Trumpismus bez hranic?

Druhé zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států nabízí příležitost k zamyšlení, jak se bude dále formovat Republikánská strana – zda je trumpismus pouhou odchylkou spjatou s jedinou osobností, anebo trvalým posunem americké pravice a odrazem hlubokých společenských změn posledních dekád.

Zároveň se otevírá otázka, zda trumpismus může být inspirativní pro pravici po celém světě a v Evropě zvlášť. Nechme teď stranou nejmenovaného českého expremiéra v legrační červené čepici, který už byl v životě komunistou, kapitalistou, samozvaným pragmatikem a nyní je zapáleným trumpistou. Faktem zůstává, že trumpismus představuje výzvu pro tradiční pravici, která čelí tlaku pravicových populistů, na jedné straně, a levicového progresivismu, na straně druhé. 

Mohlo by být lákavé přejímat některé jeho prvky – ostrou rétoriku, kritiku „elit“, útoky na média či nedůvěru k institucím. Nedávné volby ve dvou západních demokraciích však ukazují, že tahle strategie nemusí fungovat. Naopak.

„Maple MAGA“ narazilo

Prvním testem atraktivity trumpismu mimo USA byly letošní kanadské federální volby. Konzervativec Pierre Poilievre v nich vyzval liberální vládu Justina Trudeaua, který byl lídrem liberálů od roku 2013, kanadským premiérem pak od roku 2015. V nejvyšší politice toho zažil hodně. Vaz mu nezlomila fotka z jeho studií, kdy se budoucí premiér a zastánce politické korektnosti převlékl za černocha (pokrytectví je asi odpovídající výraz), ani mohutné demonstrace z dob pandemie covidu. 

Připomeňme, že tehdejší protesty vedli řidiči kamionů, kterým vláda nařídila povinné očkování. Jejich „konvoj svobody“ potom zablokoval některé hraniční přechody a především centrum Ottawy. Trudeau tehdy vyhlásil výjimečný stav a proti demonstrantům postupoval poměrně tvrdě. S ekonomickými důsledky pandemie, rostoucí inflací a ekonomickou krizí už se však vypořádat nedokázal a jeho podpora klesla na rekordně nízká čísla.

Vznikla tak ideální příležitost pro opoziční konzervativce. Ti si našli poměrně charismatického a na kanadské poměry konzervativního lídra, „Trumpa severu“ Poilievra, který se vyprofiloval mimo jiné i podporou protestujících kamioňáků v roce 2022. Jeho politické názory sice byly těm Trumpovým poměrně vzdálené, zdaleka ne tak radikální, inspirace však byla očividná, což vytvořilo obraz kanadských konzervativců jako „Maple MAGA“, tedy „javorového“ trumpismu. 

Poillievre s konzervativci v průzkumech ještě v lednu 2025 vedl s předpokládaným ziskem vysoko nad 40 procent. Liberálové na druhém místě na něj ztráceli kolem 20 procent. A potom přišly dva momenty: za prvé, Trudeau rezignoval na svou funkci, v níž ho nahradil Mark Carney. Tento poměrně sympatický ekonom opatrně ustoupil ke středu a dokonce zrušil jednu ekologickou daň. Také osekal počet ministrů z 37 na 23. Pro restart strany, která byla pod předchozím vedením vnímána jako příliš levicová a progresivní, to byla ideální postava. Za druhé, na scénu vpadl Trump a začal se chovat tak, jak je to u něj dobrým zvykem. Několikrát otevřeně vyjádřil svůj sen o připojení Kanady jako 51. státu federace, Trudeaua nazval „guvernérem“ a kanadské hokejové legendě Waynu Gretzkému navrhl, že by se guvernérem mohl stát on. Souběžně rozpoutal obchodní válku a uvalil na Kanadu i Mexiko cla. 

Dopad na veřejné mínění byl drtivý. Kanaďané aktuálně hodnotí vztahy se Spojenými státy stejně negativně jako vztahy s Ruskou federací a jako horší než s Čínou. Trump Kanadu nebývale sjednotil a proti jeho politice se vymezili i konzervativci. Premiér Ontaria Doug Ford to popsal dost expresivně: „Byl jsem v den voleb šťastný, že ten chlap vyhrál? Stoprocentně ano. Ale pak ten chlap vytáhl nůž a k*rva ho do nás vrazil.“ Byť se konzervativci a Poilievre snažili od Trumpa odstřihnout, nepůsobili autenticky a v Trumpem rozbouřené atmosféře jim to už pomoci nemohlo. 

Třešničkou na dortu pak byl Trumpův výrok, kterým se od Poilievra sám distancoval, když prohlásil, že „ten konzervativec, který kandiduje, není žádný můj přítel“, a zdůraznil, že o něm ­Poilievre říká nepěkné věci a že ho výsledek voleb nezajímá. Všimněme si, že Trump má skutečně pozoruhodný způsob jednání s potenciálními partnery a ideově blízkými politiky.   

A jak kanadské volby nakonec dopadly? Liberálové zvítězili s 43,8 procenta, konzervativci skončili na druhém místě s 41,3 procenta. Menší strany výrazně ztratily. Mohlo by se zdát, že výsledek konzervativců vlastně není tak špatný. Oproti volbám v roce 2021 si dokonce o 7,6 procenta polepšili. Volby však nedokázali vyhrát a neslavně dopadl i jejich lídr Poilievre, který neobhájil svůj mandát. Po tolika letech v opozici, a zvláště s vědomím, jak volby bez faktoru Trump mohly dopadnout, to bylo velmi málo. Menšinovou vládu opět sestavili liberálové. 

Australská lekce

Australský případ se tomu kanadskému v lecčem podobá. Faktor Trump zde nezapůsobil tak silně – zřejmě proto, že Austrálii nepojí se Spojenými státy tak výrazná vazba jako Kanadu. Trump zároveň (alespoň prozatím) nevolal po připojení Austrálie ke Spojeným státům.

Podobně jako v Kanadě, na začátku roku 2025 přisuzovaly průzkumy vedení Liberálně-národní koalici. Situace se začala měnit až na přelomu března a dubna, kdy se do vedení začali dostávat vládní labouristé.

Ve volbách převažovala ekonomická témata (inflace, drahé bydlení), svou roli však sehrála i zahraniční politika a Donald Trump. Australany příliš nepotěšila základní celní sazba ve výši
10 procent na většinu australského zboží a dokonce 100 procent na filmy produkované mimo USA. Australský filmový průmysl totiž v posledních letech roste a země začíná být poměrně populární filmařskou destinací. Trump navíc pobavil celý svět uvalením cel na Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, což jsou vulkanické ostrůvky spravované Austrálií a obývané výhradně tučňáky. „Nikde na světě není bezpečno,“ glosoval to australský premiér Anthony Albanese. 

Australská pravice se přitom Trumpem hojně inspirovala. Peter Dutton, lídr Liberálně-národní koalice, Trumpa opakovaně chválil, jedna jeho stínová ministryně dokonce použila heslo Make Australia Great Again a evidentně lze mluvit i o určité inspiraci názorové. Dutton si za to vysloužil přezdívku „Temu Trump“. Australská pravice měla v souvislosti s Trumpem i jednu menší předvolební kauzu: Chris LaCivita, jeden z klíčových stratégů Trumpovy kampaně, v roce 2024 tvrdil, že navštívil Austrálii a radil Duttonově koalici s její kampaní. Ta sice jakékoliv konzultace popřela, případ však přesto vyvolal kontroverzi. 

Mimochodem, inspirace Trumpem vedla i ke vzniku zbrusu nové australské strany Trumpet of Patriots, kterou si „pořídil“ byznysman a těžařský magnát Clive Palmer. Pokud u main­streamové australské pravice lze mluvit o inspiraci Trumpem, v případě této formace jde o regulérní trumpovskou franšízu. Ve volbách strana propadla, přestože na kampaň vynaložila šedesát milionů dolarů. Agresivní kampaní založenou na rozesílání obrovského množství spamu prostřednictvím SMS se jí navíc podařilo naštvat velkou část australských voličů.

Volby pro australskou pravici každopádně dopadly dost neslavně: koalice získala pouze 43 mandátů ze 150 a vládní liberálové složí vládu s pohodlnou většinou 94 mandátů. Peter Dutton podobně jako Pierre Poilievre ztratil poslanecký mandát. Reakcí Donalda Trumpa bylo, že ho s labouristickým premiérem Albanesem pojí velmi přátelské vztahy a nemá tušení, kdo vlastně proti němu kandidoval.  

Závěr

Vliv Donalda Trumpa na nedávné volby je obtížné přesně kvantifikovat. Konzervativní strany v Kanadě i v Austrálii si svou porážku do značné míry způsobily samy – zejména australská kampaň Petera Duttona byla podle mnoha komentářů chaotická a nepřesvědčivá.

Přesto nelze faktor Trump podceňovat. Ve světovém kontextu jde o vysoce polarizující postavu: jeho obchodní války a konfrontační styl vyvolávají silně negativní reakce a prestiž Spojených států po jeho inauguraci prudce klesla, zejména v očích evropské veřejnosti.

Kdokoli by se jím chtěl inspirovat, měl by mít na paměti, že trumpismus sice zásadně proměnil americkou pravici, ale jeho export zatím vždy skončil neúspěchem. A co hůř, v obou popsaných případech sehrál roli katalyzátoru mobilizace levicových voličů.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)