Ukrajina má mnohem více společného s námi než s ruskou knutou a samoděržavím
Rozhovor s Maciejem Ruczajem

Josef Mlejnek

POLITIKA & SPOLEČNOST / Rozhovory

Ruská invaze na Ukrajinu započatá 24. února 2022 přišla mnohým jako rána z čistého nebe, přitom vše nasvědčovalo tomu, že válečný útok je více než pravděpodobný. Předcházelo mu masivní hromadění ruských – a pod pláštíkem společného cvičení také běloruských – vojsk na ukrajinských hranicích. Lukašenko navíc zhruba před půlrokem za pomoci údajných emigrantů podnikl hybridní útok na Polsko. Kromě těžce zkoušené Ukrajiny válečné dění nejvíce doléhá na sousední Polsko. O brutálním ruském vpádu, ale i o kořenech polsko-ukrajinské vzájemnosti jsme hovořili s ředitelem Polského institutu v Praze Maciejem Ruczajem.

Polsko-ukrajinské vztahy představují odlišnou kvalitu než vztahy obou zemí k Rusku. Ukrajina a Polsko mají společné třeba to, že jsou ve své současné podobě, která byla výsledkem Stalinova poválečného „hýbání škatulaty“, považovány za umělé a v podstatě nežádoucí státní útvary. Kde to v posledním třicetiletí mezi oběma národy nejvíce drhlo?

S Ukrajinou nás dlouho rozdělovaly složité dějiny, ale spojuje nás současnost. Začnu raději u současnosti. Polsko se snažilo působit jako advokát Ukrajiny na mezinárodních fórech – občas s lepšími, občas s horšími výsledky, ale také s větším či menším nadšením samotné Ukrajiny. Dělo se tak s výjimkou období tzv. resetu polských vztahů s Ruskem za vlády Donalda Tuska. Postranním efektem tohoto resetu bylo nijak neskrývané přehlížení našich tradičních partnerů Vilniusu a Kyjeva. Nicméně vzdor těmto drobným potížím, vzdor historickým reminiscencím i rostoucímu rozdílu materiální úrovně života převládlo přesvědčení, že pro Polsko je dobré, aby Ukrajina byla nezávislá. Toto přesvědčení se týkalo nejen elit, ale po mém soudu i stále větší části naší společnosti. Projevovalo se solidaritou v okamžicích krize, ať už během oranžové revoluce nebo později během Majdanu. Po roce 2014 přišla vlna imigrace z Ukrajiny, která nás výrazně sblížila nejen abstraktně, ale i konkrétně lidsky.

Jak živé a bolestné jsou historické reminiscence?

„Nenávist zapustila hluboké kořeny v této půdě a otrávila bratrskou krev,“ čteme v závěru Sienkiewiczova románu Ohněm a mečem, který líčí velká kozácká povstání proti polskému králi a polsky mluvící šlechtě v 17. století, ačkoli její velká část byla „ukrajinského“ původu. Moderní ukrajinská identita – stejně jako identita litevská – se do velké míry utvářela v opozici k té polské. Pro Poláky je zase klíčovým traumatem genocidní operace Ukrajinské povstalecké armády proti polskému obyvatelstvu na Volyni a Červené Rusi v letech 1943–1944. Traumata spjatá s obdobím druhé světové války ještě zdaleka nebyla zapomenuta a právě ona byla v polsko-ukrajinských vztazích hlavní překážkou. Ale jsem přesvědčen, že i v oblasti historické paměti se situace mění k lepšímu. V Polsku už dlouhá léta platí tzv. „Giedroycova doktrína“, pojmenovaná podle vydavatele exilového časopisu Kultura, a sice důraz na to, že je potřeba se povznést nad všechny resentimenty, protože nezávislá Ukrajina je nezbytná pro existenci nezávislého Polska. V posledních letech nastal obrat na Litvě, která společné kapitoly dějin (polsko-litevská Rzeczpospolita) dlouho nahlížela velmi negativně, ale nyní stále zřetelněji objevuje, že právě v tomto dědictví může hledat jeden ze zdrojů své identity, který je zároveň dobrou připomínkou její civilizační odlišnosti od Moskvy. Stejně smýšlí i běloruská opozice proti Lukašenkovi.

Je tedy možné, že historie přestane Poláky a Ukrajince rozdělovat?

I v polsko-ukrajinských dějinách se snažíme už dlouho zdůrazňovat to, co spojuje: v prvních dnech války se objevily záběry preventivně poškozené vlajkové lodi ukrajinského námořnictva Hetman Sahajdačnyj. Petr Konaševič-Sahajdačnyj je dobrý symbol onoho „společného“ – vedl Kozáky ruku v ruce s polsko-litevskou armádou proti obrovské turecké přesile během dlouhé obrany pevnosti Chotyn v roce 1621. Po ruské invazi se v Krakově na královském Wawelu rozezněl – na znamení solidarity s Ukrajinou – zvon polských králů Zygmunt, vyrobený z moskevských děl získaných v bitvě u Orše v roce 1514. Spojená vojska Polska a Litevského velkoknížectví tehdy vedl kníže Konstantin Ostrožský, zarytý obhájce pravoslaví z ukrajinské Volyně. Ukrajinská politická kultura, i když nahlodaná ruskou a sovětskou okupací, je dítětem dávné šlechtické Rzeczpospolité. „Kozácká svoboda“, o níž zpívají Ukrajinci ve své hymně, má mnohem více společného s polskou láskou ke svobodě než s ruskou knutou a samoděržavím.

Že si putinovské Rusko nepřeje silnou a suverénní Ukrajinu, je jasné. Ale i Polsko, když nechce být překladištěm nebo tankodromem mezi Západem a Východem, ale naopak přichází se svým civilizačním projektem pro celou oblast (Trojmoří), vyvolává nevoli – ať už u evropských mocností v. v. nebo u evropských velmocí in spe

Musíme mít na paměti, že současná i bývalá impéria mají silně zakódovanou představu, že by měla jednat především s jinými impérii. Proto i mocnosti Západu ve svých dějinách mnohokrát dávaly přednost Rusku, které je sice hrozivé a odlišné, ale nepochybně zůstává impériem, před nepřehlednou a chaotickou změtí malých národů středovýchodní Evropy. Toto je přístup, který razilo západní osvícenství, nikoli náhodou do velké míry financované rubly ruských carů a careven. Podle této představy může být náš prostor ovládán některým z impérií, která si jej mohou rozdělit na sféry vlivu, ale rozhodně si nemůže vládnout sám. Z tohoto důvodu koncept spolupráce zemí „mezi Ruskem a Německem“, tzv. Trojmoří, vyvolal velké znepokojení nejen v Moskvě, ale i v Berlíně. Je ovšem záměrně formulovaný tak, aby nevyvolával dojem politické aliance. Klíčovou myšlenkou Trojmoří je posílení naší infrastruktury na ose Sever–Jih. Navíc jeho vznik podpořil Donald Trump a USA, a tak se pomalu rozvíjí. Teď se otevírá prostor do něj zapojit i Ukrajinu a snad jednou i svobodné Bělorusko. Je to pro naše země obrovská šance, i v psychologické rovině: je to projekt, který jsme si zde ve středovýchodní Evropě sami vymysleli a sami ho také realizujeme. Kdo ví, jak hluboké jsou naše postkoloniální komplexy evropské periferie, nemůže nikdy dostatečně docenit, o jak velkou věc jde.

Společné dějiny měli Poláci v minulosti rovněž s Běloruskem, kde také žije početná polská menšina. Současné vztahy s Běloruskem jsou ovšem na bodu mrazu, neboť je jednou nohou (nebo téměř oběma?) ve válce s Ukrajinou. Ruskému vpádu na Ukrajinu předcházel kromě společných manévrů s Ruskem Lukašenkem organizovaný pokus o masivní invazi vesměs asijských migrantů na území Polska….

Bělorusko představuje smutný příběh. Lukašenko šel do války s vlastní společností po zfalšovaných volbách v roce 2020 a skončil jako Putinův poskok, po jehož území se zcela nekontrolovaně prohání ruská armáda. Ale snad je v běloruském příběhu i naděje: otevřená náruč, s níž Polsko a Litva přijaly běloruské exulanty, výrazně posílila vazby mezi našimi národy. Rozhodný postoj Polska a Litvy vůči hybridnímu útoku s použitím živých štítů, který se Lukašenko a jeho pomocníci u nás snažili prezentovat jako uprchlickou krizi, byl podle mne prvním krokem budování jednotné evropské reakce na ruskou agresi. Konečně, statečná obrana Ukrajiny je příkladem a lekcí i pro Bělorusy. Ne náhodou v rámci ukrajinské armády bojují už dvě běloruské dobrovolnické jednotky. A jejich symboly se odvolávají na společné dědictví Rzeczpospolité a Litevského velkoknížectví.

Jak se v současné mezní politické situaci osvědčují polští politici – nejen prezident a premiér?

I největší odpůrci polské vlády musejí uznat, že úsilí, které Polsko vyvinulo, aby pomohlo Ukrajině, bylo neuvěřitelné. Po několik týdnů de facto celá mašinérie státu – prezident, premiér, ministerstva – pracovala jenom s tímto cílem. Polsko přesvědčilo většinu protivníků tvrdších sankcí v rámci EU. Jako první navrhlo použití Evropského mírového nástroje pro nákup zbraní pro Ukrajinu. A právě přes polská letiště prochází téměř veškerá vojenská a humanitární pomoc Ukrajině. Procházela tudy ještě předtím, než se západní Evropa vůbec začala tímto konfliktem vážněji zabývat. Je to vzácný pocit, ale ano, musím to říci – jsem na svou vládu hrdý. A to si mimochodem můžeme říct společně, protože těch úspěchů by nebylo také bez skvělé polsko-české spolupráce a stejně zásadového postoje Petra Fialy.

Nikolaj Berďajev napsal, že tragédií Ruska je, že Rusové nemají ve své povaze nic „budujícího“, že jsou na rozdíl od Evropanů buď apokalyptiky, nebo nihilisty. Kam asi zařadit Putina? Co by bylo lepší – pro něj, ale hlavně pro nás?

Fascinace ruskou duší, a vůbec celé to vábení Východu, jak o něm píše Marek Cichocki, představuje prvek, který je v polské kultuře stále přítomný. A mnozí polští myslitelé také nahlas uvažovali, zda nemáme povahově blíže k oněm „apokalyptikům a nihilistům“ než k racionalismu západní Evropy. Polská kultura má ovšem – opět se odvolávám na Cichockého a jeho skvělou knihu Północ i Południe (Sever a Jih, česky její fragmenty vyšly ve výboru Světy, které ještě neznáme) – i druhou a mnohem silnější kotvu, která nás pojí s latinským katolickým Středomořím.

Představuje ona civilizační osa Sever–Jih alternativu k běžnému čtení našich dějin výlučně na ose Východ–Západ?

Ano, dělení Východ–Západ pochází až z 18. století a objevuje se právě ve chvíli, kdy polský stát na více než sto let mizí z mapy Evropy. Samozřejmě v jedné i druhé perspektivě představuje náš region periferii, nebo snad předsunutou „noční hlídku“ na hradbách civilizace, jak bychom se raději vnímali my sami. Ale zpátky k Rusku: klíčovou součástí toho latinského dědictví je étos občanství a vize státu jako sebeorganizace občanů, nikoli Leviathana, který pohlcuje jednotlivce a vytváří z nich beztvarou masu otroků Impéria. Tento rozdílný přístup k věcem veřejným je asi ta hlavní propast, která nás rozděluje. Při veškeré úctě k Berďajevovi: hovoří-li o apokalypticích a nihilistech, myslí tím jednotlivce. Stejně tak pravoslaví, které nás fascinuje svou mystikou a duchovní hloubkou, ale když se vyjadřuje ve společensko-politické dimenzi, tak ona úžasná hloubka mizí a místo ní máme ohavný úlisný projev moskevského patriarchy na podporu vraždění pravoslavných obyvatel Charkova či Mariupolu. Jediným kolektivním, politickým zastřešením je Impérium.

Putin tedy nezešílel?

Nikoliv, on je jen dalším vtělením ducha onoho Impéria. Někdo před pár dny na Twitteru publikoval nótu, kterou obdržel polský velvyslanec v Moskvě 17. září 1939. Celé její úseky jako by byly opsány z Putinova proslovu z 22. února 2022, jen místo Polsko musíme dosadit Ukrajina. Není to proto, že je Putin „komunista“ (ač má v sobě bolševismus zažraný opravdu hluboko), jde o to, že se tímto způsobem projevuje moskevské impérium v každé své inkarnaci. Nemá tedy smysl do Putinovy psychoanalýzy zatahovat Berďajeva.

Takže je spíš apokalyptik, což je možná horší. Nihilista Stavrogin z Běsů se nakonec oběsil. Putin svou imperiální káru nejspíš potáhne až k hořkému konci. Co by pro nás, ale i pro něj mělo být to nejlepší?

Snad si přece nemusíme říkat, jaký osud je vhodný pro tyrany…

Německý kardinál Gerhard Müller prohlásil, že na rozdíl od velkých tyranů 20. století, kteří byli ateisty, či spíš anti-teisty, je Putinova situace horší o to, že je člověkem věřícím.

To je – při vší úctě k otci kardinálovi – pěkná hloupost. Snad ještě větší než líčení Putina jako komunisty. Putin nemá ideologii ani víru. Jedinou vírou ruského impéria je víra v prvenství síly. A jedinou ideologií je lež.

Údajný ctitel Dostojevského Putin se přinejmenším za věřícího vydává. Víme přece, že se rád lidu ukazuje v přítomnosti patriarchy–kágébáka Kirilla. Není snad vnímán jako „pravověrný“ Rus a jako zachránce křesťanského světa také na Západě?

Jsem už alergický na nebetyčně krátkozraké zástupce některých konzervativních kruhů, kteří Putinovi naběhli na jeho hrátky s tématem „obrany tradičních hodnot“. Je dobře známo, že carská ochrana měla na své výplatní pásce jak radikální anarchisty, tak ultrapravici. Nevěřím tomu, že by to dnes bylo jinak. Pro posilování svého vlivu nevyužívá jen nejrůznější fašizující pravičáky, ale i radikální ekology nebo – jak ukázal případ špiona GRU zatčeného nedávno v Polsku – aktivisty za otevřené hranice a neomezenou migraci. Nejde o tu či jinou ideologii, jde o to rozvracet, vnášet chaos a poté ovládnout.

Zatím stále skřípeme zuby, když slyšíme, že NATO přece nemůže uzavřít vzdušný prostor nad Ukrajinou, neboť by to mohlo mít nedozírné následky. Vždyť ony následky tu přece už jsou – umírají děti, nevinní civilisté…

Teď si mnohem intenzivněji uvědomujeme, jak obrovské štěstí měla poslední generace Středoevropanů, jež plně využila onoho window of opportunity, které se nám otevřelo v roce 1989. Zároveň se ukazuje, jak liché byly liberální sny o konci dějin. Geopolitika, hlupáku, mohli bychom parafrázovat nechvalně známý výrok Billa Clintona. A kromě geopolitiky také národní mýty a identita – to jsou věci, jež nyní hýbou mezinárodním děním. Polsko, nacházející se na hranici „bezpečného světa“, ono vědomí křehkosti liberálního řádu nikdy neztratilo. Proto tolik let bojovalo za to, aby se stejné okno příležitosti otevřelo pro Ukrajinu, Bělorusko, Moldavsko či Gruzii. Jak z pocitu solidarity, tak samozřejmě i kvůli vlastní bezpečnosti. Bohužel jsme naše partnery nepřesvědčili. A bohužel a bohudík zároveň – smyslem aliance je společné rozhodování i ve věci pomoci Ukrajině. Nemůžeme v tom všem ztrácet ze zřetele, že případná válka s Ruskem nepředstavuje pro Polsko abstraktní a vzdálenou otázku. Polsko by se nacházelo na frontové linii, v situaci, kdy se nejbližší stanoviště ruských Iskanderů s jadernými hlavicemi nachází v Kaliningradské oblasti, zhruba 100 km od Gdaňsku a 300 km od Varšavy. Pokud ovšem máte v krvi polský mýtus, neznamená to, že se při formulování tohoto – racionálního a pochopitelného – zdůvodnění nekroutíte bolestí. Protože před očima máte všechny příběhy zrady a osamocení, které provázely polské dějiny ve 20. století: rok 1920, kdy vláda Lloyda George dávala Varšavě jen pár hodin a uvažovala o tom, jak se pak dohodnout s Leninem. A co jiného musel před pár dny vyslechnout ukrajinský velvyslanec v Berlíně? Zažili jsme rok 1939 nebo rok 1944 – nečinné přihlížení hořící Varšavě. V uších znějí slova básníka Zbigniewa Herberta: „Uklidňující jistota, že jsme zůstali – sami.“

Jak se chovala po invazi polská opozice?

To jsou ty vzácné okamžiky, kdy polsko-polská válka, jinak zuřivá a nelítostná, jde stranou. Solidarita s Ukrajinci a pocit vlastního ohrožení jsou na prvním místě.

 Ale dlouho to asi nevydrželo.

V Polsku ale není žádná reálná politická síla, která by byla promoskevská. Velkým nebezpečím může být pouze, jako mnohokrát předtím, upřednostnění krátkodobých vnitropolitických zájmů před dlouhodobě stabilní zahraničněpolitickou vizí. Snad budou ponaučením události posledních měsíců na hranici Polska a Běloruska, které vyvolaly ostrý vnitřní konflikt, a přitom dnes bude někdo jen těžko tvrdit, že nešlo o součást ruské předehry k současné válce. Ale bohužel vzhledem k hloubce vnitřních štěpení v polské politice ne všichni jsou schopni se toho držet. Jedinou útěchou budiž, že se spíše navzájem kritizují z příliš liknavé podpory Ukrajiny než naopak.

Často také slyšíme, že i kdyby Putin válku proti Ukrajině vojensky vyhrál, politicky ji prohrál už nyní. To zní hezky, ale není jisté, pokud Putin Ukrajinu obsadí, zda se nakonec (naše) politické vítězství nemůže scvrknout na tzv. vítězství „morální“, které si můžeme při vší úctě strčit za klobouk.

To, čeho se bojím, není ani tak čistě „morální“ vítězství, ale spíše nějaký shnilý kompromis mezi Západem a Moskvou, který ponechá Ukrajinu zničenou a neschopnou samostatné existence. Tlak na takové řešení, na mír za každou cenu, bude narůstat: možná to teď bude znít cynicky, ale za týden nebo dva začne veřejnost neustálé omílání Ukrajiny nudit. A tím se otevře prostor pro všechny, kteří stále doufají v „konstruktivní dialog“, „návrat k normálu“, „business as usual“. Sankce se po prvních úspěších už dál nezpřísňují, Polsko a Česko jsou jedny z posledních států, které to ještě navrhují. Zatím bohužel ze Západu na Východ stále teče více eur do Ruska než zbraní na Ukrajinu.

Zklamala tě Bidenova návštěva v Polsku? Možná se jen rozhodl nejít s bubnem na zajíce, aby předešel otevřenému konfliktu s Ruskem. Bude skrytá pomoc o to účinnější?

Pevně doufám, že relativně nekonkrétní řeči byly méně podstatné než velmi konkrétní rozhodnutí v zákulisí. Musíme být hlavně rádi, že po rozpačitém začátku období, kdy se Biden rozhodl, že se ve střední Evropě opře pouze o Německo, ho vývoj událostí přiměl k pochopení, že posílení východního křídla NATO je nezbytné a že zeměmi, o které se musí v tomto opírat, jsou spíše Polsko či Rumunsko.

Doposud překročilo polské hranice skoro dva a půl milionu uprchlíků z Ukrajiny. Kolik jich je Polsko schopno přijmout? A pokud se někteří z nich rozhodnou usadit v Polsku natrvalo, budou představovat problém, nebo požehnání?

Nejde se připravit na příchod takového množství lidí během několika týdnů. Zatím to Polsko zvládá s obrovským vypětím sil, jak státních orgánů, tak statisíců dobrovolníků. Obrovskou práci třeba vykonávají farnosti a katolické organizace. Je jasné, že po fázi „plného nasazení“ se objevuje únava, obavy, možná i zoufalství. Vznikne velký nápor na veřejné služby. Je také jasné, že naši nepřátelé budou intenzivně pracovat na tom, aby se co nejdřív objevily „problémy s uprchlíky“ a – v opačném gardu – „nesnášenlivé projevy“ ze strany hostitelské země. Přesto nezbývá než vidět věci v pozitivním světle: Polsko je země nesmírně dynamická a flexibilní. V posledních letech přijímalo nejvíce občanů ze zemí mimo EU, pochopitelně šlo v obrovské většině o Ukrajince. Každý rok, počínaje rokem 2017. Samozřejmě se o tom skoro nikde nedozvíte. Zprávy, které by mohly Polsko ukazovat v pozitivním světle, byly v liberálním mainstreamu tabu. Příchod Ukrajinců v posledních letech je na první pohled největší demografická změna polských měst během mého života. Přesto u nás prakticky nikde nevznikly žádné vážnější problémy. Pevně doufám, že tomu tak bude i nadále.

(březen 2022)

 

Maciej Ruczaj (1983) je Polák dlouhodobě žijící v Praze, absolvent Fakulty sociálních věd a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (politologie a anglistika). Od roku 2016 je ředitelem Polského institutu v Praze. Je dlouholetým spolupracovníkem CDK, pro které připravil řadu publikací věnovaných polskému politickému myšlení a dějinám, například Jagellonské dědictví. Příběhy z dějin středovýchodní Evropy nebo výbor esejů nejvýznamnějšího polského experta na Rusko Andrzeje Nowaka Impérium a ti druzí.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2022)

Josef Mlejnek

Josef Mlejnek (1946)

básník, kritik a překladatel

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan