Výsledky voleb a nová občanská pravice

Občanská pravice letošní volby do Poslanecké sněmovny nevyhrála. Koalice SPOLU, jejíž hlavní složkou byla Občanská demokratická strana (ODS), skončila celostátně druhá. Vítězné levicově populistické hnutí Andreje Babiše dokázalo SPOLU přetlačit jen v hlavním městě Praze, obou jejích „venkovských“ okresech (Praha-západ a Praha-východ) a pak už jen v okrese Brno-město. SPOLU přitom nedokázalo vyhrát už v žádném dalším krajském městě.

Celkově koalici SPOLU volilo 1 313 346 občanů, což znamená ztrátu 180 tisíc hlasů oproti minulým sněmovním volbám. Kvůli vyšší volební účasti to ale na procenta znamenalo pokles z 27,79 % na 23,36 %. Volební porážku podtrhuje výrazný odstup od ANO, který přesáhl 11 procent a více než 620 tisíc hlasů.

Na druhou stranu platí, že SPOLU „o parník“ udrželo pozici nejsilnější volební strany v rámci tábora, který sestavil před čtyřmi lety vládu Petra Fialy. STAN, který chtěl SPOLU porazit či vytvořit třetí sílu v české politice, zaostal za pravostředovou koalicí o téměř 11 procent hlasů. Dokonce ani součet STAN a Pirátů se nevyrovná hlasům pro SPOLU. Na druhou stranu platí, že zatímco SPOLU hlasy oproti roku 2021 ztratilo, součet STANařů s Piráty, kteří minule kandidovali jako koalice, byl letos vyšší než minulý výsledek PirSTAN.

Repríza roku 2021 nestačila

Zajímavou charakteristikou je také fakt, že strany tzv. pětikoalice (SPOLU, STAN a Piráti) získaly tentokrát dohromady 43,56 %, takže po čtyřech letech vlády v poměrně komplikovaném období překonaly svůj zisk z roku 2021. Ten tehdy představoval „jen“ 43,41 %. V absolutním počtu hlasů dokonce „pětikolka“ brala o 115 tisíc hlasů víc než minule a chybělo jí jen 605 hlasů k tomu, aby pokořila hranici 2,5 milionu voličů.

Voliči stran pomyslného Česka A se očividně díky úspěšné předvolební kampani vrátili ke stranám tohoto tábora, přestože byli během funkčního období s kroky vlády v některých bodech (například zvýšení daně z nemovitosti) nespokojeni nebo si stěžovali na vládní komunikaci.

Udržet si v době vlády skoro všechny své voliče je bezesporu dílčí úspěch. Laťka celkového volebního úspěchu ale visela mnohem výše. Je třeba si totiž přiznat, že volební vítězství získala koalice Petra Fialy před čtyřmi roky díky volebnímu systému (pětiprocentní klauzuli), chytré koaliční politice a propadu hlasů tří opozičních stran (KSČM, ČSSD, Přísaha). Hypotetické spojenectví ANO-SPD-komunisté-sociální demokraté-Přísaha-Trikolora totiž již minule získalo více než 50 procent hlasů. Letos si trojlístek ANO-SPD-Motoristé sobě připsal 49,06 % a k tomu ještě 4,3 % propadlo kvůli výsledku komunistického hnutí Stačilo!

Platí proto, že pravý střed či, chcete-li, Česko A, nemělo ani minule, ani nyní mezi voliči většinu. K celkovému volebnímu výsledku navíc zásadně přispěl fakt, že letošní vzestup volební účasti byl tažen zejména sudetskými oblastmi, kde leží voličské bašty ANO a SPD. To potvrzuje skutečnost, že nové voliče (bývalé nevoliče) tentokrát mnohem více mobilizovala dosavadní opozice. Vyšší volební účast proto hrála v její prospěch a byla klíčovým faktorem jejího vítězství.

Lidovecké zadření na Moravě

Zhodnotit je třeba také výsledek největší složky české občanské pravice – Občanské demokratické strany – v rámci koalice SPOLU. Vzhledem k absenci relevantních exit-pollů (průzkumů dělaných u volebních místností) nelze přesně posoudit, kolik která složka koalice SPOLU do společného volebního výsledku přinesla.

Zajímavé je ale posoudit, jak si jednotlivé strany SPOLU vzájemně braly mandáty díky preferenčním hlasům voličů. Koalice SPOLU tentokrát získala 52 mandátů. Podle původního postavení na kandidátce mělo 31 z nich připadnout ODS, 12 lidovcům a 9 TOP 09. Volební výsledek vypadá ovšem jinak. Klub ODS bude mít 27 členů, lidovecký 16 a topkařský 9. Tenhle poměr překvapivě není důsledkem výsledků na Moravě a ve Slezsku, kde lidovci před čtyřmi lety provedli „kroužkovací“ masakr motorovou pilou. Zrodil se v Čechách, kde kandidáti KDU-ČSL díky preferenčním hlasům vzali všechny čtyři mandáty, které dostali „nad plán“.

Po jednom lidoveckém „skokanovi“ zasedne ve Sněmovně na úkor občanských demokratů z Prahy, z Jihočeského, Královéhradeckého a Pardubického kraje. Naopak v Olomouckém či Zlínském kraji, kde lidovci minule na mandáty díky kroužkům vyhráli nad ODS v obou případech 3:1, si letos žádné bonusové mandáty nepřipsali. Stejně tak platí, že mandát, o který přišel v Moravskoslezském kraji 1. místopředseda ODS Zbyněk Stanjura, nezískali ve výsledku lidovci, ale jiný kandidát ODS (skokan Jakub Janda). Moravská ODS se očividně poučila z roku 2021 a náporu tradičního lidoveckého kroužkovacího stroje se letos ubránila.

Neutrální naopak zůstala bilance mezi ODS a TOP 09. Topkaři „vzali“ mandát ODS v Olomouckém kraji, kde excelovala starostka Jeseníku Zdeňka Blišťanová, ale „vrátili“ ho zpět na Vysočině, kde skákal v modrém dresu bývalý hejtman Vítězslav Schrek. 

Neveselá Praha

Existence koalice SPOLU zároveň zastírá sílu jednotlivých jejích stran v různých částech republiky. Porovnat se proto dají jen společné koaliční výsledky v jednotlivých částech republiky. Oproti výsledku z roku 2021 SPOLU nejvíce ztrácelo na jihozápadě republiky. Přes 7 procent činila jeho ztráta například na Strakonicku a Domažlicku, ale více než 6 procent ztratila koalice také v hlavním městě Praze nebo v některých okresech severovýchodních Čech. Nižší ztráty si připsala na Moravě, ale platí, že její výsledek byl oproti roku 2021 horší úplně ve všech okresech. Zmínku si zaslouží i fakt, že zatímco Praha relativně oslabila, do pozice hlavní pravicové bašty se za éry Petra Fialy tlačilo Brno i jeho zázemí (Brno-venkov).

Co ale takto detailněji popsané výsledky znamenají pro občanskou pravici i konkrétně pro ODS do budoucna?

Občanští demokraté směřují po čtyřech letech do opozice. Je to tak správně, protože volby skutečně vyhrála nová sněmovní většina složená ze stran Česka B – ANO, SPD a Motoristů sobě. Jakékoli jiné řešení než odchod do čisté opozice by pro ODS znamenal existenční ohrožení.

ODS zároveň volbami přišla o svého předsedu a lídra. Petr Fiala předá stranu svému nástupci ve výrazně lepší kondici, než v jaké ji přebíral on sám v roce 2014. Tehdy měla ODS 16 mandátů ve Sněmovně a byla v menšině v Senátu, nyní má 27 sněmovních poslanců a dominuje horní komoře parlamentu. 

Dosluhující předseda navíc dokázal prodloužit v Evropě nevídanou sérii: dosud každý předseda občanských demokratů se stal premiérem České republiky.

Povolební pozice občanských demokratů ale určitě není jednoduchá. Opoziční čas musí být obdobím debaty o dalším směřování strany. Navíc se ODS musí nějak postavit k faktu, že se na politické scéně objevil subjekt, který o sobě tvrdí, že stojí napravo od ODS. Jsou to Motoristé sobě.

Motoristé Víta Bárty

Ve veřejné debatě se nyní často objevuje tvrzení, že právě zklamaní bývalí voliči ODS byli základem volebního úspěchu Motoristů. Tahle teorie se ale neopírá o reálná data. Průzkumy z období voleb tvrdí, že minimálně polovina hlasů pro Motoristy pocházela od voličů, kteří minule nevolili, tedy buď se jedná o dřívější nevoliče, nebo aktuální prvovoliče. Jen menší část voličů pocházela od jiných stran, včetně koalice SPOLU.

Skutečnost, že Motoristé sobě nejsou nyní voličsky alternativní pravicí, navíc potvrzuje jejich volební mapa. Ta se vyznačuje překvapivě malými rozdíly napříč republikou. Nejlepší výsledky nemají v tradičních baštách pravice, ale v okresech se silnou přítomností automobilového průmyslu (Mladá Boleslav či Rychnov nad Kněžnou). Nejméně voličů naopak strana Filipa Turka oslovila v Praze a Brně, tedy místech, kde se koncentruje dlouhodobě nejvíce voličů české pravice.

Pohled na volební mapu Motoristů se proto překvapivě nejvíce podobá dnes polozapomenutému subjektu, který se jmenoval Věci veřejné (VV). Ten se ve volbách v roce 2010 dostal do Sněmovny jako neideologické protestní hnutí, které vytvořil podnikatel v bezpečnostních službách Vít Bárta. I on měl v čele zpočátku mediálně populární osobu – Radka Johna. I jeho strana měla mezi regionálními výsledky malé rozdíly a volili ji přelétaví voliči, o nichž by se dalo říct, že se chtějí v každých volbách znovu zklamat, protože vždy hledají zbrusu novou, neokoukanou alternativu. Jednou to jsou bursíkovští Zelení, jindy Věci veřejné, pak třeba Přísaha a letos Motoristé sobě.

Vyztužit zeď napravo

Fakt, že rétorika předsedy Macinky a jeho souputníků o opravdové pravici nyní na tradiční pravicové voliče nezabrala, nesmí ODS ukolébat. Pověstná zeď napravo od ODS sice v těchto volbách zůstala téměř úplně nepropustná, ale to neznamená, že se ji nyní Motoristé sobě nepokusí zbourat. Motoristé zatím totiž míří do vlády, kterou povede na levicových voličích stojící hnutí ANO. Babišovo hnutí opravdu není ani pravicové, ani konzervativní, jak dokazují jeho letošní opětovně rekordní výsledky v sudetských baštách levice i rekordní zisk nad 50 % na silně levicovém Karvinsku. Motoristé v kabinetu vedeném Andrejem Babišem nebudou pravicovým svědomím vlády, jak o tom mluví, ale tím, kdo přisluhuje levicové politice lídra ANO. To i umění Andreje Babiše vysávat voliče koaličních partnerů otřese elektorátem Motoristů. Ti budou nuceni hledat nové voliče a určitě zaútočí na pomyslnou zeď mezi nimi a ODS.

Občanští demokraté proto budou muset udělat jeden či dokonce dva úkroky směrem doprava a posílit zejména svou ekonomickou kompetenci, která se v posledních čtyřech letech z různých důvodů rozmlžila. To je předpoklad vyztužení pravé zdi, aby je z tohoto směru Motoristé voličsky neokusovali.

Leštěnka, nebo české SDKÚ

Občanští demokraté se ovšem budou muset vypořádat také se svým levým křídlem, tedy tím, které je blíže k politickému středu. Jeho obrana přitom samozřejmě souvisí s debatou o budoucnosti koalice SPOLU.

Její opakovaný úspěch, kdy jednou volby vyhrála a podruhé dokázala silnou kampaní získat v koncovce značný počet váhajících voličů, může vyvolat pokušení vydat se slovenskou cestou, po stopách Mikuláše Dzurindy. Ten vedl podobnou, široce rozkročenou Slovenskou demokratickou koalici (SDK) ve volbách 1998 proti národně populistickému premiérovi Vladimíru Mečiarovi a volby vyhrál. Následně ale odmítl volební koa­lici rozpustit a jako premiér se postavil do čela „slučovací“ strany SDKÚ, v níž se spojila řada politiků dříve samostatných stran.

Tehdejší Dzurindův postup vedl k druhému volebnímu vítězství a v aktuální české situaci by odpovídal sloučení ODS, KDU-ČSL a TOP 09. O tom by chtěl otevřít debatu například nový poslanec ODS a bývalý hejtman Vysočiny Vítězslav Schrek, který mluví o české obdobě německé aliance CDU/CSU. Je ovšem otázka, zda lze do jedné strany, byť s vnitrostranickými frakcemi či platformami, sloučit obě strany občanské pravice (vedle ODS i TOP 09) na jedné straně a křesťanskosociální lidovce (KDU-ČSL) na druhé. Tyto póly SPOLU, zejména ODS a KDU-ČSL, se výrazně liší ideologicky i tím, odkud se rekrutují jejich voliči. Městské strany ODS a TOP 09 v tomto ohledu stojí jinde než venkovští lidovci.

Svádět může fakt, že německá pravostředová CDU má „věčnou“ alianci s bavorskými křesťanskými sociály z CSU. Ti ovšem nejsou obdobou českých a moravských lidovců, protože ideologicky stojí napravo od CDU.

I proto teď není čas na slučování ODS s lidovci a topkaři. ODS se nyní musí, slovy Alexandra Vondry, věnovat leštění vlastní značky. Ta je jako u každé strany trochu začouzená následkem vládního období, kdy nezbytné koaliční kompromisy rozostřují ideologický profil.

Zároveň ovšem není na místě „vystupovat ze SPOLU“. Tady platí, že se přece nedá vystupovat z vlaku, který už odjel. Koalice SPOLU byla volební koalicí, která volbami fakticky skončila. SPOLU nemělo žádné trvalé orgány či instituce, které proto není třeba opouštět.

Chytré koalice

ODS se má v rámci posilování vlastní značky zaměřit mimo jiné na chytrou koaliční politiku, tedy vytváření volebních koalic, které jsou pro ni výhodné. Nyní nevíme, jaká situace bude před sněmovními a evropskými volbami v roce 2029. Exemplární vystupování z nyní neexistujícího SPOLU by proto bylo zbytečným drážděním možných koaličních partnerů.

Když je řeč o chytrých koalicích, v paměti občanských demokratů by mělo zůstat, že předvolební koalice s výrazně menšími stranami mohou fungovat i tak, jak to letos udělali Piráti se Zelenými. Samozřejmě nejde o ideový obsah jejich skryté koalice, ale o mechanismus nominace kandidátů, kdy Pirátská strana na své kandidátky pustila v každém kraji maximálně jednoho zástupce menších Zelených a nemusela se bát, že ti ji stranickým kroužkováním v daném volebním kraji úplně vymažou. 

Vraťme se ovšem ještě k možnému spojování stran. Zatímco vznik jedné strany SPOLU by příliš rozmlžil programový profil takového subjektu, užší spolupráce ODS a TOP 09 může dávat smysl. Občanští demokraté by mohli TOP 09 absorbovat tak, jak to v minulosti proběhlo mezi ODS a KDS. Menší ze stran občanské pravice by v takovém případě například mohla mít minimálně na určitou dobu garantovanou institucionalizovanou vnitrostranickou frakci.

Otázka vztahu ODS s TOP 09 ale není zdaleka tím nejdůležitějším, čím se nyní má celá česká občanská pravice zabývat. Nejsou to dokonce ani procedurální debaty o tom, kolik delegátů má jet na kongres či zda tam budou moci hlasovat všichni členové. Stanovy ODS mohou být upraveny, pes je zakopán někde jinde. Žádný konzervativec přece podvědomě nevěří, že racionální změna norem (i těch procedurálních) zásadně promění společnost nebo, v našem případě, politickou stranu.

Koho si strana vybere do čela po Petru Fialovi, má svůj význam, ale dokonce ani to není klíčová otázka, která občanské pravici otevře cestu k dalšímu volebnímu vítězství. Není třeba hledat spasitele, který za celý tento politický proud vyřeší všechny jeho problémy, zatímco zbytek se jen poveze.

Nová občanská pravice

Prvotní teď má být něco jiného. Nezbytná je debata o tom, jak má vypadat NOVÁ OBČANSKÁ PRAVICE. Proč používat tato tři slova pro pojmenování toho, co jsme a co máme být?

„Nová“, protože všichni cítíme, že ODS a celý kolem ní vystavěný politický tábor potřebuje určité změny. Strana je přirozeně opotřebovaná vládnutím, nevyhrála volby a jde do opozice, kde určité změny přijdou z logiky situace.

„Občanská“, protože je to „naše slovo“, které hrdě neseme na vývěsním štítě. Otci zakladatelé nás jím chtěli odlišit od různých konfesních, profesních, etnických, regionálních či úzce skupinových stran. Pro mě osobně ale toto slovo v sobě obsahuje i mou představu o pravici, která vychází z „one nation conservativism“, tedy myšlenky harmonie ve společnosti, kde má každý své specifické místo, i principu otevřenosti státu pro všechny občany. 

Občanský princip je navíc opakem toho třídního, který je nakonec vždy podstatou každé levice, jež má někde (i když jen schované v podpalubí) marxistické základy postavené na boji různých společenských skupin proti sobě. Stejně tak stojí občanský princip proti aktuální podobě populismu velkých hráčů, kteří chtějí vyhrávat ve volbách, aby ekonomicky pomohli svým velkým firmám, ekonomickým skupinám či holdingům.

„Pravice“, protože to je minimální společný jmenovatel, na kterém se (doufám) úplně všichni shodneme. Každý z nás si asi pod pravicí představuje něco jiného, ale shodneme se na tom, že tohle slovo popisuje to, co ODS vždy byla, je a bude.

Nová občanská pravice ale neznamená žádnou „novou ODS“. Nemůže být nějakým protipólem „staré ODS“, ať už si pod ní představujeme cokoli. 

Mezi dvěma póly

V první řadě má být definováním toho, jakou ODS chceme. Tato debata se bude pohybovat mezi jedním pólem, který tvoří totální návrat ke kořenům, návrat k ODS 90. let, a jeho opakem, jenž spočívá v tezi, že značka ODS je již opotřebovaná (nejenom začouzená) a je třeba ji „upgradovat“, třeba sloučením do jedné strany SPOLU.

Má osobní představa o nejlepší budoucnosti pro ODS se ale nachází mezi těmito krajními polohami. Demonstrovat ji mohu na poděbradských artikulích, na nichž otcové zakladatelé vystavěli ideologii, o niž se ODS od počátku opírala. Občas teď slyšíme, že jsou zastaralé a je třeba je nahradit. To by nebyla správná cesta. Nedotknutelné soukromí, levný stát, nezadlužená budoucnost a solidarita zodpovědných jsou pro ODS obdobou křesťanských přikázání. Tato naše přikázání jsou stále platná a jasně vymezují, jakou pravicí ODS chce být.

Modré Rerum novarum

Podobně jako v církvi nemáme přikázání měnit, přestože vznikla před třemi desetiletími. Naší ambicí má být je interpretovat pro aktuální dobu, aplikovat tak, aby odpovídala digitálnímu věku.

Teď nás uvnitř ODS čeká příprava něčeho, čím byla v závěru 19. století slavná papežská encyklika Rerum novarum, která nově vysvětlila sociální učení církve. Nepopřela přikázání, jen aktualizovala jejich význam. Takovým programovým počinem by mělo být to, co jsem nazval Novou občanskou pravicí. Nejblíže by tento dokument měl k někdejší Modré šanci – širokému programu ODS za časů předsednictví Mirka Topolánka. 

Modrou šanci by měl ale přesahovat, protože musí například obsahovat definici toho, zda má být ODS širokou stranou od středu doprava, nebo užší, ostře ideově definovanou formací, která vedle sebe bude trpět podobné strany s menšími programovými odchylkami. Odpovědět musí také na otázku, na jaké voliče chce česká občanská pravice mířit. Například, zda se ODS pokusí realizovat sen některých svých členů o české verzi maďarské strany FiDeSz či polské PiS, tedy o zisk venkovských voličů, kteří dosud hlasují pro konzervativní levici, nebo se naopak bude snažit vysávat městské liberály, kteří dnes z velké části voličsky „živí“ STAN či dokonce Piráty. Řešit se má i to, jestli se občanská pravice bude označovat za konzervativce, liberály či třeba jen občanské demokraty.

Následně dojde na otázku, jakou formu má mít strana, která dokáže politiku Nové občanské pravice efektivně prosazovat. Vyvstanou otázky, zda má ODS zůstat stranou členské základny, nebo se má přetvořit ve stranu volebního typu. Osobně preferuji první možnost, přičemž bych tuto cestu doplnil zásadním otevřením kandidátek nestranickým osobnostem. Musí se vyřešit, zda má zůstat stranou s právy jednotlivých územních úrovní, nebo pokračovat v plíživé centralizaci zahájené za Mirka Topolánka a pokračující za jeho nástupců. 

Instituce lib-konského kvadrantu

Osobně bych se vstříc větší centralizaci nevydával a doporučoval bych se spíše zaměřit na budování institucí liberálně-konzervativního kvadrantu české politiky, aby vznikl „pravicový PAQ Research“ (oficiálně nezávislý odborný institut s vědeckým renomé, který by byl uznávaný běžnými médii) a celý ekosystém pravicových médií v moderním slova smyslu, například podcastů, zpravodajských serverů a podobných kanálů. 

Teď je zkrátka čas znovu definovat, co je občanská pravice. Stanovit, na jakých hodnotách má Nová občanská pravice stát, jaký má mít program, kdo všechno ji může volit, jak má její strana fungovat a jakými institucemi má být obklopena, aby mohla vyhrát příští volby a následně poprvé obhájit pravicový triumf i v dalších volbách.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2025)