Východ jako laboratoř demokracie
S profesorem Steffenem Mauem nejen o východním Německu

Východní Německo je a zůstane jiné, protože se tamní společnost vlivem dědictví NDR, transformačního šoku a asymetrické povahy sjednocení vydala na vlastní trajektorii. To je hlavní teze Mauovy úspěšné knihy Nerovně sjednoceni. Proč zůstává východ Německa jiný, jejíž český překlad nedávno vydalo nakladatelství Books & Pipes.

Sociolog Steffen Mau v ní vyvrací tzv. modernizační hypotézu, která se dřív jevila jako samozřejmá – tedy předpoklad, že východ hospodářsky „dohoní“ západ, v obou částech státu postupně zavládne tentýž způsob života a v nových spolkových zemích se také přirozeně etabluje západní stranický systém.

Byla to chiméra. Integrace bývalé NDR do SRN, která byla ve své době chápána jako jediná smysluplná možnost, byla ve skutečnosti mesaliancí, spojením velmi odlišných partnerů, a ve společnosti zanechala nesmazatelné stopy. Vztah obou částí Německa byl od počátku nerovný: Východ převzal hotový systém institucí, právní řád, ekonomická pravidla – a spolu s tím i zástupy lidí ze západu, kteří obsadili všechny klíčové pozice a měli východní Němce naučit, „jak se to dělá“.

To, co bylo prezentováno jako znovuvybudování nového, bylo tedy ve skutečnosti přestavbou podle západního vzoru: Aufbau-Ost, jak Mau v jiných textech připomíná, byl v podstatě Nachbau-West. V tomto modelu sjednocení se navíc leccos nepodařilo dotáhnout do konce, protože atmosféra doby prostě nepřála tomu, aby západní Němci pozorně naslouchali odlišným zkušenostem a požadavkům.

Důsledky si v sobě východní Německo nese dodnes. Po roce 1990 se tu postupně vytvořila specifická identita – nikoli na etnickém základu, ale jako společenská reakce na kolektivní pocit marginalizace, ponížení a profesního deklasování. Většina východních Němců se považuje za občany druhé kategorie, kteří nemají vliv na to, co se kolem nich děje. Identita východu navíc neslábne v čase (což bylo další zbožné přání z devadesátých let). To, co bylo kdysi nazýváno Ostalgie, tedy sentiment k zaniklé NDR, je dnes překvapivě nejsilnější u mladší generace, která starý systém nikdy nezažila.

Pro českého čtenáře je Mauova kniha jako pohled do zamlženého zrcadla. Ačkoli německý případ zůstává jedinečný, řadu diagnóz lze bez větších obtíží aplikovat i na naše prostředí. Víme, jaké to je uvědomovat si rozdíly, které se sice v konfrontaci se zahraničními přáteli a partnery zmenšily, ale nikdy zcela nezmizely. Známe latentní dojmy pomalého dohánění a zaostávání, nedokonalé adaptace i přesvědčení, že jsme cosi podstatného nezvládli završit, které přežívají i po třech dekádách nebývalého ekonomického růstu a po dvaadvaceti letech v EU. Tím ale podobnosti končí. Nikdy se nedokážeme plně vcítit do toho, jaké to je být členem nejúspěšnějšího národa v Evropě – a zároveň si v jeho rámci připadat méněcenně, jaké to je být Němcem a současně Východoevropanem. 

Klíčovým pojmem celé knihy je osifikace. Tento medicínský termín má dva významy: patologické ztvrdnutí tkání, ale také hojení zlomenin. Mau s touto dvojznačností pracuje záměrně. Východoněmecká společnost si v sobě nese stopy po minulých událostech, kterých se nikdy zcela nezbaví – i když se takové fraktury daří léčit, srůstání zanechává jizvy. Slovo je navíc jazykovou hříčkou, která se v češtině ztrácí: Osifikace odkazuje nejen k Ost (východ), ale ještě výrazněji k Ossi, stereotypnímu označení člověka z východu. Prostě toho chudšího a méně úspěšného příbuzného, který nemá příliš vysoké ambice, zato si věčně na něco stěžuje.

Východoněmecká zahořklost ovšem stojí přinejmenším na solidním empirickém základě: Východ Německa je oblast, kterou ve statistikách bezpečně odlišíte, a rozhodně nejde jen o peníze. Zdejší společnost rychleji stárne, má nižší vzdělání. Ti úspěšní, častěji ženy než muži, odcházejí na západ. Řádově méně lidí je tu členy politické strany, mnohem větší část veřejnosti nedůvěřuje veřejným institucím, médiím, církvím ani vědcům.

To všechno jsou příznivé podmínky pro antisystémové síly v čele s Alternativou pro Německo (AfD), která tu roste násobně rychleji než na západě. Mauova diagnóza (formulovaná před zemskými volbami v roce 2024) předpokládala scénář, který se z velké části průběžně naplňuje: AfD se ve východních spolkových zemích stává nejsilnější či druhou nejsilnější stranou. Další populistická strana s antisystémovou agendou, BSW Sahry Wagenknechtové, dosahuje dvouciferných výsledků, část tradičních stran balancuje kolem pětiprocentní volební klauzule. V takové situaci se politika radikálně proměňuje – není například jednoduché skládat funkční vládní koalice. A hlavně: ústavní základy a pojistky už přestávají být samozřejmé.

Ačkoli Mauova kniha pojednává o vnitroněmecké asymetrii, která vznikla z dědictví sjednocení, při čtení z vnější perspektivy se nelze ubránit otázce, která tento rámec přesahuje: co může německý příklad říct ostatním? Západ s velkým Z, k němuž se Východ od roku 1989 přirozeně vztahoval, je sám v krizi. Klasické strany slábnou, liberální demokracie je pod tlakem. V této situaci Západ už nemůže být absolutním měřítkem. Mau do toho vstupuje razantně: Východní Německo nám dnes ukazuje, kam směřujeme všichni. „Východ je teď průkopníkem a západ ho postupně dohání.“ Východoněmecká zkušenost tedy přestává být kuriózním případem a stává se laboratoří, v níž se rýsuje budoucnost celého kontinentu. A ta zatím zřejmě nevypadá růžově.

Společný jmenovatel našeho civilizačního okruhu je jasný: posun k populismu, k polarizaci, propad důvěry v instituce, krize demokracie. Je zjevné, že dělení na levici a pravici poněkud ustoupilo novým štěpným liniím, včetně konfliktu mezi liberální demokracií a jejími vyzyvateli, a že si tato situace v rámci politického spektra žádá dříve nemyslitelné aliance. Mau se této diagnóze nebrání, avšak trvá na tom, že k záchraně demokracie nebude stačit pasivní obrana. Bude potřeba aktivní úsilí o její proměnu.

Proto nezůstává jen pozorovatelem a nabízí i odvážné návrhy, jak z toho ven. Je přesvědčen, že pokud mlčící střed a demokratické strany neoživí politickou kulturu novými formami politické participace, které by se pokusily vtáhnout do hry i odpůrce systému, extremismus postupně ovládne politický prostor. Jeho úvahy jdou přitom velmi daleko: Vrací do debaty náměty na nové formy participace a na formáty deliberativní demokracie, které dávají vzpomenout na někdejší radikální návrhy Jürgena Habermase. U čtenářů Kontextů to zřejmě vyvolá instinktivní obranný reflex. Ale ruku na srdce: Mohou náš bezradný, vyšinutý svět zachránit jen tradiční a uměřené odpovědi?

⬥◆⬥

Český překlad knihy Nerovně sjednoceni Steffen Mau představil 23. dubna 2026 na německém velvyslanectví v Praze, následovala panelová diskuse s autorem a s českými experty Petrou Guasti a Václavem Šmidrkalem. U této příležitosti vznikl i následující rozhovor.

Hodně pracujete s metaforami zdraví a nemoci – tuším, že jste je používal i v předchozí knize. Vnímáte tedy východ Německa jako nemocnou společnost, nebo spíš jako společnost posttraumatickou?

Jenom zčásti. Tyto metafory používám proto, aby mi pomohly osvětlit procesy, které zanechávají trvalé stopy v morální tkáni společnosti. Zároveň bych to s nimi ale nepřeháněl – pracovat s metaforami, které se vztahují ke zdravotním nebo tělesným problémům, je vždy ošemetné.

Je to citlivá oblast.

Ano, ale když se podíváte pozorně, zjistíte, že fraktury má většina společností, a tak často zpravidla vykazují nějakou formu osifikace. Není to nic specificky východoněmeckého, mohl bych stejně tak jmenovat několik příkladů ze západního Německa. Žádná společnost není v úzkém slova smyslu „zdravá“ nebo zcela bez obtíží. Ty metafory jsou tedy v podstatě jednou ze strategií, jak se dají nasvítit věci, které bychom jinak přehlíželi.

Musím přiznat jednu věc: když jsem vaši knihu četl, neviděl jsem v ní jen východ a západ Německa – pořád jsem si všechno vztahoval ke své vlastní zkušenosti, k východu Evropy obecně, protože naše problémy i koncepty, které se s nimi pojí, jsou si velmi podobné. Pravděpodobně jsem přitom dělal mnohem širší zobecnění, než jste možná zamýšlel. Selhal jsem tedy jako čtenář, nebo je to vlastně to, k čemu kniha vybízí?

Naopak, čtenář má knihu číst i přes svou zkušenost a s pomocí vlastních asociací. Když uvažujete o sjednocení a o vztahu mezi východním a západním Německem, odráží se v tom i širší vztah mezi západní a východní Evropou. Německo bylo rozdělené stejně jako celá Evropa; transformace probíhala v celém našem regionu velmi podobně, ať už jde o ekonomiku, politiku či právní systém. Obdobné bylo také očekávání modernizace, díky níž Polsko, Česko, Bulharsko a mnozí další rychle doženou západ. Ty podobnosti tu jsou. Nemyslím si, že to je čtenářská chyba, takové porozumění z knihy přirozeně vyplývá.

Mám dokonce jednu takovou zkušenost z Řecka. Severní Řecko se stalo součástí řeckého státu o devadesát let později než jih. Lidé tam mluvili turecky nebo slovanskými jazyky a řecký stát tam následně poslal mnoho svých úředníků, aby tam zavedli pořádek. Když jsem jel tuto knihu představit do řecké Soluně, překvapil mě úplně plný sál lidí. A pak mi řekli: ano, je to přesně to, co jsme zažili my! Takže lidé z různých částí Evropy i světa si to, co píšu v knize, mohou vztáhnout ke své vlastní zkušenosti.

Rezonuje to, protože se všude počítalo s uni­verzální „modernizační hypotézou“ čili s tím, že východ dožene západ. To je něco, co v knize konfrontujete s realitou. A přesto západ pořád používáte jako měřítko či ideál. Chápu proč, ale v jakém bodě už tento rámec přestane být užitečný?

Užitečný není už teď. Ale je to rámec, který má velmi silnou politickou sílu a stále se široce používá. Určitým způsobem ho zpochybňuji, když říkám, že východ nikdy nebude stejný jako západ. Východ západ nedožene a nebude se vyvíjet zcela stejným směrem. Zachová si dlouhodobé rozdíly či disparity.

Zároveň bych ale dodal, že západ je sám o sobě pohyblivý cíl. Není to pevný bod, nepředstavuje pořád totéž. Jako celek vstupuje do krize. Máme tu krizi parlamentní demokracie, nárůst autoritářských hnutí a také řadu hluboce zakořeněných sociálních proměn, které na západě probíhají. Není to tedy stabilní systém, který by se dal jednoduše dohnat – sám prochází zásadními změnami.

Klasické politické strany slábnou a liberální demokracie je pod tlakem všude, kam se podíváte. I to je tedy důvod, proč západ přestal být smysluplným referenčním bodem.

Přesně tak. Dalo by se dokonce říct, že východ je teď průkopníkem a západ ho dohání. Když se podíváte na nestabilitu politických institucí nebo na volební úspěchy Alternativy pro Německo (AfD), je tu spousta věcí, kde západ Německa za východem zaostává o několik let. Strany na západě teď mají stejné volební výsledky, jaké měly ve východním Německu před pěti nebo sedmi lety. Západ Německa prožívá krizi členství a celkový úpadek politických stran, oslabování parlamentního systému. Děje se to i tam.

Možná neskončí ve stejné situaci, v jaké je dnes východní Německo. To by pravděpodobně byla přehnaná interpretace toho, co dnes probíhá. Některé trendy (i když ne všechny) ale skutečně ukazují, že východ je napřed a západ ho následuje. I když věřím, že západ Německa prozatím zůstane stabilní – možná několik let, pokud to vůbec dokážeme předpovídat. V dohledné době tam přetrvá široká většina podporující demokracii a klasické politické strany spíše než jednu extremistickou.

V knize doslova uvádíte, že východ nám v jistém smyslu ukazuje budoucnost.

Ano. Východ Německa je v zásadě laboratoří demokracie: Jak si můžeme představit demokracii bez tradičních stran? Jak si můžeme představit demokracii, kde lidé vyjadřují své politické zájmy a pocity v ulicích, místo toho, aby vstoupili do politické strany? Můj návrh tedy je, abychom východní Německo rozvíjeli jako laboratoř pro nové pilotní projekty demokracie – pro nové formy politické participace, které v klasickém smyslu nejsou vázané na členství ve stranách, ale probíhají někde jinde.

A přesně proto v knize doporučujete poměrně odvážné reformy. Sám patřím k těm, kteří věří, že liberální demokracii je třeba bránit a že liberální střed by měl proti populismu spolupracovat. Ale podle vaší knihy už to nestačí.

Když si vezmete dvoje nadcházející zemské volby ve východním Německu, máte situaci, kdy strany jako liberálové nebo zelení mohou klesnout pod pětiprocentní hranici. Pokud tuto hranici nepřekročíte, nemáte jediného poslance. To znamená, že AfD se dostane do parlamentu možná se 40 % hlasů. Pak tam ještě bude CDU a možná ještě nějaká další strana. Může se klidně stát, že AfD vytvoří vládu sama, bez koaličního partnera. Nebo že bude vládnout coby nejsilnější strana s jedním menším koaličním partnerem z demokratického tábora, jako je CDU.

Je velmi nepravděpodobné, že by se tento proces dal zastavit nebo otočit. Proto musíme přemýšlet o způsobech, jak politicky odvrátit situaci, kdy bude AfD volně vládnout a fakticky demontuje všechno, co si spojujeme s liberální demokracií. Takové riziko v současnosti existuje, uvidíme, jak se to na podzim vyvine.

Vrátím se ještě ke schématu východ–západ. Líbilo se mi vysvětlení, že jej používáte „jako analytické brýle“, které si můžete podle potřeby nandávat a sundávat. Není v tom konflikt s vaší vlastní identitou? Je to něco, co jste si dobrovolně zvolil, nebo jste to možná chápal jako jedinou dostupnou možnost?

Na tohle se mě ptali už několikrát. Někteří lidé říkají, že jsem součástí východoněmecké společnosti, byl jsem aktivním účastníkem celé té transformace po roce 1989. Můžu tedy být v nějakém smyslu objektivní? A já na to říkám, že francouzští nebo dánští sociologové na podobné otázky nikdy odpovídat nemusejí. Přitom jsou také součástí své společnosti. Nebo třeba politolog, který studuje volební chování – také sám volí, možná je dokonce členem nějaké strany. U východního Němce však lidé často zpochybňují neutralitu jeho vědecké pozice.

To, co používám, je moje vědecká expertiza, profesionální schopnost analyzovat společnost. A považuji vlastně spíš za výsadu, že tu společnost dlouhá léta bezprostředně znám. Využívám toho a svůj osobní vztah k této společnosti nezastírám. Věda totiž obvykle činí pozici vědce neviditelnou. Snažíte se být objektivní a nestranní, a přitom jste tak či onak přímou součástí celého toho příběhu.

V nejlepším případě můžete předstírat, že jste neutrální…

Když si lidé přečtou tuto knihu nebo ty další, vědí přesně, z jaké pozice se na věci dívám. Z hlediska transparentnosti a vědecké integrity to považuji za výhodu.

A teď k něčemu, co rezonovalo i v dnešní diskusi – k otázce hotového, předpřipraveného státu. Východnímu Německu byl předán kompletní systém institucí, což v knize podrobně rozebíráte. Nepřijal ale zbytek Evropy západní model úplně stejně? A není to také jeden ze zdrojů úspěchu dnešního populismu? Lidé zapomínají, že to byla jejich volba…

Možná ano. Ale co je to vlastní volba? Ve východním Německu v březnu 1990 drtivě vyhrála volby strana, která slibovala velmi rychlé sjednocení. Pak k tomu sjednocení skutečně došlo. Východní a západní Německo podepsaly smlouvu a všechno, co v ní bylo uvedeno, se muselo stát.

Východní Němci ale byli ve velmi slabé pozici. Ekonomika byla na dně, politický systém prakticky zkolaboval. Měli silný zájem stát se součástí Spolkové republiky Německo, i kvůli ekonomickým výhodám, které se s tím pojily.

Myslel jsem to tak, že i v Česku jsme si kapitalismus zvolili dobrovolně. Někteří lidé na to už ale zapomínají, a ten étos vyprchal.

Když uděláte to, co jste si vybrali, můžete skončit zklamaní, protože si uvědomíte, že jste toho sice hodně získali, ale nebylo to zadarmo. Východ Německa zaplatil kolektivním sebeurčením, možností jít vlastní cestou. Západ Německa východ v podstatě převzal, zatímco ve zbytku střední a východní Evropy včetně Česka se kladl silnější důraz na vůli lidu – na to, co si lidé skutečně vybrali.

Zároveň tu ale bylo množství vnějších podmiňujících faktorů. Byl to model, který byl do jisté míry vnucený, protože pomoc ze západu byla podmíněna tím, že se budeme držet jedné konkrétní trasy: Jakmile uděláte všechno potřebné se svým ústavním soudem, s daňovým systémem nebo s korupcí, smíte vstoupit do klubu. Mnozí to chápali jako přinucení.

V základním smyslu to tedy bylo obojí. Byl to dobrovolný akt kolektivního probuzení. Zároveň to ale bylo i vnitřní vnucení určitých pravidel, standardů a představ o tom, jak má přesně vypadat demokratická nebo liberálnědemokratická společnost.

Jedním ze zarážejících zjištění vaší knihy je, že východoněmecká identita sílí mezi mladší generací. Čekal bych, že bubliny, internetová kultura a algoritmy by měly původní identity naopak rozpouštět. To se ale neděje.

Zvlášť silný důraz na východoněmeckou identitu dokonce pozorujeme u mladých lidí do pětadvaceti let. Nesouvisí to s nostalgií, protože starý systém nikdy nezažili. Otázka je, jak to interpretovat.

Myslím, že tu jsou určité podobnosti s tím, co se obecně děje ve druhé a třetí generaci migrantů. V první generaci převládá určitý optimismus. Lidé někam odejdou, využívají tamní systém, snaží se probojovat k úspěchu. Ve druhé a třetí generaci jsou už sebejistí – jsou „tady, ne tam“ – a všímají si určitých forem diskriminace, zklamání a očekávání, která se nenaplnila. A přesně v ten moment dochází k jakési re-kulturalizaci, k opětovnému objevení vlastní kultury.

A totéž se děje u Němců z východu.

Není to tak, že by sjednocení Německa bylo selháním. Ten obrat by se dal dokonce chápat jako jistý paradox integrace. Lidé jsou teď tak integrovaní, že dokážou samy sebe definovat jako východní Němce a vycházet na veřejnost s požadavky na určité formy rovnosti. Požadují, aby byli součástí celku.

Interpretoval bych to jako v zásadě pozitivní věc, pokud by tu zároveň nefigurovali političtí aktéři, jako je AfD, kteří si s východoněmeckou identitou velmi intenzivně pohrávají, protože vycítili ten široce rozšířený pocit méněcennosti. Snaží se z toho volebně vytěžit, co se dá – tím, že se profilují jako proti-západní strana. Sbírají hlasy východních Němců, kteří jsou vůči Západu skeptičtí.

Rád bych rozhovor uzavřel právě tématem populismu, protože to je dnes ta nejdůležitější otázka. Řekl bych, že každá postkomunistická transformace vytvořila nerovnosti, respektive vítěze a poražené. Mělo to různé parametry, ale náš posun k populismu je společný a v podstatě univerzální. Můžeme se tedy ve východním Německu nějak poučit?

Myslím, že úspěch liberální demokracie silně závisí na ekonomickém úspěchu. Celý Západ přitom stagnuje. Jak ekonomicky, tak z hlediska vědeckého pokroku a inovací. Nejsem si jist, jestli liberální demokracie vydrží pohromadě, pokud budeme procházet dlouhým slzavým údolím čili vleklou ekonomickou krizí.

Vezměte si, jak Čína předhání Západ. Podívejte se na ekonomický růst, ale i na její univerzity, na vědecké výstupy, pokrok v technologiích. Otázka, kterou všichni musíme brát vážně, je, jestli může existovat stabilní liberální demokracie se širokou podporou občanů i tehdy, když jim nebude přinášet výrazný ekonomický prospěch.

V minulosti totiž tyto dvě výhody vždy šly ruku v ruce. Transformační proces, k němuž došlo ve střední a východní Evropě, byl v podstatě hnán očekáváním, že se lidem po zavedení liberální demokracie a tržní ekonomiky povede lépe. Východoněmecký případ by nás tedy mohl naučit, že velmi silná deindustrializace, masová nezaměstnanost a sestupná mobilita (propad statusu) jsou nesmírně škodlivé pro vývoj a pozitivní podporu liberálních demokracií.

Takže pokud je demokracie pod silným tlakem, to nejdůležitější, co ji může zachránit, je ekonomika? To je ta odpověď?

Ano, je to ekonomika. Víc než kdy dřív. Existují i další faktory jako globalizace a migrace. Ale jakmile mají lidé pocit, že vidí společenský pokrok, že se věci postupně zlepšují, že příští generace povede lepší život a bude se mít líp, než se mají oni sami, tak je to v zásadě připoutává k systému. A pokud tohle nemáte, lidé z něj vypadávají a odvracejí se od něj.

Teď to říkáte, jako by to byla snadná věc. Ale ve skutečnosti je to přece velmi složitý komplex problémů, nebo ne?

Určitě je to složité, ale myslím, že se musíme snažit vymyslet, jak z toho ven. Já nemám jasné řešení. Ale tohle pozoruji a víme to i ze sociálních věd: v regionech s dědictvím rozsáhlého průmyslu, které ale dnes hospodářsky stagnují, lidé velmi pravděpodobně volí pravicově autoritářské nebo extremistické strany. Je to globálně silný zdroj populismu – ne jediný, ale jeden ze zásadních.

V rámci globalizace v západních společnostech zároveň dochází k velmi silné stagnaci střední třídy. Vidíme to ve Spojených státech, ve Francii, Británii, ve Švédsku… Část těchto lidí se přiklání k ideologii, podle níž je migrace zlo, klasický politický establishment je vnímán jako zdroj problémů. Nedůvěřují zavedeným institucím, soudům, veřejnoprávním médiím, ale ani vědě. Protože tohle všechno dohromady vnímají jako jakýsi elitní blok, který se je v zásadě snaží ovládat proti jejich vůli.

Je to vývoj, který je extrémně rizikový a v podstatě nabourává naše základní pojetí liberální demokracie. Pokud větší část obyvatel nežije ve shodě se systémem, ale staví se proti němu – jak s nimi můžeme počítat? Je to problém i pro etablované strany, protože musejí pořád sestavovat aliance, aby zůstaly relevantní. A pak jsou kvůli tomu stále víc vnímány jako jednotný blok.

Kam to tedy podle vás povede?

V Německu teď probíhá velká debata o ústavním zákazu AfD. Pokud ale čtyřicet procent lidí volí AfD a vy AfD prohlásíte za nelegální stranu, musíte ty lidi fyzicky vyvést ven z parlamentu. Musíte jim odebrat mandáty, zavřít jejich kanceláře. Nedokážu říct, jestli by policie nebo státní instituce takové soudní rozhodnutí vůbec dokázaly naplnit.

Německo má specifickou historii. V naší ústavě máme klauzuli, aby se zakázala každá strana, která podkopává ústavu a její základní principy. V minulosti se použila jen výjimečně a pouze u velmi malých stran.* Teď tu ale máme jednu extrémně velkou stranu s vysokou podporou, takže pokud by se to provedlo, mohlo by to destabilizovat celý systém.

Kde tedy skončíme? Občanskou válkou? Nevím. Myslím, že čtyřicet procent hlasů není něco, co můžete jednoduše vyloučit. U pěti procent populace by to bylo snazší, ale teď jsou ta čísla extrémně vysoká. 

---

* Socialistická říšská strana (SRP) v r. 1952, Komunistická strana Německa (KPD) v r. 1956. Zákaz Národnědemokratické strany Německa (NPD) Ústavní soud opakovaně odmítl, naposledy v r. 2017. V r. 2025 německá kontrarozvědka (BfV) označila AfD za prokazatelně pravicově extremistickou organizaci, čímž otevřela cestu k zvážení zákazu strany, pozn. aut.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2026)