Umění je nekonečný proces objevování
Vzpomínka na Václava Ciglera (1929–2026)
Jana Šindelová
KULTURA / Výtvarné umění
Dvacátého prvního dubna by oslavil devadesáté sedmé narozeniny významný český sochař, básník, vizuální umělec a pedagog Václav Cigler. Odešel tiše na počátku roku, svůj čas naplnil vytrvale promýšleným a pozoruhodným tvůrčím obsahem. Měl naděleno hodně darů: originální myšlení, cit pro prostor, schopnost překračovat hranice oboru i doby a prostředí, ve kterém žil. Právě v něm se odrážela komplikovanost jeho života, poctivost a hloubka jeho duchovního hledání. Stál pevně uprostřed, svobodný a otevřený světu. Patřil mezi nejvýznamnější osobnosti naší výtvarné scény posledních desetiletí, jejichž dílo přesáhlo české hranice. Jeho touha vést dialog s těmi, kdo ještě nějaký dialog vést chtějí, byla pověstná. „Umění je nekonečný proces objevování,“ říkal, teprve tím se stáváme.
Václav Cigler se narodil 21. dubna 1929 a dětství prožil ve starém mlýně ve východomoravském Vsetíně. Později na to rád vzpomínal: „Stále si vybavuji zážitky ze svého dětství. Domnívám se, že mě formovaly po celý život. A nejen ty hluboce lidské, ale i zážitky z přírody a konkrétní krajiny, s její tvarovou a hmotovou různorodostí, ale i její neustálou proměnlivostí světelnou a barevnou. Dodnes z těchto dojmů vycházím, když promítám své rozvrhy a plány do přírodního prostoru, ať už formou pěších tras nebo vodních a světelných koryt a stěn. Myslím přitom na diváka, kterému se snažím navodit obdobné pocity, jaké jsem prožíval ve volném prostoru ve svém mládí.“ [1]
V roce 1948 Václav Cigler maturoval z francouzštiny a latiny na Masarykově reálném gymnáziu ve Vsetíně a dále řízením osudu pokračoval ve studiu na sklářské škole v Novém Boru, kde učil o pár let starší Stanislav Libenský, další z velikánů českého skla. Klíčovou událostí se v jeho životě stalo setkání s charismatickým profesorem Josefem Kaplickým v jeho ateliéru, když v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Se spolužáky se pak setkával celý život: s Adrienou Šimotovou a Jiřím Johnem, s Jiřinou Žertovou, pracovně s Vladimírem Kopeckým, s nadanou malířkou Zdenou Strobachovou se oženil. Obor skla byl v té době zařazen do uměleckého řemesla a nebyl pod drobnohledem politické a ideologické cenzury, proto se Václav Cigler mohl účastnit světových přehlídek. V roce 1957 byly jeho práce vystaveny na XI. trienále v Miláně, v roce 1958 na výstavě Expo ’58 v Bruselu. [2] Následovaly další přehlídky a výstavy v nejprestižnějších institucích světa: The Corning Museum of Glass v USA (1959), XII. trienále v Miláně (1960), Gemeente Museum Amsterdam (1961), Museum Fodor v Amsterdamu, Muzeum Śląskie ve Vratislavi (1963) a Museum of Contemporary Crafts of the American Craftmen’s Council v New Yorku (1964).
V roce 1965 na základě doporučení Stanislava Libenského, Jindřicha Chalupeckého a Karla Hetteše přijal rektor Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě Rudolf Pribiš šestatřicetiletého Václava Ciglera na místo vedoucího pedagoga nově vytvořeného oboru. Cigler založil ateliér Sklo v architektuře, který vedl do roku 1979. Školu nazval „laboratoří myšlení, experimentální dílnou, prostředím sebepoznání. Prostředím, které má studentům umožnit se v sobě zorientovat a následně pak odvodit i adekvátní prostředky vyjadřování.“ [3] Svou práci bral velmi vážně, pendloval mezi rodinou v Praze a školou v Bratislavě, ve vlaku kreslil skici k projektům, psal texty a projevy, navrhoval skleněné stěny a světelné objekty do architektury, připravoval výstavy, budoval školu a zařizoval její vybavení. Byl kritický i velkorysý: „Setrvačnost, návyk, stereotypní schéma… to jsou příznaky utlumeného mechanismu mozku, toho fantastického stroje, schopného daleko produktivnější činnosti, než v jaké byl naučen a vyškolen pracovat. Tuna vědomostí, tuna informací se může často projevit kvalitativně jen ve formě tíže, jen ve formě zábran, nebude-li s ní naloženo tvůrčím způsobem. Méně je více!“ V programu školy v roce 1965 napsal: „Škola je sondáž. Umění nelze učit ani se naučit. Učit a naučit se lze jen určité rutině a řemeslu. Tvůrčí práce má povahu poezie.“ Byl v mnohém radikální: „Pro tvůrčího člověka každý nový úkol (ve škole nebo v životě) je podnětem zabývat se jím tak, jako kdyby před ním se tímto problémem ještě nikdo nezabýval. Podnětem k zápasu na život a na smrt.“ [4]
Mezi jeho studenty patří například významná videoartistka Anna Daučíková nebo konceptuální umělci Vladimír Kordoš a Marián Mudroch. Udržovali přátelské vztahy i po ukončení studia, navštěvovali navzájem své výstavy, telefonovali si. Umělecký odkaz Ciglerovy školy myšlení zůstává v povědomí na Slovensku i jinde v zahraničí a je stále aktuální.
Václav Cigler začal od konce padesátých let dvacátého století používat nejnáročnější sklářské techniky a technologie, zabýval se volným uměním i sklářskou tvorbou v oblasti designu, například sklem technického a užitného charakteru, konkrétně stavebním a osvětlovacím. Poprvé v historii umění použil průmyslově využívaný materiál optického skla k vytvoření uměleckého díla. Rozsáhlé vizionářské dílo v podobě minimalistických či symbolických plastik z čirého optického i barevného skla bylo představeno v minulém roce na retrospektivní výstavě nazvané Vidět v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli. Sklo vnímal Václav Cigler jako hmotu s duchovním přesahem, fascinovala ho více než sedmdesát let. Jeho světelné i skleněné plastiky jsou zaměřeny na vnitřní zkušenosti zobrazování světla jako nehmotné látky, prostředku vidění i zdroje energie. Skleněnou plastikou a především používáním nevýtvarných technologií a metod pro její vytvoření se zabýval celý život. Jeho slovy: „Pro mne je sklo záminkou k vyjádření jiného prostorového a pocitového vnímání světa, ozvláštněného prostředky, které tento materiál sám nabízí, tedy prostředky optickými, i možnostmi jeho nového prostorového využití.“ [5]
Optické sklo je sklo nejvyšší kvality. Vyrábí se ze stejných surovin jako běžné sklo, ale jeho výroba vyžaduje mnohem přísnější proces a mimořádnou kvalitu ingrediencí, aby bylo dosaženo jeho pozoruhodné čirosti, proto je mnohem nákladnější než u jiných druhů. Pouze tři evropské země, Francie, Itálie a česká lokalita Střeleč, mají písek odpovídající čistoty, který může být použit k jeho výrobě. České optické sklo je vysoce křemenné, což způsobuje, že má „jiskru“. Jeho základními složkami jsou písek, soda, potaš a vápno. Přidává se ještě speciální chemikálie, aby sklo mělo charakteristickou tvrdost, odolnost, průhlednost a vysoce kvalitní lom. Sklo se vyrábí pouze průmyslově ve velkých pecích. Technologii zajišťují specializovaní zaměstnanci. Sklo jako surovina musí být naprosto nedotčené. Například nádrže používané pro tavení jsou potaženy platinou, aby žádné částice ze stěn pece nevnikly do roztaveného skla, což by způsobilo nežádoucí zbarvení, bubliny nebo jiné vady. Jakmile se sklo odtaví, nalije se z pece na dopravní pás pro chlazení, kde se chladí v teplotní křivce v rozmezí od osmi hodin po několik dní v závislosti na tloušťce bloků. Obvykle se optické sklo používalo pro přesné přístroje, jako jsou objektivy do fotoaparátů, mikroskopy a dalekohledy. Jeho čistota přirozeně vyhovuje čistě minimalistickým formám typickým pro Ciglerovu tvorbu.
Estetické a filosofické otázky se staly podstatou Ciglerova umění. Jak uvedl kurátor Jiří Zemánek: „Osobnost Václava Ciglera si spojujeme především s pozoruhodnými minimalistickými objekty z broušeného optického skla, jimiž v 60. letech objevil specifické estetické vlastnosti a výrazové možnosti tohoto materiálu pro výtvarnou práci. … Byl projevem nového způsobu výtvarného myšlení, jímž původní sklářské východisko přesáhl do nových tvůrčích konsekvencí: k úvahám o krajinných realizacích, architektuře, zahradním designu a utopických projektech života zítřka. Jejich společným jmenovatelem je to, co bych označil jako otevřený výtvarný koncept, a z hlediska obsahu pak člověk a jeho životní prostředí.“ [6]
Václav Cigler byl autorem mnoha významných děl ve veřejném prostoru v Česku, na Slovensku či v Nizozemsku. Podle jeho návrhů vznikly interiéry stanic pražského metra Náměstí Míru, Náměstí Republiky a Křižíkova. Mezi jeho nejznámější realizovaná díla patří světelné a skleněné instalace, světelné systémy a osvětlovadla například v bratislavském Slovenském národním divadle, v Domě kultury v Banské Bystrici či v Lázních Sliač, rozsáhlé úpravy presbytáře, nový oltář, ambon, sedes a liturgické předměty v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně či umělecká díla v chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli.
Od roku 1999 spolupracoval Václav Cigler s architektem a umělcem Michalem Motyčkou, jenž připravoval jeho výstavy a domýšlel zdánlivě jednoduché projekty z šedesátých let v závislosti na přislíbeném prostoru k realizaci. Pracovně se poprvé setkali při rekonstrukci Musea Kampa pro Medu Mládkovou. O společně stráveném čtvrtstoletí v práci a v přemýšlení Motyčka říká:
„Václav Cigler byl neskutečně pracovitý a důsledný člověk, svou práci miloval. V mnohém zůstává pro mě velkým vzorem, asi nejzásadnější je to, že neplýtval časem, práce pro něj byla vším, pracoval od rána do večera. Co ho motivovalo, byla touha po poznání. Vycházel z přírody. Byl neskutečně vytrvalý a šel si za svým, hledal řešení, která byla neobvyklá a nová, a zdála se být nereálná. Byl vizionář. … Těch jeho navrhovaných počinů zůstalo po něm ještě na několik generací. Jeho dílo ještě budeme dlouho objevovat.“
Když jsme v létě 2025 uspořádali výstavu v Galerii Miroslava Kubíka, už měl v plánu další výstavu, kterou by tam chtěl udělat, a sice výstavu šperků. Na šperky v poslední době hodně myslel, nebyly to pro něj jenom ozdoby, ale i prostředky komunikace s jiným člověkem. Už v roce 2008 představili kurátoři a teoretici umění Jane Pawit a David Crowley návrhy jeho šperků z 60. let na výstavě Cold War Modern / Design 1945–1970 v londýnském Victoria & Albert Museum. Zdůraznili Ciglerovo propojení těla, objektu a prostředí a jeho dílo zařadili do hnutí Arte Povera Maria Merze, případně k vlně utopických návrhů v architektuře italského Superstudia či vídeňské architektonické skupiny Haus-Ruckeer-Co. [7] Aktuálně jsou Ciglerovy šperky ze sbírky Rose-Asenbaum zastoupeny na výstavě současného šperku Constellations v americkém Dallas Museum of Art. K výstavě vyšel rozsáhlý katalog, ve kterém je vizionářské Ciglerovo dílo zařazeno a zhodnoceno s velkým respektem.
Václav Cigler patří k mezinárodně respektovaným autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Jeho díla jsou zařazena do předních sbírek, včetně Corning Museum of Glass v USA, Victoria & Albert Museum v Londýně, Musée des Arts Décoratifs v Paříži, Stedelijk Museum Amsterdam či Slovenské národní galerie v Bratislavě. Za průkopnickou práci v oblasti designu v roce 2018 symbolicky vstoupil do Síně slávy českého designu. Za celoživotní dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos v oblasti výtvarného umění byl oceněn v roce 2019 cenou Ministerstva kultury České republiky.
Shrneme-li vše v číslech, Ciglerovo dílo je skutečně impozantní: 57 samostatných výstav, 18 autorských výstav s Michalem Motyčkou, 355 účastí na společných výstavách, 43 instalací s Michalem Motyčkou, 22 realizací ve veřejném prostoru, plus mnoho dalších připravených náčrtů a myšlenek k realizaci, nevystavených kreseb, nevydaných textů. Naše práce zdaleka nekončí a Václav Cigler mezi námi zůstává nejen svým dílem, ale i svým přístupem k životu. Měl rád lidi, setkání s ním bylo pro každého mimořádné. Společné rozhovory naplňovaly náš život duchovním rozměrem.
1 Text byl publikován v angličtině: MADOFF, Steven Henry. Václav Cigler Light and Space in the Garden of Reason [katalog výstavy]. Tel Aviv: Litvak Gallery, 2010, s. 29–30.
2 Přestože měli Václav Cigler a Zdena Strobachová jako zúčastnění umělci zakoupené letenky, nikam neletěli, jejich účast na výstavě a cesta do Bruselu byly politicky nežádoucí. MOTYČKA, Michal a Jana ŠINDELOVÁ eds. Sidonie. Praha: Motyčka, 2006, s. 11.
3 V programu školy formulovaném již v roce 1965 při nástupu na VŠVU. Viz CIGLER, Václav. K výchovnému programu školy. In: Výtvarný život, 1970, r. 15, č. 4, s. 13–17.
4 Archiv V. C., nepublikováno.
5 Archiv V. C., nepublikováno.
6 ZEMÁNEK, Jiří. Václav Cigler. Realizace, projekty, kresby [katalog výstavy]. Zámek Zbraslav, 7. 5. – 27. 6. 1993. Praha: Národní galerie, s. 22–23.
7 PAWIT, Jane a David CROWLEY, eds. Cold War Modern: Design 1945–1970. London: Victoria and Albert Publishing, 2008, s. 21–22.
Foto: © Archiv Nadačního fondu Václava Ciglera
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2026)
