Válka na Ukrajině bude Kazachstán ovlivňovat dlouho
Rozhovor s Merchatem Šaripžanovem

Když jsem šla dělat rozhovor s Merchatem Šaripžanovem, někdejším ředitelem kazašského vysílání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, nevěděla jsem, co mohu očekávat. Nikdy předtím jsme se neviděli a Kazach­stán, kdysi sovětská republika, mi byl stejně vzdálený jako třeba Čína, s níž má tato země více než 1 500 kilometrů dlouhou hranici. Povídali jsme si v nahrávacím studiu Rádia Svoboda na pražských Vinohradech nejen o kazašské historii a kultuře, ale i o nelehké politické situaci v zemi. Napadení Ukrajiny Ruskem je zde vnímáno, říká mimo jiné Merchat Šaripžanov, jako kdyby byl napaden Kazachstán. 

IR: Když se řekne Kazachstán, moje první asociace je bešbarmak, kazašské národní jídlo. Silný masový vývar se pije z misky a maso (hovězí, jehněčí nebo koňské), které zůstane, se jí rukama, proto název bešbarmak – pět prstů. Vyprávěli mi o něm kazašští studenti, které jsem učila češtinu. Čím byste tuto moji asociaci ke Kazachstánu rozšířil? Jak vlastně dnešní Kazachstán vypadá?

MŠ: Kazachstán je obrovská země. Sahá od Kaspického moře k Altajskému pohoří, Číně, od Sibiře k Uzbekistánu. Je to devátá největší země na světě. A má nejdelší hranice v Eurasii s Ruskem, víc než 7,5 tisíce kilometrů. Když se Sovětský svaz rozpadl, Kazachů zde bylo jenom 37 %. Dneska je jich 70 %. Navštívíte-li Almaty nebo hlavní město Astanu, [1] uvidíte tam velký mix obyvatel. Jako v Americe. Jsou tam Poláci, byl tam milion Němců, dnes už je jich jen asi 250 tisíc – většina z nich odjela do ­Německa. Jsou tam také Ujgurové, meschetští Turci, Čečenci, Ingušové, Korejci a Řekové. Všechny tyto národy, kromě Ujgurů, sem byly deportovány Stalinem. Proto je v Kazachstánu taková směs kultur a taky velmi dobrá kuchyně. Astana je ale něco úplně jiného. To je město jednadvacátého století. Člověk cítí, že tam bylo investováno hodně peněz. Když se řekne Kazachstán, každému Evropanovi se vybaví hlavně plyn, ale ta země má velké přírodní bohatství, nerosty, vzácné kovy. A je to velmi dobrá země, člověk to tam cítí. Mládež je vzdělaná, mluví několika jazyky. Když se rozpadl Sovětský svaz, Nursultan Nazarbajev, který jinak udělal mnoho špatných věcí, udělal i mnoho dobrého. Kazachstán byl jedinou bývalou sovětskou republikou, která začala posílat děti na studia do zahraničí.

Tím se vysvětluje, proč jsem svého času učila češtinu takové množství kazašských studentů. Zvládnutí jazyka bylo podmínkou studia na českých vysokých školách.

Přesně tak. A kazašský stát všechno platil. Ten program je skvělý, jmenuje se Bolašák, což znamená budoucnost. Ale v Kazachstánu je, stejně jako ve všech postsovětských zemích, také spousta problémů, se svobodou slova, s demokratickými institucemi. A bude trvat ještě dlouho, než se dá všechno do pořádku. Ale pro turisty je to hezká země. Má však dva velké sousedy: Rusko a Čínu. To je potřeba mít vždycky na paměti. 

Žijete už dlouho mimo Kazachstán, ale jak to máte ve svém srdci? Co znamená být Kazachem?

Slovo Kazach se samohláskou ch na konci bylo vytvořeno během Stalinova režimu. Kazaši vždycky příslušníka svého národa nazývali Qazaq (Kazak). Toto slovo ve starotureckém jazyce znamená svobodný. A Kazach je vždy svobodný.

Proto jste také byli kočovníci.

Kočovníci a svobodní jako ptáci, jako vítr. Vždycky to tak bylo. Zároveň mezi Kazachy existovala velice silná soudržnost. Ta byla velmi důležitá, aby se mezi Ruskem a Čínou udrželi jako národ.

Ale když přišel sovětský režim, kočovný život museli Kazaši opustit, byli nuceni k usedlému zemědělskému způsobu života, který jim ovšem nebyl vlastní. Jak se tyto události propsaly do historie vaší rodiny? 

Přišla kolektivizace. Mám-li o ní mluvit, tak asi první věc, kterou musím zmínit, je, že moje babička, maminka mého otce, měla osm dětí, ale přežil jenom můj táta.

Takže zemřeli během hladomoru? [2]

Můj táta se narodil v roce 1938, po hladomoru, situace už byla trochu lepší. Ale všichni jeho sourozenci narození před ním zemřeli. Že to bylo kvůli hladomoru, jsem se dozvěděl až po rozpadu Sovětského svazu. Když se narodil můj táta, dali mu jméno Tohtarkhan. Tohtar v kazaštině znamená „ať zůstane“. Báli se, že taky zemře. Podle tradice dědeček přesekl pupeční šňůru šavlí. Aby bůh věděl, že musí zůstat. Dneska to vypadá strašně, ale takoví byli Kazaši. Myslím, že každá rodina v Kazachstánu prožila něco podobného. Některé prameny uvádějí, že během hladomoru zemřelo dva a půl milionu Kazachů, některé říkají, že jenom milion a půl. Ale víme na sto procent, že obětí bylo víc než jeden milion. Někteří museli uprchnout do Číny, Afghánistánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu, Íránu nebo Turecka, protože tam byla možnost nějak přežít. Když bychom to vyjádřili v poměru vůči počtu obyvatel, tak ten hladomor byl větší než na Ukrajině. Polovina obyvatelstva zmizela – zemřela nebo odjela. V University of Maryland vyšla o tomto tématu roku 2018 knížka s názvem The Hungry Steppe – Hladová step. [3]

Další věcí, kterou je Kazachstán nechvalně proslulý, je gulag. 

Ano. Jedním z největších byl Karlag, karagandský lágr. Tam byli i Němci. A taky tam bylo mnoho Čechů. Jejich potomkům bylo v devadesátých letech umožněno přestěhovat se do Česka, dostali české občanství. 

Jaký byl vztah vaší rodiny k sovětské moci? V jaké atmosféře jste doma vyrůstal? 

Naše rodina neměla sovětský režim ráda.

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, našla jsem na internetu váš text Jediná fotka mého dědečka. [4]

Dědeček zemřel ve válce. O tom je celý ten příběh. Byl během kolektivizace neprávem odsouzen za úrodu. 

A když Hitler napadl Sovětský svaz, šel z lágru do armády, do první linie, takže bylo jasné, že nepřežije.

Ano. Náš život za sovětského režimu, to byly tři paralelní světy. První byl ruský svět, ruský jazyk. Ten jsme používali venku, v práci, ve škole, na oficiálních místech. Věděli jsme, o čem můžeme mluvit a o čem ne. Druhý svět byl kazašský, ten byl odlišný. Tam jsme o některých věcech mluvit mohli, ale ne o všech. Se sousedy to bylo podobné. A třetí svět byl rodina, a ta byla velká. Byla to nejenom naše rodina, ale patřili do ní i bratranci a další příbuzní. A bylo jich mnoho. V těchto třech světech jsme žili.

Byly to tedy tři rozdílné způsoby chování a komunikace?

Přesně tak. Věděli jsme, že každá kazašská rodina měla nějaké problémy se sovětským systémem. A taky jsme poslouchali, já i můj otec, Rádio Svobodná Evropa a BBC. V ruštině, kazaštině, kyrgyzštině, tatarštině, ve všech jazycích, kterým jsme rozuměli. A taky Hlas Ameriky v ruštině, uzbečtině, ukrajinštině… Takový byl náš vztah se sovětským systémem. Bylo to něco obrovského, co je vždycky nad námi a chce nás kontrolovat. 

Žili jste si ve svých mikrosvětech. U nás to bylo s těmi mikrosvěty za komunistického režimu podobné, ale realita sovětského totalitního režimu je pro mě nepředstavitelná. 

Naše realita byla asi horší, protože u nás byl navíc rozdíl mezi naším a ruským světem. V roce 1966 dostal tatínek práci jako novinář v Ust-Kamenogorsku, [5] v regionálním centru. V roce 1968 jsem nastoupil do mateřské školy. A bylo to pro mě něco mimořádného. Nikdy předtím jsem neviděl takovou čistotu. Všechno bylo tak uspořádané. Všechno bylo nové – vůně, pocity. Byl tam takový systém, takové malé stolečky a u nich čtyři děti. Obvykle dva chlapci a dvě děvčátka. Přišel jsem ráno, seděli tam a snídali. Šel jsem k nim. Tatínek si povídal s paní učitelkou, bylo mi čtyři nebo pět roků, sedl jsem si k jednomu z těch stolečků a oni se mě na něco ptali. V té době jsem nemluvil rusky, ale chápal jsem, že se mě ptají, jak se jmenuju. Řekl jsem, že Merchat. A dvě dívenky vstaly a řekly, že vedle Kazacha sedět nebudou. Chlapci žádný problém neměli, holčičky, nevím proč, ano. Asi to slyšely doma od rodičů. Pro mě byla reakce dívek velkým šokem, ale od střední školy už to bylo dobré. V Ust-Kamenogorsku nebyly kazašské školy. Moje první láska byla ruská dívka. Všechno bylo v pořádku, ale vždycky jsem musel dokazovat, že jsem lepší v ruském jazyce a v literatuře než ostatní ve třídě, že si to zasloužím. Bylo nás tam jenom pár Kazachů. A všichni jsme museli dokazovat, že jsme dobří. A tak to bylo celý náš život. Takový byl, když se ptáte, náš vztah se Sovětským svazem.

Váš tatínek byl žurnalista a taky satirik. Mělo to nějaký vliv na atmosféru doma, na prostředí, v němž jste vyrůstal? 

Být v té době satirikem znamenalo, že člověk mohl aspoň trochu něco říct, mohl do satiry skrýt něco vtipného. 

Váš tatínek nepsal jen do novin… Byl taky kazašský básník, psal kazašsky. 

A ruský, psal i rusky. A taky byl akyn, to znamená bard, zpěvák. Když šlo o soupeření mezi bardy, vyhrával, uměl skvěle improvizovat. V kazašské kultuře sahá tato tradice až do 11. a 12. století. Za sovětského režimu to bylo zakázáno, protože při těchto improvizacích člověk občas řekl něco, co nebylo žádoucí. Po rozpadu Sovětského svazu se ajtys, soutěž bardů, do naší kultury zase vrátila. Sovětský režim si naši kulturu nepřál, ale nedokázal ji zcela vymýtit. 

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, narazila jsem na text o vašem bratrovi Aschatu Šaripžanovi, který byl rovněž novinář a za nevyjasněných okolností ho srazilo auto. Jeho smrt v roce 2004 je dávána do souvislosti s potlačováním svobody slova v Kazachstánu. [6]

Jsem přesvědčený, že byl zabit. Našli ho v kritickém stavu na ulici. V ten den, kdy ho „srazilo auto“, těsně předtím, dělal rozhovor se Zamanbekem Nurkadilovem, bývalým starostou Almaty a opozičním politikem, který veřejně kritizoval prezidenta Nursultana Nazarbajeva. 

A diktafon se záznamem rozhovoru během nehody zmizel. 

Ano. A rok nato, v roce 2005, zabili i Nurkadilova, a zabili také Altynbeka Sarsenbajeva, lidi, se kterými dělal můj bratr poslední interview. [7]

Dá se tedy předpokládat, že někdo měl velký zájem na tom, aby ani jeden z rozhovorů, které natočil váš bratr Aschat, nebyl zveřejněn.

A za deset měsíců nato našli mrtvého mého druhého bratra.

Takže jste měl dva bratry žurnalisty?

Ne, můj druhý mladší bratr nebyl žurnalista, ale snažil se vypátrat, co se vlastně stalo. Našli ho mrtvého doma. Co se stalo, nikdo neví. 

To znamená, že se svobodou slova je to v Kazachstánu hodně zlé.

Svoboda slova tam není, ale ve srovnování s Turkmenistánem…

... nebo ve srovnání s dnešním Ruskem…

Ano, ve srovnání s těmito zeměmi trochu svobody slova máme. Ale já vždycky, když se mě na svobodu slova ptají v Americe nebo kdekoli jinde, říkám, že je to jako rozdíl ve vězení. Máte vězení s vysokým stupněm ostrahy, nebo jenom s ostrahou. Je to pořád vězení, jenom režim je mírnější. U nás v Kazachstánu je to lepší než v Turkmenistánu nebo v dnešním Rusku, kde vám za „lajk“ mohou dát pět let. Ale když u nás budete psát proti prezidentovi, jeho rodině a jeho nejlepších přátelích, z nichž se stali opoziční politikové – a můj bratr to dělal, dělal s nimi interview, psal o věcech, které nebyly vítány, věděl toho hodně –, tak vás umlčí. 

Jak to teď vypadá s vysíláním kazašské redakce Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda?

Kazašská redakce dneska už nevysílá do éteru jako tradiční rozhlas. Má internetovou audio a video verzi a na jejích webových stránkách si můžete přečíst texty. 

V kazaštině?

Ano, ale v roce 2007/2008 jsme začali vysílat pro Kazachy také v ruštině. Byla to novinka, nebylo jednoduché ji prosadit. Mnoho lidí bylo proti. Říkali, že naší tradicí je vysílat v kazaštině. Oponoval jsem, že to bylo za Sovětského svazu, ale i když je dnes Kazachstán nezávislý stát, máme tam mnoho ruskojazyčného obyvatelstva. A to potřebuje informace o Kazachstánu v jazyce, kterému rozumí. Později jsme totéž udělali i v redakcích, které vysílají do Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Kyrgyzstánu.

V Kazachstánu neexistuje zákon, který by přímo zakazoval poslouchání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda. Je tedy možné Rádio Svoboda poslouchat skutečně svobodně, legálně? 

Legálně ano, ale v praxi se často setkáte s technickými překážkami, které znemožňují snadný poslech. Nejsou za to tresty. Ani být nemůžou, oficiálně. V Almaty máme redakci, v Astaně máme redakci. V Kazachstánu i v Kyrgyzstánu máme oficiálně redakce, ale problém je v tom, že občas nám tam nedají akreditaci. Někdy je to o nervy. 

Takže je to přesně tak, jak jste říkal: vězení v Kazachstánu prostě nemá tak přísný režim jako v Rusku.

Ano. Bavíme se teď o situaci v Kazachstánu poté, co Rusko napadlo Ukrajinu.

Jak je vlastně v Kazachstánu vnímána Putinova agrese proti Ukrajině?

Já vím, že většina Kazachstánců je proti ní. Napadení Ukrajiny Ruskem je vnímáno, jako kdyby byl napaden Kazachstán. Každý Ukrajinec, který je dnes zabit ve válce s Ruskem, zemřel i za Kazachstán. Protože všichni vědí, že hlavní cíl Ruska, Putina, je udělat všechno pro to, aby byl obnoven Sovětský svaz.

Takže po Ukrajině bude na řadě další republika?

Ano. Proto je v ozbrojených silách Ukrajiny tolik Kazachů. Bojují na Ukrajině, přestože existuje zákon, že nesmíte bojovat za jiný stát. Ti chlapi, kteří bojují za Ukrajinu, za to mohou jít do vězení. Je to trestný čin. A ještě jednu věc bych chtěl zmínit: je tady několik takzvaných jurt nezlomnosti, jsou v Kyjevě a na dalších místech Ukrajiny. Jurta nezlomnosti je symbolický a komunitní prostor inspirovaný tradiční jurtou. [8] Slouží jako místo pomoci, setkávání a podpory obyvatel. Představuje odolnost, soudržnost a schopnost přežít v krizových podmínkách. Během války je zřídili kazašští byznysmeni. Většina z nich se rozhodla zůstat v anonymitě, ale jeden – Daulet Nuržanov – vystoupil otevřeně. V terénu pak s jejich budováním a provozem pomáhali kazašští dobrovolníci a členové místní kazašské komunity, kteří často také vaří a rozdávají jídlo a teplé nápoje lidem v okolí. Tyto jurty nabízejí lidem během zimních měsíců teplé místo k odpočinku, občerstvení, možnost nabití mobilních telefonů, což je důležité při častých výpadcích elektřiny způsobených ruskými útoky, a někdy i připojení k internetu. Kazachstán je oficiálně neutrální, ale co dělají byznysmeni, je jejich osobní věc. Dělají to jako soukromé osoby. 

Nazarbajevův režim byl autoritářský. V roce 2019 převzal prezidentský úřad Kasym-Žomart Tokajev. Je to teď lepší, nebo jsou oba režimy srovnatelné?

Je to stejné. Nazarbajev byl stoprocentně sovětský, bývalý komunistický lídr. Nebyl hloupý, ale neměl noblesu. [9] Tokajev je jiný, byl to velmi úspěšný sovětský diplomat. Během své rozsáhlé diplomatické kariéry působil především na sovětských zastupitelských úřadech. Nejvýznamnější část své zahraniční mise strávil v Číně, na sovětském velvyslanectví v Pekingu. [10] Mluví dobře rusky, čínsky, francouzsky, německy, anglicky.

Takže je to člověk takového západního střihu.

Ano. Má velmi dobré vzdělání. Jakožto kariérní diplomat mluví plynně několika světovými jazyky, což mu umožňuje komunikovat bez tlumočníka s řadou světových lídrů. Během summitu C5+1 ve Washingtonu byl, pokud si dobře vzpomínám, jediný, kdo mluvil s americkým prezidentem Donaldem Trumpem napřímo, bez tlumočníka. [11] Byl lídrem celé té pětky, to bylo vidět. Kazachstán, a Tokajev to ví, má Trumpovi hodně co nabídnout. Má spoustu nerostného bohatství, má naftu, takže je zajímavý. A Tokajev to dělá velmi, velmi zkušeně. Řekl tam, že se rodí nový, lepší Kazachstán. Odstranil všechny Nazarbajevovy příbuzné z důležitých pozic, zbavil je funkcí. Ale neudělal to úplně důsledně. Nazarbajevův synovec byl například odsouzen k osmi letům vězení, ale za dva roky byl propuštěn… 

Proč se vlastně Nazarbajev vzdal svého prezidentského postu, když měl možnost zůstat prezidentem? Parlamentem byl jmenován až do své smrti.

Ano. Je to tak. Ale už měl status elbasy, což znamená vůdce národa. To je víc než prezident.

Ale v roce 2019, po téměř 30 letech u moci, rezignoval a v oficiálním televizním projevu uvedl, že cítí potřebu předat moc „nové generaci lídrů“.

Nazarbajev řekl, že odchází, a udělal všechno pro to, aby se Tokajev stal jeho nástupcem. Myslel si, že Tokajev bude vždycky chránit autoritářský systém, podobně jako Deng Xiaoping v Číně. Že autoritářský systém zůstane a prezident bude jen loutkou.

Jako byl třeba Dmitrij Medveděv během Putinova premiérského období v letech 2008–2012? 

Ano. Všichni si to mysleli, protože první věc, kterou Tokajev udělal, když se stal prezidentem, byla, že změnil název hlavního města z Astany na Nursultan. Podle Nazarbajevova křestního jména. Astana se jmenovala Nursultan několik let. Ale v roce 2022 došlo k velkým protestům, protože stoupla cena plynu – o více než čtyřicet procent. A plyn se tady používá na všechno, i auta jezdí na plyn. Vlna protestů se valila celým Kazachstánem. A stala se taková věc: nikdo Tokajeva neposlouchal, ani armáda, ani policie, protože Nazarbajev a jeho klan měli všechno pod kontrolou. A stalo se něco strašného: Tokajev si pozval na pomoc Putina. Na základě smlouvy o kolektivní bezpečnosti k nám přišla ruská armáda, aby podržela Tokajeva. Během těchto nepokojů zemřela spousta lidí. Výsledkem bylo, že díky Putinovi Tokajev zůstal u moci. Z Nursultanu se znovu stala Astana. A Nazarbajev zmizel na pár měsíců veřejnosti z očí. Potom vystoupil v televizi a řekl, že „je v důchodu“, aby zdůraznil, že neměl nic společného s krvavým potlačením protestů. Následně došlo k ústavním změnám, které z ústavy odstranily zmínky o prvním prezidentovi a zrušily jeho zvláštní privilegia. Když byl v roce 2023 zrušen zákon o vůdci národa, Nazarbajev přišel o zbytky formálního vlivu a právní ochrany pro sebe i svou rodinu.

Takže vůdcem národa je teď Tokajev?

Ano, Tokajev, ale ne oficiálně, protože zrušil zákon o elbasovi. Byla to válka mezi klany, Tokajevovým a Nazarbajevovým. A bylo to strašné. Nejstrašnější bylo, že si sem Tokajev pozval Putina. 

Existuje v Kazachstánu něco jako politická opozice? 

Ne, už ne. Respektive opozice existuje, ale všichni jsou v zahraničí. Někteří novináři a aktivisté byli zabiti, jiní byli odsouzeni a další jsou v zahraničí. 

Takže vězení zůstává a narušitelé pořádku jsou eliminováni?

Někteří novináři občas něco kritického napíší, ale svoboda slova je omezená. Když se bavíme o opozičnících, kteří žijí v zahraničí, mohu se s vámi podělit o jednu osobní příhodu. Je to dávno. V roce 2001 mě požádali, abych šel pracovat do Rádia Svobodná Asie ve Washingtonu, do ujgurské redakce, protože mluvím ujgursky. Chtěli, abychom jim pomohli s reorganizací. Byl jsem tam sotva dva měsíce, když do Washingtonu přijel reprezentant opozice, bývalý kazašský premiér Akežan Kažegeldin. [12] Udělal jsem s ním interview. Bylo to důležité interview, protože v těch dnech probíhal proti němu v Kazachstánu soudní proces. Bez něj. A toto byla jediná možnost, jak mohl něco říct. Asi dva nebo tři dny nato přijel do Washingtonu také Žaksybek Kulekejev, vysoký státní a vládní činitel, tou dobou ministr ekonomiky a hospodářství. A Rádio Svobodná Asie mě požádalo, abych udělal interview i s ním, protože to byla významná postava a jeho návštěva v Americe byla velmi důležitá. Nejdřív mi řekli, že interview s ním není možné, ale za dva nebo tři dny mi zavolali, ať přijdu do hotelu Washington na Pennsylvania Avenue. To je kousek od Bílého domu, nedaleko. Tak jsem tam tedy šel a v přízemí na recepci tam na mě čekali dva muži, jeden Kazach a jeden Rus. Vzali mě do výtahu. Vyjeli jsme do pátého nebo šestého patra. Dostali jsme se až k ministrovi. Zatímco jsem kladl otázky, ti dva začali připravovat kávu. Interview bylo krátké, 20–25 minut. Když jsme skončili, tu kávu nám přinesli. Napil jsem se, jenom malý doušek… A začal jsem cítit za krkem miliony mravenců. Začala mi tuhnout šíje, vůbec jsem ji necítil. Jako bych ji měl úplně mrtvou. Rozloučil jsem se, vzal si taxíka a jel do redakce Rádia Svobodná Asie. Tam byl šéfredaktor Dan Sutherland, jdu k němu, říkám mu, co se mi přihodilo. On povídá: Myslím, že se vás někdo pokusil otrávit. A Rádio Svobodná Asie společně s Rádiem Svoboda mi nechaly udělat vyšetření. Byl jsem v John Hopkins Hospital. Řekli mi potom, že to bylo LSD. Hodně velká dávka. Kdybych to prý dopil, mohl jsem třeba vyskočit z okna. 

Takže by to vypadalo jako sebevražda.

Ano, nebo udělat cokoliv. Měl jsem štěstí, protože když se mnou není manželka, nikdy nesnídám. Protože jsem měl prázdný žaludek, hned jsem poznal, že se něco děje… 

Jak se vám žije v Praze?

V Praze se mi žije dobře. Je to velký kus mého života. Narodily se tady obě mé dcery. V Praze žiju už 30 let a několik měsíců, déle, než jsem žil v Sovětském svazu.

Takže je pro vás jako domov. Smím se zeptat, zda máte české občanství? 

Ne, ještě ne. Moje manželka má, dcery také a já si chci o něj požádat. Mám americké občanství.

V tom případě české tolik nepotřebujete.

Ne, ne, já ho chci mít. Nepoužívám češtinu každý den, proto nemluvím tak dobře, jak bych si přál, ale je to pro mě velmi důležité. Chtěl bych mít české občanství, protože jsem zde od roku 1995. Viděl jsem, jak se tady všechno vyvíjelo. Protože to není jenom část mého života, je to taky moje země.

To je příjemné slyšet. Přesto by mě zajímalo: máte tady v Praze kazašskou diasporu nebo komunitu? 

Když jsme přijeli v polovině devadesátých let, bylo nás sedm nebo osm rodin. Ale dneska je nás tady hodně. Především studenti. Jsou jich stovky. Je to smutné. U nás mají mladí Kazaši, ti, kteří jsou schopní, kteří mají ambice, jen velmi omezené možnosti sociálně růst. Protože systém je takový.

Co byste popřál Kazachstánu do nového roku?

Kazachstánu bych přál do nového roku klid. Přál bych mu mír, protože se bojím, že válka na Ukrajině bude Kazachstán ovlivňovat ještě dlouho. Protože tato válka ovlivňuje každého v postsovětském světě.

---

Merchat Šaripžanov (1963), novinář, polyglot. Narodil se ve východním Kazachstánu. Po absolvování střední školy pracoval jako dělník v kovovýrobě, svářeč, výtvarník a učitel. Vystudoval anglickou a německou filologii na Státní univerzitě ve východním Kazachstánu a magisterský titul v oboru profesionální komunikace získal na La Salle University v USA. Od roku 1995 žije v České republice. Působí v pražském sídle Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, kde zastával řadu vedoucích a redakčních funkcí, mimo jiné dvanáct let vedl kazašskou redakci. V současnosti pracuje jako novinář v centrální anglojazyčné redakci Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda a zaměřuje se na politické a společenské dění v postsovětském prostoru, zejména ve Střední Asii. Ovládá několik jazyků včetně kazaštiny, angličtiny, češtiny, tatarštiny a ruštiny.

Kazachstán se rozkládá ve Střední Asii a východní Evropě, žije v něm 20 milionů obyvatel, rozlohou je 35krát větší než Česká republika. Kočovné Kazašské chánství, jež se stalo základem pro vznik moderního kazašského etnika, vzniklo v 15. století po rozpadu států, které byly nástupci Mongolské říše (Zlaté hordy). Území dnešního Kazachstánu (v ruské tradici známé jako Kyrgyzský kraj) bylo definitivně kolonizováno Ruskou říší v první polovině 19. století. Do roku 1925 bylo součástí Sovětského svazu jako Kyrgyzská autonomní socialistická sovětská republika, v letech 1925–1936 jako Kazašská autonomní socialistická sovětská republika. V roce 1936 byla vytvořena Kazašská SSR se statusem svazové republiky. Kazachstán vyhlásil nezávislost v prosinci 1991 jako poslední z bývalých sovětských republik. Kazaština patří k turkickým jazykům. Významné kazašské menšiny žijí v Číně (1,5 milionu), Uzbekistánu (800 tisíc), Rusku a Mongolsku.

---

1 Přemístění hlavního města Kazachstánu z Almaty do Astany na severu země v roce 1997 bylo podmíněno mimo jiné potenciálním nebezpečím ruského separatismu, které se opět jevilo aktuální po plnohodnotné invazi Ruska na Ukrajinu. Absolutní většina rusky mluvícího obyvatelstva však zůstává loajální vůči Kazachstánu a ruské organizace mají kulturní a osvětový charakter.

2 Kazašský hladomor v letech 1930–1933, také známý jako Ašaršylyk, byl důsledkem politických rozhodnutí sovětské vlády – nucené kolektivizace. Někteří historici označují hladomor podle definice Spojených národů za genocidu spáchanou sovětským režimem.

3 Publikaci lze zakoupit na: https://www.amazon.com/Hungry-Steppe-Famine-Violence-Kazakhstan/dp/1501730436

4 Dostupné na: https://www.svoboda.org/a/2037431.html

5 Oficiální kazašský název Ust-Kamenogorsku je Öskemen. Jde o významné průmyslové město a administrativní centrum Východokazachstánské oblasti, ležící na soutoku řek Irtyš a Ulba, v podhůří Altaje, se 400 tisíci obyvateli. V 18. až 20. století jedno z center v oblasti imperiální kolonizace jižně od Uralu a Sibiře a kompaktního osídlení rusky mluvícím obyvatelstvem.

6 Podrobnější informace dostupné na: https://rus.azattyq.org/a/1180317.html

7 Zamanbek Nurkadilov, významný kazašský politik, bývalý starosta Almaty a ministr pro mimořádné situace, který se stal ostrým kritikem prezidenta Nazarbajeva, byl zastřelen 12. listopadu 2005 za vysokým betonovým plotem na pozemku svého domu v Almaty. Altynbek Sarsenbajev, rovněž významný kazašský politik, na protest proti zmanipulovaným volbám v roce 2004 odstoupil a stal se jedním z vůdců opozice. Byl nalezen ve svém bytě v Almaty zastřelený zezadu do hlavy s rukama svázanýma za zády jako při popravě.

8 Jurta je tradiční kruhové kočovné obydlí, původem ze Střední Asie, tvořené dřevěnou konstrukcí a plstěným potahem. Slouží jako snadno přenosný a dobře tepelně izolovaný domov.

9 Nazarbajev měl technické vysokoškolské vzdělání, zároveň absolvoval Vysokou stranickou školu při ÚV KSSS v Moskvě, což byl v té době nezbytný krok pro kariérní růst v sovětském politickém systému.

10 Tokajev na začátku své diplomatické kariéry pracoval na sovětském velvyslanectví v Singapuru, v letech 1985–1991 v Pekingu, postupně jako druhý tajemník, první tajemník a rada. V letech 2011–2013 zastával post generálního ředitele úřadovny OSN v Ženevě, což je pozice na úrovni náměstka generálního tajemníka OSN.

11 Formát C5+1: jde o diplomatickou platformu pěti středoasijských států, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Kazachstánu a USA. Setkání se uskutečnilo v Bílém domě 6. listopadu 2025.

12 Akežan Kažegeldin byl kazašským premiérem v letech 1994–1997, později se stal opozičním lídrem v exilu.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2026)