Všechno je zapsáno v kamení
Profesor Ian Plimer o tom, jak geologie vyvrací klimatický alarmismus

Fanoušci sitcomů Přátelé a Teorie velkého třesku si možná vzpomenou, že geologie je věda, na niž se „opravdoví“ vědci rádi dívají svrchu. Ian Plimer, profesor geologie a autor stovek odborných článků i několika populárních knih, se zase rád dívá svrchu na vědy, které jeho obor neberou v úvahu. Zvlášť to platí v případě dnes tolik prominentních klimatologů a environmentalistů věštících naší planetě zkázu, nezmění-li lidstvo své způsoby a nepřestane-li vypouštět do atmosféry obrovské množství oxidu uhličitého.

Ian Plimer (1946), rodák z australského Sydney, miloval kameny už od dětství, byť vedle geologie studoval i řadu dalších oborů, od botaniky a politologie až po psychologii, anglickou literaturu nebo kontrapunkt. Po celou svou kariéru se pohybuje mezi akademií – působil na několika australských univerzitách, jakož i na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově – a světem australských těžařských společností: rád o sobě říká, že doktorát získal, „zatímco pracoval v podzemí“.

Někdy v osmdesátých letech minulého století Plimera zaujal fenomén kreacionismu, z evropského pohledu značně bizarní doktríny vycházející z doslovného čtení Bible, podle něhož byl svět stvořen asi před šesti tisíci let. Její součástí bylo také tvrzení, že přibližně před čtyřmi tisíci let proběhla globální potopa, a právě tehdy vznikly všechny sedimentární horniny – takové pseudovědecké představy nemohly vědce Plimera nechat chladným. Začal psát články, účastnil se veřejných debat a vydal i polemickou knihu s názvem Lhát ve jménu Božím: Rozum vs. kreacionismus (1994).

Plimer tvrdí, že díky střetnutí s kreacionisty, zbožnými a upřímně přesvědčenými, přitom však zcela pomýlenými a připravenými zneužívat k hlásání svých tezí překroucených vědeckých argumentů, rychle pochopil, že hlasatelé klimatické změny a nutnosti, aby lidstvo dramaticky proměnilo své chování, má-li se předejít globální katastrofě, jsou lidmi stejného ražení: také jejich vědecky znějící tvrzení byla v přímém rozporu s poznatky jeho vlastního oboru, tedy geologie, a také jejich přesvědčení vykazovalo náboženské rysy.

Od té doby publikoval Plimer několik populárně-vědeckých knih, v nichž představuje své výhrady. Bestsellerem – a nevyhnutelně tudíž i terčem největší kritiky – se stala zejména kniha Nebe a země: Globální oteplování a chybějící vědecké poznatky (2009), v níž dovozuje, že emise CO2, které má na svědomí člověk, mají vposledku jen minimální význam. Mladším čtenářům je určena příručka Jak se nechat vyloučit ze školy: Průvodce klimatickou změnou pro žáky, rodiče a vůbec pro každého (2011), která pod názvem Konec poplašných zpráv o Modré planetě vyšla i česky (2013).

Zabijákem katastrofických argumentů je čas

Geologie studuje horniny, a ty jsou, obecně vzato, ukrutně staré. To má za následek, že geologové uvažují v časových měřítcích, jaká si drtivá většina lidí neumí ani představit – proto na geology výroky typu „právě jsme zaznamenali nejteplejší duben za posledních sedmdesát let“ velký dojem nedělají. Jak Plimer podotýká v konverzaci s Konstantinem Kisinem a Francisem Fosterem, hostiteli podcastu Triggernometry, lidé o geologické minulosti nic nevědí a ani nechtějí vědět. Proto si nekladou správné otázky, ovšem „tytéž procesy, které se uplatňovaly před sto lety, anebo před miliardou let, se uplatňují i dnes“.

Pokud jde o souvislost globální teploty a množství oxidu uhličitého v atmosféře, podle Plimera horniny po celém světě jednoznačně svědčí o tom, že kdysi dávno zažila naše planeta doby, kdy ho v atmosféře bylo víc než deset a dost možná bezmála dvacet procent – ve srovnání s 0,04 procenta dnes. Avšak právě tehdy Země zažívala největší dobu ledovou ve svých dějinách, kdy na rovníku a na úrovni mořské hladiny ležely celé kilometry ledu. Je to vědecký fakt, jejž žádný geolog nepopře.

V době nedávnější, totiž během posledních 500 milionů let, prošla Země třemi velkými dobami ledovými (neboli glaciály), v jejichž průběhu docházelo k opakovanému zaledňování a naopak k ústupům ledové pokrývky v dobách meziledových (interglaciálech). Během celého tohoto období ovšem podíl CO2 v atmosféře postupně klesal (z bezmála jednoho na současné čtyři setiny procenta), přičemž většina skončila v nejrůznějších horninách.

V mnohem kratším časovém horizontu svědčí výzkum polárních ledových příkrovů o tom, že mezi oteplováním a podílem oxidu uhličitého v atmosféře panuje opačný vztah, než se obvykle uvádí. Kdykoli se totiž planeta oteplila, došlo – s odstupem něco mezi 600 a 1600 roky – k nárůstu podílu CO2 v atmosféře, v důsledku jeho postupného uvolňování z oceánů. Podle Plimera je to v zásadě stejný proces, jako když si nalejeme sklenici šampaňského a sledujeme, jak se ohřívá a uvolňují se z něj bublinky CO2. Dnes převládající narativ naproti tomu tvrdí, že k oteplování dochází v důsledku rostoucí koncentrace CO2 v atmosféře – což podle Plimera nelze uvést do souladu s dávno známými geologickými principy.

K poměrně dramatickým změnám klimatu docházelo ovšem i v době, kam už sahají naše historické záznamy. V minojském období (zhruba 2700–1450 př. n. l.) bylo mnohem tepleji než dnes. Pak nastalo jisté ochlazení, takže v době Ježíšově bylo už jen asi o čtyři nebo pět stupňů tepleji než v současnosti, a to vyvrcholilo v raném („temném“) středověku, kdy už Vikingové na Islandu nebo v Grónsku nedokázali přežít. Následovalo středověké oteplení, kdy bylo snad až o pět stupňů tepleji než dnes – Vikingové tehdy v Grónsku pěstovali pšenici a ječmen (byť spíš jen jako krmivo, nikoli na zrno) a zemědělské výnosy v Evropě vzrostly tak dramaticky, že umožňovaly budování velikých katedrál a klášterů. Pak ovšem přišlo to, čemu se někdy říká malá doba ledová, která vyvrcholila kolem roku 1700, a zhruba od roku 1850 se naše planeta zase ohřívá, byť došlo i k několika krátkodobým ochlazením. A žádnou z těchto změn měnící se koncentrace CO2 v atmosféře prokazatelně neprovázely.

Ať už na minulost hledíme v měřítku geologie, po sobě jdoucích dob ledových, anebo historických záznamů, prohlašuje Plimer v rozhovoru s Johnem Brunim, hostitelem podcastu Focus, oxid uhličitý v minulosti globální oteplování nepůsobil. A pokud se nějak nezměnily zákony fyzikální chemie, nepůsobí ho ani dnes. Budete mít velké štěstí, jestli potkáte geologa, který by tvrdil opak, protože geologie vychází z dokladů z minulosti, které jsou výsledkem neměnných fyzikálních a chemických procesů.

Z hlediska geologie dnes žijeme, jak říká Plimer, „naneštěstí pro katastrofisty v nudné době“, v době meziledové, přesněji v jednom z jejích teplejších období, ovšem v posledních čtyřech tisíciletích jsme svědky ochlazování. Hladina CO2 v atmosféře je dnes – pohlížíme-li na věc z hlediska planety trvající už miliardy let, a nikoli posledních pár desetiletí – extrémně nízká: kdyby dál klesla na polovinu, rostlinstvo na Zemi by vyhynulo.

CO2 jako sprostý podezřelý

Jak ovšem ví každý, kdo si dnes zapne televizi nebo otevře noviny, katastrofisté se nevzdávají, předkládají jeden „hokejkový“ graf za druhým a ze všech vyplývá, že oteplování Země dosahuje v současnosti nebývalých hodnot. Plimer na podobná tvrzení reaguje základní otázkou: odkdy? „Od středověku naše planeta ochladla. Od malé doby ledové se oteplila. Od dob Ježíšových ochladla.“ Poplašné zprávy ignorují velkou část toho, co je o minulosti Země známo a co geologie považuje za nezpochybnitelné.

Podle Plimera nikdy nebyla publikována jediná vědecká, odborně recenzovaná studie, která by dokazovala, že příčinou globálního oteplování jsou antropogenní emise CO2. Přitom si plně uvědomuje, o jak silné – spíš veskrze šokující – tvrzení se jedná. Ale stojí si za svým: „Kdyby nějaká taková studie existovala,“ říká Kisinovi s Fosterem, „slýchali byste o ní každý den.“ Taková studie by především musela doložit, jak velkou část v současnosti probíhajícího oteplování způsobují přirozené procesy, které stojí v pozadí změn pozemského klimatu už po miliardy let, a za jak velký díl zodpovídají emise oxidu uhličitého. A kromě toho platí, že 97 procent těchto emisí je přirozeného původu – proč jsou ta zbylá tři procenta tak kritická, když víme, že na oteplování má opravdu zásadní vliv jen prvních 100 ppm (částic na jeden milion), zatímco vliv dále rostoucí koncentrace je už dramaticky menší? Navíc je oxid uhličitý vcelku „druhořadý skleníkový plyn. Nejméně 95 procent skleníkového efektu v atmosféře zajišťuje vodní pára.“

Jak Plimer píše v předmluvě ke knize Konec poplašných zpráv o Modré planetě, není také vůbec zřejmé, proč má vlastně moderní úroveň necelých 0,04 procenta oxidu uhličitého představovat ideální stav – když například do skleníků pumpujeme 0,1 procenta a výsledkem je, že rostliny tam rostou rychleji a spotřebují méně vody. „Lidé nemohou jen tak rozhodnout o optimálním objemu oxidu uhličitého v atmosféře a ze všech sil doufat, že atmosféra se bude naším rozhodnutím řídit.“

Kdyby byl Plimer obeznámen s dílem Járy Cimrmana, mohl by oxid uhličitý označit za sprostého podezřelého. Ve skutečnosti jde o jeden z hlavních „planetárních plynů“ a platí, že v dobách, kdy ho v atmosféře bylo řádově víc než dnes, docházelo na Zemi k bouřlivému rozkvětu života. Ostatně vzduch, který vydechujeme, má stonásobně větší koncentraci oxidu uhličitého než ten, jejž vdechujeme, takže pokud někdo chce dosáhnout „uhlíkové neutrality“, Plimer mu ironicky doporučuje, aby přestal dýchat. CO2 je „potrava pro rostliny“, bez níž by byl život na planetě nemyslitelný, a „označovat ho za znečištění je podvod“. Jako plyn bez chuti a zápachu je ovšem snadné jej démonizovat (podobně jako třeba radiaci) a děsit jím lidi.

Plimer má zvlášť spadeno na autory matematických modelů budoucího vývoje klimatu a atmosféry, o nichž tvrdí, že – na rozdíl od praktických geologů – jsou mimo klimatický průmysl prakticky nezaměstnatelní. Tito klimatologové se podle něho o dávnější minulost planety ani o poznání jiných vědních oborů nezajímají a skutečnost, že jejich teorie nelze uvést do souladu s nashromážděným poznáním, je nevzrušuje. „Modelování už probíhá čtyřicet let,“ vysvětluje Kisinovi s Fosterem, „a z těch 102 velkých modelů, které vznikly, ani jeden nevysvětlil, co jsme v průběhu těch čtyřiceti let naměřili.“ A přitom všechny vycházejí z téhož předpokladu: na oteplování planety má zásadní vliv koncentrace oxidu uhličitého.

Konsensus je konec vědy

Plimerovi diskusní partneři, o kriticích nemluvě, pravidelně upozorňují na fakt, že se svými názory stojí proti drtivému konsensu vědecké obce: někdy se uvádí, že souvislost mezi obsahem CO2 v atmosféře a globálním oteplováním přijímá 97 procent vědců. Podle Plimera je to jen zavádějící „zombie statistika“, jež je výsledkem klamných průzkumů prováděných mezi akademiky, kteří mají na tématu osobní zájem, a nikoli objektivního studia stanovisek kvalifikovaných odborníků. Pochybná je už sama představa vědeckého konsensu: „Ve vědě žádný konsensus neexistuje. Jakmile zavládne konsensus, už to není věda.“

Zdánlivý konsensus je podle Plimera výsledkem institucionálních tlaků, finančních pobídek a skupinového myšlení: klimatologie je beznadějně zpolitizována. Kdykoli v debatě zazní názory podložené geologickými doklady (jakož i astronomickými pozorováními nebo historickými záznamy) a odporující dominantnímu narativu, jsou odsunovány na vedlejší kolej. Výsledkem je uměle vytvářený souhlas, avšak má-li věda zůstat vědou, disidenti, za jakého Plimer nepokrytě považuje i sebe, musí hrát zásadní roli. Geologové jsou podle něj k této roli z povahy svého oboru zvlášť dobře vybaveni. Přesvědčených stoupenců klimatického konsensu je mezi nimi jen hrstka, ale geologie je „malý obor“, a tak je ho snadné přehlížet.

Opravdová věda postupuje vpřed vyvracením hypotéz a diskusí – nikoli většinovým hlasováním. Slabiny ortodoxie mohou objevit jen ti, kdo zastávají menšinové názory, často takoví, kteří jsou ochotni vydat všanc i svou vědeckou kariéru. Iluzorní konsensus je vždy nebezpečím, ovšem zvlášť to platí v situacích, kdy z něj vycházejí politická rozhodnutí o investicích v řádu bilionů dolarů.

Klimatické pseudokřesťanství

Podle Plimera také dnešní klimatický konsensus představuje víc než jen nevědecké zmatení nebo ideologii: je to svou podstatou pseudonáboženský fenomén, nikoli nepodobný kreacionismu, s nímž sváděl zápas už v osmdesátých letech minulého století. Jak prohlašuje v rozhovoru s Johnem Brunim,

v posledních padesáti nebo osmdesáti letech jsme svědky zhroucení křesťanství, takže skutečně věřících lidí dnes potkáváme málo. Environmentalistické hnutí má všechny charakteristické znaky křesťanství. Je jeho náhražkou.

Poté, co se na Západě tradiční náboženství stalo terčem útoku, nabízí environmentalismus ateistům a agnostikům podobnou strukturu, prostý a všezahrnující narativ. Předkládá vlastní představu spásy, prodává odpustky (nejen ve formě evropských uhlíkových povolenek), má vlastní velekněze (zasedající na světových klimatických kongresech) i moderní inkvizitory pranýřující v médiích heretiky. Zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) se užívají jako svého druhu písmo svaté (byť opravdu je čte jen málokdo – mívají kolem čtyř tisíc stránek) a Plimer si neodpustí upozornění, že nic v nich souvislost mezi koncentrací CO2 v atmosféře a globálním oteplováním neprokazuje.

Vědec, který zdůrazňuje neustálou proměnlivost zemského klimatu, se jen stěží může smířit s argumentací, podle níž je potřeba vrátit se k teplotám či koncentracím CO2, které na Zemi panovaly před několika desetiletími nebo staletími (v polovině dvacátého, případně na počátku osmnáctého století). Žádný klimatický ztracený ráj neexistuje a žádná rozumná cesta zpět k němu nevede. Tento pohled je ostatně jedním z důvodů, proč jsou geologové z diskusí Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) prakticky vyloučeni.

Pseudokřesťanský je i apokalyptický tón mnoha environmentalistů, jejich volání po oběti v podobě radikálního omezení spotřeby a varování před nadcházejícím soudným dnem, pokud se lidstvo nedá na „klimatické pokání“. V pozadí je představa „pádu“, totiž údajného zničení dávného harmonického vztahu s přírodou vinou materialistického konzumu. Žijeme prý v kritickém okamžiku dějin, kdy je třeba začít přinášet kolektivní oběti.

Z dějin křesťanství známe také fenomén mladých žen obdařených zvláštní autoritou, jakou v environmentalistickém hnutí disponovala Greta Thunbergová. Protože nechodila do školy, ve skutečnosti o problematice klimatické změny zhola nic nevěděla a nedokázala odpovědět na žádnou otázku, kterou dostala. Ale takové, říká Plimer, „nezpochybňujeme: obdivujeme je a jen je zpovzdálí pozorujeme“.

Klimatická věda naplňuje duchovní prázdnotu, kterou mnozí přirozeně pociťují, ale na rozdíl od skutečné vědy, která spoléhá na závěry vyvozené z faktů a je přirozeně skeptická, vyžaduje přijetí obecného kréda a víru v ně. Spíše než vědecké bádání, pro něž vždy musí být zásadní diskuse a falzifikovatelnost tvrzení, připomíná náboženskou ortodoxii, která potlačuje pochybnosti, a její neustálé zdůrazňování, že vychází z vědeckých dokladů, je falešné. Dokud si tudíž její přívrženci neuvědomí, že se účastní v podstatě náboženského podniku, diskuse se skutečnou vědou zůstane nemožná.

Člověk není vládcem planety

Klimatickou vědu a na ni navazující klimatický průmysl Plimer neváhá označovat za „největší kult v dějinách vědy“, za nějž lidstvo svedené z cesty vědeckými podvodníky platí biliony. Klimatičtí vědci publikují své pochybné studie, na jejichž základě jsou investovány astronomické částky, nikdo je však nikdy nevolá k zodpovědnosti. Hysterie, kterou vyvolali, dnes přiměla západní země rezignovat na efektivní, levnou a spolehlivou energii ve prospěch nespolehlivé sluneční a větrné energie, což se neobejde bez nákladné komplexní modernizace rozvodných sítí. V podstatě si dnes za obrovskou cenu pořizujeme nový systém výroby elektřiny, navíc dvojitý, poněvadž vyžaduje záložní systém využívaný v obdobích, kdy slunce nesvítí a vítr nefouká. Zároveň prudce stoupá spotřeba energie a je čím dál jasnější, že tímto způsobem industriální ekonomiku provozovat nelze. Potřeba energie rychle roste, a pokud si nezajistíme dostatek levné energie, výsledkem bude deindustrializace.

Plimer souhlasí s Francisem Fosterem, že vposledku jde o výraz lidské domýšlivosti, hybris. „V řešení problémů jsme začali být tak dobří, až nás to přivedlo k představě, že všechny problémy jsme si způsobili sami a musíme je vyřešit – a nikoli se přizpůsobit nové situaci.“ Plimer v té souvislosti připomíná hony na čarodějnice, jimž se na vrcholu malé doby ledové vyčítala chladem způsobená neúroda – takže vlastně nejde o nic nového. „Mantra, podle níž můžeme za všechno, k čemu v dnešním světě dochází,“ je od základu chybná.

Lidé v posledních dvou staletích začali žít nesrovnatelně déle než kdykoli v minulosti. Méně často je kosí nemoci, těší se dostatku potravin a přírodní katastrofy mají zlomek počtu obětí, které si vyžádaly v minulosti. Jak Plimer píše v předmluvě ke knize Konec poplašných zpráv o Modré planetě, „dnešní generace školáků je dost možná vůbec první, která má strach z tepla“: až dosud jsme teplo vyhledávali a hrozili jsme se naopak zimy. Současnost je podle něho „nejlepší čas, kdy být člověkem,“ a vděčíme za to spalování uhlí, respektive ropy. To se ví – uvolňuje se jím oxid uhličitý v množství, které rostliny okamžitě recyklovat nedokáží, ovšem z geologického hlediska ho tím vlastně jen „vracíme zpátky do atmosféry“, kde už v minulosti byl, než byl „uložen“ do hornin a živých organismů.

Plimer přitom nepopírá, že člověk planetu významně znečišťuje. Nikoli však oxidem uhličitým, nýbrž v první řadě plasty, jejichž většina pochází ze zemí Třetího světa. A takové znečištění lze omezit jedinou cestou: tím, že rozvojové země zbohatnou. Sami ostatně touto cestou kráčíme, s tím výsledkem, že dnes planetu znečišťujeme mnohem méně než dřív, ale drahá a nespolehlivá energie zabrání rozvojovým zemím nás následovat.

Ovládnutí vědy a zhloupnutí vzdělávacího systému

V pozadí toho všeho je podle Plimera především politizace problematiky klimatu, kdy se tohoto tématu chytili politici a ve stále rostoucí míře nevolení byrokrati, pod jejichž vlivem bylo financování vědy upraveno tak, že soulad s oficiálním narativem je odměňován, zatímco nonkonformní názory jsou potlačovány. „Vědci mají stejné slabosti jako všichni ostatní,“ říká Plimer, a „naskytne-li se jim příležitost získat peníze, skočí po ní. Prakticky každá univerzita má tak dnes nějaký institut pro studium klimatu.“ Žádný politik nechce vzbudit dojem, že mu na otázkách klimatu nezáleží, i když většině stačí položit pár jednoduchých otázek, aby bylo jasné, že o věci nic nevědí. Výsledkem jsou politická rozhodnutí, která fatálně oslabují konkurenceschopnost Západu, aniž se berou v úvahu reálné energetické potřeby nebo se klade otázka, zda se jimi na stavu světového klimatu něco změní.

Plimer mluví o podle něho dnes již celá desetiletí pokračujícím „hloupnutí [západního] vzdělávacího systému“, kdy je kritické vědecké myšlení potlačováno a nedostatečně vzdělaná veřejnost se stále snadněji stává obětí manipulací. Tento proces podrývá hlavní pilíře západní civilizace a vede k nadměrné citlivosti a iracionálním obavám. Lidé zachvácení klimatickou úzkostí tak například odmítají mít děti, a zatímco spotřeba uhlí celosvětově nepřestává růst, západní země postupně rezignují na levnou, spolehlivou, čistou a bezpečnou jadernou energii, a navíc třeba Austrálie obrovské množství uhlí a uranu i nadále exportuje.

Velkou část odpovědností mají přitom média, která šíří a zesilují oficiální klimatický narativ, přinášejí úmyslně nadsazené zprávy o panujícím konsensu a před otevřenou debatou dávají přednost vyvolávání atmosféry strachu.

„Svět právě prochází jedním ze svých období šílenství,“ konstatuje Plimer na konci konverzace s Kisinem a Fosterem. A v krátkodobé perspektivě je důvodů k optimismu pomálu, protože proud prostředků „klimatické“ vědecké komunitě prozatím příliš neslábne. Je třeba „sledovat, kam tečou peníze,“ říká Plimer. „Už dlouho tvrdím, že to nebude věda, kdo tuhle záležitost vyřeší. Řešení nosí obyčejní lidé v zadní kapse u kalhot.“ A když se podíváme na současný stav evropských ekonomik, svíraných „grýndýlovými“ regulacemi, zdá se, že tady s Plimerem může souhlasit i ten, kdo jinak všechny jeho argumenty odmítá. 

Prameny:

„The Climate Crisis is a Scam – Professor Ian Plimer“, Triggernometry, 8. března 2026, https://www.youtube.com/watch?v=8kNvSu93P9Q&t=2s

„What’s REALLY Happening with Climate Change and Global Politics: Ian Plimer“, The Focus Podcast with Dr. John Bruni, No. 91, 20. prosince 2025, https://www.youtube.com/watch?v=JPZRodfDv2I&t=2542s

Ian Plimer, Konec poplašných zpráv o Modré planetě, Praha, 2013.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2026)