„Zaměřit se na odhalení této organisace“
Rodina Jana Zábrany v době perzekuce padesátých let
Jiří Trávníček
POLITIKA & SPOLEČNOST / Historie
Humpolec, počátek padesátých let
Čím žije malé venkovské město na Vysočině? Stále v něm jeho obyvatelé věří, že to s těmi komunisty nebude trvat dlouho? Že příští jaro snad… nebo snad až na podzim? Věří, ale víra očividně slábne. Státní bezpečnost na začátku padesátých let dává dohromady seznamy členů strany národně socialistické. Už je jasno, že hlavními místními „rozvraceči“ byli Zábranovi, čelní národní socialisté z Humpolce. Teď najít další z jejich sítě, kterou si tu budovali. A to by v tom byl čert, aby se nenašli. Vypadá to, jako by se proces s Miladou Horákovou dopracoval do své další fáze. První fází byl monstrproces s ní a spol., druhou byla Akce Střed (celkem 35 procesů s 639 osobami) a tou třetí jsou lokální skupiny. Z materiálů, které Archiv bezpečnostních složek nabízí, vyplývá, že místní příslušníci StB to dostali za úkol – najít a prošetřit své vlastní lokální „rozvraceče“… a zlikvidovat je.
Zakládají se nové svazky na další a další lidi. Humpolecko má na starosti Krajská správa Státní bezpečnosti v Jihlavě. Součástí agendy je i evidence již vykonaného. Řečeno s Václavem Kopeckým, komunistickým ministrem a čelným ideologem daného času: „Ale jsme té reakci zatnuli žílu u samého pytlíku!“ Takto se z materiálů dočteme, že „v r. 1950 byla likvidována Jiřina Zábranová“, která „je odsouzena na 25 let“ (jihlavští estébáci jí tedy ještě sedm let přidali); a že „v r. 1951 byl realisován Emanuel Zábrana“. [1] Jiřina je jako obzvláště nebezpečná viděna hlavně pro své styky s čelnými předúnorovými národními socialisty. A bdělost je na místě i ve chvíli, kdy sedí ve věznici v Pardubicích, protože „její osobu někdo prosazuje do havlíčkobrodské nemocnice na léčení s páteří, kde ji má primař MIČKA na čas ,přikrýt‘“. [2] Co se týče okresu Humpolec, v situační zprávě stojí, že se v něm nachází „nejvíce realisovaných [čti: trestně stíhaných – jt] osob v našem kraji“. [3] Hodna pozornosti budiž i čeština: likvidována a realisován.
Jiřinu Zábranovou jihlavští estébáci charakterizují jako „velmi exponovanou politickou činovnici“, [4] o níž se dá soudit, že „měla na Humpolecku vybudovanou nár. soc. ill.[egální] organisaci. Při výslechu tuto neprozradila. Doznala jen tu činnost, ze které byla spoluobviněnými akce ,Horáková‘ usvědčena“. Takže je tu úkol: „Zaměřit se na odhalení této organisace.“ [5] A pozor na ně, jsou velmi dobře zakonspirovaní a pracují trojkovým systémem. [6] A dále: „Rozpracovat její styky před zatčením na Humpolecku. Z řad těchto styků získat spolupracovníka.“ [7] Jak vidno, češtinou jihlavští soudruzi příliš nevládnou, ale fabulovat umějí docela dobře, jakkoli je to fabulace podle shora připraveného mustru. Nebo je to tak, že tato fabulace má ukázat jejich bdělost, zejména směrem nahoru? Podívejte se, co jsme o těchto rozvracečích ještě objevili! Všichni „realisovaní“ doznali jen to, z čeho byli usvědčeni, ale my víme, že toho mají za nehty daleko více. Vy v té vaší Praze jste přišli jen na část. Ano, tato verze je asi pravděpodobnější. (Ze spisů dále vyplývá, že někteří ze členů bývalé národně socialistické strany byli získáni pro spolupráci.) Snad ani není potřeba dodávat, že žádné takové podvratné organizace ve skutečnosti neexistovaly.
Stejně jako jiné části země zachvacuje Humpolecko a vůbec Vysočinu poúnorový teror (zatýkání, soudy, zavírání do vězení). Čistky se zaměřují na členy nekomunistických stran, dále na katolické duchovní a na sedláky. Zejména druhá a třetí skupina je v tomto regionu postižena daleko více než jinde. Ovšem i zde vše probíhá podle stejného schématu jako ve vyšších patrech: ze zatčených se vytvářejí spiklenecké skupiny, aby se tak ukázalo na vysokou míru jejich společenského nebezpečí. Takto byla před soud v Brně v září 1949 postavena skupina „kolportérů“ z Humpolecka. Přitom tato zcela různorodá směsice lidí měla společné jen místo bydliště – obec Lhotice. [8] Mnoho „trestných činů“ bylo podníceno provokatéry, přičemž do těchto sítí padali často příslušníci druhého odboje (zejména ze Západu). – Těžký žalář postihne Bohumila Víta Tajovského, opata kláštera v Želivě a milovaného učitele Jana Zábrany na gymnáziu. Stopy tohoto zásahu najdeme i v tehdejší poezii jeho studenta:
Odervali mého učitele
a já věda, přece říkám: kam?
A já tu na svobodě
zůstávám. [9]
Podle obžaloby byl Tajovský ústřední postavou takzvaného číhošťského zázraku, jehož pravost měl – z biskupova pověření – prozkoumat. Klášter Želiv byl v rámci Akce K, řízené Rudolfem Slánským, v roce 1950 proměněn v internační tábor pro „reakční“ (tedy obzvláště nebezpečné či aspoň nepohodlné) kněze a řeholníky. Mezi lety 1950 až 1956 zde bylo zadržováno 456 kněží z Čech, Moravy i Slovenska; z těch známějších pozdější kardinál František Tomášek, pozdější královéhradecký biskup Karel Otčenášek či někdejší provinciál jezuitů Leopold Škarek.
Pro další podobu regionu má nejhorší účinky devastace selského stavu (v několika svých knihách na pomezí faktografie a fikce se danému tématu a v daném regionu věnovala Ludmila Klukanová). [10] Hybným momentem je zakládání družstev a boj proti kulakům. Těm, kdo odmítali vstoupit, byla nařízena dodávková povinnost; ta ale byla nezřídka zcela nesplnitelná. Často nejenom pro jejich výši, ale také proto, že mocenské orgány zakazovaly lidem, aby sedlákům chodili pomáhat; v nejednom případě jim odebírali i techniku, takže zbývaly jen holé ruce. A pokud sedláci nemohli dodávky plnit, byli prohlášeni za sabotéry a posléze poddáni trestnímu řízení. To nezřídka končilo vysokými tresty a vypovězením z místa, kde selské rody žily po několik generací. Nejednou se to dělo pod dohledem samopalů. Na Humpolecku se nechvalně proslavil předseda Okresního národního výboru Josef Zábrana (pouhá shoda příjmení). Jím řízená trestní komise ONV vynášela na počátku padesátých let tvrdé rozsudky. V jednom zápisu z roku 1952 se dočteme, že komise trestala za neplnění dodávek a machinace s vepřovým. Tyto případy z několika obcí na Humpolecku komise rozhodla předat soudu, zkonfiskovat majetek a zakázat pobyt v okrese. [11]
Takto komunisté zúčtovávali s těmi, kterým před Únorem slíbili, že na žádnou kolektivizaci a zakládání družstev nedojde. Sami tento úskok už v létě 1948 přiznali. Antonín Zápotocký, šéf Ústřední rady odborů, to vyjádřil s až odzbrojující upřímností: „Zpočátku jsme nemohli postavit otázku kolektivizace zemědělství jako akutní program“ a dále: „museli jsme v zemědělské politice udělat řadu opatření, která nám byla proti srsti“. [12] Takže vše bylo taktickou pastí – jen se čekalo, až nastane čas, aby mohla sklapnout. Obraz vesnice z daného času zachycuje i jedna báseň ze Stránek z deníku (1968). [13]
Vesnice 1955
„Jen přijeď, už je přešla msta!“
Po letech… Jedeš na vesnici
vlakem, jímž jezdí družstevníci
pro motocykly do města.
Opilý strýc řve do čtyř stěn:
„Kdy vstoupím? Já? Je tak dost zmatku!“
A z další láhve táhne zátku…
Spíš do dne. Ráno vyjdeš ven
a kolem jiná krajina…
Kluk s píšťalkou se začíná
vychloubat: „Tu mi vyřezal
Slovák z prvního kravína!“
A neví, že jsi doteď spal,
když se tě vyptává: „Už hnal?“
Báseň je nasycena dobovou faktografií, stejně jako životopisnými detaily: „Oni“ (už je přešla msta), kteří toto vše způsobili; však víme, o koho jde. Opilý strýc, který ještě stále nevstoupil do JZD (samostatně hospodařící strýc Alois Zábrana z Čejova vzdoroval velmi dlouho, ale i jeho nakonec zlomili a zabrali mu statek) a který zve svého synovce do míst, která přece tak důvěrně zná ze svého mládí (snad už se ti, kdo zavřeli jeho rodiče, nepotřebují dále mstít)… družstevníci, kravín. A v kravíně Slovák. Kdepak se tady asi vzal? Možná přišel v nějaké vlně po Únoru, když se sháněly pracovní síly do družstev. A skrze to vše se vine pocit ztraceného nenávratna (a kolem jiná krajina). Čili: rozvrácený venkov poúnorových vítězů nahlížený odcizeným pohledem někoho, kdo se sem (po letech) vrátil. A jsou to „oni“, kdo se postarali, že sem už jako „já“ nepatřím. To podtrhuje i sebeoslovující stylizace: ten, kdo se sem po letech vrátil, je „ty“, někdo jiný (Ráno vyjdeš ven).
Nyní něco o vlídnější tváři Humpolce daného času (klíčové slovo: solidarita). Po zatčení matky Jana Zábrany v listopadu 1949 se v okruhu těch, kdo měli k Zábranovým blízko, vytváří solidární síť. Do domu Zábranových na Vosmíkově ulici občas zachází manželka vyakčněného gymnaziálního profesora Wendlika, aby trochu dohlédla na domácnost. Z Prahy občas zajede vypomoci s tímtéž bývalá zemská školní inspektorka Antonie Maxová. Když zavřeli i otce (v říjnu 1951), veškerý majetek propadl státu a bylo potřeba někam odstěhovat zařízení. Nabídla se rodina Neomytkových; část majetku (nádobí a koberce) si do Karlových Varů s sebou vzali Wendlikovi. Vše po návratu obou Zábranových z vězení vrátili. Další zařízení se různě poschovávalo u jiných humpoleckých rodin. Humpolečtí se podíleli na zasílání balíčků do vězení. Byl povolen váhový limit, jenže pan Kratochvíl, který „za poštovní přepážkou přebíral balíček a pokaždé se ptal: ,Tak kolikpak to má vážit?‘ A tak poctivě napsal 2 nebo 3 kila, přestože ručička povážlivě klesala k pěti kilům, a dodával: ,Krásně jste to strefili…‘“ [14] Velká knihovna Zábranových se ocitla na „Okresním úřadě [míněn zřejmě Okresní národní výbor – jt], kde přednosta, pan Schmidt, si dal práci a všechny knihy, které nenesly přímo jméno paní Jiřiny či pana Emanuela Zábrany, prohlásil za Jendovy a vrátil mu je“. [15] Humpolec, který Jiřina Zábranová dostala výrokem soudu navždy zapovězen, se stará, aspoň těmito skromnými možnostmi.
Když zatkli otce, požádal Jan jednu svou spolužačku, aby mu u jiné jejich spolužačky, jejíž otec byl právník, schovala tašku s jakýmisi písemnostmi. Neví se, co v nich bylo. Snad Janovy deníky. Ty skutečně z této doby (počátek padesátých let) nemáme. Nelze přitom předpokládat, že by si deník nevedl, pokud tak důsledně činil předtím i poté. V té době už Jan Zábrana žádné „doma“ v Humpolci nemá. Rodinný dům je po zatčení a uvěznění obou rodičů státem zabaven a jeho místnosti jsou zapečetěny; klíče od domu má bezpečnostní referent místního národního výboru. [16] Tak jako tak se Janovi podaří z nezapečetěné knihovny servírovacím okénkem, které estébáci zapečetit zapomněli, protáhnout do jedné místnosti a vzít si odtud psací stroj.
Humpolecká léta Jana Zábrany končí. Trvala od roku 1933, kdy se sem rodina – mladé učitelské manželství s dvouletým synem – přistěhovala z nedalekého Herálce. Čas dětství a dospívání.
/z připravované monografie-biografie o Janu Zábranovi/
[1] Archiv bezpečnostních složek (ABS), sbírka objektové svazky (svazek arch. č. OB-87 BN*; tematika: Čsl. strana národně socialistická – Jihlava).
[2 – 5] Tamtéž.
[6] Jde o známou konspirační směrnici: každá trojka má svého vedoucího, který má styk jen s jedním členem výboru, přičemž členové trojek se navzájem neznají.
[7] ABS, cit. zdroj.
[8] Komunismus na Vysočině. Stalo se v době nesvobody a nenávisti III, Jihlava: Parolaart, 2001, s. 10.
[9] Jan Zábrana. Nápěvy, ed. Jan Šulc, Praha: Torst, 2023, s. 72.
[10] Například Remonta (1986), Konce kolověku (2001), Pozdní čas nastal nám (2014).
[11] Viz Komunismus na Vysočině, cit. dílo, s. 72; Miroslav Růžička. Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska, Havlíčkův Brod: Konfederace politických vězňů – okresní pobočka Náchod, 2001.
[12] Cit. podle Karel Kaplan. Nekrvavá revoluce, Praha: Mladá fronta, 1993, s. 102.
[13] Jan Zábrana. Básně, ed. Jiří Trávníček, Praha: Torst, 2023, s. 150.
[14] Jarmila Neomytková (ed.). Jan Zábrana 4. 6. 1931—3. 9. 1984, Humpolec: Městský úřad, 1996, s. 20.
[15] Tamtéž.
[16] ABS, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V) (svazek arch. č. V-837 HK*).
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)
