci v exilu pro české utečence i pro Hlas Ameriky; návrat do vlasti a nové angažmá. Všechno to stojí za poslech, Medek byl totiž rozený vypravěč.

Pokud bych měl najít výraz vystihující všechna jeho životní povolání, zvolil bych pojem „impresário“. Impresáriem je Medek v době, kdy se po válce staral o provoz Českého komorního orchestru a obhajobu Václava Talicha, při své práci pro Českou filharmonii, Český rozhlas i Supraphon. Impresáriem svého druhu je ale také při obnově programu Lidové strany, získávání hlasů pro petici rehabilitující katolickou církev, při své činnosti v kruzích kolem prvních signatářů Charty 77, ve službě nemocným v Nemocnici Na Františku. A impresáriem je vlastně i v Hlasu Ameriky a dalších „podvratných vysílačích“, při spolupráci se spolkem Anastáze Opaska Opus Bonum a pak v Havlově prezidentské kanceláři, v kancléřské pozici. Ve všech těchto zaměstnáních se vrchovatě naplnilo, co si přál malý Ivan – aby dělal v životě to, co bude mít smysl.

Vedle Osudů máme z Medkovy dílny čtyři publikace. Především rozhlasové komentáře z let 2000 až 2002 s názvem Jak to vidím (Vyšehrad 2003), komentáře z rádia Classic O čem přemýšlím (Bonaventura 2004) a rozhovor s Petrem Kotykem Malinký peníz na jeden telefonát do nového života (Karmášek 2010). Jsou to variace popisující Medkovy životní zkušenosti a prokazující, že Medek nebyl spisovatel, ale muž vyprávěného slova. Pro jeho stav se nehodí zprofanované slovo „aktivista“, byl to člověk sice nesmírně aktivní, současně však hluboce vsazený do svého hodnotového světa vytvořeného rodinným zázemím. Ze všech jeho příběhů probleskuje jasná orientace, stabilita, rovná páteř, chuť žít a osvobozující humor. České 20. století v jeho postavě získalo jedinečný intelektuálský typ, na hony vzdálený všem těm kolísajícím osobám měnícím ideje, místo aby se podle Chestertonova bonmotu raději snažili dosáhnout na ideál, který trvá. Onen typ by se snad dal vystihnout pojmem „aristokrat duchem, nikoli rodem“, kterému sluší slušnost, odvaha a smysl pro čest. Kde to bylo nejvíc poznat? Třeba tehdy, když pracoval jako sanitář v nemocnici po vyhazovu z mnoha předchozích zaměstnání v kulturních institucích, jak to zachytil Petr Kotyk: 

„Přihlásil jsem se jako sanitář pro operační sál do nemocnice Na Františku v Praze. Vůbec se mě neptali na žádné kádrové věci, ze začátku, jen jestli vydržím pohled na krev a nemocné lidi, tož jsem řekl ano. Strašně zajímavá práce. Protože to byla práce, kterou jsem nikdy nedělal, a když jsem se ji za čtrnáct dní maličko naučil, tak jsem měl pocit, že je to jedno z mála užitečných zaměstnání. A protože mě užitečnost zaměstnání odmalička zajímala, tak jsem tam chtěl jako sanitář zůstat. Bohužel to nešlo, přišel příkaz z městského výboru komunistické strany. Vyhodili mě s odůvodněním, že bych mohl politicky ovlivňovat pacienty. (…) Mimochodem, jednou jsem přivážel malou, ale na šířku vyvinutou babičku, a na tom pokoji, kde byla řada dalších žen, jí říkám: Musíte mě vzít kolem krku, jinak vás neunesu. Babička se mě chytila, nesl jsem ji na postel, a jedny babičky povídají: Podívejte se, jak to umí. A druhé: Bodejť by to neuměl, celý život nedělá nic jiného. Z pochvaly jsem měl velikou radost, byl jsem nafoukaný. Netrvalo dlouho a vyhodili mě pod vymyšlenou záminkou ovlivňování. Skutečným důvodem bylo, že jsem šel, o volném dni, zdůrazňuji, na pohřeb Jana Patočky, což byl první mluvčí Charty 77, filosof a vynikající muž.“ (Kotyk: Malinký peníz, s. 17–18.)

Čtvrtou, dosud nezmíněnou knížkou je Medkův hudební odkaz v podobě textů o mistrech české klasické hudby s názvem Hádejte 10x (Panton 1968), v níž chtěl přiblížit hudební velikány svého srdce (Stamic, Mysliveček, Dvořák, Fibich, Janáček, Martinů a další). Není od věci připomenout, že Medkův život je protkán jak uměním hudebním, tak díky jeho bratrovi Mikulášovi uměním malířským. Nechával se inspirovat oběma těmito múzami, i když ho fascinovala od dětství zvláště první z nich. Mimochodem, pokud bychom měli srovnat charismata obou bratří, Mikulášův talent je zacílený, geniálně (slavíčkovsky) jednosměrný, i když je pravda, že psal také texty. U Ivana je to dar rozprostraněnosti, širokého občanského angažmá, umění přizpůsobit se měnícím okolnostem v tom nejlepším slova smyslu: radostně přitakávat světu. 

Vlastně je tu ještě jedna knížka, u níž stojí Medek jako editor, spolu s Vladimírem Justlem, dvorním editorem Vladimíra Holana a ředitelem divadla Viola, který ostatně odešel v témže roce jako jeho kamarád Ivan. Jedná se o výbor z poezie Rudolfa Medka, Ivanova otce, vojáka-legionáře a spisovatele (Odvrhnutý básník, Torst 2002). Syn tak mohl otci splatit určitý dluh, který mu nedlužil on sám, nýbrž česká kulturní obec.

Za zmínku určitě stojí Medkovo křesťanství. Je to katolicismus inspirovaný jedinečným přátelstvím lidí, kteří prošli komunistickými vězeními, jako byli teolog Antonín Mandl, redaktor Jaroslav Vrbenský nebo benediktinský opat „chuligán“ Anastáz Opasek, případně přátelstvím křesťanů, kteří se pohybovali kolem Charty a disentu, jako byl filosof Jiří Němec. Ze vzpomínek výrazně vyčnívá postava A. Mandla, s nímž se Medek seznámil při noční procházce Prahou po Mandlově propuštění z vězení – Mandl ještě nemohl domů, protože neměl vlastní postel. U Medka bychom mohli mluvit o zbožnosti praktické, praktikující – když o ní měl sám mluvit, hovořil o ctnostech trpělivosti, čekání a odpovědnosti. A nade všechno mu byla svoboda, kterou ztrácejí ti, kdo se poddají pokušení slávy a moci. Zajímal se o bližního, ne o sofistikovanou teologii, jakkoli jí neopovrhoval.

U osudů Ivana Medka je pozoruhodné i leccos dalšího. Jeho reflektované prožívání poměrně těžkých životních bojů nabízí promýšlení mnoha podstatných témat. Například: jak hodnotit komunistické lídry z padesátých let, kteří se obrátili a vykonali za normalizace mnoho dobrého? Jak se zachovat v krizích, v nichž se nerýsuje jednoznačné východisko, ale je nutný kompromis? Jak být šťastný a spokojený, když hrozí nouze? Jak se chovat šlechetně, když kolem je samý rozvrat, korupce a lež? A jak konat dobro v časech přetvářky? A tak dále a tak podobně.

A co se týče toho pověstného hlasu: je málo známo, že s ním měl jeho majitel potíže. Při vysílání z Vídně si američtí rozhlasoví kontroloři v polovině osmdesátých let všimli, že jeden Čech promlouvá hlasem velice výrazným, akcentovaným, leckdy zvýšeným. Zdálo se jim to podezřelé a Medkovým kolegům chvíli trvalo, než se jim podařilo vysvětlit, že jeho hlas je zcela v pořádku. Naštěstí nejen pro něj, ale především pro nás.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2025)